ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.1343.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 1343/2023-372
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce B. H. , zastoupeného Mgr. Ondřejem Hálou, advokátem se sídlem v Kolíně, Plynárenská 671, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 66/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2022, č. j. 68 Co 121/2022-244, takto:
Zrušuje se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2022, č. j. 68 Co 121/2022-244, v rozsahu výroku I o potvrzení zamítnutí žaloby a v navazujícím nákladovém výroku, a věc se mu vrací v daném rozsahu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se domáhal částky 235 167 Kč s příslušenstvím jako odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Ad 28/2012, zaplacení částky 7 420 Kč jako podílového navýšení, dále povinnosti žalované uznat, že argumentace v jejích rozhodnutích, jakož i argumentace jí podřízených správních orgánů neměla racionální základ, byla účelová, vykonstruovaná, nevěrohodná, překroucená, … sledující cíl zamezit naplnění dikce Podkladu MPSV, co do oprávněně zvýšených nákladů žalobce na bydlení v období jeho sociální potřebnosti, a dále zaplacení nemajetkové újmy za duševní útrapy ve výši 240 000 Kč až 500 000 Kč.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 12. 2021, č. j. 25 C 66/2020-184, zastavil řízení co do zaplacení částky 7 420 Kč, dále povinnosti žalované uznat, že argumentace v jejích rozhodnutích, jakož i argumentace jí podřízených správních orgánů neměla racionální základ, byla účelová, vykonstruovaná, nevěrohodná, překroucená, … sledující cíl zamezit naplnění dikce Podkladu MPSV, co do oprávněně zvýšených nákladů žalobce na bydlení v období jeho sociální potřebnosti, a dále co do zaplacení nemajetkové újmy za duševní útrapy ve výši 240 000 až 500 000 Kč (výrok I), uložil žalované zaplatit žalobci částku 96 250 Kč s 8,25 % p. a. úrokem z prodlení od 14. 10. 2020 do zaplacení (výrok II), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 138 917 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. od 27. 1. 2020 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 10 % p. a. z částky 96 250 Kč od 27. 1. 2020 do 13. 10. 2020, a dále úrok z prodlení z částky 96 250 Kč ve výši 1,75 % p. a. od 27. 1. 2020 do zaplacení (výrok III), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé (ad III) tak, že se o 1,75% úroku z prodlení ročně z částky 96 250 Kč za dobu od 27. 1. 2020 do 13. 10. 2020 samostatně nerozhoduje, a dále jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 10% úrok z prodlení ročně z částky 95 375,60 Kč za dobu od 28. 1. 2020 do 13. 10. 2020 a 1,75% úrok z prodlení ročně z částky 95 375,60 Kč za dobu od 14. 10. 2020 do zaplacení, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
4. Soud prvního stupně dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Dne 1. 6. 2012 podal žalobce žalobu proti žalované, České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí, o přezkoumání pravomocného správního rozhodnutí ve věci opakované dávky sociální péče. Žalobce nesouhlasil s přiznanou částkou opakované dávky sociální péče za období od 1. 11. 1998 do 30. 6. 2000, kdy výše dávky, část nákladů na bydlení, nebyla stanovena s ohledem na skutkový stav věci zjištěný správními orgány. Dne 4. 6. 2012 zaslal Městský soud v Praze žalobu žalované k vyjádření. Žalovaná se vyjádřila podáním ze dne 2. 7. 2012, kde mimo jiné uvedla, že předmětná spisová agenda se nachází jako příloha spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 41 C 222/2009. Žalobce se k tomu dne 3. 8. 2012 vyjádřil tak, že žádá o nařízení jednání a nesouhlasí s rozhodnutím bez jednání. Městský soud v Praze žádal dne 12. 12. 2012 o předmětný správní spis a o zaslání spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 41 C 222/2009, a poté průběžně žádal o tento spis s tím, že Obvodní soud pro Prahu 2 sdělil, že spis nelze zapůjčit, neboť je nařízeno ústní jednání dne 9. 1. 2013. Dne 2. 4. 2014, po opakovaných urgencích a po lhůtování spisu, Obvodní soud pro Prahu 2 sdělil, že spis nelze zapůjčit, neboť je s odvoláním u Městského soudu v Praze. Městský soud v Praze dne 24. 4. 2014 sdělil, že ho bude možné zapůjčit po napsání rozsudku. Dne 9. 6. 2014 sdělil, že byl spis postoupen zpět Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Obvodní soud pro Prahu 2 dne 11. 8. 2014 sdělil, že přišlo dovolání a je nutné spis předložit dovolacímu soudu. Následně Městský soud v Praze zjistil, že dne 10. 7. 2014 byl spis zapůjčen, avšak na přípis Obvodního soudu pro Prahu 2 o podání dovolání byl dán pokyn k vrácení dne 15. 7. 2014. Na dotaz ze dne 17. 12. 2014, zda lze spis opětovně zapůjčit, Obvodní soud pro Prahu 2 dne 23. 12. 2014 sdělil, že spis je stále s dovoláním na Nejvyšším soudu, stejně tak dne 22. 6. 2015 a dne 9. 10. 2015. Dne 11. 2. 2016 Obvodní soud pro Prahu 2 spis zapůjčil. Poté dne 20. 12. 2016 byl spis vrácen Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Dne 24. 11. 2017 Městský soud v Praze vyzval žalovanou, aby předložila úplný spisový materiál, což žalovaná učinila dne 30. 11. 2017. Dne 20. 11. 2018 Městský soud v Praze nařídil jednání na den 13. 12. 2018. Na tomto jednání bylo rozhodnuto tak, že se žaloba zamítá. Rozsudek nabyl právní moci dne 19. 2. 2019. Žalobce podal kasační stížnost, která byla předložena Nejvyššímu správnímu soudu dne 18. 3. 2019. Nejvyšší správní soud rozhodl dne 12. 6. 2019 tak, že kasační stížnost žalobce se zamítá s právní mocí dne 14. 6. 2019. Usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2019, sp. zn.II. ÚS 2676/19, byla odmítnuta ústavní stížnost žalobce jako stěžovatele proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 6. 2019 a Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2018, toto rozhodnutí bylo doručeno právnímu zástupci žalobce dne 23. 10. 2019. Žalobce uplatnil dne 13. 4. 2020 žádost o odškodnění za nepřiměřenou délku řízení u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Ad 28/2012 u Ministerstva spravedlnosti.
5. Soud prvního stupně se zabýval žalovanou vznesenou námitkou promlčení a dospěl k závěru o její nedůvodnosti, neboť žalobce podal žalobu v šestiměsíční promlčecí lhůtě stanovené ustanovením §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). K námitce věci pravomocně rozhodnuté vznesené žalovanou dospěl soud prvního stupně také k závěru o její nedůvodnosti, neboť v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 jakožto soudu prvního stupně pod sp. zn. 41 C 222/2009 byla projednávána žaloba žalobce mimo jiné o odškodnění nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 Ad 43/2010, jež bylo ukončeno vůči žalobci dne 16. 12. 2011. Předmětem tohoto řízení je však odškodnění z titulu nepřiměřené délky řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Ad 28/2012, které bylo zahájeno až dne 1. 6. 2012. Soud prvního stupně při závěru, že celková délka řízení trvajícího 7 let a 5 měsíců není dobou přiměřenou, uvedl, že tak došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, přičemž se v daném případě jedná o vyvratitelnou domněnku vzniku nemajetkové újmy. Při délce řízení trvajícího 7 let a 5 měsíců stanovil základní částku odškodnění na spodní hranici Nejvyšším soudem vymezeného intervalu (15 000 Kč až 20 000 Kč za rok řízení, tj. 1 250 Kč až 1 667 Kč za jeden měsíc řízení). Následně základní částku odškodnění upravil v důsledku kritérií uvedených pod písmeny b) až e) ustanovení §31a odst. 3 OdpŠk. V posuzovaném řízení se nejednalo o natolik složitou věc, aby základní částka byla navyšována. Předmětem řízení byla žaloba o přezkoumání pravomocného správního rozhodnutí ve věci opakované dávky sociální péče. Ve věci bylo rozhodnuto při jediném jednání. Kasační stížnost žalobce byla zamítnuta. Základní částku však nelze ani ponížit pro jednoduchost věci, neboť řízení nebylo zase tak jednoduché vzhledem k obsáhlosti materie, kterou se správní soud musel zabývat. K významu posuzovaného řízení pro žalobce soud prvního stupně uvedl, že se nejednalo o řízení s typově zvýšeným významem, základní částku pro toto kritérium tak není namístě ani snižovat, ani zvyšovat. K jednání žalobce soud prvního stupně uvedl, že se na celkové délce řízení ve smyslu nečinnosti či obstrukcí nepodílel, hodnocení uvedeného kritéria nezakládá ani snížení, ani navýšení základní částky odškodnění. K postupu orgánů veřejné moci soud prvního stupně uvedl, že v řízení se vyskytly zjevné průtahy při vyžadování spisu. Je věcí soudu si zajistit spis, jenž má být podkladem pro rozhodnutí, ať již jeho vypůjčením na krátkou dobu, či pořízením si jeho kopie. Žaloba byla žalobcem podána dne 1. 6. 2012 a první jednání ve věci bylo nařízeno až po více než 6,5 letech na 13. 12. 2018 z důvodu včasného nezajištění podkladového spisu. Soud prvního stupně však vyslovil přesvědčení, že tento průtah na straně soudu je dostatečně zohledněn již stanovením základního odškodnění, neboť právě a jen tato nečinnost soudu, značně prodlouživší řízení, určila celkovou délku řízení jako nepřiměřenou. Hodnocení uvedeného kritéria nezakládá ani snížení, ani navýšení základní částky odškodnění. Po zhodnocení uvedených kritérií soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci náleží odškodnění za nemajetkovou újmu ve výši základní částky 96 250 Kč, pročež žalobě co do této částky vyhověl a co do částky 138 917 Kč žalobu zamítl. Úroky z prodlení pak přiznal z částky 96 250 Kč ve výši platné k prvnímu dni prodlení žalované a od prvního dne prodlení, a to vzhledem k uplatnění nároku žalobcem dne 13. 4. 2020 u žalované a vzhledem k zákonem č. 82/1998 Sb. upravené šestiměsíční lhůtě, stanovené k projednání nároku, když žádost žalobce doručená žalované dne 26. 7. 2019 se týkala řízení vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 41 C 222/2009.
6. Odvolací soud doplnil dokazování. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 5. 2013, č. j. 41 C 222/2009-148, odvolací soud stran předcházejícího (soudem prvního stupně v napadeném rozsudku nezjišťovaného) průběhu řízení o žalobcem požadované opakované dávce sociální péče za období od 1. 11. 1998 do 30. 6. 2020 zjistil následující. Dne 4. 11. 1998 požádal žalobce o přiznání dávek sociálního zabezpečení. Rozhodnutím ze dne 4. 12. 1998 Obvodní úřad Městské části Praha 2 (dále jen „Úřad MČ Praha 2“) nepřiznal žalobci dávku sociální péče. Dne 23. 12. 1998 žalobce znovu požádal o dávky sociální péče a opětovné přezkoumání jeho žádosti. Dne 23. 12. 1998 žalobce zaslal Úřadu MČ Praha 2, humanitnímu odboru, podrobné vylíčení své majetkové situace. Dne 16. 11. 1998 se žalobce dostavil na příslušný úřad a prohlásil, že svou kupónovou knížku daroval své mamince. Rozhodnutím ze dne 8. 12. 1998 Magistrát hl. m. Prahy, odbor sociální péče a zdravotnictví, rozhodl o přerušení řízení. Rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy, odboru sociální péče a zdravotnictví, ze dne 9. 3. 1999 bylo zrušeno rozhodnutí Úřadu MČ Praha 2 ze dne 4. 12. 1998. Dne 21. 4. 1999 Úřad MČ Praha 2 oznámil žalobci přiznání dávky státní sociální podpory, a to příspěvku na bydlení ve výši 488 Kč na základě žádosti podané dne 14. 4. 1999. Dne 13. 5. 1999 žalobce znovu požádal o sociální výpomoc, a to vzhledem k narůstající nepravděpodobnosti poskytnutí sociální výpomoci na základě žádosti ze dne 4. 11. 1998. Rozhodnutím ze dne 14. 5. 1999 Úřad MČ Praha 2 žalobci nepřiznal dávku sociální péče. Dne 4. 6. 1999 sociální pracovnice navštívila žalobce a téhož dne Úřad MČ Praha 2 znovu vydal rozhodnutí, kterým žalobci nepřiznal dávku sociální péče. Dne 14. 6. 1999 žalobce podal odvolání proti rozhodnutí ze dne 14. 5. 1999. Dne 25. 6. 1999 se žalobce odvolal proti rozhodnutí Úřadu MČ Praha 2 ze dne 4. 6. 1999. Magistrát hl. m. Prahy ve věci rozhodl dne 26. 8. 1999 tak, že obě odvolání zamítl a napadená rozhodnutí potvrdil. Dne 10. 9. 1999 žalobce znovu požádal o přiznání dávek sociálního zabezpečení. Rozhodnutím ze dne 30. 9. 1999 Úřad MČ Praha 2 znovu rozhodl o nepřiznání dávky sociální péče žalobci. Dne 27. 10. 1999 žalobce znovu podal odvolání proti tomuto rozhodnutí Úřadu MČ Praha 2 ze dne 30. 9. 1999. Věc byla dne 8. 11. 1999 poustoupena Magistrátu hl. m. Prahy. Dne 16. 12. 1999 žalobce znovu požádal o sociální výpomoc. Dne 8. 12. 1999 Magistrát hl. m. Prahy rozhodl o zamítnutí odvolání a potvrzení rozhodnutí Úřadu MČ Praha 2 ze dne 30. 9. 1999. Žalobce následně podal na Ministerstvu práce a sociálních věcí podnět k přezkoumání výše uvedených rozhodnutí. Rozhodnutím Ministerstva práce a sociální věcí ze dne 7. 11. 2001 byla zrušena výše uvedená rozhodnutí a věc byla vrácena zpět Úřadu MČ Praha 2 k opětovnému rozhodnutí. V odůvodnění odbor sociální politiky MPSV ČR uvedl, že zjistil, že v daném případě nebyly při posuzování sociální potřebnosti vzaty v úvahu skutečné náklady na domácnost, tj. skutečný nájem, byť neplacený přímo majiteli bytu, ale prostřednictvím splátek úvěru. Dále nebyla vzata v úvahu skutečnost, že všechny akcie nebyly vlastnictvím B. H. a prodejem v RM systému bylo za jednu akcii vyplaceno méně než 300 Kč. Dne 31. 5. 2002 Úřad MČ Praha 2 ve věci vydal nové rozhodnutí, v odůvodnění odvolání žalobce namítl, že není spokojen s výší částek, které mu byly přiznány. O odvolání žalobce rozhodl dne 5. 9. 2002 Magistrát hl. m. Prahy a napadené rozhodnutí potvrdil. Proti rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 5. 9. 2002 a rozhodnutí Úřadu MČ Praha 2 podal žalobce žalobu u Městského soudu v Praze, věc byla vedena pod sp. zn. 2 Ca 8/2003. Rozsudkem ze dne 8. 8. 2003 byla rozhodnutí Magistrátu i Úřadu MČ Praha 2 pro nepřezkoumatelnost, nesrozumitelnost a nedostatek odůvodnění zrušena a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dne 23. 1. 2004 Úřad MČ Praha 2 rozhodl o nepřiznání dávky sociální péče za období od 1. 11. 1998 do 11. 5. 1999 a žalobci přiznal dávku sociální péče od 12. 5. 1999. Magistrát hl. m. Prahy rozhodnutím ze dne 30. 6. 2004 k odvolání žalobce zrušil rozhodnutí Úřadu MČ Praha 2 a věc mu vrátil zpět. Žalobce následně podal ve věci návrh na vyloučení paní Z. S., M. D., D. Z. a H. D. O těchto následně Úřad MČ Praha 2 rozhodl tak, že nejsou vyloučeny z řízení o poskytování dávek sociální péče žalobci. Dne 13. 1. 2005 Úřad MČ Praha 2 rozhodl tak, že žalobci nepřiznal dávku sociální péče za období od 1. 11. 1998 do 11. 5. 1999 a následně od 12. 5. 1999 žalobci dávky přiznal. Dne 31. 1. 2005 podal žalobce odvolání a věc byla znovu postoupena Magistrátu hl. m. Prahy, který rozhodnutím ze dne 19. 4. 2005 rozhodnutí Úřadu MČ Praha 2 zrušil a věc vrátil zpět k dalšímu řízení. Dne 23. 11. 2005 žalobce znovu podal návrh na vyloučení H. D. a Z. S. z projednání věci, dne 29. 11. 2005 Úřad MČ Praha 2 znovu požádal o prodloužení lhůty pro vydání rozhodnutí. Magistrát hl. m. Prahy tuto lhůtu prodloužil do 31. 1. 2006. Dne 23. 1. 2006 Úřad MČ Praha 2 ve věci vydal rozhodnutí, kterým přiznal žalobci opakující se dávku sociální péče od 1. 11. 1998. Věc byla po odvolání žalobce předložena Magistrátu hl. m. Prahy, který rozhodnutím ze dne 11. 5. 2006 odvoláním napadené rozhodnutí potvrdil. Proti rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy podal žalobce návrh na jeho přezkum mimo odvolací řízení na Ministerstvu práce a sociálních věcí, to ve věci rozhodlo dne 7. 9. 2006 tak, že rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru sociální péče a zdravotnictví, a rozhodnutí Úřadu MČ Praha 2 se ruší, neboť správní orgány nepřihlédly ke skutečným nákladům žalobce na bydlení, když žalobce splácí úvěr, který mu byl poskytnut na rekonstrukci bytu. Dne 16. 2. 2007 Úřad MČ Praha 2 rozhodl o přiznání dávky sociální péče žalobci, a to od 1. 11. 1998 do 31. 3. 2000 ve výši 3 430 Kč a od 1. 4. 2000 do 30. 6. 2000 ve výši 3 770 Kč. Dne 10. 5. 2007 rozhodl Magistrát hl. m. Prahy o odvolání a potvrdil rozhodnutí Úřadu MČ Praha 2. Proti tomuto rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy následně žalobce podal dne 16. 7. 2007 žalobu, věc byla vedena u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 Ad 43/2010.
7. Dále odvolací soud stran předcházejícího průběhu řízení o žalobcem požadované opakované dávce sociální péče za období od 1. 11. 1998 do 30. 6. 2020 zjistil, že žalobce podal dne 16. 7. 2007 správní žalobu o zrušení rozhodnutí vydaného Magistrátem hl. m. Prahy, odboru sociální péče a zdravotnictví, ze dne 10. 5. 2007. Tímto rozhodnutím bylo potvrzeno rozhodnutí humanitního odboru Úřadu MČ Praha 2 ze dne 23. 1. 2006. Dne 1. 2. 2010 soud ve věci rozhodl a zrušil napadené rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 10. 5. 2007. Proti tomuto rozhodnutí byla dne 18. 2. 2010 podána kasační stížnost a spis byl dne 9. 10. 2010 předložen Nejvyššímu správnímu soudu. Nejvyšší správní soud rozhodnutím ze dne 17. 6. 2010 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil zpět soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně ve věci znovu rozhodl dne 14. 12. 2010, kdy žalobu zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 14. 1. 2011 kasační stížnost a Nejvyšší správní soud rozhodnutím ze dne 14. 4. 2011 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil zpět soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dne 14. 6. 2011 soud prvního stupně ve věci vydal další rozhodnutí, kterým zrušil napadané rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 10. 5. 2007. Proti tomuto rozhodnutí podal Magistrát hl. m. Prahy kasační stížnost, a to dne 26. 7. 2011, tato kasační stížnost byla dne 30. 11. 2011 zamítnuta. Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2014, č. j. 13 Co 396/2013-187, odvolací soud zjistil, že k odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 5. 2013, č. j. 41 C 222/2009-148, jímž soud prvního stupně přiznal žalobci částku 82 250 Kč a 25 000 Kč jakožto zadostiučinění za nepřiměřenou délku předcházejícího správního a soudního řízení, odvolací soud zadostiučinění za nepřiměřenou délku předcházejícího správního a soudního řízení navýšil, a to na částku 123 666 Kč a částku 59 791,50 Kč. Žalobci tak bylo za předcházející dobu řízení přiznáno zadostiučinění z titulu nepřiměřené délky řízení ve výši 183 457,50 Kč. Z žádosti žalobce ze dne 25. 7. 2019 adresované žalované – Ministerstvu spravedlnosti a přípisu žalované – Ministerstva spravedlnosti ze dne 26. 7. 2019, č. j. MSP-1894/2019-ODSK-ODSK/2, odvolací soud zjistil, že žalobce dne 26. 7. 2019 uplatnil u žalované požadavek na poskytnutí zadostiučinění v penězích z titulu nepřiměřené délky řízení vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. 2 Ad 28/2012, kdy stran řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 222/2009 uvedl, že důvodem, proč bylo jednání ve věci vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 2 Ad 28/2012 nařízeno až po 6 a půl letech od podání žaloby, byla nedostupnost správního spisu, jenž byl součástí odškodňovacího spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 222/2009.
8. Odvolací soud po přezkumu napadeného rozsudku nejprve konstatoval, že soud prvního stupně pochybil, pokud posuzoval řízení vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 2 Ad 28/2012 samostatně, izolovaně, kdy, jak již odvolací soud předeslal při odvolacím jednání, je třeba jak na řízení vedené před správními orgány, tak na předcházející soudní řízení správní, tak i právě na soudní řízení správní vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 2 Ad 28/2012 nahlížet z pohledu požadavku na poskytnutí zadostiučinění z titulu nepřiměřené (celkové) délky řízení jako na jeden celek a jednotlivá kritéria, byť demonstrativně vyjmenovaná zákonem č. 82/1998 Sb., posoudit právě vzhledem k celkové délce řízení. Rovněž soud prvního stupně podle odvolacího soudu pochybil ve skutkovém zjištění stran uplatnění nároku žalobcem u žalované a s tím souvisejícím posouzením počátku prodlení žalované a korespondující výší úroku z prodlení. Uvedená pochybení napravil odvolací soud v odvolacím řízení, kdy na straně jedné skutková zjištění stran průběhu předcházejících řízení učinil z doplnění dokazování a na straně druhé chybné skutkové zjištění stran uplatnění nároku žalobcem u žalované učinil ze zopakování dokazování. Odvolací soud v rámci právního posouzení nejprve uvedl, že i na předmětné správní řízení lze vztáhnout aplikaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a navazující judikaturu Nejvyššího soudu, dle níž se čl. 6 odst. 1 Úmluvy v rozsahu garance práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vztahuje nejen na řízení před soudem, ale i na ta správní řízení, v nichž správní orgány rozhodují o občanských právech nebo závazcích jejich účastníků. Jelikož čl. 6 odst. 1 Úmluvy na správní řízení dopadá, odpovědnostním titulem je tak porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Je tak podle odvolacího soudu nutné na všechny fáze řízení nahlížet jako na řízení jediné, a to bez ohledu na to, že žalobce se v tomto řízení domáhal (po částečném zpětvzetí žaloby, kdy se původně mimo jiné domáhal i poskytnutí doplatku zadostiučinění ve výši 7 420 Kč za nepřiměřeně dlouhé správní řízení) poskytnutí zadostiučinění jen za jednu fázi řízení, a to v pořadí poslední soudní řízení správní. V této souvislosti odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2755/2014, a vymezil počátek rozhodné doby řízení, a to podáním žádosti o přiznání dávky sociálního zabezpečení dne 4. 11. 1998. Rozhodná doba řízení skončila podle odvolacího soudu doručením posledního vydaného rozhodnutí, usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti ze dne 9. 10. 2019, žalobci, tedy dne 23. 10. 2019. Rozhodná doba řízení tak činila cca 20 let a 11 měsíců. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně shledal celkovou dobu řízení nepřiměřenou, když tato zjevná nepřiměřenost byla dána celkovou dobou řízení jako takovou. Podle odvolacího soudu tedy došlo k porušení odpovídajícího práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě a v daném případě se uplatní i vyvratitelná domněnka o vzniku nemajetkové újmy žalobci. Žalovaná ani vznik nemajetkové újmy žalobce nevyvracela, jen měla za to, že mu nevznikla v takové intenzitě, aby zasluhovala poskytnutí zadostiučinění v žalobcem požadované výši. Soud prvního stupně rovněž podle odvolacího soudu správně posoudil adekvátní formu zadostiučinění, když dospěl k závěru, že konstatování porušení práva žalobce není dostatečným zadostiučiněním, neboť nelze dle odvolacího soudu dovodit bagatelní význam pro žalobce. V této souvislosti odvolací soud uvedl, že zásadním kritériem nejen pro určení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích, ale i pro stanovení formy zadostiučinění, je význam namítaného řízení pro účastníka. S ohledem na dobu trvání řízení, kterou lze označit za extrémně dlouhou, odvolací soud přikročil k použití základní částky (roční sazby) zadostiučinění na samé horní hranici judikovaného rozmezí, a to 20 000 Kč s polovičním krácením za první dva roky řízení. Odvolací soud pak po doplnění dokazování dospěl k závěru, že základní částku zadostiučinění ve výši 398 333 Kč (380 000 Kč za 20 let řízení + 18 333 Kč za dalších 11 měsíců řízení) je namístě modifikovat vzhledem ke kritériím stanoveným v ustanovení §31a odst. 3 OdpŠk. Odvolací soud nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně o standardním významu řízení pro žalobce, neboť typově zvýšený význam byl dán vzhledem k předmětu posuzovaného řízení, kdy se jednalo o dávku sociální péče. V této souvislosti odvolací soud opětovně poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2755/2014, a přikročil ke zvýšení základní částky o 20 %. K vyššímu procentuálním zvýšení neshledal důvod, neboť z průběhu předmětného řízení je zřejmé, že žalobci sociální dávka byla částečně přiznána v květnu 2002 a poté v lednu 2004, žalobce však nebyl spokojený s výší přiznané dávky a následně i s obdobím, za jaké mu byla ne/přiznána a nadále proti rozhodnutím brojil, přičemž i význam řízení se může v průběhu řízení měnit. Odvolací soud neshledal relevanci argumentu žalobce, že by měla být základní částka zadostiučinění navýšena dokonce o 50 % z důvodu zvýšeného významu řízení pro žalobce, neboť řízení o správní žalobě bylo v určitém smyslu zbytečné, a to za situace, kdy žalobce měl očekávat, že správní orgán bude postupovat dle svých dřívějších názorů vyslovených v jeho dokumentu z roku 2002, jenž měl žalobce navrhovat k provedení důkazu. Odvolací soud přistoupil ke snížení základní částky zadostiučinění z důvodu podílu žalobce na délce řízení, neboť se na délce řízení ve fázi správního řízení nikoliv nevýznamně podílel, když podával opakované nedůvodné námitky podjatosti úředních osob, přičemž tato skutečnost vyvolala nutnost na ně procesně reagovat. Ve fázi soudních řízení negativní podíl žalobce na délce řízení odvolací soud nezaznamenal, pročež přikročil ke snížení základní částky odškodnění jen o 10 %. Odvolací soud rovněž přistoupil ke snížení základní částky zadostiučinění z důvodu skutkové a hmotněprávní a procesní složitosti věci, neboť správní orgány zajišťovaly řadu podkladů pro své rozhodnutí, rozhodování správní orgánů bylo ovlivněno nejednoznačností řešené otázky a správní orgány vydaly i řadu procesních rozhodnutí. Ve fázi předcházejícího soudního řízení nelze dospět k závěru o jednoduchosti věci, ve fázi posledního soudního řízení však skutková i právní složitost dána nebyla, pročež odvolací soud přikročil ke snížení základní částky odškodnění jen o 10 %. Věc byla řešena na dvou stupních správními orgány, došlo k přezkumu mimo odvolací správní řízení, ze strany soudů rozhodoval Městský soud v Praze, Nejvyšší správní soud a Ústavní soud, pročež odvolací soud přikročil vzhledem k počtu stupňů ve věci rozhodujících orgánů, jakožto možnému samostatnému kritériu, ke snížení základní částky odškodnění o 40 %. Naopak odvolací soud shledal důvod pro navýšení základní částky z důvodu postupu orgánů veřejné moci, neboť ve fázi předcházejícího soudního řízení došlo dle odvolacího soudu k nečinnosti v trvání cca 1 roku a ve fázi posledního soudního řízení došlo k mohutnému průtahu v řízení při vyžadování správního spisu, kdy tak došlo k nařízení jednání s výrazným zpožděním (nařízeno dne 20. 11. 2018 na den 13. 12. 2018, žaloba však byla podána již dne 1. 6. 2012). V jiných fázích řízení však odvolací soud žádné průtahy nezaznamenal, pročež přikročil ke snížení (správně „zvýšení“ – pozn. Nejvyššího soudu) základní částky odškodnění jen o 10 %. Odvolací soud ze shora uvedených důvodů přikročil ke snížení základní částky ve výši 398 333 Kč celkově o 30 % (jimž odpovídá částka 119 499,90 Kč) na výslednou částku 278 833,10 Kč. Žalobci však již bylo v předcházejícím odškodňovacím řízení přiznáno zadostiučinění ve výši 183 457,50 Kč, po odečtu této částky od částky 278 833,10 Kč by bylo žalobci namístě přiznat ještě částku 95 375,60 Kč jakožto zadostiučinění z titulu nepřiměřené délky posuzovaného řízení. Soudem prvního stupně žalovanou nenapadeným vyhovujícím výrokem však bylo žalobci přiznáno další zadostiučinění ve výši 96 250 Kč, tedy ještě vyšší, pročež odvolací soud neshledal důvod ke změně zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně, co se týče jistiny tvrzeného nároku. Odvolací soud však rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé změnil tak, že se o 1,75% úroku z prodlení ročně z částky 96 250 Kč za dobu od 27. 1. 2020 do 13. 10. 2020 samostatně nerozhoduje a tak, že uložil žalované zaplatit žalobci 10 %úrok z prodlení ročně z částky 95 375,60 Kč za dobu od 28. 1. 2020 do 13. 10. 2020 a 1,75% úrok z prodlení ročně z částky 95 375,60 Kč za dobu od 14. 10. 2020 do zaplacení. Odvolací soud uvedl, že na straně jedné soud prvního stupně o 1,75% úroku z prodlení ročně z částky 96 250 Kč za dobu od 27. 1. 2020 do 13. 10. 2020 rozhodl duplicitně a na straně druhé po zopakování dokazování dospěl k závěru, že žalovaná se ocitla v prodlení dne 28. 1. 2020, a to za situace, kdy žalobce u ní nárok uplatnil dne 26. 7. 2019, posledním dnem zákonem č. 82/1998 Sb. zakotvené šestiměsíční lhůty stanovené k projednání nároku by byl den 26. 1. 2020, jelikož se však jednalo o neděli, posledním dnem lhůty k plnění byl první následující pracovní den, tj. pondělí 27. 1. 2020, a až ode dne následujícího se žalovaná ocitla v prodlení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, v jehož úvodu sice uvádí, že rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, z odůvodnění je ale patrné, že jej napadá jen v rozsahu potvrzení zamítnutí žaloby (bod 23 dovolání). V dovolání uplatnil následující dovolací důvody.
10. Odvolací soud nesprávně posoudil otázku navýšení základní částky odškodnění pro význam řízení pro žalobce. Žalobce uvedl, že odvolací soud nejprve správně korigoval nesprávný závěr soudu prvního stupně, který považoval posuzované řízení za standardně významné. Odvolací soud takto dle žalobce správně dospěl k tomu, že se v případě posuzovaného řízení jedná o takový typ řízení, u kterého se zvýšený význam pro poškozeného presumuje. Odvolací soud však v této souvislosti nesprávně dospěl k navýšení základní částky pouze o 20 %. Odvolací soud v odůvodnění tohoto dílčího závěru dovodil, že se význam řízení pro žalobce v jeho průběhu změnil. Jakkoliv žalobce nepolemizuje s tím, že se význam řízení pro poškozeného skutečně může v jeho průběhu měnit, nemůže se ztotožnit s tím, že by to byl jeho případ.
11. Odvolací soud měl také nesprávně snížit základní částku odškodnění pro údajný podíl žalobce na délce správního řízení, když uvedl, že žalobce podával opakované nedůvodné námitky podjatosti úředních osob.
12. Dále dle žalobce odvolací soud nedůvodně snížil základní částku odškodnění pro údajnou složitost věci a pro počet stupňů rozhodujících orgánů. K tomu žalobce uvedl, že odvolací soud přistoupil ke snížení základní částky odškodnění o 10 % pro údajnou složitost věci a zároveň o 40 % pro počet stupňů ve věci rozhodujících orgánů. V této otázce dle žalobce odvolací soud pochybil, když vymezil počet instancí jako samostatné kritérium a nepodřadil jej pod hledisko složitosti věci.
13. Nakonec odvolací soud dle žalobce nesprávně posoudil otázku navýšení základní částky odškodnění pro postup orgánů veřejné moci, když přikročil k navýšení částky odškodnění pouze o 10 % z důvodu postupu orgánů veřejné moci s odůvodněním, že ve fázi správního řízení došlo k nečinnosti v trvání cca 1 roku a ve fázi soudního řízení správního k „mohutnému průtahu“, jelikož první jednání ve věci bylo nařízeno až po téměř 6 a půl letech. Žalobce považuje za nepřiměřené, mělo-li by dojít k navýšení základní částky odškodnění o pouhých 10 % za situace absolutní nečinnosti orgánů veřejné moci po dobu 7 a půl let.
14. Přípustnost dovolání ohledně výše uvedených otázek spatřuje žalobce v tom, že se odvolací soud při jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
15. Žalovaná ve vyjádření k dovolání pouze uvedla, že „navrhuje odmítnutí dovolání, neboť nesplňuje podmínky, uvedené v §237 občanského soudního řádu, když se soud v napadeném rozsudku neodchýlil od rozhodovací praxe a důvody dovolání, uvedené na straně 5 dovolání, nejsou proto dovolacími důvody podle tohoto ustanovení. Otázka snížení nebo zvýšení částky odškodnění je řešena v mnoha rozhodnutích Nejvyššího soudu, takže se v těchto případech dá mluvit o ustálené judikatuře“.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
17. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
18. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
19. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
21. Otázka změny významu předmětu řízení pro žalobce v jeho průběhu přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť se při jejím posouzení odvolací soud neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011), která takový postup připouští. Námitka proti posouzení nároku žalobce v dané otázce je tak především námitkou proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, jestliže dovolatel namítá, že u něj ke změně významu předmětu řízení nedošlo. Taková námitka je však nezpůsobilým dovolacím důvodem, neboť není námitkou proti právnímu posouzení (§241a odst. 1 o. s. ř.).
22. Otázka posouzení kritéria složitosti řízení přípustnost nezakládá, neboť zohlednění kritéria více instancí je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009). Odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, není důvodný, neboť odvolací soud nepřičetl složitost řízení žalobci k tíži, ale zohlednil ji jako objektivní kritérium.
23. Dovolání je však přípustné pro otázku podílu poškozeného na celkové délce řízení podáváním nedůvodných námitek podjatosti a otázku proporcí mezi jednotlivými kritérii, neboť v těchto otázkách je napadený rozsudek v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
24. Dovolání je důvodné.
25. Podle §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení, a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
26. Chování poškozeného je subjektivním kritériem, které může na celou délku řízení působit jak negativně, tak i pozitivně. Na jednu stranu může poškozený jako účastník řízení přispět k nárůstu jeho délky svou nečinností (např. nereagováním na výzvy soudu) nebo naopak svou aktivitou ryze obstrukčního charakteru (např. opakované činění nejasných podání, navrhování provedení mnoha důkazů, četné změny žalobních návrhů atd.), a to jak úmyslným, tak i nedbalostním jednáním, zde jde pak o „průtahy“ (užívá-li zákon tohoto pojmu i ve vztahu k chování poškozeného) vedoucí k prodloužení řízení ve smyslu §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk. Na druhou stranu může poškozený jakožto účastník řízení vyvíjet činnost alespoň teoreticky směřující ke zkrácení délky řízení – v což lze zahrnout i využití dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení způsobené nečinností rozhodujícího orgánu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“).
27. Avšak skutečnost, že účastník využívá svých procesních práv daných mu vnitrostátním právním řádem (podávání opravných prostředků, námitek atd.), nemůže jít k jeho tíži z hlediska prodloužení délky řízení (srov. rozsudek senátu druhé sekce ESLP ze dne 18. 4. 2006, ve věci Patta proti České republice , stížnost č. 12605/02, odst. 69). Naopak důvodnost takto podaných opravných prostředků může naznačovat nesprávný úřední postup na straně orgánu veřejné moci, což může být zohledněno jako důvod prodloužení délky řízení spočívající v postupu orgánu veřejné moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, nebo Stanovisko).
28. Na druhou stranu nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na návrhy, opravné prostředky nebo námitky účastníků řízení (srov. rozsudek senátu druhé sekce ESLP ze dne 25. 5. 2004, ve věci Dostál proti České republice , stížnost č. 52859/99, odst. 209 a 220), zvláště jde-li o návrhy, opravné prostředky či námitky zjevně nedůvodné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009).
29. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného uvádí, že podíl poškozeného na celkové délce řízení činěním procesních úkonů je možné zohlednit podle kritéria §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk jen tehdy, jde-li o úkony, které mu nepřísluší (ke kterým není subjektivně legitimován), nebo o úkony šikanózní, směřující k prodloužení řízení. Nic takového ze skutkových zjištění však neplyne. Procesní aktivitu žalobce proto nebylo možné zohlednit v rámci kritéria podílu poškozeného na průtazích [§31a odst. 3 písm. c) OdpŠk], ale toliko v rámci kritéria složitosti řízení [§31a odst. 3 písm. b) OdpŠk].
30. Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou proporcí mezi jednotlivými kritérii. Již dříve Nejvyšší soud ve své judikatuře uvedl, „že zásadně by mělo platit, že se na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, projeví kritéria uvedená v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela. Řečeno jinak, přispěl-li k celkové délce řízení postup orgánů veřejné moci výrazně vyšší měrou než složitost věci, není možné, aby při hodnocení přiměřenosti délky řízení a poskytovaného zadostiučinění došlo pouze ke zhodnocení kritéria složitosti věci, nikoli již ke zhodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012).
31. Odvolací soud se však v předmětné věci odchýlil od citované judikatury Nejvyššího soudu, a to přinejmenším v tom, že shledal rovnocenný podíl žalobce (byť nesprávně, jak je shora vysvětleno) na celkové délce řízení podáváním nedůvodných námitek podjatosti a podíl orgánů výkonu veřejné moci, spočívající v průtazích v řízení. Ze skutkových zjištění přitom neplyne, že by si rozhodování o námitkách podjatosti vyžádalo srovnatelný čas.
32. Nejvyšší soud neshledal vady řízení, a to ani žalobcem namítané porušení práva na spravedlivý proces při posouzení významu předmětu řízení pro žalobce, neboť okolnost změny významu předmětu řízení v jeho průběhu byla zjistitelná ze soudního spisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1597/2014).
33. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. v části potvrzující zamítnutí žaloby co do částky 138 917 Kč s příslušenstvím a v navazujícím výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a věc mu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
34. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 1. 2024
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu