ECLI:CZ:NS:2024:22.CDO.3820.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 3820/2023-338
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně M. N. , zastoupené Mgr. Matějem Dvořákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská 38, proti žalovanému O. K. , zastoupenému JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o zaplacení 145 324,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 192/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2023, č. j. 24 Co 234/2022-292, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 8 760,40 Kč k rukám zástupce žalovaného JUDr. Ervína Perthena, MBA, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Příbrami (dále také jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 6. 2022, č. j. 14 C 192/2020-194, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 127 522,80 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 20. 10. 2020 do zaplacení (výrok I). Zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni 17 802 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 20. 10. 2020 do zaplacení (výrok II). Dále rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých státu (výrok III a IV) a účastníkům řízení (výrok V).
2. Krajský soud v Praze (dále jako „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně i žalovaného rozsudkem ze dne 8. 6. 2023, č. j. 24 Co 234/2022-292, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu v plném jejím rozsahu (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále rozhodl o náhradě nákladů nalézacího i odvolacího řízení, které vznikly účastníkům (výrok II rozsudku odvolacího soudu) i státu (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
3. Žalobkyně požaduje po žalovaném zaplacení 145 324,80 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaný užívá jakožto spoluvlastník část budovy č. p. XY, která je součástí pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (jehož spoluvlastníkem je rovněž žalovaná), nad rámec svého spoluvlastnického podílu. Tuto náhradu požaduje za období od 10. 11. 2017 do 10. 11. 2020.
4. Odvolací soud uvedl, že dne 4. 4. 2008 uzavřeli spoluvlastníci shora uvedené nemovitosti (tedy i žalobkyně) smlouvu o užívání společné věci, ve které se dohodli o rozsahu užívání věci jednotlivými spoluvlastníky. Odvolací soud dále dospěl k závěru (i s přihlédnutím k výpovědím jednotlivých svědků), že spoluvlastníci se dohodli také na tom, že žádnému ze spoluvlastníků nenáleží náhrada, užívá-li některý z nich společnou věc na základě této dohody nad rámec svého spoluvlastnického podílu.
5. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.
6. Žalobkyně předně nesouhlasí se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, na základě kterých dospěl k závěru o existenci dohody o tom, že žádnému ze spoluvlastníků nenáleží náhrada, užívá-li některý ze spoluvlastníků společnou věc na základě smlouvy ze dne 4. 4. 2008 nad rámec svého spoluvlastnického podílu. Má za to, že relevantní skutková zjištění odvolacího soudu „jsou zcela mimo realitu a provedené dokazování“. Podle žalobkyně je hodnocení důkazů ze strany odvolacího soudu založeno na „libovůli“ (v této souvislosti odkazuje např. na nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV ÚS 391/05, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15). Uvádí, že z provedeného dokazování (především z výslechů jednotlivých svědků) nevyplývají skutečnosti opodstatňující závěry odvolacího soudu o obsahu dohody.
7. Rovněž namítá, že takové závěry nelze učinit ani na základě výkladu samotného textu smlouvy o užívání společné věci ze dne 4. 4. 2008. V této souvislosti odkazuje například na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 214/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1767/2019.
8. Namítá rovněž, že odvolací soud opomenul účastníky řízení poučit o možném jiném právním posouzení věci oproti soudu prvního stupně ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř. a §119a odst. 1 o. s. ř. V takovém případě porušil odvolací soud právo žalobkyně na spravedlivý proces (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1391/07).
9. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
10. Žalovaný ve vyjádření k dovolání předně namítá, že žalobkyně nevymezuje v dovolání řádně, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Napadá-li v dovolání skutkové závěry odvolacího soudu, neuplatňuje způsobilý dovolací důvod – nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. K tomu poznamenává, že skutková zjištění odvolacího soudu nejsou v extrémním rozporu s provedeným dokazování jen z toho důvodu, že s nimi žalobkyně nesouhlasí. Má rovněž za to, že odvolací soud neporušil právo žalobkyně na spravedlivý proces. Odvolací soud při jednání účastníkům řízení naznačil, že lze věc posoudit jinak (než učinil soud prvního stupně). K relevantním skutečnostem rovněž provedl řádné dokazování. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, případně zamítl.
11. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
13. K námitce žalobkyně o extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními:
14. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, vyložil, že „na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.“ Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené odvolacím soudem je nesprávné“ (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1703/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017).
15. V rozsudku ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 384/2001, Nejvyšší soud uvedl, že „skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly z řízení nebo pokud soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo v jeho hodnocení je logický rozpor, případně pokud výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z postupu předepsaným soudu v §133 až §135 o. s. ř.“ Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry. Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který dokazování provedl. Z toho plyne, že hodnocení dokazování, a tedy ani jeho výsledek (skutková zjištění), nelze z jiných než výše uvedených hledisek dovoláním napadat (srovnej také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1703/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017).
16. Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud vzhledem ke skutkovým zjištěním vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů. Žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a v jeho hodnocení důkazů není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, resp. hodnocení důkazů neodporuje §133 až §135 o. s. ř. Jelikož odvolacímu soudu nelze v tomto směru vytknout žádné pochybení, nelze ani uzavřít, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování.
17. Opodstatněné nejsou v tomto směru ani námitky žalobkyně, kterými napadá skutková zjištění, jež vyšla najevo z jednotlivých svědeckých výpovědí týkajících se projevů vůle spoluvlastníků v souvislosti s užíváním společné věci nad rámec spoluvlastnického podílu a s tím souvisejícím zjištěním, na základě kterého odvolací soud uzavřel, že v takovém případě se spoluvlastníci dohodli, že žádnému ze spoluvlastníků nenáleží za takové užívání společné věci náhrada. Jak již bylo uvedeno – hodnocení těchto důkazů provedenému odvolacím soudem nelze ze strany Nejvyššího soudu vytknout žádné pochybení. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené odvolacím soudem je nesprávné. Proto v dovolacím přezkumu obstojí i tyto skutkové závěry odvolacího soudu.
18. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v této části založeno na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího ani Ústavního soudu. Proto není dovolání žalobkyně v této části podle §237 o. s. ř. přípustné.
19. K námitce žalobkyně týkající se výkladu smlouvy o užívání společné věci ze dne 4. 4. 2008 a práv a povinnosti, která na základě této smlouvy spoluvlastníkům vznikly:
20. S ohledem na výše uvedené je dovolací soud vázán relevantními skutkovými zjištěními odvolacího soudu, na jejichž základě odvolací soud rozhodl, že v řízení byly prokázány skutečnosti opodstatňující uzavřít, že na základě smlouvy ze dne 4. 4. 2008 se strany této smlouvy dohodly, že užívá-li některých ze spoluvlastníků společnou věc nad rámec jeho spoluvlastnického podílu, nenáleží ostatním spoluvlastníkům za takové užívání věci žádná náhrada. V takovém případě není uplatněním (dnes jediného přípustného) dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li (částečně) z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Proto nemohou přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit ani námitky žalobkyně směřující do právního posouzení věci samé, jsou-li (byť i jen částečně) založeny na jiném skutkovém stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud a který obstál v dovolacím přezkumu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017).
21. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud poznamenává následující:
22. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že spoluvlastníci nemovité věci uzavřeli smlouvu o užívání společné věci ze dne 4. 4. 2008. Dovodil, že na základě této smlouvy se smluvní strany dohodly na rozsahu užívání společné věci s tím, že pokud některý z účastníků užívá část nemovitosti nad rámec svého spoluvlastnického podílu, nenáleží ostatním spoluvlastníkům náhrada. Poznamenal, že podobným způsobem byla společná věc užívána již od roku 1993 a až do roku 2020 žádný ze spoluvlastníků nepožadoval žádnou náhradu za to, že jiný spoluvlastník užívá část nemovitosti nad rámec svého spoluvlastnického podílu.
23. Odvolací soud posoudil dohodu o užívání společné věci uzavřenou mezi spoluvlastníky a z ní plynoucí práva a povinnosti vzhledem k okamžiku jejího uzavření, který nastal před 1. 1. 2014, podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Dovolací soud je tímto závěrem odvolacího soudu vázán, neboť jej v dovolání žalobkyně žádným způsobem nezpochybňuje.
24. Podle §35 odst. 1 obč. zák. projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit.
25. Podle §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
26. V případě pochybnosti o obsahu právního úkonu je třeba tuto pochybnost odstranit jeho výkladem. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Interpretace obsahu právního úkonu soudem nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 129/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5711/2016).
27. Dovolací soud konstantně zastává názor, že výklad smluvního ujednání ve vztahu ke konkrétní, skutkově jedinečné smlouvě provedený odvolacím soudem zpochybní Nejvyšší soud pouze za předpokladu zjevné nepřiměřenosti závěrů odvolacího soudu či pokud by nebyly závěry odvolacího soudu řádně odůvodněny (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 59/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1664/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 616/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3837/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3136/2020).
28. V posuzované věci nepovažuje Nejvyšší soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že na základě smlouvy o užívání společné věci ze dne 4. 4. 2008 se spoluvlastníci společné věci dohodli o rozsahu užívání jednotlivých částí společné věci s tím, že užívá-li některý ze spoluvlastníků společnou věc na základě této dohody nad rámec svého spoluvlastnického podílu, nenáleží ostatním spoluvlastníkům náhrada. Odvolací soud vyložil tento právní úkon i s přihlédnutím ke skutkovým zjištěním plynoucím z provedeného dokazování, která se týkala skutečné vůle stran (přičemž tato zjištění o vůli stran nejsou v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření daného úkonu). Odvolací soud tento závěr také řádně odůvodnil. Nejvyšší soud se s touto úvahou ztotožňuje a nepovažuje ji za zjevně nepřiměřenou.
29. Z uvedeného se podává, že i v této části je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Proto ani tato námitka přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
30. K námitce, že odvolací soud byl povinen účastníkům řízení poskytnout poučení ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř., dospěl-li k jinému právnímu posouzení věci než soud prvního stupně:
31. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyložil, že poučení podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení), a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní. Postup podle §118a o. s. ř. přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II ÚS 532/06, odmítl).
32. Byla-li tedy žaloba zamítnuta (popřípadě procesní obrana žalovaného neobstála) nikoli proto, že účastník řízení ohledně určité rozhodné (právně významné) skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde není pro postup soudu podle ustanovení §118a o. s. ř. důvod (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011).
33. Ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. pak míří speciálně na ty situace, kdy účastník nevylíčil všechny skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci z toho důvodu, že je z pohledu jím zvažovaného právního posouzení, odlišného od právního posouzení věci soudem, za právně významné nepovažoval. Jsou-li však dosavadní tvrzení (a navržené důkazy) postačující i pro objasnění skutkového stavu věci rozhodného z hlediska hypotézy právní normy zvažované soudem, není k poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. důvod (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, a dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006, ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 689/2008, a ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010).
34. Tyto závěry jsou zcela použitelné pro daný případ, v rámci kterého byl skutkový stav provedenými důkazy objasněn. Jiný hodnotící úsudek soudu na zjištěný skutkový stav poučovací povinnost soudu podle §118a odst. 2 o. s. ř. nezakládá.
35. Nejvyšší soud k tomu poznamenává, že odvolací soud již při jednání konaném dne 19. 1. 2023 účastníků řízení naznačil, že na základě doposud provedeného dokazování nelze vyloučit závěr o existenci dohody o užívání společné věci o tom, že pokud některý ze spoluvlastníků užívá společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu, nenáleží ostatním spoluvlastníkům za takové užívání společné věci náhrada. Rovněž účastníky řízení upozornil, že bude nutné znovu svědky vyslechnout, případně doplnit dokazování. Odvolací soud tedy žalobkyni zřetelně sdělil, že pro rozhodnutí ve věci mohou být tyto skutečnosti významné. Na základě tohoto postupu odvolacího soudu bylo možné předpokládat, že rozhodnutí odvolacího soudu může být založeno na jiném právním závěru, než učinil soud prvního stupně. Na základě tohoto postupu odvolacího soudu měla žalobkyně možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání svých tvrzení) pokládala za potřebné. Stejně tak je nutné zohlednit, že při jednání odvolacího soudu konaném dne 8. 6. 2023 neměli účastníci řízení před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu již žádné návrhy na doplnění dokazování (srovnej č. l. 283 spisu). Rozhodnutí odvolacího soudu tak nelze označit ani jako překvapivé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1286/2019).
36. Takový postup odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a proto ani tato námitka žalobkyně přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
37. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
38. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto usnesením, může se žalovaný domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 31. 1. 2024
Mgr. David Havlík
předseda senátu