ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.479.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 479/2023-673
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2023 o dovolání obviněného M. S. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze, ze dne 8. 11. 2022, č. j. 67 To 306/2022-567, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 2 T 2/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný M. S. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 2 T 2/2022, uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku (ad I. výroku), zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku (ad II. výroku), jednak přečinem znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku (ad III. výroku). Za tyto trestné činy (jednání popsaná ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle §185 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří (3) roků a šesti (6) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, dále bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti obviněného zaplatit náhradu škody poškozeným.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, podal obviněný a státní zástupkyně (v neprospěch obviněného pouze do výroku o trestu) odvolání, která Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 11. 2022, č. j. 67 To 306/2022-567, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému usnesení Městského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku předně uvedl, že nalézací i odvolací soud nesprávně posoudily skutkový stav věci, nekriticky převzaly závěry poškozených a státního zastupitelství a nevypořádaly se s tvrzením obviněného. Následně poukázal na to, že ve výpovědích poškozených existují rozpory, které nebyly soudy nižších stupňů odstraněny a nebylo přihlédnuto k argumentaci obhajoby. Podle dovolatele bylo na něj, a to s ohledem na záznamy v trestním rejstříku, pohlíženo od počátku jako na vinného, přestože platí presumpce neviny. Dále soudům vytkl, že byl nepřiměřeně dlouhou dobu držen ve vazbě, což jen potvrzuje jeho argumentaci, že od počátku je na něj nahlíženo jako na vinného, což je podle jeho mínění možno dovodit i z „genderového složení senátu – vždy dvě ženy a jeden muž“. S ohledem na shora uvedenou argumentaci v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí, stejně jako jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc přikázal „příslušnému soudu a nařídil zároveň, aby věc soud projednal v jiném senátu“.
4. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedl, že námitky v něm uvedené je možno se značnou dávkou tolerance akceptovat jako podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve vazbě na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. [nikoli §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to s ohledem na změny účinné v trestním řádu od 1. 1. 2022]. Podle státního zástupce dovolání obviněného v podstatě představuje stručnou až kusou polemiku s hodnocením důkazů soudy, především zpochybňuje výpovědi poškozených a hodnotící úvahy soudů, přičemž neuplatňuje ani náznakem námitky existence tzv. opomenutých důkazů. Podle mínění státního zástupce soudy nižších stupňů se v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně a správně vypořádaly s námitkami obviněného. Zcela mimo dovolací důvody je námitka týkající se genderového složení senátu. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod. Shodně též se vyjádřil Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 581/22.
8. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uvádí, že tento je dán v případě, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
9. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
10. Obviněný svoji argumentaci převážně vtělil v tvrzení, že soudy nižších stupňů nerespektovaly zásadu in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch), že se dostatečně a správně nevypořádaly v rámci svých hodnotících úvah s provedenými důkazy, když akceptovaly pouze důkazy svědčící v jeho neprospěch a jeho odsouzení vybudovaly na základě výpovědí nevěrohodných poškozených, což dokládal v průběhu řízení např. poukazem na nesrovnalosti ve výpovědích poškozených.
11. Nejvyšší soud považuje za nezbytné uvést, a to v souladu s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že námitky, které obviněný v dovolání uplatnil (včetně formy podaného dovolání), lze za právně relevantní označit pouze s „vysokou“ dávkou tolerance, přičemž současně musí podotknout, že dovolatel patrně přehlédl novelu trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kdy jeho argumentace uvedená v dovolání odpovídá spíše dovolacím důvodům před zmíněnou novelou, tedy před 1. 1. 2022, či jejich kombinaci. Dovolání však bylo podáno v době, kdy již téměř rok existovaly mj. také změny v ustanovení §265b tr. ř. [podáno bylo 8. 11. 2022; v dovolání nelze dohledat sebemenší zmínku k chybějícímu nebo neúplnému výroku, který by odpovídal v době podání zmíněnému §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ale svým obsahem námitky spíše odpovídají dovolacímu důvodu §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., dříve §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.]. Primárně námitky obviněného svým obsahem směřují proti hodnotícím úvahám soudů nižších stupňů, přičemž zpochybňuje hodnověrnost výpovědí poškozených. Námitky obviněného, kterými tento poukazuje na genderové složení senátu, stejně jako námitky, kde poukazuje na své držení ve vazbě po nepřiměřeně dlouhou dobu, nemohou v žádném případě naplnit žádný z dovolacích důvodů, a proto Nejvyšší soud nepovažuje za potřebné se k těmto námitkám vyjadřovat. Vzhledem k neujasněnosti dovolacích důvodů z hlediska jejich časové účinnosti obviněným, přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolacích důvodů s ohledem na jejich obsah, což byl také důvod, který jej nakonec vedl k závěru, který rovněž vyslovil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že je lze akceptovat s vyšší mírou tolerance, a to v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces, neboť jinak by bylo nutno dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
12. V reakci na tvrzené porušení zásady in dubio pro reo [tvrzení obviněného, že na něj bylo nahlíženo jako na vinného, (zásadu presumpce neviny)] je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu – rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
13. S ohledem na skutečnost, že obviněný svoji argumentaci v převážné míře založil na polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za nezbytné obecně v souvislosti s předmětnou trestní věcí uvést, že soudy nižších stupňů (zejména pak soud prvního stupně velmi podrobně v odůvodnění svého rozsudku rozvedl výpovědi svědků a rovněž se velmi podrobně zabýval otázkou věrohodností jejich výpovědí či jejich částí, ve vazbě k ostatním důkazům - viz níže) provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněné. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [ viz též §216 odst. 1 tr. ř. ( … bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené … )]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
14. V návaznosti na shora uvedené a možné dovození argumentace obviněného o porušení jeho práva na spravedlivý proces, musí Nejvyšší soud dovolatele upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
15. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud dále konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Obviněný v přípravném řízení a v řízení před soudem prvního stupně mj. poukazoval na skutečnost, že poškozená S. požívala alkoholické nápoje, s požíváním alkoholu měla problémy a pod jeho vlivem se chovala agresivně, přičemž jejím fyzickým útokům se musel sám bránit. Pokud jde o sex s poškozenou, tak ten byl z její strany dobrovolný. Ve vztahu k poškozené P. připustil, že této sice psal výhružné zprávy, avšak nemyslel je vážně, činil tak ve stavu, kdy byl opilý, zhulený a svého jednání lituje. V žádném případě se situace neodehrála, jak ji popsala poškozená a bylo uvedeno ve skutkovém zjištění soudem prvního stupně. Obdobně ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně argumentoval tím, že se žalovaného jednání nedopustil, vztah s poškozenou S. hodnotil jako tzv. „italskou domácnost“, u které (poškozené S.) v důsledku jejího požívání alkoholu, docházelo k výpadkům paměti, a proto nelze její výpověď považovat za pravdivou, když na hodnověrnosti poškozené a věrohodnosti její výpovědi bezpochyby podle jeho mínění nepřidá skutečnost, že domnělé znásilnění ohlásila až s půlročním zpožděním. Sex s poškozenou byl z její strany dobrovolný a násilí, včetně znásilnění, na ní se mohl dopustit podle obviněného svědek N., který neunesl její nevěru. Ve vztahu k domnělému násilí vůči poškozené P. nad rámce skutečností uváděných v předcházejícím řízení v dovolacím řízení dále argumentoval tím, že ani sousedky neslyšely žádný křik či náznak boje.
16. Z výše uvedené argumentace je nesporné, že v žádném případě nejde o námitky, kterými by měl být naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný ani náznakem nerozvádí, ve kterých směrech jsou skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů ( obviněný pouze soudům vytýká, že nesprávně vyhodnotily důkazy a uvěřily nevěrohodným poškozeným, což však jsou procesní námitky směřující pod ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. ), a jak velmi výstižně uvedl ve svém vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, procesní nepoužitelnost důkazů, ev. případné neprovedení navrhovaných podstatných důkazů, nebylo v dovolání vůbec zmíněno. Pokud by obviněný hodlal argumentovat tím, že §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uveden s ohledem na úpravu provedenou před 1. 1. 2022, pak Nejvyšší soud pouze na okraj musí uvést, že podané dovolání ani náznakem nezmiňuje nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení [od 1. 1. 2022 jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., zcela totožný s dřívějším zněním §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], ale primárně znevěrohodňuje hodnotící úvahy soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil odvolací soud.
17. V souvislosti s výše uvedeným považuje Nejvyšší soud za nutné dovolatele upozornit na skutečnost, že na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 16.), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“.
18. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání . I přes výše uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně zdůraznit, že se soudy nižších stupňů řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a v odůvodnění svých rozhodnutí formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (např. bod 17. a 18.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. S takto provedeným rozsahem dokazování a způsobem hodnocení důkazů se mj. ztotožnil také odvolací soud, který závěrům soudu prvního stupně stran hodnocení důkazů přisvědčil (bod 14. a násl. usnesení odvolacího soudu) a sám, nad rámec úvah soudu prvního stupně, jeho závěry rozvedl. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně dospěly k závěru o vině obviněného, přičemž Nejvyšší soud považuje za vhodné pouze uvést, že argumentace obviněného, že by jeho odsouzení stálo pouze na výpovědích nevěrohodných poškozených je mylná. Lze sice připustit, že jednání obviněného vůči poškozeným nebyl nikdo další konkrétně přítomen, nelze však pominout výpovědi svědků, kteří vypovídali o skutečnostech, které jim poškozené sdělily, přičemž tato jejich sdělení o chování obviněného zapadají do rámce důkazů svědkyň K. a Č., bývalých přítelkyň obviněného, které charakterizovaly násilné chování dovolatele, což je opět v kontextu s posudky, které byly k osobě obviněného zpracovány (smíšená porucha osobnosti s rysy nezralými, impulzivními – viz závěry soudu prvního stupně bod 16. rozsudku).
19. Za takto zjištěné situace, kdy se soudy nižších stupňů dostatečně a přesvědčivě vypořádaly s námitkami obviněného, považuje Nejvyšší soud za potřebné, a to nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
20. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. [ též bod 19. ].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 5. 2023
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu