ECLI:CZ:NS:2024:5.TDO.1195.2023.1
sp. zn. 5 Tdo 1195/2023- 2195
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 1. 2024 o dovoláních, která podali obviněná 1. Mgr. Marta Sívková , dříve Sedláčková, rozená Balciarová, nar. 5. 2. 1970 v Olomouci, bytem Příkazy č. p. 175, obviněný 2. J. S. a obviněná 3. právnická osoba spolek DOMOV U DVOU SLUNEČNIC, z. s. , IČ: 03374432, se sídlem Příkazy č. p. 175, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. 5. 2023, sp. zn. 68 To 168/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 9 T 123/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Mgr. Marty Sívkové, J. S. a právnické osoby spolku DOMOV U DVOU SLUNEČNIC, z. s., odmítají .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 3. 2022, sp. zn. 9 T 123/2020, byla obviněná Mgr. Marta Sívková uznána vinnou v bodě 1. a 3. přečinem neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), v bodě 5. přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě 6. přečinem dotačního podvodu podle §212 odst. 1 a 4 tr. zákoníku. Obviněný J. S. byl tímto rozsudkem uznán vinným v bodě 2. přečinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019 a v bodě 6. přečinem dotačního podvodu podle §212 odst. 1 a 4 tr. zákoníku. Obviněná právnická osoba spolek DOMOV U DVOU SLUNEČNIC, z. s., byla uznána vinnou v bodě 4. přečinem neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §7 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „t. o. p. o.“). Za to byl podle §212 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen obviněné Mgr. Martě Sívkové úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněné Mgr. Martě Sívkové uložena povinnost, aby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila poškozené L. D. a poškozené České republice – Úřadu práce ČR. Podle §67 odst. 1 a §68 tr. zákoníku za použití §53 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné rovněž uložen peněžitý trest v počtu 365 denních sazeb s výší jedné denní sazby 800 Kč, tedy celkem ve výši 292 000 Kč. Podle §73 odst. 1 a 2 tr. zákoníku byl obviněné dále uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti v oblasti poskytování sociálních a pobytových služeb spojených s ošetřovatelskou péčí v trvání 5 let. Obviněnému J. S. byl za skutek popsaný pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně uložen podle §214 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let. Podle §71 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, a to finanční částky 113 654 Kč zajištěné jako náhradní hodnota na bankovním účtu č. XY. Podle §67 odst. 1 a §68 tr. zákoníku za použití §53 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému rovněž uložen peněžitý trest v počtu 365 denních sazeb s výší jedné denní sazby 500 Kč, celkem ve výši 182 500 Kč. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku v rámci ukládání souhrnného trestu zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 1 T 203/2019, který byl obviněnému J. S. doručen dne 13. 11. 2019 a který nabyl právní moci dne 22. 11. 2019. Současně byla zrušena i všechna další rozhodnutí na tento výrok o trestu obsahově navazující, pokud by vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za skutek popsaný pod bodem 6. rozsudku soudu prvního stupně byl obviněnému J. S. podle §212 odst. 4 tr. zákoníku za použití §62 odst. 1 a §63 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 250 hodin. Podle §67 odst. 1 a §68 tr. zákoníku za použití §53 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest v počtu 100 denních sazeb s výší denní sazby 500 Kč, celkem ve výši 50 000 Kč. Podle §63 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby v průběhu výkonu trestu obecně prospěšných prací uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil České republice – Úřadu práce ČR. Obviněné právnické osobě spolku DOMOV U DVOU SLUNEČNIC, z. s., byl podle §251 odst. 1 tr. zákoníku za použití §7 a §15 písm. e) a §20 t. o. p. o., uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti v oblasti poskytování sociálních a pobytových služeb spojených s ošetřovatelskou péčí na dobu 10 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné Mgr. Martě Sívkové uložena povinnost nahradit poškozené L. D. škodu ve výši 72 929 Kč. Dále byla obviněné Mgr. Martě Sívkové a J. S. uložena podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost, aby společně a nerozdílně nahradili poškozené České republice – Úřadu práce ČR škodu ve výši 400 000 Kč.
2. Skutky, jimiž byli obvinění uznáni vinnými, jsou podrobně popsány v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně a jsou všem účastníkům řízení dostatečně známy.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali všichni obvinění odvolání, o nichž rozhodl Krajský soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 9. 5. 2023, sp. zn. 68 To 168/2022, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve vztahu k obviněné Mgr. Martě Sívkové a J. S. ve výrocích o trestech a sám rozhodl podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině obou obviněných z rozsudku soudu prvního stupně. Obviněné Mgr. Martě Sívkové uložil podle §212 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 2 let a 6 měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 4 let. Podle §82 odst. 3 tr. zákoníku obviněné uložil povinnost, aby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku obviněné uložil peněžitý trest v počtu 200 denních sazeb s výší jedné denní sazby 200 Kč, celkem ve výši 40 000 Kč. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněné dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti v oblasti poskytování sociálních a pobytových služeb spojených s ošetřovatelskou péčí v trvání 5 let. Obviněnému J. S. odvolací soud uložil za skutek pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně podle §214 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 15 měsíců. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku obviněnému dále uložil peněžitý trest v počtu 150 denních sazeb s výší jedné denní sazby 500 Kč, celkem ve výši 75 000 Kč. Podle §71 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému rovněž uložil trest propadnutí náhradní hodnoty, a to finanční částky 113 654 Kč, která byla zajištěna jako náhradní hodnota na bankovním účtu č. XY. Současně odvolací soud podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 1 T 203/2019, který byl obviněnému J. S. doručen dne 13. 11. 2019 a který nabyl právní moci dne 22. 11. 2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Za skutek pod bodem 6. rozsudku soudu prvního stupně uložil obviněnému J. S. podle §212 odst. 4 tr. zákoníku za použití §62 odst. 1 a §63 odst. 1 tr. zákoníku trest obecně prospěšných prací ve výměře 250 hodin. Podle §63 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému uložil povinnost, aby v průběhu výkonu trestu obecně prospěšných prací podle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku obviněnému dále uložil peněžitý trest v počtu 100 denních sazeb s výší jedné denní sazby 500 Kč, celkem ve výši 50 000 Kč. V ostatních výrocích zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. Odvolání obviněné právnické osoby spolku DOMOV U DVOU SLUNEČNIC, z. s., odvolací soud podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněných
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci podali všichni tři obvinění prostřednictvím své společné obhájkyně dovolání, které obvinění Mgr. Marta Sívková a J. S. opřeli o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. a obviněná právnická osoba spolek DOMOV U DVOU SLUNEČNIC, z. s., o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě ve spojení s dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl podle obviněných naplněn tím, že soudy nižších stupňů učinily svá rozhodná skutková zjištění ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Tyto důkazy hodnotily v rozporu se zásadou in dubio pro reo v neprospěch obviněných, ačkoli z nich vyplývala možnost učinit i jiný závěr o jejich vině. Dále odvolací soud podle přesvědčení obviněných u trestného činu neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 tr. zákoníku nesprávně vyhodnotil předpoklady jejich trestní odpovědnosti a porušil tím zásadu uvedenou v §2 odst. 1 tr. ř., podle které nikdo nemůže být stíhán jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví trestní řád.
6. Obvinění Mgr. Marta Sívková a právnická osoba spolek DOMOV U DVOU SLUNEČNIC, z. s., ve vztahu k přečinu neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 tr. zákoníku namítli, že skutky, pro které jsou stíháni, nemohou být trestnými činy. Soudy nižších stupňů podle nich zcela selhaly v testu priorit právním řádem chráněných společenských hodnot. Pokud by tento test provedly, musely by posoudit jednání obviněných jako společensky prospěšné, a tudíž nikoli protiprávní. V tomto směru obvinění poukázali na kolizi základního lidského práva na život (důstojnější život) a práva poskytovat život zachraňující služby, které jej mohou učinit důstojnějším a snesitelnějším, a to za situace, v níž objektivně neexistuje dostupná možnost využití služeb licencovaného subjektu. Obvinění vyjádřili přesvědčení, že v takovém případě právo zákonem omezit poskytnutí takových služeb musí ustoupit ústavně garantovanému právu na život (důstojnější život), a to jak z pohledu hodnocení právní síly právních norem, tak i s ohledem na prosté morální principy lidskosti. Svůj nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně, že právo poskytovat sociální služby pouze licencovanými osobami je určeno k ochraně potřebných osob, obvinění dovedli za pomocí argumentu ad absurdum k výsledku, že potřebnou osobu necháme raději bez nezbytné pomoci zemřít, než by byla připuštěna možnost, aby jí bez rizika následků pro sebe samu pomohla nelicencovaná osoba. V této souvislosti poukázali na nedostačující kapacity sociálního systému. Obvinění Mgr. Marta Sívková a právnická osoba spolek DOMOV U DVOU SLUNEČNIC, z. s., namítli, že soudy nižších stupňů měly použít analogicky ustanovení §28 tr. zákoníku a při výkladu krajní nouze jako okolnosti vylučující protiprávnost vypustit požadavek na „přímo“ hrozící nebezpečí. V takovém případě by podle jejich názoru soudy musely dospět k závěru, že čin jinak trestný, kterým odvraceli nebezpečí hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, tj. zájmu na ochraně života lidí odkázaných na nepřetržitou péči, není trestným činem. Takové nebezpečí nelze podle názoru obviněných pro kapacitní nedostatky sociálního systému odvrátit jinak a je naplněn požadavek, že způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, proto provozování zařízení sociální péče bez příslušného oprávnění nemůže být podle obviněných trestným činem podle §251 odst. 1 tr. zákoníku.
7. Obvinění Mgr. Marta Sívková a právnická osoba spolek DOMOV U DVOU SLUNEČNIC, z. s., rovněž namítli nedostatek subjektivní stránky trestného činu neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jim nebylo prokázáno úmyslné zavinění. V této souvislosti poukazovali na to, že jejich činnost byla kladně přijímána ze strany kontrolních orgánů, lékařů, potřebných osob a jejich příbuzných. V tomto ohledu soudy nižších stupňů měly aplikovat normy upravující negativní právní omyl. Obviněná Mgr. Marta Sívková vyjádřila přesvědčení o legálnosti uvedené činnosti, což vylučuje naplnění subjektivní stránky stíhaného trestného činu, pokud jde o úmysl páchat trestnou činnost. Zákon totiž nestanoví hranici, která by umožnila posoudit situace, v nichž je míra kooperace mezi jednotlivými asistenty sociální péče ještě v pořádku, a případy, za nichž už jde o trestnou činnost. Hranice legality je podle jejich názoru tvořena konkrétním soudcem, resp. judikaturou. Podle obviněných nelze zásadu „neznalost zákona neomlouvá“ vztáhnout i na neznalost judikatury, neboť by se jednalo o přepjatý požadavek na mentální a odborné schopnosti právního laika. Za neznalost judikatury či míry tolerance určitého jednání nelze nikoho trestně stíhat. Obvinění také nesouhlasili se závěrem soudů nižších stupňů, že došlo k neoprávněnému podnikání ve větším rozsahu ve smyslu §251 odst. 1 tr. zákoníku. Podle přesvědčení obviněných soudy nesprávně vyhodnotily provedené důkazy ohledně počtu osob, o které se asistenti starali, ohledně dlouhodobosti, objemu a rozsahu poskytované péče, jakož i výše příjmů z této činnosti. Dlouhodobost, objem a rozsah poskytované péče se odvíjely od potřeb osob, jímž byla poskytována. Obrat, jenž soudy zohledňují ve svých úvahách, je pak pouhým součtem čerpaných příspěvků na péči, které byly jednotlivými potřebnými osobami vynaloženy za jim poskytovanou péči. Přitom jedinými příjmy obviněných Mgr. Marty Sívkové a právnické osoby DOMOV U DVOU SLUNEČNIC, z. s., byly příspěvky vyplácené osobám, se kterými měly uzavřené smlouvy. Aby dosahovaly zisku, musely by inkasovat za poskytovanou péči i jiné než zmíněné peněžní prostředky. Za zisk nemohou být považovány částky na úhradu stravného klientů ani nájemné, neboť se jednalo o vynaložené náklady v souvislosti s poskytovanou péčí.
8. Ve vztahu k přečinu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. b) tr. zákoníku obviněný J. S. namítl, že jeho jednání nemůže být tímto trestným činem. Skutková zjištění, která učinily soudy nižších stupňů z jinak řádně provedených důkazů, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a to k tíži obviněného. Z provedeného dokazování nevyplývá závěr, který tyto soudy učinily o vědomosti obviněného J. S., že obviněná Mgr. Marta Sívková páchá trestnou činnost a že finanční prostředky použité na zhodnocení jeho nemovitosti pocházejí z výnosů z jí páchané trestné činnosti. Obviněný J. S. vytkl, že v tomto směru vzaly soudy nižších stupňů v úvahu jejich osobní vztah, jakož i skutečnost, že působil jako starosta obce a angažoval se v činnosti obviněného spolku DOMOV U DVOU SLUNEČNIC, z. s. Přitom zmíněné skutečnosti neodpovídají z hlediska času době, v níž se měl trestné činnosti dopustit. Z pozice starosty obce mu nepříslušelo zjišťovat, zda obviněná Mgr. Marta Sívková musí mít a zda má ke své činnosti povolení. Neměl ani laickou představu o právní regulaci sociálních služeb, v uvedené oblasti nepodnikal, nelze mu proto klást k tíži, že nerozpoznal, zda činnost obviněné právnické osoby spolku DOMOV U DVOU SLUNEČNIC, z. s., nájemce jeho nemovitosti, vykazuje znaky trestného činu. Důkazně nepodložený je podle obviněného i závěr soudů nižších stupňů, že věděl o páchání trestné činnosti obviněnou Mgr. Martou Sívkovou a právnickou osobou spolkem DOMOV U DVOU SLUNEČNIC, z. s., v jeho nemovitosti. V tomto dovodil obviněný porušení svého práva na spravedlivý proces. Nebylo podle něj ani prokázáno, že by věděl o tom, že jeho nemovitost je obviněným spolkem zhodnocována z inkasovaného nájemného. Obviněný rovněž namítl absenci jakéhokoli důkazu, který by prokazoval jeho vědomí, že nájemné inkasované obviněnou právnickou osobou spolkem DOMOV U DVOU SLUNEČNIC, z. s., od podnájemníků je věcí získanou trestným činem neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 tr. zákoníku. Zhodnocení pronajaté nemovitosti bylo činěno ve prospěch nájemce, a nikoli jeho jako vlastníka nemovitosti. V této souvislosti poukázal na ustanovení §2220 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“). Písemný souhlas s provedením úprav nemovitosti obviněnou právnickou osobou udělil, avšak technickým zhodnocením nemovitosti nic nezískal, neboť nájemce – obviněná právnická osoba spolek DOMOV U DVOU SLUNEČNIC, z. s., by si toto zhodnocení buď „odbydlela“, nebo by jí musel příslušnou část zaplatit. Pokud by měl na sebe převést technické zhodnocení své nemovitosti, musel by být jasně určen právní okamžik, v němž k takovému jednání může dojít, i zda k němu již fakticky došlo. V případě technického zhodnocení nemovitosti provedeného nájemcem občanskoprávní judikatura konstantně určuje jako rozhodný okamžik ukončení nájemního vztahu, neboť právě v tomto okamžiku se nemovitost dostává do neomezené dispozice vlastníka. Obviněný namítl, že výši prospěchu [znak kvalifikované skutkové podstaty §214 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku] nebylo možno jakkoli určit, a to právě z důvodu trvání nájemního vztahu. Pokud by obviněný J. S. hodnotu technického zhodnocení nájemci, jak se také zavázal ve smlouvě, finančně vyrovnal, nebylo by možno hovořit o jakémkoli prospěchu. K vypořádání mezi obviněnou právnickou osobou a obviněným J. S. nebyly soudem prováděny žádné důkazy, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
9. V souvislosti s přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku obviněná Mgr. Marta Sívková namítla nevěrohodnost svědků, kteří podle ní vypovídali úmyslně nepravdivě, přičemž obviněná podrobně uvedla skutečnosti, které svědci uvedli, i důvody, pro které jsou podle ní tyto výpovědi nepravdivé, a to zcela ve shodě se svojí dosavadní obhajobou. V této souvislosti vytkla soudům nižších stupňů, že svá skutková zjištění z těchto svědeckých výpovědí činily výhradně v její neprospěch. Podle jejího přesvědčení tyto soudy vyvodily z provedených důkazů nesprávná skutková zjištění a nesprávně hodnotily jednání obviněné z hlediska zásady „in dubio pro reo“ , čímž podle ní došlo i k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení věci. Podle obviněné se nemohla dopustit přečinu zpronevěry ohledně té části peněz poškozeného, kterou použila v jeho prospěch, a ohledně částky 48 000 Kč stojí proti sobě její výpověď a výpovědi svědků a při vědomí pochybností o tom, která ze skutkových verzí je pravdivá, měla být aplikována zásada „in dubio pro reo“ . Obviněná konečně ve vztahu k tomuto skutku zpochybnila i objektivitu a nestrannost orgánů činných v přípravném řízení. Má za to, že policejní orgán postupoval s nestandardní mírou iniciativy a nasazením, v čemž spatřovala negativní zaujatost vůči její osobě.
10. Ve vztahu ke skutku, v němž je soudy nižších stupňů spatřován přečin dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 4 tr. zákoníku, obvinění Ing. Marta Sívková a J. S. namítli, že skutek není trestným činem ve smyslu zásady „nullum crimen sine lege“ , a odmítli svoji vinu. Oba obvinění namítli zjevný rozpor skutkových zjištění, které soudy nižších stupňů učinily, a obsahu důkazů, jakož i absenci podstatných důkazů, které by jejich vinu prokazovaly. Rovněž uvedli, že rozhodnutí soudů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vyjádřili přesvědčení, že jejich jednáním nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty daného trestného činu. V této souvislosti uvedli, že soud prvního stupně nezákonně rozšířil jejich trestní odpovědnosti tím, že virtuálně dotvořil a doplnil objektivní stránku skutkové podstaty daného trestného činu o další podmínky trestnosti, pod které subsumoval naprosto řádná a netrestná jednání obviněných. V projednávané věci podle jejich přesvědčení nedošlo k porušení netrestních norem a nebyl tak dán důvod pro aplikaci trestního práva ve smyslu zásady akcesority trestního práva. Jako diskriminační označili závěr soudu prvního stupně, že žadatelka o dotaci na kompenzační pomůcku paní R. o tuto dotaci požádat nemohla, protože byla zdravotně indisponovaná natolik, že nebyla schopna projevit svou vůli a o dotaci požádat. Obvinění uvedli, že žadatelka o dotaci nebyla omezena ve svéprávnosti, pouze ze zdravotních důvodů nemohla dostát všem administrativním požadavkům v dané záležitosti, avšak byla srozuměna s tím, že za ni bude žádost o kompenzační pomůcku podána, a uvědomovala si výhody, které jí kompenzační pomůcka přinese. V tomto ohledu označili za nedostatečný znalecký posudek, neboť se nevypořádal s možností žadatelky chápat výhody pohybu výtahem oproti pohybu po schodech a jejím srozuměním, že výtah pro ni může být lepší možností. Vyřízení žádosti o dotaci nebylo podle obviněných ani ve schopnostech synovce paní R., s nímž obvinění o této záležitosti jednali již v prvním případě, kdy nebyla dotace přiznána, a který s podáním žádosti rovněž souhlasil, ale nechtěl se do vyřizování žádosti osobně zapojit. Za této situace předpokládali jeho souhlas i s druhou žádostí, jejíhož vyřízení se ujali. Ve vztahu k zdravotnímu stavu žadatelky a její schopnosti vypsat žádost a žádost chápat obvinění namítli, že zákon nestanoví žadateli povinnost vymezovat či dokládat svůj duševní stav, který nemůže být diskvalifikační při žádosti o dotaci na kompenzační pomůcku. Není ani vyžadováno, aby mezi žadatelkou o kompenzační pomůcku a osobou, která za ni žádost vyplní a podá, byla sepsána plná moc či jiné pověření. Obvinění proto nespatřovali nic nezákonného na skutečnosti, že účet, na který byla dotace zaslána, nepatřil žadatelce. Poskytnutí účtu pro připsání částky dotace třetí osobou je záležitostí mezi žadatelkou a třetí osobou. Vyjádřili přesvědčení, že žádost o poskytnutí dotace i na ni navazující žádost o platbu, stejně jako další podklady k předmětné dotaci, byly zcela a beze zbytku vypsány podle požadavků poskytovatele dotace, pravdivě a v míře zákony a poskytovatelem dotace požadované. Zdůraznili, že soud nevymezil jakýkoli konkrétní údaj v žádosti o dotaci a navazujících dokumentech, který by měl být nepravdivý či hrubě zkreslený. Důkazně nepodloženou spekulací soudu je závěr o tom, že předstírali, že dotace má sloužit výlučně pro potřeby žadatelky. Žádost o dotaci neřešila způsob využití kompenzační pomůcky a ani podmínky pro přiznání dotace nestanovily, že by kompenzační pomůcku nemohla společně se žadatelkou využívat třetí osoba. Skutečnost, že kompenzační pomůcku by používaly i jiné osoby než žadatelka, nemohla být příčinou jejich kriminalizace. Dofinancoval-li obviněný spolek stavební připravenost pro instalaci kompenzační pomůcky, pak v tomto obvinění spatřovali akt lidskosti a silné empatie. Podle názoru obviněných zákon ani nestanovil žadatelce povinnost uvádět v žádosti informaci, zda bydlí v přízemí či v patře, a tudíž z neuvedení této skutečnosti nelze vyvozovat závěry o jejich trestné činnosti. Zákon nestanoví pro přiznání dotace na kompenzační pomůcku povinnost žadatelky bydlet v patře a příslušný úřad práce uvedenou skutečnost ani nezjišťoval. Není-li taková informace nikým požadována a ani její poskytnutí zákon neukládá, pak z uvedeného nelze vyvozovat porušení zákona obviněnými.
11. S ohledem na výše uvedenou argumentaci obvinění závěrem svého dovolání shodně navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
III. Vyjádření k dovolání
12. K dovolání obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
13. Státní zástupce předně uvedl, že obviněnými uplatněné dovolací námitky jsou podřaditelné pod jimi deklarované dovolací důvody, avšak jejich dovolání jsou zjevně neopodstatněná.
14. Za takovou označil státní zástupce argumentaci obviněných ohledně nenaplnění objektivní stránky skutkové podstaty přečinu neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 tr. zákoníku z důvodu nedostatečného poskytování sociálních služeb starším lidem, z čehož obviněné Mgr. Marta Sívková a právnická osoba spolek DOMOV U DVOU SLUNEČNIC, z. s., dovozovaly své oprávnění postupovat v rozporu se zákonem č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sociálních službách“). Zdůraznil, že pro oblast poskytování sociálních služeb je dán právní rámec tímto zákonem, který vyžaduje registraci poskytovatelů sociálních služeb za podmínek §78 a násl. tohoto zákona, přičemž tato registrace je nutná i z důvodu kontroly příslušných zařízení. Nedodržování právních předpisů v souvislosti s podnikáním v této oblasti podle státního zástupce představuje nejen konkurenční výhodu, jež narušuje hospodářskou soutěž na příslušném relevantním trhu, ale i nevýhodu pro spotřebitele z hlediska kvality poskytovaných služeb. Z tohoto důvodu považuje výše zmíněné podmínky a omezení stanovená pro výkon předmětné činnosti za zcela legitimní ve smyslu čl. 26 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Namítali-li obvinění existenci okolnosti vylučující protiprávnost jejich jednání z důvodu krajní nouze, jde o excesivní výklad okolnosti vylučující protiprávnost. Otázku naplnění subjektivní stránky obviněnými vysvětlil již soud prvního stupně (bod 224. jeho rozsudku), když zohlednil skutečnost, že obviněná podstatnou část svého profesního života působila v sociálních službách. Státní zástupce zdůraznil, že příjmy obviněné právnické osoby spolku DOMOV U DVOU SLUNEČNIC, z. s., se po dobu několika let pohybovaly v řádu milionů korun, přičemž rozsah podnikání byl zjištěn v daném případě dostatečně a nepochybně směřoval k dosažení zisku, který lze však vzhledem k nedostatečnému vedení účetnictví stanovit pouze rámcově, což pro trestní odpovědnost obviněných postačuje. V tomto směru poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 5 Tdo 776/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 5 Tdo 1012/2022. Pokud obvinění namítali, že je na jejich straně dán negativní právní omyl, neboť jako právní laici nevěděli, že musí mít oprávnění k provozování jejich činnosti a nemohou být tak kriminalizováni za neznalost příslušné judikatury, ani této námitce nelze podle státního zástupce přisvědčit. V této souvislosti poukázal na zcela jasné znění ustanovení §78 odst. 1 zákona o sociálních službách, který vyžaduje pro poskytování sociálních služeb oprávnění k jejich poskytování, a rovněž na ustanovení §49 téhož zákona, podle kterého jsou také domovy pro seniory sociální službou spočívající zejména v poskytování ubytování a stravy, pomoci při zvládání úkonů a hygieny, zprostředkování společenského prostředí. Spolek organizovaný obviněnou uvedené služby poskytoval. Vzhledem ke své profesní činnosti vykonávané jinak než v pracovním poměru měla obviněná ve smyslu ustanovení §19 odst. 2 tr. zákoníku povinnost se seznámit s příslušnou právní úpravou.
15. Ve vztahu k přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku kladeného za vinu obviněné Mgr. Martě Sívkové a obhajobě obviněné, která namítala nevěrohodnost svědků a poukazovala na své jednání v mantinelech nepřikázaného jednatelství ve smyslu ustanovení §3009 občanského zákoníku, podle státního zástupce nedošlo k žádnému pochybení ze strany soudů nižších stupňů. K námitce nevěrohodnosti vyslýchaných svědků státní zástupce uvedl, že soud prvního stupně i soud odvolací postupovaly při hodnocení důkazů v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a v této souvislosti poukázal na body 188., 242. a 243. rozsudku soudu prvního stupně. Ztotožnil se i se závěrem soudu prvního stupně, že obviněná nakládala se svěřenými věcmi jako s vlastními ve smyslu §206 odst. 1 tr. zákoníku, učiněným v bodě 247. a 248. rozsudku tohoto soudu a shodně také odmítl, že by šlo o nepřikázané jednatelství ve smyslu §3009 občanského zákoníku.
16. Za neopodstatněné státní zástupce označil výtky obviněných Mgr. Marty Sívkové a J. S. vztahující se k přečinu dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Vzhledem ke skutečnosti, že žadatelka o kompenzační pomůcku M. R. bydlela v přízemí a pomůcku (svislou zdvihací plošinu) tak nepotřebovala, uvedli podle názoru státního zástupce obvinění v žádosti o poskytnutí příspěvku zjevně nepravdivé údaje, čímž způsobili větší škodu. Státní zástupce zdůraznil, že podle čl. 31 Listiny základních práv a svobod mají občané právo na zdravotní pomůcky, a to za podmínek, které stanoví zákon. Pokud obvinění chtěli, aby z kompenzační pomůcky benefitovaly i další osoby, měli v souladu se zákonem č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením, podat žádost za tyto jiné osoby. Jiným postupem je podle názoru státního zástupce právní úprava obcházena a příslušný správní orgán nemůže vyhodnotit, zda je skutečně poskytnutí kompenzační pomůcky nutné.
17. Státní zástupce uvedl k výtkám obviněného J. S. týkajícím se trestného činu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, že v důkazním řízení bylo prokázáno, že obviněný využíval finanční prostředky z trestné činnosti ke zhodnocení své nemovitosti. Nelze přijmout jeho argument, že se jednalo o nájemné. Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí ze dne 7. 1. 1970, sp. zn. 6 To 9/70, uveřejněném pod č. 42/1971 Sb. rozh. tr., jakož i v rozhodnutí ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 4 Tdo 617/2020, uvedl, že je nerozhodné, z jakého důvodu na sebe podílník převedl věc získanou trestným činem spáchaným jinou osobou, a to třeba i za účelem úhrady pohledávky podílníka. Jako ryze účelový shledal státní zástupce odkaz obviněného na ustanovení §2220 odst. 1 občanského zákoníku. Za podstatnou označil skutečnost, že v okamžiku zhodnocení pronajaté věci obviněný využíval prostředky z trestné činnosti ke zhodnocení svého majetku. Případné pozdější vyrovnání, pokud by k němu vzhledem k dispozitivnosti citovaného ustanovení vůbec došlo, je podle státního zástupce nerozhodné. V případě subjektivní stránky obviněného se státní zástupce ztotožnil s úvahami soudu prvního stupně uvedenými v bodech 235. a následujících jeho rozsudku.
18. Námitka obviněné Mgr. Marty Sívkové ve vztahu k přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku ohledně podjatosti policejního orgánu je podle státního zástupce založena pouze na obecných argumentech. Doplnil, že policejnímu orgánu nelze vytýkat jeho postup v souladu se zásadou vyšetřovací a vyhledávací. Soud prvního stupně se s těmito námitkami podle jeho názoru zcela přijatelným způsobem vypořádal pod bodem 195. svého rozsudku.
19. Na základě výše uvedeného státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání všech obviněných odmítl jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
20. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
21. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v §265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).
22. Obvinění Mgr. Marta Sívková a J. S. opřeli svá dovolání o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Obviněná právnická osoba spolek DOMOV U DVOU SLUNEČNIC, z. s., opřela své dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
23. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento dovolací důvod dopadá na případy, v nichž soudy nižších stupňů pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených s právem na spravedlivý proces, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
24. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek, a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
25. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
b) K dovolacím námitkám obviněných
26. K samotné povaze dovolacích námitek uplatněných obviněnými Nejvyšší soud předně podotýká, že z velké části jde jen o opakování jejich obhajoby z předchozích stadií trestního řízení, s nimiž se již soudy nižších stupňů náležitým způsobem vypořádaly.
1) K přečinům neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 tr. zákoníku
27. Ve vztahu k přečinům neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byla uznána vinnou obviněná Mgr. Marta Sívková skutky pod body 1. a 3. rozsudku soudu prvního stupně a obviněná právnická osoba spolek DOMOV U DVOU SLUNEČNIC, z. s., lze konstatovat, že tito obvinění založili svá dovolání v zásadě na námitce, že rozhodná skutková zjištění jsou v rozporu s obsahem provedených důkazů, které soudy nižších stupňů hodnotily v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“ v jejich neprospěch a dále na námitce, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil předpoklady trestněprávní odpovědnosti těchto obviněných.
28. Jako námitku procesního charakteru, a tedy nepodřaditelnou pod obviněnými uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ale ani žádné jiné z dovolacích důvodů, je nutno vyhodnotit námitku, že soudy nižších stupňů hodnotily důkazy v jejich neprospěch, resp. že měly postupovat podle zásady „in dubio pro reo“ . K tomuto lze uvést, že v postupu soudu prvního stupně i soudu odvolacího nelze spatřovat namítané porušení zásady „in dubio pro reo“ , neboť odlišné hodnocení důkazů obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Aplikace této zásady přichází v úvahu za situace, pokud není možné provedeným dokazováním v rozsahu předpokládaném ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení provedených důkazů obviněnými nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze opomenout, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v §2 odst. 2 tr. ř., a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnými zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
29. Konkrétní výhrady obviněné Mgr. Marty Sívkové a obviněné právnické osoby spolku DOMOV U DVOU SLUNEČNIC, z. s., byly založeny na pouhé polemice s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů. V posuzované věci přitom reálně nevznikají žádné pochybnosti o skutkových závěrech, které učinil soud prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací. Soudy obou stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, na jehož základě učinily skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Na tyto závěry a jejich odůvodnění v rozhodnutí soudů nižších stupňů lze bezezbytku odkázat.
30. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že při posuzování, zda pachatel neoprávněně podnikal ve větším rozsahu, se především zvažuje, zda šlo o činnost srovnatelnou s výkonem zaměstnání, provozovanou s cílem získat trvalý zdroj finančních příjmů. Proto musí jít o soustavnou činnost provozovanou takřka po „živnostensku“. Podnikání, a to i neoprávněné, je sice zásadně prováděno za účelem dosažení zisku, avšak to na druhé straně neznamená, že by při splnění ostatních znaků tohoto trestného činu nebylo možno postihnout i neoprávněné podnikání, které je ztrátové. Rozhodující zde je účel takové činnosti, tedy snaha získat příjmy, nikoli faktický stav v podobě případné ztráty způsobené např. neschopností podnikatele. Zákonný znak „ve větším rozsahu“ je naplněn již tím, že pachatel neoprávněně podnikal po delší dobu a že jeho cílem bylo získat trvalejší zdroj finančních prostředků (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1605/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 5 Tdo 776/2011 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 5 Tdo 1012/2022, uveřejněné pod číslem 32/2023 Sb. rozh. tr.). V projednávané věci byl podle závěrů soudu prvního stupně i odvolacího soudu zjištěn dostatečně rozsah podnikání, které nebylo čistým altruismem a nepochybně k dosažení zisku směřovalo, přičemž přesné stanovení zisku nebylo možné z důvodu, že obviněná Mgr. Marta Sívková nezajistila řádné vedení účetnictví obviněné právnické osoby. Závěr o neoprávněnosti provozované činnosti však byl správně stanoven s odkazem nejenom na ustanovení §78 zákona o sociálních službách, podle něhož sociální služby lze poskytovat jen na základě oprávnění k poskytování sociálních služeb (vymezených v ustanoveních §38 až 52 tohoto zákona). Přitom ani nebyly splněny zákonné podmínky ustanovení §83 a 84 tohoto zákona, upravující situace, v nichž získání registrace a tím i oprávnění k provozování těchto služeb není nezbytné. Oprávnění k poskytování těchto služeb přitom vzniká rozhodnutím o registraci, vydaným příslušným krajským úřadem podle místa trvalého nebo hlášeného pobytu fyzické osoby nebo sídla právnické osoby. Nevznikají ani pochybnosti o větším rozsahu poskytování sociálních služeb v tomto případě s ohledem na rozsah provozované neoprávněné činnosti, délku doby jejího provozování a množství klientů (srov. zejména body 206. až 223. rozsudku soudu prvního stupně, bod 25. rozsudku odvolacího soudu). Ve shodě s odvolacím soudem je nutno rovněž zdůraznit, že s přihlédnutím k příjmům, které byly objektivizovány provedeným dokazováním, postupovaly orgány činné v trestním řízení výlučně ve prospěch obviněných, když jejich jednání nebylo posouzeno podle kvalifikované skutkové podstaty §251 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
31. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. sice bylo možno podřadit námitky obviněné Mgr. Marty Sívkové a obviněné právnické osoby vztahující se k subjektivní stránce předmětného trestného činu, nicméně uvedenými námitkami se dostatečně zabývaly soudy nižších stupňů, které správně dovodily přímý úmysl ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V tomto směru lze odkázat především na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v bodě 224., v němž je připomenuto, že obviněná se po dobu podstatné části svého produktivního života pohybovala v sociálních službách, a musela si proto být vědoma veřejnoprávních regulací, které se vztahují na poskytování těchto služeb v rozsahu, jak byly jí (resp. prostřednictvím obviněné právnické osoby) poskytovány. Obviněná je osobou, která měla dlouholetou pracovní zkušenost ze sociálního ústavu Nové Zámky, měla nadstandardní kontakty s pracovníky Úřadu práce a byla opakovaně vyzvána k odstranění nedostatků v jejím zařízení, zejména pak absence veřejnoprávního povolení k provozování činnosti. Odvolací soud se s těmito závěry zcela ztotožnil a dále i poukázal (viz bod 27. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu) na skutečnost, že obvinění byli na možnou nesprávnost svého jednání upozorněni minimálně kontrolou správního orgánu ze dne 8. 1. 2018 a následnými rozhodnutími správních orgánů. V této souvislosti odvolací soud rovněž poukázal i na velký rozsah trestné činnosti a dobu jejího trvání. Přitom tito obvinění v trestné činnosti pokračovali i poté, co bylo vůči obviněné Mgr. Martě Sívkové zahájeno trestní stíhání pro přečin neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 tr. zákoníku popsaný v bodě 1. rozsudku soudu prvního stupně. O naplnění subjektivní stránky tohoto přečinu ostatně svědčila i sofistikovanost, s níž se tato obviněná snažila zakrýt a formálně zlegalizovat faktické poskytování služeb v rozsahu odpovídajícím domovu pro seniory systémem formálně oddělených smluv. Vzhledem k výše uvedenému lze proto i zcela vyloučit úvahy o právním omylu. Pokud v této souvislosti obvinění namítali, že nevěděli o povinnosti mít oprávnění k provozování předmětné činnosti, a proto nemohou být stíháni za neznalost příslušné judikatury, lze se zcela ztotožnit s názorem státního zástupce, že podle §19 odst. 2 tr. zákoníku obviněná Mgr. Marta Sívková měla povinnost se seznámit (vzhledem ke své profesní činnosti vykonávané jinak než v pracovním poměru) s příslušnou právní úpravou, což zdůraznil již i soud prvního stupně (viz bod 225. jeho rozsudku). Na základě provedeného dokazování proto není pochyb o tom, že obviněná věděla o regulaci poskytování sociálních služeb. Nutno dodat, že po obviněných nebyla vyžadována žádná znalost judikatury v předmětné oblasti.
32. Jako zcela nedůvodnou je nutno označit i argumentaci společenskými zájmy a snahou zajistit důstojný život starším osobám, jimž byly poskytovány v předmětném zařízení služby sociální péče. Ohledně takto namítané zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v §12 odst. 2 tr. zákoníku a požadavku obviněné Mgr. Marty Sívkové a obviněné právnické osoby spolku DOMOV U DVOU SLUNEČNIC, z. s., aby jejich jednání bylo posouzeno pouze jako přestupek s ohledem na nízkou míru společenské škodlivosti přečinu, je nutno připomenout, že i s touto jejich námitkou se soudy nižších stupňů vypořádaly a na jejich přiléhavou argumentaci lze odkázat. V této souvislosti nelze pominout výklad této zásady včetně pojmu společenské škodlivosti, který byl přijat ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. V souladu se zakotvením formálního pojetí trestného činu v trestním zákoníku účinném od 1. 1. 2010 zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je nutno vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Pouze ve zcela výjimečných případech, pokud veškeré okolnosti spáchání činu neodpovídají běžně se vyskytujícím případům stejné povahy, je možné za použití zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ dovodit odpovědnost pachatele mimo rámec trestního řízení a uplatnit jeho odpovědnost podle jiného právního předpisu. Také v tomto smyslu se soudy nižších stupňů vypořádaly se zásadou subsidiarity trestní represe a důvodně shledaly za nezbytné vyvodit trestní odpovědnost obviněných za přečin neoprávněného podnikání. Soudy přitom měly na zřeteli veškeré okolnosti spáchání těchto přečinů včetně doby provozování sociálních služeb bez příslušného oprávnění, přičemž nepominuly ani jednoznačně zištnou motivaci tohoto jednání v souběhu s další zjištěnou a prokázanou trestnou činností.
2) K přečinu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku
33. Obviněný J. S. k závěru o své vině namítl, že z provedeného dokazování nevyplývá jeho tvrzená vědomost o tom, že obviněná Mgr. Marta Sívková a obviněná právnická osoba spolek DOMOV U DVOU SLUNEČNIC, z. s., páchá trestnou činnost a že finanční prostředky použité ke zhodnocení jeho nemovitosti pocházejí z trestné činnosti. V této souvislosti rovněž vytkl soudu, že vzal v úvahu jeho osobní vztah s Mgr. Martou Sívkovou, stejně jako skutečnost, že působil ve funkci starosty obce XY, a fakt, že se angažoval v činnosti obviněné právnické osoby, avšak časově uvedené skutečnosti neodpovídají době spáchání přečinu podílnictví. Namítl i porušení svého práva na spravedlivý proces.
34. Je třeba zdůraznit, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro určení váhy konkrétních důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a o jaké důkazy je nezbytné dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik jsou návrhy stran na doplnění dokazování důvodné, zda mohou přispět k zjištění pro rozhodnutí významných skutečností, či zda mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal ani zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými závěry na jejich základě učiněnými. Takový rozpor ve smyslu výkladu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný (extrémní) rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady „in dubio pro reo“ , případně dalších zásad spjatých s právem na spravedlivý proces. Stručně shrnuto, citovaný dovolací důvod neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocením soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení důkazů. Soudy obou stupňů se posuzovanou věcí řádně zabývaly, provedly dokazování v potřebném rozsahu a na podkladě jeho výsledků mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochybností. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem prvního stupně hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V souladu s principy formální logiky vysvětlily své závěry o vině obviněného, které dovozovaly zejména z doznání obviněného, že do své nemovitosti umožnil investice ve výši 420 575 Kč, jejichž výše vyplývala i z listinných důkazů (faktur, účetnictví), výpovědi slyšených svědků (dodavatelů, účetní) a znaleckého posudku Ing. Zdeňka Lukeše. Přitom nebylo rozporováno, že se jednalo o investice z projektu DOMOV U DVOU SLUNEČNIC, z. s., a uvedené vyplývalo i z listinných důkazů (bankovní výpisy, důkazy směřující k vypláceným příspěvkům na péči a bydlení i výpovědi vyslechnutých svědků). V této souvislosti lze odkázat především na bod 233. rozsudku soudu prvního stupně.
35. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podřadit námitky obviněného vztahující se k subjektivní stránce skutku, jenž je mu kladen za vinu. Nicméně uvedenou námitkou se již dostatečně zabývaly soudy obou stupňů a uzavřely, že z provedeného dokazování, a to jak z listinných důkazů, tak i ze svědeckých výpovědí osob podílejících se na činnosti obviněného spolku je patrno, že označují obviněného za osobu, která byla zapojena do činnosti obviněné právnické osoby. Z těchto důkazů rovněž vyplývá provázanost všech obviněných i jejich vzájemná spolupráce a vědomí o činnosti ostatních. Soudy nižších stupňů správně a důvodně dovodily, že obviněný byl podrobně seznámen s jednáním obviněné Mgr. Marty Sívkové a s fungováním obviněné právnické osoby. Proto lze podle soudu prvního stupně i soudu odvolacího dovodit, že se obviněný jednání dopustil minimálně ve formě nepřímého úmyslu. Lze souhlasit s odvolacím soudem, že o eventuálním úmyslu obviněného dopouštět se předmětné trestné činnosti nepřímo svědčí i skutečnost, že právě obviněný dal obviněnému spolku na základě smlouvy o výpůjčce nemovitosti do užívání svou nemovitost, kterou krátce předtím koupil za nemalou částku ve výši cca 2 000 000 Kč. Přímo ve smlouvě je přitom zakotveno, že tuto nemovitost bude obviněná právnická osoba spolek DOMOV U DVOU SLUNEČNIC, z. s., pronajímat třetím osobám. Samotný obviněný přitom za užívání nemovitosti nepožadoval žádné finanční plnění, výpůjčka byla sjednána na dobu neurčitou a bezúplatně, pouze smlouva obsahovala ujednání, že obviněný tímto obviněné právnické osobě uděluje souhlas s provedením technického zhodnocení nemovitosti, a to na vlastní náklady a zodpovědnost obviněného spolku, aniž by však byl schopen fakticky ovlivnit, zda a nakolik dojde k technickému zhodnocení jeho nemovitosti (k uvedenému viz bod 29. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
36. Ve světle výše uvedeného proto nemůže obstát ani argumentace obviněného J. S., že se v projednávané věci jednalo o nájem nemovitosti a jeho odkaz na ustanovení §2220 odst. 1 občanského zákoníku o vypořádání případných investic do pronajaté věci po skončení nájmu, a to již z důvodu, že předmětná smlouva postrádá dohodu smluvních stran o výši nájemného jako jedné z obligatorních náležitostí nájemní smlouvy, která ji odlišuje od smluv bezúplatných, především smlouvy o výpůjčce (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1603/2001, uveřejněný pod C 793 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dále rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2715/2010).
37. V návaznosti na výše uvedené pak nelze ani přisvědčit námitkám obviněného, že by měla být výše jeho prospěchu určena s ohledem na změnu hodnoty jeho nemovitosti v důsledku provedených investic, jakož ani námitkám vztahujícím se k určení okamžiku, kdy na sebe měl obviněný v případě zhodnocení jeho nemovitosti věc převést. Za situace, v níž obviněný získával prospěch z trestné činnosti obviněných Mgr. Marty Sívkové a obviněné právnické osoby, neboť jim poskytl svou nemovitost k bezplatnému užívání, od počátku mělo docházet k tomu, že získaný prospěch bude využit na investice do nemovitosti, je nutno souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že v daném případě lze vycházet z hodnoty přímo zaslaných částek, nikoli ze zjištění výše zhodnocení nemovitosti. Nutno dodat, že Nejvyšší soud již dříve k otázce naplnění znaků trestného činu podílnictví uvedl, že je nerozhodné, z jakého důvodu podílník převedl na sebe věc získanou trestným činem spáchaným jinou osobou (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 1970, sp. zn. 6 To 9/70, uveřejněné pod č. 42/1971 Sb. rozh. tr. a ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 4 Tdo 617/2020). Rozhodující tak je skutečnost, že obviněný věděl, že investice do jeho nemovitosti pocházejí z trestné činnosti obviněné Mgr. Marty Sívkové a obviněné právnické osoby.
3) K přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku
38. Obviněná Mgr. Marta Sívková v souvislosti s přečinem zpronevěry vytýkala soudům nižších stupňů způsob hodnocení provedených důkazů ve vztahu k věrohodnosti vyslechnutých svědků. Nenamítala tak žádnou z vad důkazního řízení, kterou by bylo možno podřadit pod některou z alternativ dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nutno podotknout, že prostřednictvím žádného dovolacího důvodu nelze úspěšně napadat správnost a úplnost skutkových zjištění, pokud vyplývají z výsledků provedeného dokazování, jejichž podkladem jsou procesně správně získané a před soudy provedené důkazy, pokud byly všechny takto provedené důkazy zahrnuty do úvah soudu při jeho rozhodování. Stejně tak nelze dovolací argumenty založit jen na nesouhlasu s výsledkem řízení jen proto, že neodpovídá představám obviněného, resp. některé z procesních stran. V projednávané věci soudy přesvědčivým způsobem vyložily, proč dospěly k závěru o tom, že obviněná se svěřenými věcmi (finančními prostředky) nakládala jako s vlastními. K tomu lze zcela odkázat zejména na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v bodech 188., 242. a 243. Skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě podpořené skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, a tento postup řádně odůvodnily, nepředstavuje vadu v procesu dokazování. Lze shrnout, že z napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů nevyplývá žádná snaha podpořit nedůvodně verzi obžaloby, naopak jejich úvahy jsou opřeny o celou řadu logických argumentů vyplývajících z provedeného dokazování.
39. Nelze přisvědčit ani námitce obviněné, že jednala v mantinelech nepřikázaného jednatelství ve smyslu ustanovení §3009 občanského zákoníku. Již v rozsudku ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1248/2009, Nejvyšší soud uvedl, že charakteristickými znaky jednatelství užitečného, o které v projednávané věci podle obviněné jde, jsou vedle úmyslu obstarat cizí záležitost k prospěchu jiného a absence právního důvodu k obstarání cizí záležitosti vlastní činnost jednatelova, která může mít faktickou nebo právní povahu, a okolnost, že jednatel obstarává nikoliv svoji záležitost, nýbrž záležitost jiné osoby. V projednávané věci z provedeného dokazování jasně vyplynulo, že obviněná se svěřenými prostředky nakládala jako s vlastními a jednostranně si započetla pohledávky vůči těmto prostředkům (k tomu srov. bod 248. rozsudku soudu prvního stupně a bod 36. rozsudku odvolacího soudu). Nutno dodat, že ani z jednání obviněné, která zamlčela existenci peněz v rámci šetření pozůstalosti po zemřelém panu A. G. a přišla s legendou, že zemřelý daroval peníze ošetřujícímu personálu, nelze usuzovat, že by obviněná jednala v nezištném zájmu ku prospěchu domina (zde pana A. G.) ve smyslu ustanovení §3009 občanského zákoníku.
40. Zcela mimo uplatněné dovolací důvody pak stojí námitka obviněné Mgr. Marty Sívkové ohledně porušení zásady „in dubio pro reo“ ve vztahu k jí za vinu kladenému přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, jejíž výklad byl již podán výše a na který Nejvyšší soud proto odkazuje.
41. Nutno poznamenat, že podjatost vyšetřujícího policejního orgánu, kterou obvinění namítali, nelze spatřovat v jeho postupu v souladu se zásadou vyhledávací a vyšetřovací, jak správně uvedl ve svém vyjádření již státní zástupce.
4) K přečinu dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 4 tr. zákoníku
42. V případě přečinu dotačního podvodu obvinění Mgr. Marta Sívková a J. S. zopakovali argumentaci, kterou již uváděli před soudy nižších stupňů a se kterou se tyto soudy náležitě vypořádaly. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze obecně bez bližší konkretizace namítli zjevný rozpor s obsahem důkazů a absenci podstatných důkazů. Soudy obou stupňů se podrobně zabývaly hodnocením všech důkazů a skutečností, z nichž dovodily spáchání posuzovaného skutku, Nejvyšší soud tudíž odkazuje na jejich závěry (viz bod 249. rozsudku soudu prvního stupně a bod 37. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
43. K námitce obviněných, že nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 4 tr. zákoníku, Nejvyšší soud připomíná, že tento přečin spáchá ten, kdo v žádosti o poskytnutí dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo zamlčí podstatné údaje a způsobí takovým činem větší škodu. Uvedením nepravdivých údajů jako alternativně vymezeného znaku objektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu se rozumí uvedení údajů, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž se podává informace v žádosti o poskytnutí dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku, a to byť jen o některé okolnosti důležité pro její poskytnutí. Z hlediska subjektivní stránky jde ve smyslu §13 odst. 2 tr. zákoníku o úmyslný trestný čin. Pachatelem může být kterákoliv fyzická nebo právnická osoba. Z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že nepravdivé údaje, které uvedli obvinění v žádosti o dotaci, spočívají v tom, že žádost měla oficiálně o své vůli podávat M. R. a dotace měla být čerpána v její prospěch, což se v daném případě nestalo. Oba obvinění v žádosti o dotaci uvedli, že se jedná o dotaci pro M. R., nicméně faktický stav tomu neodpovídal. Vše iniciovali obvinění a M. R. zde fungovala pouze jako vhodná zástěrka pro získání dotace, nikoliv jako žadatelka či příjemce této dotace. K výtce obviněných ohledně nedostatečnosti znaleckého posudku lze podotknout, že tento jednoznačně konstatoval, že paní M. R. nebyla schopna chápat smysl kompenzační pomůcky (viz bod 256. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Vzhledem k uvedenému se lze ztotožnit se závěrem soudů nižších stupňů, že oba obvinění společným jednáním uvedli v žádosti o dotaci nepravdivé údaje (nejednalo se o dotaci pro paní M. R., jen zneužili jejího stavu; v žádosti navíc zamlčeli, že ona plošinu při ubytování v přízemí nepotřebuje a že domov sdílí s dalšími více jak 10 lidmi) a takovým jednáním způsobili větší škodu. Oba jednali v úmyslu přímém ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jejich úmyslem totiž bylo na základě nepravdivých informací získat dotaci pro výstavbu výtahu v rámci projektu DOMOV U DVOU SLUNEČNIC.
V. Závěrečné shrnutí
44. Obvinění Mgr. Marta Sívková, J. S. a právnická osoba spolek DOMOV U DVOU SLUNEČNIC, z. s., v projednávané věci uplatnili námitky, které byly v zásadě totožné s těmi, které již uplatňovali v předcházejících fázích tohoto trestního řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím, s nimiž se věcně správně a argumentačně přesvědčivě soudy vypořádaly. Takto uplatněné námitky zčásti vůbec neodpovídaly uplatněným dovolacím důvodům a ve zbytku byly zjevně neopodstatněné. S ohledem na tuto skutečnost proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněných odmítnout, a to z důvodů, které jsou výše uvedeny, aniž by podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Takovéto rozhodnutí mohl Nejvyšší soud učinit za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 1. 2024
JUDr. Bohuslav Horký
předseda senátu