ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.762.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 762/2023-1146
USNESENÍ
Nejvyšší soud v neveřejném zasedání konaném dne 19. 9. 2023 rozhodl o dovolání obviněného D. B. , nyní ve výkonu trestu ve Vazební věznici Ostrava, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 3. 2023, sp. zn. 5 To 66/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 48 T 6/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. B. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 9. 2022, sp. zn. 48 T 6/2022, byl obviněný D. B. (dále převážně „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že
dne 18. 12. 2020 v době kolem 22:00 hodin na adrese XY č. p. XY, okres XY, v prostorách společnosti B. M., s. r. o., v průběhu vánočního večírku uvedené společnosti, s cílem uspokojit své alkoholem momentálně povzbuzené sexuální nutkání, za použití hrubé síly donutil poškozenou Š. K., nar. XY, zaměstnankyni uvedené společnosti, postupně k análnímu a orálnímu pohlavnímu styku tím, že v okamžiku, kdy na dámské toaletě dokončila malou potřebu, za situace, kdy měla staženy kalhoty i spodní kalhotky, vešel za ní do prostoru dámské toaletní kabinky, zvedl ji a otočil zády k sobě, silně a pevně uchopil za vlasy, přitlačil levým bokem ke stěně a do konečníku jí zasunul svůj ztopořený penis, s nímž vykonával kopulační pohyby i přes její jednoznačně verbálně vyjádřený nesouhlas a snahu jej odstrkovat v oblasti stehen, na kterou reagoval slovy „drž hubu“, přičemž jí silně mačkal rukama prsa přes sportovní podprsenku a držel ji za vlasy tak, že se nemohla účinně bránit, následně ji otočil čelem k sobě, stlačil jí hlavu směrem ke svému podbřišku, vsunul jí ztopořený penis do úst a hlavu jí proti svému podbřišku se slovy „ dělej, dělej“ opakovaně přirážel, čemuž se poškozená snažila neúspěšně bránit jeho odstrkováním rukama, poté svého jednání zanechal a z toalety odešel, aniž u něj došlo k vyvrcholení a ejakulaci spermatu, přičemž v přímé příčinné souvislosti s popsaným násilným jednáním poškozená utrpěla jednak fyzické zranění menšího stupně závažnosti spočívající minimálně v bolestivosti vlasové části hlavy, v hematomech na obou prsou, hematomu na levé části stehna v oblasti pod hýžděmi a v bolestivosti konečníku s dobou hojení do dvou týdnů, které si nevyžádalo lékařské ošetření a dále poruchu psychického zdraví ve formě středně těžké posttraumatické stresové poruchy, jako protrahovanou odezvu na stresovou událost vyžadující psychiatrickou léčbu a medikaci, přetrvávající minimálně od dubna 2021 doposud, jejíž symptomy a psychosomatické potíže podstatně zasahují do obvyklého způsobu života poškozené, neboť ji omezují ve všech podstatných oblastech života, konkrétně v rovině psychické, spočívající v depresivním prožívání, pocitech studu a sebedevalvace, oslabením kognitivních funkcí, narušením koncentrace pozornosti a krátkodobé paměti, dále v rovině sociální, spočívající v izolaci a ukončení sexuálního partnerského života, i v rovině ekonomické, projevující se v neschopnosti výkonu práce s možným budoucím chronickým průběhem i možnou přeměnou v poruchu osobnosti a které ve svém souhrnu vedly i dne 23. 7. 2022 k přiznání invalidního důchodu pro invaliditu prvního stupně.
2. Obviněný byl za tento zločin odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra majetkovou škodu ve výši 30.469 Kč a poškozené Š. K. ve výši 70.536 Kč, povinnost této poškozené uhradit nemajetkovou újmu v penězích ve výši 268.250 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Š. K. se zbytkem nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy v penězích odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný proti všem výrokům a poškozená Š. K. proti výroku, jímž byla podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána se zbytkem nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. 3. 2023, sp. zn. 5 To 66/2022, z podnětu odvolání poškozené Š. K. rozsudek soudu prvního stupně zrušil podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. ve výrocích o náhradě nemajetkové újmy a odkázání poškozené se zbytkem jejího nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost nahradit poškozené nemajetkovou újmu v penězích ve výši 1.877.468 Kč. Jinak ponechal rozsudek soudu prvního stupně beze změn. Odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl podle §256 tr. ř.
II. Dovolání obviněného
5. Obviněný proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. dovolání, které zaměřil proti výrokům o vině, trestu i náhradě majetkové a nemajetkové újmy.
6. Naplnění důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřoval v tom, že soudy pro své závěry vycházely z neúplných důkazů, pokud neopodstatněně zamítly jeho návrh na doplnění dokazování o hodnocení osoby poškozené a jejího zdravotního stavu z doby po skutku. Tvrdil, že závěr o vině nemůže obstát, protože soudy vycházely ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, a na něj navazujících výpovědí jeho zpracovatelů MUDr. Petra Augustina a PhDr. Anděly Vaculíkové v hlavním líčení, který je obsahově vadný, a jde tudíž o procesně nepoužitelný důkaz. Soudy učinily nesprávné závěry o tom, jak se skutek stal, a že v jeho důsledku poškozená utrpěla středně těžkou posttraumatickou stresovou poruchu, přestože po činu mnoho měsíců vykonávala práci vyžadující sociální i personální interakci z její strany, a to i na různých místech. Soudům obou stupňů vytkl, že braly v potaz pouze ta zjištění, která svědčila pro jeho vinu, aniž by se v potřebné míře ze všech rozhodných hledisek zabývaly chováním poškozené a skutečnou povahou jí tvrzené poruchy, k níž se znalci přiklonili bez řádného znaleckého posouzení všech podstatných okolností léčby poškozené. Proto nebyla naplněna kritéria těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, pro niž nestačí zjištění o delší dobu přetrvávající poruše zdraví, ale je nutné, aby tato porucha zdraví představovala velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 751/2017). Dostatečně nebyly objasněny a vyhodnoceny ani okolnosti týkající se samotného spáchání skutku, neboť žádná z osob přítomných na předmětném večírku, kde se poškozená chovala obvyklým způsobem, si na ní nevšimla žádných změn a nebylo od nikoho zjištěno ani nevhodné či dokonce agresivní chování obviněného. Poškozená nevykazovala po činu poranění a nikdo ze svědků na ní po činu až do doby oznámení skutku nepozoroval žádnou změnu chování, na večírku se přitom zdržela ještě další asi 2 hodiny po údajném činu a za 36 hodin po něm přišla do firmy jako obvykle uklízet. Na základě těchto skutečností obviněný považoval za naplněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dokazování podle něj není dostatečné pro závěry o jeho vině, protože nedává potřebný podklad pro naplnění všech znaků zločinu, jenž mu je kladen za vinu. Soudy své závěry opřely toliko o výpovědi poškozené a výše již zmíněné, obviněným zpochybňované znalecké posudky, což vede k nedostatkům spočívajícím v nesprávné realizaci důkazního řízení, opomenutých či nepřípustných důkazech (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02 a IV. ÚS 570/03).
7. Zpochybnění znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, a na něj navazujících výpovědí jeho zpracovatelů MUDr. Petra Augustina a PhDr. Anděly Vaculíkové obviněný opřel o závěry znalců psychiatra MUDr. Ilji Žukova a psychologa PhDr. Slavomila Fischera, Ph.D. MBA, jimž zpracování znaleckého posudku zadal v době již ukončeného dokazování (soudy jej jako důkaz neměly k dispozici). V návaznosti na jeho obsah poukazoval na vady procesního posudku a nedostatky ve vyjádření MUDr. Petra Augustina a PhDr. Anděly Vaculíkové i v podkladech, z nichž pro své závěry vycházeli. Zejména tvrdil, že jejich posudek vykazuje takové nedostatky, v jejichž důsledku jimi učiněné závěry o tom, že poškozená trpí posttraumatickou stresovou poruchou, nejsou přesvědčivé, jsou obsahově nedostatečné, vadné, nepodložené a procesně nepoužitelné.
8. Uvedenými skutečnostmi obviněný podtrhoval i význam svých požadavků na doplnění dokazování uplatňovaných v řízení před soudy nižších stupňů, které nevyhověly jeho návrhu na vypracování dalšího znaleckého posudku či doplnění toho stávajícího, a provedení některých svědeckých výpovědí za účelem objasnění zdravotního a psychického stavu poškozené. Tím, že mu nevyhověly, došlo k porušení práva na spravedlivý proces a postupů podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., a nemůže se ztotožnit se závěrem, že poškozená trpí posttraumatickou stresovou poruchou, protože její chování i pracovní zapojení svědčí o tom, že parametry této nemoci nesplňuje. Z těchto důvodů rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků daného trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Rovněž obviněný vytkl, že rozsudek napadený dovoláním je tendenčně jednostranně zpracovaný bez ohledu na obsah provedených důkazů a je zaměřený na obhajobu jen jedné verze podávané poškozenou. V odůvodnění soud opomíjí důkazy svědčící ve prospěch obviněného. K tvrzení o nevěrohodnosti poškozené obviněný poukázal i na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství prof. MUDr. Miroslava Hirta, CSc., zejména na rozpor v popisu chování poškozené bezprostředně po skutku, a poukázal i na okolnosti vztahující se k jejím osobním a rodinným poměrům.
9. Na vadné znalecké posouzení psychického stavu poškozené navázalo i tvrzení obviněného o nesprávném stanovení a ocenění nemajetkové újmy znalcem MUDr. Alešem Sládkem částkou 1.877.468 Kč, přestože v obdobných, a tedy srovnatelných případech, bývá tato částka násobně nižší. Posudek tohoto znalce se nadto opíral převážně o sdělení poškozené ze dne 10. 1. 2023, aniž by bral v potaz rozpory a skutečnosti zjištěné v průběhu trestního řízení, které tvrzení poškozené v tomto směru vylučují a vyvracejí (např. tvrzení obviněného, že skutek nespáchal, rozpory ve výpovědích poškozené aj.). Soudy však tyto vadné skutečnosti nebraly do úvahy, rozpory ve výpovědi poškozené neodstranily a výhradami obviněného se nezabývaly, čímž porušily právo obviněného na spravedlivý proces, a to i tím, že nedůvodně zamítly jeho návrhy na doplnění dokazování, a tak zatížily řízení v této trestní věci vadou tzv. opomenutých důkazů.
10. O důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný opřel námitku o nesprávném právním posouzení činu podle §185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, kterou založil na tvrzení o nenaplnění kritérií těžké újmy na zdraví s tím, že uvedený právní závěr byl postaven toliko na nevěrohodné výpovědi poškozené jako jediného usvědčujícího důkazu. Soudy uvedený závěr učinily, aniž by zjistily řádně skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03). Ačkoli samy vyslovily určité pochybnosti o reálnosti skutku, učinily závěr o vině obviněného proto, že uvěřily poškozené, jejíž výpověď nepotvrzuje žádný z provedených důkazů, včetně znaleckých posudků. Naopak existuje několik důkazů, které její výpověď vyvracejí (např. znalecký posudek prof. MUDr. Miroslava Hirta, CSc.) a nepodporují její tvrzení o závažné nemoci, naopak dokládají jiný způsob života.
11. Odvolací soud se zcela neadekvátně přiklonil ke zjištěním a úvahám soudu prvního stupně ohledně výroku o vině a trestu a poškozené vyhověl i ve výroku o náhradě újmy, již měla utrpět, a proto výrok, jímž odvolání obviněného zamítl, naplňuje důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
12. Na základě vytýkaných skutečností obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 3. 2023, sp. zn. 5 To 66/2022, ve výroku o vině a na něj obsahově navazujících výrocích o trestu a náhradě nemajetkové újmy, jakož i předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 9. 2022, sp. zn. 48 T 6/2022, a všechna další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a poté aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství a repliky obviněného
13. Státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání zdůraznila nedůvodnost námitek o opomenutých důkazech, protože soudy obou stupňů na návrhy obviněného reagovaly a zdůvodnily jejich nadbytečnost (viz body 75 až 78 krajského soudu a body 18, 19 rozsudku vrchního soudu). Požadavku obviněného na provedení listin z insolvenčního rejstříku týkajících se oddlužení poškozené v rámci insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 39 INS 19536/2016 však vyhověl a vycházel z něho pro závěr, že v době, kdy obviněná byla v pracovní neschopnosti, plnila splátkový kalendář z darů na základě darovacích smluv a ze sociálních dávek. Vznik posttraumatické stresové poruchy u poškozené v důsledku znásilnění obviněného byl dostatečně provedenými důkazy prokázán, a to zejména znaleckým posudkem a jeho doplněním z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie vypracovaným MUDr. Petrem Augustinem, a z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie PhDr. Andělou Vaculíkovou, jejichž závěry nebyly nijak relevantně zpochybněny, včetně lékařské zprávy psychiatra MUDr. Jana Kučery ze dne 7. 1. 2022. Svědecké výpovědi a zejména nález stopy DNA a s tím související odborné vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví genetiky, dokládají, že na zajištěném spodním prádle poškozené jde o DNA skupinové příslušnosti rodu obviněného. Plně se ztotožnila se soudy obou stupňů ohledně věrohodnosti poškozené, neboť jejich závěr v tomto směru považuje za dostatečně podložený důkazy i chováním a osobností poškozené. Zdůraznila, že soudy provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí a v odůvodnění svých rozhodnutí náležitě rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly.
14. Existenci posttraumatické stresové poruchy u poškozené státní zástupkyně považovala rovněž za dostatečně objasněnou s tím, že ji nezpochybňuje ani obviněným zdůrazňovaná pomoc poškozené s péčí o rodinného známého a při výdeji obědů, protože tato činnost ještě nevyvrací závěr, že trpěla uvedeným onemocněním, které je těžkou újmou podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Podstatnou pro takový závěr je prokázaná radikální změna života poškozené (ztráta jakékoli radosti ze života, sociální samostatnosti, nutnost pravidelných návštěv lékaře a užívání předepsané medikace, neschopnost spát i konat běžné denní úkony), která je trvalého charakteru a zasahuje do všech sfér jejího života. Z těchto důvodů státní zástupkyně poukázala na správnost použité kvalifikace podle §185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
15. Námitky proti výroku o náhradě nemajetkové újmy jsou podle státní zástupkyně skutkového charakteru a netýkají se porušení ustanovení hmotného práva, protože obviněný je opíral toliko o tvrzení, že k žádnému trestnému jednání z jeho strany nedošlo. Protože státní zástupkyně shledala, že dovoláním napadené rozhodnutí netrpí obviněným vytýkanými vadami, navrhla, aby je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a), případně též §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
16. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájkyni obviněného k replice, v níž obviněný v podrobnostech odkázal na obsah podaného dovolání a v něm učiněný závěrečný návrh na rozhodnutí Nejvyššího soudu.
IV. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. Obecně k dovolacím důvodům
18. Dovolání je možné podat pouze na podkladě důvodů uvedených v §265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto je Nejvyšší soud povinen posoudit, zda uplatněné výhrady zákonnému vymezení označených dovolacích důvodů odpovídají. Pro rozsah přezkumné povinnosti v konkrétní věci je vázán dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
19. Obviněný dovolání opřel o důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť tvrdil, že odvolací soud pominul všechny vady, které v odvolání vytýkal, a jeho odvolání zamítl, i když pro to nebyly dány podmínky, protože rozhodnutí trpí vadami, které dopadají na důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je určen pro případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podle obsahu podaného dovolání a vzhledem k tomu, že odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, jakož i s ohledem na obviněným vytýkané nedostatky podřazené pod důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. je zřejmé, že uvedený dovolací důvod byl použit v jeho druhé alternativě, a Nejvyšší soud se proto dále zabýval důvodností obou těchto zmíněných dovolacích důvodů.
20. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, když rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad, pro které rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát, a to proto, že jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech anebo, když ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z nich. Vždy však je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu.
21. Důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. slouží k odstranění právních vad, protože jeho prostřednictvím je možné namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený důvod je určen k přezkoumání správnosti použité právní kvalifikace nebo jiné vady spočívající v porušení hmotněprávních norem. Pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně rozhodný skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jej nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů ( srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 aj.) . Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). V takovém případě je povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.).
VI. K námitkám podřazeným pod důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
22. Z obsahu obviněným podaného dovolání a v něm rozvedených skutečností je zřejmé, že jeho argumentace míří především do učiněných skutkových zjištění, neboť zásadně tvrdí, že se skutku nedopustil, že poškozená je nevěrohodná, že se soudy vadně vypořádaly s její výpovědí, dokazování je vadné pro nedostatečné posouzení znaleckých posudků a trpí existencí tzv. opomenutých důkazů a znalecké posudky nejsou dostatečné pro závěr o jeho vině. Nejvyšší soud shledal, že tyto námitky korespondují s formálním vymezením důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jak obsahová stránka výpovědi poškozené jako klíčového svědka, tak znalecké posudky na její duševní stav i povahu utrpěné újmy, jsou určující pro závěry o použité právní kvalifikaci, a proto posuzoval důvodnost těchto výhrad.
23. Obsah přezkoumávaných rozhodnutí i spisového materiálu svědčí o tom, že soudy obou stupňů se věrohodností poškozené zabývaly a v potřebné míře zjišťovaly a zkoumaly všechny rozhodné skutečnosti, které vyplynuly ze zajištěných důkazů anebo byly obviněným namítány. Nelze přehlédnout rozsah provedeného dokazování, z něhož je zřejmé, že byly prováděny důkazy nezbytné pro objektivní posouzení dosavadního života poškozené, jejího pracovního zařazení, i povahové vlastnosti. Je zjevné, že soudy braly do úvahy zjištění týkající se okolností, za kterých došlo ke spáchání činu, a chování poškozené bezprostředně po něm i její další způsob života. Z uvedeného lze seznat, že provedeným dokazováním byly zjištěny podstatné okolnosti nezbytné pro závěry o tom, jak k činu došlo a jaký dopad na poškozenou a důsledek pro její život trestné jednání obviněného mělo (srov. body 3 až 33 rozsudku). Pokud soud na podkladě poměrně obsáhlého dokazování u výpovědí svědků zaznamenal při hodnocení jimi uváděných tvrzení případné rozpory, které se v jejich výpovědích objevily, reagoval na ně a činil kroky k jejich objasnění či odstranění postupem podle §211 odst. 3 písm. a) tr. ř. Podkladem pro závěry soudu byly rovněž listinné důkazy, zejména výpisy SMS a zpráv WhatsApp, fotografie, protokol o prohlídce těla poškozené, znalecké posudky a odborná vyjádření vztahující se k obviněnému i poškozené, lékařské zprávy aj. (viz body 34 až 51 rozsudku), které soudu napomáhaly při hodnocení věrohodnosti svědeckých výpovědí a rovněž umožnily mapovat činnosti poškozené i její chování, případně jeho motivaci. Soudy se soustředily rovněž na znalecké posudky, zejména znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Petra Augustina a odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, PhDr. Anděly Vaculíkové, včetně jeho písemného doplnění. K posouzení psychického stavu poškozené soud v hlavním líčení oba jeho zpracovatele také osobně vyslechl. Rovněž se věnoval znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, znalce MUDr. Miroslava Hirta, CSc., kterého vyslechl k jím učiněným odborným závěrům, jež vyslovil ve svém písemně podaném znaleckém posudku ke zraněním poškozené. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je možné ve stručnosti shrnout, že soudy učiněná zjištění i postupy při hodnocení důkazů, včetně znaleckých posudků, nevykazují obviněným vytýkané vady (viz body 52 až 64 rozsudku soudu prvního stupně). Průběhem a výsledky provedeného dokazování se zabýval k obdobným námitkám obviněného i odvolací soud a dospěl k závěru o správnosti rozsudku soudu prvního stupně co do výroku o vině a trestu, když výrok o náhradě majetkové a nemajetkové újmy v penězích, po vlastním doplněném dokazování (§263 odst. 6, 7 tr. ř.), modifikoval (viz výrok jeho rozsudku i body 13 až 27 odůvodnění).
24. Nejvyšší soud v těchto postupech neshledal nedostatky, protože z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je zjevné, že se soudy obou stupňů zabývaly všemi rozhodnými okolnostmi. Pro objasnění činu obviněného byl shromážděn potřebný materiál, proces, v jehož rámci soudy dokazování a hodnocení důkazů, případně posouzení jejich správnosti realizovaly. Výsledek uvedené činnosti soudu prvního stupně a na něj navazující postup soudu odvolacího není zatížen vadami, které by mohly vyvolat pochybnosti o správnosti učiněných skutkových zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a rovněž rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Ruiz García proti Španělsku ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, §26, a rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, §59-60). Z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že se stejnou pečlivostí prováděly a hodnotily jak důkazy svědčící ve prospěch obviněného, tak ty, které vyznívaly v jeho neprospěch, a to i se zřetelem na případné rozpory v nich (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15). Skutková zjištění nejsou v žádném, natož v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
25. Obviněnému nelze přisvědčit v tom, že by ve věci existovaly tzv. opomenuté důkazy, tedy takové, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6. tr. ř., jakož i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 a další). O žádnou z uvedených situací v přezkoumávané věci nešlo, protože soudy všem svým povinnostem v tomto směru dostály a nezpronevěřily se pravidlům a zásadám plynoucím z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. ani §125 odst. 1 tr. ř., když veškeré své úvahy a postupy v procesu dokazování a hodnocení důkazů vysvětlily, případně odůvodnily, proč některé návrhy na doplnění dokazování považovaly za nadbytečné (viz body 75 až 78 rozsudku soudu prvního stupně a body 18 až 20 rozsudku soudu odvolacího). Posoudí-li se tyto úvahy a závěry soudů se zřetelem na požadavky obviněného a stav dokazování i úroveň jeho výsledků, je zřejmé, že nadbytečnost provádění důkazů, které obviněný navrhoval, je zcela zjevná, neboť nutnost jejich provedení z žádného objektivního zjištění neplyne a obviněný uvedené důkazy předkládá jen na podporu svých vlastních, výsledky dokazování nepotvrzených skutečností.
26. V tomto směru je namístě poznamenat, že pokud si obviněný opatřil až po rozhodnutí odvolacího soudu znalecký posudek z odvětví psychiatrie znalců MUDr. Ilji Žukova a psychologie PhDr. Slavomila Fischera, Ph.D. MBA, jehož zpracování sám zadal a připojil ho jako přílohu k podanému dovolání a opírá o něj mimo jiné i své výhrady proti znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, který vypracovali MUDr. Petr Augustin a PhDr. Anděla Vaculíková, nejde v této věci o důkaz opomenutý, protože byl podle zadání obviněného zpracován až v červnu 2023, tj. čtvrt roku po pravomocném skončení věci, a soudy jím proto důkaz nemohly provádět. Z těchto důvodů nebyl ani prostor pro to, aby jím důkaz prováděl Nejvyšší soud, navíc takový požadavek obviněný v dovolání ani nevznesl. Lze jej po obsahové stránce považovat jen za podklad, jehož prostřednictvím obviněný formuloval své dovolací úvahy směřující především ke zdůraznění jeho negativního postoje k hodnocení znaleckých posudků MUDr. Petra Augustina a PhDr. Anděly Vaculíkové (srov. též §265r odst. 7 tr. ř. per analogiam).
27. K námitkám obviněného o nevěrohodnosti výpovědi poškozené Nejvyšší soud jen pro úplnost nad rámec správných úvah soudů obou stupňů (viz body 52 a 53 rozsudku soudu prvního stupně) uvádí, že i když poškozená sice byla jedinou osobou přítomnou průběhu činu a okamžitě poté, co k němu došlo, se vrátila mezi bavící se společnost a nikomu nic o tom, co se jí stalo, neřekla, ani na sobě nedala nic zdát, nelze toto její chování bez dalšího považovat za důvod pro její nevěrohodnost. Rozhodné totiž je, jakým dalším způsobem se její chování odvíjelo, jak jednala, komu a za jakých okolností začala o svém zážitku vypovídat, a jak tyto její informace korespondovaly s dalšími ve věci zajištěnými důkazy. Všechny tyto okolnosti soudy braly do úvahy a vypořádaly se s nimi. Za podstatné označily zejména zhoršování se jejího zdravotního stavu a změnu návyků, postojů a pro ni jinak obvyklých způsobů chování. Její zhoršující se psychický stav zjišťovaly osoby žijící v její blízkosti, jimž se několik dní po události svěřila (kamarádce R. H., partnerovi R. S.). Uvedené chování podle znaleckých závěrů zapadá do rozvíjející se choroby. Vodítkem pro závěr o věrohodnosti poškozené byly i závěry znalců, kteří k její obecné věrohodnosti a schopnosti prožité události reprodukovat uvedli, že „vzhledem k jejímu intelektu nebyla schopna simulace zdravotních obtíží, ani vytvořit, udržet a ve shodě reprodukovat nepravdivou konstrukci o okolnostech souvisejících se svým napadením, i po události u ní byly přítomny typické pocity studu, potlačení, výpadky paměti a pozornosti, vybavování detailů s odstupem času, sebeobviňování, sebedevalvace, deprese, úzkosti, pocity hanby, ponížení, sociální izolovanost, ztráta sexuální apetence, emoční doprovod byl shledán autentickým“. Nadto podle znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, MUDr. Miroslava Hirta, CSc., a z odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetika, vypracovaného a ústně při hlavním líčení stvrzeného P. Š., z fotografií dodaných poškozenou a pořízených její dcerou brzy po činu, je zřejmé, že na prsech poškozené je patrná série modřin, které podle znalce „odpovídají silným úchopům rukou, jejich probarvení koresponduje době mezi tvrzeným vznikem a vyfotografováním, na levé hýždi z boku má výraznější modřinu, která stranově odpovídá jejímu natočení a přitlačení na zeď v toaletní kabince, na jejích kalhotkách byla zajištěna stopa vlastní krve a nad to skupinová shoda s nejméně preejakulačním sekretem obžalovaného“. Nelze pochybovat o tom, že poškozená prožila čin, jenž popsala a jehož pachatelem byl obviněný. Věrohodnost poškozené byla ověřena s nezaujatostí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 464/1999). Soudy nižších stupňů detailně popsaly a přesvědčivě odůvodnily svůj důkazní postup, stejně jako své závěry o spolehlivosti použitého důkazního pramene (nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14).
28. Výhrada o nemožnosti použít znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, MUDr. Petra Augustina a PhDr. Anděly Vaculíkové proto, že podle obviněného vykazuje poukazované nedostatky jak v procesu zpracování, tak při vyvozování v něm prezentovaných znaleckých závěrů, rovněž nemá oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Způsob, jakým soud závěry znalců posuzoval, svědčí o tom, že se nezpronevěřil povinnosti hodnotit jej v souladu s pravidly stanovenými v §2 odst. 6 tr. ř., podle nichž je znalecký posudek zkoumán jako každý jiný důkaz (srov. zejména rozhodnutí č. 40/1972/I., č. 62/1973 a č. 55/1986 Sb. rozh. tr.). Soudy pečlivě zkoumaly proces jeho utváření, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů, průběh znaleckého zkoumání, věrohodnost teoretických východisek, jimiž znalci odůvodnili své závěry. Vypořádaly se i s námitkami obviněného směřujícími proti těmto závěrům a způsobu (srov. §110 tr. ř.), jež neshledaly důvodnými, neboť šlo o důkaz nejen nadbytečný, ale navíc zcela popírající výsledky a průběh dokazování i ustanovení trestního řádu, neboť revizní znalecký posudek slouží k odstranění rozporu dvou znaleckých posudků, který se nepodařilo vyjasnit v hlavním líčení, avšak meritem návrhu obviněného v posuzované věci byl pouze nesouhlas s prezentovanými znaleckými závěry, nikoli objektivní nesprávnost napadaného posudku. Soud vysvětlil, že znalci MUDr. Petr Augustin i PhDr. Anděla Vaculíková vyhotovili znalecký posudek v průběhu přípravného řízení s datem 30. 7. 2021, opatřením k vypracování znaleckého posudku byli přibráni 18. 2. 2021, dne 19. 4. 2021 byly znalcům zaslány protokoly o výslechu svědků a CD nosič se záznamem výpovědi poškozené (č. l. 258), část svědků však byla vyslechnuta až po vyhotovení znaleckého posudku. Právě z důvodu, že znalci neměli v přípravném řízení k dispozici všechny důkazy, byl jim ze strany soudu zapůjčen kompletní spisový materiál a po jeho prostudování byli znalci v hlavním líčení dotázáni, zda informace, které měli možnost takto čerpat, na závěrech jejich posudku něco mění. Znalci shodně odpověděli, že nikoli. Z uvedeného nic nesvědčí o tom, že by nebyly respektovány podmínky §107 tr. ř., §27 a násl. zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, ve znění pozdějších předpisů. Lze přisvědčit soudu, že pouhá skutečnost, že znalci nezodpověděli jim položené dotazy ke spokojenosti obhajoby, není důvodem k revizi znaleckého posudku. Nelze přehlédnout, že soud pečlivě dbal na dodržení práv a požadavků obhajoby, neboť z podnětu obhajoby bylo vyhotoveno dvojí doplnění znaleckého posudku a obviněný i jeho obhájkyně měli možnost znalcům klást dotazy, což učinili, přičemž žádný dotaz obhajoby nezůstal nezodpovězen (viz bod 78 rozsudku soudu prvního stupně). Předmětnou skutečností se zabýval i odvolací soud, jenž k návrhu obhajoby doplnil dokazování o listinné důkazy z insolvenčního rejstříku (viz body 18 až 20, 32 napadeného rozsudku; č. l. 824 až 836 spisu). Z přezkoumávaných rozhodnutí tak plyne, že soudy obou stupňů se zřetelem nejen na závěry znaleckých posudků, ale s ohledem na všechny dostupné informace zkoumaly, jaké dopady jednání obviněného na psychiku poškozené skutečně mělo, jak dlouho a v jaké intenzitě se projevovaly. Braly do úvahy zjištěné chování poškozené i to, jak znalci utvářeli své závěry (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06).
29. K námitkám obviněného, jimiž zpochybňoval výsledky provedeného dokazování ohledně závěru, že skutek spáchal a u poškozené došlo k následku v podobě posttraumatické stresové poruchy, lze uzavřít, že dokazování nevykazuje vytýkané nedostatky, protože závěry soudů jsou založeny na pečlivém uvážení všech rozhodných skutečností a zjištění. Soudy své úvahy řádně rozvedly a reagovaly na námitky obviněného směřující proti učiněným skutkovým a následně i od nich se odvíjejícím právním závěrům.
30. Nejvyšší soud při závěru o správnosti učiněných skutkových zjištění mohl zkoumat důvodnost námitek uplatněných podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. směřujících proti závěru soudů o tom, že poškozená utrpěla vážnou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku.
VII. K důvodnosti dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
31. Podstata námitek směřujících proti právnímu posouzení trestného jednání obviněného a jím způsobeného následku spočívala ve výhradách proti závěru o těžké újmě na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku u poškozené, jenž podle obviněného našel nesprávný odraz v použití okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Podstata těchto jeho výhrad je založena na popisu chování poškozené v průběhu zmiňované choroby spatřované v posttraumatické stresové poruše, kterou podle obviněného netrpěla, jelikož již krátce po činu, resp. hned následující den přišla do firmy uklízet, i nadále pracovala, měla dokonce hned dvě zaměstnání současně, a tudíž se nestranila kolektivu ani nejevila žádné známky vyčlenění ze sociálního a pro ni dosud běžného způsobu života. Proto podle jeho názoru nemůže obstát závěr o neschopnosti sociálních kontaktů, v důsledku čehož i intenzita jejího onemocnění neodpovídala zjištěné přitěžující okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby.
32. Nejvyšší soud se s touto námitkou obviněného neztotožnil, protože je vytrhávána z kontextu všech zjištěných skutečností mapujících chování poškozené a zejména její zdravotní problémy, které sama nikterak nekvalifikovala ani nepojmenovávala, ale toliko proto, aby je řešila, případně si od nich ulevila, vyhledávala pomoc jiných osob, zejména lékařů. Proto je třeba zdůraznit, že uvedený závěr o povaze onemocnění poškozené je výsledkem především léčebného procesu, který našel odraz ve výsledcích provedeného dokazování v řízení před soudem. Rovněž je třeba zmínit, že poškozená je zde pouze v roli nešťastné oběti, která trpí důsledky činu obviněného nikoliv toliko jako žena, k níž se obviněný v rámci vynuceného sexuálního aktu choval dominantně, hrubě a vystavil ji ponižující situaci, uváží-li se místo a způsob, kde ke znásilnění došlo, ale její utrpení pramení i z toho, že obviněný byl pro ni osobou, jíž si jako svého nadřízeného a úspěšného majitele společnosti, ve které byla zaměstnána, vážila. Byl to obviněný, jenž jí zajišťoval pro ni tak důležité živobytí a v pracovním kolektivu jí vytvořil zázemí, které do té doby neznala. Posuzovaným činem však o všechny tyto benefity přišla a zhroutil se jí celý dosavadní život. Toto vše bylo důsledkem činu obviněného, jenž pro poškozenou byl traumatizující událostí, s níž se nedokázala vyrovnat a která navždy poznamenala její psychiku. Proto lze shrnout, že soudy zcela správně vysvětlily všechny podstatné skutečnosti zjištěné na základě provedeného dokazování dokladující právní závěr o závažnosti a podstatě újmy na zdraví, jíž poškozená trpí.
33. Závěr o tom, zda jde o těžkou újmu podle §122 odst. 2 tr. zákoníku a ve které variantě podle písmen a) až i) tr. zákoníku, je závěr právní, který soudy posuzovaly a utvářely na základě všech rozhodných hledisek a provedených důkazů. Po komplexním posouzení všech okolností dospěly k závěru, že jde o újmu představující delší dobu trvající poruchu zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku [Nejvyšší soud si v této souvislosti dovoluje poznámku, že s ohledem na to, že je poškozená od 23. 7. 2022 v invalidním důchodu, mohlo by se jednat i o alternativu uvedenou v písmenu a) spočívající ve ztrátě pracovní způsobilosti, o čemž však s ohledem na dovolání podané jen ve prospěch obviněného nelze fakticky uvažovat]. Výhrady obviněného byly vyvráceny závěry a úvahami soudů, neboť oba kladly důraz na to, že obviněný poškozené způsobil nejprve akutní reakci na stres. Ač se poškozená snažila tento stav překonat, v rámci své situace toho nebyla ani za lékařské podpory psychiatra MUDr. Jana Kučery (viz č. l. 288) schopna a její duševní stav se tak postupně plynule transformoval v dubnu 2021 do posttraumatické stresové poruchy. Ta byla charakterizována s ohledem na konkrétní poměry poškozené ji podstatně omezující v obvyklém způsobu života v rovině psychické, spočívající v depresivním prožívání, pocitech studu a sebedevalvace, oslabením kognitivních funkcí, narušením koncentrace pozornosti a krátkodobé paměti, dále v rovině sociální, spočívající v izolaci a ukončení sexuálního partnerského života i v rovině ekonomické, projevující se v neschopnosti výkonu práce s možným budoucím chronickým průběhem i možnou přeměnou v poruchu osobnosti, které ve svém souhrnu vedly i dne 23. 7. 2022 k přiznání invalidního důchodu pro invaliditu prvního stupně s projevy trvajícími dodnes (viz body 65, 71 rozsudku soudu prvního stupně, bod 24 rozsudku odvolacího soudu).
34. Nejvyšší soud při správnosti zjištění a úvah soudů nižších stupňů zmiňuje, že to, že poškozená trpěla uvedeným onemocněním, je ze všech provedených zjištění zjevné. Stejně bylo s dostatečnou spolehlivostí prokázáno, že toto onemocnění, jež poškozenou omezovalo v obvyklém způsobu života, trvalo od doby, kdy k činu došlo, až do současnosti. Všechna uvedená zjištění svědčí pro závěr, že šlo o těžkou újmu ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Trestní zákoník vymezuje pojem těžké újmy na zdraví pouze dvěma podmínkami, které musí být splněny společně, a to existencí vážné poruchy zdraví nebo vážného onemocnění, která musí zároveň (současně) odpovídat alespoň jednomu z taxativně uvedených alternativ uvedených ve výčtu v §122 odst. 2 písm. a) až i) tr. zákoníku [a) zmrzačení, b) ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti, c) ochromení údu, d) ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí, e) poškození důležitého orgánu, f) zohyzdění, g) vyvolání potratu nebo usmrcení plodu, h) mučivé útrapy, nebo i) delší dobu trvající porucha zdraví] (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1705). Základní rozdíl mezi ublížením na zdraví (§122 odst. 1 tr. zákoníku) a těžkou újmou na zdraví (§122 odst. 2 tr. zákoníku) spočívá v tom, že u těžké újmy na zdraví musí vždy jít o vážnou poruchu zdraví nebo jiné vážné onemocnění, což vyplývá z návětí §122 odst. 2 tr. zákoníku. Kromě toho však tato vážná poruchu zdraví nebo jiné vážné onemocnění musí být podřaditelné pod některou z taxativně uvedených alternativ. Vznik těžké újmy na zdraví není podmíněn tím, aby některá z alternativ uvedených v odstavci 2 §122 tr. zákoníku byla navíc spojena s léčením přesahujícím šest týdnů, jak nesprávně dovozoval odvolací soud. Uvedené kritérium je podřazeno pod alternativu podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku a představuje poruchu, která nevykazuje znaky ani jedné z předchozích alternativ, ale její závažnost se projevuje v délce doby, po kterou byl poškozený omezen v obvyklém způsobu života. Za delší dobu trvající poruchu zdraví soudy považují vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které omezovaly způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1710). Jde tedy jen o jednu z alternativ, nikoliv o třetí podmínku charakterizující těžkou újmu na zdraví (srov. materiál uveřejněný pod č. 16/1988, s. 76, dále rozhodnutí č. 5/1962, č. II/1965, č. 13/1966, č. 18/1969 Sb. rozh. tr.). Za těžkou újmu na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku je třeba považovat nejen delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví fyzického, ale i duševního, popř. delší dobu trvající vážné duševní onemocnění (srov. rozhodnutí č. 9/1981 a č. 51/1983 Sb. rozh. tr.).
35. Pokud jde o posttraumatickou stresovou poruchu, ta může u poškozeného v různé intenzitě přetrvávat po relativně dlouhou dobu, avšak o těžkou újmu na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku se může jednat jen v případě, že tato psychická porucha se po delší dobu (tj. obecně alespoň kolem šesti týdnů) projevuje jako vážná porucha zdraví. Tento zákonný znak plyne z návětí §122 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž musí jít o vážnou poruchu zdraví srovnatelnou s jinými vážnými poruchami zdraví uvedených pod a) až h) (srov. přiměřeně rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 2 To 107/2016). V případě duševního onemocnění poškozeného, jež se projeví jako posttraumatická stresová porucha, není rozhodné, že jde o takto diagnostikovanou chorobu, ale podstatné je, jaké konkrétní potíže v psychickém stavu se u poškozeného projevovaly a jak dlouho trvaly. Jestliže o toto onemocnění jde, je podstatné, že šlo o delší dobu trvající poruchu zdraví s vážnými dopady na zdraví poškozeného promítající se do jeho obvyklého života a forma jeho omezení (srov. rozhodnutí č. 29/2018 Sb. rozh. tr.). Vážná porucha zdraví u poškozeného se pak musí projevovat nejméně šest týdnů, přičemž intenzita tohoto onemocnění musí být trvalá, resp. se musí po celou tuto dobu u poškozeného projevovat příznaky odpovídající těžké újmě na zdraví, které představují velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života. Doba šesti týdnů je přitom podle konstantní judikatury hraničním (minimálním) časovým úsekem, v němž se musí intenzivní obtíže vyskytovat, a až poté může dojít k jejich zeslabování. Jde-li o objasnění otázky existence posttraumatické stresové poruchy, jedná se o otázku ryze odbornou, pro jejíž zodpovězení je významným důkazem znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Ten musí obsahovat popis konkrétních projevů posttraumatické stresové poruchy u poškozeného, tj. uvedení skutečností, v jakých sférách života poškozeného se tato porucha projevila a po jakou dobu a v jaké intenzitě ho omezila v obvyklém způsobu života (srov. rozhodnutí č. 13/2019 Sb. rozh. tr.).
36. Stav a duševní onemocnění poškozené, jak bylo výše popsáno, splňují všechna uvedená kritéria, protože špatný psychický stav poškozené diagnostikovaný jako posttraumatická stresová porucha trval dobu podstatně delší než šest týdnů, a to od trestného činu obviněného minimálně do prosince 2022 (č. l. 825 verte spisu), tedy dva roky po činu. Během této doby byla velmi podstatně omezena v obvyklém způsobu života, jak bylo popsáno shora, což trvalo po celou vymezenou dobu pracovní neschopnosti a vedlo až k plné invaliditě poškozené, což je důsledek velmi závažný a nesmírně omezující její budoucí život. Závažnost a dopad do života poškozené rovněž svědčí o tom, že šlo o velmi vážnou poruchu zdraví, která je srovnatelná s ostatními uvedenými poruchami, a tedy jsou splněny podmínky §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku.
37. Ze všech zjištěných skutečností Nejvyšší soud shledal i existenci příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného, kterým způsobil zjištěný těžký následek (srov. rozhodnutí č. 46/1963 nebo č. 21/1981 Sb. rozh. tr.), a rozvedeným následkem v podobě uvedené těžké trvalé nemoci. Přitom ze všech okolností plyne, že si obviněný měl a mohl představit, že se takový následek u poškozené může rozvinout, a byl pro něj rovněž předvídatelný, neboť, jak správně uzavřel již soud prvního stupně, věděl, že poškozená není s pohlavním stykem svolná a tento na ní vykonává na odlehlém místě, kde se nemůže dovolat pomoci, hrubě a bezcitně, zcela nad rámec konvenčních sexuálních praktik za způsobení citelné a dlouhodobé bolesti, a tedy může tímto jednáním zásadně zasáhnout do osobnostní sféry poškozené a přivodit jí déletrvající psychický stav, který ji bude citelně a dlouhodobě omezovat v osobním životě, avšak spoléhal, že takový následek nezpůsobí (viz bod 65 rozsudku soudu prvního stupně a bod 26 napadeného rozsudku). Z uvedených důvodů Nejvyšší soud závěr o zavinění obviněného k této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve formě vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve spojení s §17 písm. a) tr. zákoníku považuje za plně odpovídající všem zjištěným skutečnostem, když v popisu skutku jsou v potřebné míře uvedeny všechny rozhodné skutečnosti. Věděl, že její odmítání je vážně míněné, nikoliv jen předstírané, a tuto skutečnost byl schopen vnímat i přesto, že byl do určité míry ovlivněn alkoholem.
38. Právní závěry obou soudů jsou ze všech těchto důvodů správné a odpovídající všem skutkovým okolnostem i hmotněprávním kritériím, a tedy i závěr, že obviněný činem, jenž mu je kladen za vinu, naplnil znaky zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, je správný, včetně závěru o způsobení nemajetkové újmy a jejího finančního ohodnocení, jak jej modifikoval a vysvětlil zejména v bodě 32 svého rozsudku odvolací soud.
39. Nejvyšší soud jen podotýká, že pokud obviněný v úvodu dovolání zmínil, že jím podané dovolání směřuje do všech výroků napadeného rozsudku, tedy i proti výroku o náhradě majetkové a nemajetkové újmy, lze pouze konstatovat, že byť takto uvedený výrok jako napadený dovoláním označil, žádné konkrétní výhrady, které by směřovaly proti němu, v dovolání neuplatnil. V takovém případě Nejvyšší soud nemohl správnost tohoto výroku přezkoumat, neboť pro rozsah přezkumné povinnosti v konkrétní věci je vázán dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
VIII. Závěr
40. Posouzením všech výhrad uplatněných v dovolání Nejvyšší soud shledal, že nejsou důvodné, což je z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a příslušného spisu dostatečně patrné a plyne z nich, že rozhodnutí a jemu předcházející řízení netrpí dovolatelem vytýkanými vadami. Dovolání obviněného proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 9. 2023
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu