ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.426.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 426/2023-399
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 5. 2023 o dovolání obviněného J. H., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 19. 1. 2023, č. j. 10 To 184/2022-373, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 7 T 88/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný J. H. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 24. 10. 2022, č. j. 7 T 88/2021-350, uznán vinným jednak zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byl podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušení dobu v trvání 3 (tří) let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost nahradit ve zkušení době podle svých sil způsobenou škodu. Dále mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na dobu 2 (dvou) let. O nároku poškozeného na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
2. Z podnětu odvolání obviněného byl odvolacím soudem rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 24. 10. 2022, č. j. 7 T 88/2021-350, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o náhradě škody a Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 19. 1. 2023, č. j. 10 To 184/2022-373, podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozenému T. P., nar. XY, bytem XY, XY, na náhradě škody částku 3 000 (tři tisíce) Kč a podle §229 odst. 1 tr. ř. téhož poškozeného odkázal s nárokem na náhradu nemajetkové újmy (bolestné) na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V rámci uplatněných námitek předně uvedl, že soudy nezohlednily všechny důležité důkazy a provedené důkazy vyhodnotily nesprávně, a proto také ve věci nesprávně rozhodly. Podle dovolatele je nesprávná i zvolená právní kvalifikace, neboť to byl právě poškozený, kdo jej neustále provokoval ať již opakovaným stáním svého vozidla před vstupem na pozemek, tak i jiným jednáním. V této souvislosti uvedl, že poškozený měl možnost se střetu vyhnout, avšak sám se aktivně položil na kapotu vozidla, přičemž v průběhu jízdy se držel pouze jednou rukou a ve druhé ruce držel mobilní telefon, což svědčí pro závěr, že průběh incidentu nebyl tak dramatický, jak jej od počátku popisuje obžaloba. Dovolatel zdůraznil, že v průběhu jízdy několikrát zastavil a poškozený tak měl možnost s ním dále necestovat, čehož však nevyužil a na kapotu opětovně naskočil. V souvislosti s dokazováním uvedl, že odvolací soud odmítl provést navrhovaný důkaz přehráním kamerového záznamu z jeho vozidla a přiklonil se k záznamům, které mají menší důkazní váhu, jako jsou záznam z mobilního telefonu přítelkyně poškozeného a kamerový záznam z kamery u restaurace XY, který je navíc nezákonným důkazem (umístění kamery je podle obviněného v rozporu se zákonem na ochranu osobních údajů a dalšími předpisy) a tudíž i procesně nepoužitelný. Dovolatel dále zpochybnil naplnění subjektivní stránky zločinu těžkého ublížení na zdraví, neboť neměl v úmyslu poškozenému ublížit a zdůraznil, že podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který zpracoval prof. Kašparů, se v inkriminovanou dobu nacházel pod vlivem nezvládnutého afektu a jeho jednání tak mělo být posuzováno podle §27 tr. zákoníku, který upravuje zmenšenou příčetnost. Rovněž vyjádřil svůj nesouhlas s uloženým trestem zákazu činnosti, který považuje za nepřiměřeně přísný, přičemž soud prvního stupně nevzal podle jeho mínění (obviněného) dostatečně do úvahy okolnosti případu a nedostatečně přihlédl k jeho osobě. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 19. 1. 2023, č. j. 10 To 184/2022-373, a rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 24. 10. 2022, č. j. 7 T 88/2021-350, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta předně uvedla, že námitky obsažené v dovolání obviněný uplatňuje od samého počátku trestního řízení, přičemž soudy obou stupňů se jimi dostatečně zabývaly. V návaznosti na shora uvedené odmítla tvrzení dovolatele o existenci extrémního nesouladu mezi výsledky provedeného dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznesl, nepřekračují podle státní zástupkyně meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba předmětný důkaz posuzovat a jaký význam mu přisuzovat z hlediska skutkového děje. Státní zástupkyně vyslovila souhlas se zvolenou právní kvalifikací, neboť z provedeného dokazování podle ní vyplynulo, že obviněný záměrně najížděl do poškozeného, který v žádném případě neprojevoval snahu na kapotu vozidla naskočit, přičemž jeho pád na kapotu byl zapříčiněn, byť mírným nárazem automobilu dovolatele. Rovněž vyjádřila své přesvědčení, že nebezpečnost jednání obviněného byla vysoká a poškozený jen díky shodě náhod neutrpěl závažnější poranění, neboť dovolatel se jej opakovaně pokoušel z kapoty vozidla shodit opakovaným prudkým brzděním. Jednání obviněného nelze posoudit ani jako činěné z omluvitelné pohnutky, neboť z kamerových záznamů jednoznačně vyplynulo, že poškozený na něj fyzicky či nijak neútočil, naopak je zřejmé, že to bylo dáno zlobným afektem, ze zcela malicherné pohnutky. Ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie navíc podle státní zástupkyně vyplynulo, že dovolatel měl ovládací schopnosti sice snížené, rozpoznávací však měl zachovalé. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když současně vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§265d odst. 2 tr. ř.].
8. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod. Shodně též se vyjádřil Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 581/22.
9. Ve vztahu k uvedenému lze tedy konstatovat, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které primárně směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování, pokud nemají charakter pochybení, v tomto dovolacím důvodu výslovně zmíněných . Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině [ve skutkovém zjištění] je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
10. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03; viz shodně bod 9.).
III. Důvodnost dovolání
11. Primárně považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný (extrémní) nesoulad. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
12. V návaznosti na obecnou charakteristiku dovolacích důvodů a význam dovolání je vhodné rovněž obecně ve vztahu k předmětné trestní věci uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci [§2 odst. 5 tr. ř.] a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením [odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.], učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [viz též §216 odst. 1 tr. ř. ( … bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené … )]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
13. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na podkladě zhodnocení relevantních důkazů, převážně v podobě svědeckých výpovědí, listinných důkazů, znaleckých posudků a kamerových záznamů. Nejvyšší soud tak konstatuje, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný zjevný rozpor ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odvolací soud, který provedl přezkum rozhodnutí soudu prvního stupně ve smyslu §254 tr. ř. musel konstatovat, že „ Ze spisového materiálu rovněž vyplývá, že soud I. stupně ve věci shromáždil důkazy v rozsahu požadovaném v ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu, tedy v rozsahu, který je plně postačující k tomu, aby soudu umožnil učinit ve věci rozhodnutí, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Důkazní materie tak byla náležitým a adekvátním předpokladem pro rozhodovací činnost nalézacího soudu. Je třeba zdůraznit, že okolnosti svědčící proti obžalovanému byly objasňovány se stejnou pečlivostí, jako okolnosti svědčící v jeho prospěch “ (bod 11. rozsudku odvolacího soudu).
14. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud předně konstatovat, že tyto jsou do značné míry obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí ( poukazoval mj. na nesprávně zjištěný skutkový stav; zdůrazňoval, že poškozenému nechtěl, jakkoliv ublížit; poukazoval na nepřiměřenost trestu zákazu činnosti aj. ), přičemž je nutno dále uvést, že soudy nižších stupňů se s těmito námitkami podrobně a řádně vypořádaly, takže Nejvyšší soud nepovažuje za nutné na učiněných závěrech cokoliv doplňovat či měnit.
15. Na případ, kdy obvinění v dovolání uplatňují obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny a řešeny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. “.
16. V reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již nižší soudy vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání . I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a pečlivě formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 1. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. Postup soudu prvního stupně byl navíc podroben přezkumu odvolacím soudem, který konstatoval, že soud prvního stupně vyhodnotil důkazy „ způsobem korespondujícím s ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu, tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu, a to jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu. “ (bod 12. rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného tedy pouze poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, pokud jde o skutková zjištění, jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.
17. Ve vztahu k námitkám obviněného, že odvolací soud odmítl provést navrhovaný důkaz přehráním kamerového záznamu z jeho vozidla, Nejvyšší soud konstatuje, že soud je oprávněn odmítnout pro nadbytečnost provedení důkazu, byla-li již daná otázka přesvědčivým způsobem vyřešena na podkladě jiných důkazních prostředků (viz. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019). Z rozsudku odvolacího soudu v tomto ohledu vyplývá, že důkazní návrh obviněného považoval za nadbytečný, neboť o způsobu jeho jízdy svědčilo dostatečné množství důkazů provedených v řízení před soudem prvního stupně, ať již se jednalo o záznam z mobilního telefonu pořízený přítelkyní poškozeného či záznam z bezpečnostní kamery na restauraci XY (bod 9.). Ve vztahu k otázce použitelnosti takového kamerového záznamu (z bezpečnostní kamery na uvedené restauraci) Nejvyšší soud obviněného dále upozorňuje, že podle konstantní judikatury lze s ohledem na ustanovení §89 odst. 2 tr. ř. pokládat za důkaz použitelný v trestním řízení též obsah obrazového záznamu z kamerového systému, i když tento systém nebyl oznámen Úřadu pro ochranu osobních údajů podle §16 odst. 1 odst. 2 zák. č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 22/2010 Sb. rozh. tr.; IV. ÚS 2415/09). Navíc obviněný své námitky vůči tomuto důkazu formuloval obecně, aniž by specifikoval, v čem konkrétně rozpor se zákonem o ochraně osobních údajů spatřuje. Uvedené námitky obviněného tak Nejvyšší soud považoval za neopodstatněné.
18. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., bylo již shora uvedeno, že tento je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno především namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Pod tento dovolací důvod tak bylo možné podřadit námitku obviněného týkající se absence subjektivní stránky zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku [proti naplnění subjektivní stránky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku obviněný ničeho nenamítl]. Ani této námitce však nemohl Nejvyšší soud přisvědčit. Skutková zjištění totiž jednoznačně potvrzují, že obviněný záměrně najížděl na poškozeného, přičemž jej nabral na přední část vozu, nezastavil a odjížděl s ním na přední kapotě z místa v ulici XY, s tím, že cestou dvakrát zastavil, ale po sklouznutí poškozeného se opětovně proti jeho tělu rozjel a srazil jej na kapotu a takto s ním projel v rozsudku specifikovanými ulicemi. Za zmínku stojí, že podle skutkových zjištění jel dovolatel s obviněným na kapotě rychlostí blížící se 35 km/h, přičemž za jízdy se jej opakovaným prudkým brzděním snažil setřást z vozidla. Přestože se obviněný v dovolání snaží Nejvyšší soud přesvědčit, že poškozený se sám aktivně položil na kapotu a v podstatě s ním „cestoval“, přičemž s tím mohl kdykoliv přestat, čehož nevyužil a opětovně na kapotu naskočil, nemohl této argumentaci Nejvyšší soud přisvědčit, neboť skutková zjištění učiněná soudy na základě provedených a zhodnocených důkazů hovoří jednoznačně o opaku, neboť z nich vyplývá, že obviněný po sklouznutí poškozeného z vozidla na zem, do něj opětovně najel. Obviněný si tak musel být vědom, že pokud bude najíždět na poškozeného a poveze jej poměrně vysokou rychlostí na kapotě auta, může mu způsobit velká zranění, ke kterým nedošlo jen díky souhře náhod. Ačkoliv lze připustit, že obviněný měl s poškozeným dlouhodobé spory, na nichž měly zjevně podíl obě strany, považuje Nejvyšší soud za potřebné označit jednání dovolatele za absolutně nepřijatelné. Subjektivní stránka uvedeného zločinu navíc byla naplněna i s ohledem na závěry znaleckého posudku z oboru psychiatrie zpracovaného prof. Kašparů, který uvedl, že „ Obviněný v době spáchání zločinu mohl rozpoznat nebezpečnost svého jednání pro společnost. Jeho rozpoznávací schopnosti byly zachovány, ovládací schopnosti byly z důvodu přítomného afektu zúženy v míře podstatné. Nebyly však zcela vymizelé. “ (č. l. 198). Dovolává-li se obviněný aplikace §27 tr. zákoníku, pak je vhodné pouze uvést, že uvedené ustanovení mj. konstatuje, že „ kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu měl podstatně sníženou schopnost rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, je zmenšeně příčetný“. V předmětné trestní věci bylo k osobě obviněného konstatováno znaleckým posudkem, že „ obviněný v době spáchání trestného činu, ani v minulosti nikdy netrpěl duševní poruchou nebo chorobou, netrpí jimi ani v současnosti “. Z uvedeného je tedy nezpochybnitelné, že podmínky pro aplikaci §27 tr. zákoníku dány nebyly (viz též bod 14. rozhodnutí odvolacího soudu).
19. Ve vztahu k námitkám, které se týkají nepřiměřenosti uloženého trestu zákazu činnosti Nejvyšší soud podotýká, že námitky vůči trestu lze primárně uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a to v rovině, že obviněnému byl uložen trest mimo trestní sazbu, kterou pro daný trestný čin stanoví trestní zákoník, nebo mu byl uložen nepřípustný druh trestu. V rámci tohoto dovolacího důvodu ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. však nelze namítat uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i judikatury Ústavního soudu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 410/2013, 8 Tdo 1208/2014, 7 Tdo 736/2022 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 463/97, IV. ÚS 211/10, I. ÚS 4503/12, I. ÚS 9/17) však také vyplývá, že zmíněné principy mohou být „prolomeny“, pokud by uložený trest byl v tak extrémním rozporu se zákonnými hledisky pro ukládání trestu, že by to již představovalo porušení ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces včetně spravedlivosti jeho výsledku, jímž je v nejkoncentrovanější podobě uložený trest. Tak tomu ovšem v posuzovaném případě není. Z rozsudku soudu prvního stupně totiž vyplývá, jakými hledisky se při ukládání trestu zákazu činnosti řídil, přičemž vzal především v potaz, že dovolatel spáchal předmětné trestné činy úmyslně, kdy jako řidič motorového vozidla mohl způsobit těžkou újmu na zdraví (bod 9.). Rozhodnutí o uvedeném trestu podrobil přezkumu i odvolací soud, který vzhledem ke skutečnosti, že obviněný použil osobní automobil proti poškozenému víceméně jako zbraň, shledal uložení trestu zákazu činnosti zcela adekvátním. Odvolací soud navíc odmítl tvrzení obviněného, že je vzorným a bezproblémovým řidičem a vzal do úvahy, že dovolatel byl opakovaně projednáván za nesprávné parkování a v roce 2015 i pro zaviněné způsobení dopravní nehody (bod 15. usnesení odvolacího soudu), což v dovolání obviněný taktně opomenul uvést. K výše uvedeným závěrům soudů obou stupňů tedy nemá Nejvyšší soud potřebu cokoliv dodávat a považuje je za správné. Navíc obviněnému mohl být uložen trest zákazu činnosti v trvání 1 roku až 10 let [§73 odst. 1 tr. zákoníku], tudíž trest ve výměře 2 let, tj. blízko spodní hranice stanovené trestní sazby, nelze rozhodně považovat za nepřiměřeně přísný, zasahující do práva obviněného na spravedlivý proces.
20. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 5. 2023
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu