ECLI:CZ:NS:2024:8.TDO.1097.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 1097/2023-796
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 1. 2024 o dovolání obviněného D. M. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2023, sp. zn. 61 To 444/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 56/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. M. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 5. 2023, sp. zn. 3 T 56/2021, byl obviněný D. M. uznán vinným 1) přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, 2) přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že
ad 1) dne 20. 11. 2020 nejprve v době kolem 9:40 hodin v Praze XY, ve XY, na chodníku v blízkosti ulice XY, po předchozí marné výzvě k předložení dokladu totožnosti z důvodu, že neměl na obličeji nasazenou roušku, čímž se dopouštěl přestupku podle §92n odst. 1 písm. b) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, vulgárně urážel policistu L. P. oděného ve služebním stejnokroji a podílejícího se v rámci plnění služebních povinností na daném zákroku, a když policistovi přece jen sdělil identifikační údaje ke své osobě, tak současně zdůraznil, že je boxer, a posléze, když mu policista při přiblížení se k němu šlápl na nohu, řekl mu, že kdyby tam nebyli policisté ve třech, tak že by mu to vrátil, že by mu rozbil hubu, a ať ho klidně oznámí, poté téhož dne v době kolem 22:15 hodin v Praze XY, XY č. p. XY, v čekárně místního oddělení Policie České republiky, když zde policista L. P. plnil své služební povinnosti v rámci výkonu služby, jej zvýšeným hlasem osočil tvrzením, že ho předtím ve XY napadl, a varoval ho, že až bude sám, že si na něho počká a napadení mu vrátí, je zvědavý, jestli bude mít takovou odvahu, až ho potká samotného a beze zbraně, přitom zmiňoval, že boxoval a že v minulosti ho nějaký útočník napadl nožem a on sám ho poslal na dlouhou dobu do nemocnice,
ad 2) dne 16. 12. 2020 v době kolem 10:10 hodin v Praze XY, ve XY na chodníku ve směru k ulici XY, při kontrole totožnosti reagoval na dotaz policisty T. J. oděného ve služebním stejnokroji, zda má u sebe doklad totožnosti, slovem „nemám“, a z místa bez dalšího odcházel, a když bezprostředně poté byl policistou vyzván, aby se zastavil, výzvy neuposlechl a řekl, aby mu „vylízal prdel“, přitom pokračoval v chůzi, přičemž následné výzvy policisty “jménem zákona, stůjte, nebo budou použity donucovací prostředky“, již uposlechl, zastavil se a vsunul ruku do kapsy kalhot, v níž manipuloval s nějakým, v tom okamžiku neidentifikovatelným předmětem, který se snažil z kapsy vytáhnout, přitom byl kvůli obavě, že by mohl být ozbrojen, policistou vyzván „jménem zákona, odložte předmět, který máte v ruce, nebo budou použity donucovací prostředky“, čemuž vyhověl až po chvíli, ovšem zároveň s tím policistu vulgárně urážel, že je „agresivní hajzl a čurák“, a v těchto slovních výlevech pokračoval po celou dobu služebního zákroku policisty i přes řádné poučení, že se tímto dopouští protiprávního jednání, a nakonec po provedení osobní prohlídky jeho osoby v souladu s ustanovením §35 odst. 2 písm. c) zákona č. 273/2008 Sb. o Policii České republiky (dále „zákon č. 273/2008 Sb.“), z bezprostřední blízkosti plivl do obličeje a na tělo policisty T. J., přičemž v průběhu popsaného jednání prošly desítky lidí a obviněný se tohoto jednání dopustil, ačkoliv byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 3 T 87/2019, který nabyl právní moci dne 5. 5. 2020 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 110/2020, odsouzen mimo jiné za tři přečiny výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 5 let za současného stanovení dohledu,
přičemž policisté během obou služebních zákroků, popsaných ad 1), 2), postupovali v souladu s oprávněními a povinnostmi vymezenými §2, §10 odst. 1, odst. 2, a §12 odst. 1, odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb.
2. Za tyto přečiny a sbíhající se přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 6 T 156/2022, jenž nabyl právní moci ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 11 To 88/2023, byl odsouzen podle §326 odst. 1 a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §75 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu pobytu na území Statutárního města Kladna v trvání osmnácti měsíců, a podle §75 odst. 3 a §48 odst. 4 písm. e) tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo přiměřené omezení, aby se v průběhu výkonu trestu zákazu pobytu zdržel jakékoli formy styku (osobního i prostřednictvím jakýchkoli telekomunikačních prostředků) s MUDr. Monikou Pláškovou figurující v popisu skutku v rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 6 T 156/2022. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 6 T 156/2022, pravomocným ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 11 To 88/2023, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 10. 8. 2023, sp. zn. 61 To 444/2023, odvolání obviněného i státní zástupkyně podaná proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal prostřednictvím obhájce s odkazem na důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. dovolání. V jeho stručném obsahu vytýkal nesprávné hodnocení protiprávnosti jednání kladeného mu za vinu v souvislosti s uplatněním zásady subsidiarity trestní represe, jež nebyla soudy v této věci řešena, případně jen zcela povrchně. Poukázal na porušení principu ultima ratio , protože jeho jednání mělo povahu přestupku „či hraniční a jako takové mělo být posouzeno“.
5. Další výhradou obviněný poukázal na porušení práva na spravedlivý proces, protože soudy opomněly a nehodnotily důkazy, které vadně interpretovaly. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, tvrdil, že „…v situaci tvrzení proti tvrzení je povinností soudů důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování principu presumpce neviny. Uvedená povinnost obecných soudů je pak ještě zvýrazněna v případech, kdy taková svědecká výpověď či svědecké výpovědi, stojící proti výpovědi obviněného, představují jediný přímý důkaz, z nějž má být prokázána vina obviněného. S ohledem na princip presumpce neviny i právo na spravedlivý proces pak rozhodně nelze akceptovat shledání viny obviněného za situace, kdy jediným přímým důkazem proti němu je výpověď svědka“. Obviněný poukázal i na princip presumpce neviny, z něhož plyne pravidlo in dubio pro reo , a že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Ani vysoký stupeň podezření sám o sobě není sto vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok, protože vina musí být prokázána mimo pochybnost.
6. Závěrem takto předloženého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud shledal podané dovolání důvodným, obě napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a požadoval, aby mu byly nahrazeny náklady řízení.
7. K takto obhájcem zpracovanému dovolání je připojena kopie obviněným ručně psaného textu, místy velmi špatně čitelného, ze dne 10. 9. 2023, jenž byl samotným obviněným nazván „dovolání“ (č. l. 773 až 775 spisu). Toto vyjádření bylo doručeno Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 25. 10. 2023 jako jedna z příloh datové zprávy od obhájce obviněného s názvem „1128_001 odův. dovol. klient“ (č. l. 772 spisu). V jeho obsahu obviněný vlastními slovy popisuje, co se podle jeho názoru mezi ním a policisty odehrálo. Tvrdil, že nedošlo ke spáchání trestného činu, protože poškozeným nevyhrožoval újmou. Vyjadřoval se též k proticovidovým opatřením, jejich platnosti a tomu, zda byla příslušnými soudy zrušena. Za vadné považoval hodnocení důkazů, zejména kamerových záznamů o průběhu skutku, neztotožnil se se skutkovým zjištěním, že by se prezentoval jako boxer, neboť pouze tvrdil, že má shodné jméno s boxerem. Podle vlastního hodnocení důkazů rozporoval i další soudy zjištěné skutečnosti. Zpochybnil také úvahy, které soudy vedly k právní kvalifikaci jeho jednání jako přečinu výtržnictví a vyhrožování s cílem působit na úřední osobu, soudům vytýkal, že ignorovaly důkazy ve spise. Závěrečný návrh tento přípis neobsahoval.
III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
8. K dovolání obviněného státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, konkrétně k námitce o nezohlednění zásady subsidiarity trestní represe, uvedl, že ji lze podřadit pod důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale není opodstatněná.
9. Podle státního zástupce jsou v bodě 1) vyjádřeny všechny znaky přečinu podle §326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku s tím, že u obviněného neexistují okolnosti, které by výrazně snižovaly společenskou škodlivost činu, aby neodpovídal obvyklým případům tohoto druhu. Obviněný pronesl výhružky proti zasahujícímu policistovi v parku, a když téhož dne vyhledal policejní služebnu, v nich i tam pokračoval. Rovněž u skutku v bodě 2) naplnil po formální stránce skutkovou podstatu přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. U obviněného nebyly zjištěny okolnosti, které by výrazně snižovaly škodlivost obou činů pod obvyklou normu u nich vyžadovanou. Oba alternativní znaky objektivní stránky byly naplněny, neboť čin spáchal veřejně i na místě veřejnosti přístupném, když kolem něj procházely desítky osob. Ani v jednom z těchto přečinů nešlo o krátký či izolovaný incident, ale jeho jednání eskalovala. Byla naplněna i okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle odstavce 2 písm. a) §358 tr. zákoníku, neboť obviněný čin spáchal opětovně, navíc u předchozí trestné činnosti se jeho útočné jednání týkalo rovněž příslušníků Policie České republiky. Takové konflikty vyvolával (zjevně cíleně) a opakoval je i navzdory tomu, že za ty předchozí byl již stíhán. Na základě těchto okolností státní zástupce nepovažoval za důvodnou námitku o možnosti věc posoudit jako přestupek.
10. Neztotožnil se s obviněným ani v tom, že by soudy vadně interpretovaly provedené důkazy, když tato námitka, u níž se omezil jen na obecné konstatování této skutečnosti, nedává potřebný podklad pro konkrétní závěry. Přesto zmínil, že o věrohodnosti slyšených svědků nevznikaly pochybnosti, které by mohly naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
11. Státní zástupce při závěru o správnosti přezkoumávaných rozhodnutí navrhl dovolání odmítnout v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
12. Vlastnoručně obviněným sepsaný přípis ze dne 10. 9. 2023, byť nazvaný jako „dovolání“, připojený k obhájcem zpracovanému dovolání, státní zástupce za dovolání nepovažoval s tím, že k němu nelze přihlížet z důvodů již dříve vyjádřených v rozhodnutích Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 11 Tdo 494/2007), protože takové podání nenaplňuje podmínky §265d odst. 2 tr. ř.
13. Obhájce obviněného na toto vyjádření, které mu bylo zasláno, do dne konání neveřejného zasedání písemně nereagoval.
IV. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného podané prostřednictvím obhájce Mgr. Tomáše Davida ze dne 25. 10. 2023 (č. l. 776 až 777 spisu) je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
15. Fotokopii textu ručně sepsaného obviněným ze dne 10. 9. 2023 (viz bod 7. shora), Nejvyšší soud ve shodě s tím, co již uvedl státní zástupce, za dovolání nepovažuje, neboť nesplňuje náležitost dovolání podle §265b odst. 2 tr. ř., podle něhož obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. Podle jeho obsahu je zjevné, že si jej sepsal obviněný sám, a obhájce ho jen připojil k datové zprávě s jím podaným dovoláním (č. l. 776 a 777 spisu). Smyslem §265d odst. 2 tr. ř. je záruka kvality a odbornosti při zpracování dovolání, kterou má zajistit osoba odborníka, jehož prostřednictvím je nutné dovolání podat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1973/13, a též usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. III. ÚS 2857/22). Dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je v daném názoru shodná a jasně stojí na stanovisku, že samostatné podání sepsané obviněným není možné považovat za dovolání ani jím není možné dovolání doplňovat, a tedy s ním nelze spojovat jakékoliv účinky vztahující se k dovolání a řízení o něm, a tedy k jeho obsahu nelze přihlížet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 11 Tdo 494/2007, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2007, sv. 35 pod č. T 993, ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 8 Tdo 186/2013, ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 8 Tdo 789/2020 a odkazy v něm uvedené aj.; též Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157-314s. Komentář. 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3212). Proto ani Nejvyšší soud v posuzované věci k ručně sepsanému podání obviněného ze dne 10. 9. 2023 jako k dovolání nepřihlížel. Toto podání se za dovolání nepovažuje, byť bylo takto označeno (lze jen pro úplnost mimo uvedené podotknout, že soudy na námitky v něm uvedené již v přezkoumávaných rozhodnutích dostatečně reagovaly, neboť obhájce je shrnul v textu jím podaného odvolání).
V. Obecně k důvodům dovolání
16. Dovolání je možné podat pouze na podkladě důvodů uvedených v §265b odst. 1, 2 tr. ř., a Nejvyšší soud posuzuje, zda uplatněné výhrady tomuto zákonnému vymezení odpovídají. Pro rozsah přezkumné povinnosti v konkrétní věci je vázán dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
17. K jednotlivým důvodům, jež obviněný v dovolání označil, je v obecné rovině třeba uvést, že podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. Podle obsahu přezkoumávaného rozhodnutí odvolací soud odvolání obviněného zamítl podle §256 tr. ř., a tudíž rozsudek soudu prvního stupně věcně přezkoumal, proto obviněný mohl dovolání podat pouze v alternativě, že existují důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., podle kterých obviněný dovolání podal.
18. Nápravy vad v přezkoumávaných rozhodnutích se podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze domáhat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021).
19. Důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné vytýkat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Uvedený důvod neslouží k přezkoumání správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřování rozsahu provedeného dokazování a správnosti hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Rovněž prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat vady v celém procesním postupu od prvních úkonů přípravného řízení, protože na takové nedostatky nedopadají žádné dovolací důvody [srov. §265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř.]. Tyto zásady je možné prolomit, jestliže nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
VI. Důvodnost dovolání
20. Nejvyšší soud podle obsahu podaného dovolání posuzoval, zda obviněným vytýkané nedostatky korespondují s jím uvedenými důvody a shledal, že obecný poukaz na nesprávný postup v situaci „tvrzení proti tvrzení“ s citací názoru vyjádřeného v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, nenaplňuje důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože z nich nejsou patrné vady, na které by se měl Nejvyšší soud soustředit, a které by měl zkoumat. Uvedené výhrady byly obviněným vymezeny zcela obecně bez jakékoli návaznosti na soudy učiněná skutková zjištění, a proto jsou pod jmenovaný důvod v zásadě nepodřaditelné, neboť z nich není možné seznat, v čem spočívají konkrétní vady tvrzené podle jím zvoleného dovolacího důvodu.
21. V posuzované věci jde jen o formální poukaz na porušení zásad spravedlivého procesu, který sám o sobě nemůže být impulzem pro to, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí přezkoumával, když není zjevné, čeho se má taková nespravedlnost týkat. Nemůže totiž dovozovat nebo domýšlet, co měl obviněný fakticky na mysli, případně proti kterým důkazům jeho vyjádření směřovalo, když v textu dovolání takové podklady zcela chybí. Zákon podle §265f odst. 1 tr. ř. vyžaduje, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§59 odst. 3 tr. ř.) podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá…, s čímž souvisí i přezkumná povinnost Nejvyššího soudu, jenž podle §265i odst. 3 tr. ř. neodmítne-li dovolání podle odstavce 1, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jako i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám, které nebyly dovoláním napadány, přihlíží, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání. Z těchto důvodů přezkoumání napadeného rozhodnutí postupem podle §265i odst. 3 tr. ř. není způsobilé vyvolat ani tvrzení dovolatele o porušení jeho ústavních práv učiněné poukazem na údajný rozpor s jednotlivými články Listiny, Ústavy či Úmluvy, neboť i ve vztahu k nim jde ze strany obviněného o pouhé obecné vyslovení nesouhlasu se skutkovými a od nich se odvíjejícími právními závěry soudů nižších stupňů. Plyne-li z citovaného ustanovení trestního řádu, že dovolací soud přezkum napadeného rozhodnutí provádí v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, pak je nezbytné uzavřít, že není jeho úkolem, aby domýšlel za dovolatele, v čem má jím uplatňovaná (avšak nekonkretizovaná) vada napadeného rozhodnutí spočívat, resp. v čem má spočívat tvrzený rozpor s ustanoveními právních předpisů, na které dovolatel bez specifikace souvislostí s posuzovanou věcí toliko obecně odkazuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 6 Tdo 263/2014).
22. Ani sama skutečnost, že obviněný v dovolání poukázal na právo na spravedlivý proces (neboli právo na spravedlivé soudní řízení či právo na spravedlivé řízení), neznamená bez dalšího povinnost Nejvyššího soudu přezkoumávat celý obsah dosavadního řízení, když dovolatel neuvede, v čem konkrétně toto porušení spatřuje. Podstatou tohoto práva je možnost domáhat se svých práv u nestranného soudu, a představuje možnost pro každého jedince využít všech právních institutů a záruk, které nám tento právní řád nabízí (srov. KMEC, J. Evropská úmluva o lidských právech: komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 573, nebo WAGNEROVÁ, E. et. al. Listina základních práv a svobod : Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 728 až 729) .
23. Nejvyšší soud připomíná, že nemohl z textu dovolání zjistit, ke kterému ze skutků nebo přečinů výhrada obviněného o „porušení práva na spravedlivý proces v podobě opomenutí a nehodnocení důkazů či jejich vadná interpretace soudy“ směřovala, a v čem spočívala. K tomuto obecnému vyjádření ničeho konkrétního neuváděla ani k tomu připojená citace nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/2016, neobsahuje jiné skutečnosti než vlastní názor vyslovený tímto soudem. Argumentace obviněného tak zůstala zcela bez konkretizace, a proto Nejvyšší soud nemohl přistoupit k přezkumu napadených rozhodnutí ve vztahu k provedenému dokazování, tj. podle důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť v obsahu dovolání pro takový přezkum nebyly splněny zákonem určené podmínky, a to ani z hledisek spravedlivého procesu, jež obviněný toliko zmínil.
24. Nejvyšší soud pouze obiter dictum připomíná, že pokud obviněný uváděl, že k porušení práva na spravedlivý proces došlo v „podobě opomenutí a nehodnocení důkazů, či jejich vadné interpretace“, takové nedostatky z obsahu napadených rozhodnutí neplynou. Naopak je zjevné, že se soud provedl potřebné dokazování a zabýval se i návrhy a obviněným uplatněnou obhajobou (srov. body 2. až 26. rozsudku soudu prvního stupně). Rovněž odvolací soud k námitkám obviněného přezkoumal postupy soudu prvního stupně (srov. body 6. až 11. usnesení odvolacího soudu). Z ničeho neplyne, že by šlo o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97).
25. Tvrdil-li obviněný, že došlo k situaci tzv. opomenutých důkazů, a to na základě zcela obecného a nekonkretizovaného tvrzení, když ani neoznačil důkazy, jež měly být opomenuty, tak je třeba uvést, že soud prvního stupně na důkazní návrhy obviněného i jeho obhájce reagoval již při hlavním líčení konaném dne 29. 5. 2023 a podle §216 odst. 1 tr. ř. je zamítl (č. l. 657 spisu, srov. bod 23. rozsudku soudu prvního stupně, bod 7. usnesení odvolacího soudu). Lze zmínit, že soudy vyložily, z jakého důvodu důkazy navržené obhajobou neprovedly. Takové vypořádání se s důkazními návrhy lze označit za konzistentní a logické a nejde tedy o opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další).
26. Obdobně neurčitě obviněný formuloval výhrady týkající se hmotněprávní námitky o nesprávném uplatnění zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, k níž však uvedl konkrétní poukaz na její povrchní řešení a na to, že soudy neposuzovaly malou či hraniční škodlivost činu dopadající toliko na přestupek. Uvedenou výhradu lze podřadit pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože se týká hmotněprávní otázky s tímto důvodem související, a proto se Nejvyšší soud zabýval její důvodností.
27. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit námitce obviněného, že subsidiarita trestní represe nebyla soudy řešena, protože soud prvního stupně v bodě 32. vysvětlil, z jakých důvodů je třeba na činy obviněného užít trestní represi, a že se jeho jednání nevymyká běžně se vyskytujícím trestným činům skutkových podstat přečinů, jimiž byl uznán vinným.
28. Uvedené závěry soudu prvního stupně, jež akceptoval i odvolací soud odkazem na správné právní posouzení jednání obviněného jako přečinů podle §326 odst. 1 a §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku (srov. bod 12. usnesení odvolacího soudu), Nejvyšší soud shledal opodstatněnými, protože plně respektují pravidla podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Zvláštnost tohoto materiálního korektivu spočívá v použití subsidiarity trestní represe, která vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva u každého případu individuálně. Společenská škodlivost je určována především intenzitou zejména naplnění jednotlivých složek povahy a závažnosti činu, ale zcela se tím nevyčerpává, neboť je spojena s principem ultima ratio . Je jím doplněno kritérium společenské škodlivosti případu, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
29. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, nebo nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 372/03, či rozhodnutí č. 54/2006 Sb. rozh. tr.).
30. Posoudí-li se přečiny, jichž se obviněný v této věci dopustil, je zjevné, že v obou případech jde o trestná jednání, na která dopadá trestní represe. Soudy proto neporušily ústavní princip nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege zakotvený v článku 39 Listiny základních práv a svobod (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/2013). Z obsahu přezkoumávaného rozhodnutí vyplývá, že soud k posouzení společenské škodlivosti projednávaných skutků rozhodně nepřistoupil "paušálně", ale naopak srozumitelným způsobem vysvětlil, na podkladě jakých skutečností dospěl k závěru, že jednání obviněného vykazuje dostatečnou společenskou škodlivost. S ohledem na osobu obviněného, který se činů obdobné povahy dopouští opakovaně, i urputnost, s níž se v obou případech choval, je zjevné, že se vymyká případům nejlehčích, běžně se vyskytujících přečinů vyhrožování s cílem působit na úřední osobu a výtržnictví. Intenzita chování obviněného v bodě 1) je srovnatelná s jinými obdobnými jednáními stejně posouzenými. Z dosavadní rozhodovací praxe v obdobných věcech lze připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 3 Tdo 925/2015, v němž pachatel vyhrožoval policistovi pro výkon jeho pravomoci, že až bude mimo službu, tak jej fyzicky napadne. V usnesení ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1601/2017 Nejvyšší soud obdobně posoudil čin pachatele, který telefonicky vyhrožoval pracovnici magistrátu, že budovu magistrátu vystřílí poté, co mu sdělila, že dosáhl dvanácti bodového hodnocení řidiče. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1058/2018, se týkalo pachatele, který jako vězeň vyhrožoval fyzickou újmou dozorcům. Uvedené srovnání svědčí o tom, že oba činy obviněného nevybočují z požadovaného rámce. V souladu s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství lze konstatovat, že nešlo o jednorázové jednání, nýbrž o rozmyšlené výhrůžky, které měly rozvíjející se charakter, protože obviněný je nejprve pronesl proti zasahujícímu policistovi v parku a následně téhož dne vyhledal policejní služebnu, kde v nich pokračoval. Jinému policistovi při jednání popsaném v bodě 2) plivnul do obličeje. Takové chování je třeba považovat za zcela společensky nepřijatelné, navíc obviněný tento čin spáchal v jeho kvalifikované podobě podle §358 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
31. Při uvážení všech těchto skutečností a okolností, za nichž k činům došlo, je zřejmé, že škodlivost obviněnému za vinu kladeného jednání je dostatečná, ba je dokonce zvyšována tím, že opětovně odmítal dodržovat základní společenské a právní normy a neprojevoval ani základní respekt vůči orgánům veřejné moci, k nimž se bezdůvodně choval arogantně a agresivně. Trestní represe je tudíž v jeho případě zcela namístě.
VI. Závěr
32. Z výše rozvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného shledal jako celek nedůvodným, a tudíž nebylo na místě přistoupit na jeho závěrečný návrh a přezkoumávaná rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušit. Uvedený závěr dovolací soud učinil na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu, a proto rozhodl tak, že dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O nákladech v dovolacím řízení Nejvyšší soud nerozhoduje.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 1. 2024
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu