ECLI:CZ:NS:2024:33.CDO.540.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 540/2023-321
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně SOTARO Solutions s. r. o., se sídlem Praha 5, Hlubočepy, Voskovcova 1130/34, identifikační číslo osoby 02544679, zastoupené Mgr. Lukášem Zdvihalem, advokátem se sídlem Praha, Dušní 907/10, proti žalované VAPOS, spol. s r. o., se sídlem Jičín, Soudná 62, identifikační číslo osoby 00654981, zastoupené Mgr. René Příhodou, Ph.D., advokátem se sídlem Hradec Králové, Škroupova 471, o zaplacení 310 493,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 207 C 3/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 10. 2022, č. j. 47 Co 102/2020-302, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se domáhá po žalované zaplacení storno poplatku ve výši 310 493,40 Kč za odstoupení od smlouvy sjednaného v klientské smlouvě uzavřené s žalovanou dne 3. 10. 2014 podle §1746 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“).
2. Okresní soud v Jičíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 3. 2020, č. j. 207 C 3/2018-128, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 310 493,40 Kč spolu s 8,5 % p. a. úrokem z prodlení ode dne 22. 1. 2018 do zaplacení, to vše do 3 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení mezi účastnicemi a o nákladech státu.
3. Krajský soud v Hradci Králové (odvolací soud) rozsudkem ze dne 18. 10. 2022, č. j. 47 Co 102/2020-302, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení částky 310 493,40 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení ročně od 22. 1. 2018 do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech řízení mezi účastnicemi před soudy obou stupňů a o nákladech státu.
4. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastnice uzavřely dne 3. 10. 2014 klientskou smlouvu (dále též jen „smlouva“ nebo též jako „smlouva z roku 2014“), podle níž se žalobkyně zavázala pro žalovanou provést analytické práce v jednotlivých nákladových kategoriích. V nákladové kategorii „Energie“ byl projekt ukončen v prosinci 2014, kdy žalobkyně sdělila žalované, že v této kategorii našla pouze minimální příležitost k úsporám. V průběhu roku 2017 žalobkyně nabídla žalované opětovné posouzení možných úspor energií, s čímž žalovaná souhlasila. Odvolací soud po provedeném dokazování nepřisvědčil tvrzení žalobkyně, že projekt „Energie“ byl v roce 2017 zahájen podle smlouvy uzavřené v roce 2014, ani jejímu následnému tvrzení, že projevila úmysl v roce 2017 postupovat podle podmínek původní smlouvy uzavřené v roce 2014. Podle odvolacího soudu takový úmysl (postupovat podle smlouvy z roku 2014) nemohla žalovaná dovodit (bez výslovného odkazu) pouze z použití shodných pojmů ve zprávě ze schůzky ze dne 12. 9. 2017, jež obsahovala i smlouva z roku 2014. Nabídku úspor energií, která ze strany žalobkyně v roce 2017 zazněla, lze považovat za obvyklou nabídku dodavatelů energií nebo jejich zprostředkovatelů a pokud je možnost úspory nalezena, může se zákazník rozhodnout, zda uzavře novou smlouvu či nikoli. Běžné shrnutí informací o stávající spotřebě a ceně energií nelze považovat za jednoznačného ukazatele o uzavření jakékoli smlouvy. Žalobkyně neprokázala, že „při schůzce v roce 2017 poučila žalovanou o svém úmyslu postupovat při hledání úspor energií v roce 2017 stejně, jako to bylo mezi stranami ujednáno ve smlouvě ze dne 3. 10. 2014“ a ani to, že by to „z jiných okolností“ muselo být žalované známo. Podle odvolacího soudu žalobkyně netvrdila, že by strany uzavřely v roce 2017 novou klientskou smlouvu se stejnými právy a povinnostmi jako v roce 2014 a neprokázala tak existenci smluvního ujednání, podle kterého by jí náležel (žalobou požadovaný) storno poplatek ve výši 310 493,43 Kč. Odvolací soud neshledal důvodným ani nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení žalované získáním informací na dosažení úspor v nákladové kategorii „Energie“.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), spatřuje v tom, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně odvolací soud svým napadeným rozhodnutím nerespektoval právní názor dovolacího soudu vyjádřený v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu v této projednávané věci (rozsudek ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 61/2021). Dovolatelka namítá, že odvolací soud nerespektoval právní názor dovolacího soudu, výklad právních jednání v oblasti energie provedl nedostatečným způsobem a zároveň nepřípustným způsobem odmítl provést dovolatelkou navrhovaný důkaz výpovědí svědka K., přičemž v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu selektivně použil výpovědi svědků slyšených před soudem prvního stupně. Dle dovolatelky je podstatou sporu mezi stranami posouzení otázky hmotného práva, a to, „zda práce na projektu energie v roce 2017 probíhaly v režimu klientské smlouvy, a to ať už na základě stále účinné klientské smlouvy, nebo na základě klientskou smlouvou vytvořené zavedené praxe stran“.
6. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
7. Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř.“) platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
9. Přípustnost dovolání nezakládá námitka, že odvolací soud nesprávně provedl výklad právních jednání uskutečněných v roce 2017 ve vztahu k projektu „Energie“, čímž nerespektoval právní názor dovolacího soudu vyjádřený v kasačním rozsudku ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 61/2021, vydaného v projednávané věci. Odvolací soud se výkladem právního jednání realizovaného v roce 2017 zabýval, přitom postupoval podle v dotyčném rozhodnutí předestřených pravidel týkajících se interpretace právních jednání (§555 až 558 o. z.). Obecně formulovaná námitka dovolatelky, že „odvolací soud výklad právních jednání provedl nedostatečným způsobem“, není způsobilá přivodit důvodný závěr, že se odvolací soud od uvedených interpretačních pravidel odchýlil (a v čem).
10. Výtka žalobkyně vůči postupu odvolacího soudu, který nezopakoval všechny důkazy provedené soudem prvního stupně, přípustnost dovolání nezakládá. Dovolatelka sice odkazuje na judikatorně ustálený závěr, podle něhož je odvolací soud povinen zopakovat dokazování v případě, kdy se chce odchýlit od jejich hodnocení soudem prvního stupně, přehlíží však, že taková situace v projednávané věci nenastala, neboť odvolací soud neprovedení výslechu svědka K. odůvodnil tím, že tento svědek nebyl přítomen jednání, jehož obsahem byla diskuze ohledně klientské smlouvy.
11. Nejvyšší soud již mnohokrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, které se opírá o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř.) [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
12. Právní závěr, že za trvání původní smlouvy z roku 2014 došlo ke změně původního závazku, žalobkyně buduje na vlastní skutkové verzi (prosazuje, že je mezi stranami nesporné, že jednání o obnovení prací na projektu Energie proběhla za trvání původní smlouvy z roku 2014, že mezi nimi došlo k dohodě o změně původního závazku, nebo že se (strany) dohodly na úpravě původní smlouvy a že obě strany měly zjevně v úmyslu postupovat v souladu s klientskou smlouvou) odlišné od té, k níž dospěl odvolací soud, který dovodil, že žalobkyně žádný projev vůle postupovat při vyjednávání v roce 2017 podle podmínek sjednaných ve smlouvě z roku 2014 neučinila, tudíž žalovaná s takovým postupem nemohla vyslovit souhlas, ani o něm nemohla vědět.
13. Vytýká-li žalobkyně odvolacímu soudu, že měl zjištěný skutkový stav posoudit podle §545 o. z. – prosazujíc názor, že právním jednáním byly vyvolány právní následky, včetně vzniku práva na „storno“ poplatek, které plyne ze zavedené praxe stran, pak v této části její dovolací argumentace jednak neobsahuje řádně zformulovanou otázku hmotného práva, jednak neuvádí, v jakém vztahu je žalobkyní prosazovaný názor k rozhodovací praxi dovolacího soudu [uvedení okolností, z nichž by bylo možné usuzovat, o který ze čtyř v úvahu připadajících předpokladů přípustnosti v posuzované věci jde (má jít); k tomu, že shodně k vymezení přípustnosti dovolání, jakož i toho, že vymezení právní otázky nelze zaměňovat s důvodem dovolání, přistupuje též judikatura Ústavního soudu, srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1729/21, a sp. zn. IV. ÚS 1817/21]. Vyjít přitom nelze ani z bodu 5 dovolání, kde je povšechně uvedeno, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (…) a že nerespektoval právní názor dovolacího soudu vyjádřený v kasačním rozhodnutí. Řádné vymezení předpokladů přípustnosti je přitom nezbytnou náležitostí dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2315/2014, ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2097/2015, a ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3535/2016) a současně podmínkou jeho projednatelnosti (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3105/2015, ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4856/2015, ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1309/2016, a ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016). V této části je dovolání vadné.
14. Jelikož dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 3. 2024
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu