ECLI:CZ:NS:2024:22.CDO.76.2024.1
sp. zn. 22 Cdo 76/2024-264
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně: J. G., zastoupena Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem se sídlem v Praze 6, Pod Beránkou 2469/1, proti žalovaným: 1) T. T. D, 2) K. L. N., oba zastoupeni Mgr. Janem Mrázkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Roháčova 1095/77, za vedlejšího účastenství na straně žalovaných: D. S., zastoupena JUDr. Františkem Scholzem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 47 C 106/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2023, č. j. 53 Co 203/2023-242, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí na straně žalovaných nemá žádná z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 3. 2023, č. j. 47 C 106/2002-182, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je „podílovou spoluvlastnicí o velikosti id. 5/12 vzhledem k celku pozemku parc. č. XY, jehož součástí je dům č. p. XY v katastrálním území XY, obec XY, a žalovaní jsou spoluvlastníky podílu o velikosti id. 7/12 vzhledem k celku pozemku parc. č. XY, jehož součástí je dům č. p. XY v katastrálním území XY, obec XY, vše zapsáno na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY“ – dále jen „nemovitost“ (výrok I). Žalobkyni byla uložena povinnost nahradit náklady řízení, a sice žalovaným k rukám jejich zástupce ve výši 12.342,- Kč (výrok II) a vedlejší účastnici k rukám jejího zástupce ve stejné výši (výrok III).
2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 9. 2023, č. j. 53 Co 203/2023-242, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit žalovaným k rukám jejich zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 12.729,20 Kč (výrok II) a vedlejší účastnici k rukám jejího zástupce ve výši 8.228,- Kč (výrok III).
3. V přítomné právní věci soudy rozhodovaly o žalobě, v níž se žalobkyně domáhala jednak určení spoluvlastnických podílů na nemovitosti mezi ní a právní předchůdkyní žalovaných (vedlejší účastnice D. S.) v jiném poměru, než jak vyplývá ze stavu zápisu v katastru nemovitostí, a dále vzhledem k jejímu podání ze dne 23. 2. 2023 (viz č. l. 149 až 152) určení jejího vlastnického práva k nemovitosti (a rovněž k pozemku parc. č. XY) i v rozsahu podílů žalovaných, jež měla nabýt vydržením. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba na určení jiné velikosti spoluvlastnických podílů účastníků řízení – oproti stavu zapsanému v katastru nemovitostí – zamítnuta s odůvodněním, že stavebními úpravami nemovitosti, jež proběhly před více než čtyřiceti lety byly zhodnoceny podíly tehdejších spoluvlastníků (žalobkyně v podílu ideální 1/3 a jejího bratra, V. S., v podílu ideálních 2/3) bez toho, aby se spoluvlastníci dohodli na tom, že v důsledky rozdílného financování stavebních prací by podíly měly být nově určeny jinak. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně pro absenci dobré víry nemohla vydržet spoluvlastnický podíl žalovaných a nedůvodnost tohoto nároku založil i na postavení žalovaných jako dobrověrných nabyvatelů spoluvlastnického podílu vedlejší účastnice, jež jej nabyli za úplatu, chráněni domněnkou, byť vyvratitelnou, o správnosti údajů zapsaných v katastru nemovitostí.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež má ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“) za přípustné proto, že směřuje proti meritornímu rozhodnutí odvolacího soudu a domáhá se jeho zrušení. Důvodem dovolání je pak, dle mínění dovolatelky, nesprávné právní posouzení věci soudy, jež neodstranily vady žaloby, nezabývaly se rozpornými tvrzeními žalobkyně a dokonce uvedly, že některá skutečnost nebyla dovolatelkou ani tvrzena. Za těchto okolností nemohl být soudy obou stupňů řádným způsobem právně posouzen skutkový stav, který je nejasný, respektive rozporný.
5. Žalovaní a ani vedlejší účastnice se k dovolání nevyjádřili.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda má dovolání žalobkyně veškeré obligatorní náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§241a odst. 1 až 3 o. s. ř.) a zda jeho obsah lze následně poměřovat s některým z důvodů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.).
7. Podle ustanovení §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
8. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání), přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [ srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (toto usnesení je rovněž - stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu - přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 ] .
10. K problematice náležitostí dovolání, potažmo dovolacího přezkumu, sluší se odkázat i na ty závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu (i Ústavního soudu), jimiž se připomíná, že úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ustanovení §241a o. s. ř. ve vazbě na ustanovení §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva [ srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14 (toto usnesení je - stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu - přístupné na webových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ) ] . Zřejmě nejvýstižněji povinnost dovolatele řádně vymezit v dovolání jak dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.), tak i důvod (více důvodů) přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) formuloval Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, v němž pod bodem 39 odůvodnění stanoviska uvedl: „Je potřeba dále zdůraznit, že požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§241a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu). Vymezení důvodu dovolání je obvykle splněno samotnou právní argumentací (§241a odst. 3 občanského soudního řádu) a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z §241a odst. 2 občanského soudního řádu.“
11. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu vztahující se k otázkám obsahových náležitostí dovolání a procesních důsledků vadného dovolání a jejich promítnutí do roviny ústavněprávní pak srovnej např. i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17, či usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 14/18.
12. V přítomné právní věci žalobkyně v dovolání výslovně a ani obsahově nevymezila žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení by byl rozsudek odvolacího soudu založen, a tak ani nemohla uvést, jaký vztah by mělo mít odvolacím soudem přijaté řešení k ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, jak je definován v ustanovení §237 o. s. ř. Brojí-li dovolatelka proti procesnímu postupu odvolacího soudu, potažmo soudu prvního stupně (viz bod 4 odůvodnění tohoto usnesení), pak jí použitou argumentaci nelze považovat za vymezení otázky procesního práva doplněné o uplatnění dovolacího důvodu nesprávního právního posouzení věci při aplikaci konkrétního ustanovení procesního předpisu. V dovolání není totiž žádné takové ustanovení identifikováno, natož aby dovolatelka vysvětlila, v čem by měla spočívat nesprávnost při jeho výkladu či aplikaci odvolacím soudem.
13. Přípustnost dovolání žalobkyně řádně nevymezila ani prostřednictvím námitky, že procesním postupem soudů obou stupňů bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Dle třetí výrokové věty stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, je sice námitka porušení ústavně zaručených práv a svobod považována za dostatečné vymezení přípustnosti dovolání „závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu“ (srovnej též bod 44 odůvodnění plenárního stanoviska Ústavního soudu), nicméně i v takovém případě odklon odvolacího soudu od judikatury Ústavního soudu musí být poměřován s konkrétním rozhodnutím či rozhodnutími Ústavního soudu, v níž překládaná právní otázka byla řešena, a její posouzení obecnými soudy na úrovni podústavního práva, mělo vliv i na zachování (či porušení) některého ze základních práv nebo lidských svobod. Uvedeným požadavkům však dovolání žalobkyně v rozsahu uplatněné námitky o porušení práva na spravedlivý proces nevyhovělo. Navíc, jak se podává z níže uvedeného výkladu (viz bod 15 odůvodnění tohoto usnesení) postup odvolacího soudu, potažmo soudu prvního stupně, dovolatelkou namítaný deficit (neodstranění vad žaloby a nesouladu mezi žalobními tvrzeními a žalobním petitem) nevykazuje.
14. Dovolací argumentace žalobkyně je ve skutečnosti nesena námitkami o vadách řízení, jež mohly mít (a dle dovolatelky měly) vliv na správnost vydaného meritorního rozhodnutí odvolacího soudu. Jediným způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) ovšem může být pouze nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.). K vadám řízení dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst. 3, věty druhé o. s. ř. přihlédne jen tehdy, pokud z jiných důvodů shledá dovolání přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). O takový případ však v projednávané věci nejde. Žalobkyni se v dovolání žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení by rozsudek odvolacího soudu závisel, a jež by současně zakládala s přihlédnutím k judikatuře Nejvyššího soudu jeho přípustnost, vymezit nepodařilo.
15. Již bez vlivu na závěr o neprojednatelném (vadném) dovolání žalobkyně považuje Nejvyšší soud za potřebné doplnit, že z obsahu spisu se nepodávají žádná dovolatelkou vytýkaná pochybení soudu odvolacího, potažmo soudu prvního stupně, jimiž by soudy řízení nalézací, respektive odvolací, zatížily. Žalobkyně v žalobě zcela jednoznačně a srozumitelně vymezila, že se domáhá – oproti stavu zápisu v katastru nemovitostí - jiného určení velikosti spoluvlastnických podílů na nemovitosti současných spoluvlastníků (v době podání žaloby žalobkyně a vedlejší účastnice). Tento nárok odůvodnila rozdílným finančním přispěním spoluvlastníků (žalobkyně a jejího bratra) na stavebních úpravách nemovitosti, jež proběhly již před více než čtyřiceti lety. V podání ze dne 23. 2. 2023 (viz č. l. 149 až 152) pak žalobkyně „dala na zvážení soudu“, zda nemovitosti (a dále pozemek parc. č. XY) nepodléhají jako celek vydržení, přičemž tento požadavek dala použitou argumentací do souvislosti s tím, že právní předchůdkyně žalovaných (vedlejší účastnice) se z nemovitosti odstěhovala v roce 2000, dále ji neužívala, o její údržbu se nestarala a její právní nástupci (žalovaní) si pro dobrověrné nabytí podílu vedlejší účastnice do spoluvlastnictví měli tyto skutečnosti ověřit. Dle obsahu odůvodnění rozsudků, soudy obou stupňů o těchto nárocích také rozhodly. Fakt, jaké nároky žalobkyně uplatňuje, verifikuje i v obsahu odvolání a v návrhu na vydání rozhodnutí odvolacího soudu (viz č. l. 190 až 197). Byť dovolací soud nepřehlédl, že soud prvního stupně podání žalobkyně ze dne 23. 2. 2023 nereflektoval v procesní rovině (změna žaloby ve smyslu jejího rozšíření o další nárok) a odvolací soud tento postup aproboval, dovolání žalobkyně je prosto jakýchkoliv námitek, jimiž by dovolatelka proti takovému postupu brojila; proto takový postup nepodléhá ani dovolacímu přezkumu (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.). Skutečnost, že - jak tvrdí žalobkyně – „předmětem určení vlastnictví není podíl na celku, ale že se žalobkyně fakticky domáhá určení vlastnictví k budově, která neměla a nemá samostatné číslo popisné“, z žádného podání dovolatelky nevyplývá. Skutkovým vylíčením vyplývajícím ze žaloby koresponduje žalobní žádání o určení - oproti stavu zápisu v katastru nemovitostí - jiné velikosti spoluvlastnických podílů žalobkyně a žalovaných k pozemku č. st. XY, jehož součástí je dům č. p. XY. Skutečnost, že na tomto nároku žalobkyně trvá, potvrzuje i v odvolání. Opírá-li žalobkyně svůj faktický úmysl domáhat se určení vlastnického práva toliko k samostatné stavbě (přístavbě) vzniklé v rámci stavebních úprav, pak poukaz na listiny ze stavebního řízení (v dovolání citované), nemůže nahradit absentující žalobní tvrzení o tom, že výstavbou vznikla věc samostatná v právním slova smyslu a že se žalobkyně v nějakém rozsahu (spoluvlastnickém podílu či výlučně) k takové věci určení vlastnického práva domáhá.
16. Ze shora uvedeného plyne, že o dovolání žalobkyně směřujícího proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž byl ve věcném výroku I potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, nemohl Nejvyšší soud rozhodnout jinak, než dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout. Žalobkyně totiž uplatněnou argumentací nevymezila žádný z důvodů přípustnosti dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř. a námitka vad řízení, jakkoliv navíc z obsahu spisu nevyplývají, sama o sobě přípustnost dovolání založit nemůže (§242 odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
17. Protože žalobkyně brojila proti rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu, zabýval se Nejvyšší soud i přípustnosti dovolání ve vztahu k části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl ve výrocích II a III o nákladech řízení potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jakož i ve vztahu k výrokům II a III rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však dovolání není objektivně – ze zákona - přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
18. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 1. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu