ECLI:CZ:NS:2024:22.CDO.399.2024.1
sp. zn. 22 Cdo 399/2024-260
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce R. K. , zastoupeného JUDr. Jaroslavou Kučovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, nám. Práce 2512, proti žalované A. K. Š. , zastoupené JUDr. Veronikou Grebeňovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Štefánikova 3072, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 36 C 334/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně
– pobočky ve Zlíně ze dne 16. 11. 2023, č. j. 58 Co 248/2022-241, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně
– pobočky ve Zlíně ze dne 16. 11. 2023, č. j. 58 Co 248/2022-241, se zamítá .
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 4 114 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám zástupkyně žalobce JUDr. Jaroslavy Kučové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 10. 2022, č. j. 36 C 334/2021-189, zrušil spoluvlastnictví účastníků řízení k pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemku parc. č. XY, vše v k. ú. XY (dále jen „nemovitosti“) (výrok I). Nařídil prodej nemovitostí ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek prodeje bude mezi účastníky rozdělen v poměru 2/3 pro žalobce a 1/3 pro žalovanou (výrok II). Rozhodl také o vypořádání společného jmění účastníků řízení (výroky III až VI) a o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok VII).
2. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 16. 11. 2023, č. j. 58 Co 248/2022-241, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II, III a IV potvrdil (výrok I). Změnil výrok V ohledně vypořádání společného jmění účastníků řízení (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých před soudy obou stupňů (výrok III).
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání. Jeho přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.
4. Podle žalované se odvolací soud při řešení právní otázky, zda lze vypořádat spoluvlastnictví rozdělením společné věci na jednotky s přihlédnutím ke vztahům panujícím mezi účastníky řízení, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
5. Považuje za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že nelze vypořádat spoluvlastnictví rozdělením společné věci na jednotky, a to s ohledem na konfliktní vztahy mezi účastníky řízení. Podle žalované nejsou vztahy mezi účastníky natolik konfliktní, aby tento způsob vypořádání spoluvlastnictví nebyl možný. Namítá, že hypotetická možnost komplikací při správě a údržbě domu, ke kterým by mohlo v budoucnu dojít, nemůže sama o sobě vyloučit dělení domu na jednotky (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3242/2007). Podotýká, že mezi účastníky rovněž neprobíhá žádný jiný soudní spor a účastníci tohoto řízení ani nejsou účastníky jiného, např. přestupkového řízení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1438/2014).
6. Má také za to, že skutkové okolnosti vedoucí k závěru, že rozdělení společné věci na jednotky není dobře možné, by měly být v řízení postaveny najisto (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 355/2012). Tak tomu ovšem v projednávané věci nebylo, neboť odvolací soud neopřel své rozhodnutí o žádný konkrétní důkazní prostředek.
7. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
8. Žalobce považuje dovolání za nedůvodné a účelové. Podle žalobce jediným motivem žalované pro podání dovolání s návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu je „získání dalšího času a oddálení odstěhování se z domu“. Poukazuje na dlouhotrvající rozpory mezi účastníky. Má za to, že vztahy mezi účastníky jsou natolik narušeny, že spory týkající se případné správy a údržby domu by museli řešit soudní cestou.
III. Přípustnost dovolání
9. Dovolání není přípustné.
10. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K dělení domu na jednotky
12. Nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků [§1143 zákona č. 89/2012, občanský zákoník, (dále jen „o. z.“)]. Je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota. Rozdělení věci však nebrání nemožnost rozdělit věc na díly odpovídající přesně podílům spoluvlastníků, vyrovná-li se rozdíl v penězích (§1144 odst. 1 a 2 o. z.).
13. Jednotka vznikne, pokud o tom rozhodne soud při oddělení ze spoluvlastnictví, při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, při zúžení společného jmění nebo při vypořádání společného jmění (§1165 o. z.).
14. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že judikaturu vytvořenou za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“), týkající se vypořádání spoluvlastnictví rozdělením věci lze zpravidla použít i po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jelikož řešení otázky, zda lze vypořádat spoluvlastnictví dělením společné věci, a na to navazujících otázek řeší oba zákoníky v základních otázkách stejně (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4835/2015; rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
15. Z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že zákon 89/2012 Sb., občanský zákoník, stanoví způsoby vypořádání spoluvlastnictví rozhodnutím soudu a jejich závazné pořadí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1618/2015).
16. Primárním způsobem vypořádání spoluvlastnictví je rozdělení společné věci (§1144 o. z.). Již dřívější judikatura ke zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podle §142 obč. zák. připouštěla s odkazem na §5 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění účinném do 31. 12. 2013, vypořádání spoluvlastnictví rozdělením společné věci na bytové jednotky (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 22 Cdo 650/2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004).
17. Rovněž současná judikatura Nejvyššího soudu ke zrušení a vypořádání spoluvlastnictví rozhodnutím soudu podle §1143 a násl. o. z. připouští s odkazem na §1165 o. z. vypořádání spoluvlastnictví transformací společné věci (budovy) na vlastnictví jednotek. Vychází z toho, že podle §1147 o. z. je třeba dát přednost nejprve rozdělení společné věci (a to i rozdělení domu na jednotky podle §1165 o. z.), a teprve tehdy, není-li to dobře možné, může soud přikázat věc za náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům, případně nařídit prodej společné věci ve veřejné dražbě (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4000/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2208/2015).
18. Dovolací soud dovodil, že rozdělení společné věci na jednotky však mohou bránit různé okolnosti, na základě kterých může soud rozhodnout o jiném způsobu vypořádání. K rozdělení na jednotky soud přistoupí pouze v případě, že vztahy mezi účastníky při užívání domu jsou po delší dobu nekonfliktní a jejich neshody nevyžadují rozhodování soudu podle §139 obč. zák. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004). V rozsudku ze dne 18. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3242/2007, dovolací soud vyložil, že hypotetická možnost komplikací při správě a údržbě domu, ke kterým by mohlo v budoucnu dojít, nemůže sama o sobě vyloučit dělení domu na jednotky. Samotná okolnost, že účastníci vedou spor o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, je zpravidla důkazem toho, že vztahy mezi nimi nejsou optimální; to však nemůže vyloučit rozdělení domu na jednotky (ke stejným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. i v usnesení ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008).
19. Dovolací soud v těchto souvislostech připomíná svůj opakovaně vyslovený názor, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu, resp. někdy i přijmout různá řešení sporných otázek (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3059/2018). Otázka, jaká míra neshod je ještě únosná pro to, aby bylo možno přistoupit k dělení domu na jednotky, nemůže být řešena obecně pro všechny druhy sporů, vždy záleží na individuálním posouzení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3742/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3993/2011). Z uvedeného vyplývá, že vždy záleží na úvaze nižších soudů, jaké vztahy považují za natolik konfliktní, aby odůvodnily závěr o nemožnosti rozdělení budovy na jednotky. Tuto úvahu by mohl dovolací soud zpochybnit jen tehdy, pokud by byla zjevně nepřiměřená či nebyla řádně odůvodněná (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1438/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2746/2009).
20. V projednávané věci již soud prvního stupně konstatoval, že „stěhování účastníků provázela řada konfliktů, k nimž oba účastníci během ledna a února 2022 čtyřikrát přivolali hlídku Policie ČR. Vzájemně si bránili v přístupu do bytových jednotek, vzájemně si poškodili vstupní dveře a vystěhovali si vzájemně nábytek ven z domu.“ Nalézací soud také odkázal na samotný průběh řízení s tím, že „účastníci se nejsou schopni oprostit od negativních emocí, které vůči sobě chovají, a překonat vzájemnou nedůvěru a věcně a konstruktivně spolupracovat při realizaci společného cíle.“ Proto uzavřel, že rozdělení společné věci na jednotky není dobré možné.
21. Odvolací soud považoval za věcně správný závěr soudu prvního stupně o nemožnosti rozdělení společné nemovitosti vymezením bytových jednotek v domě z důvodu konfliktních vztahů účastníků. Poukázal na to, že účastníci se nejsou schopni ani nyní dohodnout na způsobu hrazení nákladů za služby spojené s bydlením. Neshodují se ani na způsobu, jak v této záležitosti komunikovat.
22. Nejvyšší soud nepovažuje úvahu soudů nižších stupňů o tom, že není možné vypořádat spoluvlastnictví účastníků řízení ke společné věci jejím rozdělením na jednotky, a to s přihlédnutím ke konfliktním vztahům mezi nimi, za zjevně nepřiměřenou.
23. Je nutné přihlédnout především k jednání účastníků řízení v době, kdy měli (po vzájemné domluvě u nalézacího soudu) činit jednotlivé kroky vedoucí k rozdělení společné věci na jednotky. V té době docházelo mezi účastníky řízení ke vzájemným verbálním útokům, k poškozování movitého majetku, schválnostem a dalším nepřístojnostem. Tyto situace musela opakovaně řešit i Policie ČR. Je opodstatněné se domnívat, že pokud by došlo k rozdělení společné věci na jednotky, docházelo by k rozporům i do budoucna, například bylo-li by nutné společně vynaložit náklady na údržbu společných částí nemovité věci. Tomu nasvědčuje rovněž komunikace účastníků řízení ohledně úhrady nákladů za služby spojené s užíváním doposud společné věci (nejedná se tedy o pouhé hypotetickou možnost komplikací při správě společných částí nemovité věci).
24. Uzavřel-li za těchto okolností odvolací soud, že rozdělení společné věci na jednotky není dobře možné, není jeho závěr zjevně nepřiměřený. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v této části založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání žalované tak není v této části podle §237 o. s. ř. přípustné.
K námitkám k provedenému dokazování
25. Opodstatněné nejsou rovněž námitky týkající se zjištění skutkového stavu, na základě kterého soudy nižších stupňů formulovaly závěr o konfliktnosti vztahů mezi účastníky řízení.
26. Žalovaná totiž v souvislosti s provedeným dokazováním pouze polemizuje s příslušnými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a souvisejícím procesem dokazování, aniž v této souvislosti řádně formuluje konkrétní otázku procesního práva, na níž by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu založeno. V dovolání rovněž neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. považuje v této souvislosti za naplněný.
27. Pouhá polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž by dovolatelka uvedla, v čem spatřuje (v této souvislosti) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (srovnej odst. 24–27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).
28. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že jednotlivé úřední záznamy Policie ČR, na základě kterých soud především formuloval závěry o vztazích mezi účastníky řízení, provedl soud prvního stupně jako důkaz při jednání konaném dne 14. 10. 2022 (viz č. l. 186). Odvolací soud se s těmito skutkovými závěry soudu prvního stupně ztotožnil. Opodstatněná tak není námitka, že odvolací soud neopřel své rozhodnutí o žádný konkrétní důkazní prostředek.
IV. Závěr
29. Z uvedeného plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce (zda lze vypořádat spoluvlastnictví účastníků ke společné věci jejím rozdělením na jednotky s přihlédnutím ke vztahům mezi nimi), při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání žalované tak není v této části podle §237 o. s. ř. přípustné. V části, ve které žalovaná napadá provedené dokazování, nevymezuje řádně ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
30. Proto Nejvyšší soud dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
31. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání neshledal přípustné, zamítl pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, a to v rozhodnutí, kterým rovněž dovolací řízení skončil (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017, nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
32. V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou jí tímto usnesením, může se žalobce domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. 3. 2024
Mgr. David Havlík
předseda senátu