ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.73.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 73/2023-477
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Solar CD s. r. o. , se sídlem v Brně, Příkop 843/4, identifikační číslo osoby 29188628, zastoupené JUDr. Ing. Petrem Petržílkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Úvalech, Dvořákova 1624, za účasti OTE, a. s. , se sídlem v Praze 8, Sokolovská 192/79, identifikační číslo osoby 26463318, zastoupené JUDr. Martinem Klimplem, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1078/1, o nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 153/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2020, č. j. 29 Co 305/2020-378, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit účastnici řízení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.228 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 24. 4. 2020, č. j. 25 C 153/2019-325, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala změny rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. SLS-09302/2017-ERU, č. j. 09302-22/2017-ERU, ve spojení s rozhodnutím Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 25. 9. 2018, č. j. 09302-33/2017-ERU, tak, že žalobkyni náleží právo na podporu elektřiny vyrobené z obnovitelného zdroje vyrábějícího elektřinu ze slunečního záření FVE Solar CD, kdy tato FVE byla ve výroku blíže specifikována, a to ve výši stanovené cenovým rozhodnutím Energetického regulačního úřadu účinným pro příslušný kalendářní rok pro zdroje uvedené do provozu od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011, a že účastnici vznikla povinnost žalobkyni tuto podporu formou zelených bonusů poskytovat, přičemž tato práva a povinnosti trvají po celou dobu životnosti energetického zařízení (výrok I.). Současně soud rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v plném rozsahu, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalobkyně se účastnice řízení vyjádřila tak, že je považuje za vadné, příp. nepřípustné, a navrhuje, aby bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud o dovolání žalobkyně rozhodl usnesením ze dne 27. 7. 2021, č. j. 23 Cdo 1272/2021-420, tak, že dovolání odmítl (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (druhý výrok).
Uvedené usnesení Nejvyššího soudu následně Ústavní soud zrušil nálezem ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. I. ÚS 2839/21.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) proto po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., opětovně zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka předně namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil nedostatek dobré víry žalobkyně a tedy i účinky rozhodnutí krajského soudu, kterým byla zrušena licence žalobkyně. Dle dovolatelky licence coby akt veřejné moci zakládala dobrou víru žalobkyně ve správnost tohoto aktu veřejné moci, potažmo dobrou víru v to, že může výrobnu provozovat po právu. V řízení nebylo prokázáno, že by jednala nepoctivě, resp. že by ze svého nepoctivého činu těžila. Argumentace nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 946/16, je dle dovolatelky nepřiléhavá.
Dovolací soud však shledává poukaz odvolacího soudu na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 946/16, případným. V uvedeném nálezu Ústavní soud konstatoval, že nezbytnost ochrany důvěry v akty veřejné moci a z nich nabytých práv může být oslabena tam, kde není dána dobrá víra v jejich správnost či zákonnost, a v této souvislosti mohou nastat v zásadě tři modelové skupiny situací, jejichž hranice však nebudou vždy jasně vymezitelné, a rozlišení v konkrétních případech tak bude na aplikační praxi. Třetí skupinu podle uvedeného rozhodnutí přitom představuje nezákonnost způsobená především či výlučně ze strany oprávněného ze správního rozhodnutí. Půjde zejména o situace, v nichž oprávněný orgány veřejné moci úmyslně uvedl v omyl uvedením nepravdivých skutečností, předložením nepravdivých podkladů, případně dosáhl příznivého rozhodnutí jiným protiprávním způsobem (např. jednáním majícím znaky trestného činu). Za takové situace nemůže být dána ani dobrá víra ve správnost takového rozhodnutí, ani důvěra v jeho zákonnost a neměnnost. Pokud správní soud přistoupí ke zrušení napadeného rozhodnutí za takové situace, zpravidla nebude důvodu, proč osobu oprávněnou z tohoto rozhodnutí chránit před dopady jejího protiprávního jednání (ledaže by bylo třeba chránit práva třetích, nezúčastněných osob).
Ze zjištění soudů nižších stupňů se podává, že k vydání původní licence v roce 2010 došlo v důsledku spáchání trestného činu (zločinu podplácení) osob spojených se žalobkyní a jednajících jménem žalobkyně, když jinak pro vydání licence nebyly splněny podmínky, jelikož výrobna elektřiny nebyla dokončena.
Jestliže odvolací soud, vzhledem ke konkrétním skutkovým okolnostem řešené věci, dospěl k závěru, že žalobkyně nemohla být v dobré víře, neodchýlil se od výše uvedených závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 946/16.
Dovolací soud rovněž připomíná, že přípustnost dovolání nemohou založit námitky založené na zpochybňování skutkových zjištění a na kritice hodnocení důkazů. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem; uplatněním způsobilého dovolacího důvodu přitom není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 517/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4182/2018). Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 777/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2912/2017, či ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4586/2017).
Dovolatelka v dovolání rovněž namítá, že dovolací soud dosud nezkoumal podmínku existence licence jako předpokladu uvedení výrobny do provozu. Dle dovolatelky je uvedení výrobny do provozu na existenci licence nezávislé. Dovolatelka nicméně přehlíží, že uvedenou otázkou se dovolací soud již několikrát zabýval.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1051/2015, uveřejněném pod číslem 104/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal a odůvodnil závěr, dle kterého předpokladem vzniku nároku provozovatele výrobny elektrické energie využívající sluneční záření na výkupní ceny elektřiny stanovené pro rok 2010 (tj. předpokladem pro to, aby bylo možno považovat výrobnu elektrické energie za uvedenou do provozu v roce 2010) je skutečnost, že výrobce začal do konce tohoto roku v souladu s pravomocným rozhodnutím o udělení licence vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy. Tento předpoklad není splněn, jestliže dodávky byly prováděny bezesmluvně a bez připojení k přenosové nebo distribuční soustavě provedeného provozovatelem příslušné soustavy. K tomu doplnil, že splnění předpokladu realizace dodávek energie do elektrizační soustavy rozhodně není možno chápat jen technicky, nýbrž též v právním smyslu; musí jít o dodávky, které jsou realizovány v souladu s právem, nikoliv bez právního titulu, či dokonce protiprávně.
Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2545/2019, pak předpoklad vzniku nároku provozovatele výrobny elektrické energie využívající sluneční záření na podporu podle zák. č. 180/2005 Sb., o podpoře využívání obnovitelných zdrojů (dále též jen „zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů“), ve výši stanovené pro rok 2010, spočívající v tom, že výrobce začal do konce tohoto roku v souladu s pravomocným rozhodnutím o udělení licence vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy, platí i pro výrobny, u nichž výrobce uplatnil podporu využívání obnovitelných zdrojů ve formě zeleného bonusu, jednalo-li se o výrobnu určenou k připojení do elektrizační soustavy (tedy nikoli jako součást tzv. ostrovního systému ve smyslu §3 odst. 1 a §4 odst. 16 zákona č. 180/2005 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2010).
V rozsudku ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5137/2017 (ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2689/18), Nejvyšší soud vyložil, že zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů sice výslovně „uvedení výrobny do provozu“ nedefinuje, ovšem podmínky, které musí výrobna splnit, aby byla uvedena do provozu, lze dovodit již ze samotného účelu zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. Z účelu tohoto zákona výslovně deklarovaného v §1 odst. 2 je zřejmé, že zákonodárce má zájem na tom, aby určitý podíl dodávané elektřiny pocházel z obnovitelných zdrojů. Tento účel není naplněn již tím, že výrobna elektřiny je technicky způsobilá vyrábět elektřinu, nýbrž je naplněn až okamžikem, kdy výrobna elektřinu z obnovitelných zdrojů legálně (tedy na základě licence) dodává do distribuční sítě. Pokud tedy ERÚ v cenovém předpisu podmínil jeho aplikaci právě podmínkou spočívající v legálním dodávání (tj. na základě licence) elektřiny do distribuční sítě, čímž definoval pojem „uvedení výrobny do provozu“, nedopustil se žádného vybočení z mezí svého zákonného zmocnění, ani nezaložil subjektům práva novou povinnost v rozporu s článkem 4 odst. 1 Listiny základní práv a svobod, nýbrž pouze konkretizoval podmínky, za nichž se uplatní konkrétní výkupní ceny, a to v souladu se zákonem o cenách a se zákonem o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. Poukázal rovněž na to, že již v rozsudku ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1051/2015, Nejvyšší soud uvedl, že jak požadavek dodávání energie do sítě, tak požadavek, aby se tak dělo na základě licence, je v souladu se zněním zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů a tvoří s ním logický a přirozeně provázaný celek.
Povinnost uskutečňovat výrobu elektřiny (stejně jako další činnosti v energetických odvětvích) výhradně na základě pravomocně udělené licence patřila a stále patří k elementárním povinnostem podnikání v energetice (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1264/2019 ). Splnění požadavku dodávek do elektrizační soustavy v souladu s udělenou licencí podle bodu 1.9 cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 4/2009 nelze spatřovat v uskutečnění dodávky, jež předchází právní moci rozhodnutí o udělení licence (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2670/2019).
Jestliže v nyní projednávané věci odvolací soud konstatoval, že jednou z podmínek pro „uvedení výrobny do provozu“ v příslušném roce je existence pravomocného rozhodnutí o udělení licence, pak se od výše uvedených závěrů neodchýlil.
Dovolatelka v dovolání dále namítá, že je třeba posoudit soulad národní úpravy s ustanoveními Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/28/ES ze dne 23. dubna 2009 o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů a o změně a následném zrušení směrnic 2001/77/ES a 2003/30/ES (dále též jen „směrnice 2009/28/ES“). Poukazuje na to, že úprava ve směrnici 2009/28/ES ukládá členskému státu povinnost transparentnosti a povinnost poskytnout na odpovídající úrovni podrobné a jednoznačné informace týkající se procesu vyřizování povolení pro zařízení na výrobu energie vč. technických požadavků na tato zařízení kladených. Podle názoru dovolatelky je v rozporu s požadavky směrnice, aby se při posuzování technické způsobilosti energetických zařízení pro výrobu elektrické energie ze slunečního záření vycházelo z pravidel dopředu na odpovídající úrovni nevymezených národních technických norem. Namítá rovněž, že regulace jednotkových výkupních cen elektrické energie vyrobené využitím slunečního záření v cenovém rozhodnutí č. 2/2010 odporuje požadavkům evropského práva na to, aby podmínky a sazby byly objektivní, průhledné a nediskriminační a braly v úvahu náklady a výnosy daných technologií obnovitelných zdrojů energie, přičemž v této souvislosti brojí též proti tomu, že cenové rozhodnutí nelze soudně přezkoumat.
Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. I. ÚS 2839/21, kterým zrušil předchozí usnesení Nejvyššího soudu v nyní řešené věci, konstatoval, že lze z dovolání stěžovatelky logicky dovodit, že naplnění předpokladu přípustnosti dovolání vůči otázkám rozporu vnitrostátní a unijní úpravy spatřovala rovněž ve skutečnosti, že tyto otázky v judikatuře Nejvyššího soudu dosud nebyly řešeny.
Dovolací soud však dospěl k závěru, že uvedené otázky rozporu vnitrostátní a unijní úpravy ohledně procesu vyřizování povolení pro zařízení na výrobu energie, posuzování technické způsobilosti energetických zařízení a výkupních cen přípustnost dovolání založit nemohou, když na řešení těchto otázek rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
V dané věci bylo totiž pro posouzení nároku žalobkyně na podporu elektřiny pro zdroje uvedené do provozu od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011 rozhodné, že rozhodnutí o udělení licence, kterým žalobkyně nárok na podporu zdůvodňovala, bylo zrušeno pro nezákonnost, resp. bylo zjištěno, že k tomuto rozhodnutí o udělení licence došlo v souvislosti se spácháním trestného činu. Účinky rozhodnutí o zrušení licence přitom dle odvolacího soudu nastaly ex tunc a žalobkyni tak nárok na podporu ve výši příslušející zdrojům uvedeným do provozu v roce 2011 nevznikl. Žalobkyně tedy nesplnila podmínky pro uvedení výrobny do provozu v příslušném roce a na uvedeném závěru ničeho nemohou změnit otázky dovolatelky týkající se procesu vyřizování povolení pro zařízení na výrobu energie či výše výkupních cen. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013). Účelem dovolacího řízení není řešit dovolatelem předestřené teoretické (či hypotetické) otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, či ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020).
Dovolatelka rovněž navrhla, aby dovolací soud řízení přerušil a požádal Soudní dvůr Evropské unie o odpověď na předběžné otázky týkající se směrnice 2009/28/ES. Konkrétně dovolatelka předkládá otázky týkající se splnění technických požadavků pro udělení licence pro výrobu elektřiny z obnovitelného zdroje, neudělení licence v případě zjištění jakýchkoli marginálních nedostatků a stanovení výše výkupních cen tak, že není patrno, zda a jakým způsobem byly vzaty v úvahu náklady a výnosy (přínosy) technologie obnovitelných zdrojů, přičemž ve vztahu k posledně uvedené otázce se dovolatelka táže, zda je v této souvislosti relevantní, že národní úprava nepřipouští soudní ani jiný přezkum rozhodnutí regulačního úřadu, kterým se stanoví výše jednotkových výkupních cen energie vyrobené z obnovitelných zdrojů.
Nejvyšší soud, jakožto soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, se tak zabýval tím, zda mu na základě čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (dříve čl. 234, resp. čl. 177 Smlouvy o založení Evropského společenství) nevznikla povinnost položit dovolatelkou formulované otázky jako předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie.
Z hlediska povinnosti soudu členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, obrátit se na SDEU se žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce, je klíčový rozsudek SDEU ze dne 6. 10. 1982, ve věci 283/81, Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della Sanità, v němž SDEU formuloval tři výjimky, kdy národní soudy posledního stupně tuto povinnost nemají, a to jestliže: i) otázka unijního práva není významná (relevantní) pro řešení daného případu, ii) existuje ustálená judikatura SDEU k dané otázce nebo rozsudek SDEU týkající se v zásadě identické otázky (tzv. acte éclairé), iii) jediné správné použití práva Unie je tak zřejmé, že nezůstává prostor pro jakoukoliv rozumnou pochybnost (tzv. acte clair).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není namístě položit dovolatelkou vymezené otázky jako otázky předběžné Soudnímu dvoru Evropské unie, neboť uvedené otázky nejsou významné (relevantní) pro řešení daného případu (tj. jde o naplnění první z výjimek dle výše uvedeného rozhodnutí CILFIT).
Jak již výše vyloženo, v projednávané věci se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, že jí náleží právo na podporu elektřiny vyrobené z obnovitelného zdroje vyrábějícího elektřinu ze slunečního záření, a to ve výši stanovené cenovým rozhodnutím Energetického regulačního úřadu pro zdroj uvedený do provozu v roce 2011. Aby měla žalobkyně nárok na poskytnutí podpory podle cenového rozhodnutí č. 2/2010, musela být splněna podmínka uvedení výrobny do provozu v roce 2011. K uvedení do provozu bylo přitom nutné splnit mj. podmínku nabytí právní moci licence na výrobu elektřiny. K udělení licence v posuzované věci sice v roce 2010 došlo, avšak následně bylo předmětné rozhodnutí Krajským soudem v Brně pro nezákonnost zrušeno, neboť bylo zjištěno, že k udělení licence došlo v souvislosti se spácháním trestného činu. Spornou se v řízení o přiznání podpory stala otázka, zda účinky tohoto zrušujícího rozhodnutí je třeba posuzovat ex nunc či ex tunc. Pro řízení o nároku na podporu elektřiny vyrobené z obnovitelného zdroje tak byla v dané věci rozhodující okolnost, zda zde byla dána existence pravomocného rozhodnutí o udělení licence, nikoliv přezkoumávání technických ani jiných předpokladů, které byly předmětem samostatného řízení o udělení licence. Otázky týkající se stanovení výše výkupních cen směřují do posouzení situace, kdy by soud dospěl k závěru, že nárok na podporu dán je, přičemž by bylo třeba přistoupit k řešení otázky výše této podpory. O takovou situaci však v předmětném řízení nejde. Uvedené otázky tak nejsou pro danou věc relevantní.
Nadto dovolací soud podotýká, že pokud se dovolatelka domáhala posouzení souladnosti tuzemské právní úpravy s uvedeným unijním předpisem, nemůže to být důvodem k položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, neboť Soudní dvůr Evropské unie má v rámci řízení o předběžné otázce ve smyslu čl. 267 SFEU pravomoc rozhodovat pouze o výkladu a platnosti unijního práva; nemůže posuzovat soulad ustanovení vnitrostátních právních předpisů s unijním právem. Tento závěr přitom vychází z rozsudku Soudního dvora ze dne 28. 3. 1995, ve věci C-346/93, Kleinwort Benson (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1434/17, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3979/2019).
Odvolací soud přitom za popsané situace rovněž nepochybil, jestliže předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie nepředložil.
Ve vztahu k namítané nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu dovolací soud poukazuje na to, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). V posuzovaném případě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu představuje dostatečnou oporu k tomu, aby žalobkyně měla možnost v dovolání proti němu formulovat své námitky.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 2. 2024
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu