ECLI:CZ:NS:2024:11.TDO.7.2024.1
sp. zn. 11 Tdo 7/2024-1150
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 1. 2024 o dovolání obviněného P. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, ze dne 14. 8. 2023, sp. zn. 3 To 103/2023, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 1 T 227/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. Š. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. 1 T 227/2018, byl obviněný P. Š. uznán vinným pod bodem II. c) rozsudku přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §209 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému též uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému L. S., nar. XY, bytem XY, XY, částku ve výši 60.000 Kč (šedesát tisíc korun českých).
2. Stalo se tak na podkladě skutkových zjištění, že:
ad II. c) obvinění K. K. a P. Š.
v blíže nezjištěné době okolo 6. 10. 2015 v kavárně v Obchodním centru XY na adrese XY, České Budějovice, okres XY, po předchozí vzájemné domluvě, na společné schůzce s L. S., nar. XY, kterého přizval K. K., v úmyslu získat majetkový prospěch nabídli L. S. zprostředkování výhodné investice s tím, že nakládat se svěřenými prostředky bude P. Š., který na schůzce vystupoval pod smyšleným jménem I. V., vydával se za úspěšného investora, tvrdil, že investuje do zlata a cenných papírů, a sliboval L. S., že vložené finanční prostředky zhodnotí za půl roku na dvojnásobek a že mu pro případ nevydařené investice vrátí nejméně celou vloženou částku, a když Lubomír S. souhlasil s investováním částky ve výši 60 000 Kč, předložil mu P. Š. k podpisu smlouvu o zprostředkování investice, v níž vystupoval pod smyšleným jménem I. V., načež P. Š. převzal od L. S. částku 60 000 Kč v hotovosti, a takto K. K. a P. Š. jednali, přestože od počátku neměli v úmyslu vylákané finanční prostředky investovat ani tyto vrátit L. S., následně si takto získané finanční prostředky ponechali, na výzvy L. S. k jejich vrácení nijak nereagovali a užili jich pro vlastní potřebu, čímž způsobili L. S., nar. XY, škodu ve výši 60 000 Kč.
3. Tímtéž rozsudkem, bylo rozhodnuto o vině a trestech ohledně obviněného K. K.
4. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný P. Š., rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 14. 8. 2023, sp. zn. 3 To 103/2023, tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
5. Z hlediska rekapitulace dosavadního průběhu řízení lze dodat, že se v předmětné věci jedná o v pořadí druhé rozhodnutí Okresního soudu v Prachaticích. Poprvé rozhodl rozsudkem ze dne 31. 8. 2021, č. j. 1 T 227/2018-935, jímž byl obviněný uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, který mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Současně mu byla uložena povinnost uhradit poškozenému L. S., nar. XY, bytem XY, XY, částku ve výši 60.000 Kč. Z podnětu odvolání obviněných K. K. a P. Š. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 9. 5. 2022, č. j. 3 To 543/2021-1019, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně s tím, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Okresní soud v Prachaticích ve svém dalším rozsudku ze dne 20. 12. 2022, č. j. 1 T 227/2018-1069, uznal obviněného vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, za což jej znovu odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, který mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 18 měsíců.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Citované usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně napadl obviněný P. Š. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
7. Obviněný předně poukazuje na skutečnost, že převážná část napadeného usnesení viní výhradně osobu spoluobviněného K. K., kterému je zde připisováno celkem 44 protiprávních jednání, z čehož tři z nich měla směřovat proti osobě poškozeného L. S. Pouze v jediném případě se „ustálený postup“ K. K. podle soudu prvního stupně a odvolacího soudu odlišil, když se podvodného jednání měl dopustit společně s obviněným. Obviněný upozorňuje na skutečnost, že vzhledem ke svým finančním poměrům v daném období ani ke způsobu svého života neměl k tomuto dovozovanému jednání žádný logický motiv.
8. Jak je z písemného odůvodnění napadených rozhodnutí patrno, soudy obou stupňů založily svůj závěr o vině obviněného na výpovědích poškozeného a svědků T. Š., K. R. a P. K. Na základě těchto výpovědí však podle obviněného jeho vinu nelze dovodit, naopak má za to, že obsah těchto výpovědí tuto vyvrací. Uvádí, že jakoukoliv formu vědomé trestné činnosti opakovaně v průběhu dokazování v trestním řízení popřel a na tomto svém postoji i nadále setrvává. Přesvědčivě vysvětlil, jaký byl skutečný průběh předmětné schůzky, která se uskutečnila dne 6. 10. 2015 v obchodním centru XY v Českých Budějovicích a tuto jeho obhajobu potvrdily i další důkazy.
9. Uvedl, že na dotčené schůzce figuroval pouze jako řidič F. D., kterého do kavárny v Českých Budějovicích dovezl. V průběhu schůzky spolu jednali pouze D., K. a S. D. ho pouze představil jeho jménem a po celou dobu seděl stranou tohoto jednání a nezajímal se detailně o to, co D. a K. řeší. V minulosti se setkal s K. jako pracovníkem pojišťovny, když uzavíral jako klient standardní pojistnou úrazovou smlouvu. S poškozeným S. se kromě této schůzky viděl ještě jednou, kdy ho kontaktoval na diskotéce v XY, kdy za ním vyběhl ven a ptal se, zda je Š., ptal se na K. a na D., že je nemůže sehnat. Tehdy mu odpověděl, že o tom moc neví a že ho nejspíše K. s D. společně obrali. Pokud S. uvádí, že se snažil z tohoto místa co nejdříve vzdálit, bylo mu zřejmé, že bude spojován s osobami K. a D. a S. to bude chtít s ním řešit. V té době ho s K. a D. spojovalo více lidí z jeho okolí, kteří jimi byli nějakým způsobem poškozeni. Obviněný opětovně zdůraznil, že se uvedené schůzky aktivně nezúčastnil, nevystupoval na ní jako „I. V.“, žádnou finanční hotovost od nikoho nepřevzal a nemohl ji tak ani užít pro vlastní potřebu.
10. Jestliže soud prvního stupně označil za stěžejní důkazy výpovědi poškozeného S., T. Š., K. R. a P. K., žádný z těchto svědků fakticky nedosvědčil nic, z čeho by mohl bez důvodných pochybností dovozovat jakoukoliv jeho vinu. Určité nejasnosti vznikly již v průběhu přípravného řízení, kdy prvotní trestní oznámení podal poškozený pouze proti K. K. a o něm ani o údajném panu V. zde není jakákoliv zmínka. Svou výpověď o jeho osobu rozšířil teprve dne 11. 7. 2018, což odůvodnil tím, že proti mé osobě trestní oznámení nepodal, protože panu K. dal peníze do ruky a „ten je dal tomu Š.“. Nestandardně též vyznívá jednání poškozeného, pokud dne 31. 7. 2018 policejnímu orgánu uvedl, že se již necítí být poškozen jednáním K. a Š. s vysvětlením, že jednal neuváženě, že to už nechce řešit a nevznikla mu žádná škoda. Po poučení dle §43 odst. 3 tr. ř. se jako poškozený nepřipojil k trestnímu řízení na náhradu škody. Navíc nemohl očekávat, že své finance od K. a D. vymůže.
11. Za rozporné označil obviněný i tvrzení poškozeného, že se předmětné schůzky dne 6. 10. 2015 zúčastnili pouze obviněný spolu se spoluobviněným K., což je v rozporu s vyjádřením obviněného i spoluobviněného K., který u hlavního líčení dne 25. 3. 2021 výslovně uvedl: „Při setkání 6. 10. 2016 v kavárně v obchodním centru XY jsem pana Š. viděl poprvé ten den a poznal jsem jej přes pana D. ze XY, od té doby jsme se s panem Š. neviděli, nijak jsme se nekontaktovali. Byl jsem tam já, pan S., pan Š. a pan D.“ Výpověď poškozeného je tak ve zjevném rozporu s výpovědí K., který uvedl, že pan D. na místě byl a aktivně jednal. Obviněný má za to, že poškozený v obavě z nedobytnosti své pohledávky vůči F. D. obvinil jeho osobu a uvedl před soudem podstatné skutečnosti nepravdivě, soud prvního stupně ani odvolací soud však na tuto skutečnost žádným způsobem nereagovaly. Současně nebyla žádným způsobem hodnocena účast spoluobviněného K. v oddlužení, ve kterém se v průběhu trestního řízení nacházel, ačkoliv tuto skutečnost v rámci hlavního líčení výslovně přiznal.
12. K těmto svým tvrzením odkázal obviněný na úřední záznam o podaní vysvětlení p. S. ze dne 7. 2. 2018, č. j. KRPC-20608-1/TČ-2018-020714, protokol o trestním oznámení ze dne 17. 2. 2018, č. j. KRPC-20608-2/TČ-2018-020714, záznam o zahájení úkonů trestního řízení ze dne 17. 2. 2018, č. j. KRPC-20608-7/TČ-2018-020714, úřední záznam č. j. KRPC-20608-164/TČ-2018-020681 ze dne 31. 7. 2018 o doplnění podaného vysvětlení podle §158 odst. 6 tr. ř. ze dne 17. 2. 2018 a protokol o hlavním líčení ze dne 25. 3. 2021, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 5. 2018, kterým bylo povoleno řešení úpadku dlužníka K. K. oddlužením.
13. Zastává proto názor, že věrohodnost poškozeného měla být lépe zkoumána, k čemuž odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 608/06. V jeho případě tak měla být aplikována zásada in dubio pro reo, k čemuž odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4457/12, sp. zn. II. 1975/08 a sp. zn. III. ÚS 2042/08. Má tedy za to, že výpověď poškozeného S. nemůže být považována za důkazní prostředek, na kterém je založena vina obviněného.
14. Pokud se z rozsudku soudu prvního stupně dále podává, že byli vyslechnuti T. Š., K. R. a P. K., kteří potvrzují, že mělo dojít k předání peněz ze strany S. obviněnému K., který měl tyto peníze předat Š., přičemž odvolací soud tyto závěry v napadeném usnesení převzal, ačkoliv tyto skutečnosti není možné z provedených důkazů dovodit, projevil s tímto závěrem obviněný nesouhlas.
15. Svědkyně K. R. vypověděla, že jí její tehdejší přítel S. sdělil, že mu K. dluží nějaké peníze ve výši 60 000 Kč, o žádném V. nebo Š. se v této souvislosti nezmínil. Na dotaz policejního orgánu vypověděla, že ona sama nezná ani osobu jménem V. ani osobu jménem P. Š. (protokol o výslechu svědka ze dne 8. 8. 2019, č. j. KRPC-20608-164/TČ-2018-020681). Na základě výše uvedeného se proto domnívá, že svědecká výpověď K. R., nemůže být hodnocena jako důkaz, na kterém je založena jeho vina, naopak se jedná o důkazní prostředek, který jeho vinu jednoznačně vyvrací.
16. Svědkyně T. Š. sice uvedla, že obviněnému měl předat poškozený finanční hotovost, nicméně označuje částku kolem 200.000 Kč, sama předání peněz přítomna nebyla a ani u hlavního líčení tato svědkyně nebyla přítomna, aby vše lépe objasnila. Na výslovný dotaz policejního orgánu, zda ji poškozený S. řekl o tom, že osobu jménem Š. znal pod jiným jménem, svědkyně uvedla, že si myslí, že poškozený mluvil pouze o Š. Je tedy zřejmé, že svědkyně pouze reprodukuje informace, které získala od poškozeného. Navíc uvádí, že částka, kterou měl obviněný poškozenému dlužit činí 200.000 Kč, což spíše odpovídá celkovému dluhu, který měl poškozenému dlužit spoluobviněný K. a o kterém mluví P. K. při podání vysvětlení. Navíc tvrzení svědkyně Š. o tom, jakým způsobem se měl poškozený dozvědět o skutečném jménu obviněného – P. Š., že jej znala z „fitka“, kde tehdy pracovala, je v rozporu s výpovědí poškozeného. Jak ze spisového materiálu vyplývá, poškozený v průběhu trestního řízení opakovaně uvedl, že se o P. Š. dozvěděl tím, že se mu zobrazil jako potenciální sledovaný na instagramu, a nikoliv tím, že by mu o Š. řekla svědkyně Š. (viz protokol o výslechu svědka č. j. KRPC-20608-160/TČ-2018-020681). Nemůže tak obstát závěr odvolacího soudu, že výpověď poškozeného je v souladu s výpovědí svědkyně T. Š.
17. Pokud jde o svědka P. K., ten výslovně uvedl, že ohledně finančních transakcí mezi ním a S. nic neví, naopak uvedl, že mu S. sdělil, že mu D. dluží nějaké finanční prostředky. Pokud měl telefonicky říci panu K., že slyšel, že má dlužit S. 200.000 Kč, tak ten mu odpověděl, že mu dluží asi jen 120.000 Kč. Je tedy zjevné, že ani úřední záznam o podání vysvětlení P. K. nemůže být považován za důkazní prostředek, který by potvrzoval jakékoliv protiprávní jednání obviněného, naopak se jedná o důkazní prostředek, který jeho vinu obviněného (úřední záznam o podaném vysvětlení č. j. KRPC-20608-85/TČ-2018-020681 ze dne 17. 12. 2021).
18. Evidentně tak žádná z uvedených osob – a má-li jít dle názoru odvolací soudu o svědecké výpovědi, na kterých byla založena jeho vina – nevypověděla, že by se měl pod smyšleným jménem osobně zúčastnit inkriminované schůzky, na které měl převzít finanční hotovost od poškozeného, jak je mu kladeno za vinu. Na základě výše uvedených důkazů není možné dovodit jeho vinu a soudy obou stupňů při závěrech o rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu závažným způsobem pochybily, neboť jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Oba soudy důkazy svévolně hodnotily, neboť zcela jednostranně bez vazby na obsah předmětných důkazních prostředků upřednostnily výpověď L. S., ačkoliv tuto lze považovat za nevěrohodnou, kdy je současně stranou trestního řízení a vystupuje vůči obviněnému se svým nárokem. Soudy rovněž nezohlednily skutečnosti svědčící ve prospěch obviněného a zcela paušálně a nepřípadně odmítly jeho verzi jako nepravdivou s tím, že poškozený vypovídal jako svědek, a tudíž měl povinnost vypovídat pravdu. Postupem obou soudů tak došlo k porušení práva na spravedlivý proces a zákazu libovůle při rozhodování soudů.
19. Z výsledků dokazování je zřejmé, že nebylo možné dovodit vinu obviněného a odvolací soud nepostupoval správně, jestliže rozsudek soudu prvního stupně nezrušil podle §258 tr. ř. a sám ve věci nerozhodl podle §259 odst. 3 tr. ř. a nezprostil obviněného obžaloby přinejmenším v souladu se zásadou in dubio pro reo. K tomu obviněný odkázal na judikaturu Ústavního soudu dané problematiky se týkající, kupř. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4457/12, sp. zn. II ÚS 1975/08 (viz odst. 30 a 31 nálezu, obdobně např. nález sp. zn. IV. ÚS 335/05), sp. zn. I. ÚS 733/01) a sp. zn. III. ÚS 2042/08.
20. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 3 To 103/2023-1114 ze dne 14. 8. 2023, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 20. 12. 2022, č. j. 1 T 221/2018-1069, jakož i všechna rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující. Zároveň navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. obviněného zprostil obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
22. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. na který je v dovolání ve smyslu výše uvedeného odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
23. Rovněž nutno připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.).
24. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
25. Obviněný uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v tom, že „ rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy “. Ve smyslu tohoto dovolacího důvodu lze za právně relevantní dovolací námitku považovat též správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
26. Tento dovolací důvod umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních a věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou případy tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vada spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
27. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve skutečnosti ale v tomto lze vysledovat i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to ve vazbě na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je tomu tak proto, že zde vyjmenované vady soudního rozhodnutí obviněný vztahuje i k rozsudku soudu prvního stupně, jehož přezkumu se v dovolacím řízení lze zásadně domoci pouze skrze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
28. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Tímto dovolacím důvodem je pak obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
29. Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že většinu v dovolání deklarovaných námitek obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení, jakož i v odvolání podaném proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17/2002, C. H. Beck).
30. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ten obviněný uplatnil v jeho první zákonné variantě, tedy, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Námitky proti učiněným skutkovým zjištěním obsahují nesouhlas dovolatele s tím, že byl uznán vinným na základě skutkového stavu a důkazů, které oba nižší soudy vyhodnotily podle jeho názoru nesprávně. V důsledku toho shledal, že stávající skutková zjištění jsou založena na skutečnostech a důkazech, které z jejich obsahu nepodávají, tedy jsou s nimi ve zjevném rozporu. Svými námitkami, které jsou v dovolání blíže rozvedeny, nicméně obviněný brojí proti vyhodnocení důkazů ze strany obou soudů a nabízí jejich vlastní hodnocení. To platí zejména ve vztahu k námitkám, že jeho vina nebyla prokázána, že soudy obou stupňů založily svůj závěr o jeho vině na výpovědích poškozeného L. S. a svědků T. Š., K. R. a P. K., jejichž výpovědi rozporuje, tvrdí, že na jejich základě jeho vinu nelze dovodit, naopak má za to, že obsah těchto výpovědí jeho vinu vyvrací. Zdůrazňuje, že schůzky konané dne 6. 10. 2015 v obchodním centru XY v Českých Budějovicích se aktivně neúčastnil, ale figuroval zde pouze jako řidič F. D., kterého do kavárny dovezl. Stejně tak, pokud uvádí, že v průběhu schůzky spolu jednali pouze D., K. a S., že ho D. pouze představil jeho jménem, po celou dobu seděl stranou jejich jednání a tohoto se aktivně neúčastnil, atd. Takto koncipované námitky však směřují proti skutkovým zjištěním obsahující nesouhlas obviněného s tím, kterak soudy nižších instancí vyhodnotily ve věci provedené důkazy stran projednávaného skutku, přičemž předkládá vlastní hodnotící úvahy, na jejichž podkladě předkládá vlastní skutkovou verzi, podle které se přisouzeným jednáním necítí vinen. Dovolatel se tedy v podstatě domáhá toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným, jeho představám odpovídajícím způsobem. Na základě toho dovozuje, že skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, neodpovídají obsahu provedených důkazů, tedy jsou s nimi ve zjevném rozporu.
31. Ve vztahu k tvrzenému rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nutno zdůraznit, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Těmito svými námitkami v podstatě toliko vznáší výhrady k hodnocení důkazů soudy obou stupňů, které podle jeho názoru provedené důkazy neposuzovaly ve vzájemných souvislostech a provedená skutková zjištění nesprávně vyhodnotily. Podle Nejvyššího soudu však touto vadou napadená rozhodnutí netrpí. Je třeba zdůraznit, že těmto otázkám soudy věnovaly mimořádnou pozornost a své závěry, ke kterým dospěly, logicky a přesvědčivým způsobem odůvodnily.
32. Za relevantní výhradu nelze považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
33. Zásada in dubio pro reo je zásadou procesní, a nikoliv hmotně právní a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015 sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „…pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další judikatury lze zmínit například odstavec 22. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14 publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu.
34. Lze dodat, že podle řady respektovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02) se nelze ztotožnit s názorem, že stojí-li proti sobě dvě odlišná tvrzení, respektive dvě skupiny důkazů, které nabízejí různé varianty průběhu skutkového děje, je třeba vždy a za všech okolností rozhodnout ve prospěch obviněného s odkazem na zásadu in dubio pro reo. Uplatnění této zásady je totiž namístě pouze tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že nadále zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje nemá, podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch" splněny nejsou. Jinak vyjádřeno, podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li tyto důkazy o jeho vině (třebaže by mezi nimi existovaly určité dílčí a nevýznamné rozpory). Právě tak tomu bylo i v nyní posuzované trestní věci, neboť odvolací soud po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o průběhu skutkového děje a vině dovolatele neměl.
35. Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v §125 odst. 1 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou obviněného.
36. Žádnému dovolacímu důvodu neodpovídají námitky, jimiž obviněný vytýká, že odvolací soud dostatečně nereagoval na jeho odvolací argumentaci. K tomu lze uvést, že rozhodnutí krajského soudu je v tomto ohledu sice stručné, avšak nelze říci, že by nebylo přezkoumatelné, nebo že představuje zásah do práva na spravedlivý proces. Dle ustálené praxe Ústavního soudu, vyjádřené např. v rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 1153/16, je mj. uvedeno, že „Soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Odvolací soud se při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu (srov. rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59–60).“ V rozporu s tím tedy není, jestliže Krajský soud v Českých Budějovicích na odvolací námitky obviněného reagoval též odkazem na řádně odůvodněné závěry soudu prvního stupně, v rámci nichž je také patřičně reagováno na výhrady obviněného. Napadené rozhodnutí nelze posuzovat izolovaně, nýbrž jedině v návaznosti na rozhodnutí soudu prvního stupně, se kterým tvoří celek. Je-li tento celek posuzován komplexně, pak požadavkům na přezkoumatelnost obstojí a obviněný v něm odpověď na své námitky najde.
37. Není pochyb o tom, ačkoliv obviněný trestnou činnost popírá, že Okresní soud v Prachaticích odvodil své skutkové závěry na podkladě provedeného obsáhlého dokazování. Jejich dostatečné ukotvení lze shledávat zejména ve stěžejní výpovědi poškozeného L. S., přičemž z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně jednoznačně vyplývá, že tuto neposuzoval mechanicky a izolovaně bez ohledu na další provedené důkazy, naopak věrohodnost jeho výpovědi hodnotil i z pohledu dalších provedených důkazů. Soudem prvního stupně byly přiléhavě hodnoceny rovněž výpovědi svědků, zejména T. Š., K. R. a P. K. Pokud jde o poškozeného L. S., ten jednoznačně ve své výpovědi u soudu potvrdil, že to byl právě obviněný P. Š., se kterým jednal v Českých Budějovicích, a který také převzal finanční částku 60.000 Kč, když měl vystupovat pod jménem I. V. Také u tohoto jednání nebyl kromě něj, K. K. a P. Š. nikdo další, přičemž kategoricky vyloučil přítomnost další osoby. Na této své výpovědi setrval opakovaně, kdy uváděl, že peníze měl předat K. K., který jej předal obviněnému P. Š. Také měl P. Š. kontaktovat a upomínat jej, když se s ním setkal jak v XY, tak i ve fitness centru, což potvrdila T. Š., která tam též pracovala. Nebylo zároveň potvrzeno, tak jak uváděl obviněný ve své obhajobě, že by se znal s K. K. již dříve, kdy s ním měl uzavírat smlouvu. K. K. toto popírá, uvádí, že se setkal se P. Š. později až v Českých Budějovicích, předtím jej neviděl, kdy věc měl vyřizovat D. Spolu měli hovořit pouze telefonicky. Nebyly však předloženy žádné důkazy v tom směru, že by se znali již z doby dřívější mimo tvrzení obviněného P. Š. Z provedených důkazů rovněž nevyplývá tvrzení obviněného, že by mělo dojít k jeho záměně s F. D., jak se obviněný P. Š. hájil. I přesto, že F. D. jako nezvěstný, nebyl vyslechnut v průběhu celého řízení, soud vycházel z provedených důkazů, zejména z výpovědi L. S., který opakovaně a jednoznačně setrval na svém vyjádření, že to byl právě obviněný P. Š., se kterým jednal v Českých Budějovicích, a který také převzal finanční částku 60 000 Kč. To, že mělo dojít k předání peněz potvrdila i svědkyně K. R., která uvedla, že měly proběhnout nějaké finanční transakce mezi dotyčnými, byť u konkrétního jednání nebyla. V podrobnostech lze odkázat na argumentaci soudu prvního stupně v bodech 32–33 odůvodnění rozsudku.
38. Se závěry soudu prvního stupně, pokud neuvěřil obhajobě obviněného, že nemá s jednáním, které je předmětem trestního stíhání nic společného, tj., že do věci byl vtažen nevědomky, přičemž nevěrohodným shledal rovněž tvrzení obviněného, že nepřevzal žádné peníze, ani nevystupoval pod jménem I. V., se důvodně ztotožnil i odvolací soud. Konstatoval, že soud prvního stupně správně vyhodnotil výpovědi poškozeného jako věrohodné. Nad rámec odůvodnění jeho rozsudku, poté, co sám poškozeného L. S. vyslechl, dodal, že: „ Poškozený ve veřejném zasedání velmi spontánním způsobem vylíčil po zákonném poučení svědka svůj kontakt s obžalovaným Š., popisoval podrobně jak a kdy se dopídil jeho pravé totožnosti. Opakovaně popisuje předání obálky s částkou 60.000 Kč K. s tím, že tento po přidání další obálky obě vzápětí předává Š. Je to také Š., který poškozeného po cca půl roce ubezpečuje o bezpečné investici a zároveň ho vybízí, aby „sehnal“ další osoby, které by stejným způsobem investovaly peněžní prostředky. Do té doby poškozený má stále zato, že se jedná o V., když
tímto příjmením se představil obžalovaný Š. při jejich prvotním kontaktu. Již z tohoto faktu je zřejmý záměr uvést poškozeného v omyl. S tím také koresponduje důvod pozdějšího oznámení poškozeného na osobu obžalovaného Š., když trestní oznámení na K. K. podal již dříve. Dále se poškozený velmi pregnantně vyjádřil zejména k podobě F.
D. Somaticky ho popsal rozdílně od podoby obžalovaného, kterou i odvolací soud měl možnost pozorovat při obou veřejných zasedáních. S popisem F. D. poškozeným koresponduje i záznam o pátrání na tuto osobu, kde je zjišťována výška 170 cm a barva očí světlá. Vizáž obžalovaného je od těchto parametrů zřetelně rozdílná, kdy je vyšší, urostlé postavy a má tmavé oči. Výpověď poškozeného koresponduje s dalšími ve věci provedenými důkazy v podobě výslechu K., který nikdy nerozporoval tvrzení poškozeného. Výpověď poškozeného je dále v souladu s výpovědí svědkyně T. Š. Tato svědkyně popsala,
za jakých okolností ji kontaktoval poškozený, a že mu potvrdila, že osoba na snímku je P. Š. Tato svědkyně také uvedla, že „Š. je takový specifický, ...těžko by se dal s někým zaměnit“. Spontánně také dodala, že ho S. poznal okamžitě (míněno osobu Š.) (k tomu srov. bod 16 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
39. S ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování Nejvyšší soud konstatuje, že Okresní soud v Prachaticích realizoval komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových závěrů. Svým povinnostem současně dostál taktéž Krajský soud v Českých Budějovicích, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a se všemi jeho námitkami se přesvědčivě vypořádal. Pokud na základě toho dovodil, že úmyslným společným jednáním dvou osob (obviněného P. Š. a K. K.) blíže popsaným v bodě ad II. c) výroku rozsudku okresního soudu sebe a jiného obohatil tím, že uvedl někoho (poškozeného L. S.) v omyl, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, nelze mít k těmto závěrům žádných výhrad.
40. S ohledem na shora uvedené skutečnosti lze shrnout, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích) neshledal pochybení ve smyslu obviněným uplatněného dovolacího důvodu, ale ani žádných jiných dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř.
41. Podle názoru Nejvyššího soudu se oba soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Námitky dovolatele již byly podrobně rozebrány v rámci odvolacího řízení, při kterém tyto námitky uplatňoval, přičemž již soud prvního stupně se jimi rozsáhle zabýval. Nejvyšší soud proto v tomto směru primárně odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 9–17), a rovněž poukazuje na odůvodnění usnesení odvolacího soudu (str. 8 - 12). Na podkladě obou dovoláním zpochybňovaných rozhodnutí je patrné, že nižší soudy věnovaly odůvodnění namítaného závěru potřebnou pozornost a dostatečně přesvědčivě a srozumitelně vyjádřily, že v daném případě není pochyb o tom, že obviněný spáchal předmětnou trestnou činnost. Nejvyšší soud konstatuje, že postupem soudů obou stupňů nebylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani z toho vyplývající zásada in dubio pro reo, jak je jím namítáno.
42. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného P. Š. proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 1. 2024
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu