ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.356.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 356/2023-522
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 5. 2023 o dovoláních obviněných L. B., nar. XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, a M. Š., roz. T. , nar. XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 12. 2022, sp. zn. 6 To 192/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 1 T 128/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných L. B. a M. Š. odmítají.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Okresní soud Plzeň ‒ město rozsudkem ze dne 1. 9. 2022, sp. zn. 1 T 128/2021, uznal obviněné L. B. a M. Š. vinnými zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se společně dopustili tím, že
dne 31. 8. 2020 v době mezi 17:55 až 17:58 h na XY ve Věznici XY, kde oba obvinění vykonávali trest odnětí svobody, ve společném úmyslu získat lék, který poškozený J. J., nar. XY, téhož dne od lékaře obdržel, vstoupili na celu č. 140 oddílu 1/5-1 "D", kde po jmenovaném požadovali vydání 8 ks tablet léku Lyrica 150 mg, což poškozený odmítl, načež jej obviněný L. B. napadl údery pěstí do obličeje, k tomu se údery pěstí do obličeje přidal i obviněný M. Š., čímž poškozenému způsobili tržně zhmožděnou ránu kůže obličeje v levé nosolícní rýze a podkožní krevní výron nad dolním okrajem levé očnice s nutností lékařského ošetření na Chirurgickém oddělení Fakultní nemocnice XY spočívajícím mj. v sešití rány a s následným omezením v obvyklém způsobu života spočívajícím zejména v bolestivosti příslušných partií obličeje po dobu cca jednoho týdne.
2. Za tento zločin byli obvinění odsouzeni podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody, obviněný L. B. v trvání osmi roků a M. Š. v trvání sedmi roků a šesti měsíců, pro jejichž výkon byli oba zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou, obviněný L. B. podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a M. Š. podle §56 odst. 3 tr. zákoníku. Rovněž bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti obviněných nahradit společně a nerozdílně způsobenou škodu.
3. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. 12. 2022, sp. zn. 6 To 192/2022, z podnětu odvolání obou obviněných podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil uvedený rozsudek ve výroku o trestu a náhradě škody u obou obviněných a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině odsoudil obviněného L. B. podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a obviněného M. Š. podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců. Pro výkon těchto trestů oba zařadil podle §56 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. nově rozhodl o povinnosti obviněného M. Š. nahradit škodu způsobenou trestným činem. Jinak ponechal rozsudek soudu prvního stupně beze změny.
II. Dovolání obviněných
4. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali obvinění prostřednictvím obhájců dovolání, oba na základě důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný L. B. tak učinil i z důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
5. Obviněný L. B. dovolání sice zaměřil pro rozsudku odvolacího soudu, zprostředkovaně však i proti výroku o vině soudu prvního stupně, protože měl být obžaloby zproštěn, neboť soudy provedly neúplné dokazování a pominuly základní zásady trestního řízení, protože u něj nebylo prokázáno užití násilí ani úmysl k němu směřující. Soudy se subjektivní stránkou nezabývaly a neprokázaly, že by se pokusil sebrat poškozenému cokoliv z jeho majetku, a tedy ani léky. Vyšly pouze z výpovědi poškozeného, v níž se však k jeho zavinění nic nepodává, navíc je naprosto osamoceným a izolovaným důkazem. I když po celou dobu zpochybňoval obecnou i specifickou věrohodnost poškozeného a již v přípravném řízení na posouzení jeho osoby navrhoval vypracovat psychiatrický znalecký posudek, jenž by objasnil jeho obecnou věrohodnost, tomuto požadavku soudy nevyhověly a vyšly ze znaleckých posudků zpracovaných v jiných trestních kauzách poškozeného. Zdůraznil, že poškozený byl v minulosti pravomocně odsouzen za pokus zločinu vraždy a za zločin těžkého ublížení na zdraví, sudy této skutečnosti nevěnovaly potřebnou pozornost a nezpracováním požadovaného znaleckého posudku byl porušen spravedlivý proces, neboť obhajoba nemohla znalci ve vztahu k věrohodnosti svědka klást otázky. Z posudku zpracovaného v jiné trestní věci v říjnu 2020 vyplynulo, že je obecná věrohodnost poškozeného snížená a že motivací k jeho jednání byla primárně pomsta. Jde o osobu labilní, psychiatricky léčenou, se sklony k sebepoškozování, trpící bludnou paralelní produkcí, v jejímž důsledku zkresluje vnímání. Sice netrpí duševní poruchou ve vlastním slova smyslu, je však osobou s poruchou osobnosti, hypochondrickou poruchu, vykazující znaky lability, s prokázaným abusem drog, paranoidními příznaky, s prvky impulzivity, teatrálnosti, zvýšenou afektivitou i agresivitou. I přes tato zjištění nebylo o uvedeném návrhu jakkoli rozhodnuto. S ohledem na popsané skutečnosti je pochybným závěr soudu, jenž sice konstatoval snížení obecné věrohodnosti poškozeného, avšak věrohodnost specifickou hodnotil jako nepochybnou proto, že jeho výpověď je podporována i dalšími důkazy. S takovými závěry obviněný nesouhlasí a má za to, že se nestal skutek, neboť nebylo prokázáno, že zranění poškozenému způsobili obvinění.
6. Nesprávnými obviněný shledal postupy a závěry soudů i proto, že se opřely o jediný přímý důkaz, a to nevěrohodnou výpověď poškozeného, když záběry z kamer umístěných ve společných prostorách věznice pouze prokazují, že byl v cele poškozeného, avšak žádný jiný důkaz nebyl zajištěn. Objektivně bylo prokázáno jen to, že poškozený utrpěl zranění v obličejové části v době mezi 17:53:50 h, kdy nezraněný vstoupil na svoji celu č. 140, a 21:55 h, kdy při činnosti noční hlídky sdělil prap. P. P., že byl napaden. Soudy se však nezabývaly hodnocením služebního záznamu Vězeňské stráže ze dne 31. 8. 2020, ze kterého vyplývá, že u obviněných nebyly po ohlášení napadení shledány stopy po fyzickém násilí (a to ani na rukou, kterými měly být vedeny údery vůči hlavě poškozeného), u poškozeného pouze tržná rána v levé části obličeje v oblasti nosu o velikosti 3 cm, jiná zranění zjištěna nebyla. Rovněž v cele poškozeného nebyly objeveny žádné krevní stopy, a to přes to, že se poškozený bránil. Soudy nereagovaly na to, že se poškozený v 18:00 h účastnil sčítání vězňů a žádné krvácivé zranění na něm pozorováno nebylo. I když jde o situaci „tvrzení proti tvrzení“, soudy se s ní dostatečně nevypořádaly (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16).
7. Závěr odvolacího soudu (viz bod 22. jeho rozsudku), že i když znalci z oboru soudního lékařství připustili možnost, že by si zranění v nosolícní rýze způsobil sám poškozený např. žiletkou, a obhajobu považoval za vyvrácenou výpovědí poškozeného i soudně lékařským znaleckým posudkem a lékařskou zprávou, podle obviněného není správný. Za významný považoval i další závěr znalce, jímž připustil, že při dalším útoku např. pěstí by nemuselo být původní zranění rozpoznatelné, protože by z důvodu zhmoždění kontur rány nemusel ošetřující lékař zjistit, že šlo původně o ránu řeznou a nikoliv tržnou. Proto podle obviněného nelze vyloučit, že si popsané zranění způsobil poškozený sám, obzvláště když má sklony k sebepoškozování (před údajným napadením se pokusil o sebevraždu). Znalecký posudek ve světle těchto zjištění a názorů nevypovídá nic o způsobu vzniku zranění, snad jen s výjimkou jeho lokalizace. Jeho vina není prokázána ani dalšími důkazy, neboť svědek T. A. nebyl svědkem útoku, pouze poskytl svědectví z doslechu, protože i když na poškozeném viděl zranění v obličeji, nevěděl, jak k němu došlo. Vrátil se asi hodinu po události kolem 19:30 h. Ránu poškozenému otíral, vypadala jako řezná, byla otevřená. Odvolací soud dostatečně neposoudil ani výpověď poškozeného, když nebral do úvahy všechny rozhodné skutečnosti.
8. Z těchto důvodů obviněný L. B. tvrdil, že jednání kladené mu za vinu nebylo objasněno, ani k úmyslu nejsou ve věci potřebné podklady. Dokazování označil za neúplné, a proto i nadále trvají důvodné pochybnosti o tom, kdo, kdy a jak poškozenému zranění způsobil. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil všechny výroky rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 12. 2022, sp. zn. 6 To 192/2022, i rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 1. 9. 2022, sp. zn. 1 T 128/2021, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu Plzeň-město či Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a nově rozhodl.
9. Obviněný M. Š. důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve zjevném rozporu mezi skutkovými zjištěními učiněnými v rozsudku soudu prvního stupně, což vede k nesprávnému závěru, že naplnil znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku (poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 11 Tdo 422/2010, či nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 3324/15, aj.). Zásadně konstatoval, že popírá úmyslné spáchání skutku popsaného v rozsudku soudu prvního stupně, a neztotožnil se se názorem odvolacího soudu, že závěry nalézacího soudu jsou správné, protože existují nedostatky v postupech soudu prvního stupně, který nespecifikoval subjektivní údaj, o němž se zmiňuje lékařská zpráva, ani co z něj ve vztahu k věrohodnosti poškozeného vyvozoval. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto rovněž zatíženo vadou chybného posouzení provedených důkazů a v důsledku toho rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
10. Výhrady obviněného směřovaly i proti tomu, že se soudy řádně nevypořádaly s tím, za jakých okolností byl čin odhalen a kdy poškozený incident nahlásil a jaký čas napadení uváděl, neboť měl příležitost incident oznámit podstatně dříve, což neučinil, navíc si jeho zranění do té doby ani nikdo nevšiml. K jeho ošetření došlo mezi 23:00 a 0:30 h, což je 5 až 6,5 h po tvrzení, že mu byla obviněnými způsobena zranění v oblasti obličeje ranami pěstí. Běžný lékař v rámci své noční směny zhodnotil ránu jako tržně zhmožděnou (tržnou), a soudní znalec připustil, že není vyloučeno, že zranění vzniklo i jiným způsobem, uzavřel však, že nemá lékaři důvod nevěřit, s čímž se oba soudy nižších stupňů ztotožnily (např. bod 20. rozsudku odvolacího soudu).
11. Odvolacímu soudu obviněný vytýkal nepřesnosti a nejasnosti spočívající v tom, že např. odkázal na znalecký posudek z roku 2012 na psychický stav poškozeného vyhotovený v probíhajícím řízení u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 T 1/2021, z nichž vyplývají negativní charakteristiky jeho osobnosti, zejména sklony k sebepoškozování, což svědčí o nevěrohodnosti poškozeného. Nesprávně odvolací soud uzavřel, že nemá pochybnost o jeho specifické věrohodnosti, neboť ve výpovědi poškozeného učiněné v přípravném řízení a u hlavního líčení jsou podstatné rozpory. Kamerový záznam z chodby věznice označil za potřebný důkaz, avšak jinde v odůvodnění přiznal, že na něm není zachyceno napadení poškozeného uvnitř cely. V souladu se znalcem připustil, že ke vzniku zjištěných poranění mohlo dojít i tak, jak vyplývá z výpovědi poškozeného, ovšem později zmínil i závěr znalce, že by si zranění poškozený mohl způsobit sám (např. pádem na podložku s dopadem obličejovými partiemi na nerovnost podložky a tak podobně). Následně uvedl, že toto je v porovnání s výše uvedeným úrazovým mechanismem velmi málo pravděpodobné. S uvedenými závěry odvolacího soudu se neztotožnil, protože poškozeného je třeba posuzovat odlišně nežli „běžného člověka“, jelikož jeho osobnost vykazuje podstatné odchylky. Přezkoumávané rozhodnutí v odůvodnění vykazuje podle obviněného i další nedostatky např. v tom, že se soud nevypořádal s jeho námitkami učiněnými v odvolání a poukazoval na soudem prvního stupně vyslechnuté svědky Ch. T. A. a M. K. s tím, že jde vzhledem k jejich trestní minulosti o nevěrohodné osoby, které navíc nebyly incidentu přítomny. U výpovědi svědka Ch. T. A. nehodnotil to, co uváděl při hlavním líčení, ale bral do úvahy to, co vyplývalo z jeho výpovědi učiněné v přípravném řízení.
12. Z uvedených důvodů obviněný nesprávnost rozhodnutí obou soudů spatřoval v tom, že se nechaly ovlivnit tím, že obviněný je ve výkonu trestu odnětí svobody, což vedlo k hodnocení důkazů v rozporu s §2 odst. 6 tr. ř. Upřednostnily výpověď poškozeného jako osoby, která má sníženou věrohodnost, trestní minulost a sklony k sebepoškozování, v minulosti se dopouštěla násilí na jiných vězních, což svědčí o její motivaci vypovídat ke škodě obviněných. U svědků vypovídajících ve prospěch obviněných soudy k jejich výpovědím nepřihlédly právě s odkazem na jejich trestní minulost a sníženou obecnou důvěryhodnost, což je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, vyjadřujícím nutnost přísného respektu zásady presumpce neviny v případě posuzování situace „tvrzení proti tvrzení“. Takový postup nekoresponduje ani s nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2002 sp. zn. III. ÚS 532/01, či ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15, a ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15.
13. Obviněný M. Š. v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 12. 2022, sp. zn. 6 To 192/2022, i rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 1. 9. 2022, sp. zn. 1 T 128/2021, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu Plzeň-město přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
14. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (§265h odst. 2 tr. ř.) v obou dovoláních shledal skutečnosti uváděné obviněnými v rámci obhajoby uplatněné již před nalézacím i odvolacím soudem, přičemž část dovolání je zcela shodná s texty předchozích podání, s nimiž se již soudy vypořádaly v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí (viz strany 3 až 5 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a body 18. až 22. odůvodnění rozsudku dovolacího soudu), což je argumentace, s níž se ztotožnil a pro stručnost na ni odkázal. Vytýkané vady totiž neshledal důvodnými, protože soudy řádně odůvodnily, proč dovodily existenci útoku obou dovolatelů na poškozeného. Zdůraznil, že obvinění v dovolání neoznačili žádný konkrétní rozpor mezi konkrétní zjištěnou skutečností a provedeným důkazem.
15. K dovolání obviněného M. Š. konstatoval, že pokud poukazoval na nesprávnost skutkových zjištění, neuváděl žádný takový argument, který by odpovídal jím označenému důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v aktuálním znění. Podle obsahu podaného dovolání státní zástupce spatřoval výhrady obviněného směřující spíše k porušení zásady in dubio pro reo , na jejíž zásady poukázal z hledisek stanovených stávající judikaturou (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, atd. nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. III. ÚS 581/22). Z hlediska zásad uvedených v rozsáhlé citované judikatuře státní zástupce zdůraznil, že Nejvyšší soud je oprávněn a povinen posoudit, zda porušení zásady in dubio pro reo nabylo závažnosti porušení práva na spravedlivý proces, což je jediná situace, kdy by se takové porušení mohlo stát dovolacím důvodem. Samotné porušení uvedené zásady dovolacím důvodem není a být nemůže, neboť výběr mezi různými alternativami skutkových zjištění je výsledkem provádění důkazů podle zásad ústnosti a bezprostřednosti, k nimž dovolací soud v zásadě již přístup nemá, nebo jen zcela mimořádně.
16. Státní zástupce z těchto důvodů shledal, že dovolání M. Š. uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu neodpovídá.
17. Dovolání obviněného L. B. podle státního zástupce obsahově odpovídá důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s ohledem na vytknutou vadu o neprovedení důkazu znaleckým posudkem z odvětví psychiatrie za účelem posouzení věrohodnosti poškozeného. Z obsahu trestního spisu však shledal, že v řízení před soudem, v němž spočívá těžiště dokazování, dovolatel žádný takový důkazní návrh neučinil, pouze obhájkyně dovolatele podáním ze dne 13. 6. 2023 (č. l. 331 spisu) zaslala soudu žádost o dotaz na Vězeňskou stráž ve Věznici XY k osobě poškozeného J., aby bylo zjištěno, zda poškozený kolem 14. 4. 2022 zaútočil na jiného spoluvězně, zda a jak byl za to potrestán, a zda se pokusil o sebevraždu. U hlavního líčení dne 22. 6. 2022 obhájkyně na tomto návrhu setrvala se sdělením, že nemá další doplnění důkazních návrhů. Soudem byl tento důkazní návrh sice zamítnut (viz protokol na č. l. 339 spisu), přesto zprávu vyžádal, stejně jako i splnil následující požadavek obhájkyně ze dne 1. 7. 2022 (viz č. l. 356 spisu). Věznice na oba podněty reagovala. U hlavního líčení dne 1. 9. 2022 bylo dokazování doplněno a obě uvedené zprávy věznice zde byly přečteny (viz protokol na č. l. 384 spisu). Strany trestního řízení k nim žádné připomínky neměly.
18. Kromě uvedeného podle státního zástupce v řízení před soudem obviněný jiné návrhy na doplnění dokazování nevznesl, a proto není možno považovat takový neprovedený důkaz za důkaz opomenutý, a dovolání je v této části zjevně neopodstatněné. K námitce dotýkající se porušení zásady in dubio pro reo státní zástupce odkázal na to, co uvedl k témuž argumentu k dovolání obviněného M. Š. s tím, že zásadě neodpovídá jakémukoliv dovolacímu důvodu. Pokud obviněný L. B. označil i důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v textu dovolání k němu neuvedl žádnou argumentaci.
19. S poukazem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. Š. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a dovolání obviněného L. B., aby odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Pro případ jiného, nežli navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaných dovolání udělil výslovný souhlas s konáním neveřejného zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
20. Obvinění na toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, jež jim bylo v opisech zasláno, do dne konání neveřejného zasedání písemně nereagovali.
IV. Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obou obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., byla podána oprávněnými osobami podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. Obecně k důvodům dovolání
22. Dovolání je možné podat jen na základě důvodů zákonem vymezených v §265b odst. 1 a) až m), odst. 2 tr. ř., přičemž Nejvyšší soud je těmito důvody a jejich odůvodněním v rámci své přezkumné rozhodovací činnosti vázán (§265f odst. 1 tr. ř.), neboť není povolán k revizi přezkoumávaných rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
23. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž opřeli svá dovolání oba obvinění, je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Na jeho podkladě lze tedy vytýkat za splnění zákonem uvedených kritérií nedostatky v procesních postupech vztahujících se k řádnému zjištění skutkového stavu.
24. Obviněným L. B. označený důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. slouží k nápravě vad v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
25. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné vytýkat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení.
26. Na podkladě tohoto důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení (viz srovnávací materiál Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud je však i přes toto formální vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. povinen při respektování shora uvedených zásad interpretovat a aplikovat podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel základní práva na soudní ochranu a práva obviněného na přístup k soudu vymezená Úmluvou o ochraně lidských práv (dále „Úmluva“¨) a základních svobod a Listinou základních práv a svobod (dále „Listina“), a proto v rámci dovolání musí posoudit, zda přezkoumávaná rozhodnutí byla vydána v řízení, které není zatíženo extrémními vadami, libovůlí soudů nebo porušením základních práv obviněného (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, či usnesení ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, aj.). Z tohoto důvodu je ve výjimečných případech připuštěn zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), který je výjimkou ze shora vymezených obecných pravidel představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány.
VI. K námitkám obviněných
27. Nejvyšší soud podle obsahu podaných dovolání shledal, že oba obvinění výhrady zaměřili zásadně proti postupu soudů při provádění dokazování, shodně v tomto směru vytýkali vadné hodnocení výpovědi poškozeného, pokud jej považovaly za věrohodného. V té souvislosti namítali, že soudy nedostatečně posuzovaly jeho duševní schopnosti, k tomu obviněný L. B. navíc poukazoval na vadný postup, pokud šlo o jím navrhovaný psychiatrický znalecký posudek, poukazoval na libovůli soudů v rámci prováděného dokazování a vytýkal nedodržení zásady in dubio pro reo a situaci „tvrzení proti tvrzení“. Obviněný M. Š. tvrdil, že z ohledem na časové souvislosti se nemohl uvedeného činu dopustit, protože si mohl poškozený zranění způsobit i sám. Odvolacímu soudu vytýkal nesprávné závěry a úvahy. Podle takto učiněných výhrad je zřejmé, že dovolání směřují proti shodným nedostatkům, a proto Nejvyšší soud s ohledem na obě dovolání zkoumal, zda jejich námitky jsou důvodné.
28. Vhodné je zmínit, že dovolání obou obviněných po obsahové stránce korespondují s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť směřují proti skutkovým zjištěním, a vzhledem k tomu, že obviněný jimi tvrdí, že uvedený čin nespáchali, lze shledat, že poukazují na to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, dílem jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech a dílem k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
29. Nejvyšší soud podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí a řízení, které jim předcházelo, shledal, že obvinění v dovolání uvedli skutečnosti a výhrady, které uplatňovali již v předešlých fázích trestního řízení a že soudy na ně reagovaly a svá zjištění ve vztahu k nim korigovaly, a to na základě skutečností, jež byly pro objasnění posuzované věci podstatné a rozhodné, a to ve snaze vyčerpat celou škálu důkazních prostředků v této věci se nabízejících. Nelze totiž pominout, že soudy mohou své rozhodnutí vystavět jen na takových důkazních prostředcích, které mají k dispozici a které jsou objektivně zajistitelné. V tomto směru je třeba v postupech soudů obou stupňů shledat, že vynaložily potřebné úsilí k tomu, aby věc dostatečně objasnily (srov. např. bod 18. rozsudku odvolacího soudu). Rozhodné v posuzované věci je, že soud prvního stupně důkazy, které měl k dispozici (výpovědi poškozeného a obou obviněných, kamerové záznamy, listinné důkazy – lékařské zprávy, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, protokol o prohlídce těla poškozeného, protokol o ohledání místa činu, služební záznam dozorce Věznice XY ze dne 31. 8. 2020, aj.), prováděl a hodnotil (srov. §2 odst. 5, 6 tr. ř.). Rovněž posuzovaný rozsudek obsahuje vyjádření všech podstatných skutkových zjištění, jež vzešla z výsledků provedeného dokazování, s nimiž se soudy vypořádaly.
30. K námitkám obviněných Nejvyšší soud jen ve stručnosti (protože není jeho úkolem hodnotit důkazy, když je zásadně podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám neprovádí; srov. přiměřeně omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.) zdůrazňuje, že soud prvního stupně rozvedl, na základě jakých skutečností usuzoval na věrohodnost výpovědi poškozeného, a při uvážení jím uváděných skutečností bral do úvahy i jeho trestní minulost a ostatní skutečnosti, na něž poukazovali obvinění. Podstatným pro něj však bylo, jak jím uváděné okolnosti korespondovaly s dalšími ve věci zjištěnými skutečnostmi, jež zasazoval do jím uváděných událostí, a po zvážení všech souvislostí uzavřel, že přestože poškozený je podle všech dostupných informací (opis rejstříku trestů, znalecký posudek psychiatrický z roku 2012), osobou s nízkou obecnou věrohodností, shledal jej v této věci věrohodným. Tento závěr učinil na základě ostatních důkazů, jimiž byla jeho verze průběhu události podpořena, mezi jiným je podstatný zejména záznam kamery z chodby věznice (č. l. 130, 131). V uvedeném závěru soudu nebránilo, že nezachytil samotný průběh napadení poškozeného uvnitř cely č. 140, ale podstatným je, že potvrzuje a upřesňuje okolnosti uváděné poškozeným. Soud na podkladě tohoto důkazu posuzoval pohyb a chování obou obviněných v době bezprostředně předcházející spáchání činu, jakož i jejich pohyb po chodbě a do cely poškozeného. Doba, kdy se obvinění takto pohybovali, koresponduje s údaji sdělenými poškozeným, a tedy odpovídá i době, kdy byl napaden. Za rozhodné soud považoval i zjištění vyplývající ze záznamu kamery, a to, že obviněný M. Š. si poté, co vyšli se spoluobviněným z cely poškozeného, opakovaně vyklepával dlaň levé ruky (srov. stranu 4 rozsudku soudu prvního stupně).
31. Soud posuzoval věrohodnost výpovědi poškozeného i se zřetelem na další ve věci zjištěné skutečnosti, a to na obsah lékařské zprávy z chirurgického oddělení Fakultní nemocnice XY o lékařském ošetření dne 31. 8. 2020 (č. l. 89) a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, který jeho zpracovatel MUDr. Miroslav Šafr stvrdil v hlavním líčení (č. l. 78 až 86, 119 až 121, 337 až 338), protokol o prohlídce těla poškozeného ze dne 2. 9. 2020 (č. l. 76 až 77), protokol o ohledání místa činu z téhož dne (č. l. 115 až 128) a služební záznam dozorce Věznice XY ze dne 31. 8. 2020 (č. l. 129). Nalézací soud se vyjádřil i k výslechu dalších dvou svědků (Ch. T. A., M. K.).
32. V obsahu zkoumaného rozsudku Nejvyšší soud nezjistil nedostatky, které by svědčily o jednostranném posuzování zjištěných skutečností nebo jiné nedostatky zakládající důvod pro závěr o porušení pravidel spravedlivého procesu. Takovými vadami netrpí ani rozsudek odvolacího soudu, vůči němuž v dovolání brojil zejména obviněný M. Š., protože z jeho obsahu je zřejmé, že se k odvoláním obviněných skutkovými okolnostmi zabýval z hlediska vytýkaných vad a shledal, že řízení, které předcházelo, nevykazuje namítané vady, byť připustil vhodnost precizněji zpracovaného odůvodnění, neshledal žádné významné pochybení, které by bránilo závěru, že trestná činnost obviněných byla spolehlivě prokázána vzájemně se podporujícími důkazy. Na podkladě obviněnými uváděných vad při jejich neexistenci pouze doplnil závěry o správnosti postupů soudu prvního stupně. Pro svůj úsudek vycházel ze způsobu, jakým soud prvního stupně provedené důkazy hodnotil, a rozvedl, proč se s jeho závěry ztotožnil, vyvaroval se však toho, aby důkazy, které neprovedl, hodnotil, ale toliko detailněji, nežli nalézací soud popsal a uvedl do souvislostí jeho závěry tak, aby o průběhu skutku nevznikaly pochybnosti, které vyjadřovali v odvoláních obvinění (srov. body 16. až 22. rozsudku odvolacího soudu).
33. Nejvyšší soud po posouzení uvedených postupů soudů obou stupňů v nich neshledal nedostatky, které obvinění vytýkali. Především nic nesvědčí o tom, že se soudy dostatečně nezabývaly věrohodností poškozeného, jemuž věnovaly potřebnou pozornost, a to právě s ohledem na to, že jde o osobu, která obecně vykazuje mnoho negativních rysů. I s těmi soudy počítaly a ve vztahu k nim jednotlivé skutečnosti, které byly pro posouzení toho, za jakých okolností k činu došlo, významné, hodnotily, o čemž zejména svědčí strana 4 rozsudku soudu prvního stupně, na níž navazují i úvahy odvolacího soudu rozvedené v bodě 18. a násl. Soudy věnovaly potřebnou pozornost psychickému stavu poškozeného a za tímto účelem provedly dokazování (osobní výkazy, opis rejstříku trestů, znalecké posudky z roku 2012), z něhož učinily závěr, že jeho obecná věrohodnost je snížená, nicméně o rozsahu jeho věrohodnosti specifické nejsou výraznější pochybnosti, neboť jeho výpověď je podporována i dalšími důkazy, a to zejména záznamem kamery z chodby věznice, jenž potvrzuje a upřesňuje řadu okolností poškozeným uváděných. Opodstatnění nelze přiznat ani výhradě obviněného L. B. o tom, že ve výpovědi poškozeného z přípravného řízení a při hlavním líčení jsou podstatné rozpory. Nutné je zmínit, že dovolatel neuvedl žádné konkrétní nedostatky nebo nejasnosti či neshodná tvrzení, rovněž je třeba zdůraznit, že právě posouzením obou výpovědí poškozeného soudy shledaly, že podstatný popis okolností, za kterých k činu došlo, je shodný.
34. Neobstojí ani námitky obviněných vůči věrohodnosti poškozeného zejména proto, že jak soudy důvodně uzavřely, jím sdělované okolnosti zapadají do jiných výsledků provedeného dokazování, zejména odpovídají již zmíněným kamerovém záznamům, které zachycují pohyb obviněných v cele poškozeného. Tomuto důkazu byla věnována potřebná pozornost, protože soud prvního stupně (viz strana 4 rozsudku sodu prvního stupně) popsal v rámci jeho rozfázování jednotlivé skutečnosti, které jsou na něm zachyceny, a tyto v rámci dalšího hodnocení zařadil do jednotlivých událostí, které vyplynuly z jiných důkazů. Podle toho posuzoval zjištěné chování obviněných, které zasadil do časového rámce, v němž se posuzovaný čin odehrál. Soud se zabýval i událostmi, které následovaly, zejména ve vztahu ke zranění zjištěnému na hlavě poškozeného, a posuzoval tuto okolnost se zřetelem na podstatné okolnosti, jež následovaly. V tomto kontextu nelze přisvědčit dovolání obviněného M. Š., že by o jeho nevině svědčil časový odstup, v němž poškozený své zranění oznámil, protože se soudy i této skutečnosti věnovaly a v potřebné míře na ni svou pozornost upnuly. Předně vycházely pro své úvahy o tom, za jakých okolností a z jakých důvodů poškozený událost službu konajícímu dozorci oznámil až ve večerních hodinách, když k jeho zranění došlo dříve, z obsahu Služebního záznamu ze dne 31. 8. 2020 sepsaného prap. P. P., v němž jsou zaznamenány k této skutečnosti se vztahující okolnosti. Z něj vyplývá, že při nástupu vězňů nutně nemuselo být zpozorováno na obličeji poškozeného již v té době vzniklé zranění, protože z důvodu pandemie Covid-19 museli mít všichni vězni při nástupu nasazenou roušku, která překrývala ránu v obličeji poškozeného. Rovněž do všech zjištěných souvislostí i tvrzení poškozeného zapadá, že své napadení nenahlásil dříve proto, že měl obavu z dalšího možného odvetného napadání ze strany obviněných. Načasoval své oznámení až na dobu, kdy se cely, které jinak byly otevřené, po večerce cely uzamykaly (č. l. 320). Co se týče jeho psychického stavu, ani ten soudy nezanedbaly, protože pro své závěry o něm vycházely jednak ze znaleckého posudku zpracovaného v jiné trestní věci v roce 2012 a jednak měly k dispozici i znalecký posudek v jeho trestní věci současně vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 T 1/2021.
35. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud nezjistil, že by soudy učiněná zjištění vykazovala vady obviněnými v dovolání vůči posouzení věrohodnosti poškozeného vytýkané. Přisvědčit nebylo možné ani výhradě obviněného L. B. o opomenutí soudu vypořádat se s jím učiněným návrhem na vypracování znaleckého posudku psychiatrického na osobu poškozeného v této trestní věci, protože takový nedostatek zjištěn nebyl. Z obsahu spisu se nepodává, že by obviněný v řízení před soudy nižších stupňů provedení zmíněného znaleckého posudku navrhoval (což shodně konstatoval ve svém vyjádření i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství), proto soud reagoval jen na požadavky obviněného směřované k Vězeňské službě. V té souvislosti lze odkázat na vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, které rozvedlo, k čemuž směřovaly požadavky obviněného, tak i reakci soudu. Podle obsahu protokolů o hlavních líčeních je zjevné, že se obviněný zpracování znaleckého posudku před soudem nedomáhal (č. l. 258 až 269, 297 až 308, 336 až 343, 383 až 386), a tudíž je zjevné, že soud neměl podklad proto, aby se nutností přibrání znalce zabýval. Jestliže obviněný učinil takový požadavek v přípravném řízení, jak ostatně naznačoval i v podaném dovolání, jde o stadium, na něž zásada tzv. opomenutých důkazů nedopadá, protože ta se týká procesního dokazování před soudem, kde je jeho těžiště spojené s právy obviněného (viz články 36 až 40 Listiny a článek 6 Úmluvy).
36. Pokud nebylo prokázáno, že by obviněný vznesl před soudem žádost na provedení konkrétního jím uváděného důkazu, ale poukazoval na to, co požadoval před podáním obžaloby v přípravném řízení, aniž by později před soudem takovou svou žádost zopakoval, nemůže být aplikována zásada tzv. opomenutých důkazů, protože za ty se považují pouze důkazy, o nichž soudy ve vlastních rozhodovacích důvodech neuvedly k jejich zamítnutí či hodnocení buď žádné skutečnosti, nebo jen okrajová a obecná sdělení neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další). V tomto konkrétním případě však nejde ani o důkazy, které by nebyly nedůvodně neprovedeny [srov. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], neboť i v takovém případě by musel návrh od obviněného vzejít v řízení před soudem, navíc by muselo z hlediska uplatněného dovolacího důvodu jít o podstatný důkaz. Tak tomu v této věci není i proto, že jak bylo výše vyjádřeno, soud psychický stav poškozeného mohl v potřebném rozsahu posuzovat podle důkazů, které za tím účelem opatřil na podkladě jiných důkazních prostředků. Zmínit lze i to, že z hlediska odbornosti znalců nespadá problematika věrohodnosti osob do oblasti psychiatrie, ale jde o disciplínu psychologie. Podstatné však je, že soudy měly v dané věci k posouzení věrohodnosti poškozeného potřebné podklady, které byly zcela dostačující, s tím, že závěr o tom, zda je svědecká výpověď věrohodná či nikoliv, činí soud na základě hledisek stanovených v §odst. 6 tr. ř. a znalecké posudky, jakož i další důkazy, jsou jen podpůrnými skutečnostmi, jež soud zvažuje.
37. Důvodným nejsou ani námitky obviněných, pokud s ohledem na výpověď poškozeného J. J. na straně jedné a svých výpovědí na straně druhé tvrdily, že soudy nerespektovaly tzv. „tvrzení proti tvrzení“. Taková námitka nemá opodstatnění, neboť se soudy soustředily na to, aby objasnily všechny rozhodné skutečnosti, podle kterých mohly na věrohodnost z těchto dvou skupin výpovědí usuzovat, když postupovaly plně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). Vysvětlily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se řídily (srov. body 18 až 23. rozsudku odvolacího soudu a strany 3 a 4 soudu prvního stupně). Detailně popsaly a přesvědčivě odůvodnily svůj důkazní postup, a nešlo o neodůvodněnou selekci důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14).
38. Z těchto důvodů nebylo možné přisvědčit ani námitce o porušení zásady in dubio pro reo , protože ani té se soudy nezpronevěřily. Lze jen připomenout, že tuto zásadu nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Uplatnění zásady presumpce neviny je na místě až tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02), což je však situace, která v přezkoumávané věci nenastala.
39. Nejvyšší soud shledal, že postup soudů odpovídal zásadám uvedeným v §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a §125 odst. 1 tr. ř. Obstaraly si maximální dostupné množství důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a hodnotily plně v souladu se zásadami vymezenými v §2 odst. 6 tr. ř. (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Nic nesvědčí o vytýkaných procesních vadách či nelogických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10). Přezkoumávaná rozhodnutí a řízení jim předcházející nesvědčí ani o libovůli nebo snaze vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a proto se v projednávané věci nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), a tudíž ani pravidla spravedlivého procesu v této věci porušena nebyla (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.).
40. Podle uvedených závěrů Nejvyšší soud neshledal v přezkoumávaných rozhodnutích vady, které by naplňovaly důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože soudy splnily všechny zákonné požadavky ve vztahu k povinnosti řádně zjistit skutkový stav věci a v dostatečné míře se zabývaly všemi rozhodnými okolnostmi, za kterých k činu došlo. Důvodně proto shledaly, že se oba obvinění dopustili činu, který jim je kladen za vinu.
41. Obviněným L. B. označený důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž slouží k nápravě jen právních vad, obviněný nenaplnil výhradami týkajícími se pouze skutkových a procesních vad, na něž bylo shora reagováno. Podle obsahu dovolání zmínil, že soudy nesprávně posoudily naplnění znaku násilí a subjektivní stránku trestného činu kladeného mu za vinu, nicméně nečinil tak v přímé návaznosti na soudy učiněná a ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku popsaná skutková zjištění, nýbrž tyto vady dovozoval z vlastních, ničím nepodložených úvah a jím požadovaných změněných skutkových závěrů založených na tom, že se skutek nestal, případně ho nespáchal. Tyto výhrady zákonnému vymezení tohoto důvodu neodpovídají, a proto zákonným požadavkům nedostál.
42. Nejvyšší soud i přes tento závěr jen pro úplnost na základě soudy učiněných a zjištěných skutkových závěrů, když jejich postupem nedošlo k porušení pravidel spravedlivého procesu garantovaného články 36 až 40 Listiny a článkem 6 Úmluvy a učiněná skutková zjištění nejsou zatížena extrémním nesouladem, poznamenává, že jsou dostatečným podkladem pro závěr o naplnění znaků zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jejž spáchá ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. V posuzované věci obvinění vykonali násilí na poškozeném tím, že jej fyzicky napadli tak, jak bylo popsáno, tzn. ranami pěstí do obličeje, proto, aby od něj získali tablety léku Lyrika. Uvedené znaky loupeže mají podklad ve výsledku provedeného dokazování a nevznikají žádné pochybnosti o tom, že obvinění popsaným jednáním naplnili znaky tohoto zločin. Stejně tak bylo objasněno, že obviněný L. B. jednal zcela záměrně a cíleně právě za tím účelem, aby jim poškozený uvedený lék, který měl od lékaře předepsaný, vydal, což svědčí o přímém úmyslu ve smyslu zásad stanovených v §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Z těchto důvodů ani v právním posouzení nejsou nedostatky, jež obvinění, byť k jiným skutkovým okolnostem, naznačovali.
VII. Závěr
43. Nejvyšší soud po uvážení všech rozvedených skutečností dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněných L. B. a M. Š. (roz. T.) jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 5. 2023
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu