ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.1808.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 1808/2023-561
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Seznamovací agentura Date2k, s. r. o. , se sídlem v Praze 6, Mládeže 1375/7, Břevnov, identifikační číslo osoby 05317231, zastoupené Mgr. Kateřinou Švajcrovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Holečkova 332/5, proti žalované FTV Prima, spol. s r.o. , se sídlem v Praze 10, Vinohradská 3217/167, Strašnice, identifikační číslo osoby 48115908, zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 935/13, o zaplacení 1 889 963 Kč a omluvu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cm 3/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2023, č. j. 3 Cmo 84/2022-528, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 15 681,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobkyně.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 5. 2022, č. j. 3 Cm 3/2019-449, uložil žalované zaplatit žalobkyni 1 034 600 Kč (výrok I), ohledně části žalobního nároku, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 855 363 Kč, žalobu zamítl (výrok II), stejně tak žalobu zamítl ohledně části žalobního nároku, jíž se žalobkyně domáhala omluvy za zásah do svého dobrého jména (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (výroky IV až VI).
K odvolání žalobkyně a žalované Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 2. 2023, č. j. 3 Cmo 84/2022-528, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III potvrdil a ve výroku IV změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 363 997,17 Kč, a ve výrocích V a VI změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit státu na náhradu nákladů řízení 3 513 Kč a žalobkyni se povinnost zaplatit náklady řízení státu neukládá (první výrok). Odvolací soud rovněž rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Rozsudek odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, napadla žalovaná (dále také „dovolatelka“) dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. První otázka se týkala příčinné souvislosti mezi poklesem tržeb a odvysílanými reportážemi a dovolatelka namítala, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, neboť prokázání příčinné souvislosti mezi odvysílanými reportážemi a poklesem zisku žalobkyně založil pouze na domněnce. Dovolatelka namítala, že skutková zjištění soudů ohledně příčinné souvislosti vycházejí z jediného důkazu – znaleckého posudku zpracovaného Ing. Liborem Knappkem, který nebyl schopen zodpovědět celý znalecký úkol, neboť data, kterými disponoval, nebyla úplná z důvodu neexistence obdobné seznamovací agentury na českém trhu. Dále namítala, že při určení výše ušlého zisku žalobkyně nebyly ve znaleckém posudku, ani následně při hodnocení důkazů, zohledněny náklady žalobkyně na poskytování služeb. Podle názoru dovolatelky soudy rezignovaly na dostatečné zjištění skutkového stavu a přistoupily na argumentaci žalobkyně, aniž by pro to existoval relevantní podklad. Rovněž zpochybňovala skutečnost, že se žalobkyni v době odvysílání reportáží ekonomicky dařilo a že poptávka po službách seznamovacích agentur v předmětné době rostla, neboť k tomuto závěru soudy dospěly pouze na základě výslechu jednatelů žalobkyně. Dále namítala, že skutkový stav zjištěný v řízení před soudem prvního stupně, z něhož vycházel odvolací soud, neumožňoval učinit takové právní posouzení věci, na kterém spočívá napadené rozhodnutí. V tomto směru odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010.
Druhá otázka se vztahovala k zákonnosti odvysílaných reportáží. Dovolatelka uvedla, že reportáže byly zpracovány v souladu se zákonem a že jednala v dobré víře o pravdivosti informací v nich sdělených. Odvolací soud se podle názoru dovolatelky odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2796/2005. Uvedla, že závěr soudů ohledně toho, že žalovaná informace nijak neprověřovala (kromě vykonstruované schůzky figurantky s koučkou M.), není pravdivý. Podle dovolatelky soudy z provedených důkazů učinily nedostatečná či žádná skutková zjištění. Rozporovala závěr soudů, že neučinila dostatečné kroky k ověření pravdivosti výroku, že žalobkyně „bude čelit hromadné žalobě“. Podle ní reportér J. K. měl dostatek podkladů, ze kterých vyplývalo, že kvalita služeb žalobkyně neodpovídá jejich ceně a že některé nespokojené klientky žalobkyně jsou připraveny hájit svá práva soudní cestou. Poukázala také na to, že několik nespokojených klientek podalo na žalobkyni trestní oznámení. Podle dovolatelky reportáže žádným způsobem nevybočily z přípustných mezí svobody projevu, neboť informace zveřejněné v reportážích byly ověřeny u několika na sobě nezávislých zdrojů a reportér J. K. byl v dobré víře, že informace jsou pravdivé.
Jako třetí „otázku“ v pořadí uvedla dovolatelka námitky týkající se ukončení spolupráce klientek se žalobkyní. Konkrétně žalovaná namítala, že ukončily-li klientky spolupráci s žalobkyní, bylo to pouze z důvodu, že se klientky ztotožnily se závěry uvedenými v předmětných reportážích, a to v důsledku vlastních negativních zkušeností se službami poskytovanými žalobkyní. Rovněž namítala, že faktury, které byly těmto klientkám vystaveny, nikdy nebyly žalobkyni uhrazeny, proto jí tímto odstoupením nemohla vzniknout skutečná škoda. Ohledně odstoupení dvou klientek dovolatelka namítala, že jejich odstoupení soud prvního stupně zjistil pouze z výslechu jednatelky žalobkyně, a nebylo tak jednoznačně prokázáno, že tyto klientky odstoupily v důsledku odvysílaných reportáží. Dovolatelka navíc namítala, že výslech jednatelky žalobkyně byl v rozporu s ostatními předloženými důkazy a soudy se s tímto rozporem nikterak nevypořádaly. Dále rozporovala i samotné závěry, které soud učinil z výslechu jednatelů žalobkyně, a naopak poukazovala na to, že výslech svědka M. V. potvrdil účelovost tvrzení jednatelky žalobkyně. Výslech tohoto svědka pak soudy dle názoru dovolatelky „smetly ze stolu“ bez jakéhokoliv přesvědčivého odůvodnění.
Dále podle názoru dovolatelky odvolací soud pochybil v tom, že své závěry neodůvodnil a pouze se omezil na odkaz na rozsudek soudu prvního stupně.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že v dovolání jsou překrucována skutková zjištění, dále že žalovaná neustále opakuje tytéž argumenty jako v předchozím řízení a vychází z vlastních skutkových tvrzení. Rozporovala argumentaci k jednotlivým dovolatelčiným námitkám a závěrem navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je dovolání přípustné.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Tuto povinnost dovolatel splní, koncipuje-li své dovolání tak, aby z jeho obsahu bylo zřejmé, kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle jeho názoru odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nebo která nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešena jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Proto k přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla řádně vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Dovolací soud rovněž není oprávněn si otázku přípustnosti vymezit sám, neboť by tím došlo k porušení základních procesních zásad, na nichž je dovolací řízení založeno, zejména zásady dispoziční a zásady rovnosti účastníků řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5378/2016). Pokud občanský soudní řád vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání a dovolací soud splnění těchto náležitostí posuzuje, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
Zároveň je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 443/2019).
Argumentace dovolatelky týkající se důvodů ukončení spolupráce klientek se žalobkyní a s tím související škody výše shrnuté požadavky na obligatorní náležitosti dovolání nesplňuje. Dovolatelka jejich prostřednictvím vznesla pouze jednotlivé námitky týkající se zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů, neboť namítala, že soudy přiznaly přílišnou váhu výpovědím jednatelů žalobkyně, a zpochybňovala zjištění skutečné škody, která měla žalobkyni vzniknout ukončením spolupráce ze strany některých klientek. Dovolatelka u těchto námitek neformulovala žádnou konkrétní právní otázku, ani neuvedla, od jaké judikatury se odvolací soud měl odchýlit, ačkoli u všech námitek v dovolání spatřovala jediný důvod přípustnosti v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. K námitkám směřujícím proti skutkovému stavu a hodnocení důkazů dovolací soud připomíná, že skutkové závěry nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ve vztahu ke zbývajícímu rozsahu dovolání dovolací soud posoudil, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání není přípustné.
První otázka týkající se příčinné souvislosti nezaloží přípustnost dovolání. Dovolatelka u ní sice namítala odchýlení se od judikatury dovolacího soudu, na jehož konkrétní rozhodnutí odkázala, avšak veškerá její argumentace k této otázce spočívala ve zpochybňování jednotlivých skutkových zjištění. Rovněž namítala nesprávné hodnocení důkazů, konkrétně to, že soudy při posuzování příčinné souvislosti vycházely pouze ze znaleckého posudku. Jak již bylo uvedeno výše, skutkové závěry nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatelčin odkaz na to, že se odvolací soud odchýlil od judikatury vztahující se k posuzování příčinné souvislosti (konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 32 Cdo 871/2018, a rozsudku ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1478/2003), je tak nepřípadný, neboť dovolatelčiny námitky nesměřovaly proti právnímu posouzení otázky příčinné souvislosti, nýbrž proti zjištěnému skutkovému stavu a hodnocení důkazů.
Dovolatelka také namítala, že zjištěný skutkový stav neumožňoval učinit právní posouzení, k jakému soudy dospěly, a odkazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010. Od citovaného rozsudku se však odvolací soud (potažmo soud prvního stupně) v řešené věci nemohl odchýlit, neboť se týkal náležitostí odůvodnění rozsudku a požadavků na srozumitelné shrnutí skutkových závěrů v odůvodnění. Absenci shrnutí skutkových zjištění či rozpornost skutkové věty s jednotlivými učiněnými skutkovými zjištěními však v nyní projednávané věci nelze soudům vytýkat. Naopak soud prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil, pečlivě a přehledně popsal skutková zjištění i skutkové závěry, na jejichž základě dospěl ke svým právním závěrům.
Ani druhá otázka týkající se posouzení zákonnosti odvysílaných reportáží nezaloží přípustnost dovolání, neboť dovolatelka argumentaci k této otázce postavila na vlastních skutkových (a v řízení neprokázaných) tvrzeních. Skutečnost, že žalovaná byla v dobré víře ohledně pravdivosti odvysílaných reportáží, totiž dovozovala z toho, že informace zveřejněné v reportážích byly ověřeny u několika na sobě nezávislých zdrojů, což však ze skutkových zjištění soudu prvního stupně nevyplývá. Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého předestírá-li dovolatelka vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení, uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., podle nějž lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 1010, sp. zn. 22 Cdo 5039/2008, ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, či ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5859/2017).
Vzhledem k tomu, že dovolatelka argumentaci ke druhé otázce vystavěla na vlastních skutkových závěrech svědčících o její dobré víře v pravdivost odvysílaných reportáží, je pak irelevantní dovolatelčin odkaz na to, že se odvolací soud odchýlil od judikatury vztahující se k přípustné novinářské zkratce (nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 577/13, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2796/2005). Podle této judikatury je navíc předpokladem pro závěr, že zjednodušením či zkreslením informací nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv, to, aby celkové vyznění podávané informace odpovídalo pravdě, což však ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ztotožnil, nevyplynulo.
Pokud dovolatelka namítala, že odvolací soud své závěry dostatečně neodůvodnil a omezil se pouze na odkaz na rozsudek soudu prvního stupně, jedná se o námitku vady řízení, kterou se dovolací soud zabývá podle §242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014, či ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3295/2017).
K tomu pak lze doplnit, že skutkové závěry odvolacího soudu, jenž se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně o nepravdivosti dovolatelkou uveřejněných tvrzení, resp. o způsobu ověření jejich pravdivosti, a s tím souvisejícím vzniku újmy na jmění žalobkyně, v sobě neobsahují ani žádný extrémní nesoulad ve vztahu k provedeným důkazům, resp. není zde nesoulad ani mezi právními závěry odvolacího soudu a jeho skutkovými zjištěními, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem a soudem prvního stupně se v tomto ohledu odvíjí od výsledku hodnocení provedených (a v rozsudcích odvolacího soudu a soudu prvního stupně popsaných) důkazů a nejedná se tak o projev svévole či excesu na poli dokazování a právního posouzení věci, jímž by mohlo být porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Dovolatelka proto svojí námitkou, jejímž prostřednictvím vytýká soudům způsob zjištění skutkového stavu v projednávané věci, neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, když pouze provázání tvrzeného zásahu do základního práva nebo svobody s náležitě vymezenou otázkou ve smyslu §237 o. s. ř. může založit přípustnost dovolání (srov. zejm. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), ani tím nevymezuje tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání v části směřující proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 o. s. ř. Proti jeho druhému výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. 3. 2024
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D.
předseda senátu