ECLI:CZ:NS:2024:8.TDO.1166.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 1166/2023-226
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 2. 2024 o dovolání obviněného P. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně, ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 6 To 27/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 34 T 59/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. B. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 34 T 59/2022, byl obviněný P. B. uznán vinným pokusem přečinu krádeže podle §21 odst. 1 k §205 odst. 2 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
dne 17. 2. 2022 okolo 18.50 hodin z volně přístupného pozemku u novostavby č. p. XY, v místní části XY v XY, okres XY, vzal kovovou lešenářskou kozu v hodnotě 600 Kč a tuto odnášel pryč, přitom byl vyrušen majitelem pozemku V. P., nar. XY, kdy poté tuto kozu upustil a odešel z pozemku V. P.,
přitom byl trestním příkazem Obvodního soudu v Mnichově ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 842 Cs 255 Js 209219/18, ve spojení s usnesením Obvodního soudu v Mnichově ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 842 Cs 255 Js 209219/18, které nabylo právní moci dne 27. 3. 2019, uznán vinným pokusem trestného činu krádeže se zbraní podle §242 odst. 1, §244 odst. 1, číslo 1b), §22, §23, §25 odst. 2, §47 odst. 2 trestního zákona Spolkové republiky Německo (dále „německý tr. zák.“) a odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 750 EUR a k trestu propadnutí věci.
2. Podle §44 tr. zákoníku soud prvního stupně upustil od uložení souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku, neboť trest uložený dřívějším rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 7. 6. 2022, sp. zn. 4 T 64/2021, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně, ze dne 22. 9. 2022, sp. zn. 6 To 238/2022, je dostatečný.
3. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně, jako odvolací soud, rozsudkem ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 6 To 27/2023,
I. z podnětu odvolání státního zástupce uvedený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), písm. e) tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného P. B. uznal vinným pokusem přečinu krádeže podle §21 odst. 1 k §205 odst. 2 tr. zákoníku na stejném skutkovém základě, jaký popsal soud prvního stupně s tím rozdílem, že hodnotu odcizené lešenářské kozy zvýšil na 2.000 Kč.
Obviněného za tento přečin a sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 7. 6. 2022, sp. zn. 4 T 64/2021, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně, ze dne 22. 9. 2022, sp. zn. 6 To 238/2022, odsoudil podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 7. 6. 2022, sp. zn. 4 T 64/2021, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 22. 9. 2022, sp. zn. 6 To 238/2022, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Odvolání obviněného zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu obviněný podal prostřednictvím obhájce s odkazem na důvody podle §265b odst. 1 písm. b), e), g), h) tr. ř. dovolání.
5. Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. namítal podjatost předsedkyně senátu Mgr. Radany Macháňové Laštůvkové, protože dne 22. 9. 2022 rozhodla ve stížnostním řízení vedeném Krajským soudem v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 6 To 238/2022 o stížnosti státního zástupce proti rozhodnutí o zastavení trestního stíhání ve věci Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 34 T 59/2022, přičemž tímto rozhodnutím procesně provázala obě řízení ve smyslu ukládání souhrnného trestu. Soudkyně v odůvodnění rozhodnutí o stížnosti poukazovala na možnost změny výroku v nyní přezkoumávané věci Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 4 T 64/2021, což mělo podle dovolatele přímý vliv na posuzovanou věc, neboť soudkyně při rozhodování o stížnosti státního zástupce argumentovala tím, že by mohlo dojít ke změnám ve výroku o trestu v odvolacím řízení, což skutečně učinila, a jemu uložený trest snížila účelově na polovinu. Tímto rozhodnutím však nerespektovala zásadu, že „pokud procesně rozhoduje v řízení, je poté vyloučena z rozhodování meritorního v takovém řízení a samozřejmě i z rozhodování v řízeních navazujících a procesně souvisejících. To je v řízení Okresního soudu ve Zlíně ve věch sp. zn. 4 T 64/2021 a 34 T 59/2022 nesporné“. Obviněný poukázal na to, že o této procesní vadě v době konání odvolacího řízení nevěděl, protože rozhodnutí o stížnosti pod sp. zn. 6 To 254/2022 mu bylo doručeno krátkou cestou dne 22. 9. 2022 bezprostředně před zahájením veřejného zasedání v řízení o odvolání, a až po něm zjistil, že rozhodovala vyloučená předsedkyně senátu. Tím byla splněna formální podmínka důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., jenž „není uplatňován v odvolací věci 6 To 27/2023 (řízení o odvolání v napadené věci), přestože touto zátěží trpí také, nicméně zde není splněna podmínka uplatnění tohoto dovolacího důvodu“. Na podporu svých argumentů připojil citaci bodu 25. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1367/2019 se závěrem, že nejsou vyloučeny pochybnosti o nestrannosti soudce a „v dané věci vztah vůči němu jako účastníkovi řízení dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti není schopen soud nezávisle a nestranně rozhodovat“.
6. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř obviněný spatřoval v tom, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání pro přečin podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, ačkoli pro to nebyly splněny podmínky, protože nebylo možné použít jako podklad rozsudek německého soudu, neboť skutek v něm popsaný nebyl trestný též podle českého práva. Poukázal na §11 odst. 2 tr. zákoníku, pro jehož uplatnění je nutná oboustranná trestnost, která v jeho případě nebyla dána, protože český trestní zákoník nezná trestný čin krádeže se zbraní, a oproti německému výkladu k naplnění pokusu krádeže je v České republice nutno se pokusit projít platební zónou, k čemuž v případě skutku spáchaného v Německu prokazatelně nedošlo. S touto otázkou se soudy dosud nevypořádaly, resp. odvolací soud nesprávně tvrdil, že se tak stalo. Obviněný trval též na tom, že není správný závěr o platnosti odsouzení v Německu, protože existuje fikce o neodsouzení, a neztotožnil se s tím, že by tato fikce nenastala proto, že mu byl uložen trest propadnutí věci. Takový výklad je podle něj nesprávný, protože podle německého soudu měl kleště umístěny pouze v kapse a nepoužil je, a proto by podle českého práva nebylo možné trest propadnutí věci uložit, protože to by bylo možné jen tehdy, kdyby je použil ke spáchání trestné činnosti. Rovněž nepřisvědčil tomu, že by uvedený skutek mohl být v české republice posouzen jako pokus vloupání, protože k takovému zjištění německý soud nedospěl, a navíc je možné se vloupat pouze do objektu nikoli do předmětu.
7. Obviněný dále poukázal na to, že byla porušena pravidla spravedlivého procesu ve smyslu předvídatelnosti práva, protože v řízení vedeném ve věci Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 29 T 75/2018, obviněný R. E. (jeho spolupachatel z německé věci), odsouzen nebyl, protože bylo rozhodnuto o nepoužitelnosti téhož německého rozsudku, tuto skutečnost dovolatel dokladoval přílohou svého dovolání, jež tvoří obsah spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 29 T 75/2018. obviněný též zdůraznil, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uplatňuje pro obě trestní věci, v nichž mu byl uložen souhrnný trest, vůči němuž směřuje jeho dovolání.
8. Prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný v části I. námitky směřoval ke skutku, jímž byl uznán vinným ve věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 4 T 64/2021 (věc, k níž byl ukládán souhrnný trest), neboť zpochybňoval že se tento skutek (spočívající v krádeži masa) stal, a tvrdil, že nebyl dostatečně objasněn a že zde existují tzv. opomenuté důkazy (viz nález Ústavního soudu ze dne 16. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 1851/19).
9. V bodě II. poukazoval ve věci Okresního soudu ve Zlíně vedené pod sp. zn. 34 T 59/2022 (věc, v níž bylo podáno projednávané dovolání) na důkazní nouzi a na to, že svědek D. P. není svědkem, jelikož svými smysly nic ze skutkového děje nevnímal, a V. P. skutek nevnímal natolik, aby mohl potvrdit, že obviněný cokoli odcizil. Jiné důkazy nebyly předloženy, a nedůvodně nebyl proveden důkaz znaleckým posudkem k hodnotě stavební kozy. Odvolacímu soudu vytkl, že sice odkázal na skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, avšak sám výrok o vině změnil tak, že navýšil cenu odcizené věci na základě odborného vyjádření prodavače ze stavebnin. Odvolací soud, když dospěl k závěru, že způsobená škoda by mohla být vyšší, neměl sám rozhodovat, ale měl věc vrátit soudu prvního stupně, což neučinil, a ani se nevypořádal s námitkou obviněného o procesně vadném provádění výslechu svědků a s tím, že obviněný byl předsedou senátu omezován na svých právech, když nemohl dokončit jím pokládané otázky.
10. Za opomenutý důkaz obviněný považoval, že soud za účelem uložení souhrnného trestu ze spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 4 T 64/2021, nekonstatoval, že došlo k uplynutí zkušební doby předchozího podmíněného odsouzení, a že stanovení zápočtu této již skončené zkušební doby do nově stanovené zkušební doby, která běží až od 25. 7. 2023, nebylo uvedeno jako součást výroku o uložení souhrnného trestu. Obviněný soudu vytkl též nesprávně zhodnocený důkaz výpovědí i přípisem svědka L. Ď. a neopodstatněné odmítnutí jeho opětovného výslechu.
11. S odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný zmínil neochotu orgánů činných v trestním řízení vypořádat se s jeho obhajobou o nepřípustnosti trestního stíhání pro trestný čin podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a neprokázání skutkového děje, jak je vymezen v rozsudku, a proto do dovolání zahrnul i obsahy všech svých podání založených do spisu a pro stručnost na ně odkázal s tím, že by se jimi dovolací soud měl zabývat, protože tak dosud nikdo racionálně neučinil. Poukázal na to, že jemu za vinu kladený čin měl být projednán ve správním řízení, a že tyto námitky lze vztáhnout k oběma skutkům, za jejichž spáchání mu byl uložen souhrnný trest.
12. Vzhledem k uvedeným nedostatkům, a protože došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud shledal dovolání důvodným, napadený rozsudek zrušil a vrátil věc příslušnému soudu k novému projednání s příslušnými závaznými pokyny.
III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství a replika obviněného
13. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že dovolání v části, kde dovolatel výslovně tvrdí, že „ve vztahu k rozsudku“ sp. zn. 4 T 64/2021 „napadá rozhodnutí z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. b), e), a h) tr. ř.“, poukazuje na jiné rozhodnutí, než je to, proti kterému dovolání směřuje. O tom svědčí i jeho text, který doslovně opakuje obsah dovolání ze dne 20. 12. 2022 podaného proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci Okresního soudu ve Zlíně vedené pod sp. zn. 4 T 64/2021, o němž Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 3 Tdo 278/2023 (krádež masa). Podle státního zástupce dovolatel napadá totéž rozhodnutí, o kterém již bylo dovoláním rozhodnuto, což ve smyslu §265n tr. ř. není možné, protože proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení dovolání přípustné, což svědčí pro důvod odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř.
14. K věci vedené pod sp. zn. 34 T 59/2002, proti níž dovolání podle jeho označení směřuje (krádež lešenářských koz), obviněný opakoval obhajobu, kterou uplatňoval po celé řízení, na níž soudy reagovaly (srov. body 2. a 3. rozsudku soudu prvního stupně a body 10. až 16. rozsudku odvolacího soudu) a na jejichž odůvodnění státní zástupce odkázal. Námitky uplatněné podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neobsahují žádnou argumentaci týkající se právní otázky, protože obviněný poukazuje jen na nepřípustnost trestního stíhání, což by korespondovalo s důvody podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., avšak se zřetelem na jeho formální podmínky obviněný neoznačil žádnou okolnost podle §11 nebo §11a tr. ř., která by nepřípustnost trestního stíhání mohla založit. Pokud obviněný odkazoval na obsah „všech svých podání ve spisech založených“, zdůraznil, že dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně“ (viz rozhodnutí č. 46/2013 Sb. rozh. tr.), a proto k nim není možné přihlížet.
15. Státní zástupce dovolání označil za zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, a ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002) a navrhl, aby ho Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) r. ř. odmítl.
16. Na toto vyjádření reagoval obviněný tím, že nenapadá rozhodnutí Nejvyššího soudu o předchozím dovolání podaném ve věci sp. zn. 4 T 64/2021, a nepožaduje ani přímou revizi tohoto rozhodnutí v rámci řízení o dovolání, když vysvětlil důvody vztahující se ke zmíněnému rozhodnutí, a že chtěl poukázat na to, že toto rozhodnutí ztratilo celistvost, a to právě ve výroku o trestu, což mu znemožňuje využití dalších prostředků ochrany, např. ústavní stížnosti a stížnosti k ESLP. Proto uplatnil veškerou argumentaci znovu, a je přesvědčen, že Nejvyšší soud by měl o bodech z trestní věci sp. zn. 4 T 64/2021 rozhodnout, protože je založena na stejných závěrech. Připomněl, že stěžejní vady jsou totožné v obou řízeních, tedy nepřípustnost trestního stíhání z důvodu absence relevantního podkladu. Relevantní argumenty dovolatele jsou rozděleny, a je patrno, do které kauzy směřují. Úvahy státního zástupce o přiřazování námitek pod dovolací důvody obviněný považoval za irelevantní. Námitka, zda mohl pokládat otázky svědkům v hlavním líčení, nesměřovala vůči tomu, kolik otázek položil, ale vůči tomu, že mu soud neumožnil je vyslovit celé a relevantně posoudit. Dovolatel rovněž setrval na tom, že je vhodné odkázat na obsah všech jeho dosavadních podání, a že dovolání považuje za důvodné, kdežto výhrady státního zástupce za nepřiléhavé.
17. K výzvě Nejvyššího soudu se obviněný vyjádřil k provedení důkazu spisem Okresního soudu ve Zlíně, sp. zn. 4 T 64/2021, k němuž uvedl, že otázky položené v rámci žádosti o právní pomoc ze Spolkově republiky Německo neodpovídaly tomu, co v rámci své obhajoby a důkazních návrhů navrhoval, což se odrazilo i v chybném popisu skutku spáchaného ve Spolkové republice Německo, neboť z obsahu německého rozhodnutí i k němu vedeného trestního spisu je zřejmé, že k odložení neporušených boxů se zbožím došlo již v samotné prodejně Saturn, a tedy nedošlo ani k pokusu se zbožím projít platební zónou bez placení. I přesto však krajský soud činný v nyní posuzované trestní věci ve svém rozhodnutí nepřesně a nesprávně konstatoval, že se má za to, že k odložení neporušených boxů se zbožím došlo v jiném oddělení obchodního domu.
IV. Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného podané prostřednictvím obhájce je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože, jak je uvedeno v jeho úvodu, směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 6 To 27/2023, jenž byl vydán na podkladě odvolání obviněného a státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Zlíně podaného v neprospěch obviněného v trestní věci tohoto obviněného vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 34 T 59/2022. Z uvedeného je zjevné, že obviněný dodržel podmínky stanovené v §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., podle něhož lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Rozhodnutím ve věci samé se rozumí podle §265a odst. 2 písm. a) tr. zákoníku rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, případně ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání. Je však třeba zdůraznit, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, a proto ho nelze podat proti kterémukoliv pravomocnému rozhodnutí a z jakýchkoliv důvodů, a proto může směřovat jen proti tomu rozhodnutí, které jím je napadáno. Není totiž možné označit určité rozhodnutí v konkrétní specifikované věci, avšak důvody v dovolání uvedenými směřovat proti jinému rozhodnutí vydanému v jiné trestní věci téhož obviněného, v níž již bylo o vině rozhodnuto, a to ani tehdy, když byl ve vztahu k ní ukládán souhrnný trest.
19. Z těchto důvodů Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným jen v té části, v níž formálně směřuje proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 6 To 27/2023, které podmínky podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. splňuje. Nemohl se však s ohledem na jeho odůvodnění zabývat výhradami obviněného, jimiž brojil proti vadám při objasnění skutkového stavu a namítal opomenuté důkazy v řízení vedeném u Okresního soudu ve Zlíně pod sp zn. 4 T 64/2021, v němž rozhodl tento soud rozsudkem ze dne 7. 6. 2022, a Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně o odvolání obviněného rozsudkem ze dne 22. 9. 2022, sp. zn. 6 To 238/2022, a Nejvyšší soud o dovolání obviněného usnesením ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 3 Tdo 278/2023. Tato rozhodnutí totiž nelze považovat za pravomocná rozhodnutí ve věci, v níž obviněný dovolání podal, neboť se týkají jiné trestní věci, navíc věci, kde již rozhodl Nejvyšší soud, a podle §265n tr. ř. platí, že proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
20. Pokud byl v nyní přezkoumávané věci rozsudkem odvolacího soudu ukládán souhrnný trest za čin, kterým byl dovolatel uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 7. 6. 2022, sp. zn. 4 T 64/2021, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně, ze dne 22. 9. 2022, sp. zn. 6 To 238/2022, došlo k tomu za podmínek §43 odst. 2 tr. zákoníku, a byl zrušen výrok o trestu a další navazující výroky. Jde o samostatně vedené trestní řízení, které bylo skončeno pravomocným rozsudkem, o odlišnou věc, než je ta, ve které bylo nyní podáno dovolání, a ve vztahu k ní dovolání uplatňovat nelze.
21. Z tohoto důvodu je dovolání obviněného v částech, v nichž vytýkal nedostatky v rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 13. 12. 2022, sp. zn 34 T 59/2022, případně rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 6 To 23/2023, nepřípustné a Nejvyšší soud se těmito námitkami nezabýval.
V. Další podmínky dovolání
22. Obviněný v uvedeném rozsahu splnil další formální podmínky dovolání, protože bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
23. Nejvyšší soud posuzuje, zda uplatněné výhrady korespondují se zákonem stanovenými důvody dovolání, které je jako mimořádný opravný prostředek možné podat pouze na podkladě důvodů uvedených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. Pro rozsah přezkumné povinnosti v konkrétní věci je vázán dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
24. Přezkumná činnost Nejvyššího soudu je založena jen těmi skutečnostmi, které jsou formulovány v obsahu a textu dovolání a odpovídají obsahovým náležitostem dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. Z těchto důvodů dovolatel nemůže účinně své námitky opírat o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně (srov. rozhodnutí č. 46/2013 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud proto nepřihlížel k obecnému požadavku obviněného, aby se zabýval jeho jinými podáními, která v průběhu trestního řízení založil do spisu, když jen obecně na tato podání odkázal, aniž by jejich obsah zformuloval do faktické námitky. Nejvyšší soud se proto jinými podáními obviněného a argumenty v nich uvedenými nezabýval, protože k takovému přezkumu dovolací řízení určeno není, naopak dovolání je mimořádný opravný prostředek s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, který mají své opodstatnění a musí být dodržovány, jak bylo shora uvedeno.
25. V takto uvedeném rámci se Nejvyšší soud zabýval správností rozhodnutí a řízení vedeného ve věci Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn 34 T 59/2022, v níž byl vydán dovoláním označený rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 6 To 23/2023, a posuzoval, zda jsou námitky obviněného takto uplatněné na podkladě jednotlivých jím uváděných důvodů opodstatněné.
VI. K důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
26. Nápravy vad řízení podle §265b dost. 1 písm. b) tr. ř. se lze domáhat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Z dikce tohoto dovolacího důvodu je patrné, že zákon možnost podat dovolání z tohoto důvodu spojuje s naplněním dvou podmínek, které musejí být dány současně. První z nich je dána tehdy, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán, tedy jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle §31 tr. ř. Musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Proto k uplatnění dovolacího důvodu zde nestačí, že byla kterákoli z osob podílejících se na řízení vyloučena, třebaže učinila jiná než meritorní rozhodnutí. Nepostačovalo by rovněž, byl-li za podjatého ve věci označen např. státní zástupce nebo zástupce jiné strany řízení či soudní zapisovatel. Tímto dovolacím důvodem není ani skutečnost, že se na dřívějším stadiu řízení sice podílel vyloučený soudce, ale nikoli již na vlastním rozhodnutí ve věci samé. Druhou z těchto podmínek představuje to, že tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa anebo, že již byla dovolatelem před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3157).
27. V uvedeném smyslu je nutné zdůraznit, že musí jít o orgán, který je nejen vyloučen, ale který ve věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadáno dovoláním opřeným o důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Námitku podjatosti soudce uplatněnou v dovolání z kteréhokoliv dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. však nelze shledat důvodnou, jestliže směřuje proti soudci, který rozhodoval v jiném trestním řízení, než z něhož vzešlo rozhodnutí napadené dovoláním (srov. rozhodnutí č. 40/2019 Sb. rozh. tr.). Tímto dovolacím důvodem není skutečnost, že se na dřívějším stadiu řízení podílel vyloučený soudce, který však nerozhodoval ve věci samé.
28. Nejvyšší soud s ohledem na obsah dovolání směřující k této výhradě považuje za nutné poukázat na nejasnost námitky obviněného a do určité míry i její nesrozumitelnost, protože jím uváděné argumenty se sice týkají předsedkyně senátu Mgr. Radany Macháňové Laštůvkové, která se účastnila rozhodování jako předsedkyně senátu i v nyní posuzované věci, avšak obviněný nenamítal její podjatost v této věci, ale vytýkal, že rozhodla ve věci Okresního soudu ve Zlíně vedené pod sp. zn. 4 T 64/2021, v odvolacím řízení vedeném Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 6 To 238/2022. Tam za důvod její podjatosti uvedl to, že v nyní posuzované věci Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 34 T 59/2022 rozhodla i o stížnosti státního zástupce proti usnesení o zastavení trestního stíhání pro neúčelnost s ohledem na odsouzení ve věci vedené u stejného soudu pod sp. zn. 4 T 64/2021. Podle obviněného šlo o důvod vyloučení jmenované soudkyně, nikoliv však ve věci, v níž je nyní podáno dovolání, když uvedl, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. v nyní přezkoumávané věci neuplatňuje, neboť k tomu nebyly splněny zákonné podmínky.
29. Nejvyšší soud k uvedenému tvrzení obviněného konstatuje, že takto podané dovolání, jak již bylo zmíněno shora, není přípustné, protože pokud poukazuje na podjatost soudkyně ve věci Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 4 T 64/2021, brojí tím proti jiné trestní věci, než v níž bylo podáno dovolání.
30. Pokud obviněný v rámci nejasného vyjádření poukazoval na podjatost téže soudkyně proto, že rozhodovala v nyní projednávané věci (sp. zn. 34 T 59/2022) jednak jako soudkyně stížnostního soudu usnesením Krajského soudu v Brně ˗ pobočky ve Zlíně ze dne 18. 8. 2022, sp. zn. 6 To 254/2022 (č. l. 76), a jednak jako předsedkyně senátu o jeho odvolání nyní přezkoumávaným rozhodnutím téhož soudu ze dne 25. 8. 2023 (č. l. 183), tak nelze v takovém postupu shledávat podjatost nebo jiné důvody pro její vyloučení.
31. Obviněný obdobnou výhradou podjatost jmenované soudkyně namítal již před rozhodnutím orgánu druhého stupně, a to dne 25. 1. 2023 (č. l. 132 spisu) podáním adresovaným odvolacímu soudu. Z jeho argumentace je patrné, že byla v podstatě totožná s tou, kterou uplatnil v nyní podaném dovolání, neboť vytýkal poměr jmenované soudkyně k věci, protože rozhodla o stížnosti státního zástupce a o odvolání v jiné trestní věci. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 2. 2. 2023 sp. zn. 6 To 27/2023, rozhodl, že soudkyně Mgr. Radana Macháňová Laštůvková není podle §31 odst. 1 ve spojení s §30 odst. 1 tr. ř. vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení vedeného proti obviněnému u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 34 T 59/2022, resp. u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 6 To 27/2023 (č. l. 136 spisu). Toto rozhodnutí odůvodnil tím, že vznesená námitka obviněného není na místě, protože o opravných prostředcích rozhoduje vždy senát, a to rovným poměrem hlasů, nikoli sama předsedkyně senátu, tudíž její stanovisko může být při rozhodování odlišné. Proto se námitka obviněného míjí s mechanismy rozhodování odvolacího soudu. Senát se vyjádřil i k tomu, proč neexistují objektivní důvody pro závěr o poměru soudkyně k předmětné trestní věci, a situaci hodnotil i s ohledem na dikci §30 odst. 2 tr. ř., který taxativně vyjmenovává rozhodnutí, která mohou vylučovat soudce z rozhodování ve věci, kdy toto vyloučení vždy nastává v návaznosti na rozhodnutí téhož soudce v přípravném řízení. V případě člena odvolacího senátu je důvodem pro vyloučení pouze jeho rozhodnutí v nalézacím řízení, k němuž v této věci nedošlo, neboť odvolací senát rozhodoval pouze o jiném opravném prostředku proti rozhodnutí soudu prvního stupně, což o jeho podjatosti nesvědčí, neboť v rozhodnutí o stížnosti státního zástupce nic nepředjímal, pouze vyjádřil závěr, že trestní stíhání obviněného vzhledem k tomu, že jsou vůči němu vedena dvě trestní stíhání pro obdobné skutky, není neúčelné (srov. č. l. 139 až 140 spisu).
32. Nejvyšší soud k uvedenému připomíná, že podle §30 odst. 1 tr. ř. z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Uvedené podmínky nesplňuje okolnost, že tentýž soudce rozhoduje jak o odvolání obviněného v odvolacím řízení, tak i jako stížnostní soudce o jeho stížnosti vztahující se k tomu, zda mělo být zastaveno trestní stíhání z důvodů uvedených v §172 tr. ř. Takové rozhodování nezakládá důvod pro závěr o tom, že jde o poměr k projednávané věci, protože takový soudce rozhodoval v téže věci v řízení před soudem, avšak o odlišných opravných prostředcích, což je skutečnost, která nemůže zakládat podjatost soudce. Předsedkyně senátu Mgr. Radana Machaňová Laštůvková nebyla vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení, jak již bylo sděleno v usnesení ze dne 2. 2. 2023, sp. zn. 6 To 27/2023 (č. l. 139 a násl.).
33. Nešlo ani o situaci předpokládanou v §30 odst. 2 tr. ř., že soudce nebo přísedící je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba nebo s níž byla sjednána dohoda o vině a trestu. Ze souvislostí, které plynou z obsahu citovaného usnesení, jímž bylo rozhodnuto o namítaném poměru k věci této soudkyně, je třeba též připomenout, že obviněný neuváděl žádné skutečnosti, z nichž by bylo zřejmé, že byl kdokoli ze senátu 6 To ovlivněn tak, aby u něho vznikly důvodné pochybnosti, že nemůže nestranně rozhodovat, a to ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1182/2006-I (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 965), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. 7 Tdo 630/2005, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 598/2012]. Rovněž nelze v žádném případě dovozovat naplnění podmínek podle §30 odst. 3 tr. ř., podle nějž je z rozhodování u soudu vyššího stupně vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně.
34. Nejvyšší soud proto i přesto, že obviněný svou námitku uplatnil pouze obecně, shledal, že taková překážka, jíž se domáhal v přezkoumávaném řízení, ani objektivně nenastala. Z uvedených skutečností je patrné, že důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uplatnil v rozporu se skutečným stavem trestního řízení, a proto jsou jím vznesené výhrady ohledně podjatosti Mgr. Radany Macháňové Laštůvkové zcela neopodstatněné.
VII. K důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
35. Podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, když proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. O takovou situaci jde jen tehdy, jestliže ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v §11 nebo v §11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Uvedený dovolací důvod se tedy týká jen takové nepřípustnosti, která je založena na vyjmenovaných důvodech, a soudy i přes jejich existenci namísto zastavení trestního stíhání vydaly jiné rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména odsuzující rozsudek) a které je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, 2 tr. ř. Dovolací důvod se zde tedy týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech podle §11 nebo podle §11a tr. ř., neboť výlučně v těchto ustanoveních trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání (např. vedení trestního stíhání na základě usnesení o jeho zahájení, které neobsahuje všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením §160 odst. 1 tr. ř.), nezakládají důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 38/2005 Sb. rozh. tr.).
36. Obviněný naplnění důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. dovozoval z toho, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání pro trestný čin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, přestože nebylo možné učinit závěr o naplnění znaku „byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán“ na základě rozsudku německého soudu, neboť skutek v něm popsaný nebyl trestným činem podle českého práva v souladu s §11 odst. 2 tr. zákoníku. Dále poukázal na to, že nebylo možné dovozovat fikci odsouzení u trestu propadnutí věci (kleští), kterou měl u sebe v době spáchání trestného činu v Německu, protože ji nepoužil ke spáchání činu a též to, že ve vztahu k jeho spoluobviněnému nebyly podmínky oboustranné trestnosti nikdy shledány, což konstatoval Obvodní soud pro Prahu 10 v řízení vedeném pod sp. zn. 29 T 75/2018.
37. Z uvedené argumentace obviněného je zjevné, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uplatnil mimo jeho zákonné vymezení, protože nepoukazoval na jím předpokládanou procesní nepřípustnost trestního stíhání ve smyslu §11 odst. 1, 2 tr. ř., když v podaném dovolání ani jeden z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání v §11 odst. 1 písm. a) až n) tr. ř. nebo §11 odst. 2 písm. a) až b) tr. ř. neoznačil, dokonce ani neodkazoval na příslušná ustanovení trestního řádu.
38. Nejvyšší soud k výhradám obviněného konstatuje, že výhrady obviněného nekorespondují s podmínkami důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., ale lze je podřadit pod jiný důvod dovolání. Rozhodnutím, které soudy považovaly za naplňující znak skutkové podstaty přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku ve znění „byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán“, byl trestní příkaz jiného státu (Spolkové republiky Německo), a proto bylo nutné se vypořádat s tím, zda trestný čin, pro který byl obviněný trestním příkazem v Mnichově odsouzen, splňuje oboustrannou trestnost podle §11 odst. 2 tr. zákoníku u trestného činu, pro který je stíhán v nyní posuzované věci. Taková argumentace nespadající do podmínek §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., protože se netýká nepřípustnosti trestního stíhání, ale hmotněprávní skutečnosti, od které se odvíjí naplnění jednoho ze znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, a proto se jí lze zabývat na podkladě důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž obviněný rovněž uplatnil, a k tomu viz část IX. tohoto usnesení níže.
VIII. K důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
39. Obviněný uplatnil rovněž důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021).
40. K němu obviněný uvedl, že soudy svá rozhodnutí založily na nedostatečně objasněném skutkovém stavu, protože výpovědi svědků D. a V. P. nic neprokazují, tvrdil, že nebyla dostatečně objasněna výše způsobené škody, neboť se nebylo možné spokojit s odborným vyjádřením pracovníka stavebnin, ale bylo třeba vypracovat znalecký posudek. Poukazoval, že byl předsedou senátu omezován na svých právech, když nemohl dokončit jím pokládané otázky. Za opomenutý důkaz považoval, že soud za účelem uložení souhrnného trestu měl provést důkaz spisem Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 4 T 64/2021, a konstatovat, že došlo k uplynutí zkušební doby předchozího podmíněného odsouzení, což bylo nezbytnou součástí výroku o uložení souhrnného trestu v souladu se stanovením zápočtu této již skončené zkušební doby do nově stanovené zkušební doby, která běží až od 25. 7. 2023. Vadně zhodnocený byl podle něj přípis svědka L. Ď., v němž upozorňoval, že jeho svědectví bylo účelově překrouceno. Uvedené námitky částečně formálně korespondují s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jimi obviněný vytýkal, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
41. S uvedeným důvodem nekoresponduje tvrzení obviněného, že soud prvního stupně ho nenechal pokládat dotazy vyslýchaným svědkům, neboť jde o výhrady stojící mimo jakékoli důvody dovolání. I přesto pro úplnost Nejvyšší soud poukazuje na to, že taková výhrada nemá oporu v obsahu spisu. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 13. 12. 2022 je patrné, že obviněný pokládal dotazy pouze svědkovi V. P. (č. l. 105 až 109v spisu). Pokud část z těchto dotazů nebyla připuštěna, neboť šlo o předestírání skutečností ze strany obviněného, o čemž byl pokaždé samosoudcem řádně poučen a byl požádán, aby svůj dotaz patřičným způsobem upravil, nejde o upření práva na možnost klást otázky, ale zabránění v tom, aby nebyly pokládány otázky návodné. Obviněný svědkovi V. P. takto položil několik desítek dotazů a na většinu z nich mu bylo řádně odpovězeno. Soud proto v tomto smyslu neporušil čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, podle kterého každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslechu svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě. Výslech svědka odpovídající tomuto článku se musí uskutečnit ve veřejném soudním jednání, za přítomnosti obviněného, tedy před soudem, který rozhoduje o oprávněnosti obvinění a který musí mít možnost hodnotit věrohodnost svědka na základě přímého pozorování jeho chování a reakcí. Obviněnému byla dána adekvátní a náležitá příležitost, aby zpochybnil výpověď svědka proti sobě a kladl mu otázky (srov. rozsudek ESLP ze dne 23. 4. 1997 ve věci Van Mechelen a další proti Nizozemí , stížnost č. 21363/93, či rozsudek ESLP ze dne 15. 6. 1992 ve věci Lüdi proti Švýcarsku , stížnost č. 12433/86, aj.). K obdobnému závěru dospěl i odvolací soud v bodě 10. rozsudku (srov. též nález pléna Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/13).
42. Nejvyšší sud se neztotožnil ani s dalšími výhradami obviněného směřujícími proti učiněným skutkovým zjištěním, protože soud prvního stupně provedl dostupné důkazy, které odpovídajícím způsobem vyhodnotil. Pro stručnost lze odkázat na jeho úvahy a závěry v bodě 2. rozsudku. Odvolací soud se s tímto jeho postupem v zásadě ztotožnil a skutkový stav věci považoval za prokázaný v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř., k čemuž se obsáhle a dostatečně vyjádřil v bodech 13. a 14. rozsudku. Soudy obou stupňů rovněž reagovaly na obhajobu obviněného a jím vznesené důkazní návrhy. Jediný nedostatek odvolací soud spatřoval ve skutkovém závěru ohledně hodnoty věci, kterou se obviněný pokusil odcizit. Sám se touto otázkou zabýval na podkladě důkazů provedených soudem prvního stupně, a poté, co při veřejném zasedání sám provedl (viz §213 odst. 2 tr. ř.) důkaz odborným vyjádřením stavebnin (č. l. 178v spisu), dospěl k závěru, že hodnota věci činila 2.000 Kč. Z uvedeného důvodu na podkladě odvolání státního zástupce rozsudek soudu prvního stupně zrušil a sám rozhodl s tím, že reagoval i na zbylé námitky obviněného (srov. bod 15. rozsudku odvolacího soudu).
43. Stanovení výše škody uvedeným způsobem odpovídá postupům vymezeným v §137 tr. zákoníku podle něhož se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. S ohledem na povahu odcizované věci v posuzovaném případě jde o alternativu určení výše škody podle ceny, za kterou se věc obvykle prodává. Vzhledem k tomu, že šlo o stanovení jednoduché hodnoty na trhu se běžně prodávající věci, tak zcela postačilo vycházet z odborného vyjádření. Nebyly splněny podmínky pro to, aby byl přibírán znalec, protože podle §105 tr. ř. je-li k objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení třeba odborných znalostí, vyžádá orgán činný v trestním řízení odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující, přibere orgán činný v trestním řízení znalce. Za odborné vyjádření v jednodušších případech (oproti složitým otázkám, kdy je třeba přibrat znalce) se v praxi považuje lékařská zpráva o zranění poškozeného a s ním souvisejících otázkách nebo vyjádření o ceně zboží či služeb od právnické nebo fyzické osoby provozující obchodní živnost nebo živnost poskytující služby (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I . §1-156. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1571). Jestliže soud vycházel z odborného vyjádření Stavebnin Lednický, s. r. o. (č. l. 11 spisu), jde o subjekt, který se prodejem obdobných věcí a zařízení používaných ve stavebnictví zabývá, a je tedy dostatečně způsobilým pro podání odborného vyjádření k hodnotě lešenářské kozy.
44. Dokazování v posuzované věci netrpí ani nedostatky co do rozsahu objasňovaných skutečností a nelze přisvědčit obviněnému, že bylo třeba provádět znovu výslech svědka L. Ď. Odvolací soud v bodě 12. rozsudku na obdobnou námitku reagoval a uvedl, že v hlavním líčení (č. l. 111 a 112 spisu) tento svědek uvedl k situaci po vystoupení obviněného z auta na XY a po jeho odchodu či útěku, že zůstal u auta a pokuřoval, v šeru uslyšel řev, podíval se na tu stranu, kam odešel obviněný za neznámým mu účelem, ale neviděl, že by obviněný dělal něco špatného. Pak za ním utíkal nějaký chlap. V přípise odvolacímu soudu, který byl proveden jako důkaz při veřejném zasedání dne 25. 7. 2023 podle §213 odst. 2 tr. ř. (č. l. 145 a 178 spisu), popsal, že obviněného viděl po celou dobu, co vystoupil z auta a byl na tom cizím pozemku. Odvolací soud s ohledem na tyto svědkem popsané okolnosti neshledal důvod jej opětovně vyslýchat, protože všechny rozhodné skutečnosti jsou zřejmé z dalších výsledků provedeného dokazování. Tvrzení obsažené v přípisu odvolací soud navíc vyhodnotil jako nevěrohodné, a proto svědka L. Ď. z těchto důvodů nevyslechl.
45. Nejvyšší soud v tomto postupu odvolacího soudu neshledal obviněným vytýkané nedostatky, protože soud vyložil, jak přípis svědka L. Ď. hodnotil a odůvodnil, proč nebylo účelné jej ve veřejném zasedání opětovně vyslýchat. Nejde o tvrzené pochybení. Za opomenutý důkaz nelze považovat ani to, že nebyl proveden důkaz spisem Okresního soudu ve Zlíně, sp. zn. 4 T 64/2021, protože z obsahu spisu i odůvodnění prvostupňového rozsudku je patrné, že soud prvního stupně trestní spis Okresního soudu ve Zlíně, sp. zn. 4 T 64/2021, jako důkaz provedl při hlavním líčení dne 13. 12. 2022 podle §213 odst. 1 tr. ř. (č. l. 112 spisu a též bod 2. rozsudku soudu prvního stupně) a řádně jej hodnotil, přičemž obviněný k tomuto důkazu uvedl pouze tolik, že „tam bude podán mimořádný opravný prostředek“. Odvolací soud pak podle odůvodnění jeho rozsudku k odsouzení obviněného v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 4 T 64/2021 rovněž přihlížel (srov. bod 18. rozsudku soudu prvního stupně). Pro úplnost lze jen dodat, že výhrada obviněného o neuskutečněném zápočtu zkušební doby je v předmětné věci nemístná, protože o započtení již vykonané zkušební doby soud rozhodl podle §82 odst. 5 tr. zákoníku v rámci vykonávacího řízení (srov. §334 odst. 1 tr. ř.). Lze dodat, že soud prvního stupně splnil své povinnosti a do nyní rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 6 To 27/2023, stanovené dvouleté zkušební doby usnesením ze dne 5. 10. 2023, sp. zn. 34 T 59/2022 (č. l. 199 spisu), započetl část zkušební doby vykonané od 22. 9. 2022 do 25. 7. 2023 z odsouzení rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 7. 6. 2022, sp. zn. 4 T 64/2021. Započtení není součástí výroku o uložení souhrnného trestu (srov. §43 tr. zákoníku).
46. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud neshledal, že by v dosavadním řízení došlo k nerespektování zásad spravedlivého procesu a nejde o vadu spočívající v tzv. opomenutých důkazech, ani nejde důkazy, které by byly nedůvodně neprovedeny. Lze připomenout, že soudy nejsou povinné vyhovět všem důkazním návrhům účastníků, neboť jejich povinností je o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, musí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 463/2000). Soudy vyložily, z jakého důvodu důkazy navržené obhajobou neprovedly. Takové vypořádání se s důkazními návrhy lze označit za konzistentní a logické, a nesvědčí o žádném z obviněným předestíraných pochybení (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další). Z uvedených důvodů nebyla porušena ani pravidla spravedlivého procesu (viz články 36 až 40 Listiny a článek 6 Úmluvy), jak uváděl obviněný, neboť skutková zjištění popsaná v odsuzujících rozsudcích ani procesní postupy soudů nižších stupňů nevykazují podstatné nedostatky.
47. Při závěru, že dokazování není zatíženo obviněným vytýkanými vadami, Nejvyšší soud konstatoval, že rozhodná skutková zjištění nejsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nejsou vystavěna na nezákonně provedených důkazech ani nebyly nedůvodně neprovedeny důkazní návrhy obviněného [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], a proto na podkladě učiněných skutkových zjištění posuzoval důvodnost právních námitek, které obviněný v dovolání uplatnil proti použité právní kvalifikaci podle §205 odst. 2 tr. zákoníku.
IX. K důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
48. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné vytýkat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Uvedený důvod neslouží k přezkoumání správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřování rozsahu provedeného dokazování a správnosti hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto zásady je možné prolomit, jestliže nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
49. Argumenty, jimiž obviněný dokládal důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., spočívaly ve shrnutí všech vyjádřených námitek, což není v souladu s tím, k čemu má tento dovolací důvod sloužit. Nejvyšší soud však s ohledem na nutnost podané dovolání posuzovat podle jeho materiálního obsahu (srov. §59 odst. 1 tr. ř., též nález Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 19/03) bez formalistických přístupů, posuzoval opodstatněnost výhrad, které obviněný namítal prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., jež však dopadaly na důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a spočívaly v tom, že došlo k nedostatečnému posouzení podmínek oboustranné trestnosti jednání, jehož se dopustil v Německu, a účinků cizozemského rozhodnutí podle §11 odst. 2 tr. zákoníku, a proto nebyl naplněn znak skutkové podstaty přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku.
50. Přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku spáchá ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. Jedná se o samostatnou skutkovou podstatu, která je založena na zpětnosti. Zákon zde postihuje pachatele, který se dopustil recidivy trestného činu krádeže nebo obdobného trestného činu, přičemž vedle této recidivy, vázané na odsouzení nebo potrestání v době posledních tří let před spácháním činu, nevyžaduje splnění žádné další podmínky, tedy ani způsobení škody na cizím majetku nikoli nepatrné (10.000 Kč). Proto podle této skutkové podstaty lze postihnout recidivujícího pachatele, a to bez ohledu na výši škody způsobenou posuzovaným skutkem.
51. Odsouzením nebo potrestáním za takový čin se rozumí odsouzení za trestný čin krádeže podle §205 tr. zákoníku nebo obdobný trestný čin (např. trestný čin loupeže podle §173 tr. zákoníku), jímž si pachatel přisvojil cizí věc jejím zmocněním nebo k tomu směřoval (srov. rozhodnutí č. 22/1997 Sb. rozh. tr.). Ohledně odsouzení, které zakládá zpětnost, se nesmí v době rozhodování ( ex nunc ), a to i případně až v řízení před odvolacím soudem, na pachatele hledět, jako by odsouzen nebyl (srov. rozhodnutí č. 25/1999-I. Sb. rozh. tr.). Přitom by ovšem nestačilo, byly-li by splněny podmínky pro zahlazení nebo vznik fikce neodsouzení jen u některého z více trestů uložených pachateli předchozím pravomocným odsuzujícím rozsudkem za takový trestný čin, pokud ohledně jiného trestu zatím na pachatele nelze hledět, jako by nebyl odsouzen, např. z důvodu, že tento trest ještě nebyl vykonán. Předchozím trestem může být jakýkoli trest, tedy nejenom trest odnětí svobody. Může jít např. o peněžitý trest nebo trest propadnutí věci. K odsouzení nebo potrestání muselo dojít v posledních třech letech. U „odsouzení“ je rozhodující právní moc rozsudku, kdežto u „potrestání“ okamžik výkonu trestu, upuštění od výkonu trestu, okamžik podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, podmíněného upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti nebo zákazu pobytu, prominutí trestu nebo jeho zbytku na základě milosti, amnestie apod. Dopustil-li se pachatel trestného činu krádeže samostatným činem (skutkem) do tří let poté, co byl pro jiný trestný čin krádeže pravomocně odsouzen či potrestán, odůvodňuje tento samostatný čin za podmínek recidivy jeho kvalifikaci podle §205 odst. 2. tr. zákoníku (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník . 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2559, marg. č. 20.).
52. Podle ve věci učiněných skutkových zjištění založených na výsledku provedeného dokazování byl uvedený znak předchozího odsouzení založen rozhodnutím vydaným německým soudem, a to trestním příkazem Obvodního soudu v Mnichově ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 842 Cs 255 Js 209219/18, ve spojení s usnesením Obvodního soudu v Mnichově ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 842 Cs 255 Js 209219/18, který nabyl právní moci dne 27. 3. 2019. Tím byl obviněný uznán vinným pokusem trestného činu krádeže se zbraní podle §242 odst. 1, §244 odst. 1, číslo 1b), §22, §23, §25 odst. 2, §47 odst. 2 trestního zákona Spolkové republiky Německo a odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 750 EUR a k trestu propadnutí věci.
53. Podle §11 odst. 2 tr. zákoníku se na pravomocné odsouzení soudem jiného členského sátu Evropské unie v trestním řízení pro účely trestního řízení hledí jako na odsouzení soudem České republiky, pokud bylo vydáno pro čin trestný i podle práva České republiky. Ve smyslu tohoto ustanovení jsou tedy orgány činné v trestním řízení povinny zohlednit pro účely trestního řízení konaného v České republice každé předchozí odsouzení vydané v jiném členském státě Evropské unie (tzv. notifikované odsouzení), a to za podmínky, že bylo vydáno pro čin trestný i podle práva České republiky (podmínka oboustranné trestnosti). Tuto otázku v souvislosti svým rozhodováním posuzuje samostatně posuzovat každý orgán činný v trestním řízení a v konečné fázi řízení soud, aniž by bylo nutné předchozí obecné posouzení splnění podmínky oboustranné trestnosti na základě uznání rozhodnutí jiného členského státu Evropské unie podle §261 až 272, §278 až 291, §298 až 313 a §323 až 335 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních nebo v řízení před Nejvyšším soudem podle §4a odst. 3 zák. č. 269/1994 Sb., kde musí být navíc splněna ještě podmínka, že jde o čin, který je trestný i podle právního řádu České republiky, a zároveň to musí být odůvodněno závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník . 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 180). Proto i v přezkoumávané věci si mohly soudy nižších stupňů samostatně posoudit podmínky oboustranné trestnosti činu, za nějž byl obviněný odsouzen německým soudem.
54. Z evidence Rejstříku trestů obviněného (č. l. 93, 94 spisu) je patrné, že odsouzení obviněného trestním příkazem Obvodního soudu v Mnichově ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 842 Cs 255 Js 209219/18, ve spojení s usnesením Obvodního soudu v Mnichově ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 842 Cs 255 Js 209219/18, je evidováno v tzv. zvláštní části opisu, aniž by u něj bylo uvedeno, že se na toto rozhodnutí hledí jako na odsouzení soudem České republiky na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu nebo některého z krajských soudů České republiky (§10 odst. 5 zákona č. 269/1994 Sb.).
55. Soud prvního stupně okolnosti rozhodné pro posouzení odsouzení obviněného soudem v Mnichově, které zakládalo zpětnost, zjistil a ověřil prostřednictvím právní pomoci z Německa. Potřebné informace k této otázce byly vyžádány v trestní věci Okresního soudu ve Zlíně vedené pod sp. zn. 4 T 64/2021 (vedené rovněž proti obviněnému), kde jsou výsledky vyžádané mezinárodní justiční spolupráce založeny na č. l. 359 až 363. Soud prvního stupně v nyní přezkoumávané věci provedl důkaz touto příslušnou částí spisu sp. zn. 4 T 64/2021, což bylo zcela přípustné, protože toto posuzované rozhodnutí členského státu Evropské unie bylo rovněž podkladem pro posouzení trestné činnosti obviněného ve věci sp. zn. 4 T 64/2021, a proto nebylo třeba znovu tytéž materiály týkající se téhož rozhodnutí vyžadovat, ale postačovalo je již podle vyžádaných materiálů posoudit i ve vztahu k nyní projednávané věci. Na základě těchto podkladů měl soud prvního stupně splněny podmínky proto, aby se mohl zabývat otázkou oboustranné trestnosti (srov. bod 3. rozsudku). K tomu je však třeba zdůraznit, že tato právní otázka již byla řešena Okresním soudem ve Zlíně v rámci rozhodnutí ve věci sp. zn. 4 T 64/2021 a to tak, že se o oboustrannou trestnost jednalo. Je třeba poznamenat, že jde o otázku právní, jíž je další soud vázán (srov. §9 odst. 1 tr. ř.), a v této souvislosti je třeba odkázat na rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 7. 6. 2022, sp. zn. 4 T 64/2021, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 22. 9. 2022, sp. zn. 6 To 238/2022, kde soud prvního stupně v bodě 10. závěry o oboustranné trestnosti učinil a rozvedl. Soudy obou stupňů v nyní posuzované věci plně akceptovaly, že byla dána oboustranná trestnost činu, za jehož spáchání byl obviněný odsouzen v Německu s tím, že jednání, jehož se dopustil, odpovídá znakům skutkové podstaty přečinu krádeže ve smyslu §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku ve stádiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Na tyto závěry lze i v nyní posuzované věci odkázat a v daném smyslu i akceptovat.
56. Pro závěry o tom, zda toto rozhodnutí splňuje podmínky ve smyslu §205 odst. 2 tr. zákoníku, je rozhodné, že informace o odsouzení soudem jiného členského státu Evropské unie v trestním řízení má nejen v trestním řízení význam důkazního prostředku o osobě obviněného, ale zároveň takové zaznamenané rozhodnutí je i formálně právní skutečností předpokládanou českým právním řádem, tedy zejména skutečností relevantní pro zvažování recidivy, a to buď jako znaku skutkové podstaty trestného činu včetně zvlášť přitěžující okolnosti (viz např. §205 odst. 2, §206 odst. 2, §209 odst. 2 tr. zákoníku atd.) nebo jako obecné přitěžující okolnosti [§42 písm. q) tr. zákoníku], jakož i jiných rozhodných skutečností z hlediska posouzení zvažovaných hmotněprávních institutů (včetně souvisejících otázek rozhodných pro posouzení promlčení, zahlazení odsouzení apod.) [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník . 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 180 až 181]. S ohledem na tyto zásady není v posuzované věci pochyb, že soudy nižších stupňů dospěly ke správnému závěru, že odsouzení německého soudu může vyvolávat stejné účinky jako odsouzení soudem České republiky, a to zejména s ohledem na naplnění znaku skutkové podstaty spočívajícího v tzv. speciální recidivě, pokud u tohoto odsouzení nenastala fikce neodsouzení. Proto, když byla otázka oboustranné trestnosti vyjasněna, bylo třeba posoudit, zda u předmětného odsouzení nenastala fikce neodsouzení, jak se obviněný v dovolání domáhal. Za tím účelem Nejvyšší soud provedl při neveřejném zasedání důkaz obsahem zprávy Nejvyššího státního zastupitelství v Mnichově založené v trestním spise vedeném u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 4 T 64/2021, o čemž byl obviněný vyrozuměn, a jak je výše uvedeno, se k ní i vyjádřil.
57. Při posuzování zpětnosti podle §205 odst. 2 tr. zákoníku se nesmí v době rozhodování ( ex nunc ), a to i případně až v řízení před odvolacím soudem, na pachatele hledět, jako by odsouzen nebyl (srov. rozhodnutí č. 25/1999-I. Sb. rozh. tr.), např. z důvodu zahlazení takového odsouzení. Soudy mají proto povinnost zkoumat veškeré (i negativní) podmínky trestní odpovědnosti, jako by se jednalo o trestní řízení vedené českými orgány činnými v trestním řízení. Vzhledem k tomu, že předmětným rozhodnutím je trestní příkaz Obvodního soudu v Mnichově ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 842 Cs 255 Js 209219/18, ve spojení s usnesením Obvodního soudu v Mnichově ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 842 Cs 255 Js 209219/18, který nabyl právní moci dne 27. 3. 2019, jímž byl obviněnému uložen trest zabavení štípacích kleští a peněžitý trest ve výši 750 euro, bylo třeba posuzovat případnou fikci zahlazení odsouzení s ohledem na posouzení této otázky podle německé právní úpravy, protože podle §364a odst. 1 tr. ř. předseda senátu okresního soudu uvedeného v §364 odst. 1 tr. ř. rozhoduje pouze o zahlazení odsouzení cizozemským soudem, mezinárodním trestním soudem, mezinárodním trestním tribunálem anebo obdobným mezinárodním soudním orgánem s působností v trestních věcech, které je zaznamenáno v evidenci Rejstříku trestů na základě uznání rozhodnutí cizozemského soudu nebo na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu podle zvláštního právního předpisu, nebo na které se na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu podle zvláštního právního předpisu hledí jako na odsouzení soudem České republiky. V přezkoumávané věci k žádnému takovému rozhodnutí o uznání nedošlo, a tudíž se o tuto právní úpravu nebylo možné opírat.
58. Pro úplnost je vhodné uvést, že zpráva Nejvyššího státního zastupitelství v Mnichově dodaná na základě žádosti o právní pomoc je použitelná pro právní závěry i v posuzované trestní věci, byť byla vypracována dne 23. 12. 2021, tedy ještě před tím, než došlo ke spáchání skutku, o němž je vedeno nyní přezkoumávané trestní řízení. Tato skutečnost totiž nebrání použití zprávy státního zastupitelství jako důkazu, neboť jsou v ní pouze vyloženy německé právní předpisy, které byly účinné i v době, kdy k nyní projednávanému skutku došlo. Závěry německých orgánů se navíc vztahují k činu spáchanému v Německé spolkové republice, o němž bylo rozhodnuto trestním příkazem Obvodního soudu v Mnichově ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 842 Cs 255 Js 209219/18, ve spojení s usnesením Obvodního soudu v Mnichově ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 842 Cs 255 Js 209219/18, a k tomu, kdy bude odsouzení obviněného podle německého práva zahlazeno, a lze je aplikovat i do budoucna, aniž by jakkoli ztrácely svoji důkazní hodnotu.
59. Ze zprávy Nejvyššího státního zastupitelství v Mnichově ze dne 23. 12. 2021 (č. l. 356 až 359 spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 4 T 64/2021), se podává, že peněžitý trest ve výši 750 euro byl obviněným uhrazen dne 22. 5. 2019, nicméně podle německých právních předpisů k zahlazení takového trestu nedochází jeho zaplacením (jak je tomu u peněžitého trestu podle §69 odst. 3 tr. zákoníku), ale podle §46 Spolkového zákona o evidenci v centrálním rejstříku trestů, až po deseti letech ode dne vyhlášení rozsudku (tj. ke dni 16. 12. 2028). Až do této doby tudíž bude na odsouzení německým soudem možné pohlížet jako na odsouzení soudem České republiky, bez ohledu na to, jak jsou upraveny podmínky pro zahlazení těchto trestů podle českého právního řádu.
60. Jestliže obviněný poukazoval na to, že jeho spolupachatel u činu spáchaného v Německu, R. E. nebyl v jeho trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 29 T 75/2018, odsouzen, protože nebyl uvedený rozsudek brán do úvahy, tak je tato námitka uplatněná zcela mimo zásady dovolacího řízení, protože Nejvyšší soud nemůže posuzovat trestnou činnost jiného pachatele než dovolatele. Nadto na provedení důkazu příslušným spisem již reagoval odvolací soud (srov. bod 11. rozsudku odvolacího soudu), který dostatečným způsobem vyložil, proč tento spis a závěry v něm obsažené nejsou pro posuzování nyní přezkoumávané věci relevantními.
61. Na základě všech shora rozvedených úvah Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy v posuzované trestní věci nepochybily, jestliže shledaly, že obviněný naplnil znaky pokusu krádeže podle §21 odst. 1 k 205 odst. 2 tr. zákoníku, protože v souladu se všemi zákonnými pravidly správně posoudily naplnění znaku této skutkové podstaty, že obviněný „byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen“, protože čin, jenž je nyní předmětem přezkumu Nejvyššího soudu, spáchal dne 17. 2. 2022, a pravomocně odsouzen trestním příkazem Obvodního soudu v Mnichově ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 842 Cs 255 Js 209219/18, ve spojení s usnesením Obvodního soudu v Mnichově ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 842 Cs 255 Js 209219/18, byl dne 27. 3. 2019, kdy nabyl právní moci. Závěrem lze pouze doplnit, že výše škody pro naplnění znaků této skutkové podstaty není podstatná, jak již bylo výše uvedeno, a že čin obviněného byl spáchán ve stadiu pokusu, protože lešenářskou kozu neodnesl, neboť byl jejím majitelem při krádeže vyrušen, a tudíž si nepřisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil, což však nemá dopad faktický dopad na možnost dovození trestní odpovědnosti obviněného.
X. Závěr
62. Z výše rozvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného shledal jako celek neopodstatněným, a tudíž nebylo na místě přistoupit na jeho závěrečný návrh a přezkoumávané rozhodnutí odvolacího soudu zrušit. Uvedený závěr dovolací soud učinil na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu, a proto rozhodl tak, že dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 2. 2024
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu