ECLI:CZ:NSS:2008:9.AS.15.2008:78
sp. zn. 9 As 15/2008 - 78
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci
žalobce: Ing. P. L., zastoupený JUDr. Milanem Kocourkem, advokátem se sídlem
Václavské nám. 56, Praha 1, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se
sídlem Zborovská 11, Praha 5, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 12. 2004, č. j.
ÚSŘ/5492/04/Kk, o vyvlastnění práva odpovídajícího věcnému břemeni, o kasační
stížnosti žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2007, č. j. 7
Ca 55/2005 - 57,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá v záhlaví
označené usnesení Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým bylo
zastaveno řízení o žalobě podané žalobcem proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí
stěžovatele. Tímto rozhodnutím bylo pro Českomoravskou plynárenskou, a. s.,
vyvlastněno právo odpovídající věcnému břemeni na části pozemku ve vlastnictví žalobce.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá nezákonnost rozhodnutí městského soudu
o zastavení řízení z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. d) a e) zákona č. 150/2002
Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“),
tj. pro nepřezkoumatelnost a nezákonnost. Nesouhlasí především s tím, že městský soud
zastavil řízení na základě zpětvzetí žaloby podané žalobcem a uložil stěžovateli zaplatit
náklady řízení ve výši 8950 Kč, aniž by měl stěžovatel možnost se ke zpětvzetí žaloby
vyjádřit. Důvodem zpětvzetí žaloby bylo předchozí zrušení prvostupňového rozhodnutí
o vyvlastnění Městského úřadu Kostelec nad Černými lesy, stěžovatel se proto domnívá,
že žaloba se tímto úkonem stala nedůvodnou, neboť žalobci bylo navráceno
jeho původní právo, tj. právo užívat pozemek bez omezení věcným břemenem. Stěžovatel
tímto pozbyl aktivní legitimaci v soudním sporu proti stěžovateli ve smyslu §65 s. ř. s.
a žaloba měla být soudem z tohoto důvodu odmítnuta. Stěžovatel si je vědom
dispozičního práva žalobce, v dané situaci však neměl možnost se bránit případnému
uložení nákladů řízení. Vzhledem k nepřípustnosti kasační stížnosti do výroku
o nákladech řízení dle §104 odst. 2 s. ř. s. bylo tímto postupem městského soudu
porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Zde stěžovatel odkazuje na nález Ústavního
soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. III. ÚS 624/06, dle něhož je rozhodování o nákladech
řízení integrální součástí soudního řízení jako celku, proto i na tuto část řízení dopadají
postuláty spravedlivého procesu. Stěžovatel v další části kasační stížnosti namítá,
že nebyly splněny podmínky pro aplikaci §60 odst. 3 s. ř. s., tj. k uložení náhrady nákladů
řízení správnímu orgánu z důvodu zpětvzetí žaloby pro jeho pozdější chování. Žaloba
dle jeho názoru nebyla důvodná a žalobce by se domohl uspokojení jinou právní cestou.
Z uvedených důvodů proto stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené
usnesení městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti nesouhlasí s názorem stěžovatele,
že bez podání žaloby ve správním soudnictví by došlo ke zrušení rozhodnutí
o vyvlastnění. Právě zahájení řízení o žalobě považuje za nutný impuls, na základě
kterého bylo rozhodnutí o vyvlastnění zrušeno. Především však poukazuje
na nepřípustnost kasační stížnosti dle §104 odst. 2 s. ř. s., neboť směřuje pouze proti
výroku o nákladech řízení, v souvislosti s tím navrhuje kasační stížnost odmítnout
jako nepřípustnou.
Z obsahu předloženého spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti
rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti.
Žalobce se obrátil na městský soud dne 28. 2. 2005 žalobou směřující
proti rozhodnutí stěžovatele ze dne 20. 12. 2004. Tímto rozhodnutím stěžovatel
jako odvolací orgán zamítl odvolání směřující do rozhodnutí Městského úřadu v Kostelci
nad Černými lesy (dále jen „stavební úřad“) a zároveň toto prvostupňové rozhodnutí
ze dne 6. 8. 2004 o vyvlastnění práva odpovídajícího věcnému břemeni na pozemku
žalobce spočívajícímu v zřízení a provozování plynárenského zařízení potvrdil. Ve věci
bylo městským soudem nařízeno dne 4. 4. 2007 jednání, při kterém zástupce stěžovatele
označil žalobu za nedůvodnou, neboť investor stavby, pro kterou došlo k vyvlastnění
práva odpovídajícího věcnému břemeni, nepovede stavbu přes pozemky žalobce,
rozhodnutí o omezení vlastnického práva je v současné době bezpředmětné a žalobce
může podat návrh na výmaz tohoto práva. Z důvodu prověření těchto skutečností
ze strany žalobce bylo jednání odročeno na neurčito. V přípisu ze dne 4. 6. 2007 žalobce
soudu sdělil, že prozatím nemůže vzít žalobu zpět, neboť rozhodnutí o vyvlastnění
nebylo zrušeno, připojil korespondenci se stavebním úřadem. Dalšími přípisy žalobce
městský soud informoval o průběhu řízení ohledně zrušení předmětného rozhodnutí
a následného výmazu uvedených práv v katastru nemovitostí. Podáním ze dne
20. 11. 2007 žalobce vzal žalobu v plném rozsahu zpět, tento úkon odůvodnil skutečností,
že prvostupňové rozhodnutí, předcházející rozhodnutí napadenému v žalobním řízení,
bylo zrušeno, omezení vlastnického práva žalobce v katastru nemovitostí bylo vymazáno.
Městský soud usnesením napadeným kasační stížností o žalobě zastavil, stěžovateli
jako žalovanému správnímu orgánu uložil zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 8950 Kč.
Výrok o zastavení řízení soud odůvodnil zpětvzetím žaloby s odkazem na §47 písm. a)
s. ř. s. K výroku o nákladech řízení pak soud odkázal na §60 odst. 3 s. ř. s.,
dle něhož vzal-li navrhovatel podaný návrh zpět pro pozdější chování odpůrce,
má navrhovatel proti odpůrci právo na náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší správní soud se nejprve musel vypořádat s námitkou vznesenou
žalobcem, dle níž je kasační stížnost nepřípustná dle §104 odst. 2 s. ř. s., neboť směřuje
pouze proti výroku o nákladech řízení. Uvedené ustanovení skutečně zakládá
nepřípustnost jakékoli námitky směřující do výroku o nákladech řízení. Pokud
by stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil pouze takovou námitku, pak by jeho kasační
stížnost byla dle §104 odst. 2 s. ř. s. označena jako nepřípustná a následně odmítnuta.
V daném případě však stěžovatel namítal též nedostatek podmínek pro zastavení řízení
z důvodu zpětvzetí žaloby, neboť po zrušení prvostupňového rozhodnutí stavebního
úřadu omezujícího vlastnické právo žalobce pozbyl aktivní legitimaci dle §65 odst. 1
s. ř. s. a žaloba měla být městským soudem odmítnuta, případně zamítnuta pro
nedůvodnost. Takto formulovaná námitka má všechny náležitosti dle §103 odst. 1 s. ř. s.,
svým obsahem odpovídá důvodu uvedenému pod písm. e) tohoto ustanovení,
tj. nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení, a Nejvyšší
správní soud proto musel věcně posoudit, zda je důvodná či nikoli. Na tento závěr
nemůže mít vliv nepřípustnost ostatních námitek. Obsahuje-li kasační stížnost alespoň
jednu námitku odpovídající důvodům uvedeným v §103 odst. 1 s. ř. s. a věcnému
přezkumu nebrání jiné zákonem stanovené překážky řízení (např. opožděnost kasační
stížnosti, nezastoupení advokátem atd.), Nejvyšší správní soud o ní rozhodne rozsudkem
dle §110 odst. 1 s. ř. s., bez ohledu na kvantitu či kvalitu ostatních námitek, které jsou dle
s. ř. s. nepřípustné.
Kasační stížnost je na základě výše uvedených důvodů podle §102 a násl. s. ř. s.
přípustná a podle jejího obsahu je v ní uplatněn důvod dle ustanovení §103 odst. 1 písm.
e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí soudu o zastavení řízení. Další
námitky pak směřují proti výroku o náhradě nákladů řízení. Rozsahem a důvody kasační
stížnosti je Nejvyšší správní soud podle ustanovení §109 odst. 2 a odst. 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení městského soudu v rozsahu
stížních bodů a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Dle §47 písm. a) s. ř. s. soud řízení usnesením zastaví, vzal-li navrhovatel svůj
návrh zpět. Toto ustanovení je výrazem respektování dispoziční zásady ve správním
soudnictví. Soudu v případě, kdy je platně učiněno podání obsahující vůli žalobce
(navrhovatele) dále nepokračovat v řízení, není dána možnost úvahy, zda řízení zastaví
či nikoli. Ustanovení §47 písm. a) s. ř. s. mu ukládá řízení usnesením bez dalšího zastavit,
výjimkou je pouze zpětvzetí návrhu jednoho z navrhovatelů v případě společného návrhu
více osob. Soudní řád správní tak vyjadřuje plné dispoziční právo žalobce s jeho žalobním
návrhem, neboť pouze žalobce určuje, zda předmětný správní akt bude předmětem
přezkumu ve správním soudnictví, formulací žalobních bodů vymezí rozsah přezkumu.
Oproti civilnímu procesu řízení ve správním soudnictví nemůže být zahájeno ex offo,
nýbrž pouze na návrh. Tomu koresponduje i plná dispozice žalobce s omezením
žalobního návrhu či právo jeho úplného zpětvzetí, kde soudní řád správní v §47 písm. a)
s. ř. s. oproti občanskému soudnímu řádu (§96 o. s. ř.) nerozlišuje, v jakém stadiu řízení
byl návrh vzat zpět, neukládá soudu povinnost zjišťovat stanovisko ostatních účastníků
řízení ke zpětvzetí.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že městský
soud postupoval v souladu se zákonem, když po účinném zpětvzetí žaloby v plném
rozsahu řízení zastavil a nezabýval se případnými důvody pro odmítnutí žaloby.
Další námitka stěžovatele směřuje proti výroku o náhradě nákladů řízení.
Stěžovatel si je vědom ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s., dle něhož je kasační stížnost
směřující jen proti výroku o nákladech řízení nepřípustná, poukazuje však na nález
Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. III. ÚS 624/06, který dle jeho názoru zakládá
povinnost soudu ve správním soudnictví respektovat pravidla spravedlivého procesu
i v případě rozhodování o nákladech řízení a z tohoto důvodu musí mít účastník řízení
možnost namítnout porušení těchto zásad. Nejvyšší správní soud z textu uvedeného
nálezu ověřil, že byl vydán ohledně podobné právní otázky, tj. uložení náhrady nákladů
řízení v případě zastavení řízení, avšak ve věci obchodního soudnictví, kde řízení bylo
vedeno dle občanského soudního řádu. Vzhledem k tomu, že v občanském soudním řádu
není dána pro odvolací ani dovolací řízení speciální výluka přezkumu výroku o nákladech
řízení, bylo napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze posouzeno právo
na náhradu nákladů řízení věcně a Ústavní soud shledal v konkrétním postupu Vrchního
soudu v Praze v daném případě překročení práva na spravedlivý proces.
Ve správním soudnictví zákonodárce však ustanovením §104 odst. 2 s. ř. s.
výslovně vyloučil z přezkumného řízení výrok o náhradě nákladů řízení a ponechal
toto rozhodnutí na úvaze krajského (zde městského) soudu. Nejvyšší správní soud
se proto prvotně musel zabývat otázkou, zda je námitka stěžovatele ohledně správnosti
výroku o náhradě nákladů řízení přípustná či nikoli. Dle ustálené judikatury tohoto soudu
je přezkum výroku o nákladech řízení vyloučen. V usnesení ze dne 22. 4. 2004,
č. j. 2 Azs 76/2003 - 41 (publikováno pod č. 644/2005 Sb. NSS), Nejvyšší správní soud
k této otázce uvádí: „Rozhodnutím o nákladech řízení je nutno rozumět nejen rozhodnutí o náhradě
nákladů řízení, ale i rozhodnutí o placení nákladů řízení. Rozhodnutím o nákladech řízení ve smyslu
ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s. je tedy i rozhodnutí o povinnosti zaplatit ustanovenému zástupci
jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování účastníka řízení (§35 odst. 7 s. ř. s.). Kasační stížnost
proti takovémuto rozhodnutí Nejvyšší správní soud odmítne [§46 odst. 1 písm. d), ve spojení s §120
s. ř. s.].“ Shodně Nejvyšší správní soud posoudil i námitku proti výroku o vrácení
soudního poplatku (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2007,
č. j. 8 As 25/2006 - 144, zveřejněno na www.nssoud.cz). Nepřípustnost námitky
proti výroku o nákladech řízení shledal Nejvyšší správní soud i v případě,
kdy procesně identické věci (náhrada nákladů řízení při odmítnutí návrhu)
rozhodl tentýž soud různým způsobem (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 9. 2004, č. j. 4 Ans 1/2004 - 53, zveřejněno na www.nssoud.cz).
Ve všech uvedených rozhodnutích Nejvyšší správní soud odkázal na výslovnou
zákonnou výluku přezkumu zakotvenou v §104 odst. 2 s. ř. s. Tento právní stav
je odlišný od situace řešené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 624/06,
neboť tam odvolací (dovolací) soud věcně posuzoval správnost výroku o náhradě nákladů
řízení a předmětem ústavní stížnosti byla konkrétní úvaha druhostupňového soudu, nikoli
otázka nepřípustnosti přezkumu. Ústavní soud se však podobnými případy v minulosti
též zabýval. K otázce zákonných výluk soudního přezkumu se velmi podrobně vyjádřil
např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 150/03 ze dne 6. 11. 2003: „Navrhuje-li stěžovatel dle §74
zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zrušení ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř., odkazuje
Ústavní soud na maximu, kterou pro posuzování ústavnosti instančního soudního přezkumu vyslovil
v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/01: "Žádný právní řád není a nemůže být z pohledu soustavy procesních
prostředků k ochraně práv, jakož i z pohledu soustavy uspořádání přezkumných instancí budován
ad infinitivum. Každý právní řád generuje a nutně musí generovat i určitý počet chyb. Účelem
přezkumného, resp. přezkumných řízení může reálně být takováto pochybení aproximativně
minimalizovat a nikoli bezezbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí je proto výsledkem
poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé efektivity rozhodování
a právní jistoty." Ve vztahu k tzv. bagatelním věcem, jak Ústavní soud konstatoval již v usnesení
sp. zn. III. ÚS 173/02, tudíž jednoinstanční soudní přezkum není v rozporu s principem
proporcionality s ohledem na požadavky, jež v tomto kontextu vyplývají z čl. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1
Listiny. Ke shodnému závěru dospěl Ústavní soud i v usnesení sp. zn. IV. ÚS 101/01, v němž kromě
argumentu proporcionalitou uvedl, že z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně
dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 protokolu
č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod; z čl. 36 Listiny tudíž bez dalšího pro jiné
než věci trestní neplyne nezbytnost dvojstupňového soudního řízení, pročež jednostupňové soudnictví,
zejména pak ve věcech objektivně bagatelního významu, nikterak nevybočuje z ústavních mezí.“
Na základě uvedených skutečností lze dospět k závěru, že v řízení o kasační
stížnosti ve správním soudnictví je přezkum výroku o náhradě nákladů řízení vyloučen,
taková námitka je nepřípustná dle §104 odst. 2 s. ř. s., přičemž samotnou existenci
tzv. „bagatelních věcí“, o nichž soud rozhoduje pouze v jednom stupni řízení, nelze
považovat za protiústavní. Pokud stěžovatel namítal nesprávnost postupu městského
soudu při posuzování uložení povinnosti náhrady nákladů řízení dle §60 odst. 3 s. ř. s.,
pak tato námitka je v souladu s §104 odst. 2 s. ř. s. nepřípustná. Tento závěr nemůže
zpochybnit ani skutečnost, že kasační stížnost kromě námitky směřující do výroku
o nákladech řízení obsahuje i věcně přezkoumatelnou námitku odpovídající důvodům
uvedeným v §103 odst. 1 s. ř. s. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
12. 6. 2007, č. j. 2 Afs 190/2006 - 228 (zveřejněno na www.nssoud.cz): „Vylučuje-li §104
odst. 2 s. ř. s. podání kasační stížnosti směřující proti náhradě nákladů řízení, neznamená to,
že ve spojení s věcnou kasační stížností je námitka směřující proti nákladům řízení přípustná.“
Prvně posuzovanou námitku týkající se nezákonnosti zastavení řízení shledal
Nejvyšší správní soud nedůvodnou, proto kasační stížnost rozsudkem dle §110 odst. 1
s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení ze zákona (§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.), žalobce o náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti nepožádal, proto Nejvyšší správní soud rozhodl,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2008
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu