ECLI:CZ:NSS:2007:5.AZS.7.2007
sp. zn. 5 Azs 7/2007 - 49
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudců JUDr. Ludmily Valentové, JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Marie
Turkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce: Z. I., zast. JUDr. Josefem
Seifertem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Orlická 163, proti žalovanému
Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o udělení azylu, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 9. 2006,
č. j. 64 Az 69/2005 – 17,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokáta JUDr. Josefa Seiferta, se sídlem Orlická 163, Hradec Králové,
se u r č u je částkou 5712 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta žaloba
stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-302/LE-05-05-2005 ze dne 18. 5. 2005.
Žalovaný výše uvedeným rozhodnutím zamítl žádost o azyl stěžovatele jako zjevně
nedůvodnou ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 písm. k) zákona č. 325/1999 Sb. o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb. o Policii ČR ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“).
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob (§2 s. ř. s.). Zatímco úkolem krajských soudů je projednat a rozhodnout
každý případ, Nejvyšší správní soud zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování soudů
ve správním soudnictví (§12 odst. 1 s. ř. s.). K plnění jeho sjednocující role svěřuje zákon
Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní nástroje, na prvním místě nepochybně
rozhodování o kasační stížnosti (§12 odst. 1 ve spojení s §102 s. ř. s.). Ve věcech azylu
v nové úpravě institutu nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je kasační stížnost mimořádným
opravným prostředkem omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu. Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání
jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit
obecnější sjednocující funkci v systému správního soudnictví.
Meritorním přezkumem toliko přijatelných kasačních stížností se ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob i v každém jednotlivém případě nestává
méně účinnou, než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná
a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem
a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání již jednou rozhodnutého ve všech stupních soudní soustavy, vede ve svém
důsledku k popření jednotlivé materiální spravedlnosti: ne všechny věci jsou stejně
problematické, ne všechny věci vyžadují stejné pozornosti. Opětovné projednávání každé věci
znovu na všech stupních tak může ve svém důsledku popřít samotnou spravedlnost systémem
vytvářenou. Věci objektivně odlišné, s odlišným významem a důležitostí, jsou podrobeny
stejnému zacházení. Taková spravedlnost navíc není ničím jiným než zbytečně vydávaným
„potvrzením“, že jednou řečené stále platí, zatěžováním soudního systému dalším řízením
s předem známým průběhem a výsledkem, který „přinese“ pouze neúnosnou délku řízení
pro stěžovatele, a to nejen pro něho, nýbrž i pro všechna další řízení, pro něž soudní systém
není a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je navíc vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní
ochrana stěžovatelce již jednou poskytnuta individuálním projednáním její věci na úrovni
krajského soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví
nezvyšuje automaticky míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy:
zájmem na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení
objektivního práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku
řízení (ve smyslu jeho procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní
jistotu a tedy i efektivitu práva. Jak k tomu opakovaně uvedl Ústavní soud (viz např. nález
ze dne 13. 11. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222 - 223;
obdobně též nález ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31,
str. 149), „[…] žádný právní řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků
k ochraně práv, jakož i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí, budován
ad infinitum. Každý právní řád přináší a nutně musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem
přezkumného, resp. přezkumných řízení může být reálně takováto pochybení aproximativně
minimalizovat, a nikoliv beze zbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí
je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé
efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je zavedení mimořádných
opravných prostředků, čili prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti
rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko v případě důvodů výjimečných.“
V daném případě krajský soud žalobu stěžovatele zamítl jako nedůvodnou,
když dospěl ke stejnému závěru jako žalovaný, že stěžovatel podal žádost o udělení azylu
s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, neboť ze spisového materiálu vyplynulo, že snahou
stěžovatele bylo legalizovat pobyt v ČR po uložení trestu vyhoštění. Současně nebylo
prokázáno, že stěžovatel splňuje podmínky pro udělení azylu. Stěžovatel v kasační stížnosti
uplatňuje kasační důvody ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Stěžovatel
namítá, že soud aplikoval právní normu, a to ustanovení §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu
v době vydání rozsudku (4. 9. 2006), když již bylo zrušeno (platilo pouze do 12. 10. 2005)
Naplnění kasačního důvodu ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. pak spatřuje
v tom, že nebyl poučen před správním orgánem o možnosti využít právní pomoci v řízení
o udělení azylu. K žádosti o azyl nebyl veden důvodem, jež uvádí žalovaný a soud,
ale z důvodu obav o svůj život a zdraví tak, jak v žádosti uvedl. Navrhuje napadený rozsudek
(v kasační stížnosti je několikrát nesprávně uvedeno usnesení) krajského soudu zrušit a věc
vrátit k dalšímu řízení.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005.
V moderním právním státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci
§104a zákona o azylu, je nezbytné ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska možností,
které se správnímu orgánu nabízejí. Neurčitý právní pojem, zde představovaný „přesahem
vlastních zájmů stěžovatele“ nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí
na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Neurčité právní pojmy zahrnují jevy,
nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich obsah a rozsah
se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy. Zákonodárce vytváří
prostor soudu, aby zhodnotil, zda konkrétní situace patří do rozsahu určitého neurčitého
právního pojmu, či nikoli. Při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí
zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám
musí alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit, a to z toho
hlediska, zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu zařadit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede
k meritornímu projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní
soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek.
To prakticky znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním
úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních
veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací
činnosti krajských soudů. Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního
charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého
z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních
předpokladů, jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení
(§105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.)
apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních
důvodů stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je způsobem naznačeným výše zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele,
tedy její přijatelnost. Přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud
vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci
znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Je-li kasační
stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost. Je v zájmu
stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu nejenom splnit podmínky přípustnosti
kasační stížnosti, ale taktéž tvrdit některý z důvodů kasační stížnosti podle
§103 odst. 1 s. ř. s., a uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše,
v konkrétním případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší
správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat. K tomu však v daném případě
nedošlo, a proto má Nejvyšší správní soud za to, že důvod k tomu, aby kasační stížnost
považoval za přijatelnou, zde chybí. Obdobně již Nejvyšší správní soud rozhodoval
např. 3 Azs 23/2006, 3 Azs 128/2006, 1 Azs 13/2006 (publ. www.nssoud.cz)
K námitce stěžovatele, že nebyly naplněny podmínky pro aplikaci ustanovení
§16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu, za situace, kdy žadatel o azyl podal žádost o azyl poté,
co mu byl udělen trest vyhoštění, se Nejvyšší správní soud vyjadřoval v celé řadě svých
rozhodnutí. Nejvyšší správní soud proto odkazuje na svou konstantní judikaturu
např. rozsudek ze dne 12. 1. 2005, č. j. 4 Azs 300/2004 - 36, či rozsudek ze dne 3. 11. 2005,
č. j. 2 Azs 67/2005 - 41 či 6 Azs 373/2004 - 82 ze dne 22. 12. 2005 s tím, že za daných
okolností nemohou před soudem obstát námitky nesprávného posouzení skutkového stavu
věci vztahující se k důvodům udělení azylu. V rozsudku č. j. 2 Azs 13/2006 - 89 ze dne
24. 10. 2006 pak Nejvyšší správní soud konstatoval, že k tomu, aby byla žádost o udělení
azylu úspěšná, je zásadně třeba, aby cizinec o udělení azylu požádal neprodleně po svém
příchodu do země. V daném případě stěžovatel požádal o azyl 4. 5. 2005, přičemž správním
orgánem bylo zjištěno, že byl dne 31. 1. 2002 odsouzen Okresním soudem v Mladé Boleslavi
k trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Námitka stěžovatele spočívající v nesprávné aplikaci
ustanovení §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu soudem, když v době rozhodování soudu
citované ustanovení nebylo účinné, je nedůvodná. Dle §75 odst. 1 s. ř. s. soud
při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu. V projednávané věci žalovaný rozhodoval dne 18. 5. 2005
a aplikoval v souladu se zákonem ustanovení zákona o azylu platná a účinná k tomuto datu.
Krajský soud pak v souladu s ustanovením §75 odst. 1 s. ř. s. napadené rozhodnutí
přezkoumával, přičemž vycházel z právního stavu v době vydání napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud odkazuje na rozhodnutí č. j. 6 Azs 21/2005 - 38 ze dne 29. 8. 2005,
kterým zrušil rozhodnutí krajského soudu, neboť tento přezkoumával napadené rozhodnutí
dle znění zákona o azylu, jež nabylo účinnosti až po jeho vydání.
Námitku stěžovatele spočívající v porušení práv stěžovatele v řízení o azylu, pokud
nebyl poučen o možnosti využít právní pomoci, neshledal Nejvyšší správní soud přípustnou,
když tuto stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským soudem a jedná se tak o nový důvod
kasační stížnosti, který je nepřípustný (§104 odst. 4 s. ř. s.).
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal
ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.; žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Stěžovateli byl pro toto řízení před soudem ustanoven soudem zástupce advokát.
V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7 s. ř. s.,
§120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokátky částkou 4200 Kč za dva úkony právní
služby po 2100 Kč, a sice za první poradu s klientkou včetně převzetí a přípravy zastoupení
a za doplnění kasační stížnosti ze dne 5. 12. 2006 [§7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1
písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní
tarif“)] a dále 2 x 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů (§13 odst. 3 advokátního tarifu).
Celkem tedy odměna advokáta činí 4800 Kč. Protože advokát soudu doložil, že je plátce daně
z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšují se náklady řízení o částku odpovídající dani,
kterou je advokát povinen odvést z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů podle
zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 8 s. ř. s.). Částka daně vypočtená
podle §37 písm. a) a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 912 Kč; odměna advokáta
navýšená o daň tedy činí 5712 Kč. Zástupci stěžovatele se tedy přiznává celková náhrada
nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 5712 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 29. března 2007
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu