ECLI:CZ:NSS:2014:5.AS.25.2014:11
sp. zn. 5 As 25/2014 - 11
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lenky Matyášové
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: P. Č.,
proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Praha, Národní 118/16, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2014,
č. j. 5 A 191/2013 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal dne 11. 3. 2013 ke Krajskému soudu v Českých
Budějovicích (dále jen „krajský soud“) žalobu, kterou se domáhal přezkoumání rozhodnutí
žalované ze dne 11. 2. 2013, č. j. 415/13, jímž nebylo vyhověno žádosti stěžovatele o určení
advokáta dle §18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů.
Krajský soud následně usnesením ze dne 18. 3. 2013, č. j. 10 Na 21/2013 - 3,
věc postoupil.
Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“) jako soudu místně příslušnému.
Posledně uvedené rozhodnutí krajského soudu napadl stěžovatel včasnou kasační stížností,
o které nicméně nebylo Nejvyšším správním soudem rozhodováno, neboť řízení o kasační
stížnosti bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku usnesením ze dne 27. 6. 2013,
č. j. 4 As 66/2013 - 18.
Poté městský soud, jako soud místně příslušný, usnesením ze dne 20. 11. 2013,
č. j. 5 A 191/2013 - 14, vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku z podané žaloby
ve výši 3000 Kč. Na uvedenou výzvu reagoval stěžovatel podáním ze dne 29. 11. 2013, v němž
mj. požádal o osvobození od „poplatku za žalobu“, přiložil prohlášení o svých majetkových
poměrech a odkázal na dokumenty založené u správy soudu dne 11. 6. 2013.
Městský soud usnesením ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 A 191/2013 - 22, stěžovateli nepřiznal
osvobození od soudních poplatků s konstatováním, že majetkové poměry stěžovatele odůvodňují
jeho osvobození od soudních poplatků; již dříve ostatně byl pro nemajetnost od této povinnosti
osvobozován a městský soud nemá důvod o jeho nemajetnosti pochybovat.
Jsou zde však dány jiné důvody pro to, aby stěžovateli osvobození od soudních poplatků
nebylo přiznáno.
Dle městského soudu stěžovatel dobrodiní osvobození od soudních poplatků zneužívá
a jeho rozsáhlé procesní aktivity nesvědčí o snaze dobrat se řešení sporné právní otázky.
Stěžovatel nebere zřetel na rozhodnutí soudů, jimiž mu opakovaně nebylo ze stejných důvodů
vyhověno, a jeho procesní aktivita je tak pravidelně předem odsouzena k neúspěchu. Městský
soud poukázal na stereotypnost sporů vedených stěžovatelem (zejména proti nynějšímu
žalovanému), přičemž jejich průběh lze bezpečně předvídat. Způsob, jakým stěžovatel spory vede
a jaká je jich podstata, svědčí o samoúčelnosti jeho žalob a kasačních stížností. Stěžovateli
ve skutečnosti nejde o to, aby se mohl domáhat svých práv v konkrétní věci s pomocí určeného
advokáta, ale realizuje se samotným zpochybňováním jakéhokoli rozhodnutí žalovaného.
Tak je tomu i v nynější věci, kdy stěžovatel pouze usiluje o „jakousi samoúčelnou procesní
čistotu“, námitky proti rozhodnutí žalovaného nejsou důvodné, stěžovatel pouze polemizuje
se zákonnými podmínkami určení advokáta. Smyslem stěžovatelem iniciovaných řízení není
ochrana jeho práv, ale samotné vedení sporu. Pokud hodlá stěžovatel svá práva vymáhat soudní
cestou, a to v takovém rozsahu a takovým způsobem, jak to činí, je třeba po něm spravedlivě
požadovat, aby soudní řízení vedl s vědomím existence nákladů řízení. S ohledem na výše
uvedené skutečnosti je tak dle městského soudu třeba jeho žádost o osvobození od soudního
poplatku dle §36 odst. 3 s. ř. s. považovat za zneužití daného institutu. Je proto na místě
stěžovateli dobrodiní osvobození od soudního poplatku odepřít. Důvodem pro odklon
o dosavadní judikatury, jíž městský soud stěžovateli osvobození přiznával, je stoupající počet
stěžovatelem iniciovaných sporů a zejména pak jejich samoúčelný charakter a postup stěžovatele,
z něhož není patrná snaha o vyřešení sporu.
Usnesení městského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, v níž označil několik
pochybení městského soudu, jež jsou dle jeho názoru důvodem pro zrušení vydaného
rozhodnutí. Namítl, že nežádá o osvobození od všech soudních poplatků, ale pouze jednoho.
Městský soud není oprávněn hodnotit racionálnost úkonů účastníka, neboť i kdyby stěžovatel
podal stovky neúspěšných žalob, může být jedna z nich úspěšná a konstatoval, že „kverulantsví
je v důsledku vhodné právní úpravy vyloučeno.“ Dále namítl, že dosud nedošlo k postoupení této věci
Krajským soudem v Českých Budějovicích a městský soud uvedl nesprávné poučení o opravném
prostředku, neboť kasační stížnost proti „dočasnému“ rozhodnutí není přípustná.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného usnesení (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl
účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.), přičemž s ohledem na danou
procesní situaci není nutné (viz níže), aby byl stěžovatel v řízení o dané kasační stížnosti
zastoupen advokátem ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud netrval na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost
a ani na povinném zastoupení stěžovatele advokátem. Osvobození od soudních poplatků i právo
na bezplatné zastoupení se váže k posouzení poměrů konkrétního žadatele. Nesplnění podmínek
pro osvobození od soudních poplatků přitom vylučuje i právo na bezplatné zastoupení
(§35 odst. 8 s. ř. s.). Za situace, kdy předmětem kasačního přezkumu je rozhodnutí, jímž byla
zamítnuta žádost o osvobození od soudních poplatků, by trvání jak na podmínce uhrazení
soudního poplatku za kasační stížnost, tak i na podmínce povinného zastoupení, znamenalo
jen další řetězení téhož problému. Trvání na těchto podmínkách, vzhledem ke specifické povaze
napadeného usnesení, by vedlo k popření cíle, který účastník podáním žádosti sledoval,
a k popření vlastního smyslu řízení o kasační stížnosti, v němž má být zkoumán závěr o tom,
zda účastník měl být od soudních poplatků osvobozen či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 – 77, www.nssoud.cz).
Kasační stížnost lze tedy i při absenci těchto podmínek projednat. Zdejší soud také
dodává, že i když stěžovatel své kasační námitky nepodřadil pod žádný ze zákonem stanovených
důvodů, připadá podle obsahu kasační stížnosti v úvahu kasační důvod podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud v souladu se svou konstantní judikaturou vychází z toho,
že „pokud ze znění kasační stížnosti vyplývají důvody seznatelné a podřaditelné pod zákonné kasační důvody,
není rozhodující, že stěžovatel své důvody nepodřadí jednotlivým zákonným ustanovením, či tak učiní nepřesně“
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publikovaný
pod č. 161/2004 Sb. NSS).
Nejvyšší správní soud dále posoudil přípustnou kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí městského soudu netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nepřiléhavá je námitka stěžovatele, že dosud nedošlo k postoupení této věci Krajským
soudem v Českých Budějovicích (dále je „krajský soud“). K této otázce se Nejvyšší správní soud
k návrhu stěžovatele na určení lhůty k provedení procesního úkonu vyjádřil již v usnesení ze dne
26. 2. 2014, č. j. Aprk 13/2014 - 26, kterým návrh stěžovatele zamítl, neboť řízení u krajského
soudu bylo v předmětné věci ukončeno usnesením ze dne 18. 3. 2013, č. j. 10 Na 21/2013 - 3,
které nabylo právní moci dne 22. 3. 2013, a kterým byla věc postoupena městskému soudu.
Proti usnesení ze dne 18. 3. 2013 stěžovatel podal kasační stížnost; řízení o této kasační stížnosti
Nejvyšší správní soud zastavil usnesením ze dne 27. 6. 2013, č. j. 4 As 66/2013 - 18.
K podmínkám, za nichž soud může žadateli upřít dobrodiní osvobození od soudního
poplatku v kontextu uvedených právních úprav, se vyjádřil i rozšířený senát Nejvyšší správního
soudu v usnesení ze dne 27. 5. 2010, č. j. 1 As 70/2008 – 74, publikovaném pod č. 2099/2010
Sb.NSS), když dovodil, že „slovo „může“ užité v §36 odst. 3 větě první s. ř. s. ovšem dává soudu určitý,
byť ve světle judikatury Ústavního soudu poměrně nevelký, prostor pro uvážení, zda, i když jsou podmínky
pro osvobození splněny, tj. účastník nemá dostatek prostředků a není naplněna ani negativní podmínka
osvobození zakotvená ve větě druhé zmíněného ustanovení, není výjimečně namístě mu dobrodiní osvobození
od soudních poplatků odepřít. Soudní uvážení se musí řídit stejnými pravidly jako uvážení správní, tj. zejména
se musí vyvarovat libovůle, rozlišovat mezi různými případy na základě racionálních, logických
a nediskriminačních kritérií a posuzovat obdobné případy obdobně a různé případy různě. Tato povinnost
při soudním uvážení plyne z principu materiálního právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Znamená to, že budou-li
podmínky podle §36 odst. 3 věty prvé a věty druhé s. ř. s. splněny, pravidelně to povede k osvobození od soudních
poplatků, a to v míře, která bude odpovídat majetkové nouzi účastníka řízení. Je proto žádoucí účastníka
osvobodit jen částečně, lze-li po něm spravedlivě požadovat, aby byť jen z určité části svoji poplatkovou povinnost
splnil. Neosvobození bude za splnění podmínek výjimkou z pravidla, pro kterou musí existovat vážné skutkové
důvody, které je soud v rámci odůvodnění svého uvážení povinen přezkoumatelně vyložit, přičemž vždy musí mít
na paměti, že základním smyslem a účelem uvedeného ustanovení je zajistit rovný přístup osob k soudní ochraně,
tj. výkon ústavně zaručeného základního práva“.
V rozsudku ze dne 10. 5. 2012, č. j. 6 As 15/2012 – 15, www.nssoud.cz, pak Nejvyšší
správní soud odkázal i na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn.
Cpjn 204/2009, podle kterého „v této souvislosti je třeba vzít v úvahu účel právní úpravy soudních poplatků,
od nějž se odvíjejí i způsoby určení jeho výše v jednotlivých případech. Obecně uznávaným účelem (funkcí) soudních
poplatků je zabezpečit zčásti úhradu nákladů, které vznikají státu výkonem soudnictví (fiskální funkce),
omezovat podávání některých neuvážených či svévolných (šikanózních) návrhů na zahájení soudních řízení
(regulační funkce) a působit na to, aby povinní dobrovolně plnili své povinnosti (motivační funkce) - srov.
např. důvodovou zprávu k zákonu č. 549/1991 Sb. nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn.
II. ÚS 2432/08“. S ohledem na tyto jednotlivé funkce soudních poplatků dochází zdejší soud
k závěru, že je důležité nejen chránit zájmy účastníka řízení, který se domáhá svých práv soudní
cestou, ale zároveň zajistit, aby si účastník řádně uvědomoval důležitost předmětného řízení a byl
si zřetelně vědom okolností, které jeho řízení doprovázejí. Proto při posuzování osvobození
od soudních poplatků „soud musí kromě majetkové situace žadatele posoudit i procesní postup, jakým
účastník dané řízení vede“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2012,
č. j. 2 As 113/2012 – 12, www.nssoud.cz).
Zneužívání dobrodiní osvobození od soudních poplatků je přitom nepochybně důvodem
způsobilým legitimizovat odklon od dosavadní rozhodovací praxe. Má-li soud v každém
jednotlivém případě vážit konkrétní specifické okolnosti žádosti o osvobození od soudních
poplatků a individuální poměry žadatele, musí se v rámci tohoto postupu zabývat i otázkou,
jak již bylo naznačeno, zda žadatel neuplatňuje svá práva svévolně či šikanózním způsobem.
Jakkoliv §36 odst. 3 s. ř. s. oproti §138 odst. 1 o. s. ř. výslovně nereprobuje osvobození
účastníka řízení od povinnosti platit soudní poplatek v případě „svévolného uplatňování práva“,
úvaha v naznačeném smyslu musí být imanentní součástí posouzení specifických okolností
žádosti a individuálních poměrů žadatele a uplatní se tedy i v soudním řízení správním. Opačný
závěr by byl v přímém rozporu s účelem tohoto institutu, jenž primárně brání tomu, aby účastník
řízení nemohl pouze pro svou nepříznivou majetkovou situaci uplatňovat své právo u soudu.
Usnesení, kterým soud nevyhoví žádosti o osvobození od soudních poplatků v případě
evidentního zneužívání práva na přístup k soudu, nemůže být s posledně jmenovaným právem
účastníka řízení v rozporu (srov. výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 8 As 22/2010 - 91).
V nyní projednávané věci má Nejvyšší správní soud za to, že městský soud nepochybil,
jestliže postup stěžovatele v jednotlivých řízeních posoudil jako svévolné uplatňování práva.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že se městský soud dostatečným způsobem zabýval osobou
stěžovatele a jeho procesní činností v předmětném řízení i v dalších řízeních vedených před tímto
soudem. Zdejší soud přisvědčil městskému soudu v tom, že závěry o pokračujícím zneužívání
práva lze činit s ohledem na četnost sporů iniciovaných stěžovatelem, na jejich podstatu a postup
stěžovatele v jejich rámci, kdy stěžovatel často nepostupuje s cílem dobrat se meritorního
rozhodnutí ve sporné věci. Ke shodným závěrům ohledně procesní činnosti stěžovatele již
ostatně dospěl i Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 19. 7. 2012, č. j. 3 As 59/2012 - 7,
www.nssoud.cz, či v usnesení ze dne 12. 9. 2012, č. j. 1 As 121/2012 – 22, www.nssoud.cz.
Rovněž dle názoru zdejšího soudu nejde stěžovateli o úspěšné dovedení řízení do konce,
nýbrž o neustálé prodlužování sporů bezbřehými polemikami. Nejvyššímu správnímu soudu
je z jeho činnosti známo, že stěžovatel vede mnoho dalších soudních řízení, která svým obsahem
korespondují s nyní projednávanou věcí a jeho postup je de facto ve všech řízeních totožný.
Vzhledem k tomu nevidí Nejvyšší správní soud důvod, aby náklady sporů, jako je tento,
jichž stěžovatel vede stovky, měl nést stát formou institutu osvobození od soudních poplatků.
Nemajetnost nemůže být bez dalšího důvodem, aby se nemajetná osoba mohla volně a bez
jakýchkoliv omezení realizovat v uplatňování četných podání u soudu (srov. citovaný rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 – 66, a dále rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 7. 2012, č. j. 5 Ans 10/2012 – 26, www.nssoud.cz).
„Osvobození od soudních poplatků nemá být institutem umožňujícím nemajetným osobám vést bezplatně spory
podle své libosti, nýbrž zajistit, aby v případech, kdy nemají dostatek prostředků, a přitom je na místě, aby soudní
spor vedly (neboť jde o věc skutečně se dotýkající jejich životní sféry), jim nedostatek prostředků nebránil v účinné
soudní ochraně“ (viz citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 101/2011 – 66).
Nejvyšší správní soud tak shrnuje, že se městský soud dostatečným způsobem zabýval naplněním
podmínek pro osvobození od soudních poplatků a oprávněně dospěl k závěru, že za stávající
situace nejsou dány podmínky pro vyhovění žádosti stěžovatele. Zdejší soud také dodává,
že na tomto závěru nemůže nic změnit ani do značné míry nesrozumitelná argumentace
stěžovatele, provázená expresivními výrazy, kterou lze jen velmi těžko myšlenkově uchopit, natož
se s ní podrobně logicky vypořádat (srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 6. 2013, č. j. 5 As 46/2013 - 13).
Nejvyšší správní soud dospěl z výše uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost není
důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy
právo na náhradu nákladů důvodně vynaložených, z obsahu soudního spisu však plyne,
že mu žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 29. dubna 2014
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu