ECLI:CZ:NSS:2010:2.AZS.9.2010:83
sp. zn. 2 Azs 9/2010 - 83
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Zdeňka Kühna
a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: S. H. zastoupeného Mgr. Ivem Chmelařem,
advokátem se sídlem Dlouhá 13, Litoměřice, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 12. 2008, č. j. OAM-856/VL-11-
11-2008, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 8.
2009, č. j. 62 Az 30/2008 – 24,
takto:
.
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti
výše uvedenému rozhodnutí žalovaného o zamítnutí jeho žádosti o mezinárodní ochranu jako
zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějš ích předpisů (dále jen „zákon
o azylu“), neboť neuvedl žádné skutečnosti svědčící tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 nebo že mu hrozí vážná újma podle §14a zákona
o azylu.
Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že příčinou stěžovatelova odchodu
z Ukrajiny nebyla perzekuce ze strany státní moci, nýbrž toliko potíže se soukromými osobami,
před jejichž jednáním se jmenovaný nepokusil vyhledat ochranu u příslušných státních orgánů.
Jednání těchto osob nad to nebylo motivováno žádným z důvodů pro udělení azylu zakotvených
v §12 zákona o azylu. Ze skutečností, které dotyčný uvedl ve správním řízení, nelze dovozovat
existenci nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a téhož zákona, neboť po litický systém
na Ukrajině poskytuje možnost bránit se proti jednání soukromých osob prostřednictvím policie
a dalších státních orgánů. Krajský soud dále uvedl, že žalovaný při posouzení žádosti stěžovatele
vycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, že bylo s těžovateli umožněno vyjádřit
se k podkladům rozhodnutí a navrhnout jejich doplnění, a že je z předmětného správního
rozhodnutí patrné, na základě jakých skutkových a právních důvodů žalovaný rozhodl. Žalovaný
postupoval správně, pokud žádost zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. f)
zákona o azylu.
Stěžovatel proti tomu v kasační stížnosti a jejím doplnění uplatňuje důvody podle §103
odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soud ní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). V první řadě
namítá, že jednání příslušníků ukrajinské tajné služby (dále i jen „SBU“), jemuž byl před emigrací
vystaven, je podřaditelné pojmu pronásledování dle §2 odst. 8 zákona o azylu, a to dokonce
i tehdy, pokud dotyční jednali jako soukromé osoby. Připouští, že se v dané situaci neobrátil
na příslušné státní orgány; podotýká však, že i s ohledem na postavení původců pronásledování
neměl reálnou možnost dovolat se touto cestou efektivní ochrany. Krajský soud ani žalovaný tuto
skutečnost nevzali v úvahu, přestože tak měli učinit; v této souvislosti odkazuje na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2007, č. j. 1 Azs 40/ 2007 – 129. Krajskému soudu
i žalovanému též vytýká, že si neobstarali informace o situaci na Ukrajině potřebné k posouzení
jeho případu. Závěrem bez bližšího upřesnění uvádí, že splňuje podmínky pro udělení doplňkové
ochrany podle §14a zákona o azylu, neboť mu v případě návratu reálně hrozí nebezpečí vážné
újmy.
Na základě shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby zdejší soud napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti s poukazem na vlastní výpovědi stěžovatele
uvádí, že příčinou jím uváděných problémů byl jeho osobní konflikt s pravoslavným knězem.
Jednání dalších osob včetně příslušníka SBU bylo ryze soukromého charakteru a nesouviselo
s žádným z azylově relevantních důvodů. V dané věci nebyly zjištěny skutečnosti svědčící
ve prospěch kteréhokoliv z důvodů pro udělení doplňkové ochrany podle §14a téhož předpisu.
Stěžovatel se nepokusil obrátit na příslušné státní orgány, přičemž z jeho vyjádření nevyplynuly
žádné specifické okolnosti, jež by mu v takovém postupu bránily; obecné tvrzení o vysoké míře
korupce nepovažuje žalovaný za dostatečné. Žalovaný dále odkazuje na četnou judikaturu
Nejvyššího správního soudu vztahující se k výše uvedeným otázkám, zejména na rozsudky ze dne
21. 10. 2008, č. j. 5 Azs 44/2009 – 73, a ze dne 4. 6. 2009, č. j. 9 Azs 15/2009 – 110.
Žalovaný navrhuje, aby byla kasační stížnost odmítnuta pro nepřijatelnost, nebo případně
jako nedůvodná zamítnuta.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti. Kasační stížnost
je dle §102 s. ř. s. zásadně přípustná, s výjimkou případů taxativně vypočtených v §104 s. ř. s .,
pokud splňuje zákonné náležitosti (§106 odst. 1 s. ř. s.), je podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.)
a stěžovatel je řádně zastoupen (§105 s. ř. s.). Vzhledem ke splnění všech formálních náležitostí
a podmínek řízení je kasační stížnost shledána přípustnou.
Nejvyšší správní soud se ve smyslu §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu
tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Vymezením
institutu nepřijatelnosti se soud již podrobně zabýval např. ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39 (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou
dostupná také na www.nssoud.cz). Nyní posuzovaná věc však typově nespadá pod žádný
z případů přijatelnosti kasační stížnosti uvedených ve výše citovaném usnesení. Zdejší soud
přitom především zdůrazňuje, že všemi právními otázkami, jichž se kasační stížnost dotýká, se již
v rámci své rozhodovací činnosti dostatečně zabýval.
Stěžovatel se domnívá, že jednání příslušníka SBU vůči jeho osobě bylo pronásledováním
ve smyslu §2 odst. 8 zákona o azylu, a že mu z tohoto důvodu měl být udělen azyl. Nejvyšší
správní soud ohledně účelu tohoto právního institutu setrvává na již dříve vysloveném zá věru,
že: „smyslem práva azylu je poskytnout žadateli ochranu; nejde však o ochranu před jakýmkoliv negativním jevem
v zemi původu; nárok na udělení azylu vzniká jen z důvodů vypočtených v §12 zákon o azylu“
(srov. zejména rozsudek ze dne 6. 11. 2009, č. j. 6 Azs 12/2003 – 49, případně též rozsudky
ze dne 20. 3. 2006, č. j. 4 Azs 46/2005 – 80, a ze dne 25. 8. 2006, č. j. 8 Azs 170/2005 – 90).
Podle ustálené judikatury zdejšího soudu je tedy při posouzení otázky udělení azylu podstatné,
zda byli původci pronásledování motivováni některým z azylově relevantních důvodů. V případě
stěžovatele tomu tak zjevně nebylo. Jmenovaný v průběhu správního řízení, v žalobě ani
v kasační stížnosti neuvedl, že by jeho problémy jakkoliv souvisely s jeho případnou politickou
angažovaností, rasou, náboženstvím či s některým dalším důvodem pro udělení azylu podle §12
zákona o azylu. Stěžovatel byl nucen čelit útokům a výhrů žkám příslušníka SBU a dalších osob
z důvodu svého předchozího osobního konfliktu s bratrancem dotyčného.
Nad to je nutno zdůraznit, že ze všech skutečností uvedených stěžovatelem ve správním
řízení je patrné, že jednání výše uvedených osob mělo bez ohledu na jejich postavení čistě
soukromou povahu. Judikatura Nejvyššího správního soudu věnuje pozornost i případům
pronásledování soukromými osobami z jiných, než azylově relevantních důvodů; v této
souvislosti lze odkázat například na rozsudek ze dne 18. 12. 2003, č. j. 4 Azs 38/2003 - 36,
v němž bylo řečeno, že: „(j)ednání soukromých osob, resp. vyhrožování ze strany soukromých osob, nelze
samo o sobě považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu“ (pro obdobný závěr viz též rozsudky
ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 - 65, a ze dne 10. 4. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48).
Nejvyšší správní soud se již opakovaně zabýval i otázkou dostupnosti vnitrostátní
ochrany v případě pronásledování ze strany soukromých subjektů. Z konstantní judikatury
zdejšího soudu, zejména z rozsudků ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008 – 57, ze dne
30. 9.2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, publikovaném pod č. 1749/2009 Sb. NSS, ze dne
31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008 – 62, nebo ze dne 18. 12. 2008, č. j. 1 Azs 86/2008 - 101,
publikovaném pod č. 1806/2009 Sb. NSS, vyplývá, že se v případě pronásledování soukromými
osobami musí postižená osoba v zásadě vždy obrátit nejprve s žádostí o pomoc na vnitrostátní
orgány v zemi původu, pokud není zjevné, že tyto orgány nejsou schopny či ochotny účinnou
ochranu poskytnout. Ve věci stěžovatele se o tuto situaci nepochybně nejedná, neboť výše
specifikované protiprávní jednání soukromých osob mělo charakter osobní msty; všeobecně
známou skutečností přitom je, že na Ukrajině existuje právní systém poskytující obětem
kriminální činnosti právní prostředky, jimiž se lze vůči takovému jednání bránit u příslušných
státních orgánů. Stěžovatel se však ani nepokusil této možnosti využít a žalovaný proto nemohl
posoudit, zda by adekvátní ochrana byla v zemi původu poskytnuta.
Obdobně jako je tomu u mezinárodní ochrany, i v případě doplňkové ochrany přichází
její udělení v úvahu z některého z důvodů taxativně stanovených v §14a odst. 2 zákona o azylu
(viz například usnesení zdejšího soudu ze dne 18. 3. 2010, č. j. 9 Azs 45/2009 – 94). Stěžovatel
uplatnil toliko obecná tvrzení o svých obavách v případě návratu na Ukrajinu, neuvedl však,
že by mu hrozilo nebezpečí uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské
či ponižující zacházení nebo trestání, vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu
svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo
že by jeho vycestování bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Žalovaný
i krajský soud proto v daném případě v rozhodnutích shodně konstatovali neexistenci rizika
vážné újmy.
K námitce, že si žalovaný neobstaral potřebné informace o situaci v zemi původu
stěžovatele, zdejší soud připomíná, že žadatel o mezinárodní ochranu musí v žádosti uvést
skutečnosti, z nichž dovozuje, že mu svědčí některý z důvodů pro její udělení (srov. např.
rozsudek ze dne 27. 3. 2008, č. j. 4 Azs 103/2007 – 63), a musí rovněž unést důkazní břemeno
stran důvodů, které se týkají výlučně jeho osoby (srov. např. rozsudek ze dne 29. 5. 2009,
č. j. 4 Azs 83/2008 – 69). Ministerstvo pak logicky při posouzení žádosti včetně případného
zjišťování obecné situace v zemi původu žadatele vychází z jím uvedených skutečností a důvodů.
V dané věci však stěžovatel, jak již bylo výše uvedeno, odůvodnil svou žádost problémy
se soukromými osobami, které navíc nesouvisely z žádným z důvodů pro udělení kterékoliv
z forem mezinárodní ochrany. Žalovaný proto nezjišťoval podrobnosti o současné situaci
na Ukrajině, neboť by takový postup byl nadbytečným.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na všechny námitky uplatněné v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto
okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s.
nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 3, §120 s. ř. s., podle něhož žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2010
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu