ECLI:CZ:NS:2024:11.TVO.6.2024.1
sp. zn. 11 Tvo 6/2024-11458
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. 1. 2024 stížnost obžalované Z. T. , t. č. ve výkonu vazby ve Vazební věznici Praha-Pankrác, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 12. 2023, č. j. 11 To 97/2023-11375, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost obžalované Z. T. zamítá.
Odůvodnění:
1. Vrchní soud v Praze v rámci odvolacího řízení rozhodl ve vazebním zasedání konaném dne 21. 12. 2023 usnesením pod č. j. 11 To 97/2023-11375 tak, že podle §72 odst. 1, odst. 3 tr. řádu se obžalovaná Z. T. ponechává i nadále ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. řádu. Současně vrchní soud podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu a contrario nepřijal písemný slib obžalované a podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu a contrario nepřijal návrh obžalované na stanovení dohledu probačního úředníka nad její osobou.
Proti tomuto usnesení vrchního soudu podala obžalovaná Z. T. (dále též jen „stěžovatelka“ či „obžalovaná“) bezprostředně po jeho vyhlášení řádně a včas stížnost, kterou následně písemně odůvodnila prostřednictvím svého obhájce podáním ze dne 8. 1. 2024, jež bylo Vrchnímu soudu v Praze doručeno téhož dne. V jejím odůvodnění obžalovaná vyjádřila svůj nesouhlas s tím, že vrchní soud odmítl její argumentaci směřující proti závěrům Městského soudu v Praze obsaženým v odsuzujícím rozsudku ze dne 22. 6. 2023, č. j. 48 T 10/2022-11375, v jejichž rámci nalézací soud jednání obžalované kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, spáchaný ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, podle §283 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku.
3. Stěžovatelka dále akcentovala skutečnost, že je ve vazbě již dva roky a dva měsíce, přičemž namítla, že z jejího dosavadního přístupu k trestnímu řízení, jakož i jejího předcházejícího způsobu života nevyplývá žádná konkrétní skutečnost, která by odůvodňovala podezření, že v případě svého propuštění na svobodu uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak vyhnula dalšímu trestnímu stíhání nebo výkonu uloženého trestu.
4. Zároveň se obžalovaná ohradila proti způsobu, jakým Vrchní soud v Praze odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 566/03, když podle jejího mínění zcela izolovaně poukázal pouze na hrozbu nepodmíněného trestu ve výměře nejméně kolem osmi let. Typová (toliko objektivní) hrozba vysokého trestu sama o sobě bez dalšího totiž není pro naplnění citovaného vazebního důvodu podle obžalované dostačující. Ústavní soud podle jejího mínění v poukazovaném případě dospěl k závěru, že při posuzování a přezkoumávání existence vazebních důvodů je povinností obecných soudů vzít v úvahu délku trvání vazby, a to s ohledem na specifika konkrétního trestního řízení, která vylučují nahrazení vazby jiným opatřením podle trestního řádu.
5. Z výše uvedených důvodů obžalovaná vyslovila svůj zásadní nesouhlas s názorem vrchního soudu, že propuštěním její osoby z vazby nedojde k porušení zákona ani ústavně zaručených práv jakékoli osoby. Z tohoto důvodu závěrem své stížnosti navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 12. 2023, č. j. 11 To 97/2023-11375, a nově rozhodl o jejím propuštění z vazby na svobodu.
6. Nejvyšší soud podle §147 odst. 1 tr. řádu z podnětu obžalovanou Z. T. podané stížnosti přezkoumal správnost výroků napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 12. 2023, č. j. 11 To 97/2023-11375, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že obžalovanou podaná stížnost není důvodná.
7. Obžalovaná Z. T. byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2023, sp. zn. 48 T 10/2022, (jednáním popsaným pod body II. a III.) uznána vinnou zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, za což jí byl podle §283 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Dále Městský soud v Praze obžalované uložil trest vyhoštění z území České republiky, a to na dobu deseti let. Předmětný rozsudek však právní moci nenabyl, neboť proti němu podala odvolání jak obžalovaná, tak osm dalších spoluobžalovaných, stejně jako státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, která tak učinila toliko v neprospěch spoluobžalovaného D. P. do výroku o vině jednáním popsaným pod bodem III. Odvolací řízení je v dané věci vedeno u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 11 To 97/2023, přičemž o těchto řádných opravných prostředcích nebylo doposud rozhodnuto, když veřejné zasedání je nařízeno na termín 26. 2. až 27. 2. 2024 a 1. 3. 2024.
8. Řízení proti obžalované Z. T. je od počátku vedeno vazebně, když stěžovatelka byla omezena na osobní svobodě dne 29. 11. 2021, a následně byla vzata do vazby usnesením Okresního soudu v Jihlavě ze dne 1. 12. 2021, sp. zn. 33 Nt 205/2021. Toto usnesení nabylo právní moci dne 3. 2. 2022, kdy byla stížnost obžalované usnesením Krajského soudu v Brně, sp. zn. 9 To 41/2022, zamítnuta jako nedůvodná. V následujícím období bylo orgány činnými v přípravném řízení, jakož i soudem prvního stupně a soudem odvolacím o vazbě obžalované opakovaně rozhodováno, a to v souladu se zákonnými lhůtami uvedenými v §72 tr. řádu, naposledy napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 12. 2023, č. j. 11 To 97/2023-11375, kterým bylo konstatováno, že se obžalovaná Z. T. ponechává ve vazbě, neboť u ní i nadále trvá důvod vazby uvedený v §67 písm. a) tr. řádu, a to za současného nepřijetí písemného slibu obžalované a dohledu probačního úředníka v náhradu její vazby.
9. Vrchní soud v Praze ve vztahu k vazebnímu důvodu uvedenému v §67 písm. a) tr. řádu konstatoval, že obžalovaná již byla, byť nepravomocně, odsouzena pro spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, pročež jí byl uložen vysoký nepodmíněný trest odnětí svobody. Již tato skutečnost je sama o sobě způsobilá založit obavu, že stěžovatelka by se v případě svého propuštění z vazby na svobodu mohla skrývat či uprchnout a tím se vyhýbat probíhajícímu trestnímu stíhání, popř. výkonu trestu, jímž je reálně ohrožena. Tuto obavu přitom posilují rovněž skutečnosti, že obžalovaná je cizím státním příslušníkem, na území České republiky páchala vysoce společensky škodlivou trestnou činnost s mezinárodním přesahem a je velice dobře jazykově vybavena, jelikož ovládá pět světových jazyků. Obžalovaná nadto v důsledku absence pracovních, majetkových a rodinných vztahů není nikterak ukotvena k jakémukoliv konkrétnímu místu. Zároveň vrchní soud nezjistil v této trestní kauze žádné průtahy, které by měly negativní vliv na dosavadní délku trvání vazby, a to zejména s ohledem na rozsah trestné činnosti obžalované, její charakter, jakož i opakovanou nutnost vyhotovit překlady příslušných rozhodnutí do srbského i německého jazyka, což si vyžádalo delší čas, a to jak v řízení přípravném, tak v řízení soudním.
10. Nejvyšší soud se po prostudování příslušného spisového materiálu s výše uvedenými závěry vrchního soudu plně ztotožnil, neboť důvody vedoucí k ponechání obžalované Z. T. ve vazbě tento soud přesvědčivě a logicky správně vymezil, přičemž srozumitelně objasnil, které skutečnosti jej vedly k jeho výše rozvedeným závěrům. Rovněž obsah odůvodnění stížností napadeného rozhodnutí zcela odpovídá požadavkům vyplývajícím z ustanovení §134 odst. 2 a §73c tr. řádu. Za tohoto stavu tedy nelze prezentovaným závěrům Vrchního soudu v Praze ničeho relevantně vytknout.
11. Jde-li o průběh řízení předcházejícího vydání napadeného usnesení, lze s ohledem na obsah předloženého trestního spisu konstatovat, že v trestní věci obžalované byla dodržena jak zákonná ustanovení upravující periodický přezkum dalšího trvání vazby (§72 odst. 1 a 3 tr. řádu), tak i ustanovení o nejdelší přípustné době trvání vazby [§72a odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu ve spojení s §72b tr. řádu].
12. Nejvyšší soud též nezjistil v projednávané trestní věci žádné průtahy, které by měly negativní vliv na délku trvání vazby, a to navzdory složitosti věci, v níž bylo prozatím nepravomocně odsouzeno celkem třináct osob cizí státní příslušnosti, v důsledku čehož muselo opakovaně docházet k překladům vybraných rozhodnutí do srbského i německého jazyka. Konkrétní délku trvání vazby u obžalované v řízení přípravném (jeden rok) a v řízení před soudem (jeden rok a necelé tři měsíce) přitom není možné, a to zejména s ohledem na rozsah předmětné věci a charakter trestné činnosti, z jejíhož spáchání je tato důvodně podezřelá, považovat za nepřiměřeně dlouhou. Obžalovaná se totiž měla dopustit různorodého jednání, v jehož rámci nejenže osobním motorovým vozidlem převážela z České republiky do Rakouské republiky za účelem dalšího prodeje a případné distribuce v šesti vakuových balících celkem 2.971,05 g sušiny konopí, v rámci čehož došlo k jejímu zadržení, ale dále od přesně nezjištěné doby nejpozději do 2. 12. 2021 společně s dalšími spoluobžalovanými osobami provozovala, organizovala a řídila chod indoor pěstírny. Účast obžalované na této činnosti přitom spočívala mimo jiné v zajišťování nákupu a logistiky při vybavování dotčené pěstírny, v zajišťování mezinárodních cest spoluobžalovaných či ve sjednávání a úhrady nájmu prostor pěstíren.
13. Podle §67 písm. a) tr. řádu přitom platí, že obviněný (obžalovaný) smí být vzat do vazby jen tehdy, pokud z jeho strany nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště nebo hrozí-li mu vysoký trest.
14. V návaznosti na tento důvod vazby Nejvyšší soud předně akcentuje skutečnost, že obžalovaná Z. T. je v nyní posuzované věci trestně stíhána pro zvlášť závažný zločin, za který již byla Městským soudem v Praze nepravomocně odsouzena k citelnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře deseti let. V duchu zásady zákazu reformationis in peius je přitom zřejmé, že obžalovaná je – při absenci odvolání podaného státním zástupcem v její neprospěch – i nadále reálně ohrožena nejvýše trestem odnětí svobody nepřevyšujícím výměru nepravomocně uloženého trestu, když podle soudu prvního stupně v daném případě nebyly zjištěny žádné konkrétní důvody vedoucí k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby ve smyslu §58 tr. zákoníku.
15. V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší soud odkazuje na konstantní judikaturu Ústavního soudu, který již dříve v řadě svých rozhodnutí vyslovil jasný názor, že i nepravomocně uložený nepodmíněný trest odnětí svobody může znamenat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku. V každém případě však platí, že hrozba útěku je za tohoto stavu věci značně zesílena (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 88/01, usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 775/02, usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03, a usnesení ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1577/08). Za výši nepravomocně uloženého trestu odnětí svobody odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku přitom Ústavní soud doposud považoval dobu šesti let (srov. např. usnesení ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 2511/10) nebo sedmi let (srov. např. usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03), přičemž v nyní posuzované věci byl obžalované uložen nepodmíněný trest odnětí svobody ještě delší, konkrétně ve výměře deseti let.
16. Mimo to, jak správně poukázal rovněž Vrchní soud v Praze, byl-li obžalované, byť dosud nepravomocně, uložen vysoký nepodmíněný trest odnětí svobody, dochází tím ke změně povahy daného omezení její osobní svobody. Již se totiž nejedná o vazbu v pravém slova smyslu, nýbrž o tzv. zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem, kterak plyne mimo jiné z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 11 Tvo 12/2017, nebo usnesení ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 11 Tvo 33/2016) založené na judikatorních závěrech Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1964), jakož i Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14).
17. V rámci svých námitek namířených proti existenci vazebního důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. řádu obžalovaná brojila zejména proti skutečnosti, že Vrchní soud v Praze v rámci hodnocení jejích osobních poměrů zohlednil mimo jiné skutečnost, že ovládá pět světových jazyků, a naopak nedostatečně zohlednil dosavadní délku trvání vazby. S přihlédnutím k obsahu předloženého spisového materiálu je na místě konstatovat, že v tomto ohledu se vrchní soud při detekci uvedeného důvodu vazby útěkové zcela přiléhavě zaobíral veškerými skutečnostmi relevantními pro posouzení trvání tohoto vazebního důvodu, a to striktně v souladu s provedenými skutkovými zjištěními. Jak bylo vrchním soudem správně deklarováno, obžalovaná jako cizinka dosud pobývající ve Vídni podle svého vyjádření zvažuje zakoupení domu v Chorvatsku, nemá žádné silnější vazby k jakémukoli místu, brzy očekává přiznání důchodu, který jí zajistí nepodmíněný příjem, který může čerpat kdekoli, přičemž v České republice se intenzivní měrou zapojila četnými činnostmi do chodu rozsáhlé skupiny cizinců páchajících na území více států, navíc dlouhodobě a konspirativním způsobem, závažnou, sofistikovanou trestnou činnost. Za této situace je z hlediska existence důvodné obavy z možného útěku obžalované či jejího skrývání se na neznámém místě v tuzemsku či v zahraničí na místě relevantně vážit mimo jiné i její jazykovou vybavenost poskytující jí reálnou možnost pobývat v širší řadě zemí, a to právě s přihlédnutím k druhu a výměře nepravomocně uloženého trestu, jímž je v dané věci reálně ohrožena. Byť jazyková vybavenost obžalované sama o sobě jistě není faktorem, který by jednoznačně svědčil pro existenci důvodu vazby útěkové, nelze odhlédnout od faktu, že tato má ve spojení s dalšími poznatky vliv na celkové hodnocení intenzity důvodů dalšího trvání vazby, a to zvláště za situace, kdy v dané věci nebyly zjištěny žádné skutečnosti takové povahy, aby byly s to rozptýlit důvodnou obavu soudu z jejího možného útěku, resp. z možného vyhýbání se výkonu citelného trestu, který jí byl, byť dosud nepravomocně, uložen a kterým je tak (v případě pravomocného výroku o vině) reálně ohrožena.
18. Ponechání obžalované ve vazbě pak vyžaduje rovněž složitost a obtížnost projednávané trestní věci, přičemž je na místě konstatovat, že na straně soudu prvního stupně či soudu odvolacího, stejně jako jiného orgánu činného v trestním řízení, nebyly zjištěny – alespoň v tuto chvíli – žádné průtahy v řízení. V důsledku značné intenzity naplnění důvodů vazby útěkové přitom nemůže být běh času sám o sobě skutečností, která by mohla v dané trestní věci vést k vyslovení závěru o zániku vazebního důvodu na straně obžalované či k jeho podstatnému oslabení. K uvedenému závěru ostatně dospěl již Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení, v němž se řádně zabýval veškerými okolnostmi případu obžalované. Námitku stěžovatelky, podle které vrchní soud pominul podstatné okolnosti dané věci a své rozhodnutí opřel téměř výlučně o výši nepravomocně uloženého trestu, jímž je s ohledem na zákonnou sazbu jí prozatím nepravomocně přisouzeného zvlášť závažného zločinu ohrožena, je tak na místě označit za nedůvodnou.
19. Vyjma toho má argumentace obžalované zčásti povahu ryze obecných námitek, jež nesměřují vůči meritu napadeného usnesení (tj. vůči rozhodnutí o jejím ponechání ve vazbě), neboť v jejich rámci vyjádřila svůj nesouhlas s tím, že Vrchní soud v Praze nepřihlédl k její blíže nespecifikované argumentaci stran nedostatečně prokázaného skutkového stavu ve vztahu k jednání, pro které je aktuálně trestně stíhána. Nicméně ani k těmto sdělením obžalované nemohl Nejvyšší soud z hlediska naplnění uvedeného vazebního důvodu nikterak přihlédnout, neboť jsou v této spojitosti zcela irelevantní. V této souvislosti je totiž třeba připomenout skutečnost, že při rozhodování o vazbě (tj. včetně dalšího trvání vazby) je příslušný soud povinen se zabývat pouze a výlučně otázkou důvodnosti vedeného trestního stíhání (nikoli otázkou viny či neviny obžalované) s tím, že pro účely daného rozhodování postačuje zjištění toliko o vyšším stupni pravděpodobnosti (nikoli jistotě) závěru o spáchání předmětného trestného činu. Při posouzení otázky důvodnosti trestního stíhání, jež představuje jednu ze základních podmínek nezbytných pro případné omezení osobní svobody obžalované vazbou, je přitom třeba přihlédnout – kterak vrchní soud správně poukázal – k odsuzujícímu, byť dosud nepravomocnému, rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byla obžalovaná uznána vinnou stíhaným trestným činem podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, za který jí byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání deseti let za současného uložení trestu vyhoštění. Dospěl-li tedy za tohoto stavu věci vrchní soud ke svému závěru o důvodnosti vedeného trestního stíhání vůči osobě obžalované, a to bez jakýchkoli (důvodných) pochybností, nelze tomuto závěru ničeho relevantně vytknout. Stran dalších skutkových námitek, které stěžovatelka ve své stížnosti uplatnila, pak Nejvyšší soud odkazuje na dosud neukončené odvolací řízení, v rámci kterého bude mít obžalovaná dostatečný prostor pro přehlednou prezentaci argumentů své obhajoby zaměřených na řešení stěžejní otázky své viny či neviny, včetně právní kvalifikace dotčeného skutku.
20. Vzhledem k tomu, že důvod vazby útěkové podle §67 písm. a) tr. řádu je u obžalované naplněn se značnou intenzitou, a to zejména s přihlédnutím k závažnosti a složitosti projednávané věci, je zjevné, že propuštění její osoby na svobodu v současné době fakticky nepřichází v úvahu, a to především pro vysokou pravděpodobnost možného zmaření či podstatného ztížení dosažení účelu i nadále probíhajícího trestního stíhání.
21. Lze tedy uzavřít, že s přihlédnutím k výše uvedeným judikatorním závěrům Nejvyššího soudu, Ústavního soudu, jakož i Evropského soudu pro lidská práva je intenzita vazebního důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu v případě obžalované Z. T. mimořádně vysoká, pročež není ani hypoteticky možné sledovaného cíle dosáhnout jinými prostředky či alternativními opatřeními ve smyslu §73 a §73a tr. řádu.
22. Za tohoto stavu byla stížnosti obžalované Z. T. v souladu s §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodná zamítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 1. 2024
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu