ECLI:CZ:NS:2024:22.CDO.3802.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 3802/2023-211
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce V. B. , zastoupeného Mgr. Martinem Keřtem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 2059, proti žalované obci Bříšťany , se sídlem v Bříšťanech 130, o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 5 C 53/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 6. 2023, č. j. 25 Co 39/2023-165, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 9. 2022, č. j. 5 C 53/2020-134, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhá odstranění stavby vodovodu umístěného v pozemku p. č. XY v katastrálním území XY, in eventum zaplacení 2 000 Kč, in eventum zřízení věcného břemene pronájmu ve výši 15 000 Kč ročně s každoročním navýšením o 6 % a závazku k bezplatnému vodnému a stočnému pro č. p. XY a č. p. XY a zaplacení zpětného nájmu za roky 2015 až 2019 vždy po 15 000 Kč ročně, in eventum povinnosti žalované převést na žalobce část pozemku p. č. XY v katastrálním území XY, in eventum zaplacení 100 000 Kč (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 6. 2023, č. j. 25 Co 39/2023-165, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále i „dovolatel“) včasné dovolání, kterým napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu.
4. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud se při svém rozhodnutí odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2825/2018, ze kterého jednoznačně vyplývá, že žalované v jeho sporu nevznikl soukromoprávní titul k výstavbě vodovodu, neboť žalovaná s ním žádnou smlouvu neuzavřela, a sporoval rovněž platnost smluv s předchozími vlastníky. Smlouvy o smlouvě budoucí s předchozími vlastnicemi pozemku pozbyly účinnosti, neboť zamýšlené smlouvy nebyly uzavřeny do 1 roku, navíc souhlas byl dán pro stavební řízení a poté došlo ke změně vlastníka pozemku (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 343/2005, od kterého se „soud odchýlil“). Pozemek nabyl kupní smlouvou, ve které bylo výslovně uvedeno, že parcela je prosta dluhů a právních závad, stavba navíc nebyla zahájena v době stavebního povolení. Soudy obou stupňů porušily dle názoru žalobce jeho právo vlastnit majetek a právo na spravedlivý proces, dovolání je tak přípustné rovněž dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1594/16. Odvolací soud porušil nejen právo dovolatele na spravedlivý proces a jeho vlastnické právo, ale i „příslušná ustanovení občanského soudního řádu, občanského zákoníku či stavebního zákona a taktéž se odchýlil od judikatury soudů vyšších instancí“. Soudy rovněž nezohlednily, že dochází-li k omezení vlastnického práva k nemovitému majetku tím, že je nemovitost užívána, přísluší vlastníku náhrada ze strany obce, a není-li poskytována, lze ji vymáhat jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobce se náhrady po obci domáhá, tento nárok však nebyl soudy zohledněn (odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2049/21). Žalobce dále s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1618/2016, 22 Cdo 2261/2001, 22 Cdo 5780/2016, 22 Cdo 2612/2003 a 22 Cdo 2223/2013 dodává, že i dle judikatury Nejvyššího soudu je třeba rozlišovat v souvislosti s realizací stavby aspekt veřejnoprávní a soukromoprávní. Záleží na stavebníkovi, který se rozhodne realizovat stavbu na cizím pozemku, jak se s vlastníkem pozemku dohodne a jaký zvolí právní institut, výjimku tvoří situace, kdy veřejnoprávní předpis stanoví, že stavebník může zasáhnout do práva vlastníka pozemku bez soukromoprávního titulu, například na základě tzv. legálního věcného břemene (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4662/2009 a sp. zn. 22 Cdo 2825/2018). Odvolacímu soudu dále vytýká, že nezohlednil jeho námitku, že nebyl dodržen „občanský soudní řád, a to například §95, §117 odst. 1, §118 odst. 2 a 3, §118a“, upozorňuje, že rozsudek odvolacího soudu nebyl vypracován do 30 dnů, ač ve spisu není schválení o prodloužení lhůty pro jeho vypracování. Soud prvního stupně ani odvolací soud nezhodnotil řádně provedené důkazy, další rozhodné skutečnosti soudy ani nezajímaly, rozhodnutí odvolacího soudu není v souladu s dobrými mravy a idejemi spravedlnosti. Dodává, že zástupce obce nedisponoval při jednání dne 8. 9. 2022 plnou mocí. Nesouhlasí ani s tím, že by jeho žaloba měla být zamítnuta dle §8 občanského zákoníku, nejedná se o zjevné zneužití práva, když se žalobou domáhá zřízení „věcného břemene pronájmem“ a až pro případ, že pronájem nebyl odsouhlasen, odstranění stavby. Soudy však otázku zřízení věcného břemene vůbec neřešily. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
5. Žalovaná k dovolání uvedla, že za obec jednal v souladu se zákonem o obcích místostarosta obce, neboť starosta byl v pracovní neschopnosti .
6. Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř. “) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
8. Dovolání není přípustné.
9. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že je-li zamítnutí žaloby postaveno na dvou (či více) samostatných důvodech, postačí, zda v dovolacím přezkumu obstojí jen jeden z nich. I kdyby byl totiž další, dovolatelem napadený, závěr odvolacího soudu shledán nesprávným, Nejvyšší soud by nemohl napadené rozhodnutí zrušit (srovnej obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 403/2013, rozhodnutí dostupná, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz ). Uvedený závěr potvrdil i Ústavní soud, jenž dovodil, že „z hlediska řízení o ústavní stížnosti platí totéž – obstojí-li z hlediska ústavnosti jeden z více samostatných důvodů zamítnutí žaloby, pak by bylo zbytečné zabývat se přezkumem důvodů dalších, neboť pak by rozhodnutí Ústavního soudu mělo význam čistě akademický“ (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 1467/15, dostupné na nalus.usoud.cz).
10. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
11. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud posuzuje splnění formálních náležitostí dovolání stanovených občanským soudním řádem, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, dostupné na nalus.usoud.cz).
12. Pouhá polemika dovolatele s právním posouzením otázky hmotného či procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, s tím, že tato právní otázka má být posouzena jinak, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. Pokud má být totiž dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018).
13. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalobě nelze vyhovět. Své rozhodnutí odůvodnil odvolací soud 1. tím, že žalovaná dostatečným soukromoprávním titulem k umístění stavby disponovala, a 2. tím, že žaloba představuje za daných okolností zneužití práva, které nepožívá právní ochrany.
14. Žalobce v souvislosti s druhým z uvedených důvodů v dovolání řádně nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. ve spojení s §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatel neformuluje v této části dovolání žádnou právní otázku ani neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. považuje za naplněný. Tyto podstatné náležitosti dovolání nelze dovodit ani z obsahu dovolání. V takovém případě trpí dovolání v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (srovnej §241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř., viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018). Nejvyšší soud proto není oprávněn závěr odvolacího soudu o zneužití práva přezkoumávat.
15. Přípustnost dovolání nemohou z uvedeného důvodu založit ani další dovolací námitky, které se vztahují k závěru odvolacího soudu o existenci právního titulu k umístění stavby, neboť posouzení těchto námitek není způsobilé zvrátit závěr o věcné správnosti dovoláním napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4039/2019), a bylo by tedy nadbytečné. Dovolací soud pro úplnost dodává, že přestože žalobce v dovolání odkazuje v souvislosti s uvedenými dovolacími námitkami na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a rovněž na rozhodnutí Ústavního soudu, neformuluje ani ve vztahu k těmto rozhodnutím žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, polemizuje pouze se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu a vyjadřuje své přesvědčení o nesprávnosti takových závěrů a postupu odvolacího soudu v řízení .
16. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
17. Dovolací soud z výše uvedených důvodů odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání jako nepřípustné.
18. V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nebude-li povinnost stanovená tímto rozhodnutím plněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci.
V Brně dne 19. 2. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu