ECLI:CZ:NS:2024:4.TDO.1093.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 1093/2023-929
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 2. 2024 o dovolání, které podala obviněná I. O. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 6. 2023, sp. zn. 6 To 29/2023, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 2/2023, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2023, sp. zn. 43 T 2/2023 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“, popř. „rozsudek nalézacího soudu“), byla obviněná I. O. (dále jen „obviněná“, popř. „dovolatelka“) uznána vinnou pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustila tím, že:
„ okolo půlnoci ze dne 30. 7. 2022 na 31. 7. 2022, v objektu společnosti B. s.r.o., na adrese XY, konkrétně v prostorách společné kuchyňky a šatny, po předchozí společné zábavě s poškozeným A. G. při níž požívali alkohol, se dostali z blíže nezjištěného důvodu do konfliktu, načež obžalovaná pod vlivem zlobného afektu na poškozeného dvakrát zaútočila kuchyňským nožem o délce čepele zhruba 8 cm, do oblasti těla, kde jsou uloženy životně důležité orgány, a to do zad v oblasti levé lopatky a do oblasti hrudníku pod levou klíční kost, v důsledku čehož poškozený utrpěl bodnou ránu na přední ploše hrudníku vlevo pod zevním okrajem klíční kosti délky asi 2,5 cm, pronikající do levé hrudní dutiny, s přítomností menšího množství vzduchu a krve v levé hrudní dutině (pneumohemothorax) a průnikem vzduchu do podkoží hrudní stěny a bodnou ránu vlevo na zádech pod vnitřním okrajem lopatky při páteři délky asi 2 cm, přičemž bodná rána do hrudníku byla způsobena velkou silou a bodná rána do zad střední silou, přičemž toto poranění mohlo v průběhu desítek hodin vést k rozsáhlému levostrannému pneumothoraxu případně kombinovaného s hemothoraxem s následným kolapsem plíce, jež by poškozeného mohl v případě neposkytnutí specializované lékařské pomoci bezprostředně ohrožovat na životě “.
2. Za uvedený zločin ve stadiu pokusu uložil soud prvního stupně dovolatelce podle §145 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře 3 (tří) let. Podle §81 odst. 1 a §85 odst. 1 tr. zákoníku soud obviněné výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4,5 (čtyř a půl) roku za současného stanovení dohledu. Podle §85 odst. 3 za užití §48 odst. 4 písm. h) tr. zákoníku uložil obviněné taktéž přiměřené omezení spočívající v zdržení se požívání alkoholických nápojů. Podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl dále obviněné uložen trest vyhoštění na dobu 5 (pěti) let.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal státní zástupce odvolání v neprospěch obviněné, které zaměřil do výroku o vině a dále proti výroku o trestu. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 6. 2023, sp. zn. 6 To 29/2023, tak, že z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. rozhodl, že obviněnou uznal vinnou ze spáchání pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1, §140 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měla dopustit tím, že:
„ okolo půlnoci z 30. 7. 2022 na 31. 7. 2022, v objektu společnosti B., s.r.o. v prostorech společné kuchyňky a šatny, po předchozí společné zábavě s poškozeným A. G. při níž požívali alkoholické nápoje, se spolu začali z blíže nezjištěného důvodu hádat, načež obžalovaná na poškozeného v úmyslu jej usmrtit zaútočila blíže neurčeným kuchyňským nožem do oblasti těla, kde jsou uloženy životně důležité orgány – přinejmenším plíce a podklíčková tepna, jejichž zasažením by došlo k přímému ohrožení života poškozeného nebo i k jeho smrti během několika málo minut, a to tak, že poškozeného bodla za užití velké síly do hrudníku a za užití střední intenzity síly do zad, v důsledku čehož poškozený utrpěl bodnou ránu na přední ploše hrudníku vlevo pod zevním okrajem klíční kosti délky asi 2, 5 cm, pronikající do levé hrudní dutiny, s přítomností menšího množství vzduchu a krve v levé hrudní dutině (pneumothorax, hemotorax) a průnikem vzduchu do podkoží hrudní stěny a bodnou ránu vlevo na zádech podvnitřním okrajem lopatky při páteři délky asi 2 cm, po útoku obžalovaná poškozenému neposkytla žádnou pomoc, ani nepřivolala svým telefonem rychlou záchrannou službu, ačkoliv musela vidět, že poškozený krvácí z bodné rány na přední ploše hrudníku vlevo, pokud toto poranění mohlo v průběhu desítek hodin vést k rozsáhlému levostrannému pneumotoraxu případně kombinovaného s hemotoraxem s následným kolapsem plíce, jež by poškozeného v případě neposkytnutí specializované lékařské pomoci také bezprostředně ohrožovalo na životě “.
4. Za uvedený pokus zvlášť závažného zločinu uložil odvolací soud obviněné podle §140 odst. 1 a §58 odst. 6 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti (6) let, pro jehož výkon ji zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil obviněné dále trest vyhoštění z území České republiky na sedm (7) let.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně ze dne 12. 6. 2023, sp. zn. 6 To 29/2023, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jelikož skutkový stav nenaplňuje zákonné znaky trestného činu, jímž byla uznána vinnou. Tedy zločinem vraždy ve stadiu pokusu. Obviněná namítá nenaplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu §140 odst. 1 tr. zákoníku (ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku). Dovolatelka de facto rozporuje úmysl poškozeného usmrtit, a to i úmysl nepřímý, jelikož nebyla srozuměna s takovým možným následkem. Namítá porušení práva na obhajobu a spravedlivý proces, které spatřuje v tom, že učiněná skutková zjištění jsou v nesouladu s provedenými důkazy a ze zjištěného skutkového stavu nelze dovodit, že byla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty přisouzeného zločinu.
6. Dovolatelka konkrétně uvádí, že subjektivní stránka předmětné skutkové podstaty je dovozována z výpovědi poškozeného. Namítá, že ve věci jsou však dvě nerozporné výpovědi, a to jak její, tedy dovolatelky, tak i poškozeného, ze kterých cituje, přičemž obě jsou podle jejího přesvědčení pravdivé. Soudy se podle ní ani nevypořádaly s okolností, proč poškozeného neusmrtila, když jí v tom nic nebránilo. Akcentuje, že ze znaleckého posudku vyplývá, že u ní nebyly zjištěny tendence ke konfabulacím. Dodává, že z protokolace výslechu znalců mj. ani nevyplývá příčina jejího předmětného jednání, nebo zda při užívání přípravku karbamazepin může být ovlivněna její schopnost reagovat (agitovanost, halucinace, stav zmatenosti a porucha myšlení), když znalkyně odkázaly pouze na svůj znalecký posudek. Je toho názoru, že nepostačí, aby se znalec při svém výslechu na svůj znalecký posudek odvolal a stvrdil jej. To vnímá jako v rozporu s §2 odst. 11 a 12, a §220 odst. 2 tr. ř. Samotným vyjádřením znalce, který se odvolává na znalecký posudek a stvrzuje jej, ještě není proveden důkaz znaleckým posudkem. Z takového vyjádření není osobám přítomným při hlavním líčení zřejmé, co je obsahem posudku a jaké závěry znalec stvrzuje. Taktéž namítá, že znalkyně výslovně neuvedly vše, co je následně promítnuto do skutkové věty. Dokazování nedoplnil o výslech znalkyň ani odvolací soud. Vytýká tak soudům způsob hodnocení znaleckých posudků, což podrobně rozepisuje. Poukazuje taktéž na to, že v rámci hodnocení znaleckého posudku nebyl zkoumán ani soulad s ostatními důkazy, ani jeho vnitřní jednota, skloubenost argumentů, přesvědčivost a logika posudku, prověřitelnost vědeckých metod, jakož i zdůvodnění jeho závěrů. Namítá taktéž, že ani tlumočení nebylo přesné, a současně odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06.
7. Obviněná dále tvrdí, že závěry o možných následcích útoku a o bezprostředním ohrožení života poškozeného jsou jen teoretické a hypotetické. Připouští, že poškozeného napadla, avšak s úmyslem mu ublížit, nikoli jej usmrtit. Opětovně uvádí, že jí nic nebránilo v tom, aby pokračovala v bodání poškozeného, pokud by měla skutečně v úmyslu poškozeného usmrtit. O jejím úmyslu poškozeného usmrtit nesvědčí ani počáteční průběh útoku (odehrávající se v prostorách společné kuchyňky a šatny), když akcentuje, že měla stopy po dušení, měla pořezané ruce, jako by se bránila napadení nožem, což není podle dovolatelky vyčerpáno tím, že se spolu začali z blíže nezjištěného důvodu hádat, respektive nebylo vůbec objasněno, proč měla po tomto „hádání“ modřiny od prstů vzadu na krku. Namítá, že sám poškozený uvedl, že útok byl provázen alkoholem, když i připustil, že pod jeho vlivem může být agresivní. Tuto část skutkového děje dovolatelka vyzdvihuje. Je toho názoru, že nebylo možné najisto postavit závěr o podstatných okolnostech útoku, toliko o vzniklých zraněních. Nesouhlasí, že bylo ve věci postupováno podle §2 odst. 5 tr. ř. Je přesvědčena, že orgány činné v trestním řízení nedostatečně vyhodnotily, k jakému následku její úmysl směřoval.
8. Dovolatelka poukazuje na to, že existují-li dvě stejně možné a pravděpodobné verze obžaloby (naplnění skutkové podstaty trestného činu §145 odst. 1 či §140 odst. 1, obě ve stadiu pokusu podle §21 odst. tr. zákoníku), mají se soudy v duchu zásady in dubio pro reo přiklonit k verzi pro obviněného příznivější.
9. Obviněná taktéž uvádí, jak by měl Vrchní soud v Praze ve věci postupovat, pokud by jí dal Nejvyšší soud za pravdu. Akcentuje také, že v případě kasačního zásahu Nejvyššího soudu není naplněn žádný z důvodů vazby, což blíže neodůvodňuje.
10. Dodává, že předmětem „tohoto trestního řízení je odsouzené vyslovená vina, která je v extrémním rozporu s relevantními hledisky, je neslučitelná s ústavním principem spravedlivého procesu.“. K otázkám možné právní korekce odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. II. ÚS 615/06, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 4 Pzo 13/2016, a usnesení ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 4 Pzo 9/2019.
11. Závěrem dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud v celém rozsahu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 6. 2023, sp. zn. 6 To 29/23, a přikázal soudu druhého stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Dále, aby Nejvyšší soud rozhodl, že podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se ruší také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a konečně aby rozhodl, že podle §265l odst. 4 tr. ř. se nebere do vazby. Současně taktéž žádá podle §265o odst. 1 tr. ř. o odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.
12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jako „státní zástupce“) ve vyjádření ze dne 12. 12. 2023, sp. zn. 1 NZO 882/2023, nejprve stručně předestřel průběh trestního řízení a obviněnou zvolené dovolací důvody včetně stručné rekapitulace její argumentace. Podle státního zástupce je možné námitky dovolatelky, jimiž brojila proti naplnění subjektivní stránky přisouzeného trestného činu, podřadit pod jí zvolený dovolací důvod. Tyto však považuje za neopodstatněné.
13. Státní zástupce akcentuje, že naplnění subjektivní stránky se v řízení věnovala zvýšená pozornost, přičemž je možno podle jeho názoru konečné posouzení skutku odvolacím soudem považovat za odpovídající výsledkům provedeného dokazování. Připomíná, že obžaloba byla původně podána pro skutek, v němž byl spatřován Městským státním zastupitelstvím v Praze zločin vraždy podle §21 odst. 1, §140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu , přičemž následně rozvádí postup soudu prvního stupně a druhého stupně stran skutkových zjištění a právní kvalifikace jednání dovolatelky. Státní zástupce souhlasí s právní kvalifikací zvolenou soudem druhého stupně, jejíž aplikace stojí na adekvátním vyhodnocení skutkových závěrů, ukazujících na existenci nepřímého úmyslu na straně obviněné, což vyplývá především z rozboru v odstavcích 18 až 26 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Zdůrazňuje, že na formu zavinění pachatele při absenci jeho doznání je nezbytné usuzovat z toho, jak se tato vnitřní složka projevila v jednání navenek. Uvedené platí rovněž pro úmysl nepřímý ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, u něhož je třeba prokázat obviněnému jeho vědomí, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem, tj. smrt člověka, avšak současně je třeba prokázat, že pro případ, že takové porušení způsobí, je s ním srozuměn.
14. Ve svém vyjádření státní zástupce tedy zastává názor, že ačkoli v dané věci po útoku obviněné zůstal poškozený naživu, byla překročena hranice, odkud dochází k pokusu vraždy z hlediska subjektivní stránky. Připomíná, že obviněná použila k útoku zbraň, a to nůž s čepelí zhruba osm centimetrů. Z pohledu charakteru a intenzity útoku vstupuje do popředí skutečnost, že nešlo o jeden útok, ale o dva útoky směřující na horní polovinu těla poškozeného – první bodnutí za užití velké síly do hrudníku a druhé bodnutí za užití střední intenzity do zad. Vzhledem k opilosti se rovněž snižovala efektivita možností poškozeného bránit se tomuto útoku. Akcentuje, že u poškozeného byla zjištěna obranná poranění, zejména čárkovitá oděrka na vnitřní ploše levé paže, odpovídající snaze o vykrývání útoku nožem. O aktivním vztahu obviněné ke způsobenému následku vypovídá především lokalizace vedení útoku na ty části těla, kde jsou uloženy životně důležité orgány, což musí být známé i laikovi. Z pohledu opětovného výslechu znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, zdůrazňuje, že v bezprostřední blízkosti místa vbodnutí v oblasti hrudníku pod zevním okrajem klíční kosti se z životně důležitých orgánů nachází podklíčková tepna, u které v případě jejího poškození hrozí úmrtí v důsledku šoku, vykrvácení, během tří až čtyř minut, maximálně o několik minut více, a vrchol levé plíce, u níž v souvislosti s jejím poškozením by rovněž hrozilo úmrtí poškozeného. Změna chování na straně dovolatelky nastala po vyprchání zlobného afektu s ohledem na náhled na celou situaci. Za bezpředmětné považuje pak námitky obviněné, že kdyby měla úmysl poškozeného usmrtit, tak by to učinila, když se nedá hovořit o tom, že by jednání obviněné bylo při útoku plně kontrolovatelné.
15. Následně státní zástupce uvádí, že část dovolací argumentace tenduje současně k objektivní stránce trestného činu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, jestliže obviněná namítala jeden z pojmových znaků, že její jednání bezprostředně nesměřovalo k dokonání trestného činu. K tomu dodává, že za pokus vraždy lze nepochybně považovat opakovaný útok obviněné na poškozeného nožem do oblasti hrudníku, a to i za situace, ve které k fatálnímu následku v podobě smrti nedojde okamžitě, ale až s určitým časovým odstupem. Následek v daném případě nenastal, avšak bez jakéhokoli přispění obviněné, jestliže nemohla počítat s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit smrtelnému následku. Projevy chování obviněné až po spáchání skutku, zaznamenané po tzv. vystřízlivění a vyprchání zlobného afektu, když přemlouvala poškozeného, aby se nechal ošetřit, se ocitají podle státního zástupce mimo předvídané znaky skutkové podstaty trestného činu.
16. Dále státní zástupce poukazuje na to, že pokud obviněná ve svém opravném prostředku namítá, že skutková zjištění jsou v nesouladu s provedenými důkazy, tak tuto část dovolací argumentace nepodpořila odkazem na dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navíc podle státního zástupce nelze pod tento důvod podřazovat nespokojenost s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, jestliže mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. K námitce týkající se aplikace zásady in dubio pro reo dodává, že tato má procesní charakter a týká se otázek skutkových. Sama skutečnost, že soud v situaci, kdy žádné pochybnosti nemá, přijme řešení, které obviněná nesdílí, porušení této zásady nezakládá. To platí i v nyní rozebírané věci po přezkumné činnosti realizované Vrchním soudem v Praze, který přisvědčil verzi prosazované od počátku obžalobou.
17. Závěrem státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněné odmítl v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí státní zástupce s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
18. Vyjádřením státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněné k případné replice, kterou však do dnešního dne neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř. Lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
20. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
21. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněné dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
22. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněné obhájcem–advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
23. Z podaného dovolání obviněné je patrné, že v něm uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
24. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
25. Nejvyšší soud na základě výše předestřených východisek přistoupil k posouzení důvodnosti dovolání obviněné. Pokud dovolatelka namítá nenaplnění znaků subjektivní a objektivní stránky zvlášť závažného zločinu vraždy, pak tyto námitky lze formálně podřadit pod jí zvolený dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Po obsahové stránce se však jedná o námitky zcela zjevně neopodstatněné, když obviněná zjevně vyjadřuje souhlas s vadnou kvalifikací skutku soudem prvního stupně, kterou napravil následně odvolací soud. Další námitky dovolatelky by bylo možné spíše podřadit pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem tento důvod obviněná ve svém dovolání neuplatňuje. Nicméně i kdyby tak učinila, nemohly by tyto námitky založit důvod pro kasační zásah Nejvyššího soudu. Fakticky se jedná o pouhou polemiku dovolatelky se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Jistou výjimku by mohla představovat pouze námitka existence tzv. nezákonného důkazu, kterou by bylo možné pouze z formálních důvodů pod zmíněný dovolací důvod podřadit, když by se opět jednalo o námitku zcela zjevně neopodstatněnou, jak Nejvyšší soud níže rozvede.
26. Nejprve Nejvyšší soud považuje za vhodné předestřít obecná východiska týkající se zavinění. Platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (Šámal, P. a kol., Trestní zákoník: Komentář, 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, 316 s.) a musí být dán v době činu. Závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15 tr. zákoníku) a nedbalost (§16 tr. zákoníku). Jak již bylo naznačeno, závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, když okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
27. Platí, že o zavinění ve formě úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu se podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v §15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014).
28. Následně přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolací argumentace obviněné ve vztahu k námitce nedostatku subjektivní stránky. Konkrétně dovolatelka namítá, že nedošlo k naplnění subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu vraždy. Zde je třeba uvést, že podstatou zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku je úmyslné usmrcení jiného člověka. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmysl, když se ovšem nevyžaduje úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, postačí i úmysl nepřímý ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Platí, že úmysl pachatele se musí vztahovat ke způsobení smrti, tzn., že pachatel musí být minimálně srozuměn s tím, že svým jednáním může způsobit smrt jiného člověka. Význam při řešení otázky, zda byl pachatel srozuměn se způsobením smrti, má přitom zejména charakter prostředku, jímž pachatel na poškozeného útočil, intenzita vedení útoku (například počet a síla úderů či bodných ran), konkrétní místa na těle poškozeného, na něž pachatel útočil, tedy zda byly rány či údery vedeny proti těm místům na těle, kde se nacházejí životně důležité orgány (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 2 To 116/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1527/2010, či ze dne 19. 2. 2003, sp. zn. 4 Tz 5/2003). Nepodaří-li se spolehlivě zjistit, jakou pohnutkou byl pachatel k vraždě veden, nelze z toho bez dalšího usuzovat na chybějící úmysl způsobit postižnému smrtelný následek, jestliže je tento úmysl dostatečně zřejmý z jiných okolností výše uvedených (srov. usnesení ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1527/2010, také ŠČERBA, F. Trestní zákoník: komentář . Svazek 1, §1 až 204. V Praze: C. H. Beck, 2020. S. 1234–1237).
29. Z pohledu shora naznačených závěrů je předně nutno uvést, že odvolací soud se otázkou naplnění subjektivní stránky zabýval, přičemž dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že obviněná jednala v úmyslu nepřímém (viz bod 19 rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud se s těmito závěry ztotožnil, když musí souhlasit s tím, že s přihlédnutím ke způsobu provedení útoku, jeho intenzitě, charakteru bodnořezné zbraně, místě na těle poškozeného, proti kterému byly útoky vedeny, jakož i zjištění, že dovolatelka nemohla počítat se žádnou konkrétní okolností, která by mohla smrtelnému následku zabránit, lze dovodit srozumění obviněné s takovým možným následkem (viz bod 26 rozhodnutí odvolacího soudu). Zde je nutno akcentovat, že obviněná útočila nožem, přičemž proti poškozenému vedla několik útoků. Zejména útok na levou stranu hrudníku byl veden velkou silou do míst, kde se nacházejí životně důležité orgány (viz výslech znalkyně MUDr. Kulvajtové v odvolacím řízení – č. l. 808– verte a násl.). Obviněná nepochybně nemohla při útoku kontrolovat, zda dojde k přetnutí podklíčkové tepny či zasažení plíce poškozeného. Proto lze mít za to, že pokud dovolatelka útočila nožem do této oblasti, musela být minimálně srozuměna s tím, že může poškozeného usmrtit. Je vhodné také zdůraznit, že dovolatelka nesměřovala vůči poškozenému pouze jedno bodnutí, ale svůj útok vůči tělu poškozeného opakovala, o čemž svědčí i poměrně silné bodnutí v lokalitě horní části zad ve středové svislé ose, když o tom, že proti tělu poškozeného mohly být vedeny i další útoky svědčí typicky obrané zranění na rukou poškozeného. Samotná skutečnost, že dovolatelka nepokračovala dále v útocích, nevylučuje kvalifikaci jejího jednání jako zvlášť závažného zločinu vraždy §140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, tuto okolnost ovšem lze zohlednit při ukládání trestu. Z pohledu námitek obviněné je také nutno uvést, že obviněná zcela opomíjí skutečnost, že z výpovědi svědka B. vyplývá, že poškozený k němu přiběhl a volal „že byl pobodán“, takže lze i logicky předpokládat, že se obviněné ubránil, a podařilo se mu před obviněnou utéci. Proto nemohla své jednání dokončit, přičemž skutečnost, že na místě se objevila další osoba (svědek B.), musela ovlivnit její další jednání vůči poškozenému. Navíc nelze pominout, že i přes přítomnost svědka B. na poškozeného útočila slovně, ale rovněž mu také dala jednu silnou facku. Samotná skutečnost, že dovolatelka nepokračovala ve svém jednání a nezpůsobila poškozenému závažnější zranění, pak zohlednil odvolací soud při ukládání trestu (viz bod 30 rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud tak musel vyhodnotit námitku obviněné stran nedostatku úmyslu poškozeného usmrtit, a to i nepřímého, jako zjevně neopodstatněnou a pro stručnost odkazuje na závěry učiněné odvolacím soudem v jeho rozhodnutí (zejména bod 22 a násl.).
30. Jestliže dovolatelka dále jistým způsobem toliko ovšem v náznacích ve svém dovolání zaměřuje svoji argumentaci k tomu, že se bránila útoku poškozeného, tak Nejvyšší soud odkazuje na bod 18 rozsudku nalézacího soudu, který se touto námitkou obviněné zabýval, a proto v hlavním líčení rozšířil znalecký úkol znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Kulvajtové o posouzení zranění dovolatelky. Znalkyně sice potvrdila, že tato mohla (ale taktéž nemusela) vzniknout jako následek potyčky lehké intenzity, možná i přetahování o nůž. Zcela jistě však podle znalkyně nešlo o následky rdoušení, jak namítá dovolatelka. Proto v tomto směru odkazuje Nejvyšší soud na rozhodnutí nalézacího soudu, zejména body 18, 27 až 34. Lze tedy mít za to, že soud prvního stupně se s tvrzením obviněné řádně vypořádal.
31. Pokud dovolatelka tvrdí, že její jednání bezprostředně nesměřovalo k dokonání zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, tak patrně navazuje na argumentaci nalézacího soudu z bodu 36 jeho rozsudku. Tento závěr soudu prvního stupně ovšem rezolutně odmítl odvolací soud v bodě 21 svého rozsudku, přičemž s tímto názorem se ztotožnil i Nejvyšší soud. Lze totiž souhlasit s tím, že nenaplnění tohoto znaku nelze dovodit pouhým poukazem na časový interval, ve kterém by mohlo dojít k fatálnímu následku od vzniku poranění u poškozeného. Naplnění zákonného znaku bezprostřednosti ve vztahu k pokusu trestného činu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku totiž odůvodňují okolnosti a vysoká intenzita násilného útoku, při kterém obviněná použila bodnořeznou zbraň, která svou povahou byla způsobilá poškozeného usmrtit, o čemž musela být srozuměna (viz výše), když útok vedla proti přední levé části hrudníku, v němž i podle znalostí běžné dospělé laické populace jsou uloženy orgány důležité pro život, zejména srdce a plíce. Zde je také třeba uvést, že z doplněného dokazování u veřejného zasedání opětovným výslechem znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství bylo zjištěno, že v bezprostředností blízkosti místa bodnutí v oblasti hrudníku pod zevním okrajem klíční kosti se ze životně důležitých orgánů nacházejí podklíčková tepna, u které v případě jejího poškození hrozí úmrtí v důsledku šoku – vykrvácení, a to během 3 až 4 minut, maximálně o několik minut víc, a vrchol levé plíce, u níž v souvislosti s jejím poškozením by rovněž hrozilo úmrtí poškozeného (viz bod 18 rozsudku odvolacího soudu). Toliko pouze v důsledku okolností, které nebyla dovolatelka schopná při samotném útoku ovlivnit, pak u poškozeného nedošlo k fatálnímu následku. Nejvyšší soud proto souhlasí s odvolacím soudem, že jednání obviněné bezprostředně směřovalo k dokonání zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Vzhledem k výše uvedenému nelze přisvědčit námitce dovolatelky, že závěry o možných následcích útoku a bezprostředním ohrožení na životě poškozeného jsou jen teoretické a hypotetické. Nejvyšší soud tak pro jistou stručnost odkazuje na výše zmíněné rozhodnutí odvolacího soudu, zejména na bod 18 a 21.
32. Dovolatelka rovněž v dovolání tvrdí, že nepostačuje, aby se znalec při výslechu na svůj znalecký posudek odvolal a stvrdil jej. Takovým postupem není podle jejího názoru proveden znalecký posudek jako důkaz. Předně je třeba uvést, že tato námitka není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když fakticky směřuje do otázky zákonnosti provedení tohoto důkazu, což je teoreticky námitka podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Jak již ovšem bylo naznačeno, obviněná tento dovolací důvod neuplatnila. Bez ohledu na tento závěr Nejvyšší soud odkazuje na §107 odst. 3 tr. ř., který uvádí „[z]nalci se zpravidla uloží, aby posudek vypracoval písemně. Posudek se doručuje též obhájci, a to na náklady obhajoby“. Dále taktéž na §108 odst. 1 tr. ř. „[v]ypracoval-li znalec posudek písemně, stačí, aby se při výslechu naň odvolal a jej stvrdil. Nebyl-li posudek vypracován písemně, nadiktuje jej znalec při výslechu do protokolu.“. Přesto je třeba jistým způsobem přisvědčit obviněné, která patrně cílí na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 4. 1998, sp. zn. 2 T 51/98, (byť na něj v dovolání výslovně neodkazuje), že v řízení před soudem nelze §108 odst. 1 tr. ř. chápat izolovaně a je nutno jej vykládat v návaznosti na §220 odst. 2 tr. ř., podle kterého smí soud při svém rozhodnutí přihlížet jen ke skutečnostem, které byly probrány v hlavním líčení, a opírat se o důkazy, které byly v hlavním líčení provedeny. Samotným vyjádřením znalce, kterým se odvolává na znalecký posudek a jej stvrzuje, ještě není proveden důkaz znaleckým posudkem. Z takového vyjádření není osobám přítomným při hlavním líčení zřejmé, co je obsahem posudku a jaké závěry znalec stvrzuje. Je proto v takovém případě třeba, aby soud vyzval znalce, aby posudek přednesl, popř. není-li to možné, aby byl znalecký posudek přečten [R 13/2000] (obdobně také viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1599).
33. Nejvyšší soud však v postupu soudů nižších stupňů neshledal nijakého závažného pochybení, když znalkyně po poučení stvrdily svůj znalecký posudek a dále se k závěrům na základě kladených dotazů podrobně vyjádřily, jak ostatně připouští i sama dovolatelka. Pokud však obviněná namítá, že ničeho neuvedly ke konkrétním poruchám, jejich příčinám včetně poruch způsobených užíváním alkoholu, schopnosti zdržet se v rozhodné době (zejména před skutkem a při skutku) užití alkoholu, následky užití alkoholu na svou osobu a schopnost své jednání předvídat, jakož ani k příčině předmětného jednání, a k otázce užívání přípravku karbamezapin, tak s tímto nemůže Nejvyšší soud souhlasit a odkazuje na výslech znalkyň na č. l. 690- verte a násl. a č. l. 693 a násl. Pouze v obecnosti lze poukázat na to, že znalkyně Leblová uvedla, že u posuzované nebyla zjištěna forenzně významná duševní porucha. Byla zjištěna smíšená porucha osobnosti, abúzus alkoholu, přičemž jednání obviněné nebylo chorobné a bylo zcela kongruentní s anomální osobnostní strukturou dovolatelky. Rozpoznávací schopnosti byly u dovolatelky podle znalkyně zachovalé, ovládací nepodstatně snížené v důsledku kombinace anomální osobnosti a eventuálně prosté opilosti, která byla zcela forenzně nevýznamná. Znalkyně Záhorská potvrdila, že po poradě se znalcem psychiatrem, nebylo zjištěno u obviněné žádné psychické onemocnění, které by způsobovalo to, že motivace obviněné by byla patologická. Jinak vyjádřeno, podle znalkyně nebylo potvrzeno, že by motivace dovolatelky vycházela z vážného, forenzně významného psychického onemocnění, přičemž v případě, pokud by byla vina obviněné prokázána, tak předmětné chování bylo motivováno aktuálním emotivním stavem, kdy posuzovaná jednala pod vlivem zlobného afektu, který byl forenzně nevýznamný. Současně se obě znalkyně vyjádřily ke způsobu vypracování svých posudků a odpovídaly na četné dotazy obhajoby. Podle Nejvyššího soudu znalkyně ve svých výsleších předestřely klíčové závěry svých posudků. Pokud snad dovolatelka měla nějaké případné další dotazy na znalkyně, měla tyto uplatnit v hlavním líčení, nikoli nyní v řízení o dovolání.
34. Pokud dovolatelka namítá, že výslech znalkyň nedoplnil ani odvolací soud, pak v této námitce by bylo možno spatřovat pouze z formálního hlediska námitku existence tzv. opomenutého důkazu, který lze uplatnit v rámci dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který však obviněná ve svém podání neuplatnila. I kdyby tak však učinila, tak ze spisového materiálu je zřejmé, že by se jednalo o námitku zcela neopodstatněnou. Takové doplnění dokazování totiž obhajoba ani nenavrhovala v rámci řízení o odvolání (viz č. l. 810- verte ). Nadto již z výše předestřeného je patrné, že by takové doplnění výslechu předmětných znalkyň bylo podle Nejvyššího soudu nadbytečné. Zde je vhodné připomenout, že tzv. opomenuté důkazy lze charakterizovat jako důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6. tr. ř., protože takový postup téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny). Za opomenuté důkazy v rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/2004, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS l18/2009, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/2009 a další). Z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se nejedná o opomenuté důkazy, jestliže se soudy zabývaly důkazním návrhem, přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. 4 Tdo 843/2019). Zde je také třeba odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, kde je konstatováno, že „neakceptování důkazního návrhu obviněného lze podle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno“.
35. Neopodstatněnost lze taktéž vyjádřit k dalším námitkám dovolatelky, které směřují zejména do hodnocení předmětných znaleckých posudků a hodnocení důkazů v jejich souhrnu. I tyto směřují pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dovolatelka ve svém dovolání výslovně neuplatnila. Bez ohledu na tento závěr je nutno uvést, že dané námitky jsou přitom povšechné a nepřekračují pouhou polemiku se způsobem hodnocení důkazů soudů nižších stupňů. Obviněná ani explicitně nenamítá ve svém dovolání tzv. zjevný rozpor. Pouze poukazuje na to, že „vyslovená vina, která je v extrémním rozporu s relevantními hledisky, je neslučitelná s ústavním principem spravedlivého procesu“. I kdyby snad dovolatelka měla tímto na mysli předestřenou vadu spadající pod zmíněný dovolací důvod, pak však ani k tomuto neuvedla v čem konkrétně tento zjevný rozpor spatřuje. Respektive neuvedla, jaká konkrétní skutková zjištění, která jsou naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Zde je třeba připomenout, že Nejvyšší soud si nemůže dovolací argumentaci domýšlet či dotvářet. Splnění této povinnosti zajišťuje v dovolací řízení povinné zastoupení dovolatelky obhájcem, který by měl zajistit i správné označení uplatněných dovolacích důvodů. Obdobně neurčitá je i námitka dovolatelky, že zajištěný překlad nebyl odpovídající, když v dovolání konkrétně neuvádí ničeho, kde mělo dojít k vadnému překladu, včetně identifikace tohoto jí tvrzeného nedostatku a jeho konkrétního dopadu na řízení. Dovolatelka pouze uvádí „… my jsme už i upozorňovali na to, že tlumočení pana Ing. Levého nebylo přesné“ s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06. V tomto lze opětovně zdůraznit, že Nejvyšší soud si nemůže dovolání obviněné doplňovat.
36. Obviněná se rovněž dovolává zásady in dubio pro reo . Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že její aplikace v dané věci nepřicházela v úvahu, neboť se nejednalo o situaci důkazní nouze, resp. nejasnou důkazní situaci. Pokud dovolatelka poukazuje na to, že nenaplnění subjektivní stránky je podloženo zejména výpovědí poškozeného, přičemž ve věci existuje i výpověď její, kdy obě považuje za pravdivé, tak s tímto se nemůže Nejvyšší soud ztotožnit. Odvolací soud dospěl k závěru, že dovolatelka jednala minimálně v nepřímém úmyslu usmrtit poškozeného, z řady skutečností, které již byly předestřeny výše. Nadto je nutno poukázat na závěry nalézacího soudu, který nepovažoval výpovědi jak poškozeného, tak i obviněné za věrohodné a své závěry v tomto směru řádně zdůvodnil (viz bod 27 rozsudku nalézacího soudu). Pokud obviněná namítá, že ze znaleckého posudku nevyplývá, že by měla tendence ke konfabulacím, pak je třeba odkázat na bod 14 rozsudku nalézacího soudu „[z] psychologické části posudku vyplývá, že u obžalované nebyly zjištěny znaky svědčící pro psychické onemocnění, tedy psychózy, osobnost u ní je anomálně strukturovaná s výrazně akcentovanými osobnostními rysy, hysterickými a manipulativními, rysy zvýšené iritability, impulzivity a emoční instability. (…) Nebyly zjištěny tendence ke konfabulacím, je však u ní patrna zvýšená tendence k manipulaci s informacemi ve svůj vlastní prospěch, stylizace, dramatizace.“. Obdobně lze poukázat na výslech znalkyně PhDr. Záhorské, Ph.D., která uvedla, že u obviněné „[b]yly zjištěny tendence k manipulaci, ke změnám informací ve svůj vlastní prospěch, ke stylizaci, což plně zase vychází z osobnostních charakteristik…“ (č. l. 695). Nevěrohodnost dovolatelky pak dokresluje nalézací soud v pojednání o její tvrzené „amnézii“ na danou noc, která je ve světle důkazů naprosto neudržitelná (viz bod 27 rozsudku nalézacího soudu). Navíc skutečnost, že určitá osoba nemá sklony ke konfabulacím, nelze interpretovat tak, že není schopná vůbec lhát či upravovat fakta ve svůj prospěch.
37. Nad rámec tohoto závěru je nutno uvést, že uvedená zásada in dubio pro reo vyplývá z principu presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Takže tato námitka by nemohla zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnou zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018). Jistou výjimku by představovalo toliko extrémní porušení této zásady (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. III. ÚS 3579/17). O takovou naznačenou situaci se v předmětné věci nejedná.
38. Bez ohledu na shora uvedené je třeba uvést, že pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí tedy, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je ovšem nezbytné zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněnou vinnou předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo , tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněné. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněnou. Rozhodnout ve prospěch obviněné lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněné není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na odůvodnění zejména soudu druhého stupně, které odpovídá §125 odst. 1 tr. ř.
39. Nejvyšší soud považuje rovněž za vhodné uvést, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
40. Nejvyšší soud si je vědom toho, že obviněná v dovolání taktéž požádala o odložení výkonu napadeného rozsudku. Nejvyšší soud musí uvést, že neshledal důvod pro odklad či přerušení výkonu trestu u obviněné podle §265o odst. 1 tr. ř. Zde se sluší poznamenat, že návrh na odklad výkonu rozhodnutí či jeho přerušení podle §265h odst. 3 tr. ř. může podat toliko předseda senátu soudu prvního stupně, když pouze v případě podání takového návrhu je nutno o tomto návrhu rozhodnout, a to ať již negativně, či pozitivně. V dané věci ovšem předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh ve věci neučinil. V případě navrhovaného postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. se jedná toliko o podnět obviněné, o kterém nemusí být rozhodováno, ať již pozitivně, či negativně předsedou senátu Nejvyššího soudu.
41. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že obviněná podala dovolání z důvodu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněné, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
42. Jelikož Nejvyšší soud ve věci nepostupoval podle §265k tr. ř. nepovažoval za nutné se vyjadřovat k argumentaci dovolatelky o absenci důvodů vazby.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 2. 2024
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu