ECLI:CZ:NSS:2014:6.AS.111.2014:7
sp. zn. 6 As 111/2014 - 7
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Průchy,
soudce zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudce JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce:
P. Č., týkající se podání žalobce adresovaného Krajskému soudu v Českých Budějovicích ze dne
13. 1. 2014 a námitek žalobce ze dne 15. 2. 2014 podaných podle §9 odst. 2 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně
souvisejících zákonů, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 8. 4. 2014, č. j. 10 Na 12/2014 – 16, o odmítnutí podání ze dne 15.
2. 2014,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se odm ít á .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobce učinil u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“)
podání datované dnem 13. 1. 2014, kterým se domáhal přezkumu rozhodnutí Ministerstva práce
a sociálních věcí a jeho zrušení. Usnesením ze dne 3. 2. 2014, č. j. 10 Na 12/2014 - 2
byl asistentkou soudce krajského soudu vyzván k odstranění vad tohoto podání. Na toto usnesení
žalobce reagoval podáním ze dne 15. 2. 2014, jež bylo vyhodnoceno podle instrukce Nejvyššího
správního soudu sp. zn. 7 As 33/2014 ze dne 13. 3. 2014 jako námitky podle §9 odst. 2
zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství
a o změně souvisejících zákonů. Krajský soud předsedkyní senátu rozhodl usnesením č. j. 10 Na
12/2014 - 9 ze dne 19. 3. 2014 tak, že žalobce vyzval k odstranění vad námitek, resp. podání
z 15. 2. 2014. Této výzvě žalobce ve stanovené desetidenní lhůtě nevyhověl, proto krajský soud
usnesením ze dne 8. 4. 2014 č. j. 10 Na 12/2014 - 16 jeho podání (námitky) ze dne 15. 2. 2014
odmítl.
[2] Proti usnesení krajského soudu usnesením ze dne 8. 4. 2014, č. j. 10 Na 12/2014 - 16
podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, jíž se domáhá jeho zrušení. V ní způsobem
sobě příznačným a veskrze nesrozumitelným vytýká postupu krajského soudu nejrůznější
skutečnosti, resp. domnělé skutečnosti opřené o své představy o správnosti postupu krajského
soudu.
[3] Nejvyšší správní soud připomíná, že opakovaně vyhodnotil okolnosti, za nichž stěžovatel
uplatňuje u soudu svá práva, jako projev svévolného a účelového uplatňování práva
(viz např. rozsudek ze dne 8. 3. 2012, č. j. 2 As 45/2012 - 11, všechna citovaná rozhodnutí
jsou dostupná na www.nssoud.cz). Stěžovatel svá práva uplatňuje převážně zjevně šikanózním
způsobem a nesoudí se veden snahou o meritorní řešení sporu, nýbrž pro samotné vedení sporu
(viz rozsudek ze dne 7. 6. 2012, č. j. 2 As 82/2012 - 13).
[4] V evidenci zdejšího soudu je vedeno ke dni 14. 5. 2014 celkem 1110 spisů, kde žalobce
vystupuje v pozici stěžovatele, resp. navrhovatele. Z evidence zdejšího soudu je dále patrné,
že množství žalobcem vedených sporů se v průběhu času zvyšuje. Pouhá skutečnost,
že stěžovatel vede takové množství sporů, přirozeně sama o sobě neznamená,
že by jeho žádostem nemělo být vyhověno. Rozhodující je sériovost a stereotypnost stěžovatelem
vedených sporů, spojená s opakováním obdobných či zcela identických argumentů.
V podrobnostech lze odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 130/2012 - 10
ze dne 28. 2. 2013, jejž stěžovatel taktéž v procesní roli stěžovatele obdržel.
[5] Stěžovatel vytkl krajskému soudu především nesprávný postup v řízení, neuvedl
však námitky, kterými by se snažil vyvrátit rozhodný závěr krajského soudu, že podání muselo
být pro neodstranění jeho vad vytknutých krajským soudem odmítnuto. Ve své kasační stížnosti,
lze-li ji tak nazvat, opakuje především výtky, místy denunciační povahy, na adresu asistentky
soudce krajského soudu, jež učinil v podání ze dne 15. 2. 2014 a jehož vady, přes výzvu
předsedkyně senátu krajského soudu, neodstranil. Krajský soud proto bez jakýchkoliv
pochybností postupoval v souladu se zákonem, pokud podání stěžovatele, které podle instrukce
Nejvyššího správního soudu rámcově vyhodnotil jako námitky podle §9 odst. 2
zákona č. 121/2008 Sb., odmítl.
[6] Nejvyšší správní soud nevyzval stěžovatele k odstranění vad kasační stížnosti,
protože při předběžném posouzení zjistil, že v posuzovaném případě je stěžovatel opět veden
snahou vést „spor pro spor“. Vznesené námitky prima facie nemohou být důvodné a kasační
stížnost je zcela zjevně bezúspěšná. Nejvyšší správní soud v souladu se zásadou hospodárnosti
řízení nepřistoupil k provedení standardních procesních úkonů, tj. nevyzval stěžovatele
k zaplacení soudního poplatku za řízení o kasační stížnosti a k předložení plné moci udělené
jím advokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti. Zdejšímu soudu je totiž z úřední
činnosti známo (srov. např. věci vedené pod sp. zn. 8 As 71/2012 či sp. zn. 8 As 79/2012),
že shora uvedené výzvy obvykle neplní svůj účel a nevedou k řádné procesní přípravě řízení.
Tyto výzvy naopak rozehrávají písemný „ping pong“ mezi stěžovatelem a zdejším soudem,
který prodlužuje řízení o kasační stížnosti o několik týdnů až měsíců. Stěžovatel zpravidla požádá
o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti
a následně o prodloužení lhůty k předložení plné moci udělené advokátovi, resp. o povolení
splátek soudního poplatku. Nejvyšší správní soud však tyto žádosti zamítne z důvodu svévolného
uplatňování práva stěžovatelem a jeho obstrukčnímu přístupu k vedení řízení (viz např. usnesení
ze dne 8. 8. 2012, č. j. 8 As 71/2012 - 13 a ze dne 4. 10. 2012, č. j. 8 As 71/2012 - 22,
která byla stěžovateli doručena a jejich obsah je mu proto znám). Výsledkem řízení pak obvykle
bývá jeho zastavení pro nezaplacení soudního poplatku.
[7] Nejvyšší správní soud nepochyboval, že tento bezúčelný a zcela neefektivní postup
by se opakoval i v posuzované věci.
[8] Obdobný postup volí v případě opakujících se zjevně nedůvodných podání stěžovatele
také Ústavní soud. Ve vztahu k povinnému zastoupení stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti
vyslovil, že poučení o této povinnosti není nutno stěžovateli zasílat vždy v každém individuálním
řízení, jestliže se tak stalo v identických případech předchozích. Pokud lze vycházet
ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé
stěžovatele zpravit o zásadě povinného zastoupení v řízení před Ústavním soudem, setrvání
na požadavku vždy nového a totožného poučování by se jevilo jako formalistické a neefektivní
(viz usnesení ze dne 22. 11. 2012 sp. zn. II. ÚS 4256/12, obdobně srov. usnesení
ze dne 14. 11. 2012 sp. zn. III. ÚS 4255/12, ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. II. ÚS 3748/14,
či ze dne 10. 10. 2012 sp. zn. III. ÚS 3747/14). Nejvyšší správní soud je toho názoru, že uvedené
závěry lze vztáhnout i na poučování o povinnosti být zastoupen advokátem a povinnosti zaplatit
soudní poplatek v řízení o kasační stížnosti. Stěžovatel byl zdejším soudem poučen
o těchto povinnostech nesčetněkrát, jejich existence si proto musí být nepochybně vědom.
[9] Stejně jako v nyní posuzované věci opakovaně rozhodoval i Nejvyšší správní soud,
např. v usnesení sp. zn. 8 As 130/2012 ze dne 28. 2. 2013, usnesení sp. zn. 6 As 107/2013 ze dne
4. 6. 2013, usnesení sp. zn. 6 As 113/2013 ze dne 13. 6. 2013 či usnesení sp. zn. 6 Aps 4/2013 ze
dne 22. 10. 2013. Příznačné je, že ústavní stížnosti stěžovatele proti těmto usnesením bez dalšího
odmítl pro vady i Ústavní soud, aniž by stěžovatele vyzýval k jejich odstranění, seznav, že by to
k ničemu nevedlo (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1632/13 ze dne 7. 6. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS
2727/13 ze dne 20. 11. 2013, usnesení sp. zn. I. ÚS 2977/13 ze dne 8. 10. 2013 a usnesení sp. zn.
I. ÚS 3150/13 ze dne 22. 10. 2013).
[10] Závěrem Nejvyšší správní soud uvádí, že si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv
a svobod, který zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje
svá práva (a to zejména právo na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního
práva v souladu s právním řádem. Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva,
které zdejší soud vymezil např. již v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004 - 48,
č. 869/2006 Sb. NSS. V této souvislosti lze rovněž poukázat na rozsudek ze dne 30. 12. 2010,
č. j. 4 As 38/2010 - 43, ve kterém Nejvyšší správní soud poukázal na model fungování
stěžovatele (občanského sdružení), založený na opakovaném podávání žádostí o osvobození
od soudních poplatků, tj. nákladů, které při jeho činnosti zpravidla vznikají a s jejichž vznikem
musel vědomě počítat. Neexistují-li pro takové jednání legitimní důvody, je třeba jej považovat
za zneužití práva zakotveného v §36 odst. 3 s. ř. s. Uvedený závěr prošel testem ústavnosti
u Ústavního soudu a obstál (viz usnesení ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 1131/11).
[11] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl
podle §46 odst. 1 písm. a) za použití §120 s. ř. s.
[12] Podle §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e ní opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. května 2014
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu