ECLI:CZ:NSS:2014:8.AS.65.2014:21
sp. zn. 8 As 65/2014 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: P. Č.,
proti žalovanému: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem Karmelitská 7,
Praha 1, o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného, o kasační stížnosti žalobce proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2014, čj. 5 A 43/2014 – 12,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Podáním ze dne 31. 1. 2014 se žalobce domáhal ochrany proti nečinnosti správního
orgánu, která podle něj spočívala v tom, že žalovaný jej místo poskytnutí informací vyzval,
aby uhradil náklady spojené s vyhledáním informací. Na následné odvolání, které žalobce podal
e-mailem, žalovaný nereagoval. Žalobce proto navrhl, aby soud uložil žalovanému poskytnout
žalobci bezplatně všechny požadované informace.
[2] Městský soud v Praze, kterému byla žaloba postoupena Krajským soudem v Českých
Budějovicích, vyzval žalobce usnesením ze dne 19. 3. 2014, čj. 5 A 43/2014 - 7, k úhradě
soudního poplatku za podanou žalobu. Žalobce následně požádal o osvobození od soudních
poplatků.
[3] Městský soud usnesením ze dne 9. 4. 2014, čj. 5 A 43/2014 - 12, žalobci nepřiznal
osvobození od soudních poplatků. Přestože žalobce doložil, že jeho majetkové poměry
odůvodňují osvobození od soudních poplatků, městský soud dospěl k závěru, že by žalobce
neměl být osvobozen od soudních poplatků. Žalobce totiž zneužíval toho, že je soud od poplatků
opakovaně osvobozoval. Soud zohlednil velké množství soudní sporů, které žalobce vede
u tohoto soudu, jejich samoúčelný charakter a samotný postup žalobce v těchto sporech,
ze kterého není patrná snaha o vyřešení sporu, ale spíše neustálé zpochybňování i jen dílčích
úkonů správního orgánu i soudu.
II.
[4] Proti usnesení městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost z důvodu,
že uvedený soud koná „stranně, odpírá rozsudek pomocí lží, šíří klevety a pronáší mnohé nesoudnosti“. Soud
má podle stěžovatele posuzovat poklady, nikoliv racionálnost úkonů účastníka řízení. Soud
zakazuje stěžovateli domáhat se soudní ochrany, čímž umožňuje žalovanému neposkytovat
informace. Stěžovatel městskému soudu vytkl neznalost zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném
přístupu k informacím; jinak by totiž nemohl konstatovat, že opravným prostředkem proti výzvě
k zaplacení úhrady je odvolání a dále, že v dané věci má být aplikován §37 správního řádu.
Městský soud posoudil samotnou věc procesním rozhodnutím. Soud stěžovatele nesprávně
poučil o tom, že proti rozhodnutí o neosvobození od soudních poplatků lze podat kasační
stížnost, ačkoliv se jedná o dočasné rozhodnutí.
III.
[5] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s postupem městského soudu.
Nadto dodal, že stěžovatel podal své odvolání pouhým e-mailem bez zaručeného elektronického
podpisu, aniž by jej doplnil kvalifikovaným podáním ve smyslu §37 odst. 4 správního řádu.
Žalovaný má za to, že stěžovatel svými opakovanými a zjevně neopodstatněnými žádostmi testuje
meze zákona o svobodném přístupu k informacím, a to bez vazby na účel tohoto zákona
a uspokojení jeho domnělých nároků.
IV.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že netrval na zaplacení soudního poplatku
za kasační stížnost ani na povinném zastoupení stěžovatele advokátem. Za situace,
kdy předmětem kasačního přezkumu je usnesení, jímž byla zamítnuta žádost o osvobození
od soudních poplatků, by trvání jak na podmínce uhrazení soudního poplatku za kasační stížnost,
tak i na podmínce povinného zastoupení, znamenalo jen další řetězení téhož problému
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2007, čj. 9 As 43/2007 - 77).
[9] Část kasačních námitek směřovala proti důvodům, pro které městský soud neosvobodil
stěžovatele od soudního poplatku za podanou žalobu. Soudní řád správní v §36 odst. 3 definuje
podmínky, při jejichž splnění může soud k žádosti účastníka částečně nebo plně osvobodit
od soudních poplatků; základní podmínkou je doložení, že účastník nemá dostatečné prostředky.
I přes splnění základní podmínky nedostatku prostředků je soud v některých případech oprávněn
žádost o osvobození od soudních poplatků zamítnout. Ve výjimečných případech lze odůvodnit
neosvobození od soudního poplatku zneužitím tohoto institutu, a to za podmínky, že toto
odůvodnění bude dostatečně konkrétní, přesvědčivé a bude reflektovat konkrétní okolnosti každé
věci. Právě z tohoto důvodu městský soud neosvobodil stěžovatele od povinnosti zaplatit soudní
poplatek za podanou žalobu.
[10] Nejvyšší správní soud se s argumentací městského soudu ztotožnil. Jím zvolený procesní
postup považuje za rozumný a hospodárný, a to zejména s přihlédnutím k dosavadním
zkušenostem s osobou stěžovatele. Nejvyšší správní soud již opakovaně vyhodnotil okolnosti,
za nichž stěžovatel uplatňuje u soudu svá práva, jako projev svévolného a účelového uplatňování
práva (viz např. rozsudek ze dne 8. 3. 2012, čj. 2 As 45/2012 – 11). Stěžovatel svá práva uplatňuje
převážně zjevně šikanózním způsobem a soudí se pro samotné vedení sporu, nikoliv snahou
o ochranu svých subjektivních veřejných práv (viz např. rozhodnutí ze dne 7. 6. 2012,
čj. 2 As 82/2012 - 13, ze dne 28. 2. 2013, čj. 8 As 130/2012 - 10, a usnesení Ústavního soudu
ze dne 7. 6. 2013, sp. zn. I. ÚS 1632/13). Nejvyšší správní soud opakovaně potvrdil zákonnost
rozhodnutí krajských soudů, které zamítly žádost stěžovatele o osvobození od soudního poplatku
s odůvodněním, že stěžovatel zneužívá institutu osvobození od soudních poplatků
k bezplatnému svévolnému uplatňování práva k neomezenému vedení soudních sporů
(viz např. rozsudek ze dne 25. 2. 2013 čj. 2 As 28/2013 - 11).
[11] V evidenci Nejvyššího správního soudu je vedeno ke dni vydání tohoto rozhodnutí již
více než 1100 spisů, kde stěžovatel vystupuje v pozici stěžovatele či navrhovatele. Jen od počátku
roku 2014 napadlo k tomuto soudu téměř 152 věcí, v nichž stěžovatel vystupoval jako účastník
řízení, přičemž z tohoto počtu jich bylo dosud vyřízeno, resp. rozhodnuto 95 (15 řízení bylo
zastaveno, 19 věcí bylo odmítnuto, 39 zamítnuto, pouze v 5 případech zdejší soud napadené
rozhodnutí zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení, zbývající věci byly vyřízeny jiným
způsobem). Z evidence zdejšího soudu je dále patrné, že množství stěžovatelem vedených sporů
se v průběhu času zvyšuje. Pro srovnání lze uvést, že v roce 2008 bylo u Nejvyššího správního
soudu vedeno „pouze“ 22 věcí, v nichž stěžovatel vystupoval jako účastník řízení, v roce 2010
to bylo 65 věcí, v roce 2012 již 312 věcí a v roce 2013 dokonce 399 věcí. Na vysoký počet sporů
iniciovaných stěžovatelem před městským soudem poukázal i uvedený soud v napadeném
usnesení. Pouhá skutečnost, že stěžovatel vede takové množství sporů, přirozeně sama o sobě
neznamená, že by jeho žádostem nemělo být vyhověno. Rozhodující je sériovost a stereotypnost
stěžovatelem vedených sporů, spojená s opakováním obdobných či zcela identických argumentů.
Charakteristické pro stěžovatele je i to, že jeho kasační stížnosti často neobsahují konstruktivní
kasační námitky ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s., ale pouhé výhrady, resp. domněnky a představy
o tom, jaký měl být v dané situaci správný postup příslušného soudu.
[12] Předmět sporu v nyní posuzované věci se neliší od mnoha předchozích řízení,
v nichž stěžovatel podal žalobu ve věci poskytnutí informací. Tyto spory přitom nejsou takového
charakteru, aby měly vztah k podstatným okolnostem stěžovatelovy životní sféry. Netýkají se,
a to ani nepřímo, jeho majetku, životních podmínek či jiných podobných záležitostí. Jde naopak
o spory vyvolané stěžovatelovým zájmem o veřejné záležitosti a fungování veřejných institucí.
Takové spory má stěžovatel plné právo vést. Není však důvod, aby náklady na vedení těchto
sporů, které je zásadně povinen hradit každý žalobce, za stěžovatele pravidelně nesl stát formou
osvobozování od soudních poplatků. Osvobození od soudních poplatků nemá být institutem
umožňujícím nemajetným osobám vést bezplatně spory podle své libosti, nýbrž zajistit,
aby v případech, kdy nemají dostatek prostředků, a přitom je na místě, aby soudní spor vedly, jim
nedostatek prostředků nebránil v účinné soudní ochraně. Takovou povahu však předmětný spor
nemá (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2011, čj. 7 As 101/2011 - 66).
[13] Nejvyšší správní soud s ohledem na uvedené konstatuje, že žádost o osvobození
od soudních poplatků za podanou žalobu byla pouze dalším z řady obstrukčních nástrojů, které
stěžovatel využívá k bezúčelnému prodlužování řízení a neodůvodněnému zahlcování soudní
soustavy. Stěžovatel zpravidla požádá o osvobození od soudních poplatků případně
také o ustanovení advokáta. Po zamítnutí těchto žádostí pak požádá o povolení splátek soudního
poplatku nebo posečkání s jeho platbou, resp. o prodloužení lhůty k předložení plné moci
udělené advokátovi. Správní soudy však tyto žádosti zpravidla zamítnou z důvodu svévolného
uplatňování práva stěžovatelem a jeho obstrukčního přístupu k vedení řízení (viz např. usnesení
ze dne 8. 8. 2012, čj. 8 As 71/2012 – 13, a ze dne 4. 10. 2012, čj. 8 As 71/2012 – 22). Stěžovatel
tak rozehrává písemný „ping pong“ se správními soudy, který prodlužuje soudní řízení o několik
týdnů až měsíců. Výsledkem řízení pak obvykle bývá jeho zastavení pro nezaplacení soudního
poplatku (srov. též výše uvedenou statistiku o počtu zastavených řízení).
[14] Nedůvodnou je i kasační námitka stran nesprávného poučení o možnosti podání
opravného prostředku proti napadenému usnesení. Ačkoliv má stěžovatel za to, že kasační
stížnosti proti neosvobození od soudních poplatků není přípustná, přesto tento opravný
prostředek uplatnil. Možnost podání kasační stížnosti proti usnesení o nepřiznání osvobození
od soudních poplatků vyplývá jednak z konstantní judikatury zdejšího soudu (viz např. rozsudky
ze dne 24. 10. 2007, čj. 1 Afs 65/2007 - 37, či ze dne 28. 7. 2011, čj. 8 As 65/2010 - 106) a jednak
z nedávno vydaného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2014,
čj. 3 As 125/2012 – 43, které potvrdilo, že proti usnesení krajského soudu, jímž byla zamítnuta
žádost o osvobození od soudních poplatků, je přípustná kasační stížnost.
[15] Oprávněnou není ani kasační námitka, že městský soud posoudil samotnou věc
v procesním rozhodnutí. Městský soud v napadeném usnesení rozhodoval o důvodnosti
stěžovatelovi žádosti o osvobození od soudních poplatků, a to správně procesním rozhodnutím
ve formě usnesení. Rozhodně se meritorně a s konečnou platností nevyjadřoval k důvodnosti
samotné žaloby. Je pravdou, že městský soud v napadeném usnesení uvedl, že hodlal-li stěžovatel
podat odvolání proti výzvě správního orgánu k úhradě nákladů za vyhledání informací, nemohl
tak učinit „prostým“ e-mailem. Učinil tak ovšem nad rámec nutného odůvodnění a bez vlivu
na zákonnost rozhodnutí o neosvobození stěžovatele od soudních poplatků. Nejvyšší správní
soud proto považoval za nadbytečné, aby se blíže vyjadřoval ke správnosti uvedené argumentace
městského soudu a k souvisejícím kasačním námitkám.
[16] K dalším, často nepříliš srozumitelně podaným, námitkám stěžovatele lze souhrnně
konstatovat, že většina z nich není vůbec způsobilá zpochybnit věcnou správnost a zákonnost
napadeného usnesení městského soudu. Nejvyšší správní soud se jimi proto věcně nezabýval.
[17] Nejvyšší správní soud neshledal napadené usnesení nezákonné, proto kasační stížnost
zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[18] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na
náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože mu podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 30. června 2014
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu