ECLI:CZ:NSS:2014:6.AS.67.2014:6
sp. zn. 6 As 67/2014 - 6
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Průchy,
soudce zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudce JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce:
P. Č., proti žalovanému: Senát Parlamentu České republiky, se sídlem Valdštejnské náměstí
17/4, 118 01 Praha 1, týkající se žaloby na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného
správního úřadu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 24. února 2014, č. j. 11 A 150/2013 - 26 o zastavení řízení pro nezaplacení soudního
poplatku,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se od m ít á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobce podal u Krajského soudu v Českých Budějovicích žalobu, kterou se domáhal
toho, aby soud „přikázal Senátu Parlamentu ČR, sídlem obecně známým, aby upustil od kladení překážek
při výkonu práva žalobce nahlížet do registru oznámení veřejných činitelů – neprodleně mu oznámil přesnou
přístupovou cestu do elektronického registru jím vedeného“. Usnesením ze dne 26. srpna 2013, č. j. 10 Na
72/2003 - 3 postoupil Krajský soud v Českých Budějovicích podání žalobce Městskému soudu
v Praze (dále též „městský soud“) jako soudu věcně a místně příslušnému podle ustanovení §7
odst. 1, 2 a 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“).
[2] V reakci na výzvu městského soudu k zaplacení soudního poplatku z podané žaloby zaslal
žalobce soudu žádost o osvobození od soudních poplatků. Usnesením ze dne 22. listopadu 2013,
č. j. 11 A 150/2013 - 13 nepřiznal městský soud žalobci osvobození od placení soudních
poplatků pro toto soudní řízení a znovu jej vyzval, aby soudní poplatek zaplatil. Nejvyšší správní
soud zamítl rozsudkem ze dne 30. ledna 2014, č. j. 6 As 3/2014 - 7, žalobcem podanou kasační
stížnost proti neosvobození od soudních poplatků. V návaznosti na to pak městský soud v návětí
označeným usnesením řízení zastavil.
[3] Proti uvedenému usnesení městského soudu brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační
stížností ze dne 10. března 2014 domáhá se jeho zrušení. V textu kasační stížnosti stěžovatel
způsobem sobě příznačným a veskrze nesrozumitelným vytýká postupu městského soudu
nejrůznější skutečnosti, resp. domnělé skutečnosti opřené o své představy o správnosti postupu
městského soudu. Z celkem jednadvaceti kasačních námitek, lze-li je tak označit, vyplývá – kromě
obecného nesouhlasu se zastavením řízení a řady výhrad gramatického charakteru – že stěžovatel
zejména nesouhlasí s důvody, pro něž jej městský soud neosvobodil od soudních poplatků.
Uvádí, že odepřít osvobození od soudních poplatků nemajetné osobě je možné pouze v případě,
je-li žaloba zjevně neúspěšná. Městský soud podle stěžovatele nedostatečně odůvodnil,
proč se spor nedotýká podstatných okolností jeho životní sféry; soukromá osoba
má podle stěžovatele „právo na libovůli ve veřejnoprávních vztazích“. V návaznosti na to pak
stěžovatel také zpochybňuje výše citovaný rozsudek zdejšího soudu, jímž bylo potvrzeno
zamítnutí jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků.
[4] Nejvyšší správní soud nejprve připomíná, že opakovaně vyhodnotil okolnosti,
za nichž stěžovatel uplatňuje u soudu svá práva, jako projev svévolného a účelového uplatňování
práva (viz např. rozsudek ze dne 8. března 2012, č. j. 2 As 45/2012 - 11, všechna citovaná
rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz). Stěžovatel svá práva uplatňuje převážně zjevně
šikanózním způsobem a nesoudí se veden snahou o meritorní řešení sporu, nýbrž pro samotné
vedení sporu (viz rozsudek ze dne 7. června 2012, č. j. 2 As 82/2012 - 13). V evidenci zdejšího
soudu je vedeno ke dni 7. dubna 2014 celkem 1052 spisů, kde žalobce vystupuje v pozici
stěžovatele, resp. navrhovatele. Z evidence zdejšího soudu je dále patrné, že množství žalobcem
vedených sporů se v průběhu času zvyšuje. Pouhá skutečnost, že stěžovatel vede takové množství
sporů, přirozeně sama o sobě neznamená, že by jeho žádostem nemělo být vyhověno.
Rozhodující je sériovost a stereotypnost stěžovatelem vedených sporů, spojená s opakováním
obdobných či zcela identických argumentů. V podrobnostech lze odkázat na usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. února 2013, č. j. 8 As 130/2012 - 10, jež stěžovatel taktéž v procesní
roli stěžovatele obdržel.
[5] Stěžovatel vytkl městskému soudu především nesprávný postup v řízení, neuvedl
však námitky, kterými by se snažil vyvrátit rozhodný závěr městského soudu, že řízení muselo
být pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno. Stěžovatel polemizuje prakticky výhradně
jen s předchozím rozhodnutím o zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků.
S jeho výhradami se však zdejší soud vyrovnal ve výše citovaném rozsudku č. j. 6 As 3/2014 - 7
a v nyní vedeném řízení pro ně již není místa. Vzhledem ke skutečnosti, že k zaplacení soudního
poplatku ve stanovené lhůtě, ani později, nedošlo, postupoval městský soud tak, jak mu ukládá
§47 písm. c) s. ř. s. ve spojení s §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích,
ve znění pozdějších předpisů.
[6] Nejvyšší správní soud podotýká, že nevyzval stěžovatele k odstranění vad kasační
stížnosti, protože při předběžném posouzení zjistil, že v posuzovaném případě je stěžovatel
opět veden snahou vést „spor pro spor“. Vznesené námitky prima facie nemohou být důvodné
a kasační stížnost je zcela zjevně bezúspěšná. Nejvyšší správní soud v souladu se zásadou
hospodárnosti řízení nepřistoupil k provedení standardních procesních úkonů, tj. nevyzval
stěžovatele k zaplacení soudního poplatku za řízení o kasační stížnosti a k předložení plné moci
udělené jím advokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti. Zdejšímu soudu
je totiž z úřední činnosti známo (srov. např. věci vedené pod sp. zn. 8 As 71/2012 či sp. zn.
8 As 79/2012), že shora uvedené výzvy obvykle neplní svůj účel a nevedou k řádné procesní
přípravě řízení. Tyto výzvy naopak rozehrávají písemný „ping pong“ mezi stěžovatelem a zdejším
soudem, který prodlužuje řízení o kasační stížnosti o několik týdnů až měsíců. Stěžovatel
zpravidla požádá o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokáta pro řízení
o kasační stížnosti a následně o prodloužení lhůty k předložení plné moci udělené advokátovi,
resp. o povolení splátek soudního poplatku. Nejvyšší správní soud však tyto žádosti zamítne
z důvodu svévolného uplatňování práva stěžovatelem a jeho obstrukčnímu přístupu k vedení
řízení (viz např. usnesení ze dne 8. srpna 2012, č. j. 8 As 71/2012 - 13 a ze dne 4. října 2012,
č. j. 8 As 71/2012 - 22, která byla stěžovateli doručena a jejich obsah je mu proto znám).
Výsledkem řízení pak obvykle bývá jeho zastavení pro nezaplacení soudního poplatku.
[7] Nejvyšší správní soud nepochyboval, že tento bezúčelný a zcela neefektivní postup
by se opakoval i v posuzované věci.
[8] Obdobný postup volí v případě opakujících se zjevně nedůvodných podání stěžovatele
také Ústavní soud. Ve vztahu k povinnému zastoupení stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti
vyslovil, že poučení o této povinnosti není nutno stěžovateli zasílat vždy v každém individuálním
řízení, jestliže se tak stalo v identických případech předchozích. Pokud lze vycházet
ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé
stěžovatele zpravit o zásadě povinného zastoupení v řízení před Ústavním soudem, setrvání
na požadavku vždy nového a totožného poučování by se jevilo jako formalistické a neefektivní
(viz usnesení ze dne 22. listopadu 2012 sp. zn. II. ÚS 4256/12, obdobně srov. usnesení
ze dne 14. listopadu 2012 sp. zn. III. ÚS 4255/12, ze dne 17. října 2012 sp. zn. II. ÚS 3748/14,
či ze dne 10. října 2012 sp. zn. III. ÚS 3747/14). Nejvyšší správní soud je toho názoru,
že uvedené závěry lze vztáhnout i na poučování o povinnosti být zastoupen advokátem
a povinnosti zaplatit soudní poplatek v řízení o kasační stížnosti. Stěžovatel byl zdejším soudem
poučen o těchto povinnostech nesčetněkrát, jejich existence si proto musí být nepochybně
vědom.
[9] Stejně jako v nyní posuzované věci opakovaně rozhodoval i Nejvyšší správní soud,
např. v usnesení sp. zn. 8 As 130/2012 ze dne 28. února 2013, usnesení sp. zn. 6 As 107/2013
ze dne 4. června 2013, usnesení sp. zn. 6 As 113/2013 ze dne 13. června 2013 či usnesení
sp. zn. 6 Aps 4/2013 ze dne 22. října 2013. Příznačné je, že ústavní stížnosti stěžovatele
proti těmto usnesením bez dalšího odmítl pro vady i Ústavní soud, aniž by stěžovatele vyzýval
k jejich odstranění, seznav, že by to k ničemu nevedlo (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1632/13
ze dne 7. června 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 2727/13 ze dne 20. listopadu 2013, usnesení sp. zn.
I. ÚS 2977/13 ze dne 8. října 2013 a usnesení sp. zn. I. ÚS 3150/13 ze dne 22. října 2013).
[10] Závěrem Nejvyšší správní soud uvádí, že si je vědom znění čl. 36 Listiny základních
práv a svobod, který zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje
svá práva (a to zejména právo na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního
práva v souladu s právním řádem. Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva,
které zdejší soud vymezil např. již v rozsudku ze dne 10. listopadu 2005,
č. j. 1 Afs 107/2004 - 48, č. 869/2006 Sb. NSS. V této souvislosti lze rovněž poukázat
na rozsudek ze dne 30. prosince 2010, č. j. 4 As 38/2010 - 43, ve kterém Nejvyšší správní soud
poukázal na model fungování stěžovatele (občanského sdružení), založený na opakovaném
podávání žádostí o osvobození od soudních poplatků, tj. nákladů, které při jeho činnosti
zpravidla vznikají a s jejichž vznikem musel vědomě počítat. Neexistují-li pro takové jednání
legitimní důvody, je třeba jej považovat za zneužití práva zakotveného v §36 odst. 3 s. ř. s.
Uvedený závěr prošel testem ústavnosti u Ústavního soudu a obstál (viz usnesení
ze dne 11. května 2011 sp. zn. I. ÚS 1131/11).
[11] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl
podle §46 odst. 1 písm. a) aplikovaného na základě §120 s. ř. s.
[12] Podle §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne ní opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. dubna 2014
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu