ECLI:CZ:NS:2024:8.TDO.1088.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 1088/2023-1891
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 1. 2024 o dovolání obviněného J. R. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 7. 2023, č. j. 8 To 50/2023-1786, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 53 T 16/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný J. R. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 4. 4. 2023, č. j. 53 T 16/2022-1679, uznán vinným pod body 1 až 6 jednak zločinem znásilnění, v bodech 1 a 3 podle §185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku, v bodech 2 a 5 podle §185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, v bodech 4 a 6 podle §185 odst. 1 alinea druhá, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, pod body 1 až 3 a 5 jednak přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle §193 odst. 1 tr. zákoníku, pod body 1 až 6 jednak přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a pod bodem 7 přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy (jednání popsaná ve výrokové části citovaného rozsudku) v souběhu s přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z trestního příkazu Okresního soudu v Liberci ze dne 4. 5. 2022, č. j. 2 T 63/2022-20, který mu byl doručen dne 9. 5. 2022 a nabyl právní moci dne 18. 5. 2022, byl podle §185 odst. 3 tr. zákoníku s užitím §59 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 13 (třinácti) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci (specifikovaných ve výroku rozsudku). Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Liberci ze dne 4. 5. 2022, č. j. 2 T 63/2022-20, který mu byl doručen dne 9. 5. 2022 a nabyl právní moci dne 18. 5. 2022, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné sexuologické léčení v ústavní formě. O nárocích poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1, odst. 2 tr. ř. Obviněný byl také podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, že nejméně od roku 2020, v přesně nezjištěných dnech, v Liberci, v bytě na adrese XY č. p. XY, za účelem vlastního sexuální uspokojení, v blíže nezjištěném počtu případů, na svém nezletilém synovci AAAAA (pseudonym), nar. XY, jehož věk znal, v době, kdy mu byl rodiči svěřen k dozoru, vykonal intrafemurální pohlavní styk, čímž měl spáchat dílčí útok pokračujícího zločinu znásilnění podle §185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obviněný stíhán.
2. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci podal obviněný, stání zástupkyně (bylo podáno v neprospěch obviněného do výroku o trestu, výroku o ochranném opatření a výroku o nepřiznání nároku na náhradu nemajetkové újmy) a poškození odvolání. Z podnětu odvolání státní zástupkyně a poškozených (pouze DDDDD (psueodnym) a EEEEE (pseudonym)) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 7. 2023, č. j. 8 To 50/2023-1786, podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek, a to ve výroku o trestu odnětí svobody, způsobu jeho výkonu a výroku o náhradě nemajetkové újmy v penězích ve vztahu k poškozeným DDDDD a EEEEE, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že se obviněný podle §185 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s §59 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku odsuzuje k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 (patnácti) let, pro jehož výkon obviněného podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Liberci ze dne 4. 5. 2022, č. j. 2 T 63/2022-20, který nabyl právní moci dne 18. 5. 2022, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. O nárocích na náhradu škody ohledně poškozených DDDDD a EEEEE bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. Odvolání obviněného a dalších poškozených (BBBBB (pseudonym), CCCCC (pseudonym), FFFFF (pseudonym), GGGGG (pseudonym) a HHHHH (pseudonym)) Vrchní soud v Praze podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku uvedl, že orgány činné v trestním řízení nesprávně posoudily a vyargumentovaly jeho recidivu, jelikož jeho první skutek byl amnestován, přičemž chybný postup orgánů činných v trestním řízení byl promítnut nejen do výše jeho trestu, ale také do argumentace odůvodnění, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Poukázal dále na to, že byl uznán vinným ze spáchaných skutků ve větším rozsahu, než tomu ve skutečnosti bylo. V této souvislosti uvedl, že nedokonal pohlavní styk na nezletilé BBBBB, CCCCC a HHHHH, přičemž poukázal na to, že se ve všech ostatních případech ke svému jednání doznal a není tedy důvod, aby se nedoznal i v namítaných případech, pokud by se předmětného jednání dopustil. Rovněž konstatoval, že se k objasňovaným skutkům plně doznal, napomohl při identifikaci osob, a to často nad rámec zjištění Policie ČR, čímž výrazně napomohl zjednodušení a urychlení dokazování při objasňování trestné činnosti. Podle jeho mínění nebraly soudy při prokazování posttraumatické stresové poruchy u některých dětí vůbec v úvahu to, že toto postižení bylo výhradně u dětí z rodiny XY, přičemž nezohlednily sociální hlediska této rodiny, ani intelekt či jiné osobnostní vlastnosti dětí, a ani nezohlednily svědeckou výpověď otce poškozených dětí, který vypověděl, že se děti chovají normálně, bez zjevných postižení. Rovněž poukázal na obdobný případ zneužívání dětí s tím, že v jeho případě dochází k neodůvodněné diferenciaci v přístupu státního zastupitelství, přičemž i soudní rozhodnutí jsou v rozporu se zákonným předpokladem rovného přístupu a přiměřeného trestání pachatelů za spáchání srovnatelných trestných činů. V této souvislosti uvedl, že se trestné činnosti dopustil ve stavu zmenšené příčetnosti, přičemž k této skutečnosti nebylo při ukládání trestu přihlédnuto. Podle obviněného i s ohledem na chybně posuzovanou recidivu nebyl dán důvod pro zvýšení trestu nad horní hranici dané trestní sazby, kterou zákon stanoví. Podle obviněného je rovněž chybný i výrok o náhradě nemajetkové újmy, jelikož odvolací soud neměl poškozené EEEEE přiznat nárok na úhradu určené částky včetně 15 procent, přičemž „není ani stanoveno, za jaké období má být tento úrok vyčíslován“. Obviněný v této souvislosti také uvedl, že u poškozené DDDDD soudem přiznanou náhradu v dané výši respektuje, ale u všech ostatních poškozených ji považuje za nepřiměřeně vysokou, neodpovídající postižení poškozených, kdy navíc je zřejmé, že nebude schopen dostát takovým uloženým uhrazovacím povinnostem. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil obě rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k doplnění dokazování a k novému rozhodnutí.
4. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která po stručném shrnutí dosavadního průběhu řízení uvedla, že námitky obviněným uplatněné v rámci dovolání, uplatňuje tento prakticky od samého počátku trestního řízení, třebaže se jimi zabývaly oba soudy nižších stupňů. Ve vztahu k námitkám obviněného dále uvedla, že oba soudy nižších stupňů se řádně zabývaly prokázáním skutků, které obviněný zpochybňuje, přičemž tyto dílčí skutky jsou prokázány částečným doznáním obviněného, výpověďmi poškozených a análnímu styku nasvědčuje i gynekologické vyšetření poškozených. Ve vztahu k námitce posttraumatické stresové poruchy pak státní zástupkyně uvedla, že následkům jednání obviněného věnoval již prvoinstanční soud náležitou pozornost, přičemž v dané souvislosti bylo vypracováno několik znaleckých posudků a bylo tak bez pochybností zjištěno, že poškození v důsledku jednání obviněného trpí posttraumatickou stresovou poruchou. Poukázala na to, že se obviněný dopustil trestné činnosti krátce po výkonu trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, který mu byl uložen za trestný čin znásilnění. V této souvislosti argumentovala tím, že se projednávané trestné činnosti začal dopouštět ještě v průběhu ochranného sexuologického léčení ve formě ambulantní, přičemž předepsanou medikaci ke snížení pohlavních hormonů záměrně vynechával a léky bral pouze před kontrolami. Dále uvedla, že je tak zřejmé, že vzhledem k okolnostem případu a recidivě obviněného, závažnosti trestné činnosti a možnosti nápravy pachatele, u něhož selhala předchozí léčba, přičemž prognóza je spíše nepříznivá, je soudy uložený trest zcela přiměřený všem rozhodným hlediskům pro ukládání trestu. Nesouhlasně se také vyjádřila k námitce stran náhrady nemajetkové újmy, ke které uvedla, že se náhradou nemajetkové újmy pečlivě zabýval odvolací soud, který správně konstatoval, že činy obviněného měly na poškozené dopad jak na jejich duševní, tak i psychický stav, a proto považuje požadavky poškozených za adekvátní, a to i s přihlédnutím na majetkové a výdělkové poměry obviněného. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně vyslovila souhlas s tím, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod. Shora uvedenou charakteristiku tohoto dovolacího důvodu zmiňuje Nejvyšší soud s ohledem na argumentaci obviněného ohledně porušení jeho práva na spravedlivý proces.
9. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
10. Obviněný svoji argumentaci částečně vtělil v tvrzení, že existuje rozpor mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy, že bylo porušeno právo na spravedlivý proces, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení některých skutků, a že byla nesprávně vyhodnocena jeho recidiva. S ohledem na uvedená tvrzení považuje Nejvyšší soud za prvořadé uvést, že tento zjevný rozpor však podle argumentace obviněného spočívá v tom, že soudy nedostatečně či špatně vyhodnotily jednotlivé ve věci provedené důkazy a v důsledku tohoto pochybení nesprávně zjistily skutkový stav věci a chybně kvalifikovaly jeho jednání. V tomto směru je tedy pohled obviněného (obhajoby) na průběh skutkového děje diametrálně odlišný od skutkového zjištění, které učinil nalézací soud a s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil.
11. S ohledem na skutečnost, že obviněný svoji argumentaci částečně založil na polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za nezbytné obecně v souvislosti s předmětnou trestní věcí uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
12. V návaznosti na shora uvedené a tvrzení obviněného o porušení jeho práva na spravedlivý proces, musí Nejvyšší soud dovolatele upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
13. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestných činů, kterými byl obviněný uznán vinným a obsahem provedených důkazů a porušení práva na spravedlivý proces, kterými podle obviněného zmíněná rozhodnutí trpí, která však Nejvyšší soud neshledal.
14. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [ poukazoval mj. na to, že nedokonal pohlavní styk ve vztahu k poškozené BBBBB, CCCCC a HHHHH; byla chybně posouzena jeho recidiva; rozporoval posttraumatickou poruchu u některých poškozených; nebylo zohledněno, že byl ve stavu zmenšené příčetnosti; náhrada nemajetkové újmy je nepřiměřeně vysoká; jeho spolupráce s orgány činnými v trestním řízení a jeho doznání nebylo zohledněno při ukládání trestu atd. ]. S námitkami, které obviněný uplatnil před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, když např. v bodě 161. - 194 svého rozsudku soud prvního stupně mj. uvedl, že „Závěry o dopadech jednání obžalovaného na duševní stav poškozených však vyplývá ze znaleckých posudků doplněných v hlavním líčení výslechem znalce. Znalec podrobně vysvětlil, na základě jakých skutečností byly závěry o duševním stavu poškozených učiněny, z jakých podkladů znalci vycházeli. O správnosti znaleckých posudků z pohledu soudu nevznikly žádné důvodné pochybnosti...skutek ad 1) byl prokázán částečným doznáním obžalovaného, ale zejména výpovědí poškozené BBBBB, která popsala jeho jednání a kde k němu došlo...Ani znalci neshledali žádné skutečnosti, které by narušovaly její obecnou věrohodnost, a její výpověď byla doprovázena přiléhavými emocemi. Skutek částečně dokládají i nalezené fotografie, jejichž doba pořízení odpovídá výpovědi poškozené. Nepřímými důkazy jsou pak i výpovědi rodičů poškozené, M. H. a H. H., kterým se o jednom případu osahávání svěřila, ale rodiče jí to nevěřili. Pravděpodobný anální pohlavní styk vyplývá i z gynekologického vyšetření poškozené, při němž byl zjištěn snížený tonus řitního svěrače...Skutek ad 2) byl prokázán částečným doznáním obžalovaného, ale zejména výpovědí poškozené CCCCC...Opakovanému análnímu pohlavnímu styku nasvědčuje i gynekologické vyšetření poškozené, při němž byl zjištěn snížený tonus svěrače análního otvoru. Jednání obžalovaného bylo v řadě případů zachyceno i na jím pořízených obrazových záznamech...Skutek ad 5) je prokázán doznáním obžalovaného, výpovědí poškozené a obrazovými záznamy pořízenými obžalovaným. O tom, že obžalovaný to dělal i HHHHH se zmiňuje ve své výpovědi i poškozená CCCCC...BBBBB, svým jednáním způsobil posttraumatickou stresovou poruchu přetrvávající nejméně do doby vyšetření znalci dne 13. 6. 2022, spočívající ve vybavování si vzpomínek na jeho jednání, flashbacích, v kolísavé úzkostnosti s vegetativní hyperreaktivitou v náladě, zvýšenou bdělostí, poruchami koncentrace pozornosti, zhoršení školního prospěchu, provokativních poruchách chování, pro které skončila v diagnostickém ústavu...FFFFF obžalovaný způsobil posttraumatickou stresovou poruchu trvající nejméně do znaleckého vyšetření dne 16. 6. 2022, spočívající ve flashbacích, poruchách spánku, zesílených úlekových reakcích, strachu ze tmy, prchavých pseudohalucinacích a paranoidní percepci, v kolísavé úzkostnosti s vegetativní hyperreaktivitou v náladě, zvýšenou bdělostí, poruchách pozornosti, podrážděnosti a panických reakcích...GGGGG obžalovaný způsobil posttraumatickou stresovou poruchu trvající nejméně do vyšetření znalci dne 16. 6. 2022, spočívající ve flashbacích, poruchách spánku, zesílených úlekových reakcích, strachu ze tmy, paranoidních percepcích, v kolísavé úzkostnosti s vegetativní hyperreaktivitou, zvýšenou bdělostí, poruchami pozornosti, podrážděnosti a poruchami chování. Posttraumatická stresová porucha vznikla u nezletilého nejen v souvislosti s přímým jednáním obžalovaného vůči němu, ale zejména vůči sestrám, jemuž byl přítomen a které prožíval úkorně jako by se jich obžalovaný dopouštěl vůči němu samému...zejména se trestného činu dopustil relativně krátce po výkonu trestu odnětí svobody v trvání 7 let, který mu byl uložen rovněž za trestný čin znásilnění, tehdy podle §241 odst. 1, 3 tr. zákona, jehož se dopustil vůči dítěti mladšímu 15 let. Trestné činnosti se v nyní projednávaném případě začal dopouštět ještě v průběhu ochranného sexuologického léčení v ambulantní formě. Jednání se dopouštěl z důvodu své heterosexuální pedofilie, o níž věděl, avšak předepsanou medikaci ke snížení pohlavních hormonů záměrně vynechával a léky bral pouze před kontrolami. Je tak zřejmé, že obžalovaný znovu spáchal zvlášť závažný zločin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný zločin potrestán a vzhledem k okolnostem případu a recidivy obžalovaného má soud za to, že závažnost zvlášť závažného zločinu je vysoká a možnost nápravy pachatele, u něhož selhala předchozí léčba, přičemž prognóza je spíše nepříznivá a bude záviset na úspěšnosti ochranného léčení, je značně ztížena...Trestné činnosti se sice dopustil ve stavu snížené příčetnosti vlivem parafilie, avšak tuto sníženou příčetnost si zavinil sám tím, že řádně neužíval léky, které byl povinen užívat v rámci ochranného léčení. Ani jeho dosavadní způsob života a opakované nerespektování uloženého trestu zákazu činnosti nelze rozhodně hodnotit v jeho prospěch. Jako polehčující okolnost lze hodnotit jeho částečné doznání a spolupráci při objasňování trestné činnosti v přípravném řízení, kde i na obrazových záznamech identifikoval některé poškozené a svou osobu. Význam tohoto doznání je však snížen postojem obžalovaného v hlavním líčení, kde i některá doznaná jednání popřel nebo naznačoval, že na sebe bere vinu někoho jiného... atd.“, a následně v reakci na odvolací námitky např. bodech 31. – 60. svého rozsudku odvolací soud, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a mimo jiné k bodům 1, 2 a 5 uvedl, že tyto dílčí skutky jsou prokázány částečným doznáním obžalovaného, výpovědí uvedených poškozených, přičemž análnímu pohlavnímu styku nasvědčuje i gynekologické vyšetření poškozených BBBBB a CCCCC při němž byl zjištěn snížený tonus řitního svěrače...Pokud obžalovaný namítal, že nebyl prokázán vznik posttraumatické stresové poruchy v bodech 1, 3 u poškozených BBBBB, FFFFF a GGGGG a k tomu poukázal na vyjádření otce nezletilých dětí H. H., pak odvolací soud zdůrazňuje, že následkům jednání obžalovaného věnoval nalézací soud potřebnou pozornost a své závěry odůvodnil v části 96–119. K osobnostem poškozených BBBBB, GGGGG, FFFFF vypracovali znalecké posudky PhDr. Štěpán Vymětal, Ph.D. znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická a forenzní psychologie a pro obor školství a kultura, odvětví psychologie, specializace psychologie krizí a mimořádných událostí, a MUDr. Alena Gayová, znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, dětská psychiatrie. Znalecké posudky byly doplněny výslechem znalce PhDr. Štěpána Vymětala, Ph.D., v hlavním líčení, který stvrdil závěry z písemných znaleckých posudků. Uvedení poškození bez pochybností trpí v důsledku jednání obžalovaného posttraumatickou stresovou poruchou. V části 100-112 soud prvého stupně vypracoval hodnotící závěry týkající se uvedených poškozených a s tímto hodnocením se odvolací soud ztotožňuje a pro podrobnou, výstižnou a správnou argumentaci na něj odkazuje bez potřeby jej opakovat či parafrázovat...Obžalovaný se trestné činnosti dopustil ve stavu snížené příčetnosti vlivem parafilie, avšak tuto sníženou příčetnost si zavinil sám tím, že řádně neužíval léky, které byl povinen užil v rámci ochranného léčení a současně plánovitě konstruoval vznik situací, ve kterých děti předškolního či mladšího školního věku mu byly svěřovány k dozoru...Odvolací soud neshledal u obžalovaného polehčující okolnosti, naopak bylo shledáno množství okolností přitěžujících. Tato mimořádná negativní kvantita odůvodnila rozhodnutí odvolacího soudu, že trest uložený nalézacím soudem je nepřiměřeně mírný a Vrchní soud v Praze souhrnný trest zpřísnil na 15 let odnětí svobody...K tomu odvolací soud poukazuje na to, že majetkové poměry obžalovaného a potenciál k budoucímu peněžnímu plnění přiznaných náhrad je při určení výše nemajetkové újmy kritériem pouze dílčím nikoli základním. Nicméně obžalovaný je nemajetný, bude vykonávat dlouhodobý trest odnětí svobody a následné ústavní léčení, a proto početní rozvaha nalézacího soudu je v zásadě správná. Při určení výše náhrady se totiž užije i zásady proporcionality, jíž má být zabráněno nežádoucím a nepřiměřeným tvrdostem ve vztahu ke škůdci, kterou lze aplikovat i v případě posuzování výše nemajetkové újmy v penězích při rozhodování v adhezním řízení v trestních věcech. Jednotlivá výše přiznané náhrady na nemajetkovou újmu u toho, kterého nezletilého poškozeného pak přiléhavě odráží míru a závažnost duševních útrap jednotlivých poškozených... atd.“
15. Nejvyšší soud považuje rovněž za nutné dovolatele upozornit na skutečnost, že na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 15.), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
16. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání . I přes výše uvedená konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy nižších stupňů řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a v odůvodnění svých rozhodnutí formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 160. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. S takto provedeným rozsahem dokazování a způsobem hodnocení důkazů se mj. ztotožnil také odvolací soud, který závěrům soudu prvního stupně stran hodnocení důkazů přisvědčil (bod 31. a násl. rozsudku odvolacího soudu) a sám, nad rámec úvah soudu prvního stupně, jeho závěry rozvedl. S ohledem na výše uvedené a ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za vhodné pouze ve stručnosti (vzhledem k tomu, že se stejnými námitkami řádně zabývaly již soudy nižších stupňů) zmínit následující skutečnosti. Stran námitky obviněného, že nedokonal pohlavní styk na nezletilé BBBBB, CCCCC a HHHHH, považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že dané jednání vyplývá z výpovědí poškozených, přičemž z dokazování, primárně ze znaleckých posudků nevyplynulo, že by jejich svědectví mělo být nevěrohodné, a zároveň jsou jejich výpovědi podpořeny znaleckými posudky a lékařským vyšetřením dětskou gynekoložkou MUDr. Yvetou Jandovou. Dále je ve vztahu k námitce posttraumatické stresové poruchy vhodné uvést, že ze znaleckých posudků PhDr. Štěpána Vymětala, Ph.D., znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace psychologie krizí a mimořádných událostí, a MUDr. Aleny Gayové, znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, dětská psychiatrie, jednoznačně vyplynulo, že poškození posttraumatickou poruchou trpěli, a to v návaznosti na jednání obviněného, přičemž ve vztahu k argumentaci obviněného lze taktéž uvést, že se znalci zabývali také intelektuální a osobnostní stránkou poškozených a neopomněli ani na zohlednění rodinného zázemí. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně neuvěřily obhajobě obviněného, která je v rozporu s provedeným dokazováním, přičemž závěry obsažené v odůvodnění jejich rozhodnutích jsou jasné, logické, přesvědčivé a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.
17. Obviněný taktéž ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že byla jeho recidiva nesprávně posuzována, a to především s ohledem na to, že jeho první skutek byl amnestován, poukázal na nesprávnou aplikaci §59 odst. 1 tr. zákoníku, a na to, že nebyly zohledněny polehčující okolnosti. Předně musí Nejvyšší soud znovu konstatovat, že se jedná o argumentaci, kterou obviněný uplatňuje od začátku trestního řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s ní řádně vypořádaly, když např. soud prvního stupně v bodě 157. a v bodech 192. – 194. svého rozsudku mj. uvedl, že „Ohledně prvního odsouzení rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci 52 Tm 1/2007 za trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1, 3 trestního zákona se na něj v důsledku čl. I odst. 1 amnestie z 1. 1. 2013 hledí, jako by odsouzen nebyl. Poté byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 29. 9. 2008, č. j. 52 T 10/2008- 264 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2008, č. j. 10 To 109/2008-300 za trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 7 roků do věznice s dozorem a k ochrannému ústavnímu sexuologickému léčení... [tento trest obviněný vykonal dne 23. 4. 2015 a nyní projednávané trestné činnosti se dopustil od května 2019] zejména se trestného činu dopustil relativně krátce po výkonu trestu odnětí svobody v trvání 7 let, který mu byl uložen rovněž za trestný čin znásilnění, tehdy podle §241 odst. 1, 3 tr. zákona, jehož se dopustil vůči dítěti mladšímu 15 let. Trestné činnosti se v nyní projednávaném případě začal dopouštět ještě v průběhu ochranného sexuologického léčení v ambulantní formě. Jednání se dopouštěl z důvodu své heterosexuální pedofilie, o níž věděl, avšak předepsanou medikaci ke snížení pohlavních hormonů záměrně vynechával a léky bral pouze před kontrolami. Je tak zřejmé, že obžalovaný znovu spáchal zvlášť závažný zločin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný zločin potrestán a vzhledem k okolnostem případu a recidivy obžalovaného má soud za to, že závažnost zvlášť závažného zločinu je vysoká a možnost nápravy pachatele, u něhož selhala předchozí léčba, přičemž prognóza je spíše nepříznivá a bude záviset na úspěšnosti ochranného léčení, je značně ztížena... Trestné činnosti se sice dopustil ve stavu snížené příčetnosti vlivem parafilie, avšak tuto sníženou příčetnost si zavinil sám tím, že řádně neužíval léky, které byl povinen užívat v rámci ochranného léčení. Ani jeho dosavadní způsob života a opakované nerespektování uloženého trestu zákazu činnosti nelze rozhodně hodnotit v jeho prospěch. Jako polehčující okolnost lze hodnotit jeho částečné doznání a spolupráci při objasňování trestné činnosti v přípravném řízení, kde i na obrazových záznamech identifikoval některé poškozené a svou osobu. Význam tohoto doznání je však snížen postojem obžalovaného v hlavním líčení, kde i některá doznaná jednání popřel nebo naznačoval, že na sebe bere vinu někoho jiného...Ve prospěch obžalovaného je jeho pracovní hodnocení od svědka P., který ho zaměstnával ve své firmě. Prognóza nápravy obžalovaného je poměrně nepříznivá. Podle znalců bude záležet zejména na úspěšnosti ochranného léčení, které však již v předchozím případě v závěrečné fázi selhalo...“ , případně odvolací soud v návaznosti na stejné námitky obviněného mj. v bodech 40. – 41. svého rozsudku uvedl, že „Z uvedeného bez pochybností plyne, že obžalovaný plánovitě konstruoval vznik situací, ve kterých děti předškolního či mladšího školního věku mu byly svěřovány k dozoru s vyloučením dozoru jejich rodičů. Tato okolnost dle odvolacího soudu mimořádně zvyšuje škodlivost jednání obžalovaného...Obžalovaný se trestné činnosti dopustil ve stavu snížené příčetnosti vlivem parafilie, avšak tuto sníženou příčetnost si zavinil sám tím, že řádně neužíval léky, které byl povinen užil v rámci ochranného léčení a současně plánovitě konstruoval vznik situací, ve kterých děti předškolního či mladšího školního věku mu byly svěřovány k dozoru. Prognóza nápravy obžalovaného je spíše nepříznivá, neboť dle znalců bude záležet na úspěšnosti ochranného léčení, které však již v předchozím případě v závěrečné fázi selhalo. Ohledně trestní minulosti obžalovaného lze odkázat na podrobnou analýzu nalézacího soudu v časti 157-158 napadeného rozsudku. V tomto ohledu lze shrnout, že obžalovaný nežil v minulosti řádným životem a již byl odsouzen a potrestán za zločin znásilnění dítěte mladšího 15 let, přičemž z výkonu trestu odnětí svobody byl propuštěn 23.4.2015. Obžalovanému byl rovněž ukládán souhrnný trest za sbíhající se trestnou činnost. Odvolací soud neshledal u obžalovaného polehčující okolnosti, naopak bylo shledáno množství okolností přitěžujících. Tato mimořádná negativní kvantita odůvodnila rozhodnutí odvolacího soudu, že trest uložený nalézacím soudem je nepřiměřeně mírný a Vrchní soud v Praze souhrnný trest zpřísnil na 15 let odnětí svobody...“ . Nejvyšší soud tak považuje pouze za vhodné ve vztahu k námitkám obviněného uvést, že z odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů jednoznačně vyplývá, že se řádně zabývaly jeho recidivou, přičemž neopomněly ani vzít v potaz, že první odsouzení rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci 52 Tm 1/2007 za trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1, 3 trestního zákona bylo amnestováno a na obviněného se tudíž ve vztahu k tomuto odsouzení v důsledku čl. I odst. 1 amnestie z 1. 1. 2013 hledí, jako by odsouzen nebyl. Soudy řádně zohlednily všechny polehčující i přitěžující skutečnosti a správně dospěly k závěru o potřebě aplikace §59 odst. 1 tr. zákoníku [toto ustanovení uvádí – „pachateli, který znovu spáchal zvlášť závažný zločin (§14 odst. 3), ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný zločin potrestán, může soud uložit trest v horní polovině trestní sazby odnětí svobody stanovené v trestním zákoně, jejíž horní hranice se zvyšuje o jednu třetinu, jestliže závažnost zvlášť závažného zločinu je vzhledem k takové recidivě a ostatním okolnostem případu vysoká nebo možnost nápravy pachatele je ztížena“], přičemž i s ohledem na závažnost jednání obviněného rozhodně nelze konstatovat, že by trest uložený obviněnému byl nepřiměřeně přísný. V souvislosti s otázkou recidivy a tvrzením obviněného o nesprávném výkladu a použití tohoto pojmu pro uložení přísnějšího trestu považuje Nejvyšší soud za potřebné obviněného upozornit na následující skutečnosti. Je nesporné, že se v předmětné trestní věci dopustil jednání, které je definováno jako „zvlášť závažný zločin“ (§14 odst. 3); v minulosti spáchal zvlášť závažný zločin a byl za tento zločin potrestán, a lze k němu přihlížet – jde o odsouzení rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 29. 9. 2008, č. j. 52 T 10/2008- 264, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2008, č. j. 10 To 109/2008-300, za trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 7 roků do věznice s dozorem a k ochrannému ústavnímu sexuologickému léčení a z výkonu tohoto trestu byl propuštěn dne 23. 4. 2015. Tudíž odkaz dovolatele na amnestované rozhodnutí není z pohledu §59 tr. zákoníku pro aplikaci mimořádného zvýšení trestu odnětí svobody relevantní, navíc za situace, kdy se obviněný přibližné po čtyřech letech od propuštění z výkonu trestu odnětí svobody dopouští znovu (opětovně) zvlášť závažného zločinu, a to celou řadou útoků, které páchá až do roku 2022 (od května 2019 do 1. 4. 2022, za situace, kdy prognóza nápravy obviněného je spíše nepříznivá, předchozí léčba u něj selhala a úspěšnost ochranného léčení je značně ztížena.
18. Nejvyšší soud neshledal relevantními ani námitky obviněného směřující do výroku o náhradě škody, kde poukazuje na to, že výrok o náhradě škody poškozené EEEEE je chybný a výrokově nejasný, jelikož není stanoveno, za jaké období má být úrok vyčíslován. Obviněný ve vztahu k dalším poškozeným také namítá, že náhrada škody je nepřiměřeně vysoká, neodpovídající postižení poškozených, přičemž je zřejmé, že nebude schopen dostát uloženým uhrazovacím povinnostem. Nejvyšší soud musí předně konstatovat, že odvolací soud v bodě 61. svého rozsudku jednoznačně uvedl, z jakého důvodu přiznal nárok poškozené EEEEE, přičemž není pravdou, že by neuvedl, za jaké období má být úrok z prodlení hrazen, neboť jednoznačně konstatoval, že obviněný je povinen zaplatit „náhradu nemajetkové újmy 100 000 Kč s 15% úrokem z prodlení z této částky od 8.2.2023 do zaplacení“ . Dále lze opětovně uvést, že soudy nižších stupňů se řádně zabývaly náhradou škody poškozeným (bod 212. a násl. rozsudku soudu prvního stupně a bod 50. a násl. rozsudku odvolacího soudu), přičemž správně uvedly, že požadavky poškozených jsou adekvátní ke kompenzaci jejich újmy a neopomněly se ani zabývat majetkovými poměry obviněného, když mj. odvolací soud uvedl, že „K tomu odvolací soud poukazuje na to, že majetkové poměry obžalovaného a potenciál k budoucímu peněžnímu plnění přiznaných náhrad je při určení výše nemajetkové újmy kritériem pouze dílčím nikoli základním. Nicméně obžalovaný je nemajetný, bude vykonávat dlouhodobý trest odnětí svobody a následné ústavní léčení, a proto početní rozvaha nalézacího soudu je v zásadě správná. Při určení výše náhrady se totiž užije i zásady proporcionality, jíž má být zabráněno nežádoucím a nepřiměřeným tvrdostem ve vztahu ke škůdci, kterou lze aplikovat i v případě posuzování výše nemajetkové újmy v penězích při rozhodování v adhezním řízení v trestních věcech. Jednotlivá výše přiznané náhrady na nemajetkovou újmu u toho, kterého nezletilého poškozeného pak přiléhavě odráží míru a závažnost duševních útrap jednotlivých poškozených...Výše jednotlivých částek odpovídá i soudní judikatuře (viz. např. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2013, sp. zn. 8 Tdo 46/2013)“ .
19. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud závěrem konstatovat, že odůvodnění soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněným vytknutá . Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).
20. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 1. 2024
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu