ECLI:CZ:NSS:2013:2.AOS.1.2013:138
sp. zn. 2 Aos 1/2013 - 138
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci navrhovatelů:
a) Městská část Praha - Křeslice, se sídlem Štychova 2, Praha 10, b) J. Ř., c) Z. H., d) Ing. A.
J., e) Ing. V. Š., f) M. T., g) J. S., všichni zast. Mgr. Vítězslavem Dohnalem, advokátem
se sídlem Příběnická 1908, Tábor, proti odpůrci: Hl. m. Praha, se sídlem Mariánské nám. 2,
Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: MSI INVEST s. r. o., se sídlem Haštalská 6,
Praha 1, zast. JUDr. Ing. Jiřím Malantou, advokátem se sídlem Wurmova 16, Brno,
ve věci návrhu na zrušení opatření obecné povahy č. 23/2012 – celoměstsky významné změny
I + II územního plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy, v části změny Z 2345/00, schválené
usnesením Zastupitelstva hl. m. Prahy č. 16/4 ze dne 26. 4. 2012, v řízení o kasačních stížnostech
osoby zúčastněné na řízení MSI INVEST s. r. o., a Bc. M. N., zast. JUDr. Alenou
Zahradníčkovou, advokátkou se sídlem Špitálská 885/2a, Praha 9, proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 8. 1. 2013 č. j. 11 A 134/2012 - 95,
takto:
I. Kasační stížnost Bc. M. N. se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti Bc. M.
N.
III. Bc. M. N. se vrací zaplacený soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5000 Kč;
tato částka bude vyplacena k rukám jeho zástupkyně JUDr. Aleny Zahradníčkové,
advokátky, z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
IV. Kasační stížnost osoby zúčastněné na řízení MSI INVEST s. r. o., se zamítá .
V. Osoba zúčastněná na řízení MSI INVEST s. r. o., je povinna zaplatit
navrhovatelům náhradu nákladů řízení o své kasační stížnosti ve výši 21 369 Kč,
a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Vítězslava Dohnala,
advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
Kasačními stížnostmi podanými v zákonné lhůtě se osoba zúčastněná na řízení
MSI INVEST s. r. o. a Bc. M. N. jako stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedeného rozsudku
městského soudu, kterým bylo zrušeno opatření obecné povahy č. 23/2012 – celoměstsky
významné změny I + II územního plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy, v části změny Z 2345/00,
schválené usnesením Zastupitelstva hl. m. Prahy č. 16/4 ze dne 26. 4. 2012.
Předmětem opatření obecné povahy je změna územního plánu sídelního útvaru hlavního
města Prahy, spočívající ve změně funkčního využití ploch z funkcí všeobecně smíšené, zeleň
městská a krajinná a zeleň městská a krajinná výhledově vybraná, komunikační síť, louky
a pastviny, izolační zeleň, orná půda, plochy pro pěstování zeleniny, to vše na funkce všeobecně
smíšené, vybraná komunikační síť a urbanisticky významné plochy s dopravním spojením.
Předmětná změna je lokalizována na území hlavního města Prahy v Městské části Praha – Újezd,
katastrálním území Újezd u Průhonic.
Městský soud v napadeném rozsudku nejprve posuzoval aktivní legitimaci navrhovatele a)
k podání návrhu (v rozsudku jsou navrhovatelé nesprávně označování jako „žalobci“ a odpůrce
jako „žalovaný“). Podle městského soudu i městská část hlavního města Prahy je legitimována
k podání návrhu na zrušení opatření obecné části, které bylo vydáno zastupitelstvem hl. m. Prahy,
je-li jeho vydáním dotčena na svých zájmech, právech a právem chráněných zájmech. Důvodem,
proč městský soud přistoupil ke zrušení napadeného opatření obecné povahy, byla skutečnost,
že dotčený orgán státní správy (Magistrát hl. m. Prahy) vydal stanovisko, v němž konstatoval,
že předmětná změna územního plánu nebude předmětem posouzení vlivů na životní prostředí
podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých
souvisejících zákonů (dále jen „zákon o EIA“). Tento závěr vydaný ve zjišťovacím řízení přitom
nebyl odůvodněn, ačkoliv povinnost odůvodnění plyne z ustanovení §10d odst. 5 zákona o EIA.
Dále soud dospěl k závěru, že předmětná změna územního plánu zakotvuje plochy nadmístního
významu, aniž by to mělo oporu v zásadách územního rozvoje hl. m. Prahy. Městský soud pak
shledal důvodnou také námitku navrhovatelů poukazující na to, že napadené opatření obecné
povahy nově vymezuje zastavitelné území, ačkoliv nijak nezdůvodňuje, že není možno využít již
vymezené zastavitelné plochy, jak požaduje §55 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“). Konečně městský soud považoval
za důvod, pro který bylo třeba napadené opatření obecné povahy zrušit, též to, že opatření
obecné povahy nebylo dostatečně odůvodněno a nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů je též
rozhodnutí o námitkách některých navrhovatelů.
II. Obsah kasačních stížností
II.1 Kasační stížnost osoby zúčastněné na řízení MSI INVEST s. r. o.
Osoba zúčastněná na řízení namítá vady kasační stížnosti obsažené v ustanovení §103
odst. 1 písm. a), c) s. ř. s.; poukazuje tedy na nesprávné posouzení právní otázky soudem
a na zmatečnost řízení spočívající v tom, že soud jednal s účastníkem, který k tomu nebyl
legitimován. Dále poukazuje na ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., ač ovšem nenamítá
žádné vady řízení před správním orgánem (toto řízení naopak považuje za bezvadné), ale namítá
vady řízení před městským soudem podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Osoba zúčastněná na řízení ve své kasační stížnosti předně poukazuje na to, že Městská
část Praha-Křeslice nebyla aktivně legitimována k podání návrhu na zrušení opatření obecné
povahy nebo jeho části dle §101a s. ř. s. Městská část totiž nemá vlastnické právo, od něhož
by mohla svou případnou způsobilost být účastníkem takového řízení odvozovat. Městské části
hl. m. Prahy vykonávají pouze správu majetku, vlastnictví však zůstává hlavnímu městu jako
celku. Navíc účastenství městské části na straně navrhovatele a hlavního města na straně odpůrce
postrádá logiku i v tom, že fakticky znamená účastenství shodných (resp. od sebe odvozených)
účastníků řízení v odlišných procesních rolích, jednou na straně navrhovatele, podruhé na straně
odpůrce. Jednotná v tomto ohledu není ani judikatura Nejvyššího správního soudu a v předmětné
sporné otázce je v jiné věci již aktivován rozšířený senát.
Podle osoby zúčastněné na řízení se dotčená změna územního plánu neváže k městské
části Praha-Křeslice, ale je situována toliko do území městské části Praha-Újezd. Krom toho
je sporná také otázka, zda plná moc udělená advokátu Mgr. Vítězslavu Dohnalovi jej opravňuje
k zastupování městské části Praha-Křeslice v předmětném soudním řízení.
Osoba zúčastněná na řízení ve své kasační stížnosti nesouhlasí se závěrem městského
soudu, že se v dané věci jedná o plochu nadmístního významu. Ta je definována v §2 odst. 1
písm. h) stavebního zákona, který městský soud nedostatečně zohlednil, neboť vyšel pouze
z celkového rozsahu plochy (více než 152 000 m
2
). Navíc je napadený rozsudek nesrozumitelný,
neboť na jednom místě uvádí, že o plochu nadmístního významu nejde, na druhém si protiřečí,
když uvádí, že o plochu nadmístního významu jde. Městský soud také nesprávně vychází
z fiktivního maximálního zatížení pro zjištění limitních vlivů; stav zde uvedený však nemusí být
definitivní a nelze tak předjímat, jakou funkcí budou pozemky zastavěny a do jaké míry dojde
k reálnému zatížení území. Podklady, z nichž soud vyšel, byly navíc vytvořeny v předstihu pro
následné územní řízení pro propojovací komunikace, nikoliv pro napadené opatření obecné
povahy, a tudíž s nimi soud nemohl operovat. Nepřípadný je i poukaz městského
soudu na důvodovou zprávu ke stavebnímu zákonu a na judikaturu Nejvyššího správního soudu
– rozhodnutí sp. zn. 1 Ao 1/2009 se totiž týkalo problematiky tzv. suburbanizace a vzniku
satelitních sídlišť, zatímco v daném případě má změna územního plánu umožnit vznik nové
městské čtvrti a administrativních budov. Jde tak jen o plochu místního významu, kterou může
obec definovat volně.
Osoba zúčastněná na řízení v kasační stížnosti také polemizuje se závěrem městského
soudu stran posouzení vlivu změny územního plánu na životní prostředí. Neuvedení důvodů
vedoucích k závěru, že nebude třeba daný záměr posuzovat z hlediska vlivů na životní prostředí
je pouhým formálním nedostatkem. Zjišťovacímu řízení totiž předcházelo oznámení ve smyslu
§6 zákona o EIA, které prakticky ve všech posuzovaných kritériích svědčí ve prospěch
zamýšlené změny. K dispozici je také akustická studie ukazující, že z hlediska hlučnosti bude
v předmětném území v případě zamýšlené realizace po provedené změně územního plánu
podstatně lepší situace, než jak tomu je dnes.
Dále osoba zúčastněná na řízení v kasační stížnosti označuje za nesprávný závěr
městského soudu, že o námitkách navrhovatelů b), c), e) (v kasační stížnosti je nesprávně
uvedeno „odpůrců“; odpůrce však ve vztahu k vlastnímu územnímu plánu přirozeně žádnou
námitku nepodal) bylo rozhodnuto nepřezkoumatelným způsobem. Zde i samotný městský soud
připouští, že v případě velmi složitého dokumentu, jakým je územní plán hl. m. Prahy, nelze vždy
očekávat, že každá námitka bude vypořádána zcela vyčerpávajícím způsobem a do nejmenších
podrobností. Dotčené orgány se ke všem uplatněným námitkám a připomínkám vyjádřily
a všechny jejich reakce jsou zapracovány do celkového vyhodnocení námitek a připomínek.
V případě, že dotčené orgány stanovisko neuplatnily, předpokládá se, že nemají výhrady.
Osoba zúčastněná na řízení je rovněž názoru, že v předmětném opatření obecné povahy
je zcela dostatečně uvedeno, proč jsou nově vymezeny zastavitelné plochy (viz zejm. str. 7 změny
Z 2345/00). Více, než jak je uvedeno, potřebu vymezení nových zastavitelných ploch zdůvodnit
nelze. Pokud městský soud poukazuje, že bylo postupováno v rozporu s metodickým pokynem
Ministerstva pro místní rozvoj, nelze mu, dle osoby zúčastněné na řízení, přisvědčit. Nad tento
rámec pak je nutno poukázat na charakter metodického pokynu, který není sám o sobě právně
závazný.
Závěrem své kasační stížnosti osoba zúčastněná na řízení namítá, že navrhovatelé
v návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části neoznačili všechny potencionální
osoby zúčastněné na řízení, ač jsou zjistitelné z veřejných rejstříků. Nebyla oslovena ani městská
část Praha-Újezd, jíž se opatření obecné povahy týká nejvíce. Tato městská část uvedené opatření
obecné povahy podporuje, na důkaz čehož osoba zúčastněná na řízení přikládá ke kasační
stížnosti stručné vyjádření této městské části. Městský soud pak porušil procesní práva osoby
zúčastněné na řízení také tím, že jí nezaslal výzvu k podání reakce na návrh podaný navrhovateli
uvedenému soudu. Městský soud také nedostatečně uvážil, že v dané věci je veřejný zájem
na realizaci záměru, který předmětné opatření obecné povahy v obecné rovině umožňuje. Nejde
tu totiž jen o bytovou a administrativní výstavbu, ale především o propojení dálnice D1 s ulicí
Formanská. Nové administrativní a obytné budovy by pak měly sloužit jen jako akustická bariéra
primárního záměru. Vadou, dle osoby zúčastněné na řízení, je také tvrzení soudu, že je vázán
„skutkovými, nikoliv však právními důvody žaloby“.
Z uvedených důvodů osoba zúčastněná na řízení jako stěžovatelka navrhuje zrušení
napadeného rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení městskému soudu.
II.2 Kasační stížnost Bc. M. N.
Bc. M. N. v kasační stížnosti přesně nespecifikoval důvod jejího podání. Jak ovšem zdejší
soud uvedl ve svém rozhodnutí ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publ. pod č. 161/2004
Sb. NSS, pokud jsou ze znění kasační stížnosti její důvody seznatelné a odpovídají zákonným
kasačním důvodům (§103 odst. 1 s. ř. s.), není rozhodující, že stěžovatel sám své důvody
nepodřadil k jednotlivým zákonným ustanovením či tak učinil nepřesně. Je-li v kasační stížnosti
uvedeno, jaké konkrétní vady v řízení či v úsudku se měl soud dopustit a z čeho je stěžovatel
dovozuje, kasační stížnost obstojí. Z obsahu kasační stížnosti v daném případě plyne, že její
důvody lze podřadit pod ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.; je totiž namítána jiná vada
řízení před soudem ve smyslu tohoto ustanovení.
Stěžovatel Bc. M. N. je vlastníkem pozemku dotčeného změnou územního plánu a ve své
kasační stížnosti uvádí, že přípisem ze dne 21. 12. 2012 přistoupil na straně žalovaného do řízení.
Jeho postavení jako osoby zúčastněné na řízení nikterak nezpochybnil ani městský soud, jak
dokazuje záhlaví rozsudku, kde je uveden. Přitom mu však nebyla doručena žaloba, nebyl
vyrozuměn o nařízeném jednání a také rozsudek sám mu byl doručen až dodatečně, na jeho
výslovnou žádost. V tomto ohledu zatížil městský soud řízení vadou, jak plyne i z bohaté
judikatury Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek sp. zn. 1 As 104/2012).
Ze všech uvedených důvodů stěžovatel Bc. M. N. navrhuje, aby zdejší soud rozsudek
městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III. Další vyjádření
Odpůrce nevyužil možnosti podat ke kasační stížnosti vyjádření.
Navrhovatelé ve společném vyjádření uvedli, že kasační stížnost Bc. M. N. je nepřípustná
podle §104 odst. 4 s. ř. s., neboť tento stěžovatel se nepřihlásil jako osoba zúčastněná na řízení
před městským soudem, a tedy uplatňuje nyní nepřípustně důvody, jež mohl uplatnit právě
v řízení před městským soudem.
Ke kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení navrhovatelé uvedli, že městská část
hl. m. Prahy je nepochybně nadána aktivní legitimací k podání návrhu na zrušení opatření obecné
povahy nebo jeho části; i kdyby tomu tak nemělo být, nemění to nic na tom, že návrh měl
městský soud projednat, neboť ostatní navrhovatelé aktivně legitimováni jistě byli. Kasační
stížnost osoby zúčastněné na řízení považují navrhovatelé rovněž za nepřípustnou ve smyslu
§104 odst. 4 s. ř. s., neboť argumentace obsažená v kasační stížnosti nebyla uplatněna v řízení
před městským soudem. Navrhovatelé považují za absurdní tvrzení osoby zúčastněné na řízení,
že výstavba obytného centra pro 9000 osob je považována za ochranu před hlukem z provozu
dálnice. K nedostatkům v odůvodnění opatření obecné povahy a rozhodnutí o námitkách
navrhovatelé uvádějí, že nejde rozhodně jen o formální nedostatek. Absenci odůvodnění toho,
že nebylo požadováno vyhodnocení opatření obecné povahy v rámci procesu SEA, pak
nemohou překlenout žádné jiné dokumenty (ani případně takové, jež jsou pořizovány v rámci
procesu EIA).
Navrhovatelé jsou toho názoru, že podané kasační stížnosti by měly být odmítnuty jako
nepřípustné.
Osoba zúčastněná na řízení MSI INVEST s. r. o., následně v replice k vyjádření
navrhovatelů uvedla, že vyjádření před městským soudem nepodala, neboť jí to nebylo
umožněno. Svou kasační stížnost považuje za přípustnou. I nadále pak trvá na tom, že prvotním
cílem vydaného opatření obecné povahy byla ochrana před hlukem.
IV. Právní posouzení věci Nejvyšším správním soudem
IV.1 Posouzení kasační stížnosti stěžovatele Bc. Martina Nováka
Ve vztahu k námitkám stěžovatele Bc. M. N. ze soudního spisu vyplynulo, že dne 1. 10.
2012 vyvěsil Městský soud v Praze na své úřední desce (a na internetu) vyrozumění o
probíhajícím řízení, v němž vyzval případné osoby zúčastněné na řízení, aby ve lhůtě 15 dní
oznámily, že budou v předmětném řízení uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. Předmět
řízení i navrhovatelé byli v tomto vyrozumění uvedeni bezchybně, za odpůrce však bylo
nesprávně označeno Ministerstvo financí. S ohledem na tuto vadu bylo dne 6. 11. 2012 vyvěšeno
na úřední desku (a na internet) druhé vyrozumění o probíhajícím řízení s výzvou k osobám
zúčastněným na řízení. Lhůta, v níž bylo možno práva osoby zúčastněné na řízení uplatnit, byla
stanovena na 15 dní od doručení tohoto vyrozumění. Vyrozumění bylo sejmuto z úřední desky
dne 6. 12. 2012. Jako odpůrce byl označen Magistrát hl. m. Prahy. Přípisem ze dne 20. 12. 2012,
který byl podán k poštovní přepravě dne 21. 12. 2012 a doručen městskému soudu dne
27. 12. 2012, oznámil Bc. M. N., že hodlá v předmětném řízení uplatňovat práva osoby
zúčastněné na řízení, a to z titulu vlastnictví nemovitosti v katastrálním území Újezd u Průhonic.
Zde je potřeba uvést, že i opakované vyrozumění obsahovalo nesprávné uvedení odpůrce.
Nesprávnost nespočívala jen v jeho označení jako „žalovaný“, ale především v tom, že odpůrcem
je dle §101a odst. 3 s. ř. s. ten, kdo vydal opatření obecné povahy, jehož zrušení nebo zrušení
jeho části je navrhováno. Magistrát hl. m. Prahy předmětné opatření obecné povahy nevydal,
a proto není odpůrcem. Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 7. 2009,
č. j. 1 Ao 1/2009 - 120, publ. pod č. 1910/2009 Sb. NSS, uvedl, že odpůrcem v řízení podle
§101a a násl. s. ř. s. o zrušení územního plánu je obec, jejíž zastupitelstvo územní plán vydalo.
V daném případě je tedy odpůrce hlavní město Praha, jak již je správně uvedeno v záhlaví
napadeného rozsudku.
Zatímco první nesprávnost, kdy bylo za odpůrce označeno Ministerstvo financí, byla
natolik závažná, že mohla – s ohledem na uvedení orgánu státní správy zcela nesouvisejícího
s předmětným řízením – zasáhnout do práv osob zúčastněných na řízení a uvést je v omyl, druhá
nesprávnost je spíše drobného rázu; jako odpůrce není uvedena obec, ale pouze její orgán.
S ohledem na jinak zcela přesné vymezení věci má zdejší soud za to, že řízení již bylo dostatečně
identifikováno. Ostatně sám stěžovatel Bc. M. N. seznal, o jaké řízení jde, jak plyne z jeho přípisu
ze dne 20. 12. 2012.
Podle §34 odst. 1 s. ř. s. platí, že osobami zúčastněnými na řízení jsou osoby, které byly
přímo dotčeny ve svých právech a povinnostech vydáním napadeného rozhodnutí nebo tím,
že rozhodnutí nebylo vydáno, a ty, které mohou být přímo dotčeny jeho zrušením nebo vydáním
podle návrhu výroku rozhodnutí soudu, nejsou-li účastníky a výslovně oznámily, že budou
v řízení práva osob zúčastněných na řízení uplatňovat. Ustanovení §34 odst. 2 s. ř. s. pak
mj. praví, že navrhovatel je povinen v návrhu označit osoby, které přicházejí v úvahu jako osoby
zúčastněné na řízení, jsou-li mu známy. Předseda senátu takové osoby vyrozumí o probíhajícím
řízení a vyzve je, aby ve lhůtě, kterou jim k tomu současně stanoví, oznámily, zda v řízení budou
uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení; takové oznámení lze učinit pouze v této lhůtě.
Současně s vyrozuměním je poučí o jejich právech. Obdobně předseda senátu postupuje, zjistí-li
se v průběhu řízení, že je tu další taková osoba. Podle §34 odst. 3 s. ř. s. konečně platí, že osoba
zúčastněná na řízení má právo předkládat písemná vyjádření, nahlížet do spisu, být vyrozuměna
o nařízeném jednání a žádat, aby jí bylo při jednání uděleno slovo. Doručuje se jí žaloba, usnesení
o přiznání odkladného účinku, usnesení o předběžném opatření a rozhodnutí, jímž se řízení
u soudu končí. Osoba zúčastněná na řízení nemůže disponovat jeho předmětem.
Postup městského soudu při vyrozumívání osob zúčastněných na řízení se opírá o §42
odst. 4 s. ř. s., z něhož plyne, že je-li zřejmé, že doručování osobám zúčastněným na řízení bude
neúměrně zdlouhavé, nákladné, administrativně náročné anebo nemožné, zejména pro jejich
velký počet nebo proto, že je nelze jednotlivě určit, lze jim na základě opatření předsedy senátu
doručit vyvěšením rozhodnutí nebo jiné písemnosti na úřední desce soudu. Soud může též
uveřejnit své rozhodnutí nebo jinou písemnost způsobem umožňujícím dálkový přístup anebo
na úřední desce obecního úřadu.
Užití postupu dle §42 odst. 4 s. ř. s. nebylo v této věci formalistické, neboť bylo splněno
vícero důvodů předpokládaných tímto ustanovením – nákladnost klasického doručování,
administrativní náročnost, velký počet v úvahu připadajících osob. Citované ustanovení §42
odst. 4 s. ř. s. považuje za doručení předmětného vyrozumění okamžik jeho vyvěšení na úřední
desce soudu, v daném případě den 6. 11. 2012, kdy bylo vyvěšeno opravené vyrozumění. Lhůta
k uplatnění práv osoby zúčastněné na řízení tak končí uplynutím 15 dní od tohoto data, tedy
dnem 21. 11. 2012. To, že soud sejmul vyrozumění z úřední desky až dne 6. 12. 2012, nemůže
mít vliv na zřetelnou zákonnou dikci upravující okamžik doručení vyvěšením a nikoliv sejmutím
písemnosti. Bc. M. N. se do řízení jako osoba na něm zúčastněná (nikoliv však „na straně“
odpůrce, jak uvádí, neboť takový institut správní soudnictví nezná) přihlásil přípisem zaslaným
soudu až dne 21. 12. 2012, tedy měsíc po dni, jímž lhůta uplynula. Citované ustanovení §34 odst.
2 s. ř. s. umožňuje učinit prohlášení o uplatňování práv osoby zúčastněné na řízení pouze ve
lhůtě, kterou soud určí. Pozdější uplatnění tohoto práva není přípustné přímo ze zákona, a tuto
skutečnost nemůže překlenout ani to, že byl nakonec Bc. M. N. uveden v záhlaví napadeného
rozsudku.
Výše uvedené závěry jsou ve shodě s dosavadní rozhodovací činností zdejšího soudu. Jak
také uvedl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 26. 8. 2010, č. j. 1 As 17/2010 - 294,
publ. pod č. 2550/2012 Sb. NSS, jsou-li splněny podmínky podle §42 odst. 4 s. ř. s., je možné
na základě opatření předsedy senátu doručovat osobám, které připadají v úvahu jako osoby
zúčastněné na řízení, vyrozumění o probíhajícím řízení podle §34 odst. 2 s. ř. s. vyvěšením
na úřední desce soudu. Pokud taková osoba v soudem určené lhůtě nereaguje, resp. sdělí soudu
svou vůli uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení až po uplynutí lhůty stanovené
ve vyrozumění, práva osoby zúčastněné na řízení jí nenáleží a soud s ní nadále jako s osobou
zúčastněnou na řízení nejedná. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší správní soud rovněž dospěl
k závěru, že kasační stížnost podaná osobou, která nebyla v řízení před krajským (městským)
soudem osobou zúčastněnou na řízení, má být odmítnuta jako kasační stížnost podaná osobou
zjevně neoprávněnou.
Stejně tak v usnesení ze dne 23. 8. 2012, č. j. 9 As 114/2012 - 60 (všechna citovaná
rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz) dospěl tento soud k závěru,
že nesprávně založené procesní postavení osoby zúčastněné na řízení se sice v kasačním řízení
nemění, ale taková osoba nemůže nabýt procesního postavení stěžovatele. Zde Nejvyšší správní
soud rozvinul právní názor dříve vyslovený v rozsudku téhož soudu ze dne 17. 12. 2010,
č. j. 7 As 70/2009 - 190, podle něhož kasační soud vychází z toho, s kým bylo v soudním řízení
jednáno jako s osobou zúčastněnou na řízení, ovšem nesprávnost takového postupu krajského
soudu může být důvodem pro zrušení jeho rozsudku jen tehdy, pokud by mohla mít vliv
na zákonnost rozsudku. Zde tento soud také vyslovil, že zmeškání lhůty lze na žádost z vážných
omluvitelných důvodů prominout a dále, že po opožděném oznámení je namístě, aby soud
usnesením podle §34 odst. 4 s. ř. s. vyslovil, že oznamovatel osobou zúčastněnou na řízení není.
V daném případě bylo oznámení Bc. N. sděleno po lhůtě, aniž by ten žádal o prominutí
jejího zmeškání. Je pravdou, že městský soud nevydal usnesení o tom, že osobou zúčastněnou
není, ovšem uvedené procení pochybení nic nemění na skutečnosti, že tohoto postavení ze
zákona nenabyl. Toto procesní pochybení se rovněž nijak nemohlo projevit na zákonnosti
vydaného rozsudku; chyba v záhlaví důvodem ke zrušení rozsudku není. V řízení o zrušení
opatření obecné povahy nebo jeho části nabývá dodržení soudem stanovené lhůty zvláštního
významu s ohledem na vázanost soudu zákonnou lhůtou pro rozhodnutí o návrhu (§101d odst.
2 s. ř. s.).
Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že Bc. M. N. nesplnil
podmínky pro postavení osoby zúčastněné na řízení a nebyl městským soudem neprávem
opomenut. Jelikož v souladu s §102 s. ř. s. může kasační stížnost podat pouze účastník
předchozího soudního řízení nebo osoba na takovém řízení zúčastněná, je zřejmé, že kasační
stížnost tohoto stěžovatele je podána osobou zjevně neoprávněnou.
IV.2 Posouzení kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení MSI INVEST s. r. o.,
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti osoby
zúčastněné na řízení a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a stěžovatel je zastoupen
advokátem. Co se týče přípustnosti kasační stížnosti, nelze souhlasit s názorem navrhovatelů,
že osoba zúčastněná na řízení tím, že nepodala vyjádření v řízení před městským soudem,
nemůže nyní nic přípustně namítat.
Je totiž potřeba si uvědomit, že osoba zúčastněná na řízení neměla v řízení před
městským soudem postavení žalobce (resp. navrhovatele). V takovém případě se na ni ovšem
nevztahuje ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
2. 7. 2008, č. j. 1 Ans 5/2008 - 104, plyne, že zákaz uvádět v řízení o kasační stížnosti nové právní
důvody, které nebyly uplatněny v řízení před krajským soudem (§104 odst. 4 s. ř. s.), dopadá
ze své podstaty pouze na takového stěžovatele, který byl v řízení před krajským soudem
žalobcem (zde navrhovatelem). Žalovaný (odpůrce) či osoba zúčastněná na řízení podávající
kasační stížnost mohou argumentovat jakýmikoli právními důvody, a to bez ohledu na to, jakou
procesní obranu uplatnili ve vyjádření k žalobě (návrhu) a zda takové vyjádření vůbec podali. Při
odůvodnění svého závěru uvedl Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku: „Není úkolem soudu,
aby se zabýval žalobcovou záležitostí v celé její myslitelné šíři, nýbrž je věcí žalobce, aby soudu vymezil, v čem
přesně spatřuje nezákonnost, jíž se dopustil správní orgán. Soud se musí s námitkami vznesenými žalobou
vypořádat, a pokud se ztotožní alespoň s jednou z nich, měl by též vyvrátit jí odpovídající protiargumenty
žalovaného. Je však třeba zdůraznit, že žalovaný není povinen podávat vyjádření k žalobě: jistě tím může zvýšit
svou šanci na procesní úspěch, ale je jen na něm, zda vyjádření podá a jaké argumenty zde uplatní. Povinnost
tvrzení stíhá v řízení ve věci nečinnosti správního orgánu jen toho, kdo se u soudu něčeho domáhá a kdo disponuje
řízením a jeho předmětem; v řízení před krajským soudem splňuje tuto podmínku z povahy věci pouze žalobce.
V řízení o kasační stížnosti však mohou být v postavení stěžovatele – tedy procesního subjektu, jehož vůle
především určuje zahájení i průběh řízení – jak žalobce, tak žalovaný. Zatímco ale na žalobce, který inicioval
soudní řízení ve věci a se žalobou neuspěl, dopadnou v kasačním řízení důsledky toho, že u krajského soudu
neunesl svou povinnost tvrzení (což se projevuje nejen v zákazu právních novot podle §104 odst. 4 s. ř. s., ale též
v zákazu novot skutkových podle §109 odst. 4 s. ř. s.), žalovaný takovou povinnost dosud neměl,
a nemůže tak být ve své argumentaci nijak omezován.“ Jen na okraj lze dodat, že vyjádření k žalobě
(návrhu) už podle svého názvu nemá být jakýmsi samostatným expozé správního orgánu
ke sporné věci, nýbrž reakcí na konkrétní námitky obsažené v žalobě (návrhu). Vyjádření tak
je obvykle úměrné žalobě (návrhu), která může být formulována velmi stručně. Bylo by jistě
absurdní, pokud by stručností svého podání žalobce (navrhovatel) fakticky umenšil žalovanému
(odpůrci, osobě zúčastněné na řízení) množství námitek, jimiž může argumentovat v případné
kasační stížnosti.
Krom toho ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. se může týkat jen důvodů podle §103 odst. 1
písm. a) a b) s. ř. s., jimiž lze namítat nesprávné posouzení právní otázky (kterou řešil i správní
orgán) nebo vady správního řízení, případně nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu.
Naproti tomu důvody kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. c), d) a e) s. ř. s. se vztahují
až k samotnému rozhodnutí krajského (městského) soudu, resp. k řízení před ním, a pochopitelně
se tak poprvé mohou objevit až v kasačním řízení. Proto tedy zde kasační stížnost nepřípustná
ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. není.
Kasační stížnost osoby zúčastněné na řízení je tedy přípustná. Důvodnost kasační
stížnosti pak zdejší soud posoudil v mezích jejich rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4
s. ř. s.).
IV.2.a Aktivní legitimace městské části hl. m. Prahy k podání návrhu
Pokud jde o způsobilost městských částí hlavního města Prahy být účastníkem řízení
o návrhu na zrušení územního plánu hlavního města Prahy, je třeba plně vyjít z nedávného
usnesení rozšířeného senátu ze dne 11. 6. 2013, č. j. 3 Ao 9/2011 - 219, www.nssoud.cz, který
postupem podle §17 s. ř. s. setrval na dosavadní judikaturní linii, když vyslovil, že městská část
hlavního města Prahy je způsobilá podat návrh na zrušení územního plánu hlavního města Prahy
nebo jeho části.
Rozšířený senát konstatoval, že městská část, jako subjekt samosprávy a jako subjekt, jenž
vykonává samostatnou působnost v některých zákonem a statutem vymezených oblastech,
na svém území má právo na samosprávu a na výkon vlastní působnosti. Tato práva přitom patří
mezi práva, jejichž dotčení se může před správním soudem městská část hlavního města Prahy
dovolávat podle §101a s. ř. s. Je tak nezpochybnitelné, že městská část má „přímý
a nezprostředkovaný vztah k nějaké části území, které je územním plánem regulováno“, což vyžaduje
usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 - 120, publ. pod č. 1910/2009
Sb. NSS, pro aktivní legitimaci navrhovatele k podání návrhu na zrušení územního plánu. Tento
vztah vyplývá právě z identifikovaných práv na samosprávu a na výkon vlastní působnosti.
Rozšířený senát dále vyšel z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu i Ústavního
soudu, podle které platí, že pokud existují pochybnosti o možnosti přístupu nějakého subjektu
k soudní ochraně, je vždy namístě rozhodnout ve prospěch poskytnutí soudní ochrany, tedy
ve prospěch přístupu k soudu.
Městské části vystupují (v rozsahu stanoveném zákonem a Statutem) v právních vztazích
svým jménem a nesou z toho vyplývající odpovědnost. Mají tedy částečnou způsobilost
k právním úkonům (a právní subjektivitu). Nelze tak souhlasit se závěrem osoby zúčastněné
na řízení, že je protismyslné, aby městské části hlavního města Prahy navrhovaly zrušení části
územního plánu hlavního města Prahy, neboť navrhovatel by byl v takovém případě integrální
částí odpůrce, přičemž totožnost navrhovatele a odpůrce je nepřijatelná.
Jak také uvedl rozšířený senát, pokud zákon svěřuje do samostatné působnosti městské
části schvalování (a uskutečňování) programu rozvoje městské části a současně ji s odkazem
na její zákonem vymezenou samostatnou působnost vybavuje způsobilostí k právům, byť
i omezenou, dává jí veřejné subjektivní právo, a tedy i právní ochranu proti jeho zkrácení
opatřením hlavního města Prahy, kterým se vydává územní plán, neboť městská část je při
schvalování (a uskutečňování) programu svého rozvoje tímto aktem limitována. Z podobného
důvodu, tzn. vzhledem k možnému zkrácení práva spočívajícího ve výkonu samostatné
působnosti, soudní řád správní v §101a odst. 2 stanoví, že návrh na zrušení opatření obecné
povahy nebo jeho částí vydaného krajem může podat též obec, přestože by její aktivní legitimaci
šlo zřejmě dovodit i bez tohoto ustanovení. Městská část hlavního města Prahy tedy má v rámci
své vlastní působnosti důležitou roli v organizaci svého území, s níž může kolidovat samostatná
působnost hlavního města Prahy v oblasti územního plánování.
Shrnuté rozhodnutí rozšířeného senátu dává odpověď na všechny námitky osoby
zúčastněné na řízení týkající se aktivní legitimace městské části hl. m. Prahy [tj. v daném případě
navrhovatele a)]. Tyto námitky nejsou důvodné. Jako důvodnou pak zdejší soud neshledal ani
námitku o nedostatku zmocnění advokáta Mgr. Vítězslava Dohnala, který za navrhovatele a)
podal návrh městskému soudu. Plná moc udělená Mgr. Vítězslavu Dohnalovi navrhovatelem a)
pro řízení před městským soudem se ve spise nachází (č. l. 26 spisu městského soudu). Plná moc
pro řízení před Nejvyšším správním soudem je pak založena na č. l. 109 spisu Nejvyššího
správního soudu.
IV.2.b K namítaným vadám řízení před městským soudem
Pokud jde o tvrzení osoby zúčastněné na řízení, že navrhovatelé neoznačili ve svém
návrhu, který podali u městského soudu, potencionální osoby zúčastněné na řízení, což ztížilo
jejich možnost účasti v řízení, poukazuje zdejší soud přiměřeně na argumentaci obsaženou v části
IV.1 odůvodnění. Městský soud postupoval adekvátně podle §42 odst. 4 s. ř. s. a neoslovoval
potencionální osoby zúčastněné na řízení jednotlivě. Účast v řízení před městským soudem osoby
zúčastněné na řízení, která podala kasační stížnost, nebyla zpochybněna. Postup městského
soudu dle §42 odst. 4 s. ř. s., který zdejší soud shledal jako souladný se zákonem, tedy
předmětnou osobu zúčastněnou na řízení jistě nijak neomezil v možnosti účastnit se řízení.
Uvedená osoba také nemůže argumentovat ve prospěch jiných osob; nelze tak zohlednit
vyjádření městské části Praha-Újezd přiložené ke kasační stížnosti, v němž tato městská část
uvádí, že se cítí rozsudkem městského soudu poškozena. Namítá-li tato městská část,
že by bývala hodlala uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení, kdyby se o řízení dozvěděla, lze
opět přiměřeně poukázat na argumentaci obsaženou v části IV.1 odůvodnění tohoto rozsudku.
Důvodná není ani související námitka, že městský soud osobě zúčastněné na řízení
nezaslal výzvu k reakci na návrh navrhovatelů. Návrh i vyjádření odpůrce byly osobě zúčastněné
na řízení zaslány a doručeny přihlášením se oprávněné osoby do datové schránky (viz potvrzení
o dodání a doručení do datové schránky na č. l. 74 spisu městského soudu). Také skutečnost,
že ve věci nebylo nařízení jednání, neboť navrhovatelé ani odpůrce jednání nepožadovali, je plně
v souladu s §51 odst. 1 s. ř. s. Pokud osoba zúčastněná na řízení hodlala své vyjádření k věci
formulovat až před městským soudem, opomenula zjevně předmětné ustanovení, které dává
možnost požadovat jednání ve věci pouze účastníkům řízení (tj. navrhovatelům a odpůrci, nikoliv
osobě zúčastněné na řízení).
Pokud jde o tvrzení osoby zúčastněné na řízení zpochybňující závěr městského soudu,
že je vázán „skutkovými, nikoliv však právními důvody žaloby“, konstatuje zdejší soud, že taková
formulace není přesná. Podle §101d odst. 1 s. ř. s. je soud v řízení o návrhu na zrušení opatření
obecné povahy nebo jeho části vázán rozsahem a důvody návrhu. Z tohoto důvodu není
po novele s. ř. s. provedené zákonem č. 303/2011 Sb., která je účinná od 1. 1. 2012, plně a bez
dalšího využitelný algoritmus přezkumu opatření obecné povahy, jak byl definován v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2005, č. j. 1 Ao 1/2005 - 98. Všechny důvody, o něž
městský soud opřel zrušení napadeného opatření obecné povahy, však byly obsaženy v návrhu.
Rozhodující tedy je, že městský soud přes nepřesné vyjádření nikterak nevybočil z rozsahu
a důvodů návrhu, jak ukládá §101d s. ř. s.
Námitky osoby zúčastněné na řízení podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tak nejsou
důvodné.
IV.2.c Nepřezkoumatelnost rozhodnutí o námitkách
V rámci řízení o změně územního plánu hl. m. Prahy uplatnili mj. navrhovatelé b), c), e),
v souladu s §52 odst. 2, 3 ve spojení s §55 odst. 2 stavebního zákona, námitky. Uvedení
navrhovatelé v zásadě shodně v námitkách obsáhle rozvedli devět okruhů, pro něž požadovali
z návrhu vypustit změnu Z 2345/00. Předmětné námitky jsou vypořádány na str. 95 a násl.
odůvodnění. V některých případech je námitka vypořádána prostým poukazem na stanovisko
dotčeného orgánu. Markantní je zejména vypořádání pátého okruhu námitek, které se týká
znečištění ovzduší. Zde je obsáhle argumentováno, že v dotčeném území jsou již dnes
překračovány závazné limity pro ochranu zdraví. Vypořádání je toliko jednověté: „Dotčené orgány
s návrhem souhlasí.“ Nad tento rámec není uvedeno ničeho.
Odůvodnění:
rozhodnutí o námitkách obsahující pouhý poukaz na stanoviska dotčených
orgánů není dostatečné. Zde lze poukázat na konstantní a obsáhlou judikaturu zdejšího soudu.
Jak plyne z rozsudku ze dne 24. 11. 2010, č. j. 1 Ao 5/2010 - 169, publ. pod č. 2266/2011 Sb.
NSS, na odůvodnění rozhodnutí o námitkách je třeba klást stejné požadavky jako v případě
typických správních rozhodnutí (§68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád). Musí z něho
být seznatelné, z jakého důvodu považuje obec námitky uplatněné oprávněnou osobou (§52
odst. 2 stavebního zákona) za liché, mylné nebo vyvrácené, nebo proč považuje skutečnosti
předestírané oprávněnou osobou za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými
důkazy za vyvrácené.
Také v rozsudku ze dne 21. 4. 2010, č. j. 8 Ao 1/2010-89, je uvedeno, že vázanost závěry
stanovisek dotčených orgánů nezbavuje odpůrce povinnosti řádně odůvodnit rozhodnutí
o námitkách, které se týkají obsahu těchto stanovisek. Pouhý odkaz či citace jejich obsahu tedy
nejsou dostatečné.
Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2009, č. j. 2 Ao 2/2008 - 62,
www.nssoud.cz, pak plyne, že stanoviska dotčených orgánů jsou závazným podkladem pro
územní plán, jejich přezkum však není možný podle §149 správního řádu. Před rozhodnutím
o námitkách je třeba dát dotčeným orgánům možnost se k nim vyjádřit, zejména pokud tato
stanoviska byla důvodem změn, proti nimž námitky směřují. Rozhodnutí o námitkách
je samostatným rozhodnutím, které je součástí územního plánu. Pokud jsou důvodem
nevyhovění námitkám stanoviska dotčených orgánů, musí být jejich podstatný obsah v důvodech
rozhodnutí uveden, stejně tak jako skutečnost, zda a jak se dotčené orgány k důvodnosti námitek
vyjádřily (§172 odst. 4 správního řádu ve spojení s §192 stavebního zákona).
Pouhý odkaz na stanovisko dotčených orgánů je tedy zcela nedostatečný. Jak bylo výše
uvedeno, stanoviska dotčených orgánů jsou pro odpůrce závazná, ovšem nejde o stanoviska
vydávaná formou rozhodnutí, proti nimž by měli navrhovatelé přímou zákonnou cestu obrany.
Teprve v rozhodnutí o námitce se tak mají možnost seznámit s tím, jaká stanoviska byla
podkladem pro nevyhovění jejich námitce, co bylo jejich obsahem a zda byla skutečně promítnuta
do územního plánu. V daném případě to není zjistitelné.
Městský soud tedy dospěl ke správnému právnímu názoru, že rozhodnutí o námitkách
uvedených navrhovatelů je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
IV.2.d Nepřezkoumatelnost stanoviska upouštějícího od studie SEA
Ve vztahu k námitkám osoby zúčastněné na řízení, že závěr zjišťovacího řízení nemusí
být odůvodněn, resp. postačí vyjít ze souvisejících dokumentů, vyšel zdejší soud z toho, že změna
územního plánu hl. m. Prahy je koncepcí ve smyslu zákona o EIA a podléhá povinnosti
posouzení dle tohoto zákona, tj. provedení zjišťovacího řízení. Stanovisko k zadání musí
obsahovat jasný závěr buď o nutnosti komplexního posouzení vlivů řešení předložené
dokumentace na životní prostředí, nebo o jeho ukončení závěrem zjišťovacího řízení. Pokud
posouzení vlivů na životní prostředí není požadováno, musí závěr zjišťovacího řízení obsahovat
odůvodnění. Tato povinnost vyplývá zřetelně z §10d odst. 5 zákona o EIA, podle kterého
je příslušný úřad povinen uvést v závěru zjišťovacího řízení důvody, pro které není posuzování
podle tohoto zákona požadováno.
Vydané stanovisko Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 29. 5. 2009,
sp. zn. S-MHMP-388985/2009/1/OOP/VI, těmto požadavkům nevyhovuje. V bodu III. tohoto
stanoviska je pouze uvedeno, že změny č. Z 939/00, Z 1175/00, Z 2143/00, Z 2156/00,
Z 2215/00 a Z 2743/00 je nutno posoudit z hlediska vlivů na životní prostředí. Ke sporné změně
Z 2345/00 se stanovisko vůbec nevyjadřuje, natož, aby výsledek zjišťovacího řízení jakkoliv
odůvodňovalo.
Také k tomu, že závěr zjišťovacího řízení musí být odůvodněn, existuje judikatura
Nejvyššího správního soudu. Z rozsudku ze dne 7. 1. 2010, č. j. 9 Ao 4/2009 - 111, plyne,
že §10d odst. 5 zákona o EIA představuje transpozici čl. 3 odst. 7 směrnice Evropského
parlamentu a Rady 2001/42/ES ze dne 21. 6. 2001, který tuto povinnost shodně stanoví.
Absence odůvodnění neposuzování vlivů na životní prostředí není pouhým formálním
nedostatkem, který by byl bez vlivu na zákonnost postupu při pořizování a schválení změny
územního plán; to platí obzvláště tehdy, argumentují-li (stejně jako v nyní posuzované věci)
osoby uplatňující námitky výrazným zhoršením životního prostředí v okolí jejich nemovitostí
vlivem provedených změn. Je sice pravdou, že výsledkem zjišťovacího řízení je odpůrce vázán,
avšak tato skutečnost nemůže sama o sobě zhojit nepřezkoumatelnost vydaného stanoviska,
jakož i absenci jeho zákonných náležitostí. Bez odůvodnění tohoto stanoviska totiž není zřejmé,
zda vůbec byla změna územního plánu hodnocena. Absence odůvodnění, které je vyžadováno
přímo zákonem, pak nemůže být překlenuta ani žádnými jinými dokumenty, které zamýšlenou
změnu z různých hledisek hodnotí.
Ani tyto námitky osoby zúčastněné na řízení tak nemohl zdejší soud shledat důvodnými.
IV.2.e Nepřezkoumatelnost závěru ohledně vymezení nových zastavitelných ploch
K vymezení nově zastavitelných ploch poukazuje zdejší soud na ustanovení §55 odst. 3
stavebního zákona ve znění účinném v době pořizování změny, podle něhož další zastavitelné
plochy lze změnou územního plánu vymezit pouze na základě prokázání nemožnosti využít již
vymezené zastavitelné plochy a potřeby vymezení nových zastavitelných ploch. Podstatou změny
územního plánu Z 2345/00 je změna rozsáhlého nezastavitelného území na území zastavitelné.
Příloha č. 4 odůvodnění změny územního plánu hl. m. Prahy ve vztahu ke změně
Z 2345/00 obsahuje pouze několik vět o účelu změny, a to v podstatě pouze k ploše dopravního
spojení, která v rámci této změny představuje jen její malou část. Nikterak se nezabývá
nemožností využít již vymezené zastavitelné plochy. Ve vztahu k předmětné změně tak
odůvodnění dostatečné není, jak správně konstatoval městský soud.
Povinností odpůrce tedy bylo v území, kde došlo ke změně využití ploch
z nezastavitelných na zastavitelné, podrobně vysvětlit, proč se právě toto území jeví jako vhodná
náhrada za území nevyužité. Odpůrce tak neučinil; jeho tvrzení v příloze č. 4 nejsou dostatečně
určitá a zabývají se pouze tím, jaký byl motiv provedené změny, otázkou zastavitelnosti nových
ploch se v zásadě odpůrce vůbec nezabývá. Pokud snad odpůrce považuje administrativní
centrum za „pouhou“ protihlukovou bariéru, chybí odůvodnění ve vztahu k tomu, proč nelze
takovou bariérou vystavět v proporčním měřítku ve vztahu k zamýšlenému záměru dopravního
spojení, tedy tak, aby tato bariéra nezasáhla do tak rozsáhlého území, které bylo dosud vedeno
jako nezastavěné a nezastavitelné.
Také tady v podrobnostech zdejší soud poukazuje na svou dřívější judikaturu. V rozsudku
ze dne 22. 12. 2011, č. j. 8 Ao 6/2011 - 87, publ. pod č. 2741/2013 Sb. NSS, Nejvyšší správní
soud nepopírá, že vymezení nových zastavitelných ploch je oprávněním obce, která změnou
územního plánu reaguje na aktuální situaci v daném území. Vždy je ale nutné, aby obec tyto
změny a vymezení nových zastavitelných ploch zdůvodnila. Toto zdůvodnění nemůže být pouze
formální, ale musí být komplexní a obsahovat vyhodnocení předpokládaných důsledků tohoto
řešení. Obec tedy musí v potřebné a přezkoumatelné míře podrobností zdůvodnit nejen to, které
zastavitelné plochy jsou dosud nevyužity a proč je použít k nové výstavbě nelze.
IV.2.f Vymezení plochy nadmístního významu
Nakonec soud posuzoval, zda předmětná změna územního plánu vymezuje plochu
nadmístního významu. Tou je třeba rozumět v souladu s §2 odst. 1 písm. h) stavebního zákona
ve znění účinném v době pořizování územního plánu plochu, která svým významem, rozsahem
nebo využitím ovlivní území více obcí nebo více městských částí na území hlavního města Prahy.
Zde lze souhlasit s osobou zúčastněnou na řízení, že se městský soud dopustil pochybení,
když nejprve shrnul, že předmětné námitky navrhovatelů nepovažuje za důvodné, pak ovšem
argumentoval tak, že námitkám navrhovatelů přisvědčil. Z celkové koncepce rozsudku, z jeho
shrnutí (bod VIII. na str. 24 rozsudku) i z toho, že osoba zúčastněná na řízení obsáhle se závěry
rozsudku v tomto směru polemizuje, lze dospět k závěru, že šlo o zjevnou nesprávnost vzniklou
při psaní, která nikterak nesnižuje celkovou srozumitelnost rozsudku, pouze snižuje čtenářský
komfort, a tedy nemůže být důvodem pro kasační výrok.
Zdejší soud poukazuje na to, že změna Z 2345/00 se dle svého vlastního odůvodnění
dotýká plochy 152 417,1 metrů čtverečných, v západní části území dojde k redukci celoměstského
(zdůraznil NSS) systému zeleně a především umožní propojení ulice Formanská a dálnice D1,
tedy stavby nejen nadmístního, ale republikového významu. Lze očekávat, že uvedené dopravní
spojení bude využívat množství řidičů, kteří budou ulicí Formanská a dalšími navazujícími
komunikacemi pokračovat směrem do blízkých městských částí hl. m. Prahy (např. právě městské
části Praha-Křeslice).
V tomto ohledu tedy lze poněkud zpřesnit argumentaci městského soudu. Samotná
velikost řešené plochy sama o sobě zpravidla nepostačí k závěru, že jde o plochu nadmístního
významu. V kombinaci s ostatními shora vypočtenými prvky však vytváří synergický efekt
vedoucí zdejší soud k závěru, že změna vymezuje plochu nadmístního významu. Tou je i souhrn
více ploch vymezených územním plánem, které mají místní souvislost a shodné funkční určení,
pokud svým využitím podstatně a skutečně ovlivní území jiné obce, jak uvedl zdejší soud
v rozsudku ze dne 23. 9. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 - 185, publ. pod č. 1971/2010 Sb. NSS.
Odhlédnout nelze ani od údajů obsažených v příloze č. 20 změny územního plánu
hl. m. Prahy Z 2345/00, z níž plyne, že předmětná změna si vyžádá vedení veřejné hromadné
dopravy, požadovaný počet nových parkovacích míst je celkem 3 754, celková výměra
kancelářských ploch je 105 356 m
2
a celkový počet plánovaných nových bytů je 539. Jakkoliv
se tyto údaje vztahují již ke konkrétnímu záměru, nelze pominout to, že tento záměr právě
uvedená změna územního plánu v obecné rovině umožňuje.
Jako nepřípadný pak nelze hodnotit ani poukaz městského soudu na rozhodnutí zdejšího
soudu sp. zn. 1 Ao 1/2009. To se zabývalo rozsáhlou změnou územního plánu umožňující
v obecné rovině výstavbu satelitního městečka a z něj vyplývajícího znásobení dosavadního počtu
obyvatel v obci, bez odpovídajícího zajištění sociálních potřeb. Obdobná situace je i v nyní
posuzovaném případě.
Ani těmto námitkám tedy zdejší soud nemohl přisvědčit, proto lze celkově shrnout,
že kasační stížnost osoby zúčastěné na řízení není důvodná. Shledal-li městský soud předmětné
vady napadeného aktu, nemohl jinak, než jej zrušit. Rozhodně nemohl nikterak posuzovat, zda
namítaný veřejný zájem na předmětné změně územního plánu nepřeváží zjištěné vady. Dikce
§101d odst. 2 s. ř. s. upravujícího případy, kdy je soud povinen napadené opatření obecné
povahy zrušit, je zcela jasná.
V. Závěr a náklady řízení
Kasační stížnost stěžovatele Bc. M. N. je podána osobou zjevně neoprávněnou (viz
odůvodnění IV.1). Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost tohoto stěžovatele podle
§46 odst. 1 písm. c) ve spojení s §120 s. ř. s. odmítl (výrok I).
Jelikož kasační stížnost stěžovatele Bc. M. N. byla odmítnuta, rozhodl Nejvyšší správní
soud, v souladu s §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., tak, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení o této kasační stížnosti (výrok II.).
Vzhledem k odmítnutí kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle úpravy
obsažené v ustanovení §10 odst. 3 poslední věta a §10a odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb.,
o soudních poplatcích, tak, že Bc. M. N. bude do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí
vrácen zaplacený soudní poplatek ve výši 5000 Kč za řízení o kasační stížnosti, a to k rukám jeho
zástupkyně JUDr. Aleny Zahradníčkové, advokátky (výrok III). Poplatek 1000 Kč zaplacený za
návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se nevrací, neboť pro takový postup chybí
právní úprava a zdejší soud o návrhu na přiznání odkladného účinku rozhodl.
V případě kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení MSI INVEST s. r. o., nebyly
naplněny namítané kasační důvody (viz odůvodnění IV.2) a zdejší soud neshledal ani důvody, pro
které by měl rozhodnutí zrušit pro pochybení, k nimž by měl přihlížet mimo uplatněné námitky
podle §109 odst. 4 s. ř. s. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost výrokem IV. jako
nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Ohledně náhrady nákladů řízení o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení Nejvyšší
správní soud rozhodl podle §60 odst. 1 s. ř. s. Osoba zúčastněná na řízení neměla ve věci úspěch,
a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Navrhovatelé naopak ve věci měli plný úspěch;
náklady řízení v jejich případě tvoří mimosmluvní odměna jejich zástupce podle §11 odst. 1
písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), a to za každého zastupovaného navrhovatele snížená o 20 %
(§12 odst. 4 advokátního tarifu), tj. 2 480 Kč. Soud proto přiznal sedmi navrhovatelům
částku 17 360 Kč za jeden společný úkon právní služby spočívající v podání vyjádření
ke kasačním stížnostem ze dne 10. 4. 2013 [§7 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) a §12 odst. 4
advokátního tarifu] a dále částku 300 Kč jako paušální náhradu výdajů s tímto úkonem spojených
(§13 odst. 3 advokátního tarifu). Jelikož zástupce navrhovatelů je plátcem daně z přidané
hodnoty, zvýšil soud náklady řízení ve smyslu §57 odst. 2 s. ř. s. o částku odpovídající příslušné
sazbě daně (21 %). Celkem tedy navrhovatelům na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
osoby zúčastněné na řízení náleží částka ve výši 21 369 Kč. Osoba zúčastněná na řízení
je povinna nahradit navrhovatelům náklady řízení k rukám jejich advokáta v přiměřené lhůtě
(výrok V.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. července 2013
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu