ECLI:CZ:NS:2024:8.TDO.1152.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 1152/2023-901
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 1. 2024 o dovolání obviněného P. S. , nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 10 To 67/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 13/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 6. 2023, sp. zn. 2 T 13/2021, byl obviněný P. S. (dále „obviněný „či „dovolatel“) uznán vinným v bodě 1) zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem 2) pokračujícím zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, a v bodě 3) zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterých se dopustil tím, že
v přesně nezjištěné době od roku 2017 do měsíce dubna roku 2019, kdy žil ve společné domácnosti v současném bydlišti v rodinném domě na adrese XY č. p. XY, se svou družkou M. M., nar. XY, a jejími dětmi, včetně nezletilé poškozené AAAAA (pseudonym), nar. XY, a tedy znal její věk, intelekt, mravní a rozumovou vyspělost, a vystupoval vůči ní v obdobném postavení jako otec,
ad 1) v neznámý den v roce 2017, na nezjištěném místě v České republice, kdy s ním nezletilá poškozená jela v rámci jeho pracovní cesty kamionem, využil toho, že šla spát do úložné části kabiny, lehl si k ní na postel a svlékl ji do naha, přestože se bránila tím, že ho odstrkovala rukama a nohama, a říkala mu, že se jí to nelíbí, jí rukama držel za ruce a nohama její nohy, a své obnažené přirození otíral o její přirození až do ejakulace mimo tělo poškozené,
ad 2) v přesně nezjištěné dny od roku 2017 do měsíce dubna roku 2019, ve společném bydlišti v rodinném domě na adrese XY č. p. XY, v přesně nezjištěném počtu případů, nejméně však dvakrát, v koupelně domu osahával nezletilé prsa a přirození nejméně přes oblečení, a dále v přesně nezjištěný den v roce 2017, na stejném místě využil svého výše popsaného postavení v rodině a vyzval ji, aby ho následovala do ložnice, tato jej vzhledem k uvedenému uposlechla a v ložnici jí řekl, aby se svlékla a položila se na postel, což ze stejných důvodů učinila, obviněný si k ní lehl a své obnažené přirození otíral o její přirození,
ad 3) v přesně nezjištěný den v měsíci dubnu 2019, na nezjištěném místě v lese v Karlovarském kraji, kdy s ním nezletilá jela v rámci jeho pracovní cesty osobním vozidlem značky Kia Ceed, RZ: XY, této přikázal, aby se z předního sedadla přemístila na zadní sedadla a vysvlékla se, což ze strachu ze stejných důvodů uvedených výše učinila, dále jí přikázal, aby si na něho sedla obkročmo čelem, a říkal jí, aby se uvolnila, a snažil se svým penisem vniknout do její vagíny, přestože plakala a říkala, aby jí nechal být, že jí to bolí, chtěla z obviněného slézt, ale on ji držel svýma rukama za ruce, nezletilá uhýbala a obviněný tedy svého jednání zanechal a ona z něho mohla slézt.
2. Za tyto zločiny byl odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 10 To 67/2023, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného
4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce proti výroku o vině i trestu z důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolání, protože rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, neboť řízení je zatíženo podstatnými procesními vadami a mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy existuje a extrémní nesoulad.
5. Obviněný brojil především proti pravdivosti výpovědi nezletilé poškozené, neboť tvrdil, že ji soudy dostatečně nehodnotily a nekriticky o ni opřely závěry o jeho vině. Poukázal na to, že i když odvolací soud ve svém kasačním rozhodnutí soudu prvního stupně uložil, aby se pokusil odstranit rozpory v její výpovědi dalším výslechem, a soud prvního stupně tento pokyn splnil, nejasnosti a nesrovnalosti se v její výpovědi nepodařilo odstranit. Zejména nebylo objasněno, proč s ním nezletilá opakovaně dobrovolně cestovala ve vozidle, když se vůči ní měl v minulosti dopouštět jí popisovaných jednání, proti kterým se bránila. Obviněný poškozenou považuje za nevěrohodnou, a to s odkazem na znalecký posudek znalkyně Mgr. Hany Ortmannové, která se vyjadřovala k věrohodnosti poškozené, jíž označila za sníženou, s výkony v pásmu podprůměru se zanedbaným intelektovým potenciálem, její aktuální výkony hodnotila na úrovni dítěte mladšího věku. Poukázal i na to, že podle znalkyně, pokud by k událostem došlo tak, jak je popisuje, lze následky spatřovat v předčasném sexuálním zájmu a iniciaci vlastního sexuálního života. Zdůraznila její svéhlavost, jednání bez ohledu na druhé, i užívání lži jako prostředku k dosažení svého cíle, a proto její věrohodnost zhodnotila jako sníženou střední měrou.
6. I když obviněný připustil, že znalecký posudek je jen jedním z důkazů a soudy se opírají i o důkazy další (k tomu uvedl např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09, ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06), je soud povinen postupovat při hodnocení důkazů podle §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a respektovat zásadu in dubio pro reo . Soudy se podle obviněného těmito zásadami v posuzované věci neřídily, protože stále ve výpovědích poškozené existují pochybnosti, neboť nebylo objasněno, do jaké míry je obětí pohlavního deliktu, když vykazuje známky zvýšeného sexuálního libida, přišla o panenství krátce po svých patnáctých narozeninách a velmi záhy zahájila pohlavní život s jinými muži. Její chování se projevuje sexuální nevázaností až necudností, neboť rozesílá fotky svého nahého přirození, a dokonce též nahrávky, na kterých masturbuje. Utekla z dětského domova, a to zřejmě z důvodu, aby si mohla sexuálně užít. O oběť sexuálního zneužívání se nejedná i proto, že ve své výpovědi u hlavního líčení dne 7. 11. 2022 uvedla, že problémy v rámci intimního života nemá.
7. Názor o nevěrohodnosti poškozené obviněný opírá i o výpovědi svědků A. K. (viz hlavní líčení ze dne 27. 2. 2023), která potvrdila (na dotaz státního zástupce), že nezletilá ji přímo řekla, že si to vymyslela, a L. R. (viz hlavní líčení ze dne 1. 6. 2023). Podle obviněného nebyly provedeny důkazy, které by jeho vinu utvrzovaly, resp. prokazovaly mimo rozumnou pochybnost, když výpověď nezletilé jako jediný důkaz vykazuje vážné nedostatky, které nebyly odstraněny.
8. Vzhledem k tomu, že ani po doplnění dokazování podle pokynů odvolacího soudu nebyly pochybnosti o nevěrohodnosti poškozené odstraněny a důkazní situace se nezměnila, nebyla vina obviněného dostatečně objasněna a byl mu s přihlédnutím k jeho současnému zdravotnímu stavu uložen nepřiměřeně přísný trest, tak obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 10 To 67/2023, zároveň i rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 6. 2023, sp. zn. 2 T 13/2021, zrušil, a aby podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. tomuto soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
9. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že obviněným deklarovaný důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s ohledem na podmínky pro něj zákonem stanovené nebyl naplněn, protože dovolací argumentace obviněného je vystavěna výlučně na zpochybnění skutkových závěrů a na popření vlastního závadového chování vůči nezletilé. Poukázal na to, že obviněný zopakoval námitky uplatňované v předchozích stádiích trestního řízení, na něž soudy dostatečně reagovaly. Soud prvního stupně realizoval komplexní a bezvadné dokazování, které bylo provedeno v potřebném rozsahu při řádném hodnocení důkazů. Odvolací soud rovněž nepochybil, neboť podané odvolání řádně přezkoumal a s uplatněnými námitkami se také přiléhavě vypořádal. Rozhodnutí nejsou zatížena žádnými vadami, protože se soudy věnovaly i částečně rozporné výpovědi nezletilé i obviněného, a s ohledem na vzniklé rozpory jejich výpovědi hodnotily a v odůvodnění odsuzujícího rozsudku podrobně rozvedly důvody, pro které shledaly pravdivým právě popis skutkového děje tak, jak ho prezentovala nezletilá. Obhajobu obviněného shledaly účelovou, a takto hodnotily i v jeho prospěch vypovídající svědky. Podle státního zástupce byla věrohodnosti nezletilé věnována potřebná pozornost se zřetelem na obsah výpovědí svědkyň D. a M. M., J. F. a Š. K., a listinných důkazů zajištěných k osobě nezletilé. Podle státního zástupce z uvedených důvodů nic nesvědčí o absenci obsahové vazby učiněných skutkových zjištění na provedené důkazy, ani o zjevném (extrémním) nesouladu mezi nimi, či o nerespektování zásady in dubio pro reo. V reakci na shora uvedené státní zástupce dospěl k přesvědčení, že soudy učinily správná skutková zjištění a dostatečně objasněné jednání obviněného právně kvalifikovaly.
10. S odkazem na vymezení důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., o nějž jedině obviněný dovolání opřel, státní zástupce označil námitky obviněného směřující proti výroku o trestu za uplatněné mimo jakýkoliv dovolací důvod, protože prostřednictvím dovolání není možné vytýkat nepřiměřenost uloženého trestu. Nad rámec toho však zmínil, že trest byl obviněnému uložen plně v souladu se zákonem a s podmínkami pro jeho ukládání. Protože námitky dílem nebylo možné podřadit pod žádný dovolací důvod a dílem byly zjevně neopodstatněné, navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
11. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného, jenž na něj do konání neveřejného zasedání před Nejvyšším soudem nereagoval.
IV. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. Obecně k dovolacím důvodům
13. Dovolání je možné podat pouze na podkladě důvodů uvedených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. a Nejvyšší soud posuzuje, zda uplatněné výhrady tomuto zákonnému vymezení odpovídají. Napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející Nejvyšší soud může přezkoumat jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. ř. Pro rozsah přezkumné povinnosti v konkrétní věci je přitom vázán dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
14. Důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. slouží k odstranění právních vad, protože jeho prostřednictvím je možné namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z takto stanovených mezí právní úpravy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
15. Pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně rozhodný skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jej nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Proto je Nejvyšší soud povinen posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu [viz čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“) ] a právo občanů na soudní ochranu [viz čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“)] , neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
VI. K důvodnosti dovolání
16. Nejvyšší soud z obsahu posuzovaného dovolání shledal, že zásadní námitkou, kterou obviněný mířil proti výroku o vině, je tvrzení, že se soudy dostatečně nevypořádaly s věrohodností poškozené, a na základě takto vyjádřené pochybnosti vystavěl své další argumenty proti hodnocení dalších ve věci provedených důkazů, jimiž poukazoval i na nedodržení zásady in dubio pro reo a brojil proti svému odsouzení. Ze shora uvedených zásad pro podání dovolání z důvodu vymezeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je zjevné, že výhrady proti vadné právní kvalifikaci obviněný neuvedl. Rovněž je třeba připomenout, že toliko námitky proti věrohodnosti svědka nenaplňují žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1473/2017). Avšak i přesto je třeba dbát na to, že z hlediska obecných principů výše rovněž naznačených je zcela zjevné, že Nejvyšší soud se nemůže omezit na formální přístup při posuzování řádného uplatnění a užití dovolacích důvodů (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, a stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14) , když navíc je povinen svůj přezkum soustředit na vyloučení excesů v průběhu dokazování, a proto bylo třeba, aby se výhradami obviněného na podkladě těchto obecných principů zabýval. Dovolací soud tak mohl učinit i s ohledem na nový důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který však obviněný neuplatnil, protože po obsahové stránce výhrady obviněného o nevěrohodnosti poškozené jako korunní svědkyně svědčí pro naplnění tohoto důvodu v alternativě, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů“. Rovněž Nejvyšší soud svůj přezkum považoval za důvodný s ohledem na povahu trestné činnosti i osobu poškozené, která vyvolávala v průběhu řízení řadu pochybností, a bylo třeba vyloučit, že nešlo při hodnocení její výpovědi o extrémní nesoulad (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1073/2015 nebo ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 1501/2016, anebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1349/2012), když soudy opřely závěry o vině obviněného právě o poškozenou uváděná tvrzení. Z těchto důvodů Nejvyšší soud zkoumal, zda jsou v dovolání uvedené výhrady opodstatněné.
21. K námitkám obviněného Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že nyní přezkoumávaným rozhodnutím předcházelo usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 8. 2022, sp. zn. 10 To 34/2022, jímž byl zrušen v této trestní věci první vydaný odsuzující rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 2 T 13/2021, protože odvolací soud považoval za nutné se podrobněji a hlouběji zabývat posouzením věrohodnosti poškozené, aby byly odstraněny pochybnosti obviněným v tehdy podaném odvolání namítané. V duchu konkrétních pokynů odvolacího soudu s poukazem na nejasnosti, jež ve výpovědích poškozené odvolací soud spatřoval, se v navazujícím řízení soud prvního stupně postupně podanými výpověďmi poškozené zabýval a zaměřil se na jednotlivá tvrzení vzbuzující pochybnosti, a to s ohledem na jiné ve věci provedené důkazy. Provedl další dokazování, jehož výsledky zachytil v bodech 3. až 29. nyní posuzovaného rozsudku a popsal, jakým způsobem takto provedené důkazy hodnotil. Věnoval se i obhajobě obviněného a jím vzneseným důkazním návrhům, s nimiž se vypořádal. Vůči takovému dokazování a postupu již odvolací soud výhrady neměl, jak vyjádřil v bodech 12. až 14. nyní dovoláním napadeného usnesení.
22. Z takto shrnutého stavu řízení vyplývá, že soudy se věnovaly námitkám obviněného, především však nezanedbaly svou povinnost zaměřit zvýšenou pozornost na hodnocení výpovědi tzv. korunního svědka. Použití výpovědi takového korunního svědka samo o sobě nedostačuje k tomu, aby k porušení práva na spravedlivý proces došlo, ale současně je třeba dodržet podmínky, za nichž je korunní svědek s Úmluvou slučitelný (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 3. 3. 2009, Atanasov proti Bulharsku, č. stížnosti 20309/02). Eventuální porušení článku 6 Úmluvy tak závisí vždy na konkrétních okolnostech toho kterého případu (srov. k tomu i Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. C. H. Beck, 2012, s. 781). V posuzované věci má takové postavení nezletilá poškozená, jejíž obecná věrohodnost podle poznatků vyplývajících z jiných důkazů vykazovala popisované nedostatky, a proto bylo třeba podrobně zkoumat její tvrzení vztahující se k průběhu činů, jež jsou obviněnému kladeny za vinu. Není totiž vyloučeno, aby i svědek, který se nechová plně v souladu s pravidly morálky, pravdivě popsal okolnosti trestného jednání jiné osoby, pokud soud dostatečně jasně vyloží postupem odpovídajícím hlediskům §2 odst. 6 tr. ř., proč mu uvěřil. Takový postup však musí být založen na důsledném dodržení v tomto ustanovení stanovených pravidel, podle nichž jsou soudy i všechny orgány činné v trestním řízení povinny hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, jednotlivě i v jejich souhrnu. Z uvedené zásady vyplývá i určitý postup a kritéria hodnocení; důkazy je nutno vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Nároky na odůvodnění a podrobný rozbor provedených důkazů se potom zvyšují tam, kde si provedené důkazy vzájemně odporují. V opačném případě, pokud výše uvedený postup není zachován a z provedených důkazů obecný soud nevyvodí přesvědčivě zjištěný skutkový stav, nelze považovat proces dokazování za ústavně konformní. Tato zásada však není a být nesmí projevem libovůle, resp. svévole orgánů činných v trestním řízení. Je nezbytné ji strukturovat do konkrétních komponentů a kritérií. Jedním z nich je transparentnost rozhodování čili nutnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit v souladu s §125 tr. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/2005).
23. Podle těchto hledisek Nejvyšší soud posuzoval postup zejména soudu prvního stupně při provádění všech důkazů, především však výpovědí poškozené, a neshledal nedostatky, které by svědčily o porušení shora popsaných pravidel. Poškozená byla v trestním řízení vyslechnuta celkem třikrát (10. 3. 2020, č. l. 237 spisu, 31. 5. 2021, č. l. 319 spisu, 16. 3. 2022, č. l. 427 spisu) jako nezletilá, a počtvrté dne 7. 11. 2022 (č. l. 525 spisu) potvrdila své výpovědi i jako zletilá poté, co došlo ke kasaci rozsudku soudu prvního stupně. Soud její tvrzení shrnul v bodech 8. a 9. rozsudku tak, že trestnou činnost obviněného vylíčila ve všech výpovědích zásadně shodně, pouze v první výpovědi se nezmínila o jednání, ke kterému došlo v ložnici ve společném bydlišti, neboť uvedla, že o pohlavní styk doma se obviněný nepokusil, a vysvětlil, že tento rozpor byl odstraněn dodatečným výslechem, v němž poškozená uvedla, že pohlavním stykem myslela soulož, k níž nedošlo. Nalézací soud obdobným způsobem reagoval i na další rozpory, které se ve výpovědích poškozené objevily, a hodnotil také tvrzení poškozené o rodinných poměrech, o jejím chování a způsobu, jakým se svěřovala osobám blízkým se sexuálními činy obviněného (srov. bod 10. rozsudku). Závěr, k němuž soud dospěl, spočíval na tom, že v zásadních a podstatných rysech jsou tyto výpovědi konzistentní a nevykazují rozpory. Nepomíjel však skutečnosti, podle kterých běžné chování poškozené vykazovalo nedostatky, a podle znalkyně Mgr. Hany Ortmannové i známky zmenšené obecné věrohodnosti zejména z důvodu její svéhlavosti a kvůli dalším vlastnostem, jež se u ní projevily, nicméně takový závěr nebylo možné učinit i ve vztahu k tzv. specifické věrohodnosti. Znalkyně zdůraznila, že posouzení pravdivosti výpovědi nezletilé poškozené je úkolem soudu, a proto se pouze vyjádřila k tomu, na základě jakých kritérií lze tvrzení nezletilé o její věrohodnosti hodnotit. Soud prvního stupně při posuzování věrohodnosti poškozené bral tyto závěry v úvahu a vypořádal se s nimi podle pravidel stanovených v §2 odst. 6 tr. ř., protože vyložil, že její výpověď nestála osamoceně, ale byla podporována i dalšími důkazy, na jejichž základě bylo možné její věrohodnost v této trestní věci posoudit. Korespondovaly s ní především výpovědi svědkyň D. (č. l. 308, 379 spisu) a M. M. (č. l. 323, 379 spisu), J. F. (č. l. 323, 404 spisu) a Š. K. (č. l. 323 spisu), stejně jako listinné důkazy zajištěné k osobě poškozené. Pro tento závěr je třeba připomenout zejména komunikaci prostřednictvím Messengeru mezi poškozenou a J. L. (č. l. 74 až 85 spisu), zprávu z Dětského diagnostického ústavu v Plzni (č. l. 126 spisu), a zprávy z výchovného zařízení (č. l. 417 až 419 spisu).
24. Způsob, jakým soud provedené důkazy, a to v návaznosti na skutečnosti uváděné poškozenou, hodnotil, nevykazuje žádné disproporce nebo libovůli ani stranění některému z důkazů. Jeho postup při hodnocení je transparentní a dostatečně vyjádřený v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí. Je zjevné, že se poškozená svěřila svým sestrám D. a M. M. o tom, jak se k ní obviněný choval (srov. bod 18. rozsudku). Významné je, že obě potvrdily, že poškozené věřily, protože i k nim se obviněný během pobytu ve společné domácnosti choval obdobně zcela nevhodně, neboť je osahával na intimních partiích těla, a pokud se proti tomu ohradily, tak našel zastání u jejich matky, což bylo také důvodem pro jejich odchod ze společné domácnosti do jiného výchovného prostředí. Důležité bylo, že obě svědkyně uvedly, s čím se jim poškozená svěřila, a z jejich výpovědí je zjevné, že jim uvedla shodné skutečnosti, byť stručně, které tvrdila i ve svých opakovaných procesně použitelných výpovědích, což její věrohodnost podle soudu podporovalo. Obdobně výpovědi svědkyň J. F. a Š. K. soud posuzoval ve prospěch věrohodnosti poškozené (srov. bod 24. rozsudku), neboť potvrzovaly, že i jim líčené skutečnosti uváděla shodně.
25. Soud se z hlediska věrohodnosti poškozené zabýval i způsobem, jak byla věc orgánům činným v trestním řízení ohlášena se závěrem, že poškozená postrádala motiv ke křivé výpovědi, neboť důsledkem její výpovědi bylo její umístění ve výchovném ústavu, což ji však neodradilo, a přesto na svých tvrzeních setrvala. Nebyla zjištěna ani její snaha ublížit obviněnému nebo mu uškodit, neboť řešila sama svou špatnou situaci v rodině odchodem z ní i kvůli špatnému chování matky vůči ní. Před tím, než věc policii oznámila, se opakovaně svěřovala svědkyním, navíc i první trestní oznámení vzala zpět, neboť jí bylo ze strany vlastní matky vyhrožováno, že ona i bratr S. skončí v dětském domově, čehož se podle soudu nejprve zalekla, avšak v později věc ve stejném duchu oznámila znovu. Jestliže soudy poškozené uvěřily, vyložily důvody, podle kterých tak usuzovaly, a vypořádaly se i s neodpovědným chováním poškozené a jejím předčasným sexuálním životem, který však nezatajovala, naopak sama se k němu hlásila s důvody, které vysvětlila.
26. Nejvyšší soud rovněž shledal opodstatněný a důkazy podložený závěr o nevěrohodnosti výpovědí matky poškozené M. M., která stranila obviněnému tvrzením, že poškozená vypovídala nepravdivě, aby se vymanila ze soužití v domácnosti, protože takové tvrzení nemá oporu ve výsledcích provedeného dokazování, které svědčí o opaku. Soudy vysvětlily, proč věrohodnost poškozené nezpochybnily ani výpovědi L. R. a A. K. (viz bod 28. rozsudku), a reagovaly i na výhrady obviněného, že poškozená nevykazuje známky oběti sexuálního násilí, když se chová nevázaným až necudným sexuálním způsobem života. K uvedené výhradě je třeba zmínit, že nezáleží na úsudku obviněného ani na tom, jak se oběť sexuálního násilí jinak chová, protože podstatné je, jakého jednání se pachatel vůči ní dopustil, a zda naplňuje znaky konkrétního trestného činu. V daném případě šlo o dva zločiny znásilnění podle §185 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku a zločin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, u nichž byla poškozená zvlášť zranitelnou obětí, protože v době, kdy k činům docházelo, jí bylo mezi 13 až 15 lety, tzn. že byla osobou mladší patnácti let. I když i sama připustila, že velmi brzy začala vyhledávat sexuální kontakty s chlapci, neznamená to, že by proto nemohla být obětí těchto zločinů, pokud bylo prokázáno, že k nim došlo, a že byly znaky těchto skutkových podstat naplněny. Navíc je v této trestní věci třeba zdůraznit, že do určité míry promiskuitní charakter chování poškozené byl důsledkem vadné a nedostatečné péče ze strany matky i trestního jednání obviněného, jenž s ní žil ve společné domácnosti a podílel se na její výchově. Nebyla jí totiž poskytována řádná rodičovská péče, což se i podle závěrů znalkyně Mgr. Hany Ortmannové projevilo v tom, že se u ní projevil předčasný sexuální zájem a iniciace vlastního sexuálního života. Podstatným je také zjištění, že důsledkem nevhodného zacházení bylo i sebepoškozování a odmítání příjmu potravy, a těmito faktory bylo podmíněno i významné zanedbání kognitivního potenciálu i narušení sebehodnocení. Dlouhodobější následky lze předpokládat v oblasti partnerských vztahů, osobnostního a morálního vývoje, a také ve schopnostech dosažení intimity v sexuální oblasti (srov. bod 11. rozsudku soudu prvního stupně). Tyto závěry svědčí o následcích, které jsou typické pro oběť sexuálních trestných činů, i o tom, že její prožitky byly důvodem, proč začala se svým sexuálním životem tak brzy.
27. Pokud jde o závadnost dalšího chování poškozené, které obviněný v dovolání zdůrazňuje, i to lze podle znalkyně přičíst trestnému chování obviněného. Její brzký sexuálně aktivní život i útěky z dětského domova mají rovněž do jisté míry vztah k trestnému chování obviněného vůči ní. Z výsledků provedeného dokazování, a to zejména z listinných důkazů (srov. bod 25. rozsudku soudu prvního stupně), je navíc patrné, že poté, co odešla od své matky a obviněného dne 6. 9. 2019 (ve věku patnácti let), tak s ní žádné jimi prezentované výchovné problémy nebyly, naopak se její chování zlepšilo, obzvláště v situaci, kdy byla svěřena do pěstounské péče své příbuzné, kde podle zjištění soudu plynoucího z provedených důkazů v současné době s poškozenou nejsou problémy, řádně se věnuje studiu a v pěstounském výchovném prostředí je prosta výchovných výkyvů.
28. Podle těchto stručně vyjádřených důvodů, jež jsou plně v souladu se zjištěními a závěry soudů obou stupňů, Nejvyšší soud shledal, že v přezkoumávaných rozhodnutích nelze shledávat obviněným tvrzené extrémní nedostatky a porušení zásad spravedlivého procesu. Soud prvního stupně rovněž hodnotil závěry znaleckého posudku v souladu se všemi procesními pravidly jako každý jiný důkaz, aniž by mu přisuzoval a priori vyšší důkazní hodnotu (srov. rozhodnutí č. 56/1953 Sb. rozh. tr.) a při hodnocení všech důkazů se nezpronevěřil zásadám stanoveným v §2 odst. 6 tr. ř.
29. Nejvyšší soud po zvážení uvedeného postupu zejména soudu prvního stupně shledal, že postupoval podle pravidel uvedených v §2 odst. 6 tr. ř. a dostatečně vysvětlil, z jakých důvodů uvěřil verzi nezletilé poškozené, a nikoli tvrzením obviněného. Takový postup nezakládá porušení pravidel spravedlivého procesu (srov. rozsudky ESLP ze dne 18. 7. 2006 ve věci Balšán proti České republice , stížnost č. 1993/02; ze dne 3. 2. 2004 ve věci Rachdad proti Francii , stížnost č. 1846/01; a ze dne 1. 4. 2004 ve věci Fausciana proti Itálii , stížnost č. 4541/02). V odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí je dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly ani případnou existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Po řádném vyhodnocení všech tvrzení nepochyboval soud o věrohodnosti poškozené, jejíž výpověď je potvrzována dalšími nepřímými důkazy, a vysvětlil, proč nepřijal verzi obviněného, a proto mu nelze vytýkat, že by nepostupoval v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. [srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16]. Za této důkazní situace nelze přiznat opodstatnění ani námitce obviněného o tom, že soudy nerespektovaly základní zásadu trestního řízení in dubio pro reo , protože v odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí je dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly případnou existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Nalézací soud dostál všem povinnostem [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02, a nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16], když se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97).
30. K výroku o vině lze shrnout, že soudy v procesu dokazování nepochybily, a skutkové závěry vycházejí z postupu, který nevykazuje libovůli. Nejsou založeny ani na extrémních nedostatcích, a tedy zásady spravedlivého procesu porušeny nebyly. Skutková zjištění soudy učiněná jsou dostatečná a jsou dostatečným podkladem pro závěr o naplnění znaků zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku [bod 1)], pokračujícího zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku [bod 2)] a zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku [bod 3)] a současně nejsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
31. Obviněný v dovolání vytýkal i nepřiměřenost uloženého trestu odnětí svobody s ohledem na jeho zdravotní stav, k čemuž je však potřeba uvést, že takové námitky nelze uplatnit prostřednictvím žádného důvodu uvedeného v §265b odst. 1, 2 tr. ř. Důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. slouží k nápravě právních vad, jak bylo rozvedeno shora, což se výroku o trestu netýká. Prostřednictvím tohoto důvodu je možné s ohledem na jeho zákonnou dikci „jiné hmotněprávní posouzení“ vytýkat výroku o trestu pouze jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
32. V posuzované věci obviněný tvrzením o tom, že trest je příliš přísný, těmto podmínkám obsahově nedostál, protože výroku o trestu nevytýkal zmíněné hmotněprávní nedostatky, ale toliko se dožadoval mírnějšího trestu. Důvod dovolání, jenž je určen k nápravě vad při ukládání trestu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., lze zvolit, byl-li uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný nejenomže tento důvod v dovolání neuvedl, ale ani takové okolnosti, které by těmto zákonným podmínkám odpovídaly, nevytýkal, a nutno zmínit, že ani skutečně nenastaly.
33. Nejvyšší soud i přes to, že obviněný námitkami proti nepřiměřenosti uloženého trestu nenaplnil žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1, 2 tr. ř., což znamená, že se Nejvyšší soud jeho výhradami nemůže zabývat, posuzoval, zda soudy neporušily zásadu proporcionality, jíž se obviněný domáhal, neboť ta vyplývá z čl. 5 odst. 4 Smlouvy o Evropské unii, a má zajistit, aby opatření přijímaná orgány Evropské unie (EU) byla v daných hranicích. Nesmí pro jednotlivce představovat nadměrnou zátěž ve vztahu k cíli, jehož má být dosaženo. Jde o přiměřenost v užším slova smyslu neboli spravedlivá únosnost, hledá relaci mezi účelem a prostředkem (srov. WAGNEROVÁ. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 931). Při formulování svých závěrů musí soud vzít v úvahu nejen situaci obviněného (tj. individualizaci trestu), ale také další obecné zásady pro ukládání sankcí, mj. přiměřenost trestu. Přiměřenost trestní sankce, tj. proporcionalita mezi zájmem na ochraně společnosti před pachatelem trestného činu a zásahem do základních práv pachatele způsobeným uloženou trestní sankcí, je podmíněna tím, že při jejím ukládání bude přihlédnuto k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrům pachatele. Jen přiměřená trestní sankce může plnit svůj účel a být pachatelem a společností pociťována jako spravedlivá [viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 789]. Podle Ústavního soudu „[z]e zákonem stanovené nutnosti dodržovat princip proporcionality (§38 odst. 1 tr. zákoníku) a požadavek subsidiarity přísnější trestní sankce ( princip ultima ratio, §38 odst. 2 tr. zákoníku) při ukládání trestů lze dovodit, že jedním z účelů trestu přiměřeného k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu je spravedlivé potrestání viníka – punitur quia peccatum est – trestá se, protože bylo spácháno zlo (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12).
34. Z těchto hledisek po posouzení všech rozhodných skutečností, za kterých k činu došlo, lze dospět k závěru, že uložený trest obstojí i v rámci testu proporcionality (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005. sp. zn. I. ÚS 554/2004), protože nelze v úvahách soudů shledat disproporce, které by svědčily o tom, že uložený trest je neadekvátním důsledkem posuzované trestné činnosti. Nebylo možné se ztotožnit s tím, že by došlo k porušení principu proporcionality nebo že šlo o případ, který se vymyká běžným zločinům znásilnění a pohlavního zneužití.
35. Z obsahu odůvodnění soudu prvního stupně lze bez hlubšího zkoumání shledat, že soudy obou stupňů zkoumaly podmínky rozhodné pro uložení trestu odnětí svobody a vyložily úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídily, včetně zohlednění aktuálního zdravotního stavu obviněného a jeho invalidity (viz bod 31. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud v závěrech soudu prvního stupně neshledal vady (viz bod 24. usnesení odvolacího soudu). Takový postup o excesivní povaze trestu nesvědčí (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 a ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12), a to při uvážení toho, že obviněný byl ohrožen trestní sazbou od pěti do dvanácti let a trest mu byl ukládán jako úhrnný podle §43 odst. 1 tr. zákoníku ve výměře šesti let za veškerou sbíhající se trestnou činnost. Vše svědčí o tom, že soudy dostály zákonným předpokladům pro jím zvolený způsob rozhodnutí (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, a další). Jde o trest předvídatelný a akceptovatelný z hlediska zásad pro ukládání trestu a takto uložený trest obstojí i v rámci testu proporcionality (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, též ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 3675/16, aj.).
VII. Závěr
36. Po posouzení všech výhrad uplatněných v dovolání Nejvyšší soud shledal, že z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a příslušného spisu je dostatečně patrné, že soudy obviněným vytýkaným způsobem nepochybily. Z obsahu dovoláním napadeného rozhodnutí i jemu předcházejícího řízení plyne, že není zatíženo vadami podřaditelnými pod porušení zásad spravedlivého procesu, a proto dovolací soud rozhodl tak, že dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 1. 2024
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu