ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.245.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 245/2023-1097
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 3. 2023 o dovolání obviněného AAAAA (pseudonym), nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, soudu pro mládež, ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. 55 Tmo 7/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci, soudu pro mládež, pod sp. zn. 7 Tm 1/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného AAAAA odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci, soudu pro mládež, ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 7 Tm 1/2021, byl obviněný AAAAA (dále též jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“) shledán vinným jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku (bod 6.). Za tyto přečiny a sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 21. 2. 2020, sp. zn. 4 T 6/2020, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. 10. 2020, sp. zn. 31 To 261/2020, byl podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl zároveň uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 12 měsíců. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu uložený obviněnému rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 21. 2. 2020, sp. zn. 4 T 6/2020, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. 10. 2020, sp. zn. 31 To 261/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost společně a nerozdílně s obviněnými mladistvým BBBBB, mladistvým CCCCC a mladistvým DDDDD nahradit poškozenému J. J., nar. XY, trvale bytem XY, škodu ve výši 7 500 Kč a poškozeným manželům J. P., nar. XY, a I. P., nar. XY, oba bytem XY, škodu ve výši 49 794 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození J. P. a I. P. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu (trestním opatření) obviněných mladistvých BBBBB, CCCCC a DDDDD a o nárocích na náhradu škody v rozsudku jmenovaných dalších poškozených.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný AAAAA odvolání zaměřené proti výrokům o vině a trestu. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, soud pro mládež, rozsudkem ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. 55 Tmo 7/2021, podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ohledně obviněného AAAAA a za užití §261 tr. ř. u obviněného mladistvého DDDDD v celém rozsahu a za užití §261 tr. ř. u obviněných mladistvého BBBBB a mladistvého CCCCC ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozeným J. P. a I. P. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněný AAAAA byl uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, za což byl podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 12 měsíců. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 21. 2. 2020, sp. zn. 4 T 6/2020, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. 10. 2020, sp. zn. 31 To 261/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestním opatření obviněného mladistvého DDDDD. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému AAAAA a obviněnému mladistvému DDDDD uložena povinnost uhradit společně a nerozdílně s obviněnými mladistvými BBBBB a CCCCC poškozenému J. J., nar. XY, trvale bytem XY, škodu ve výši 7 500 Kč a dále bylo rozhodnuto o povinnosti obviněných mladistvého BBBBB, mladistvého CCCCC, mladistvého DDDDD a AAAAA uhradit společně a nerozdílně poškozeným manželům J. P., nar. XY, a I. P., nar. XY, oba bytem XY, škodu ve výši 36 894 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození J. P. a I. P. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku dopustil tím (zkráceně), že společně s obviněným mladistvým DDDDD a odsouzenými mladistvými BBBBB a CCCCC v době od 15:00 hodin dne 30. 11. 2019 do 10:00 hodin dne 1. 12. 2019 v XY, okres XY, na místě tří řad garáží nedaleko České pošty XY po vzájemné dohodě společně vnikli po násilném překonání vrat do garáže č. XY, ze které odcizili motorovou pilu, šroubováky, sadu vrtáků, gola sadu, palici, Led svítilnu, okružní pilu, úhlovou brusku, nabíječku, pneumatický utahovák, plynovou bombu, motorovou pilu, vrtačku a další ve výroku rozsudku vyjmenované nářadí v celkové hodnotě 45 794 Kč a poškozením vrat způsobili škodu ve výši 4 000 Kč, vše ke škodě J. P., narozeného XY, a I. P., narozené XY, a následně vnikli do garáže č. XY, ze které odcizili elektrickou vrtačku Bosch v hodnotě 4 310 Kč a různé vrtáky v hodnotě 660 Kč a poškozením vrat způsobili škodu ve výši 3 000 Kč ke škodě J. J., narozenému XY,
přičemž AAAAA se tohoto jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 16. 5. 2017, č. j. 7 Tm 22/2016-76, odsouzen pro provinění krádež podle §205 odst. 2 tr. zákoníku k podmíněnému trestnímu opatření v trvání 6 měsíců se zkušební dobou 2 roky, které bylo zrušeno rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 30. 1. 2019, č. j. 7 Tm 4/2018-481, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 31. 7. 2019, č. j. 31 Tmo 5/2019-505, kterými byl odsouzen k souhrnnému podmíněnému trestnímu opatření ve výměře 16 měsíců se zkušební dobou 3 roky, a trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 6. 2019, č. j. 7T 65/2019-56, byl odsouzen za přečin krádež podle §205 odst. l písm. a), odst. 2 tr. zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin, přičemž trest byl zrušen rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 19. 8. 2019, č. j. 7 Tm 33/2018-227, kterým byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, který byl následně zrušen rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 28. 5. 2020, č. j. 3 T 10/2020-92, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 28. 7. 2020, č. j. 55 To 234/2020-103, kterým byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, který dosud nevykonal.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, soudu pro mládež, ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. 55 Tmo 7/2021, podal obviněný AAAAA prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (zjevně ve znění do 31. 12. 2021) a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jakož i na nesprávném hmotněprávním posouzení věci z hlediska ukládání souhrnného trestu.
5. Předně dovolatel vyjádřil přesvědčení, že ani odvolací soud nezajistil řádné a důsledné provedení všech důkazů, na kterých napadený rozsudek spočívá, že provedené důkazy nesprávně hodnotil, neuznal argumentaci obviněného a jeho obhájce a na základě toho vydal nesprávný rozsudek. Měl za to, že nebylo naplněno ani pravidlo v pochybnostech ve prospěch obviněného, a to zejména v otázce jeho tvrzené účasti a podílu na posuzovaných skutcích. S odkazem na jeho námitky a námitky jeho obhájce v hlavním líčení, se kterými se nevypořádal ani odvolací soud, poukázal na podstatné rozpory ve výpovědích jednotlivých spoluobviněných, které však blíže nespecifikoval. Podle jeho mínění soud neprokázal spáchání trestné činnosti jeho osobou, ani k tomu neprovedl potřebné a přesvědčivé důkazy. Měl za to, že soud rozhodoval podle výpovědí ostatních obviněných a nevzal v úvahu jejich motivaci vylepšit své procesní postavení a svést vinu i na obviněného jako jediného zletilého, současně pak i rozmělnit svou povinnost k náhradě škody.
6. Obviněný poukázal i na to, že ostatní spoluobvinění se podíleli na další mnohačetné trestné činnosti, vždy bez účasti dovolatele. Soud uznal, že jméno obviněného nikdy nefiguruje v konverzacích spoluobviněných, přesto bez řádného odůvodnění dovodil, že se i tak mohl na jejich trestné činnosti podílet z kamarádské pomoci, finančních důvodů apod. K tomuto závěru však podle dovolatele nebyly dokládány žádné důkazy. Soud podle něj postupoval nelogicky, pokud posuzoval obviněného souhrnně jako spolupachatele ve skupině, přestože ostatní obvinění páchali další trestnou činnost, na které se nijak nepodílel. Dále vytkl, že se odvolací soud nijak nezabýval tím, kdo a jak naložil s odcizenými věcmi, kdo z nich měl nějaký užitek, zda byly nějaké předměty nalezeny apod. Podle dovolatele jde o základní skutečnosti, které mohou doložit průběh skutku, jeho motivy a hlavně podíl a postavení jednotlivých obviněných na spáchání skutku.
7. Dovolatel zaměřil své podání také proti výroku o trestu. Poukázal na to, že nebyl vyslyšen návrh jeho obhájce na to, aby bylo upuštěno od uložení trestu z důvodu, že již vykonává trest odnětí svobody v celkové délce 37 měsíců, a tedy že již uložené tresty jsou dostatečné z hlediska výchovného působení na obviněného. Soud se rovněž dostatečně nevypořádal s jeho námitkou, že „mělo dojít i k uložení souhrnného trestu za jeho další skutek, který byl spáchán před vynesením trestu v této trestní věci“.
8. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, soudu pro mládež, ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. 55 Tmo 7/2021, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Liberci, soudu pro mládež, ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 7 Tm 1/2021, v části směřující proti obviněnému zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí se závazným stanoviskem dovolacího soudu.
9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření k dovolání obviněného předeslala, že námitky vyjádřené v dovolání obviněný uplatňuje v rámci své obhajoby prakticky již od samého počátku trestního řízení, proto se jimi zabývaly již soudy nižších stupňů. Odmítla tvrzení obviněného, že by měl ve věci existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Námitky dovolatele podle jejího názoru nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat.
10. Uvedla, že odvolací soud doplnil dokazování čtením listin, které se týkají vydání a vrácení odcizených věcí z garáže J. a I. P., které nebyly soudem prvního stupně provedeny. Z těchto důkazů bylo zjištěno, že část věcí byla vydána spoluobviněným mladistvým BBBBB, další věci vydali P. B. a J. H, kteří věci získali od mladistvého BBBBB. Tyto věci byly poškozeným vráceny. Tím byly vysvětleny skutečnosti ohledně námitky obviněného spočívající v nedostatečně provedeném dokazování ke zjištění, zda některé věci odcizené byly zajištěny a jakým způsobem bylo s těmito naloženo. Dále zdůraznila, že účast obviněného byla prokázána výpověďmi spoluobviněných mladistvých BBBBB a DDDDD. Obviněný mladistvý BBBBB potvrdil, že se na vloupání do garáže podíleli všichni obvinění. Nebylo to plánováno, právě obviněný AAAAA spolu s mladistvým BBBBB vnikli dovnitř do garáže a věci podávali spoluobviněným mladistvým DDDDD a CCCCC, kteří je nakládali do vozidla. Spoluobviněný mladistvý DDDDD také potvrdil, že se skutku dopustil i obviněný AAAAA. Uvedl, že dva z nich byli venku a dva uvnitř garáže. Státní zástupkyně konstatovala, že odvolací soud správně poznamenal, že výpovědi spoluobviněných mladistvých BBBBB a DDDDD byly velmi stručné, avšak podstatné je, že oba ve shodě potvrdili rozhodné skutkové okolnosti, že obviněný AAAAA na místě byl a vloupání do garáže se účastnil společně s ostatními obviněnými. Měla za to, že soudy obou stupňů správně konstatovaly, že spoluobvinění mladiství DDDDD a BBBBB neměli žádný důvod vypovídat lživě, a to ke škodě spoluobviněného AAAAA, oba k tomuto skutku prohlásili vinu a jejich tvrzení o spoluúčasti obviněného AAAAA nemělo žádný vliv na posouzení jejich jednání a uplatnění trestní odpovědnosti vůči nim. Jednání obviněného AAAAA tak bylo podle státní zástupkyně plně prokázáno, přičemž použitá právní kvalifikace je zcela přiléhavá.
11. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
13. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Nejprve je nutno poznamenat, že ačkoliv obviněný podal dovolání dne 15. 5. 2022, výslovně odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jakož i na nesprávném hmotněprávním posouzení věci z hlediska ukládání souhrnného trestu. Z uvedeného plyne, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. S ohledem na užitou formulaci dovolacích důvodů, ale i dovolací argumentaci obviněného se lze opodstatněně domnívat, že dovolatel ve znění trestního řádu účinného v době podání dovolání mínil uplatnit dovolací důvody obsažené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., v jejichž rozsahu také Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí.
14. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Pod tento dovolací důvod tak lze podřadit námitky dovolatele, jimiž brojil proti provedenému dokazování a skutkovým zjištěním soudu druhého stupně.
15. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil. Neshledal tedy ani případný zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněním rozhodnutí soudu druhého stupně, který doplnil dokazování ke zjištění, zda některé odcizené věci byly zajištěny a jakým způsobem s nimi bylo naloženo (zejména str. 9–11, body 7., 8. rozsudku soudu prvního stupně, str. 5, 6, body 8., 9. rozsudku odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nelze přehlédnout, že námitky, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozích fází řízení, s níž se postupně nalézací i odvolací soud v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly, proto není třeba jejich opodstatněnost opakovaně v jednotlivostech zevrubně rozebírat. S ohledem na uvedené lze proto v podrobnostech odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanými námitkami proti skutkovým zjištěním soudů pečlivě zabývaly a řádně se s nimi vypořádaly. K tomu je potřeba poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o řádném opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.). Uvedené závěry platí tím spíše ve vztahu k rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku v dovolacím řízení.
16. Nad rámec uvedeného lze konstatovat, že vina obviněného byla jednoznačně prokázána, a to zejména výpověďmi ostatních spoluobviněných mladistvých. Mladistvý DDDDD uvedl, že se obviněný AAAAA s ním a dalšími mladistvými společně dopustil projednávaného skutku (spáchaného ve dnech 30. 11. až 1. 12. 2019), všichni si pomáhali při samotném vloupání do garáže poškozených, kdy dva z nich vešli do garáže a dva zůstali venku. Mladistvý BBBBB k předmětnému skutku uvedl, že na místě byli všichni čtyři obvinění společně, on a obviněný AAAAA vnikli dovnitř do garáže a podávali věci ostatním, kteří věci nakládali do auta, jímž pak všichni společně odjeli. Tyto byť stručné výpovědi tak spolu co do zásadních skutečností (vniknutí do garáže, rozdělení účasti) korespondovaly. Soudy nižších stupňů je shledaly věrohodnými, ostatně nic nenasvědčuje tomu, že by měli mladiství, kteří prohlásili svou vinu ve vztahu ke všem projednávaným skutkům, vypovídat nepravdu. Ani Nejvyššímu soudu není jasné, z jakého důvodu by měly být výpovědi těchto mladistvých nevěrohodné; sám dovolatel pak konstatoval rozpory ve výpovědích spoluobviněných, aniž by je však konkretizoval. Jak správně poznamenal nalézací soud (bod 8. jeho rozsudku), mladistvý BBBBB nijak nebagatelizoval svou roli, netvrdil například, že by toliko nosil věci do auta, nesnažil se nijak svalit vinu pouze na obviněného AAAAA. Pokud by jediným cílem výpovědi mladistvých BBBBB a DDDDD, v nichž uvedli, že se nyní projednávaného skutku s nimi dopustil i obviněný AAAAA, bylo „rozmělnění“ povinnosti k náhradě škody, jak tvrdil dovolatel, pak není zjevné, z jakého důvodu by tito spoluobvinění připustili účast obviněného AAAAA na jejich trestné činnosti pouze u skutku spáchaného dne 30. 11. až 1. 12. 2019 a u zbylých skutků by zájem o rozmělnění povinnosti k náhradě škody ostatním poškozeným nesledovali. Naopak s ohledem na skutečnost, že spoluobvinění mladiství účast obviněného konstatovali pouze u jednoho skutku, byť se oni sami společně dopustili i dalších útoků proti cizímu majetku, jeví se jejich výpověď ve vztahu k obviněnému o to věrohodnější. Nalézací soud tedy s ohledem na výpovědi těchto mladistvých neměl pochybnosti o účasti dovolatele na projednávaném skutku, přičemž pochybností o účasti obviněného AAAAA na projednávaném skutku a jeho vině nenabyl po přezkumu rozhodnutí nalézacího soudu a doplnění dokazování ani soud odvolací.
17. Dovolateli nelze přisvědčit ani co do výtky, že se odvolací soud nijak nezabýval tím, kdo a jak naložil s odcizenými věcmi a zda byly nějaké věci nalezeny. Naopak odvolací soud doplnil dokazování o listinné důkazy, které se týkaly vydání a vrácení odcizených věcí z garáže poškozených. Bylo z nich zjištěno, že poškozenému byly vráceny LED světlo, nabíječka k nářadí, palice, plastový kufr s nářadím, aku šroubovák, sada vrtáků a bitů a motorová pila ECHO. Část těchto věcí byla vydána mladistvým BBBBB, část vydali P. B. a J. H., kteří věci získali od mladistvého BBBBB. S ohledem na skutečnost, že osud odcizených věcí a způsob, jakým s nimi naložil ten který obviněný, nejsou z hlediska kvalifikace projednávaného skutku relevantní, není proto pro rozhodnutí o vině obviněného nijak podstatné, že nebylo zjištěno, jak bylo naloženo se všemi odcizenými věcmi. Skutečnost, že některé z věcí odcizených z garáže poškozených manželů P. byly vydány jedním z obviněných (mladistvým BBBBB), případně jinými osobami, které je od tohoto obviněného převzaly, potvrzuje, že to byl právě mimo jiné mladistvý BBBBB, kdo do garáže poškozených vnikl a odcizil tam věci, tedy že jeho doznání, které zahrnovalo i jednání obviněného AAAAA, bylo pravdivé. Zjištění, zda a které z odcizených věcí byly poškozeným navráceny, pak bylo důležité pro rozhodnutí o nároku poškozených na náhradu škody a jejich konkrétní výši.
18. S ohledem na výše uvedené nelze než uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Neporušily ani pravidlo in dubio pro reo , na které ve svém dovolání obviněný poukázal. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Žádné důvodné pochybnosti o vině obviněné v projednávané věci zjištěny nebyly. Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání i obviněného (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem, neznamená porušení pravidla in dubio pro reo a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
19. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu tak lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
20. Nesprávné hmotněprávní posouzení dovolatel spatřoval ve výroku o trestu rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud podle jeho názoru pochybil, když k návrhu obhajoby neupustil od uložení souhrnného trestu a nevypořádal se s jeho námitkou, že měl být uložen souhrnný trest i za jeho další (blíže dovolatelem nespecifikovaný) skutek, který měl být spáchán před vynesením trestu v této trestní věci. V dané souvislosti nutno předně poznamenat, že za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, apod. Uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu v důsledku nesprávného vyhodnocení kritérií podle §39, §41 a §42 tr. zákoníku nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
21. Výtku obviněného, že soud nevyhověl jeho návrhu a neupustil od uložení souhrnného trestu, pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod nelze podřadit. Obviněný totiž touto námitkou ve své podstatě brojil proti přísnosti uloženého trestu jako celku při zohlednění trestů, které mu byly uloženy v jiných věcech a které by měly na jeho osobu působit již dostatečně, aniž by bylo třeba ukládat další trest i za nyní projednávaný skutek. Ačkoliv tedy námitku, že obviněnému byl uložen nepřiměřeně přísný trest, nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., dovolací soud nad rámec řečeného poznamenává, že odvolací soud, který obviněnému uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 12 měsíců, v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vyložil, jakými úvahami se při ukládání tohoto trestu řídil (body 14.–18., str. 8–10 rozsudku odvolacího soudu). Neméně podstatné je také podrobné a pečlivé odůvodnění výroku o trestu v rozsudku nalézacího soudu. Tento rozsudek ve výroku o trestu odvolací soud korigoval toliko v návaznosti na změnu výroku o vině, když obviněného uznal vinným pouze přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, nikoliv též přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, v důsledku čehož odvolací soud snížil výměru trestu odnětí svobody. S úvahami nalézacího soudu souvisejícími s naplněním podmínek pro uložení souhrnného trestu, druhem trestu, jakož i nemožností upuštění od uložení souhrnného trestu (body 10.–15., str. 11–13 rozsudku nalézacího soudu) se však ztotožnil.
22. Podle §44 tr. zákoníku soud upustí od uložení souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku, má-li za to, že trest uložený dřívějším rozsudkem je dostatečný. Upuštění od uložení souhrnného trestu přichází v úvahu zejména tehdy, považuje-li soud trest uložený dřívějším rozsudkem za zcela přiměřený též v relaci k povaze a závažnosti celé sbíhající se trestné činnosti (včetně té její části, o níž se rozhoduje později) nebo má-li za to, že souhrnný trest by mohl být dokonce mírnější než dříve uložený trest (např. když v době po předchozím odsouzení pachatel prokázal velmi dobré možnosti nápravy nebo se výrazněji změnily jeho osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry). Konečně i za situace, pokud byl uložen dřívějším rozsudkem trest určitého druhu na samé horní hranici trestní sazby, která je zároveň horní hranicí trestní sazby souhrnného trestu, může soud uvažovat o upuštění od uložení souhrnného trestu, pokud by nepovažoval za účelné nebo možné zpřísnění původního trestu uložením ještě jiného slučitelného druhu trestu. Při upuštění od uložení souhrnného trestu podle §44 tr. zákoníku platí obecné zásady pro výměru trestu (§39 tr. zákoníku). Zejména je nutno zhodnotit povahu a závažnost nyní projednávané i předchozí trestné činnosti, osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry pachatele a možnost jeho nápravy, a to i se zřetelem k tomu, jak případný dosavadní výkon trestu uloženého dřívějším rozsudkem plní svůj účel, zejména pokud jde o nápravu pachatele a ochranu společnosti (srov. přiměřeně rozhodnutí uveřejněné pod č. 39/1971-I. Sb. rozh. tr., ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář , 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 620, 621).
23. Soudy neshledaly žádnou formální obviněnému polehčující okolnost. Naopak v neprospěch obviněného bylo nutno hodnotit, že neprojevil nad svým jednáním lítost, opakovaně páchá trestnou činnost různé povahy, zejména majetkového charakteru. Soudy přihlédly k tomu, že skutek byl obviněným spáchán ve zkušební době podmíněného odsouzení v jiné trestní věci, navíc krátce po odsouzení v jiné další trestní věci, v níž dal soud obviněnému další šanci v podobě alternativních trestů. Uvedené pak svědčí o tom, že obviněný je osobou již ve vyšší míře narušenou, všechny dosavadní snahy o dosažení převýchovného účelu trestu se u něj míjely účinkem. Že se obviněný nepoučil i přes svá četná odsouzení, se podává nejen ze skutečnosti, že opakovaně páchá trestnou činnost, ale i ze zprávy Věznice Vinařice (do níž byl umístěn po pobytu ve Vazební Věznici Praha-Pankrác, kde nebyl příznivě hodnocen), jež ve vztahu k obviněnému obsahovala negativní poznatky ohledně sebepoškozování, užívání návykových látek, absence odměn, jeho přeřazení do vysokého stupně zabezpečení, nerespektování a neplnění pokynů pracovníků. Podle soudů nižších stupňů uvedené okolnosti nezakládaly žádný důvod k úvahám o upuštění od uložení souhrnného trestu, neboť nelze mít za to, že by dosud obviněnému uložené tresty samy o sobě měly dostatečný výchovný účinek na obviněného a že by mohly vést k nápravě obviněného, přičemž přiměřené navýšení dříve uloženého trestu v rámci aktuálně ukládaného souhrnného trestu bylo zcela namístě. Především však odvolací soud správně připomněl, že upuštění od uložení souhrnného trestu podle §44 tr. zákoníku nepřicházelo reálně v úvahu, poněvadž by tak byl akceptován trest bezdůvodně vyměřený pod dolní hranicí zákonné trestní sazby §205 odst. 2 tr. zákoníku.
24. Námitka obviněného, že tresty uložené za jeho jinou trestnou činnost byly dostatečné z hlediska výchovného působení na něj, je bezpředmětná. Již nalézací soud zohlednil dříve uložené a dosud nevykonané tresty a trestní opatření, když i přes absenci formálních polehčujících okolností a zatvrzelost obviněného vůči působení prostředky trestního práva ukládal trest výrazně při dolní hranici trestní sazby nejpřísněji trestného přečinu. Současně ale zdůraznil, že není možné při přihlížení k nevykonaným trestům rezignovat na trestní postih pachatele takovým způsobem, který by oslaboval preventivní a ochrannou funkci trestu, pokud by měl být v takové situaci ukládaný trest v poměru k závažnosti a společenské škodlivosti spáchaného trestného činu nepřiměřeně benevolentní. Konstatoval, že při uložení trestu odnětí svobody ve výměře 8 měsíců bude součet trestů, které obviněný při aktuálním uvěznění vykoná, odpovídat 42 měsícům, což je potrestání citelné, avšak nikoliv nepřiměřeně přísné, když se v celkovém součtu jedná o tresty a trestní opatření uložené celkem za 9 trestných činů a provinění. Aktuálně ukládaný souhrnný trest odnětí svobody tak podle soudu prvního stupně odpovídajícím způsobem vyvažoval potřebu přihlédnout k dosud nevykonaným trestům na straně jedné a potřebu nerezignovat na postih pachatele na straně druhé (bod 14. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud se s těmito úvahami zcela ztotožnil, ale s ohledem na mírnější právní kvalifikaci skutku zmírnil uložený trest z 8 na 7 měsíců.
25. Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že v posuzovaném případě se neuplatní §39 odst. 4 tr. zákoníku co do povinnosti soudu přihlédnout též k druhu a výměře trestů, které byly pachateli uloženy za jinou jeho trestnou činnost a dosud nebyly vykonány, a to již jen proto, že byl ukládán souhrnný trest. Nadto nelze pominout, že v době, kdy rozhodoval odvolací soud (vyhlášení rozsudku dne 1. 3. 2022), byl předpokládaný konec věznění obviněného z právě vykonávaných trestů a trestních opatření značen na 30. 3. 2023, obviněnému tak zjevně zbývalo vykonat mimo nyní posuzovanou věc 13 měsíců odnětí svobody. Přitom i z hlediska §39 odst. 4 tr. zákoníku platí, že dosud nevykonanými tresty ve smyslu §39 odst. 4 tr. zákoníku se rozumí jen ty části dříve uložených trestů, které pachatel ke dni rozhodnutí soudu nevykonal (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 6 Tdo 884/2022). Odvolací soud postupoval v souladu se zákonnými požadavky, navýšil-li trest odnětí svobody uložený v trestní věci Okresního soudu v Jablonci pod sp. zn. 4 T 6/2020 v trvání 3 měsíců na výměru v zákonné trestní sazbě stanovené v §205 odst. 2 tr. zákoníku, jež činí 6 měsíců až tři léta. Uložený souhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 měsíců je tudíž trestem vyměřeným téměř na samé dolní hranici této sazby, a to i přes závažnost, společenskou škodlivost jednání a osobu pachatele. V rámci ukládání souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zároveň beze změny také správně převzat dříve uložený trest zákazu činnosti podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jímž byl obviněnému uložen zákaz řízení všech motorových vozidel v trvání 12 měsíců. Dovolací soud má za to, že souhrnný trest, který byl obviněnému takto uložen, není trestem extrémně přísným a zjevně nespravedlivým, proto k případnému zásahu z jeho strany není dán žádný důvod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.).
26. V kontextu výhrady, že se odvolací soud nevypořádal s námitkou obviněného, že mu měl být uložen „souhrnný trest i za jeho další skutek, který byl spáchán před vynesením trestu v této trestní věci“, lze poznamenat, že odvolací soud se zcela výstižně a dostatečně s námitkou dovolatele, že měl být souhrnný trest ukládán i za jinou jeho trestnou činnost, vypořádal v odůvodnění svého rozsudku pod bodem 15., str. 8. Nutno podotknout, že obviněný v dovolání zároveň nevytkl, že by snad byla porušena ustanovení o ukládání souhrnného trestu, nadto ani nespecifikoval, o jakou jinou trestní věc, ve vztahu k níž měl být ukládán souhrnný trest, se mělo jednat. Obsah dovolání nelze vymezit ani částečně odkazem na obsah odvolání. Proto Nejvyšší soud nemůže přihlížet k námitkám, které nebyly výslovně uvedeny v podaném dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), byť je předtím dovolatel neúspěšně uplatnil ve svém odvolání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010). S ohledem na neurčitost dovolatelovy námitky se tedy nebude Nejvyšší soud předmětnou výtkou nad rámec odkazu na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu blíže zabývat.
27. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného uzavírá, že dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 3. 2023
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu