ECLI:CZ:NSS:2007:5.AZS.10.2007
sp. zn. 5 Azs 10/2007 - 76
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudců JUDr. Ludmily Valentové, JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Marie
Turkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce: A. G., zastoupeného Mgr.
Miroslavem Dvořákem, advokátem se sídlem v Bruntále, Partyzánská 16, proti žalovanému
Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o udělení azylu, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 10. 2006, č. j. 65 Az
17/2005 - 44,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokáta Mgr. Miroslava Dvořáka, se sídlem Partyzánská 16, Bruntál,
se u r č u je částkou 4800 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta žaloba
stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-3606/VL-20-04-2004 ze dne 13. 1. 2005.
Žalovaný výše uvedeným rozhodnutím neudělil stěžovateli azyl dle ustanovení §12, §13
odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
ČR ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Současně rozhodl,
že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení §91 citovaného
zákona.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob (§2 s. ř. s.). Zatímco úkolem krajských soudů je projednat a rozhodnout
každý případ, Nejvyšší správní soud zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování soudů
ve správním soudnictví (§12 odst. 1 s. ř. s.). K plnění jeho sjednocující role svěřuje zákon
Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní nástroje, na prvním místě nepochybně
rozhodování o kasační stížnosti (§12 odst. 1 ve spojení s §102 s. ř. s.). Ve věcech azylu
v nové úpravě institutu nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je kasační stížnost mimořádným
opravným prostředkem omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu. Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání
jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit
obecnější sjednocující funkci v systému správního soudnictví.
Meritorním přezkumem toliko přijatelných kasačních stížností se ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob i v každém jednotlivém případě nestává
méně účinnou, než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná
a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem
a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání již jednou rozhodnutého ve všech stupních soudní soustavy, vede ve svém
důsledku k popření jednotlivé materiální spravedlnosti: ne všechny věci jsou stejně
problematické, ne všechny věci vyžadují stejné pozornosti. Opětovné projednávání každé věci
znovu na všech stupních tak může ve svém důsledku popřít samotnou spravedlnost systémem
vytvářenou. Věci objektivně odlišné, s odlišným významem a důležitostí, jsou podrobeny
stejnému zacházení. Taková spravedlnost navíc není ničím jiným než zbytečně vydávaným
„potvrzením“, že jednou řečené stále platí, zatěžováním soudního systému dalším řízením
s předem známým průběhem a výsledkem, který „přinese“ pouze neúnosnou délku řízení
pro stěžovatele, a to nejen pro něho, nýbrž i pro všechna další řízení, pro něž soudní systém
není a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je navíc vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní
ochrana stěžovatelce již jednou poskytnuta individuálním projednáním její věci na úrovni
krajského soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví
nezvyšuje automaticky míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy:
zájmem na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení
objektivního práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku
řízení (ve smyslu jeho procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní
jistotu a tedy i efektivitu práva. Jak k tomu opakovaně uvedl Ústavní soud (viz např. nález
ze dne 13. 11. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222 - 223;
obdobně též nález ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31,
str. 149), „[…] žádný právní řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků
k ochraně práv, jakož i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí, budován
ad infinitum. Každý právní řád přináší a nutně musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem
přezkumného, resp. přezkumných řízení může být reálně takováto pochybení aproximativně
minimalizovat, a nikoliv beze zbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí je proto
výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé
efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je zavedení mimořádných
opravných prostředků, čili prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti
rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko v případě důvodů výjimečných.“.
V daném případě krajský soud žalobu stěžovatele zamítl jako nedůvodnou,
když dospěl ke stejnému závěru jako žalovaný, že stěžovatel podmínky pro udělení azylu
nesplňuje. Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje kasační důvody ve smyslu ustanovení
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Stěžovatel uvádí, že žádal o azyl z důvodu odůvodněného
strachu z pronásledování, a to s ohledem na národnost a své náboženské vyznání, přičemž
současně poukazoval na skutečnost, že je mu svým způsobem bráněno v přípravě na budoucí
povolání ve formě studia, konkrétně organizovaného sportu. Poukazuje na to, že se dostával
do konfliktu se svými sousedy pro svou arménskou národnost. Tyto ústrky se snažil řešit
prostřednictvím policejních orgánů.V případě stěžovatele se jednalo o situaci, kdy úřady
nebyly ochotny stěžovateli poskytnout ochranu. V průběhu řízení stěžovatel uváděl,
že se jedná o obraz obecné situace v Gruzii, o čemž pojednává celá řada zpráv. Obdobná
situace panuje v Gruzii v oblasti svobody náboženského vyznání, kdy vůči osobám
vyznávající stejné náboženství jako stěžovatel, byly směřované opakované útoky ze strany
stoupenců otce B. M. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že oficiální gruzínské orgány skrytě
podporují nedodržování lidských práv v oblasti respektování národnostní rovnosti a svobody
náboženského vyznání, neboť současná státní moc není způsobilá fakticky zajistit dodržování
lidských práv a právních předpisů. Stěžovatel taktéž nesouhlasí s neudělením humanitárního
azylu. Stěžovatel byl omezován v přípravě na své další povolání i v dalším sportovním
rozvoji. V ČR se již etabloval. Stěžovatel napadá výrok o nevztažení překážky vycestování,
když v zemi původu jsou proti příslušníkům arménské národnosti směřovány hrubé fyzické
útoky, na které není z oficiálních míst reagováno. Navrhuje napadený rozsudek krajského
soudu zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005.
V moderním právním státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci
§104a zákona o azylu, je nezbytné ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska možností,
které se správnímu orgánu nabízejí. Neurčitý právní pojem, zde představovaný „přesahem
vlastních zájmů stěžovatele“ nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí
na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Neurčité právní pojmy zahrnují jevy,
nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich obsah a rozsah
se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy. Zákonodárce vytváří
prostor soudu, aby zhodnotil, zda konkrétní situace patří do rozsahu určitého neurčitého
právního pojmu, či nikoli. Při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí
zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám
musí alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit, a to z toho
hlediska, zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu zařadit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede
k meritornímu projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž
je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud
též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky
znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu
řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních
práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat
jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž
se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu
by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla
nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého
z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních
předpokladů, jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení
(§105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.)
apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních
důvodů stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je způsobem naznačeným výše zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její
přijatelnost. Přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil
již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost. Je v zájmu stěžovatele
v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační
stížnosti, ale taktéž tvrdit některý z důvodů kasační stížnosti podle §103 odst. 1 s. ř. s.,
a uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě
přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat. K tomu však v daném případě nedošlo, a proto
má Nejvyšší správní soud za to, že důvod k tomu, aby kasační stížnost považoval
za přijatelnou, zde chybí. Obdobně již Nejvyšší správní soud rozhodoval např. 3 Azs 23/2006,
3 Azs 128/2006, 1 Azs 13/2006 (publ. www.nssoud.cz).
Namítá-li stěžovatel, že se dostával do konfliktu se svými sousedy pro svou
arménskou národnost, přičemž tyto ústrky se snažil řešit prostřednictvím policejních orgánů,
které však nebyly ochotny stěžovateli poskytnout ochranu, odkazuje Nejvyšší správní soud
na své rozhodnutí č. j. 3 Azs 267/2004 - 66 ze dne 21. 7. 2005, kde řešil obdobnou situaci
žadatele o azyl arménské národnosti, přičemž nevyloučil, že tento v Gruzii mohl být vystaven
negativnímu jednání ze strany osob jiné národnosti, ale nebylo prokázáno, že by takové
jednání bylo uskutečňováno z vůle, za podpory či za vědomého strpění státu, popřípadě
v situaci, kdy se není možné domoci ochrany před takovým jednáním státu. Konstatoval,
že i když v několika případech žadatel obrátil na policii, ale pokud ta mu dostatečnou ochranu
neposkytla, nepokusil se dále kontaktovat nadřízené orgány policie či jiné státní případně
nestátní instituce. Nelze tudíž mít za to, že by státní orgány země původu stěžovatelem
popsané negativní jednání soukromých osob trpěly či nebyly proti němu poskytnou účinnou
ochranu. O tohoto závěru není důvodné se odchýlit ani v projednávané věci. Pronásledování
ze strany soukromých osob bylo předmětem množství rozhodnutí zdejšího soudu
(např. 3 Azs 22/2004 - 48 ze dne 10. 3. 2004, www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud
opakovaně uvedl, že potíže se soukromými osobami, zejména za situace, kdy se stěžovatel
nedomáhal pomoci u příslušných státních orgánů, nejsou důvodem pro udělení azylu
(viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 5/2003 - 51,
ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 - 65 a ze dne 28. 11. 2003, č. j. 4 Azs 24/2003 - 68).
Teprve bezvýsledná snaha stěžovatele nalézt ochranu v rámci země původu by však
umožňovala pokusit se hledat subsidiárně ochranu prostřednictvím institutu udělení azylu.
K tvrzenému pronásledování stěžovatele pro jeho náboženskou orientaci Nejvyšší správní
soud připomíná, že se obdobnou otázkou již dostatečně zabýval, např. ve svých rozsudcích
ze dne 2. 3. 2005, č. j. 4 Azs 271/2004 - 58, kde dospěl k závěru, že za pronásledování
či odůvodněný strach z pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu by mohla být
považována pouze taková situace, kdy ze strany orgánů státní moci dochází k persekuci osob
z důvodu jejich náboženské orientace, popř. by v zemi původu docházelo ze strany veřejné
moci k systematickému odmítání poskytovat jednotlivcům ochranu před šikanou,
odůvodněnou netolerancí k jejich náboženskému vyznání, k čemuž v daném případě nedošlo.
V daném případě lze souhlasit s názorem žalovaného, že tvrzené problémy stěžovatele nelze
považovat vzhledem k nositelům, intenzitě a opakovanosti za takové potíže, které by bylo
možno podřadit pod taxativně vymezené důvody pro udělení azylu. V otázce udělení
humanitárního azylu odkazuje Nejvyšší správní soud na právní názor vyslovený v rozsudku
ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48, či rozsudek ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004
- 55, www.nssoud.cz. Smysl humanitárního azylu pak Nejvyšší správní soud vymezil
v rozsudku ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 2 Azs 8/2004. Ohledně namítané existence překážky
vycestování dle ustanovení §91 zákona o azylu Nejvyšší správní soud připomíná,
že obdobnými otázkami se již zabýval v řadě svých rozhodnutí, z nichž lze uvést
např. rozsudek ze dne 14. října 2005, č. j . 4 Azs 45/2005 - 65, č. j. 1 Azs 128/2005 - 79
ze dne 10. května 2006, či rozsudek 5 Azs 232/2005 ze dne 27. září 2006 (přístupno
na www.nssoud.cz). V těchto rozsudcích Nejvyšší správní soud uvedl, že k naplnění důvodů
zakládajících překážku vycestování musí být žadatel o azyl v případě návratu do vlasti
ohrožen na životě nebo svobodě z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení a popř. existuje reálná hrozba mučení,
nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu. K tomu však v daném případě nedošlo,
a proto má Nejvyšší správní soud za to, že důvod, aby kasační stížnost považoval
za přijatelnou, zde chybí.
Návrhu stěžovatele na provedení dokazování předloženými zprávami Nejvyšší správní
soud nevyhověl, neboť dokazování již není zapotřebí ke zjištění skutkového stavu. Stěžovatel
hodlal uvedenými listinami podpořit úvahy o pronásledování Arménů v Gruzii. Stěžovatelem
tvrzenou obecnou situaci v Gruzii v oblasti svobody náboženského vyznání však není možné
podřadit pod žádné z ustanovení §12 zákona o azylu. Právně významnou pro zjištění naplnění
zákonných podmínek pro udělení se jeví vždy konkrétní situace stěžovatele nikoli obecná
situace v zemi. Jelikož však Nejvyšší správní soud nemá pochybnost o tom, že skutkový stav
byl žalovaným i soudem zjištěn dostatečně, rozhodl se důkaz těmito listinami neprovést, jak
mu to umožňuje ust. §52 odst. 1 s. ř. s., podle něhož soud není povinen provést všechny
důkazy, musí však uvést důvod, proč důkaz neprovedl. Nejvyšší správní soud v souzené věci
usoudil, že provedení listinných důkazů by bylo vzhledem k dostatečně zjištěnému
skutkovému stavu nadbytečné, a proto důkaz těmito listinami neprovedl.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal
ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.; žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Stěžovateli byl pro toto řízení před soudem ustanoven soudem zástupce advokát.
V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7 s. ř. s.,
§120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokátky částkou 4200 Kč za dva úkony právní
služby po 2100 Kč, a sice za první poradu s klientkou včetně převzetí a přípravy zastoupení
a za doplnění kasační stížnosti ze dne 9. 1. 2007 [§7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1
písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní
tarif“)] a dále 2 x 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů (§13 odst. 3 advokátního tarifu).
Celkem tedy odměna advokáta činí 4800 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 29. března 2007
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu