ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.429.2023.3
sp. zn. 23 Cdo 429/2023-417
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně ProVčely.cz s.r.o. , se sídlem v Praze 2, Nezamyslova 509/2, Nusle, identifikační číslo osoby 24250341, zastoupené JUDr. Ing. Martinem Janouškem, advokátem se sídlem v Praze 6, Národní obrany 758/23, proti žalovanému Český svaz včelařů, z.s., se sídlem v Praze 1, Křemencova 177/8, Nové Město, identifikační číslo osoby 00443239, zastoupenému JUDr. Danielem Vidunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého 715/15, o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 87/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2022, č. j. 22 Co 200/2022-293, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 8 954 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem (druhým v projednávané věci) ze dne 22. 3. 2022, č. j. 13 C 87/2017-274, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovanému uveřejnit omluvu žalobkyni ve znění a způsobem ve výroku uvedených (výrok I), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni 100 000 Kč (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (výroky III a IV).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 11. 2022, č. j. 22 Co 200/2022-293, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že uložil žalovanému povinnost uveřejnit omluvu žalobkyni ve znění a způsobem ve výroku uvedených (první výrok), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 100 000 Kč (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný (dále také „dovolatel“) výslovně ve všech výrocích dovoláním, jehož přípustnost spatřoval podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky práva právnické osoby na odčinění nemajetkové újmy způsobené v důsledku neoprávněného zásahu do její dobré pověsti podle §135 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“). Dovolatel namítal, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 327/2021, podle něhož právnická osoba nemá právo na odčinění nemajetkové újmy způsobené (samotným) neoprávněným zásahem do své pověsti podle §135 odst. 2 o. z. Dovolatel namítal, že odvolací soud dovodil právo právnické osoby na odčinění nemajetkové újmy nesprávně za použití analogie, ačkoli Nejvyšší soud v citovaném rozsudku náležitě vysvětlil, proč není užití analogie v tomto případě na místě.
Podle dovolatele tak jedinou otázkou, která by mohla mít zásadní význam, je otázka případného nekalosoutěžního jednání ze strany žalovaného. Dovolatel namítl, že odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku dovodil, že se v dané věci jednalo o nekalosoutěžní jednání, aniž by takový závěr dostatečně zdůvodnil a aniž by z hlediska posouzení nekalé soutěže bylo vedeno dokazování. Žalovaný (dovolatel) proto nečinil a ani nemohl činit žádnou procesní obranu. Soud prvního stupně žádné dokazování v této oblasti nečinil a žalobkyně v tomto kontextu ani nenavrhovala žádné důkazní návrhy. Dle dovolatele tak byla porušena zásada předvídatelnosti soudního rozhodnutí společně s ochranou legitimního očekávání účastníků řízení. Závěrem navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že se ztotožňuje s napadeným rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl a přiznal žalobkyni náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je dovolání přípustné.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Tuto povinnost dovolatel splní, koncipuje-li své dovolání tak, aby z jeho obsahu bylo zřejmé, kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle jeho názoru odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nebo která nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešena jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Proto k přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla řádně vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Dovolací soud rovněž není oprávněn si otázku přípustnosti vymezit sám, neboť by tím došlo k porušení základních procesních zásad, na nichž je dovolací řízení založeno, zejména zásady dispoziční a zásady rovnosti účastníků řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5378/2016). Pokud občanský soudní řád vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání a dovolací soud splnění těchto náležitostí posuzuje, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
Zároveň je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 443/2019).
Posouzení nároku žalobkyně z titulu nekalé soutěže dovolatel rozporoval pouze v tom směru, že u této části argumentace odvolacího soudu namítal nedostatek odůvodnění, absenci dokazování a porušení zásady předvídatelnosti rozhodnutí. K tomu dovolací soud uvádí, že se jedná o námitky vad řízení, jimiž se dovolací soud zabývá podle §242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014, či ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3295/2017).
Ve vztahu ke zbývajícímu rozsahu dovolání dovolací soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání není přípustné.
Odvolací soud svůj závěr v napadeném rozhodnutí opřel o řešení dvou různých právních otázek. Jednak posuzoval otázku práva právnické osoby na odčinění nemajetkové újmy při neoprávněném zásahu do její pověsti podle §135 odst. 2 o. z., jednak dospěl k závěru o nekalosoutěžním jednání žalovaného a právo na odčinění nemajetkové újmy žalobkyně dovodil rovněž na základě aplikace §2988 o. z. Každá z těchto otázek (jejich řešení) přitom obstojí samostatně jako důvod pro rozhodnutí odvolacího soudu ohledně důvodnosti nároku žalobkyně na omluvu a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu způsobenou jednáním žalovaného.
Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi dospěl k závěru, dle kterého spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, či naopak k vyhovění návrhu na zahájení řízení (resp. k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně), není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž současně je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. To platí i tehdy, nemohl-li být některý z těchto závěrů podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen, nebo proto, že otázka týkající se tohoto závěru nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1268/2011, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1170/2015, ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016, ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 27 Cdo 529/2017, nebo ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1286/2018).
Jinak řečeno, obstojí-li jeden z důvodů, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech dovolatele nijak projevit, což činí jeho dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V poměrech projednávané věci tudíž dovolání žalovaného není přípustné, neboť dovolatel relevantně zpochybnil pouze jednu ze dvou otázek, na jejichž posouzení odvolací soud založil své rozhodnutí, přičemž každá z těchto otázek obstojí sama o sobě jako důvod pro závěr odvolacího soudu. Dovolatel relevantním způsobem vymezil přípustnost dovolání pouze u otázky týkající se práva právnické osoby na odčinění nemajetkové újmy způsobené neoprávněným zásahem do její pověsti podle §135 odst. 2 o. z. U druhé otázky týkající se nekalosoutěžního jednání žalovaného, jak uvedeno shora, předpoklady přípustnosti dovolání relevantním způsobem nevymezil.
Z hlediska namítaného porušení práva dovolatelky na spravedlivý proces lze nad rámec uvedeného uvést, že napadené rozhodnutí nelze považovat za překvapivé (porušující zásadu předvídatelnosti rozhodnutí) už z důvodu, že odvolací soud předmětnou věc z pohledu předchozího řízení neposuzoval originálně, čímž by byla účastníkům upřena možnost adekvátní reakce a hájení jejich zájmů. Nelze nikterak dovodit, že by účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci dříve, než je vysloven v jeho rozhodnutí (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 23 Cdo 370/2011, a ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3387/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 245/07).
Argumentaci týkající se možného posouzení jednání žalovaného podle právní úpravy nekalé soutěže uvedla žalobkyně již v žalobě a žalovanému tedy byla možnost takového posouzení známa po celou dobu řízení. (K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, nebo usnesení ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4953/2017, podle nichž rozhodnutí nelze považovat za překvapivé, pokud odvolací soud po právní stránce věc posoudí shodně s některým z účastníků.) Nadto z obsahu spisu (konkrétně ze záznamu jednání před odvolacím soudem) se podává, že účastníci byli odvolacím soudem na možnost právní kvalifikace jednání žalovaného jako nekalosoutěžního opakovaně upozorněni a byla jim dána možnost se v tomto směru k věci vyjádřit a uplatnit svá procesní práva.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovoláním nebyl relevantně zpochybněn jeden ze dvou důvodů, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil, přičemž odlišné posouzení druhého z důvodů v dovolacím řízení by se nemohlo v poměrech dovolatele nijak projevit, což činí jeho dovolání v celém rozsahu nepřípustným.
Dovolateli lze přisvědčit pouze do té míry, že odvolací soud svým posouzením otázky práva právnické osoby na odčinění nemajetkové újmy způsobené zásahem do její pověsti vskutku nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu (především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 327/2021, uveřejněný pod číslem 66/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), přičemž nedostál požadavkům §13 o. z. Konkrétní důvody, pro které odvolací soud projednávanou věc (obdobný právní případ shodující se v podstatných znacích) posoudil jinak, nelze již vzhledem k důkladnosti řešení této právní otázky dovolacím soudem v uvedeném rozhodnutí považovat za přesvědčivé vysvětlení jeho rozhodovací odchylky. A to tím spíše, pokud v řešené věci šlo o odchýlení se od rozsudku Nejvyššího soudu jako vrcholného soudního orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení, který je ze zákona povolán ke sjednocování rozhodovací praxe soudů [§14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)].
To však nic nemění na závěru, že dovolání v části směřující proti prvnímu a druhému výroku rozsudku odvolacího soudu není ze shora uvedených důvodů přípustné podle §237 o. s. ř. Proti jeho třetímu a čtvrtému výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 22. 2. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu