ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.885.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 885/2022-1851
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 3. 2023 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Milady Šámalové a soudců JUDr. Věry Kůrkové a JUDr. Jana Engelmanna o dovolání obviněné K. Ř., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 7 To 68/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 T 190/2017, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 7 To 68/2022, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 11. 2021, sp. zn. 2 T 190/2017.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 1 tr. ř. se rozhoduje tak, že obviněná
K. Ř.,
nar. XY, trvale bytem XY, XY,
se podle §226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby, že
jako předsedkyně představenstva B. D. S., bytové družstvo, IČ XY, sídlem XY, XY (dále jen „Bytové družstvo“), v blíže nezjištěné době mezi dny 31. 5. 2016 a 24. 6. 2016 zfalšovala Smlouvu o převodu vlastnického práva k jednotce, uzavřenou dne 31. 5. 2016 mezi ní a BD, jejímž předmětem byl převod vlastnictví k bytové jednotce č. XY (byt č. 3) a podíl na společných částech o velikosti 564/5753, týkající se nemovitosti v katastrálním území XY, obec a kraj XY, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště XY (dále „katastrální úřad“) na LV XY (dům na adrese XY, XY), tím, že bez vědomí ostatních členů BD a v rozporu se smlouvou i předchozí dohodou mezi družstevníky změnila obsah smlouvy tak, že v článku III. písemného vyhotovení smlouvy rozšířila předmět převodu o body B. (ideální spoluvlastnický podíl o velikosti 43/5753 na jednotce č. XY, nebytový prostor č. 101, a podíl na společných částech o velikosti 239/5753), C. (ideální spoluvlastnický podíl o velikosti 139/5753 na jednotce č. XY, nebytový prostor č. 102, a podíl na společných částech o velikosti 772/5753), D. (ideální spoluvlastnický podíl o velikosti 131/5753 na jednotce č. XY, byt č. 5, a podíl na společných částech o velikosti 724/5753) a E. (ideální spoluvlastnický podíl o velikosti 140/5753 na jednotce č. XY, byt č. 6, a podíl na společných částech o velikosti 774/5753), a dále pozměnila i související články V. a VII. smlouvy, přičemž poslední list s ručními podpisy stran ponechala z pravé smlouvy, a takto padělanou listinu v úmyslu uvést v omyl pracovníky České spořitelny, a. s., osobně předložila v blíže nezjištěnou dobu mezi dny 14. 6. 2016 a 24. 6. 2016 v pobočce České spořitelny, a. s, v XY, XY, jako podklad pro žádost o mimořádnou splátku úvěru u smlouvy č. 10003/15/LCD v celkové výši 5.089.589 Kč, u které rovněž zfalšovala obsah vyjma posledního listu s podpisy stran, a takto neoprávněně žádala o mimořádnou splátku úvěru k 18% podílu na bytové jednotce č. XY spolu s podílem na společných částech domu o velikosti 131/5753, 18% podílu na bytové jednotce XY spolu s podílem na společných částech domu o velikosti 140/5753, 18% podílu na nebytové jednotce č. XY spolu s podílem na společných částech domu o velikosti 43/5753, 18% podílu na nebytové jednotce č. XY spolu s podílem na společných částech domu o velikosti 139/5753, poté K. Ř. na základě pozměněné kupní smlouvy podala dne 13. 7. 2016 návrh na zahájení vkladového řízení katastrálního úřadu pod sp. zn. V-49596/2016, ve svůj prospěch, a to v úmyslu uvést pracovníky Katastrálního úřadu v omyl, aby nemovitosti specifikované ve zfalšované kupní smlouvě zapsali do jejího osobního vlastnictví, čímž by BD způsobila škodu v celkové výši 1.192.000 Kč, avšak díky včasné intervenci družstevníků V. K. a J. K. ke změně zápisu v katastru nemovitostí nedošlo,
jímž měla spáchat zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku,
neboť tento skutek není trestným činem.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 11. 2021, sp. zn. 2 T 190/2017, byla obviněná K. Ř. uznána vinnou pokusem zločinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, spočívajícím v tom, že
jako předsedkyně představenstva B. D. XY, XY, bytové družstvo, IČ XY, sídlem XY, XY (dále „BD“), v blíže nezjištěné době mezi dny 31. 5. 2016 a 24. 6. 2016 zfalšovala Smlouvu o převodu vlastnického práva k jednotce, uzavřenou dne 31. 5. 2016 mezi ní a BD, jejímž předmětem byl převod vlastnictví k bytové jednotce č. XY (byt č. 3) a podíl na společných částech o velikosti 564/5753, týkající se nemovitosti v katastrálním území XY, obec a kraj XY, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště XY na LV XY (dům na adrese XY, XY) tím, že bez vědomí ostatních členů BD a v rozporu se smlouvou i předchozí dohodou mezi družstevníky změnila obsah smlouvy tak, že v článku III. písemného vyhotovení smlouvy rozšířila předmět převodu o body B. (ideální spoluvlastnický podíl o velikosti 43/5753 na jednotce č. XY, nebytový prostor č. 101, a podíl na společných částech o velikosti 239/5753), C. (ideální spoluvlastnický podíl o velikosti 139/5753 na jednotce č. XY, nebytový prostor č. 102, a podíl na společných částech o velikosti 772/5753), D. (ideální spoluvlastnický podíl o velikosti 131/5753 na jednotce č. XY, byt č. 5, a podíl na společných částech o velikosti 724/5753) a E. (ideální spoluvlastnický podíl o velikosti 140/5753 na jednotce č. XY, byt č. 6, a podíl na společných částech o velikosti 774/5753), a dále pozměnila i související články V. a VII. smlouvy, přičemž poslední list s ručními podpisy stran ponechala z pravé smlouvy, a takto padělanou listinu v úmyslu uvést v omyl pracovníky České spořitelny, a. s., osobně předložila v blíže nezjištěnou dobu mezi dny 14. 6. 2016 a 24. 6. 2016 v pobočce České spořitelny, a. s., v XY, XY (dále „Česká spořitelna“), jako podklad pro žádost o mimořádnou splátku úvěru u smlouvy č. 10003/15/LCD v celkové výši 5.089.589 Kč, u které rovněž zfalšovala obsah vyjma posledního listu s podpisy stran, a takto neoprávněně žádala o mimořádnou splátku úvěru k 18% podílu na bytové jednotce č. XY spolu s podílem na společných částech domu o velikosti 131/5753, 18% podílu na bytové jednotce XY spolu s podílem na společných částech domu o velikosti 140/5753, 18% podílu na nebytové jednotce č. XY spolu s podílem na společných částech domu o velikosti 43/5753, 18% podílu na nebytové jednotce č. XY spolu s podílem na společných částech domu o velikosti 139/5753, poté K. Ř. na základě pozměněné kupní smlouvy podala dne 13. 7. 2016 návrh na zahájení vkladového řízení u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště XY, pod sp. zn. V-49596/2016, ve svůj prospěch, a to v úmyslu uvést pracovníky Katastrálního úřadu v omyl, aby nemovitosti specifikované ve zfalšované kupní smlouvě zapsali do jejího osobního vlastnictví, čímž by BD způsobila škodu v celkové výši nejméně 1.109.163 Kč, avšak díky včasné intervenci družstevníků V. K. a J. K. ke změně zápisu v katastru nemovitostí nedošlo.
2. Za tento zločin byla obviněná odsouzena podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, jehož výkon jí byl podmíněně odložen podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 7 To 68/2022, odvolání obviněné proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Z obsahu dovolání obviněné
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h), l), m) tr. ř., protože soudy řádně nezjistily skutkový stav věci a nedostatečně právně posoudily všechny rozhodné skutečnosti, zejména neobjasnily úmysl se na úkor cizího majetku obohatit. Neúplnost výroku spatřovala v tom, že v popisu skutku chybí vyjádření obohacení, k němuž měla svým jednáním směřovat, a nebyla dostatečně objasněna škoda, kterou měla způsobit. Návrhy na doplnění dokazování, které vznesla, soudy nedůvodně neprovedly.
5. Výši způsobené škody obviněná zpochybnila s odkazem na obsah znaleckého posudku zpracovaného Znaleckou společností, s. r. o., č. ZP-18708 (v obsahu spisu bez č. l.), protože soudy nevzaly do úvahy, že se smlouvou nepřeváděla podíl ve výši 18 %, nýbrž jen 2 % a že obvyklá cena smlouvou převáděných podílů ve výši 2 % činí 235.000 Kč. Soudy nedostatečně zhodnotily, že družstvo v případě uskutečnění převodu mělo nesporný majetkový prospěch, neboť mu předem uhradila devítinásobek obvyklé ceny, která v případě převodu podílů ve výši 18 % činí 1.880.961 Kč. Škoda BD nevznikla a nemohla vzniknout ani v podobě ušlého zisku, neboť zbývající podíl je fakticky neobchodovatelný a obžalobou předestřená výše škody je pouze hypoteticky konstruovaná. Prodejnost jednotek by byla snížena v případě, že by se dále jednotky prodávaly po podílech, avšak v případě, že by došlo k prodeji celku se souhlasem všech spoluvlastníků, by ke snížení nedošlo. Jestliže by BD prodalo svůj většinový podíl na nemovitostech, pak by utržilo částku ve výši 16.173.106 Kč. Vychází-li se ze znalecky zjištěné celé hodnoty nemovitosti 17.416.302 Kč, rozdíl mezi uvedenými částkami (1.243.196 Kč) mohl být považován za škodu k újmě družstva, avšak podíly jsou fakticky neprodejné a jde pouze o úvahu. Z uvedeného obviněná dovodila, že se na úkor BD žádným způsobem neobohatila. Soud prvního stupně výši škody určil toliko odkazem na částku vyplývající z údajně zfalšované smlouvy, aniž by ji blíže a konkrétně vyčíslil, což svědčí o extrémním rozporu s provedenými důkazy. Odchýlil-li se soud od závěrů znaleckého posudku, měl své úvahy náležitě vysvětlit. Rovněž soud opominul smlouvu o dalším členském vkladu, která byla mezi družstvem a každým jeho členem uzavřena dne 9. 10. 2014, z níž vyplývá, že členský vklad základní a další se vztahují jak k družstevnímu bytu obývanému členem družstva (u ní k bytu č. 967/3), tak k ideálnímu podílu (v jejím případě ve výši 18 %) na družstevníky neobsazených jednotkách a půdě, přičemž pořizovací cena podílu připadajícího na ni činí 1.337.727 Kč, jíž uhradila jednak prostřednictvím splátek, jednak jednorázovou splátkou. Soud však přesto vychází z toho, že způsobila škodu 1.109.163 Kč, což považuje za hodnotu podílů, ačkoli se jedná o částku vyjadřující zůstatek na pořizovacích nákladech vynaložených na tyto podíly. Hodnota skutečně převáděných podílů byla znaleckým ústavem ohodnocena na 235.000 Kč. Obviněná tvrdila, že ze smlouvy o dalším členském vkladu vyplývají částky, které odpovídají těm, na nichž se členové BD dohodli.
6. S poukazem na obsah uvedeného znaleckého posudku na výši škody obviněná namítla, že pokud Nejvyšší soud v usnesení, jímž v této věci již rozhodoval, konstatoval, že škodu by představovala buď hodnota podvodně vylákaných podílů, nebo ušlý zisk, obě tyto alternativy znalec vyvrátil, neboť BD přímá škoda nevznikla. Soud prvního stupně v rozporu s právním názorem Nejvyššího soudu vycházel ohledně výše škody nikoliv z hodnoty převáděných podílů, případně z ušlého zisku, nýbrž ze zůstatku pořizovacích nákladů na tyto podíly připadajícího na dovolatelku. Pokud naznačil, že dovolatelkou předem provedenou úhradu je nutno považovat za náhradu škody, jde o názor vyslovený před tím, než bylo k pokynu dovolacího soudu zásadně doplněno dokazování, a nelze proto uplatnit rozhodnutí č. 32/2004-II. Sb. rozh. tr. Obviněná nebyla v situaci, kdy ex post vracela podvodně vylákané majetkové hodnoty, protože je uhradila dřív, než škoda mohla vzniknout. Za situace, kdy hodnota podílů byla znalecky zjištěna ve výši 235.000 Kč a ona uhradila částku 1.337.727 Kč, pak škoda na majetku BD vzniknout nemohla, naopak BD mělo z jejího plnění majetkový prospěch. Soud při dokazování způsobené škody zaměňoval důkazní prostředky a čerpal z posudku znalce Zdeňka Salveta, který byl znaleckým ústavem označen jako vykazující nedostatky, a se odchýlil od závazného právního názoru Nejvyššího soudu, aby za škodu považoval buď hodnotu podvodně vylákaných podílů, nebo ušlý zisk. Obdobně nedostatečně postupoval ohledně výše obohacení a zcela pominul smlouvy o převzetí povinnosti k úhradě členského vkladu ze dne 9. 10. 2014, které uzavřeli všichni členové BD, přičemž tyto smlouvy vyvrací závěr soudu, že hodnotu podílů ve sporné smlouvě stanovila dovolatelka svévolně. Obohacení jako znak uvažované skutkové podstaty podle obviněné ve skutkové, resp. právní větě výroku chybí. Jediná zmínka k němu se vztahující v rozsudku soudu prvního stupně vyznívá tak, že soud vychází stejně jako v případě stanovení výše škody z částky uvedené ve smlouvě. Doplnění dokazování v tomto směru soud nedůvodně považoval za nehospodárné. Soudy nebraly do úvahy, že z dokladu o úplném doplacení dluhu na podílu na pořizovacích nákladech za neobsazené jednotky vyplývá hodnota podílu připadajícího na obviněnou, která činí 1.272.153 Kč, a tedy že jednala v dobré víře. Nejedná se však o částku svévolně stanovenou obviněnou, nýbrž o cenu, která byla sjednána již dříve mezi ní a BD, jíž i znalecký ústav ohodnotil jako částku v čase a místě obvyklou. Z jejího jednání nelze dovozovat úmysl na úkor BD se obohacovat a způsobit mu škodu, neboť takový následek nikdy nechtěla (subjektivně) a ani způsobit nemohla (objektivně). Na dotvrzení toho poukázala na e-mail ze dne 10. 3. 2016 (č. l. 631 spisu), v němž přiložila smlouvy ve znění doplněném o převod podílů s upozorněním, že dříve zaslané smlouvy neobsahující převody podílů byly zaslány nedopatřením, který však soud prvního stupně odmítl provést jako důkaz, jakož i e-mailovou komunikaci ze dne 5. 5. 2016, obsahující finální verze smluv o převodu (č. l. 632), jež rovněž neprovedl, ačkoli právě z nich by seznal, že jejich přílohou byly smlouvy ve znění po jejich doplnění o podíly na neobsazených jednotkách.
7. Podle obviněné nebylo ani dostatečně objasněno, v čem spočíval její podvodný úmysl sebe nebo někoho jiného obohatit nebo BD způsobit škodu, rozsudek postrádá konkrétní závěr a úvahy právní i skutkové, které by k tomuto závěru vedly, čímž bylo porušeno právo na spravedlivý proces, protože se soudy se dostatečně nevěnovaly její obhajobě, řádně neprovedly důkazy, které za účelem doložení svého jednání a okolností, jež s ním souvisely, navrhovala provést, což svědčí o existenci tzv. opomenutých důkazů, mezi něž zařadila i výslech svědkyně J. K., a to v návaznosti na výpověď svědka V. K. ve vztahu k e-mailové komunikaci ze dne 11. 7. 2016. Za takové důkazy označila i protokoly o vydání věci ze dne 27. 1. 2017, ze členských schůzí č. 11, 10, 9, 8, 7 a 4 včetně příloh, nabídku k odkupu volných bytů a nebytových prostor M. K., e-mail ze 17. 2. 2016, kopii žádosti o převod bytové jednotky do osobního vlastnictví M. K., svou žádost o převod nemovitosti do osobního vlastnictví, žádost o převod bytu do vlastnictví J. K., zájem o koupi nebytové jednotky paní C. Soud opomenul jako důkaz e-maily ze dne 7. 2. 2015, 17. 9. 2015, 30. 11. 2015, jejichž obsah svědčí o tom, že soudem posuzovaná verze není konečnou verzí zápisu, nýbrž první verzí zápisu rozeslanou po konání členské schůze k připomínkám jednotlivým členům družstva. Důvodem pro neprovedení těchto důkazů není a nemůže být skutečnost, že někteří svědci si doručení těchto mailů nepamatují, a někteří jejich doručení výslovně popřeli a jako důkaz toho, že jim nebyl doručen. Trvala-li dovolatelka při pečlivém odůvodnění svých důkazních návrhů na provedení těchto důkazů, soud jí měl vyhovět a důkazy provést, a teprve po jejich provedení je v rámci volného hodnocení důkazů posoudit. Bez potřebného opodstatnění však odmítl jako důkaz i zápisy z členských schůzí, včetně příloh, jimiž obhajoba hodlala prokázat, že obžaloba předložila soudu prvního stupně zápisy z členských schůzí, které buď nejsou finální a byly finalizovány po zapracování připomínek členů BD, nebo se jde o falza.
8. Skutková zjištění, že měla zfalšovat smlouvu o převodu vlastnického práva bez vědomí ostatních členů BD, jsou podle obviněné ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Závěr o pozměnění smlouvy nepotvrzují odborná vyjádření, ale odkaz na obsah e-mailů ze dne 10. 3. 2016 a ze dne 25. 5. 2016, který soud odmítl provést, svědčí o opaku. Nelze přisvědčit soudům, že její vina je prokázána srovnáním pasáží s jiným formátováním obsahu smluv, neboť vysvětlila důvod použití různých textových editorů, a nepopírala, že skutečně původní elektronickou verzi smlouvy pozměnila tím, že do ní vložila pasáže o převodu na ni připadajících podílů na neobsazených jednotkách, nikoliv však v podvodném úmyslu. Neztotožnila se se soudy, že obě verze smlouvy mají naprosto identické strany 9 a 10 (tvořící jeden list, protože smlouva byla vytištěna oboustranně), neboť původní návrh smlouvy existoval pouze v elektronické podobě a soud neměl k dispozici původní tištěnou verzi. Nemůže proto obstát ani verze o absenci protlačení ručních podpisů na povrchu strany 8, která předchází straně 10 s ručními podpisy. Za deformaci důkazů označila závěr, že návrh na vklad do katastru nemovitostí v její prospěch je podepsán pouze jí samotnou, protože svědkyně J. K. potvrdila, že po celou dobu měla neomezený přístup do datové schránky, kterou pravidelně osobně kontrolovala. I když byl podepsán pouze dovolatelkou, byla k tomu oprávněna, k podání návrhu na vklad byla pověřena a podávala ho i ohledně smluv V. K. a J. K.
9. Soud prvního stupně podle obviněné deformoval důkazy i tím, že se nezabýval případnými podstatnými rozpory ve výpovědích svědků, a odvolací soud její námitky vadně posoudil a přehlédl ustanovení §211 odst. 3 tr. ř., které, ač pro to byly splněny zákonné podmínky, neaplikoval, přestože se jednalo o podstatné odchylky, které měly zásadní vliv na skutkový a právní stav věci. Soud však rozpory neodstranil a bránil obhajobě, aby takové doplňující dotazy svědkům kladla, což odvolací soud toleroval, ačkoli závěry, které nemají oporu ve výpovědích svědků J. V., J. K., V. K. Z. Z.
10. Z žádosti o mimořádnou splátku vyplývá, že o ni nežádala jen pro sebe, nýbrž i pro další dva členy, kteří na sebe v té době též převáděli jimi obývané bytové jednotky, a že její součástí byla též žádost o snížení anuitní splátky hypotečního úvěru, z čehož by i podle svědkyně M. Č. mělo družstvo výrazný hospodářský prospěch. Navíc odborné vyjádření nepotvrdilo, že by se v případě žádosti o mimořádnou splátku jednalo o falzum, takže se obviněná nemohla obohatit. Vytknutá pochybení považovala za důvod nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí a poukázala na jejich nesrozumitelnost a neurčitost. Za spekulativní a zmatečné obviněná označila úvahy soudu prvního stupně, které nemají oporu v dokazování a týkají se skutečností, jež nebyly předmětem dokazování, např. nehovořila o tom, že svědek V. K. měl zájem o odprodej bytů realitní kanceláři svého bratra, ale uváděla, že prosazoval prodej pod cenou svému bratrovi i jiným třetím osobám či realitním kancelářím, nebo spekulace soudu o její nevraživosti mezi ní a ostatními členy družstva, která existovala již dávno před posuzovanými událostmi. Byl vyvrácen i závěr o její snaze podstatné okolnosti před členy družstva tajit. Došlo k porušení i práva na presumpci neviny a principu in dubio pro reo , neboť její vina nebyla úplně a nepochybně prokázána a existují důvodné pochybnosti o naplnění všech zákonných znaků trestného činu, za který byla odsouzena. V dovolání obviněná namítala též neúplnost výroku spatřovanou v tom, že v popisu skutku ani v právní větě není vyjádřen zákonný znak trestného činu podvodu spočívající v obohacení sebe nebo jiného, byť se jedná o pokus trestného činu, když k tomuto zákonnému znaku nebylo provedeno žádné dokazování. Z uvedených důvodů obviněné za vinu kladené jednání nemůže být trestným činem.
11. V závěru dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud přezkoumávaná rozhodnutí zrušil a věc přikázal k novému projednání jinému soudu prvního stupně s tím, že je namístě věc přikázat jinému soudu, neboť trestní úsek je obsazen čtyřmi profesionálními soudci, z nichž dva již byli v její kauze předsedy senátu ustanoveni. Pro případ, že dovolací soud usoudí, že je i za nynějšího stavu možné usoudit na nevinu obviněné, aniž by bylo nutno doplňovat dokazování o další důkazy, navrhla, aby Nejvyšší soud sám rozhodl o zproštění obžaloby v plném rozsahu.
12. Obviněná udělila svůj souhlas s tím, aby bylo o jejím dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství a repliky obviněné
13. Podle Nejvyššího státního zastupitelství obviněná v dovolání pouze vyjádřila svůj nesouhlas se skutkovými zjištěními zásadně proto, že se jednání kladeného jí za vinu nedopustila, a tudíž ani nemohla naplnit znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
14. K jednotlivým výhradám v podrobnostech státní zástupkyně odkázala na správné úvahy vyjádřené soudy obou stupňů v přezkoumávaných rozhodnutích. Neztotožnila se s tvrzeními obviněné o odporujících si a nevěrohodných důkazech, neboť soud disponoval vyhotoveními jednotlivých verzí předmětné smlouvy o převodu podílů, které hodnotil způsobem, jejž dostatečně srozumitelně rozvedl pod bodem 84. odůvodnění rozsudku s logickým závěrem o tom, jakým způsobem by manipulace s textem posuzovaného vyhotovení byla lehce proveditelnou, a to tím spíše, že měl k dispozici odborné vyjádření z oboru kriminalistiky ke kvalitě zabezpečení dokumentu proti zfalšování, podle něhož zásah do jeho integrity nebyl vyloučen (srov. body 87., 118. až 121. odůvodnění rozsudku). Nepřisvědčila, že neexistuje ucelený řetězec přímých i nepřímých důkazů (viz např. bod 83.) a zdůraznila svědectví J. K. (srov. bod 72. odůvodnění rozsudku). Poukázala i na předstírání pravosti podkladů předkládaných České spořitelně a katastrálnímu úřadu tak, aby se obviněnou předkládaná transakce mohla stát právně účinnou. Ve smyslu uvedené podstaty jejího klamavého jednání vůči označené úvěrové instituci nemůže být rozhodným, že z obsahu podané žádosti o mimořádnou splátku mj. vyplývalo, že ji nežádala jen pro sebe, ale i pro další dva členy BD, kteří na sebe též převáděli jimi obývané bytové jednotky. Určující je hrozící omezení rozsahu jeho vlastnického práva, nikoliv aktuální míra úvěrové zátěže jeho členů, byť by se k jeho majetku vázala. Bylo objasněno, že její jednání směřovalo ke způsobení škody, jak soudy dostatečně doložily a obhajobu obviněné v tomto směru, jakož i to, že nedošlo k obohacení, vyvrátily s tím, že uvedené tvrzení vychází z odlišného, a nikoliv vytýkaného a následně přisouzeného jednání (srov. bod 31. odůvodnění napadeného usnesení).
15. Pokud obviněná za uvedené podíly splatila sumu, kterou si sama určila a vložila na účet BD u České spořitelny, tuto nelze odečítat od skutečně způsobené škody, neboť tou byla hodnota celých podílů na bytových i nebytových jednotkách a společných prostorách domu. Její úhrada byla jen částečnou náhradou způsobené škody (viz rozhodnutí č. 32/2004-II. Sb. rozh. tr.). Výši škody, která mohla být popsaným jednáním způsobena na majetkových hodnotách BD, soudy správně stanovily podle znalecky určené výše tržní ceny ideálních podílů na nemovitostech, při zohlednění její nejpříznivější výše a při respektu k zákazu reformationis in peius, jak vyložil soud prvního stupně v bodě 140. svého rozsudku. Obohacení státní zástupkyně považovala za objasněné s tím, že k němu nebylo nutné provádět zvláštní dokazování a bylo možné ho dovodit z provedených důkazů. Jestliže dovolatelka namítla, že uhradila BD devítinásobek hodnoty převáděných podílů, a tedy se nemohla obohatit, přehlíží, že při takové obchodní transakci nepostupovala na podkladě legitimního právního důvodu, který by bylo možno bez dalšího považovat za uznatelný prospěch BD.
16. Státní zástupkyně nepotvrdila vadu spočívající v neúplném výroku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., protože v popisu tzv. skutkové věty jsou uvedeny postupné kroky podvodného jednání obviněné, a nelze přehlédnout, že tak jednala „ve svůj prospěch“. V tzv. právní větě užitá formulace znaků skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku sice striktně zákonnému vymezení neodpovídá, neboť není uvedeno, že obviněná jednala v úmyslu vlastního obohacení, avšak jde jen o formální pochybení, které nemůže založit nepřezkoumatelnost tohoto výroku či dokonce celého rozhodnutí (§120 odst. 3 tr. ř.).
17. Námitku proti zavinění státní zástupkyně označila za procesně nepřípustnou, neboť odporuje výsledkům přezkumné činnosti Nejvyššího soudu vyjádřeným v bodě 36. jeho kasačního usnesení, s nimiž je tento názor obviněné v rozporu, a obdobné výhrady do skutkového podkladu výroku o vině byly předmětem náležitého posuzování soudy obou stupňů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Není proto účelné provedené důkazy znovu rozebírat a podrobovat je hodnotícímu procesu. Ze všech uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
18. Obviněná na toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství reagovala tím, že zopakovala svá tvrzení rozvedená v dovolání. Vymezila se zejména vůči nesprávnému hodnocení, případně nehodnocení provedených důkazů a nesprávným skutkovým a v jejich důsledku i nesprávným právním závěrům, především pak vůči výši škody, k níž její jednání mělo směřovat, jíž považovala za určenou nepřezkoumatelným způsobem, a to ve shodě s argumenty použitými v dovolání, na jehož jednotlivé pasáže odkázala.
IV. Přípustnost a další podmínky dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
20. Dále posuzoval, zda skutečnosti, jimiž obviněná argumentovala v dovolání, korespondují se zákonným vymezením důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h), l), m) tr. ř., o něž dovolání opřela, neboť důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze uplatnit, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písm. a) až l) tr. ř.
21. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat, když rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo navrhované podstatné důkazy ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021).
22. Důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dopadá na situace, kdy napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [shodně jako dřívější §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Lze skrze něj namítat zásadně vady právní povahy, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. V jeho rámci je možné vytýkat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Uvedený důvod neslouží k přezkoumání správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřování rozsahu provedeného dokazování a správnosti hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Tyto zásady je možné prolomit, jestliže nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Listiny a články 36 a 38 Úmluvy), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS st. 38/14).
23. Prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze namítat, že v dovoláním napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran. V rozhodnutí soudu druhého stupně je chybějícím typicky výrok o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním (např. chybějící výrok o zamítnutí nedůvodného odvolání jednoho z více odvolatelů, z nichž některému bylo vyhověno – srov. rozhodnutí č. 34/2000 Sb. rozh. tr.). Druhou alternativou je, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 3174, 3175).
24. Na základě těchto zákonných podmínek Nejvyšší soud v konfrontaci s obsahem podaného dovolání, v němž obviněná označila i důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., uvedenou vadu, že by některý výrok chyběl nebo by byl neúplný, neshledal, ale s ohledem na ostatní důvody, které označeným dovolacím důvodům odpovídají, a rovněž na celkový výsledek dovolacího řízení, nepovažoval uvedenou skutečnost za rozhodnou. Podstatné je, že obviněná tvrzeními o tom, že soudy neprovedly veškeré nezbytné důkazy a že bylo vadně provedeno dokazování, při němž neobjasnily dostatečně všechny znaky skutkové podstaty zločinu podvodu, jenž jí je kladen za vinu, argumentovala v souladu s důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., protože své námitky zaměřila proti tomu, že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění jí za vinu kladeného trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a že navrhované podstatné důkazy ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny, že použitá právní kvalifikace je vadná a že odvolací soud tyto nedostatky na základě jí podaného odvolání nezjistil a neodstranil.
25. Nejvyšší soud shledal, že dovolání s těmito důvody koresponduje, a proto ho na základě §265i odst. 1 tr. ř. neodmítl, ale podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a důvodnost těch výroků, proto nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, přičemž k vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo dovolání podáno.
V. K nedůvodné části dovolání obviněné
26. Nejprve je potřeba uvést, že se Nejvyšší soud uvedenou trestní věcí zabývá již podruhé. Poprvé rozhodl usnesením ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1478/2018, tak, že zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. 7 To 231/2018, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 2 T 190/2017, jimiž byla obviněná zproštěna obžaloby z důvodu podle §226 písm. b) tr. ř., a věc přikázal obvodnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Důvodem zrušení byla zejména nepřezkoumatelnost uvedených rozhodnutí vycházející z porušení povinností plynoucích z §2 odst. 5, 6 tr. ř., §125 a §134 tr. ř., protože soudy obviněnou zprostily, aniž by pro takové závěry učinily potřebná zjištění, neboť neopatřily nutné podklady. Nebylo zřejmé, jaké důkazy soud považoval za věrohodné, jak je hodnotil, jaké skutkové okolnosti z nich vyvodil a co objektivně a z jakých důvodů zjistil, přičemž své závěry opíral jen o některé důkazy. Chyběly důkazy objasňující výši škody, z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí nebylo možné zjistit, jak se soud vypořádal se všemi důkazy, protože nehodnotil svědecké výpovědi J. K., J. V., aj. (srov. body 38. a násl. citovaného usnesení Nejvyššího soudu). Nebylo zřejmé, z jakých skutkových závěrů soudy vyšly pro úvahy, že se o trestný čin nejedná, a ani v obsahu rozhodnutí nebylo vyjádřeno, o které prokázané okolnosti závěry o tom, že o trestný čin nešlo, opřely, neboť argumentace soudu prvního stupně byla chaotická a nejasná (srov. body 24. až 26. citovaného usnesení Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud z těchto důvodů předchozí rozhodnutí zrušil s tím, že naznačil, jakými obecně právními hledisky se bude třeba v dalším řízení poté, co bude dostatek podkladů pro právní závěry, zabývat (viz body 27. až 34. usnesení Nejvyššího soudu). Na základě uvedeného je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud nalézacímu soudu uložil, aby se zaměřil na skutkový stav věci, provedl řádné dokazování, a až poté ve věci znovu za splnění podmínek §2 odst. 5, 6 a §124 a §137 tr. ř. rozhodl.
27. Podle obsahu spisového materiálu je třeba uvést, že pokud jde o rozsah doplněného dokazování, soudy nižších stupňů tento pokyn Nejvyššího soudu splnily, protože důkazní stav věci doplnily o výslech obviněné, opakované výslechy svědků z předchozích jednání (J. K., V. K., J. V. a Z. Z, M. Č., P. N., P. P., A. Ch.) a též o listinné důkazy (stanovy a zápisy ze schůzí BD, e-mailová komunikace, listiny od České spořitelny i katastrálního úřadu, výpisy z bankovních účtů, znalecké posudky z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí, odborné vyjádření z oboru kriminalistika, aj.), zejména se opíraly o znalecký posudek z oboru ekonomika zpracovaný k výši škody Znaleckou společností, s. r. o., (dále „posudek ústavu“ nebo „ústavní znalecký posudek“). Je však nutné poukázat na to, že i přes toto doplnění dokazování se s prokázanými skutečnostmi nedokázaly řádně vypořádat, neboť nezvažovaly důsledně všechna rozhodná učiněná zjištění, a tudíž z nich nedovodily objektivní právní závěry respektující všechna zákonná pravidla pro spravedlivé právní posouzení. O jistém chaosu a neschopnosti spolehlivě a přesvědčivě rozhodnout svědčí postup, který po rozhodnutí Nejvyššího soudu následoval, neboť Obvodní soud pro Prahu 2, jenž doplnil zmíněné dokazování, rozsudkem ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 2 T 190/2017, obviněnou zprostil obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. (č. l. 1364 až 138) s tvrzením, že nebylo prokázáno, že předmětnou kupní smlouvu skutečně pozměnila bez vědomí a souhlasu ostatních členů BD. Městský soud v Praze z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněné usnesením ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 7 To 200/2020, tento rozsudek zrušil v celém rozsahu a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, protože soud prvního stupně učinil nesprávná skutková zjištění a v důsledku toho i nesprávné právní závěry (č. l. 1407 až 1410 spisu). Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 17. 9. 2020, sp. zn. 2 T 190/2017, obviněnou i přes výhrady odvolacího soudu opětovně obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř. zprostil (č. l. 1452 až 1464 spisu), avšak Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 2. 2021, sp. zn. 7 To 18/2021, jeho rozsudek znovu zrušil a věc mu vrátil k novému rozhodnutí s tím, že současně podle §262 tr. ř. nařídil, aby věc byla projednána v jiném složení senátu (č. l. 1494 až 1498 spisu), a to pro nevypořádání se se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a v důsledku tendenčního a nelogického hodnocení důkazů, jakož i pro ignorování pokynů Nejvyššího soudu, zejména pokud soud prvního stupně při řešení otázky škody pominul závěry znaleckého posudku, případně svévolně v rozporu s názorem Nejvyššího soudu vyložil článek 48 odst. 6 Stanov BD. Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl v novém složení senátu rozsudkem ze dne 11. 11. 2021 pod sp. zn. 2 T 190/2017, tak, že obviněnou uznal vinnou, s čímž se Městský soud v Praze ztotožnil a odvolání obviněné usnesením ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 7 To 68/2022, jako nedůvodné zamítl. Proti tomuto rozhodnutí nyní projednávané dovolání směřuje, neboť obviněná brojí.
28. Nejvyšší soud k námitkám, které mají zásadně skutkovou povahu a korespondují s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., poukazuje na dosavadní výsledky dokazování, kterými se soudy po zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu dostatečně zabývaly, čímž napravily vyjádřené nedostatky a splnily uložené pokyny. Zaměřily se na objasnění skutečností souvisejících s událostmi, za kterých obviněná pozměnila obsah předmětných posuzovaných smluv, a v této souvislosti se zabývaly i obhajobou obviněné, kterou neponechaly bez nezbytné reakce. Pro úplnost, i když to není úkolem Nejvyššího soudu, je vhodné s ohledem na námitky obviněné, jimž soud v tomto směru nepřiznal důvodnost, poukázat na to, že soud prvního stupně o pětovně provedl výslechy členů BD, neopomněl výslechy J. K., V. K., J. V. a Z. Z., pracovnice České spořitelny a listinné důkazy a odborná vyjádření i znalecké posudky. Podstatné je, že provedl důkazy Stanovami BD i záznamy e-mailové komunikace, porovnání jednotlivých verzí smluv předložených obviněnou, včetně odborného vyjádření z oboru kriminalistika – odvětví technické zkoumání dokladů a písemností, zápisy ze schůzí konaných dne 9. 2. 2016, 31. 5. 2016, 24. 11. 2015, výpisy z bankovních účtů (viz body 53. až 114. rozsudku obvodního soudu). Zdůraznit k výhradám obviněné je třeba i to, že nechal zpracovat a vyhodnotil ústavní znalecký posudek, jímž odstranil nedostatky a pochybnosti plynoucí z původního znaleckého posudku z téhož oboru a odvětví, zpracovaného Ing. Zdeňkem Salvetem (č. l. 458 až 493). Podle výsledků tohoto dokazování soud prvního stupně dospěl k závěru vyjádřenému ve skutkové větě posuzovaného rozsudku, protože považoval za prokázané, že to byla právě obviněná, která jediná manipulovala s vyhotoveními smluvní dokumentace, svá zpracování rozesílala členům družstva a předložila podepsané smlouvy s návrhy na provedení úkonů České spořitelně a katastrálnímu úřadu. Vyhodnotil a uzavřel, že mezi jejich jednotlivými vyhotoveními byly zjištěny změny, jak potvrdil závěr odborného vyjádření z oboru kriminalistika .
29. Soud neponechal bez povšimnutí , jakým způsobem se členové družstva ustálili na převodu vlastnického práva. V případě obviněné byl tento souhlas dán pouze k bytu č. 967/3, nikoli však i k dalším jednotkám v domě, jež obviněná svévolně do obsahu smluv zanesla. Soud i přes konstatovanou nevraživost mezi družstevníky shledal jejich výpovědi věrohodnými a konzistentními, na rozdíl od verze předkládané obviněnou, v níž nenašel žádnou logiku. Naopak vycházel ze zjištění, že obviněná jako předsedkyně BD si byla vědoma toho, že pro převod ideálního podílu neobsazených bytových jednotek a nebytových prostor vyžadovaly Stanovy v článku 48 odst. 6 jednoznačný a zřetelný souhlas všech členů družstva, což ignorovala, když nebrala ohledy na zájmy ostatních členů a sledovala jen vlastní prospěch (viz bod 127. rozsudku soudu prvního stupně). Uvedenou skutečností se soud zabýval velmi podrobně, zjišťoval ji na základě výpovědi svědků a vycházel i z obsahů zápisů z členských schůzí BD, z nichž shledal, že zájmem členů nebylo převádět do osobního vlastnictví podíly na ostatních volných jednotkách v domě, naopak se vedla jednání o prodeji těchto jednotek jako celku třetím osobám za tržní ceny.
30. Podle výsledků provedeného dokazování soud dospěl k závěru, že obviněná pozměnila obsah smlouvy ve svůj prospěch, jak je ve výroku uvedeno, aby na jejím základě poté, co si zajistila finanční prostředky v České spořitelně (za účelem úhrady ceny, kterou si sama odvodila), předmětnou pozměněnou smlouvu předložila katastru nemovitostí. K zápisu nedošlo jen díky ostražitosti některých členů družstva, kteří kontrolou bankovního účtu BD zjistili, že od obviněné přišla daleko vyšší částka, než bylo ve smlouvě sjednáno. I z tohoto postoje těchto členů BD je zjevné, že se členská schůze na takové koupi neusnesla. K obhajobě obviněné soud ještě doplnil, že i ona, stejně jako každý další člen družstva, pokud by nesouhlasila s pohybem majetku ve vlastnictví družstva, mohla svůj názor vyslovit na členské schůzi a tím zabránit nežádoucím majetkovým pohybům, což však neučinila. Dospěl proto k závěru, že obviněná se dopustila zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu a jednala v přímém úmyslu (srov. body 116. až 140. rozsudku soudu prvního stupně).
31. Nejvyšší soud na podkladě uvedených zjištění shledal, že soud se tím, zda došlo k pozměnění obsahu smlouvy, jak je uvedeno ve výroku rozsudku, zabýval. Provedl potřebné dokazování, neboť zjišťoval všechny rozhodné skutečnosti, které byly nezbytné pro závěr, zda obviněná obsah smlouvy pozměnila oproti tomu, jak bylo mezi členy BD ujednáno. Soud prvního stupně při svém dosud posledním rozhodování v této trestní věci, když si již opatřil a provedl dostatek důkazů (§2 odst. 5 tr. ř.), které postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. hodnotil, vypořádal se s případnými rozpory mezi jednotlivými důkazy a zkoumal věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě i v souhrnu s ostatními důkazy. Posuzoval důsledně proti sobě stojící výpovědi dovolatelky a svědků vystupujících jménem poškozeného BD i dalších na výsledku řízení nezainteresovaných osob, včetně obsahu listinných důkazů. Nejvyšší soud k jinak důkazně podloženým a věcně opodstatněným závěrům doplňuje, že z provedených důkazů vyplynulo, že obhajoba obviněné stojí osamoceně, neboť není podpořena žádným z provedených důkazů, které naopak mezi sebou tvoří ucelený, ničím nepřerušený řetězec důkazů. Tímto postupem soud prvního stupně odstranil a napravil vady, které byly vytknuty v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1478/2018.
32. Za vyloučené Nejvyšší soud považuje, že by v posuzované věci šlo o tzv. opomenuté důkazy nebo důkazy, které by byly nedůvodně provedeny, o které by se mohlo jednat tehdy, jestliže o nich v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně se jimi soud při postupu podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a byly tak způsobilé založit nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně jeho protiústavnost (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 51/1996, a ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 802/02), neboť bez nich by věc nebyla dostatečně a náležitě objasněna. Pokud tedy soudy nevyhověly návrhu obviněné na doplnění dokazování vypracováním ocenění, tj. vyčíslení tržní ceny daných ideálních podílů na převáděných jednotkách, neboť takový postup považovaly za nadbytečný a bez zřejmého potenciálního přínosu pro rozhodnutí ve věci, tento svůj postoj náležitě vysvětlily (srov. bod 139. rozsudku soudu prvního stupně a bod 5. napadeného usnesení).
33. Na základě závěrů učiněných soudy nižších stupňů Nejvyšší soud shrnuje, že bylo dostatečně objasněno, že obviněná popsaným jednáním uvedla v omyl jak členy BD, kteří byli přesvědčeni o tom, že Smlouva o převodu vlastnického práva k jednotce, uzavřená dne 31. 5. 2016 mezi BD jako prodávajícím na straně jedné a obviněnou coby kupující na straně druhé, se vztahuje pouze k jí dosud obývané bytové jednotce č. XY (byt č. 3) a podílu na společných částech o velikosti 564/5753 v uvedené nemovitosti, a v této jimi podepsané podobě bude také předána příslušným úřadům (Česká spořitelna a katarální úřad), stejně jako smlouvy v zásadě shodného obsahu, jimiž byly obdobně převáděny bytové jednotky č. XY a č. XY do vlastnictví jejich dosavadních uživatelů V. K. a J. K. Členové družstva neměli tušení, že obviněná bez jejich vědomí a v rozporu s jejich skutečnou vůlí, jejíž obsah jakožto předsedkyně představenstva tohoto BD velmi dobře znala, do smlouvy jimi již podepsané doplní další text tak, aby v důsledku této smlouvy nenabyla do svého vlastnictví jenom předmětnou bytovou jednotku č. XY, nýbrž také ideální spoluvlastnický podíl o velikosti 43/5753 na jednotce č. XY (nebytový prostor č. 101) a tomu odpovídající podíl na společných částech o velikosti 239/5753, dále ideální spoluvlastnický podíl o velikosti 139/5753 na jednotce č. XY (nebytový prostor č. 102) spolu s podílem na společných částech o velikosti 772/5753, ideální spoluvlastnický podíl o velikosti 131/5753 na jednotce č. XY (byt č. 5) a podíl na společných částech o velikosti 724/5753 a rovněž ideální spoluvlastnický podíl o velikosti 140/5753 na jednotce č. XY (byt č. 6) spolu s podílem na společných částech o velikosti 774/5753. Tím, že do původního textu vložila uvedený další text, nepotřebovala nové podpisy ostatních členů, resp. tento jinak nezbytný krok vědomě obešla, čímž jim zabránila odhalit její skutečný úmysl, a tím uvedla tyto členy BD v omyl o skutečném stavu věci a rozsahu jí převáděných podílů na společné družstevní nemovitosti (viz Zápis z členské schůze BD na č. l. 418 až 420, Smlouva o převodu vlastnického práva k jednotce a spoluvlastnického podílu na bytových a nebytových jednotkách na č. l. 78 až 87, 173 až 182, 195 až 204, 371 až 380 spisu). Posléze takto padělanou listinu předložila pověřenému pracovníkovi České spořitelny, kterého v zásadě rovněž uvedla v omyl ohledně toho, že jí předkládaná listina obsahuje skutečný a pravý projev vůle a záměr BD. Takto neoprávněně žádala o mimořádnou splátku úvěru ke všem ve smlouvě uvedeným komoditám. Následně takto pozměněnou, resp. částečně padělanou kupní smlouvu, předložila jako přílohu návrhu na zahájení vkladového řízení u katastrálního úřadu dne 13. 7. 2016, čímž uvedla i pracovníky katastrálního úřadu v omyl, že jde o vážně míněný projev vůle členů BD. K zamýšlenému následku v podobě toho, aby se stala vlastníkem uvedených komodit, díky zásahu členů BD V. K. a J. K. nedošlo. Nutno podotknout, že uvedený podvod zůstal ve stadiu pokusu právě proto, že nenastal následek v podobě převodu uvedených podílů z BD na obviněnou.
34. Na základě všech těchto skutečností Nejvyšší soud v současném stadiu trestního řízení, když se soudy v potřebné míře vypořádaly se všemi předchozími skutkovými nedostatky a objasnily skutečnosti rozhodné pro závěr o tom, že obviněná uvedla ostatní členy BD v omyl, že tak činila za účelem vlastního obohacení na jejich úkor a že takto jednala úmyslně, dospěl k závěru, že tato skutková zjištění nevyvolávají pochybnost. Nejvyšší soud výhrady obviněné uvedené v dovolání ve vztahu k těmto okolnostem neshledal důvodnými, naopak se zcela ztotožnil se závěry, které k nim učinily soudy obou stupňů, a proto postačí na jejich jinak v zásadě správné úvahy odkázat (srov. body 118. až 140. rozsudku soudu prvního stupně a body 4. až 5. usnesení odvolacího soudu). K tomu, co již konstatovaly soudy nižších stupňů, lze jen zmínit, že zjištěné jednání obviněné je uvedením v omyl podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Je v něm zahrnut podvodný záměr a k němu vytvořené podmínky pro převod vlastnictví uvedených podílů na bytových jednotkách.
35. Obviněná jednala v podvodném úmyslu, za nějž se v obecném smyslu považuje jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, jež nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Omylem je rozpor mezi představou u podváděné osoby a skutečností, jedná se o něj, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat, anebo když pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci (srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II . Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2049). Všechna tato hlediska obviněná svým jednáním naplnila, a tedy správně soudy shledaly, že jiného uvedla v omyl. Šlo o podvodné jednání, protože jiného uvedla v omyl ve smyslu §209 odst. 1 tr. zákoníku.
VI. Ke způsobené škodě
36. Nejvyšší soud však nesdílí závěr soudů o tom, že by škoda, k níž uvedené podvodné jednání obviněné směřovalo, představovala výši 1.109.163 Kč [a tedy odpovídala právní kvalifikaci podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku]. Podle soudy v tomto směru učiněných závěrů je zjevné, že ani po doplnění dokazování neměly jasno a nevyvodily ze zajištěných a zhodnocených podkladů přesvědčivé a správné závěry, zejména dostatečně s porozuměním k dané problematice bytových jednotek v bytovém družstvu nevyhodnotily závěry plynoucí ze znaleckého posudku zpracovaného Znaleckou společností, s. r. o. Zejména řádně neposoudily skutečnosti v něm konstatované ohledně velikosti podílu obviněné v jeho poměru k celkovému společnému majetku, jejž na sebe obviněná chtěla podvodně převést. Soud prvního stupně uvedené podíly vyčíslil ve výši tržní ceny daných ideálních podílů na jednotkách, a při stanovení výše škody tudíž vycházel z částky uvedené v inkriminované smlouvě (viz body 139., 140. rozsudku obvodního soudu). Odvolací soud neshledal nedostatky s výjimkou nesprávného zjištění výše škody, ke které jednání obviněné bezprostředně směřovalo, a dovodil, že škoda měla být správně stanovena na 1.880.961 Kč ve smyslu vyšší částky určené nově vypracovaným znaleckým posudkem, avšak s tím, že tento nedostatek nemůže být odvolacím soudem napraven pro překážku spočívající zákaz reformationis in peius (§259 odst. 4 tr. ř.). Za správný považoval i závěr soudu prvního stupně a jeho poukaz na rozhodnutí č. 32/2004-II. Sb. rozh. tr., podle něhož když obviněná splatila sumu za uvedené podíly, kterou si sama určila a tuto vložila na účet BD u České spořitelny, nelze tuto částku odečítat od skutečně bezprostředně hrozící škody, neboť tou je hodnota celých podílů na jmenovaných jednotkách (viz body 3. až 5. napadeného usnesení).
37. Nejvyšší soud se s těmito závěry soudů nižších stupňů o výši škody neztotožnil. Na podkladě přezkoumávaných rozhodnutí i důkazu znaleckým posudkem ústavu, který při neveřejném zasedání sám posuzoval, po jeho přečtení shledal, že tyto závěry soudy vadně reprodukovaly. Zejména dostatečně nepostřehly, že znalecký posudek stanovil cenu podílů dvojím způsobem. Jednak podle obsahu a logiky poměrů jednotlivých podílů připadajících na jednotlivé členy družstva, a tedy i na obviněnou, ve výši 2% z hodnoty (tržní ceny) nemovitosti, což odpovídá zlomku, kterým byl podíl převáděný neoprávněně obviněnou do jejího vlastnictví v kupní smlouvě pod body B. až E. specifikován, což činí ve finančním vyjádření škodu ve výši 235.000 Kč. Jednak určil i druhou cenu, a to podle soudního zadání pro vypracování znaleckého posudku jako 18% z tržní ceny neoprávněně převáděných bytových a nebytových jednotek, neboť tuto výši podílů obviněná uvedla v žádosti o mimořádnou splátku úvěru (č. l. 280 až 283 spisu). Takto určená hodnota neoprávněně převáděných podílů činila podle ústavního znaleckého posudku 1.880.961 Kč. Tuto výši však znalecký ústav označil za neodpovídající realitě, protože je vadně určena podle nesprávného procentuálního vyjádření hodnoty podílu obviněné na společných bytových a nebytových prostorách, neboť 18% nepředstavuje tu část, kterou obviněná na sebe chtěla převést, byť ji tak sama ve smlouvě označila.
38. Způsob výpočtu v hodnotě 2%, jenž jako správný určil znalecký posudek, je tím podkladem pro správný výpočet škody i podle Nejvyššího soudu, protože odpovídá faktickému poměru podílů z celkového společného majetku (viz rozpor, který učinil znalecký ústav). Varianta 2% je odpovídajícím výpočtem ze zlomku vyjadřujícího poměr mezi podílem, který na sebe obviněná neoprávněně chtěla nechat převést, a číslem vyjadřujícím velikost všech podílů na celkové ploše BD vlastněné nemovitosti, tedy 131/5753 u bytu č. 5, 140/5753 u bytu č. 6, 43/5753 u nebytového prostoru č. 101 a 139/5753 u nebytového prostoru č. 102. Tento závěr navíc koresponduje i s poměry stanovenými podle Stanov BD (viz č. l. 157 spisu).
39. Nejvyšší soud na základě uvedených skutečností a vlastního posouzení považoval za nutné vycházet pro závěr o výši škody, k níž jednání obviněné směřovalo, ze zjištění vyplývajícího z ústavního znaleckého posudku, že obviněná chtěla na sebe podvodně převést majetek představující 2% z celkového majetku BD, což představuje hodnotu ve výši 235.000 Kč. Lze tedy na základě tohoto skutkového závěru konstatovat, že by se jednalo o naplnění znaku škody větší [§138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb., účinného od 1. 10. 2020], v důsledku čehož by obviněná naplnila znaky pokusu přečinu podvodu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Ten spočívá v jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání činu, tedy záměru pachatele sebe nebo jiného obohatit tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu, jehož se pachatel dopustí v úmyslu jej spáchat, jestliže k dokonání tohoto trestného činu nedošlo.
40. V rozvedených a popsaných souvislostech není možné přisvědčit námitkám obviněné, že by v jejím jednání nemohl být spatřován uvedený pokus přečinu podvodu proto, že škodu uhradila dříve, než byly naplněny jeho zákonné znaky, tzn., než v tomto případě podala dne 13. 7. 2016 návrh na zahájení vkladového řízení u katastrálního úřadu pod sp. zn. V-49596/2016, neboť již dříve v době od 31. 5. 2016 a 24. 6. 2016 zfalšovala Smlouvu o převodu vlastnického práva k jednotce, v době od 14. 6. 2016 do 24. 6. 2016 v pobočce České spořitelny podala žádost o mimořádnou splátku úvěru ve výši 5.089.589 Kč, kterou uhradila dne 29. 6. 2016, avšak díky včasné intervenci družstevníků V. K. a J. K. ke změně zápisu v katastru nemovitostí nedošlo. Jen díky tomu nebyl čin dokonán. Obviněná tak uhradila za podvodně vylákané (viz výklad výše) popsané podíly částku 1.109.163 Kč (rozdíl mezi jí poukázanou částkou ve výši 2.067.857 Kč a částkou, kterou měla zaplatit jako kupní cenu na základě pravé kupní smlouvy s BD ze dne 31. 5. 2016, ve výši 958.694 Kč). To však neznamená, že uvedenou škodu způsobit nechtěla. V posuzované věci totiž nevylákala finanční prostředky, ale podíly na bytových jednotkách, a proto je třeba majetkovou újmu, k níž směřovala, spatřovat v povaze a významu bytové či nebytové jednotky v domě BD.
41. Pojem „jednotka“ se odvíjí od celkového pojetí bytového spoluvlastnictví, jak je vymezuje §1158 odst. 1 obč. zák., jehož základ vychází ze spoluvlastnictví nemovité věci, založeného na vlastnictví jednotek. Podle §1159 obč. zák. jednotka zahrnuje byt jako prostorově oddělenou část domu a podíl na společných částech nemovité věci vzájemně spojené a neoddělitelné. Jednotka je věc nemovitá. Jednotku jako věc nemovitou tvoří byt (či nebytový prostor) zahrnutý v jednotce jako prostorově oddělená část domu a podíl na společných částech nemovité věci (na pozemku, na němž je dům postaven, a na společných částech domu) vždy ve velikosti podílu určeného právním jednáním, na jehož základě došlo ke vzniku jednotek (na základě smlouvy o výstavbě, nebo prohlášení, anebo dalších v zákoně uvedených způsobech originárního vzniku jednotek ve vlastnictví) (viz komentář k §1158, §1159 obč. zák. uveřejněný v právním informačním systému ASPI k datu 29. 3. 2023). Jestliže obviněná směřovala k tomu, že podvodně odejme spoluvlastníkům v rozporu s jejich vůlí část tohoto majetku, je třeba mít na paměti, že jde o újmu, která se projevuje v uvedené majetkové sféře těchto spoluvlastníků bytových jednotek.
42. Nejvyšší soud rovněž připomíná, že škoda se i v trestním právu chápe obdobně jako v těch odvětvích práva, která upravují majetkové a závazkové vztahy včetně odpovědnosti za škodu, tj. v právu občanském nebo obchodním, protože trestní zákon ani trestní řád nijak specificky nedefinují pojem „škoda“ pro účely trestní odpovědnosti a trestního stíhání. Je to tedy újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a lze ji napravit – nedochází-li k naturální restituci – poskytnutím majetkového plnění, především peněz. Přitom se rozlišuje skutečná škoda a ušlý zisk (srov. rozhodnutí č. 34/2010-II. Sb. rozh. tr.). Pro posuzovanou věc je rozhodné, že peněžní vyjádření je jen všeobecným ekvivalentem, a spočívá v napravitelném poskytnutí majetkového plnění, ať již ve formě naturální restituce nebo v penězích (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu č. 55/71, s. 151 Sb. rozh. obč.). Z §2894 obč. zák. vyplývá, že i zatížení jmění dluhem je škodou [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 1927, sp. zn. Rv I 1084/26 (Vážný 6893/1927), či ze dne 27. 11. 1936, sp. zn. Rv I 2498/34 (Vážný 15636/1936)], za škodu neoznačuje „újmu na majetku“, ale „újmu na jmění“. Jměním osoby (fyzické i právnické) se rozumí souhrn jejího majetku a jejích dluhů (§495 obč. zák.), tedy celý komplex majetkových vztahů. Pojem „újma“ kryje jak újmu majetkovou, tak nemajetkovou. Výše náhrady škody na věci se odvozuje od ceny věci, což je podle §492 odst. 1 obč. zák. hodnota věci vyjádřená v penězích, jež se zásadně určuje jako cena obvyklá. Ta ve smyslu §2969 odst. 1 obč. zák. pak představuje cenu, za kterou lze v daném místě a čase a za obvyklých obchodních podmínek pořídit náhradní věc stejných kvalit, přičemž takto stanovená cena je v prostředí státem neregulovaného hospodářství cenou tržní, ovlivněnou nabídkou a poptávkou na trhu, tedy zahrnuje i hledisko „prodejnosti“ věci [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2782/2017; též HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1478, 1498, 1690].
43. Obviněná měla vylákat prostřednictvím skutečností podvodně zapracovaných do smlouvy ze dne 31. 5. 2016, uzavřené mezi ní a BD, převod čtyř ideálních spoluvlastnických podílů na čtyřech uvedených jednotkách a společných částech (konkrétně popsaných v obžalobě i výroku o vině), škodu by v tomto případě představovala hodnota těchto podvodně vylákaných podílů, protože v důsledku jejich převodu na obviněnou, k čemuž její jednání také směřovalo, by se majetek BD o hodnotu těchto podílů zmenšil ( damnum emergens ), nadto převod jednotlivých spoluvlastnických podílů členů družstva do výlučného vlastnictví některého z nich, nebylo ani záměrem BD, jež zamýšlelo pronájem či prodej těchto neobsazených bytových a nebytových jednotek jako celku (viz Zápis na č. l. 423, 444). Způsobení škody reálně hrozilo, a to v minimální prokázané výši 235.000 Kč. Lze jenom dodat, že se výše obohacení zásadně nemusí shodovat s výší škody, každá z těchto skutečností může nastat dokonce i v jiný časový okamžik. V případě obviněné by výše jejího obohacení byla spolehlivě určitelná v zásadě až k době, kdy by se bytové jednotky č. 5, 6 a nebytové jednotky č. 101, 102 staly předmětem prodeje či jemu obdobné dispozice za účelem dosažení z toho pramenícího zisku BD. Takové zjištění vztahující se k výši obohacení pachatele či jiné osoby však není pro skutkové ani právní závěry určující a významné, neboť výše obohacení není znakem předmětné skutkové podstaty. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci nedošlo k dokonání trestného činu, nelze poukázat plně ani na rozhodnutí č. 32/2004-II. Sb. rozh. tr., protože to předpokládá situaci, kdy je čin dokonán a dojde k úhradě vzniklé škody.
44. Se zřetelem na tyto závěry lze uzavřít, že obviněná naplnila po objektivní stránce znaky uvedeného pokusu přečinu a není pochyb ani o jejím úmyslném zavinění podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku (viz bod 116. rozsudku soudu prvního stupně). Jako předsedkyně představenstva BD byla velmi dobře obeznámena se všemi jeho záměry a plány, které ovšem nebyly souladné s těmi jejími, zejména pokud se jednalo o prodejní cenu, za kterou měly být nevyužívané bytové a nebytové jednotky převedeny na třetí osoby. Věděla, že klame na základě týchž smyšlených a nepravdivě vytvořených údajů svévolně jí zakomponovaných do kupní smlouvy jak Českou spořitelnu, tak katastrální úřad, a že v případě, že její jednání bude zrealizováno a dokončeno, resp. dokonáno, může BD způsobit škodu, a to tím spíše, že si neopatřila znalecký posudek za účelem zjištění aktuální hodnoty podílů či bytových a nebytových jednotek, jejichž části na sebe hodlala neoprávněně převést, a místo toho na jejich cenu usuzovala ze zakladatelských listin a smluv, na jejichž základě v minulosti nabylo předmětnou nemovitost do vlastnictví BD. Právě proto, že jednala s plným vědomím všech popsaných skutkových okolností, uhradila hodnotu převáděných podílů na předmětných jednotkách již dne 29. 6. 2016, ačkoli k dokončení jednání přistoupila podáním návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí až dne 13. 7. 2016.
45. Jestliže z výsledků provedeného dokazování vyplývá, že obviněná, i když zaplatila uvedenou částku na účet BD dříve, než podala návrh na zahájení vkladového řízení u katastrálního úřadu, uhradila jen určitý ekvivalent toho, k němuž směřovala, neboť tím jen předem nahradila to, o co chtěla BD svým podvodným jednáním připravit. Pro právní závěr o naplnění uvedeného znaku není rozhodné, že tak učinila v podstatně vyšší částce (přestavující podíl 18%, tj. 1.880.961 Kč), než by odpovídalo objektivnímu a znaleckým ústavem stanovenému podílu (vypočtenému na 2% tj. 235.000 Kč), protože rozhodné bylo v uvedeném poměru faktické zkrácení hodnoty z celkového majetkového základu BD. Proto je podstatné, že obviněná úhradou neoprávněně převáděných podílů jednak zastírala podstatu svého podvodného jednání, jímž chtěla v rozporu s vůlí vlastníků bez jejich vědomí na sebe převést část podílů, na které neměla nárok, a tím o ně zmenšila majetek BD. Díky ostražitosti některých spoluvlastníků však k tomu následku nedošlo. Tím obviněná naplnila znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, který zůstal co do znaku obohacení obviněné a vzniku škody nedokonán, a proto Nejvyšší soud uzavřel, že obviněná po formální stránce naplnila podle §21 odst. 1 tr. zákoníku znaky pokusu uvedeného přečinu, a to i po subjektivní stránce.
VII. K důvodům zproštění obviněné
46. Nejvyšší soud při závěru o tom, že obviněná po formální stránce naplnila znaky pokusu podvodu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, posuzoval opodstatněnost námitek obviněné, jimiž důvodně brojila proti tomu, že neměla být postavena před soud, protože šlo o čin společensky málo škodlivý, zejména proto, že škodu uhradila dřív, než byly naplněny znaky uvedeného pokusu přečinu, a to když dne 29. 6. 2016 na účet BD poukázala bankovním převodem částku v celkové výši 2.067.857 Kč, z toho za neoprávněné převáděné podíly ve výši 1.880.961 Kč.
47. K tomu je vhodné uvést, že i přes tuto skutečnost nelze v tomto jejím jednání spatřovat dobrovolné upuštění od pokusu podle §21 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, protože jeho podmínky nesplnila. Podle uvedeného ustanovení trestní odpovědnost zaniká, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu, a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákoníkem z podniknutého pokusu trestného činu. O takovou situace však podle zjištěných skutečností nešlo. Obviněná sice dobrovolně uvedenou částku uhradila, ale tím neodstranila nebezpečí, které z jejího jednání plynulo, totiž, že by na základě vkladu do katastru nemovitostí došlo k převodu uvedených podílů, o což usilovala. Tento jí zamýšlený škodlivý následek nenastal, jak již bylo výše zdůrazněno, jen díky ostražitosti ostatních členů BD, neboť obviněná pro dokonání zamýšleného činu již učinila vše potřebné.
48. V této trestní věci, která se od jiných podvodných jednání odlišuje, se Nejvyšší soud při závěrech shora uvedených zabýval její závažností a škodlivostí pro společnost z hledisek stanovených v §12 odst. 2 tr. zákoníku, v jehož smyslu je třeba připomenout, že trestným činem je takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ ultima ratio “ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ ultima ratio “, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Zásada subsidiarity trestní represe se uplatní při posuzování trestných činů jak pachatelů fyzických osob, tak pachatelů právnických osob. (srov. stanovisko trestního kolegia č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
49. S ohledem na povahu projednávaného činu, která vychází z podstaty práv vlastníků členských podílů k BD, které se v obecné formě řídí občanskoprávními normami, lze zmínit, že proti jednáním porušujícím práva vyplývající z občanskoprávních (…) předpisů je třeba v prvé řadě brojit soukromoprávními prostředky, při jejich nedostatečnosti uplatnit sankce správní a teprve poté na posledním místě uplatnit trestněprávní prostředky. Opačný postup, tedy užití trestněprávního postupu, aniž by prostředky jiných právních odvětví byly použity, by bylo v rozporu s principem subsidiarity trestní represe (viz JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné . 2. vydání. Praha: Leges, 2010. s. 29; obdobně viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 117). Taková povaha trestního práva je i reflexí principu proporcionality, který ustálená judikatura Ústavního soudu považuje za výraz demokratického právního státu ve smyslu článku 1 odst. 1 Ústavy. Z jeho podstaty plyne, že stát může omezovat základní práva osob jen v míře nezbytné pro dosažení účelu aplikované zákonné normy [shodně nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2006, sp. zn. IV. ÚS 227/05]. Právě toto ustanovení Ústavy je spolu s článkem 4 odst. 4 Listiny a zejména článkem 39 Listiny základem pro ústavněprávní chápání trestního práva jako krajního prostředku, který by neměl být použit tam, kde je věc možné řešit například soukromoprávně [viz BAŇOUCH, H. článek 39 (Výhrada zákona při označení trestnosti jednání a druhů trestů). In WAGNEROVÁ, E. a kol. Listina základních práv a svobod – komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012. s. 805]. Lze z nich proto dovozovat základní právo každého nebýt trestán, pokud lze účinně využít dostupných prostředků jiných právních odvětví.
50. Neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na uvedenou zásadu bude obvykle přicházet v úvahu u trestných činů naplňujících jen základní skutkovou podstatu. Není však zcela vyloučeno, aby s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe nebyla trestní odpovědnost uplatněna ani v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, jestliže i přes naplnění znaků některé okolnosti zvlášť přitěžující (např. u trestných činů proti majetku při způsobení větší škody) je celková společenská škodlivost případu po důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií natolik nízká, že nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty (srov. rozhodnutí č. 31/2017 Sb. rozh. tr.).
51. Nejvyšší soud měl všechna tato hlediska na paměti právě při posuzování škodlivosti činu obviněné pro společnost. Podstatné je, že na rozdíl od soudů nižších stupňů dospěl na základě výsledků dokazování k závěru, že škoda, k níž obviněná směřovala, činila z celkové hodnoty podílů 2 % na společném majetku BD, což je následek podstatně nižší než ten, na jaký usuzovaly soudy obou stupňů, které vycházely z 18 %. Rovněž výše škody vyjádřená v penězích je podstatně nižší, protože představuje částku ve výši 235.000 Kč, což je výrazně menší částka, než kterou bral do úvahy odvolací soud.
52. Rozhodné při posuzování dopadu činu obviněné na společnost rovněž je, že podle její obhajoby, která nebyla výsledky provedeného dokazování vyvrácena, jejím záměrem bylo v situaci, kdy BD chtělo volné bytové jednotky prodat dalším osobám, mít větší možnost ovlivnit jejich cenu při nevýhodném prodeji. Tato obhajoba obviněné se nejeví rozporná s výsledky provedeného dokazování, protože určité tendence, na něž obviněná poukazovala, se nabízejí i ze zápisů z členských schůzí o jednání ze dne 9. 2. 2016 a 6. 9. 2016 (viz č. l. 444, 419, 423).
53. Pro malou společenskou škodlivost však svědčí zejména to, že obviněná částku, jíž si sama jako hodnotu převáděných podílu spočetla podle hodnoty zanesené ve Stanovách (viz č. l. 132 až 159) s tím, že tvoří 18 %, uhradila, ba dokonce přeplatila tím, že zaplatila již dva týdny před podáním návrhu na vklad hodnotu neoprávněně převáděných podílů na bytových a nebytových jednotkách.
54. Nejvyšší soud pro úplnost poukazuje na to, že se lze ztotožnit s názorem, podle kterého je třeba zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoníku, považovat za trestný čin a opačný názor lze zastávat jen ve výjimečných případech, avšak vždy je třeba mít na paměti koncept legitimity v trestním právu, jenž nelze opomíjet a který je založen na tom, že „represivní prostředky mohou být použity pouze tehdy, je-li to odůvodněno především v rámci úcty k základním právům a jejich ochraně, a takový závěr musí plynout ze všech zjištěných skutečností, čemuž však v projednávané věci není. Trestní právo musí chránit zásadní – legitimní zájmy a hodnoty tam, kde není jiné pomoci“ [viz FENYK, J. Subsidiarita trestní represe – rovnice o mnoha proměnných? Dostupné v právním informačním systému ASPI, ID: LIT44527CZ; k legitimitě a proporcionalitě trestního práva viz také KRATOCHVÍL, V. Případ, trestný čin, společenská škodlivost a vina v trestním právu (o zásadě subsidiarity trestní represe trochu jinak) . Právník, 7/2015, s. 538 539]. Trestněprávní postih proto může přijít jen v situacích, ve kterých je to nezbytné pro dosažení účelu aplikované normy. Princip subsidiarity trestní represe z toho důvodu nesmí být pouhou výjimkou. Jak již bylo uvedeno výše, ústavněprávní perspektiva naopak vede k závěru, že je možné ho omezit jen s cílem, který je legitimní, a způsobem, který je přiměřený tomuto legitimnímu cíli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 3080/16).
55. V posuzované věci Nejvyšší soud měl na paměti, že při použití zásady subsidiarity trestní represe vyplývající z ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku je třeba zvažovat celkovou společenskou povahu a závažnost činu, pro kterou jsou určující zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka, záměr nebo cíl. V této věci je obviněná dosud netrestnou osobou, jde u ní o zcela výjimečný exces, škodu v penězích uhradil a ke vzniku faktické újmy nedošlo. I když neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na uvedenou zásadu bude obvykle přicházet v úvahu u trestných činů naplňujících jen základní skutkovou podstatu, není zcela vyloučeno, aby s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe nebyla trestní odpovědnost uplatněna ani v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, jestliže i přes naplnění znaků některé okolnosti zvlášť přitěžující (např. u trestných činů proti majetku při způsobení větší škody) je celková společenská škodlivost případu po důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií natolik nízká, že nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty (srov. rozhodnutí č. 31/2017 Sb. rozh. tr.).
56. Nejvyšší soud rovněž zmiňuje, že i když doba, která uplynula od spáchání trestného činu, a délka trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu, jsou hledisky, k nimž je zásadně nutno přihlédnout při ukládání trestu ve smyslu §39 odst. 3 tr. zákoníku, ale nemohou odůvodnit neuplatnění trestní odpovědnosti s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku (viz rozhodnutí č. 41/2020 Sb. rozh. tr.), čin obviněné byl spáchán v roce 2016 a po uvedenou doby byla obviněná vystavena nejistotě způsobené nevyváženými rozhodnutími, která se od sebe diametrálně lišila (viz bod 31. shora), což je nestandartní průběh řízení, který je třeba brát do úvahy. Nelze tak vyloučit, že tím byla oslabena funkce trestního postihu jako nástroje trestněprávní politiky státu, který se v daném případě, kdy fakticky žádný negativní následek, jenž by z jednání obviněné vyplýval, nenastal, jeví jako toliko represivní nástroj.
57. Ze všech popsaných důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzované věci jde o mimořádný případ malé společenské škodlivosti, neboť z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Shledal proto, že z hlediska materiálního korektivu ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku nejde o čin, na nějž by měly dopadat prostředky trestního práva, a proto je trestní odpovědnost obviněné vyloučena.
VIII. Závěr
58. Nejvyšší soud ze všech těchto důvodů, když shledal, že přezkoumávaná rozhodnutí nemohou obstát, nepovažoval za vhodné věc znovu vracet některému ze soudů nižšího stupně k novému rozhodnutí, neboť již nebylo zapotřebí provádět nové důkazy. Proto ve věci sám rozhodl tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 7 To 68/2022, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 11. 2021, sp. zn. 2 T 190/2017, jakož podle §265k odst. 2 tr. ř. i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a za podmínek §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl ve věci tak, že obviněnou podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro popsaný skutek, neboť s ohledem na nedostatek materiální stránky (společenské škodlivosti) nejde o žalovaný ani žádný jiný trestný čin. Tímto způsobem mohl rozhodnout při splnění podmínek §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 3. 2023
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu