ECLI:CZ:NSS:2014:7.AFS.22.2014:46
sp. zn. 7 Afs 22/2014 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: CZT, a. s.,
se sídlem Bratranců Veverkových 396, Pardubice, zastoupený JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem
se sídlem Šaldova 34/466, Praha 8 - Karlín, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského
soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 29. 1. 2014, č. j. 52 Af 43/2013 – 115,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 29. 1. 2014,
č. j. 52 Af 43/2013 – 115 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
ze dne 29. 1. 2014, č. j. 52 Af 43/2013 – 115, byla odmítnuta žaloba podaná žalobcem (dále
jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 2. 8. 2013,
č. j. 19937/13/5000-14504-711439, jímž bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání a potvrzeno
rozhodnutí Finančního úřadu pro Pardubický kraj (dále jen „finanční úřad“) ze dne 21. 3. 2013,
č. j. 409466/13/2801-24803-605583, kterým bylo podle ust. §157 odst. 5 zák. č. 280/2009 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), deklarováno, že „ rozhodnutí o posečkání
č. j. 319132/12/248912605583 ze dne 10. 8. 2012 z důvodu nedodržení podmínek stanovených uvedeným
rozhodnutím pozbývá dnem 27. 2. 2013 účinnosti“. V odůvodnění usnesení krajský soud především
poukázal na ust. §65 odst. 1 a §70 písm. a) s. ř. s. a v tomto kontextu i na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 9. 1. 2013, č. j. 9 As 106/2012 - 25 a usnesení Ústavního soudu
ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 233/02. Dále uvedl, že rozhodnutím vydaným podle ust. §157
odst. 5 daňového řádu správce daně pouze deklaruje, že rozhodnutí o posečkání pozbylo
účinnosti ex lege, a to dnem nedodržení některé z podmínek rozhodnutí o posečkání. Žádná
stěžovatelova práva se tímto rozhodnutím nezakládají, nemění, neruší ani závazně neurčují.
Majetková sféra stěžovatele nemůže být tímto rozhodnutím z povahy věci nijak dotčena,
neboť není exekučním titulem. V důsledku tohoto rozhodnutí mu nevzniká platební povinnost
a ani nedochází k její individualizaci. Zákon s ním žádné účinky nespojuje. Ty jsou spojeny s jinou
právní skutečností. Proto případné námitky zpochybňující okamžik zániku účinků rozhodnutí
o posečkání může stěžovatel uplatnit v řízení o žalobě proti rozhodnutím, kterými mu bude
předepsán úrok z prodlení nebo úrok z posečkání. To také stěžovatel učinil, jak je zřejmé
ze žaloby vedené u krajského soudu pod sp. zn. 52Af 42/2013, popř. z návrhu na zastavení
exekuce. Z uvedených důvodů se krajský soud žalobními námitkami věcně nezabýval a žalobu
odmítl jako nepřípustnou podle ust. §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §68 písm. e) a §70
písm. a) s. ř. s.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu podle
ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. V kasační stížnosti především odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 9. 2006, č. j. 2 As 50/2005 - 53, v němž byl řešen vztah soukromého
a veřejného práva. Ve smyslu citovaného rozsudku je podle stěžovatele třeba chápat také institut
podmínek ve smyslu ust. §156 odst. 3 a §157 odst. 5 daňového řádu. Z ust. §36
odst. 1 o. z. z roku 1964 a §548 odst. 1 o. z. z roku 2012 jednoznačně vyplývá, že k podmínce
nemožné se nepřihlíží. Přesně o takové podmínky se v daném případě jednalo. Nemohou být
stanoveny takové podmínky povolení posečkání úhrady daně, které právo za podmínky vůbec
nepovažuje. V této souvislosti poukázal stěžovatel na to, že pr ávní úprava daňového řádu
nebo zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) neobsahuje
definici či výkladová pravidla pro stanovení nebo formulaci podmínek povolení posečkání úhrady
daně, a proto je nezbytné interpretovat tyto podmínky v souladu s ustálenou judikaturou
Nejvyššího soudu vztahující se k ust. §36 o. z. Z této judikatury citoval rozsudek
ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1423/2006. Podle stěžovatelova přesvědčení lze seznat
nesmyslnost a nezákonnost správcem daně stanovených podmínek povolení posečkání úhrady
daně. Pro dodržení první ze stanovených podmínek by stěžovatel musel uhradit posečkané
daňové povinnosti v plné výši nejpozději ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení rozsudku krajského
soudu. Správce daně stanovil podmínku, která je nemožná, nelogická a navíc protiprávní, protože
má být plněno něco, pro co není opodstatnění, resp. zákonný důvod. Pro dodržení druhé
ze stanovených podmínek by stěžovatel musel do 15 dnů od obdržení rozsudku krajského soudu
správci daně tento rozsudek předložit. Pokud by ji stěžovatel dodržel, nevedlo by to k zachování
výhody možnosti posečkání, neboť rozhodnou událostí bylo vydání rozsudku krajského soudu,
nikoli úhrada posečkané daňové povinnosti v plné výši nejpozději ve lhůtě 15 dnů ode dne
doručení rozsudku krajského soudu či předložení tohoto rozsudku v téže lhůtě. Podle stěžovatele
tak rozhodnutí o posečkání úhrady daně neobsahovalo podmínky, které je nutno dodržet
k zachování výhody možnosti posečkání, neboť právní důsledky případného dodržení
stanovených podmínek by byly stejné jako v případě jejich nedodržení. Vedle nesmyslnosti
a nezákonnosti jsou podmínky povolení posečkání úhrady daně také v rozporu s dobrými mravy.
Proto je nezbytné nepřihlížet k těmto podmínkám, a to od počátku, neboť byly stanoveny
v rozporu s ust. §156 odst. 3 daňového řádu, prosty smyslu podle ust. §157 odst. 5 daňového
řádu a na základě překročení správního uvážení. Neupravuje-li daňový řád institut podmínek
(jejich obsah, smysl a účel), pak je třeba vycházet ze soukromoprávní úpravy. V této souvislosti
stěžovatel citoval rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 86/2004 - 54. Z pojetí jednoty, racionality a vnitřní obsahové bezrozpornosti právního
řádu vychází ve své judikatuře i Ústavní soud, který např. v nálezu ze dne 6. 2. 2007,
sp. zn. I. ÚS 531/05 uvedl, že ač daňové předpisy náleží k právu veřejnému nelze mít za to,
že předpisy práva veřejného jsou aplikovatelné zcela bez ohledu na právo soukromé. Odkazuje-li
proto veřejné právo na pojem práva soukromého, je povinností příslušného správního orgánu
interpretovat a aplikovat tyto soukromoprávní pojmy. Dále stěžovatel odkázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2009, č. j. 1 Afs 80/2009 - 45 a rozsudky rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005, č. j. 2 Afs 81/2005 - 54
a ze dne 26. 10. 2005, č. j. 1 Afs 86/2004 - 54. Stěžovatel rovněž připomněl nález Ústavního
soudu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09, jehož stěžejní myšlenkou je požadavek
na soudcovské rozhodování, které má v každém případě odpovídat obecné ideji spravedlnosti,
a to i za cenu odchýlení se od zákonné úpravy. Ostatně ust. §2 odst. 3 o. z. z roku 2012 stanoví,
že výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést
ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění a ust. §3 o. z. z roku 2012
se dovolává jistých zásad a hodnot. Přesto, že se jedná o soukromé právo, neznamená to, že tyto
zásady neplatí v právu veřejném. Pro stát a jeho fungování rovněž platí Ústava, Listina základních
práv a svobod a mezinárodní smlouvy, které se o zásady a principy spravedlnosti a práva nejen
opírají, ale také z nich vycházejí. Výslovné zakotvení rozhodování podle zásad spravedlnosti
je sice novinkou v oblasti pozitivního práva, ale v judikatuře, zejména Ústavního soudu,
jde o pojem dlouhodobý a ustálený (např. nálezy ze dne 20. 1. 2000, sp. zn. III. ÚS 150/99,
ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. I ÚS 3756/11, ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I ÚS 643/04,
ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl.ÚS 21/96). V této souvislosti stěžovatel odkázal na rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2006, č. j. 2 As 50/2005 - 53 a ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39 a rovněž na slova soudce Vrchního soudu v Praze Jana Sváčka,
která pronesl na fóru Pražský právnický podzim konaném v listopadu 2013. Z výše uvedeného
vyplývá, že postup odvolacího finančního ředitelství, resp. správce daně, byl nezákonný
a stěžovatel stanovené podmínky neporušil, resp. porušil jen formálně. Proto napadené
rozhodnutí bylo nezákonné a krajský soud odmítl poskytnout základním stěžovatelovým právům
a svobodám ochranu a žalobou se meritorně nezabýval. Stěžovatel vyjádřil kategorický nesouhlas
s právním názorem krajského soudu, že napadeným usnesením nebyla dotčena jeho práva
a povinnosti. Za nesprávný považuje také jeho právní názor, že vydáním napadeného rozhodnutí
nebyly založeny či změněny jeho povinnosti nebo práva. Nevydáním rozhodnutí o zrušení
posečkání by totiž nadále trvala jeho povinnost platit úrok z prodlení pouze v poloviční výši.
Správce daně by navíc bezprostředně po skončení posečkání vydal platební výměr o předpisu
úroku z posečkané částky za dobu posečkání, k čemuž také skutečně došlo. Nelze se tak ztotožnit
s tvrzením, že majetková sféra stěžovatele zůstala nedotčena, protože v případě, že by napadené
rozhodnutí nebylo vydáno, byl by povinen platit úroky z prodlení i nadále ve snížené výši. Navíc
správce daně je bezprostředně po skončení posečkání povinen vydat podle ust. §157 odst. 3
daňového řádu platební výměr o předpisu úroku z posečkané částky za dobu posečkání,
což se také stalo. Napadené správní rozhodnutí je sice rozhodnutím deklaratorním, avšak jeho
vydání osvědčilo, že stěžovatel se stal daňovým dlužníkem se splatným a vymahatelným
nedoplatkem. Při odhlédnutí od toho, že toto deklaratorní rozhodnutí je nezákonné, existuje
značný rozdíl mezi situací, kdy bylo nebo kdy by nebylo vydáno. Proto stěžovatel vyjádřil
nesouhlas s tezí, že napadené rozhodnutí je vyloučeno ze soudního přezkumu a odkázal na nález
Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 664/03. Při striktně doslovném výkladu
ust. §65 odst. 1 s. ř. s. by nebylo možné žádné subjektivní právo nalézt u řady správních aktů,
které soudy běžně přezkoumávají (viz např. usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 - 42). Stěžovatel zdůraznil,
že napadeným správním rozhodnutím byl deklarován zánik jeho práv vyplývajících z povahy
institutu posečkání, tj. z jeho smyslu a účelu, ačkoli pro zánik těchto práv nebyly splněny
zákonem stanovené předpoklady. Stěžovatel také poukázal na případ, který byl řešen jak
Nejvyšším správním soudem (rozsudek ze dne 25. 11. 2003, č. j. 3 Afs 10/2003 - 54),
tak Ústavním soudem (nález ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. IV. ÚS 49/04) s tím, že závěry vyplývající
z citovaného nálezu jsou přiléhavé i na jeho případ. I v dané věci měl krajský soud zkoumat,
zda správní orgán nevybočil z mezí správního uvážení, když jak rozhodování o změně
stanovených záloh podle ust. §67 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
tak rozhodování o posečkání daně, příp. o skončení posečkání, záleží na správním uvážení.
Odepřením soudního přezkumu je tak stěžovatel vystaven nepřezkoumatelné správní libovůli.
Podle stěžovatelova přesvědčení krajský soud kromě porušení zákonných norem (§65
odst. 1 s. ř. s.) svým postupem porušil i normy ústavního pořádku České republiky, konkrétně
čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 4 a čl. 90 Ústavy, čl. 36
odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 1 odst. 1 Ústavy. V této
souvislosti stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. II. ÚS 30/03.
Ze všech uvedených důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení
a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Odvolací finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že je v ní rozsáhlá
argumentace vztahující se k pojmu podmínka, k rozhodování podle principu spravedlnosti
a přílišnému formalismu správních orgánů i krajského soudu. V řízení o kasační stížnosti proti
procesnímu rozhodnutí krajského soudu však není možné věcně přezkoumávat rozhodnutí
správního orgánu. K tomu odvolací finanční ředitelství odkázalo na ustálenou judikaturu,
např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2010, č. j. 3 Ads 51/2010 - 30.
Jakkoliv je tedy stěžovatelova argumentace rozsáhlá a plamená, jedná se o argumentaci pro danou
věc zcela irelevantní, a proto se k ní odvolací finanční ředitelství nevyjádřilo. S právním
posouzením týkajícím se nepřípustnosti žaloby proti rozhodnutí o pozbytí účinnosti rozhodnutí
o posečkání vyslovilo souhlas. K povinnosti platit úrok z prodlení odvolací finanční ředitelství
uvedlo, s odkazem na ust. §157 odst. 1, 2 a 5 daňového řádu, že posečkání je ukončeno ke dni
nedodržení některé z podmínek stanovených v rozhodnutí o posečkání a tímto dnem zaniká
i právo na úrok z posečkání. Názor stěžovatele, že pokud by nebylo předmětné rozhodnutí
vydáno, vznikal by stále místo úroku z prodlení pouze úrok z posečkání, je nesprávný a bez opory
v zákoně. Stěžovatel nedodržel podmínky stanovené v rozhodnutí o posečkání, a proto dnem
jejich nedodržení došlo ze zákona k ukončení doby posečkání, tedy i výhod z posečkání
plynoucích. Povinnost platit úrok z prodlení vznikla již za den následující po dni, ve kterém
k porušení podmínek došlo. Na tuto skutečnost nemá žádný vliv vydání rozhodnutí o pozbytí
účinnosti rozhodnutí o posečkání. Napadené rozhodnutí stěžovateli nezaložilo povinnost platit
úrok z prodlení. Tato povinnost vznikla ze zákona v důsledku porušení podmínky stanovené
v rozhodnutí o posečkání. D aňový řád s institutem posečkání nespojuje odložení nebo jinou
úpravu splatnosti posečkaného daňového nedoplatku, jak tvrdí stěžovatel. I po dobu trvání
posečkání zůstává daňová povinnost splatným nedoplatkem ve smyslu ust. §153 daňového řádu.
Možnost správce daně po skončení posečkání nedoplatek vymáhat, není, stejně jako povinnost
hradit úrok z prodlení, vázána na vydání rozhodnutí o pozbytí účinnosti rozhodnutí o posečkání,
ale na ukončení doby posečkání, tedy na porušení podmínky. Nelze se tedy ztotožnit s názorem
stěžovatele, že vydáním předmětného rozhodnutí zanikla nedotknutelnost jeho majetku.
Odkazuje-li stěžovatel na nález Ústavního soudu, podle kterého rozhodnutí soudu o povinnosti
zaplatit soudní poplatek, ač je to rozhodnutí deklaratorní, zasahuje do sféry práv a povinností
dotčené osoby, není tento nález na danou situaci zcela přiléhavý. Není možné dovodit,
že by rozhodnutí o pozbytí účinnosti rozhodnutí o posečkání nějakým způsobem působilo
na právní nebo majetkovou sféru daňového subjektu, neboť ho v podstatě pouze informuje
o tom, co se událo a jaké následky zákon s touto událostí spojuje. Stejně tak je nepřiléhavá
argumentace obsažená v nálezu Ústavního soudu vztahujícího se k rozhodnutí o stanovení záloh.
K obecné stížní námitce o porušení některých ustanovení Ústavy a Listiny základních práv
a svobod odvolací finanční ředitelství uvedlo, že krajský soud postupoval v souladu se zákonem
a nedošlo ani k porušení norem ústavních. Proto setrvalo na názoru, že d ůvody obsažené
v kasační stížnosti jsou irelevantní a navrhlo, aby kasační stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
sám neshledal vady uvedené v odst. 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Vzhledem k tomu, že krajský soud odmítl žalobu podanou stěžovatelem
pro její nepřípustnosti podle ust. §68 písm. e), protože se jedná o vyloučený úkon, který není
rozhodnutím ve smyslu ust. §70 písm. a) s. ř. s., přichází v úvahu z povahy věci pouze stížní
důvod podle ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., jak jej také stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil.
V řízení o kasační stížnosti proti usnesení o odmítnutí žaloby pro nepřípustnost tak Nejvyšší
správní soud zkoumá pouze to, zda krajský soud správně posoudil (ne)splnění podmínek řízení
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2006, č. j. 2 As 45/2005 - 65),
tj. zda napadené správní rozhodnutí podléhá soudnímu přezkumu či nikoli. Je tedy právně
irelevantní obsáhlá stěžovatelova argumentace vztahující se k rozhodnutí vydanému Finančním
úřadem v Pardubicích dne 10. 8. 2012, č. j. 319132/12/248912605583, o posečkání úhrady daně
z přidané hodnoty, týkající se podmínek v něm stanovených, na které bylo ve smyslu ust. §156
odst. 3 daňového řádu povolení posečkání úhrady daně vázáno.
Proto Nejvyšší správní soud v souladu s ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. přezkoumal
napadené usnesení v rozsahu druhé stížní námitky, v níž stěžovatel namítal nezákonnost
odmítnutí žaloby.
Právo na přístup k soudu je jednou ze základních součástí práva na spravedlivý proces,
garantovaného jak mezinárodními smlouvami, tak vnitrostátním ústavním právem. Na ústavní
úrovni má pro správní soudnictví rozhodující význam čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod (dále jen „Listina“), podle něhož ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen
rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost
takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Pravomoc správních soudů je podle citovaného
článku založena na generální klauzuli, z níž vyplývá, že p řezkoumat lze každé rozhodnutí
správního orgánu, není-li ze soudního přezkumu výslovně vyloučeno zákonem, s výjimkou
rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod, u nichž není žádná zákonná kompetenční
výluka možná. Právo na soudní přezkum každého rozhodnutí správního orgánu, není-li
to zákonem výslovně vyloučeno, je tedy jedním z veřejných subjektivních práv zaručených
Listinou. Jak již bylo uvedeno, čl. 36 odst. 2 Listiny, stejně jako ust. §6 s. ř. s., obsahuje
generální klauzuli, která má pro správní soudnictví dvojí význam: výčtový a výkladový. Výčtový
význam spočívá v tom, že pro vyloučení věci ze soudního přezkumu je zapotřebí výslovného
ustanovení zákona. Uvedená klauzule stanoví také výkladové vodítko pro stanovení šíře
jednotlivých výjimek ze soudního přezkumu. Výjimky mají být vykládány zužujícím způsobem
a v pochybnostech má být přezkum umožněn. Jak Nejvyšší správní soud vyslovil
např. v rozsudku ze dne 15. 12. 2005, č. j. 3 As 28/2005 - 89, č. 809/2006 Sb. NSS, „Je-li sporné,
zda se na rozhodnutí správního orgánu vztahuje kompetenční výluka ve smyslu §70 s. ř. s. (…), je zapotřebí
zvolit výklad maximálně dbající zachování práva na přístup k soudu.“ Shodné závěry vyjádřil Nejvyšší
správní soud také v usnesení ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 - 42, dostupné na www.nssoud.cz
a publ. pod č. 906/2006 Sb. NSS nebo v rozsudku ze dne 21. 5. 2008, č. j. 4 Ans 9/2007 - 197,
dostupný na www.nssoud.cz. Stejné požadavky byly formulovány i v judikatuře Ústavního soudu
(viz např. nález ze dne 3. 11. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 8/99, publ. pod č. 291/1999 Sb.).
Neumožnění soudního přezkumu v případě tvrzené nezákonnosti či vadného postupu
v řízení, které mu předcházelo, může znamenat pro některé jeho adresáty značně nepříznivé
důsledky, aniž by měli k dispozici jiné účinné prostředky ke včasné ochraně svých práv. Proto
při aplikaci kompetenční výluk, jejichž výčet je obsažen především v ust. §70 s. ř. s., je nutno
vždy respektovat jejich smysl. Nepřípustný je zejména formalistický výklad dovolávající se textu
zákona proti jeho skutečnému smyslu. Z ústavních interpretačních pravidel zároveň vyplývá,
že v pochybnostech, zda žalobci svědčí právo na přístup k soudu či nikoliv, je nezbytné přiklonit
se k výkladu svědčícímu ve prospěch výkonu tohoto práva. Účelem zakotvení výluk soudního
přezkumu některých správních rozhodnutí bylo vyloučit přezkum takových rozhodnutí,
která podle své povahy nejsou soudního přezkumu schopna. Smyslem takové právní úpravy je,
aby správní řízení mohlo probíhat plynule, aby dospělo ke svému výsledku a nebylo
„atomizováno“ do řady dílčích etap s vlastním soudním přezkumem a nebyl tak paralyzován jeho
proces tam, kde soudní ochrana proti zásahu do veřejných subjektivních práv může následovat
vzápětí proti konečnému rozhodnutí.
Klíčovým pro další úvahy o tom, zda stěžovatel opodstatněně namítá nezákonnost
napadeného usnesení, je ust. §65 odst. 1 s. ř. s., podle něhož kdo tvrdí, že byl na svých právech
zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního
orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, (dále
jen "rozhodnutí"), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení
jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak. V citovaném ustanovení
je především vymezen předmět soudního přezkumu, tj. pojem rozhodnutí, který je legislativní
zkratkou pro úkon správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva
nebo povinnosti žalobce. Dále je v něm stanovena žalobcova povinnost tvrdit dotčení na jeho
právech, přičemž judikatura dovodila na základě přímé aplikace Listiny nutnost užití širšího
pojmu „právní sféra“. Rovněž je v něm vymezeno, čeho se může žalobce podanou žalobou
domáhat a že žalobní právo může být jinými zákonnými ustanoveními limitováno (§68
a §70 s. ř. s.). Podle usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 - 42
„Koncepce citovaného ustanovení vyžaduje, aby interpret u každého jednotlivého úkonu správního orgánu
zkoumal, jaké právo vlastně napadený úkon založil, změnil, zrušil či závazně určil. Je nasnadě, že u řady
správních aktů, které soudy již dnes běžně přezkoumávají, by při striktním doslovném výkladu tohoto ustanovení
nebylo možno žádné takové subjektivní právo nalézt. Tato situace může nastat typicky tam, kde správní orgán
rozhoduje o žádosti účastníka řízení o vydání konstitutivního rozhodnutí: pokud žádosti vyhoví, jeho konstitutivní
rozhodnutí je z hlediska hmotného práva zároveň právní skutečností, tj. teprve jím je založeno subjektivní hmotné
právo, ovšem naproti tomu jestliže žádosti nevyhoví (zamítne ji), nemá takové zamítavé rozhodnutí z hlediska
hmotného práva pravotvornou povahu, tedy žádné subjektivní právo nebylo založeno, změněno, zrušeno
nebo závazně určeno. (…) Je ovšem zjevné, že i takové rozhodnutí se právní sféry žadatele dotýká, a to zcela
zásadním způsobem. (…) Problematický je rovněž požadavek, aby žalobce tvrdil, že jej rozhodnutí správního
orgánu zkrátilo na jeho hmotném, a nikoliv pouze procesním právu. Vyskytují se totiž rozhodnutí, u nichž lze
jenom zprostředkovaně dovodit zkrácení na hmotných právech (přičemž takové situace nelze podřadit
ani pod zkrácení „v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení“, neboť nejde o vady řízení,
ale o nesprávné rozhodnutí, které je výsledkem tohoto řízení). Např. zamítne-li správní orgán nesprávně odvolání
jako nepřípustné nebo opožděné podle §60 správního řádu, nerozhoduje tím ve věci samé a o subjektivním
hmotném právu či povinnosti se nijak nevyslovuje. (…) N]elze §65 odst. 1 s. ř. s. vykládat doslovným
jazykovým výkladem, ale podle jeho smyslu a účelu. Žalobní legitimace podle tohoto ustanovení musí být dána
pro všechny případy, kdy je dotčena právní sféra žalobce (…),, tj. kdy se jednostranný úkon správního orgánu,
vztahující se ke konkrétní věci a konkrétním adresátům, závazně a autoritativně dotýká jejich právní sféry. Nejde
tedy o to, zda úkon správního orgánu založil, změnil, zrušil či závazně určil práva a povinnosti žalobce, nýbrž
o to, zda se – podle tvrzení žalobce v žalobě – negativně projevil v jeho právní sféře.“
Na základě těchto interpretačních východisek přezkoumal Nejvyšší správní soud závěr
krajského soudu, že napadeným správním rozhodnutím se žádná práva stěžovatele nezakládají,
nemění, neruší ani závazně neurčují a jeho majetková sféra jím nemůže být z povahy věci nijak
dotčena, neboť není exekučním titulem, a proto se na něj vztahuje kompetenční výluka ve smyslu
ust. §70 písm. a) s. ř. s. , podle kterého jsou ze soudního přezkoumávání vyloučeny úkony
správního orgánu, které nejsou rozhodnutími. Citované ustanovení ve své podstatě pouze
zakotvuje důvod pro odmítnutí žaloby proti úkonům správních orgánů, které nejsou
rozhodnutími způsobilými zasáhnout do právní sféry jednotlivce ve smyslu ust. §65 odst. 1 s. ř. s.
V daném případě stěžovatel v podané žalobě tvrdil, že napadeným správním rozhodnutím
byla dotčena jeho právní sféra, což by však nepostačovalo k tomu, aby mohlo být soudem
meritorně přezkoumáno. Musí jít o úkon, který je platnou právní úpravou kvalifikován jako
závazný a vztahuje se k žalobci, tzn., že se musí jednat o přímé dotčení právní sféry žalobce.
Podle ust. §157 odst. 5 věta prvá daňového řádu není-li dodržena některá z podmínek
rozhodnutí o posečkání, pozbývá toto rozhodnutí účinnosti dnem jejího nedodržení; správce
daně o tom vydá rozhodnutí.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že dnem nedodržení některé z podmínek stanovených
správcem daně v rozhodnutí o posečkání daně se stává toto rozhodnutí neúčinným, tedy ex nunc.
Dané skutečnosti musí správce daně deklarovat samostatným rozhodnutím, proti kterému může
daňový subjekt podat odvolání. Je tedy nesporné, že se jedná o rozhodnutí deklaratorní povahy.
Nejvyšší správní soud tak, na rozdíl od krajského soudu, dospěl k závěru, že rozhodnutí
o pozbytí účinnosti rozhodnutí o posečkání daně z důvodu nedodržení stanovených podmínek
představuje podstatný zásah do právní sféry dotčeného jednotlivce. Jmenovitě je dotčeno jeho
právo na ochranu vlastnického práva ve smyslu čl. 11 Listiny, protože po dobu povoleného
posečkání nevzniká daňovému subjektu povinnost uhradit úrok z prodlení (§157 odst. 1
daňového řádu), při posečkání příslušenství daně nebo peněžitého plnění placeného v rámci
dělené správy se úrok z posečkané částky neuplatní (§157 odst. 6 daňového řádu) a další
důsledky, kterým právě posečkání daně mělo zabránit (např. ohrožení výživy, nebezpečí zániku
podnikání apod.).
Ostatně lze poukázat i na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 12. 2013,
č. j. 31Af 2/2013 - 72, kterým bylo meritorně rozhodnuto o žalobě proti rozhodnutí, jímž bylo
zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí správce daně o sdělení, že rozhodnutí o posečkání
daně pozbývá účinnosti z důvodu nedodržení v něm stanovených podmínek.
Odkaz krajského soudu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 1. 2013,
č. j. 9 As 106/2012 - 25 je nepřípadný, neboť se týkal jiné právní problematiky. Předmětem
přezkumu v uvedené věci bylo správní ozhodnutí o zastavení přezkumného řízení vydané podle
ust. §97 odst. 1 správního řádu na základě zjištění, že přezkoumávané rozhodnutí vydané
v blokovém řízení nebylo vydáno v rozporu s právními předpisy.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud napadené usnesení krajského soudu podle
ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve věci rozhodl v souladu
s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti
zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Krajský soud je v dalším řízení vázán právním názorem, který je vysloven
v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. června 2014
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu