ECLI:CZ:NSS:2013:6.AS.101.2013:20
sp. zn. 6 As 101/2013 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: P. Č.,
proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16, Praha 1, v řízení o žalobě
proti rozhodnutím žalované ze dne 21. 10. 2011, č. j. 2654/11, a ze dne 24. 10. 2011,
č. j. 2951/11, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
22. 4. 2013, č. j. 8 A 358/2011 - 56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobou podanou dne 14. 11. 2011 Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“)
se žalobce domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí žalované, jimiž mu byli určeni
advokáti k poskytnutí právní služby podle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění
pozdějších předpisů, podle žalobce však tato rozhodnutí nevymezovala rozsah právních služeb
a jsou neurčitá.
[2] Městský soud v Praze vyzval žalobce usnesením ze dne 5. 12. 2011, č. j. 8 A 358/2011 - 4,
k zaplacení soudních poplatků za podané žaloby, které obsahovalo poučení o následcích
nesplnění této výzvy, jelikož poplatková povinnost nebyla splněna společně s podáním žaloby.
Dne 28. 12. 2011 byla městskému soudu doručena žádost o osvobození od soudních poplatků
odůvodněná majetkovými a výdělkovými poměry žalobce v čestném prohlášení.
[3] Městský soud usnesením ze dne 2. 1. 2012, č. j. 358/2011-15, nepřiznal osvobození od
soudních poplatků a žalobce toto usnesení napadl kasační stížností. Nejvyšší správní soud svým
rozsudkem č. j. 2 As 72/2012 - 14 ze dne 16. 7. 2012 napadené usnesení zrušil
pro nepřezkoumatelnost (všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou
dostupná na www.nssoud.cz).
[4] Městský soud následně, dne 8. 10. 2012, vydal nové usnesení č. j. 8 A 358/2011 - 33,
kterým žalobci nepřiznal osvobození od soudních poplatků. Žalobce proti tomuto usnesení opět
podal kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 2 As 164/2012 - 9 ze dne
8. 2. 2013 zamítl.
[5] Městský soud tedy znovu vyzval žalobce usnesením č. j. 8 A 358/2011 - 52, ze dne
15. 3. 2013, které bylo doručeno žalobci dne 22. 3. 2013, k zaplacení soudního poplatku
za žalobu, který činí podle položky 18 bod 2 písm. a) Sazebníku soudních poplatků 2 x 3.000 Kč,
a poskytl mu k tomu lhůtu 10 dnů od doručení usnesení. Současně žalobce upozornil, že nebude-
li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, bude řízení před tímto soudem zastaveno.
[6] Dne 28. 3. 2013 žalobce požádal o prodloužení lhůty o několik měsíců,
jelikož mu jeho sociální poměry neumožňují úhradu poplatku najednou a během krátké doby.
Žalobce pokládal výzvu k zaplacení za nesplnitelnou a uvedl, že se bude muset obrátit
na příslušný orgán České republiky s žádostí o finanční pomoc. Současně požádal, aby mu soud
ke splnění procesní povinnosti neukládal lhůtu kratší než 28 dní, také proto, že není zastoupen.
[7] Městský soud dne 22. 4. 2013 vydal usnesení č. j. 8 A 358/2011 - 56 (dále též „napadené
usnesení“), kterým zastavil řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku na výzvu soudu
ve lhůtě k tomu stanovené, ani později do vydání tohoto usnesení, aniž by se žádostí
o prodloužení lhůty v tomto usnesení jakkoli zabýval.
[8] V kasační stížnosti proti napadenému usnesení žalobce (dále jen „stěžovatel“) explicitně
neodkázal na žádný důvod podle §103 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Z obsahu kasační stížnosti i samotné povahy napadeného
soudního rozhodnutí je nicméně zřejmé, že stěžovatelem může být toliko tvrzen kasační důvod
podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., který jako jediný dopadá na případy přezkumu rozhodnutí
o zastavení řízení. Dle judikatury se pod tímto důvodem kasační stížnosti (nezákonnost
rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení) fakticky skrývají i další důvody uvedené
v §103 odst. 1 písm. a), c), d) s. ř. s. Z povahy věci je vyloučen jen důvod dle §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. Subsumpce kasačních důvodů pod konkrétní písmena §103 odst. 1 s. ř. s. je
nicméně věcí právního hodnocení věci Nejvyšším správním soudem a nezakládá
proto neprojednatelnost návrhu. K tomu viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 – 50, publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS.
[9] Stěžovatel poukazoval zejména na to, že byla podána „výslovná mejlová žádost o prodloužení
lhůty“, a že Městský soud poskytl lhůtu nepřiměřenou a nepostupoval tak, aby osoba v hmotné
nouzi nebyla poškozena. Podle jeho názoru tak lhůta stanovená soudem k zaplacení soudního
poplatku „musí být náramně dlouhá“. Soudcovská lhůta dle názoru stěžovatele není určením dne
splatnosti či prodloužením nějaké lhůty, nýbrž aktem vymáhání poplatku, pod hrozbou zastavení
procesu. Podle stěžovatele každý účastník smí očekávat, že řízení bude pokračovat, i když nebylo
vyhověno jeho žádosti o osvobození. Dále městskému soudu vytýká, že nerozlišuje
mezi poplatkem za úkon a za návrh na zahájení řízení. Ze všech těchto důvodů požaduje,
aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení městského soudu zrušil. Žalovaná se ke kasační
stížnosti nevyjádřila.
[10] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a osobou oprávněnou (§102 s. ř. s.).
Za stavu, kdy je předmětem kasačního přezkumu usnesení, jímž bylo zastaveno řízení
pro nezaplacení soudního poplatku, a to poté, co účastník řízení požádal o osvobození
od soudního poplatku, by trvání jak na podmínce uhrazení soudního poplatku za kasační stížnost,
tak i na podmínce povinného zastoupení znamenalo jen další řetězení téhož problému
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77). S ohledem
na tuto situaci tedy nebylo nutné, aby byl stěžovatel v řízení o kasační stížnosti zastoupen
advokátem ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s., a Nejvyšší správní soud netrval ani na zaplacení
soudního poplatku za kasační stížnost. Kasační stížnost lze tedy i při absenci těchto podmínek
projednat.
[11] Nejvyšší správní soud nejprve zvažoval možnou nepřezkoumatelnost napadeného
usnesení, ke které by ve smyslu ustanovení §109 odst. 4 byl povinen přihlédnout z úřední
povinnosti, aniž by tento důvod kasační stížnosti musel být tvrzen stěžovatelem. Jak bylo výše
uvedeno, městský soud vydal napadené usnesení o zastavení řízení poté, kdy mu byla doručena
žádost stěžovatele o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku, aniž by se k této žádosti
ve svém rozhodnutí jakkoli vyjádřil. Městský soud pouze konstatoval, že tato žádost byla podána,
soudní poplatek však zaplacen nebyl a řízení proto zastavil. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí,
že podle ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“) je ve věcech správního soudnictví
poplatníkem poplatku za řízení ten, kdo podal žalobu nebo jiný návrh, kterým se zahajuje řízení.
Poplatková povinnost v posuzovaném případě vzniká dle §4 odst. 1 písm. a) zákona o soudních
poplatcích okamžikem podání žaloby. Poplatek je pak dle §7 odst. 1 citovaného zákona splatný
vznikem poplatkové povinnosti. Pokud poplatek nebyl zaplacen se vznikem poplatkové
povinnosti, soud dle §9 téhož zákona vyzve poplatníka, aby ve lhůtě, kterou mu určí, zaplatil
poplatek soudu a ve výzvě ho poučí o následku nesplnění poplatkové povinnosti ve stanovené
lhůtě, kterým je zastavení řízení. Podle odst. 4 písm. c) citovaného ustanovení soud
pro nezaplacení poplatku řízení nezastaví, je-li nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku
by poplatníku mohla vzniknout újma, a poplatník ve lhůtě stanovené soudem ve výzvě
k zaplacení soudního poplatku sdělí soudu okolnosti, které toto nebezpečí osvědčují a doloží,
že bez své viny nemohl poplatek dosud zaplatit. Podle §40 odst. 5 s. ř. s. pak může předseda
senátu z omluvitelných důvodů na žádost prominout zmeškání lhůty k provedení úkonu, či lhůtu
prodloužit.
[12] Žádost stěžovatele o prodloužení lhůty ke splnění poplatkové povinnosti o několik
měsíců, resp. o neukládání lhůty kratší než 28 dní, byla odůvodněna tím, že stěžovatel není
zastoupen, a že nemá prostředky na okamžité zaplacení, přičemž hrozí zastavení přezkumu
pro nezaplacení poplatku. Uvedl též, že je nucen „obrátit se s žádostí o finanční pomoc na příslušný orgán
ČR (ÚP)“, přičemž k vyřízení této žádosti je nezbytná delší doba než 10 dní. V této věci městský
soud již dříve v rámci posuzování žádosti o osvobození od soudních poplatků shledal,
že stěžovatel zneužívá práva na přístup k soudu a uplatňuje svá práva svévolně a šikanózním
způsobem, s úmyslem nikoli spor vyřešit, nýbrž jej vést, a tento závěr potvrdil i Nejvyšší správní
soud. Ve světle této skutečnosti a odůvodnění žádosti, které neuvádí dle názoru Nejvyššího
správního soudu relevantní skutečnosti pro postup podle §9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních
poplatcích ani pro postup podle §40 odst. 5 s. ř. s., na který navíc není právní nárok, je na místě
považovat stěžovatelovu žádost za procesní úkon, kterým se snažil pouze účelově prodloužit
řízení. K tomu zdejší soud odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu vyjadřující se
k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, například rozsudek č. j. 2 Ads 58/2003 – 75 ze dne
4. 12. 2003, který uvádí „Nedostatkem důvodů pak nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního
rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů skutkových. Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno
rozhodnutí soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění, která utvářejí
rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované,
případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly
provedeny.“ a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2013, č. j. 6 Ads 17/2013 - 25,
který říká, že „s tímto kasačním důvodem je nutno zacházet obezřetně, neboť zrušením rozhodnutí soudu
pro nepřezkoumatelnost se oddaluje okamžik, kdy základ sporu bude správními soudy uchopen a s konečnou
platností vyřešen, což není v zájmu ani účastníků řízení (v případě nositelů veřejných subjektivních práv je ve hře
též jejich základní právo na rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod, resp. na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod), a koneckonců ani ve veřejném zájmu na hospodárnosti řízení před správními soudy,
nemluvě o nákladech, jež jsou se soudním přezkumem spojeny. Proto by ke kasaci rozhodnutí krajského soudu
měl Nejvyšší správní soud přistoupit teprve tehdy, nelze-li jeho nesrozumitelnost jinak než kasací odstranit;
srov. v této souvislosti rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 38/2006 – 72, ze dne 23. srpna 2006,
z něhož plyne, že rozhodnutí [zde přezkoumávané rozhodnutí správního orgánu] nemůže být nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost tehdy, je-li rozpor v něm odstranitelný výkladem, s přihlédnutím k obsahu spisu, k úkonům
správního orgánu a účastníků.“. Obdobnou úvahou se Nejvyšší správní soud řídil i v posuzovaném
případě. Zohlednil dosavadní průběh řízení a skutečnosti v něm zjištěné, obsah spisu,
jakož i formulaci námitek. Městský soud pravidelně nevyhovuje žádostem stěžovatele
o prodloužení lhůty ke splnění poplatkové povinnosti s odkazem na skutečnost, že soudní
poplatek má být zaplacen již při podání žaloby a pokud by žalobce skutečně zamýšlel opatřit si
potřebnou finanční částku a soudní poplatek uhradit, mohl tak učinit již od počátku řízení.
Městský soud opakovaně konstatoval, že žalobce soustavně neplní svou poplatkovou povinnost
v jím vedených řízeních a že jeho žádost o prodloužení lhůty je jen dalším projevem zneužívání
možnosti soudní ochrany. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že nevyjádření se městského
soudu ke stěžovatelově žádosti o prodloužení lhůty ke splnění poplatkové povinnosti v té fázi
řízení, kdy byla podána, nepůsobí nepřezkoumatelnost rozhodnutí o zastavení řízení
z důvodu nezaplacení soudního poplatku, kdy podkladem pro toto rozhodnutí je samotný fakt,
že soudní poplatek nebyl zaplacen, a to ani se vznikem poplatkové povinnosti, ani ve lhůtě
k tomu stanovené.
[13] Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal napadené usnesení v rozsahu podané kasační
stížnosti (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4,
věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání, za podmínek
vyplývajících z §109 odst. 2, věty první s. ř. s., a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
[14] Stěžovatel zejména namítal, že desetidenní lhůta stanovená soudem ke splnění poplatkové
povinnosti je nepřiměřená vzhledem k faktu, že nemá dostatek prostředků a je osobou v hmotné
nouzi. K tomu Nejvyšší správní soud připomíná, že v dosavadní judikatuře zdejšího soudu byly
za příliš krátké označovány jedině lhůty výrazně kratší (např. třídenní), jak ukazuje kupříkladu
rozsudek ze dne 10. 4. 2008, č. j. 2 Afs 44/2007 - 73. Je třeba zdůraznit, že v případě lhůty
stanovené soudem se jedná o lhůtu dodatečnou – náhradní, neboť poplatek za žalobu je splatný
již dnem jejího podání, jak již bylo uvedeno výše (zde 14. 11. 2011).
[15] Lhůta není nepřiměřeně krátká ani v důsledku toho, že stěžovatel disponoval
pouze malými finančními prostředky, jak připomíná v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
neshledal tuto námitku důvodnou proto, že z kasační stížnosti nevyplývá, že by jiná lhůta
pro zaplacení soudního poplatku mohla něco změnit na stěžovatelově schopnosti či ochotě
soudní poplatek zaplatit. Nelze tedy stěžovateli přisvědčit, že lhůta poskytnutá ke splnění
poplatkové povinnosti byla příliš krátká, ani že městský soud zastavil řízení o žalobě předčasně.
Z výše citovaných zákonných ustanovení plyne, že soudní poplatek za žalobu je splatný
jejím podáním, lze jej ale zaplatit i dodatečně, ve lhůtě, kterou žalobci soud za tím účelem stanoví
a po jejím uplynutí ještě dokud usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku
nenabylo právní moci (nejpozději dne, kdy mu bylo takové usnesení doručeno). Pouhá účelová
žádost stěžovatele ve smyslu ustanovení §9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích
na tomto zákonem předpokládaném důsledku nesplnění poplatkové povinnosti nemohla ničeho
změnit. Nadto nelze přehlédnout, že usnesení obsahující výzvu ke splnění poplatkové povinnosti
bylo stěžovateli doručeno dne 22. 3. 2013 a napadené usnesení o zastavení řízení bylo vydáno dne
22. 4. 2013, přičemž stěžovateli bylo doručeno až dne 3. 5. 2013. Po nesplnění poplatkové
povinnosti v městským soudem stanovené desetidenní lhůtě měl tak stěžovatel ještě další měsíc
na to, aby odvrátil účinky usnesení o zastavení řízení tím, že svou poplatkovou povinnost
dodatečně splní předtím, než toto usnesení nabude právní moci (§9 odst. 7 věta první zákona
o soudních poplatcích). V takovém případě pak soud, který usnesení o zastavení řízení pro
nezaplacení poplatku vydal, toto usnesení zruší. Stěžovatel tedy dle názoru Nejvyššího správního
soudu měl dostatečný časový prostor pro splnění poplatkové povinnosti. Zvláště s přihlédnutím
k faktu, že poplatková povinnost vznikla již s podáním žaloby, tedy dne 14. 11. 2011,
resp. poplatková povinnost byla potvrzena soudem dne 24. 10. 2012, kdy nabylo právní moci
druhé, dostatečně odůvodněné usnesení č. j. 8 A 358/2011 - 35, o nepřiznání osvobození
od soudních poplatků, které bylo následně aprobováno rozsudkem Nejvyššího správního soudu
ze dne 8. 2. 2013, č. j. 2 As 164/2012 - 9. Ani námitka, že stěžovatel nevěděl, kdy mu bude
doručeno rozhodnutí o zastavení řízení, a tedy že se takto sama nemohla lhůta prodloužit, není
na místě, neboť není rozhodné, zda stěžovatel předem znal přesnou délku doby mezi doručením
výzvy a právní mocí usnesení o zastavení řízení, neboť žádný z účastníků jakéhokoli řízení
tuto informaci předem nezná. Měl-li stěžovatel v úmyslu uhradit soudní poplatek, byla mu
k tomu poskytnuta dostatečně dlouhá lhůta a není namístě městskému soudu vytknout,
že ji již neprodloužil. Stěžovatel soudní poplatek nezaplatil ani ve stanovené lhůtě, ani později,
takže bylo zcela namístě řízení o žalobě zastavit a městský soud v tomto směru nepochybil.
[16] Uvádí-li dále stěžovatel, že městský soud v jiných rozhodnutích nerozlišuje
mezi poplatkem za úkon a poplatkem za návrh na zahájení řízení, nelze než uvést, že předmětem
přezkumu v rámci řízení o kasační stížnosti nebyla tato „jiná rozhodnutí“, nýbrž toliko shora
označené napadené usnesení, z něhož je patrno, že městský soud poplatkovou povinnost v dané
věci spojuje s návrhem na zahájení řízení, tedy s žalobou ze dne 14. 11. 2011.
[17] Stěžovatel namítl též nespravedlivost předchozího procesního postupu městského soudu.
K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že veškeré výše uvedené závěry o přiměřenosti lhůty
k zaplacení soudního poplatku i o svévolném a účelovém uplatňování práva stěžovatelem platí
též pro posouzení správnosti procesního postupu městského soudu v předchozím řízení.
K dalším námitkám stěžovatele lze souhrnně konstatovat, že nejsou způsobilé zpochybnit věcnou
správnost a zákonnost napadeného usnesení o zastavení řízení, pokud brojí zejména
proti jazykovému vyjádření a výrazům použitým v napadeném usnesení či proti postupu
městského soudu v jiných řízeních, či například proti správnosti rozsudku Nejvyššího správního
soudu, kterým byla potvrzena zákonnost usnesení o nepřiznání osvobození od soudního
poplatku.
[18] S ohledem na uvedené lze uzavřít, že napadené usnesení městského soudu, kterým bylo
zastaveno řízení o žalobě stěžovatele, bylo vydáno v souladu se zákonem a městský soud
nepochybil. Stěžovateli vznikla s podáním žaloby poplatková povinnost v souladu s výše
uvedeným přehledem ustanovení zákona o soudních poplatcích, přičemž tuto poplatkovou
povinnost současně s podáním žaloby nesplnil. Stěžovatel byl usnesením řádně vyzván
k zaplacení soudního poplatku v přiměřené lhůtě a poučen o následcích nesplnění poplatkové
povinnosti ve stanovené lhůtě. Stěžovatel v této lhůtě, ani později, soudní poplatek nezaplatil
a ani nedoložil splnění podmínek pro prodloužení lhůty pro zaplacení soudního poplatku.
[19] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná,
a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[20] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle nichž má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů
řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal, poněvadž stěžovatel
v řízení úspěch neměl a žalované žádné náklady s tímto řízením nad rámec její běžné činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120
s. ř. s.).
V Brně dne 20. listopadu 2013
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu