ECLI:CZ:NSS:2015:4.AZS.151.2015:35
sp. zn. 4 Azs 151/2015 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: K. N., zast.
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalovanému: Policie
České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2015, č. j. 1 A
31/2015 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 13. 4. 2015, č. j. CPR-8280-2/ČJ-2015-930310-C235,
zamítl žalobcovo odvolání a potvrdil rozhodnutí Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy (dále
jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 12. 2. 2015, č. j. KRPA-119629-100/ČJ-2013-000022,
kterým správní orgán prvního stupně rozhodl dle §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (dále jen „cizinecký zákon“), o správním vyhoštění žalobce
s tím, že doba, na kterou mu byl zakázán vstup na území členských států Evropské unie, byla
stanovena v délce jednoho roku.
[2] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 6. 2015, č. j. 1 A 31/2015 - 40, zamítl žalobu
podanou dne 17. 4. 2015 žalobcem a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů
řízení, protože dospěl k závěru, že bylo žalobci správní vyhoštění uloženo v souladu se zákonem.
V odůvodnění sice nesouhlasil se závěrem správních orgánů, že nebylo možné soužití žalobce
s jeho přítelkyní v České republice posoudit dle §15a odst. 3 písm. b) cizineckého zákona jenom
proto, že je žalobce stále ženatý a dosud nevyřešil vztah se svojí dosavadní manželkou. Městský
soud poukázal na to, že stále více partnerů dává v současnosti přednost faktickému soužití.
Z toho důvodu je nutné posuzovat faktickou stránku věci, skutečnou intenzitu a trvalost
jednotlivých vztahů. Stále trvající manželství je ale významnou skutečností pro posouzení vztahu
s jinou osobou. Městský soud proto dospěl k závěru, že správní orgány správně neaplikovaly
citované ustanovení. Ačkoli byla dle §15a odst. 3 písm. b) cizineckého zákona prokázána
podmínka sdílení společné domácnosti, nepovažoval soud za prokázané soužití s občanem
Evropské unie ve vztahu obdobném vztahu rodinnému. Uvedené postavení nelze totiž přiznat
každému cizinci, který si najde partnera s občanstvím některé členské země a sdílí s ním
společnou domácnost, přičemž odkázal k výkladu citovaného ustanovení na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 16. 4. 2010, č. j. 5 As 6/2010 - 63, č. 2094/2010 Sb. NSS. Za rozhodující
považoval skutečnost, že žalobce je stále ženatý se svou dřívější manželkou, s níž má děti
a se kterou se odmítá rozvést, aniž by pro to uvedl objektivní důvod. Zároveň přihlédl
i ke skutečnosti, že žalobce založil svůj partnerský život se současnou přítelkyní v době,
kdy s ním bylo vedeno řízení o správním vyhoštění a byl si vědom neoprávněnosti svého pobytu
na území České republiky a hrozícího správního vyhoštění. Správní orgány proto správně
posoudily, že vztah žalobce a jeho přítelkyně nezaložil důvod pro aplikaci §119 odst. 2
cizineckého zákona. Ačkoli městský soud drobně korigoval závěry správních orgánů, jejich
rozhodnutí jako celek obstálo.
[3] Městský soud dále uvedl, že ačkoli poznámka ohledně trestnosti bigamie v rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně byla nadbytečná, nezasáhla do žalobcových práv
či do zákonnosti rozhodnutí. Nepřisvědčil ani námitce opomenutého důkazu správní spisem.
Správní orgán považoval provedení tohoto důkazu za nadbytečné, protože spis měl sloužit
k prokázání vztahu mezi žalobcem a jeho přítelkyní a správní orgán k tomu shromáždil řadu
jiných důkazů. Pokud soužití žalobce s jeho přítelkyní bylo nesporné, nebylo ho třeba prokazovat
dalšími důkazními prostředky. Městský soud zároveň konstatoval, že správní orgán prvního
stupně se stručně zabýval i doloženými fotografiemi, z nichž bylo patrné, že spolu žalobce a jeho
přítelkyně žijí.
[4] Městský soud neshledal ani tvrzené porušení §68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní
řád, když nebylo o námitce podjatosti úřední osoby rozhodnuto v souladu s §14 odst. 2
správního řádu usnesením. Vzhledem k tomu, že správní řízení probíhalo od 26. 3. 2013,
po celou dobu řízení nebyla námitka uplatněna a námitku žalobce vznesl až dne 30. 12. 2014,
nerozhodoval vedoucí pracovník správního orgánu prvního stupně o námitce usnesením, o čemž
byl žalobce informován. Postup správního orgánu prvního stupně přitom byl i v souladu
s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2013, č. j. 1 As 89/2010 - 152. Vedoucí
správního orgánu prvního stupně prověřil vztah úřední osoby k žalobci a neshledal žádné
skutečnosti, které by nasvědčovaly podjatosti.
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[5] Kasační stížností ze dne 29. 6. 2015, doplněnou dne 8. 7. 2015 napadl žalobce (dále též
„stěžovatel“) nadepsaný rozsudek městského soudu. Stěžovatel předně namítá, že městský soud
pochybil tím, že se nevypořádal se všemi námitkami správní žaloby, a to námitkami označenými
v žalobě body č. 4, 6, 7 a 8, které se týkaly závěrů správního orgánu prvního stupně. Správní
orgán v nich konstatoval, že stěžovatel nemá v České republice žádné osoby blízké, bagatelizoval
vztah stěžovatele a jeho družky legálním pobytem manželky a dětí stěžovatele, nepravdivě uváděl,
že stěžovatel žádal o dlouhodobý pobyt a dovozoval, že nelze realizovat nové rodinné vztahy,
pokud s cizincem již probíhá řízení o správním vyhoštění, pro které by měl očekávat deportaci.
[6] Stěžovatel dále brojí i proti tomu, jak se městský soud vypořádal s otázkou,
zda je stěžovatel rodinným příslušníkem unijního občana ve smyslu §15a odst. 3 písm. b)
cizineckého zákona. Stěžovateli je přičítáno k tíži, že navázal nový vztah s družkou až po zahájení
řízení o správním vyhoštění. S ohledem na dobu 493 dnů mezi vydáním prvního rozhodnutí
o správním vyhoštění a nového rozhodnutí se ale nelze divit tomu, že stěžovatel vytvořil
na území České republiky nové vazby. Správní orgán prvního stupně uvedl, že stěžovatel
je kategoricky vyloučen z možnosti být posuzován dle §15a odst. 3 písm. b) cizineckého zákona,
že se dopouští bigamie a že byl vztah s jeho přítelkyní vytvořen účelově. Městský soud přitom
uvedené závěry pouze „zjemnil“, ale odsouhlasil. Stěžovatel proto namítá, že je-li rozhodnutí
správního orgánu zjevně nepřezkoumatelné, nelze ho korigovat tím, že soud nahradí
nepřezkoumatelné odůvodnění odůvodněním vlastním.
[7] Stěžovatel k tomu doplňuje, že není vyloučen z dopadu §15a odst. 3 písm. b) cizineckého
zákona toliko z důvodu, že je formálně ženatý, neboť existence manželského vztahu nevylučuje,
aby cizinec nemohl udržovat vztah partnerský, který by mohl být kvalifikován dle citovaného
ustanovení. Nedopouští se bigamie, protože souběh manželského a partnerského vztahu tento
stav nezakládají. Podezření ohledně účelovosti založeného vztahu nemá potom oporu ve spise
a provedených důkazech.
[8] Stěžovatel považuje odůvodnění rozsudku městského soudu za nepřezkoumatelné
v závěru, že žalobce je stále ženatý, má děti a se svojí manželkou se odmítá rozvést,
aniž by pro to uvedl objektivní důvod. Uvedený soud nemá oporu ve spise a je projevem
libovůle, protože stěžovatel tento postoj nikdy nezaujal. Stěžovatel naopak uvedl, že má v úmyslu
se se svojí družkou oženit, nicméně mu v tom brání manželství, které v České republice nelze
rozvést. Závěr městského soudu proto jasně odporuje zachycené výpovědi.
[9] Městský soud nezákonně posoudil i skutečnost, že stěžovatelův vztah vznikl v době řízení
o správním vyhoštění. Nevzal totiž v potaz, že toto řízení je vedeno již ode dne 26. 3. 2013.
Pokud je řízení v důsledku nečinnosti správního orgánu tak dlouhé, nelze stěžovateli přičítat
k tíži, že si za tuto dobu vytvořil nové vazby, nebo tuto skutečnost považovat za důvod
pro bagatelizování vzniklého vztahu. Správní orgány i správní soud mají sice prostor pro vlastní
uvážení, ale závěrečné hodnocení musí být přezkoumatelné a nesmí být projevem libovůle.
Přitom obsah spisového materiálu hovoří ve prospěch stěžovatele [shoda ve výpovědích
stěžovatele a jeho partnerky, výpověď svědka J. (ve správním spise je uvedeno příjmení „J.“,
pozn. zdejšího soudu), fotografie ze společného života páru, výsledek pobytové kontroly a úřední
záznam o výpovědi sousedky – paní K.].
[10] Stěžovatel poukazuje rovněž na to, jak se městský soud vypořádal s žalobní námitkou
ohledně porušení §52 správního řádu, když se správní orgán nevypořádal s návrhem
na provedení důkazu spisem vedeným Ministerstvem vnitra, odborem azylové a migrační politiky,
ve věci žádosti stěžovatele o povolení k přechodnému pobytu pod sp. zn. OAM-4468/PP-2014.
Stěžovatel uvádí, že ve jmenovaném řízení je rozhodováno o podobné otázce, zda je stěžovatel
rodinným příslušníkem občana Evropské unie či nikoli. Jelikož ministerstvo provedlo detailnější
výslechy stěžovatele a jeho partnerky a ve spise jsou dostupné i další důkazy, považoval stěžovatel
tento návrh za relevantní. Správní orgán se ale patrně domnívá, že cokoli, co vznikne po zahájení
řízení o správním vyhoštění, nemá právní relevanci, a s navrženým důkazem se vypořádal zcela
chybně, což potvrdil i městský soud.
[11] V reakci na názor městského soudu stěžovatel předestírá, že se svojí manželkou
nežije. Žije se svojí partnerkou, občankou České republiky, a jeho manželka bydlí v Kosovu.
Návrhem na provedení dokazování nadepsaným správním spisem nechtěl stěžovatel prokázat,
že s partnerkou sdílí společnou domácnost, ale pokoušel se prokázat intenzitu svého
partnerského vztahu, což měly zajistit obsáhlé a detailní protokoly o výslechu účastníka a jeho
družky. V těchto detailech zůstala žalobní argumentace nepochopena. Stěžovatel očekával
nehledě na existenci formálního manželství a dobu vzniku vztahu, že správní orgán se bude
zabývat tím, zdali je tento vztah natolik intenzivní, aby jej bylo možné podřadit
pod §15a odst. 3 písm. b) cizineckého zákona. Následně mělo dojít k posouzení důvodů
pro vyhoštění dle §119 odst. 2 cizineckého zákona a řízení mělo být dle §66 odst. 2 správního
řádu coby neúčelné zastaveno. Neprovedení důkazu spisem proto mělo vliv na zjištění
skutečného stavu věci a správní orgán se nevypořádal s navrženým důkazem způsobem dle §3
a §68 odst. 3 správního řádu.
[12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 10. 7. 2015 uvádí, že správní orgán
prvního stupně postupoval v řízení v souladu s §3 a §50 správního řádu. Stěžovateli byla v řízení
o správním vyhoštění poskytnuta možnost navrhovat důkazy, činit jiné návrhy, zaujmout
stanovisko a vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Správní orgán prvního stupně rovněž prokázal
naplnění skutkové podstaty v §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 cizineckého zákona; stěžovatel
pobýval na území České republiky od 4. 1. 2013 do 26. 3. 2013, kdy byl zajištěn bez víza. Správní
orgány dospěly dále na základě skutkových zjištění k závěru, že nebylo jednoznačně prokázáno,
že by bylo možné na žalobce hledět dle §15a cizineckého zákona jako na rodinného příslušníka
občana Evropské unie; rovněž nebyly prokázány skutečnosti pro aplikaci §119a odst. 2 téhož
zákona.
III.
Posouzení kasační stížnosti
[13] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal podmínky pro řízení o kasační stížnosti
a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku [§106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“)], je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož
napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2
s. ř. s.).
[14] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti a jejím doplnění. Neshledal
přitom vady podle ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti. Stěžovatel sám podřadil kasační stížnost důvodům nesprávného posouzení právní
otázky [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu
[§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Ze správního spisu zjistil soud tyto podstatné skutečnosti:
[17] Oznámením o zahájení správního řízení ze dne 26. 3. 2013, č. j. KRPA-119629/ČJ-2013-
000022, zahájil správní orgán prvního stupně řízení ve věci správního vyhoštění se stěžovatelem.
[18] Protokolem ze dne 26. 3. 2013, č. j. KRPA-119629/ČJ-2013-000022, zaznamenal správní
orgán prvního stupně výslech stěžovatele. Stěžovatel uvedl, že mu bylo doručeno rozhodnutí
ze dne 5. 12. 2012, č. j. OAM-28369-13/DP-2012, o zamítnutí žádosti o prodloužení doby
platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání.
Spoléhal se ale na podané odvolání a vízum v cestovním dokladu platné do 31. 1. 2013; domníval
se tedy, že je jeho pobyt oprávněný. Stěžovatel dále uvedl, že peníze na pobyt si zajišťoval
podnikáním v oboru zlatnictví. Uvedl, že je ženatý. V České republice měl jen vzdálenější
příbuzné, se kterými nežil. Na území České republiky neměl nikoho, ke komu by měl vyživovací
povinnost a vůči komu by bylo ukončení pobytu stěžovatele z hlediska zásahu do soukromého
nebo rodinného života nepřiměřené. Nesdílel domácnost s občanem Evropské unie a neměl
žádné vazby k České republice. V zemi původu – Kosovu – měl manželku, dvě děti, bratra,
matku a rodinný dům s pozemky. Na území České republiky byl pravomocně odsouzen
za zpronevěru.
[19] Správní orgán prvního stupně rozhodnutím ze dne 13. 5. 2013, č. j. KRPA-119629/ČJ-
2013-000022, uložil stěžovateli dle §119 dost. 1 písm. c) bod 2 cizineckého zákona správní
vyhoštění na dobu jednoho roku.
[20] Žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 10. 2013, č. j. CPR-6889-2/ČJ-2013-930310-C235,
zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
[21] Žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 1. 2014, č. j. CPR-6889-10/ČJ-2013-930310-C235,
zrušil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 13. 5. 2013 a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Vycházel přitom z právního názoru Městského soudu v Praze, který rozsudkem ze dne
12. 12. 2013, sp. zn. 4 A 66/2013, předchozí rozhodnutí žalovaného ze 7. 10. 2013 zrušil.
[22] Výzvou ze dne 15. 2. 2014, č. j. KRPA-119629/ČJ-2013-000022, vyzval správní orgán
prvního stupně stěžovatele dle §36 odst. 3 správního řádu ve lhůtě 5 dnů od doručení výzvy
k vyjádření se k podkladům rozhodnutí.
[23] Přípisem ze dne 4. 3. 2014 reagoval stěžovatel na výzvu dle §36 odst. 3 správního řádu
a navrhl výslech své osoby.
[24] Protokolem ze dne 28. 4. 2014, č. j. KRPA-119629/ČJ-2013-000022, zaznamenal správní
orgán prvního stupně výslech stěžovatele. Stěžovatel zejména uvedl, že je v České republice
nepřetržitě od roku 2007 a v posledních 3 letech byl doma (tj. v Kosovu) jen dvakrát,
a to na jeden týden a dva dny. Dále se vyjádřil ke způsobu obživy v České republice
a konstatoval, že je ženatý, ale pouze formálně. Tvrdil, že k České republice nemá vazby,
ale poukázal na svou výpomoc ve společnosti MARABUCE COMPANY 28 a. s. Vlastní
společnost, ale bez povolení k pobytu v ní nemohl podnikat. Má české přátele a přítelkyni. Dělá
si pilotní průkaz. Sportuje, boxuje a občas chodí do divadla, kina, fandit na fotbal a hokej. Chtěl
by začít hrát golf a s přítelkyní chodí do společnosti. S přítelkyní bydlí společně od 1. 2. 2014
a vedle pilotního kurzu uvedl vztah k ní jako překážku pro vycestování z České republiky.
[25] Úředním záznamem o provedeném šetření ze dne 5. 5. 2014, č. j. KRPA-119629/ČJ-
2013-000022, zaznamenala policejní hlídka k žádosti správního orgánu prvního stupně
pobytovou kontrolu v čase od 19:00 do 20:00 v místě bydliště stěžovatele a jeho přítelkyně.
Hlídka konstatovala označení schránky jmény J., K. N ., M. Š. Sousedka K. V. dle předložené
fotky identifikovala stěžovatele a paní Š. Zároveň vysvětlila, že její matka jim pronajímá byt, ve
kterém bydlí společně s panem J. od 1. 2. 2014. Hlídka zastihla v bytě stěžovatele a M. Š. Hlídce
byla předložena nájemní smlouva mezi K. K. a S. J.; ke smlouvě byl připojen dodatek, že byt
mohou užívat i stěžovatel a paní Š. Stěžovatel uvedl, že platí nájemné s J. napůl. Stěžovatel uvedl
příjem z podnikání ve výši 20 až 30 tisíc měsíčně a paní Š. uvedla, že začala pracovat jako office
manager, od příštího měsíce bude mít 15.000 Kč měsíčně a že se dosud nemohla podílet na
chodu domácnosti. Hlídka dále popsala dispozici bytu. Zmínila přítomnost manželské postele,
dámské i pánské obuvi, oblečení a hygienických potřeb.
[26] Protokolem ze dne 9. 7. 2014, č. j. KRPA-119629/ČJ-2013-000022, zaznamenal správní
orgán prvního stupně výslech stěžovatele. Stěžovatel se seznámil s M. Š. koncem srpna 2013
v Koko baru, kde si vyměnili telefonní čísla. První kontakt vzešel od stěžovatele, první setkání
bylo v kavárně Savoy po 10-15 dnech a asi po měsíci a půl spolu začali chodit. Od 1. 2. 2014 bydlí
společně na adrese P., ulice P. 14/612, kde s nimi bydlí i kamarád S. J. Stěžovatel sdílí s přítelkyní
vše, co mají. Nájemné platí pan J. Stěžovatel občas kupuje jídlo, občas kupuje jídlo pan J., který
vaří. Byt stěžovatel zařizoval s panem J.; koupili počítače, televizi a ostatní elektronika tam již
byla. Společně chodí na drink, večeře a do posilovny, do kina a na procházky. Navštěvují rodinu
přítelkyně, její matku, ale u otce v R. stěžovatel nikdy nebyl. Oba mají své peníze a stěžovatel platí
za M. ostatní aktivity. Stěžovatel uvedl, že jeho přítelkyně má jednu práci. Pracuje jako asistentka
ve společnosti Capital Trust a vydělá si 15.000 Kč měsíčně. Nájem s poplatky je 19.000 Kč.
Z rodiny přítelkyně zná stěžovatel její matku a jejího přítele. Ví, že má bratra H., kterému je 18
let, její rodiče jsou rozvedení a její otec má s novou družkou dvouletého syna K. Vazbu k České
republice spatřuje ve vztahu k přítelkyni, se kterou žije a plánuje společnou budoucnost.
Stěžovatel se připravoval na pilotní zkoušky na vrtulník, ale nyní kurs přerušil. Má zde přátele S. J.
a P. V. Po jeho společnosti Dioza s. r. o. možná zůstaly nějaké dluhy na pojistném na zdravotní a
sociální pojištění, možná i nějaké daňové nedoplatky, ale stěžovatel je ochoten to uhradit.
Stěžovatel trénuje dvakrát týdně box, ale přes léto přestal kvůli počasí. S přítelkyní chodí třikrát až
čtyřikrát týdně do posilovny, bazénu a chodí běhat. Dále chodí na večeře a v pátek na drink.
Stěžovatel by si chtěl svoji přítelkyni vzít a mít s ní rodinu. Je ale ženatý a nemůže se zde rozvést.
Peníze na pobyt má od přátel, cca. 40.000 Kč. Svoji pobytovou situaci vysvětlil přítelkyni po
měsíci a půl vztahu. Na dotaz správního orgánu popsal včerejší den: M. šla po práci do posilovny
a domů přišla kolem 21:30 hodin. Poté šli společně s J. do baru naproti bytu, kde si dali pivo;
nejedli. Po prvním poločase se vrátili domů a M. šla kolem půlnoci spát; spala ve stěžovatelově
tričku zelené barvy a stěžovatel spal v modrém tričku. M. vstávala kolem sedmé a než odešla,
pozdravila stěžovatele. V práci končí mezi 17:30 a 18:00. Stěžovatel přítelkyni vyzvedl a šli
společně k výslechu.
[27] Protokolem ze dne 9. 7. 2014, č. j. KRPA-119629/ČJ-2013-000022, zaznamenal správní
orgán prvního stupně výslech M. Š. Uvedla, že se seznámila se stěžovatelem v srpnu 2013 v baru
Koko na Starém městě, kde si vyměnili telefonní čísla. První iniciativa vzešla od stěžovatele, psali
si a po týdnu byli v kavárně Savoy. Na přelomu srpna a září začali spolu chodit. Od nového roku,
nebyla si jista přesným datem, bydlí se stěžovatelem na adrese P., ulice P. 14/612, kde s nimi
bydlí i S. J. Občas jezdí na víkendy domů. Společné bydlení jí navrhl na přelomu roku stěžovatel.
Od dubna pracuje jako asistentka a office manager v Capital Trust, kde si vydělá 10.000 Kč,
a v Prag Properties, kde si vydělá 5.000 Kč. Nájemné hradí pan J., pojištění si hradí sama. O
nákup jídla se střídají a vaří většinou pan J. Byt byl již zařízen nábytkem, stěžovatel si dal do bytu
své obrázky a před třemi měsíci koupil televizi. Společnou domácnost spatřuje v tom, že mají se
stěžovatelem společné zájmy a tráví spolu volný čas. Chodí na jídlo a žijí spolu kulturním
životem. Základní výdaje pokrývají pan J. a stěžovatel. Pokud jí zbudou peníze, má je jako
kapesné. Výše nájmu s poplatky je asi 19 až 20 tisíc Kč. Výše příjmů stěžovatele bude měsíčně asi
40.000 Kč; jelikož nemá povolení, hodně pracuje s kamarády a asi mu pomáhají nějací bratranci.
Dříve měl stěžovatel zlatnictví. Paní Š. věděla, že stěžovatel má zde bratrance, vzpomněla
si na jména M., a jiní mají pizzerii v Praze 4 u Vltavy. Rovněž věděla, že stěžovatel má v Kosovu
3 děti. Stěžovatel se rád kouká na fotbal a občas sází. S panem J. si dělá licenci na vrtulník.
Stěžovatel vystudoval vysokou školu s matematikou, v České republice žije 5 až 6 let a měl
zlatnictví a koženou galanterii ve Vodičkově ulici. Dále uvedla, že stěžovatel má v České
republice jí a myslí si, že i spoustu přátel. Naučil se dobře česky a chce chodit na školu. Společně
chodí na kulturní akce, do kina a restaurací. Stěžovatel sportuje. Boxuje jako amatér; dříve chodil
jednou týdně, nyní chodí příležitostně. Společně plánují budoucnost. Slečna Š. by byla ráda, kdyby
jejich vztah pokračoval a stěžovatel se rozvedl. Do budoucna by se za něj ráda vdala. Není ale
rozvedený, takže je to bezpředmětné. Na dotaz správního orgánu popsala včerejší den: Z práce
šla do fitness a domů přišla kolem 22:00. Potom šli společně do hospody naproti přes ulici, kde
byli asi na první poločas fotbalového zápasu. Dali si pivo, ale nejedli. Šla spát kolem 23:00 hodin
a stěžovatel a pan J. se dívali na druhou polovinu. Spala v K. tričku khaki barvy a ve svém
spodním prádle a stěžovatel měl asi tmavě modré tričko. Vstávala před sedmou, kdy stěžovatel
spal. Po snídani se s ním rozloučila a šla do práce. Z práce se nechala uvolnit na tento protokol;
jinak končí kolem 18 hodin a pak chodí do fitness. Stěžovatel jí řekl, že mu skončilo vízum a
potřebuje další. To, které mu umožní odjet, ale už se na něj nevrátí. O své situaci zpravil paní Š.
před 5 měsíci. Na dotaz právního zástupce upřesnila, že ačkoli stěžovatel nepracuje,
pravděpodobně mu pomáhá rodina. Z nákladů usuzuje, že má 40.000 Kč měsíčně. Pokud by byl
stěžovatel vyhoštěn, zasáhlo by jí to citově. „Když máte někoho rádi, nechcete, aby odcestoval“. Slečna Š.
neumí albánsky. Do Kosova by se nestěhovala, protože potřebuje studovat. Se studiem souhlasí
i stěžovatel, který ji v tom podporuje.
[28] Usnesením ze dne 25. 7. 2014, č. j. CPR-11503-4/ČJ-2014-930310-C235, žalovaný
nevyhověl žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti.
[29] Protokolem ze dne 14. 11. 2014, č. j. KRPA-119629/ČJ-2012-000022, zaznamenal
správní orgán prvního stupně výslech svědka S. J. Pan J. uvedl, že zná paní Š. od srpna minulého
roku a stěžovatele asi 4 roky. Jejich vztah popsal jako velice kultivovaný, upřímný a na úrovni;
chovají se k sobě hezky. Tráví spolu volný čas a mají společné zájmy: fitness, plavání, ona dělá
kickbox a on box. Chodí spolu do kina, do baru moc nechodí, protože nepijí. M. Š. má rodiče
v M. Společně všichni bydlí na adrese P. 14. Stěžovatel s paní Š. mají pokoj s balkonem, obývací
pokoj je společný a pan J. má vlastní pokoj s balkónem; bydlí zde od začátku února. Nájem je ve
výši 19.000 Kč a 2.000 Kč činí záloha na elektřinu. Nájemné platí pan J. Jídlo nakupují většinou
stěžovatel s paní Š. Zpravidla vaří pan J. Stěžovatel nyní dostává finanční prostředky na pobyt od
pana J. na ústní dohodu. V budoucnu bude stěžovatel pro něj pracovat. Společně si dělají licenci
na helikoptéru. Pan J. počítá se stěžovatelem na pozici ochranky a zástupce společnosti pro země
bývalé Jugoslávie, včetně Albánie a Kosova. Pan J. uvedl, že stěžovatel má dva bratry a tři děti.
[30] Příkazem ze dne 20. 1. 2015, č. j. CPR-1648-2/ČJ-2015-930310-C235, žalovaný
konstatoval nečinnosti správního orgánu prvního stupně a nařídil mu vydání rozhodnutí ve věci
samé do dne 20. 2. 2015.
[31] Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí ze dne 13. 4. 2015, č. j. CPR-8280-2/ČJ-2015-
930310-C235, zejména uvedl, že ze správního spisu nevyplývá, že by se stěžovatel dopouštěl
bigamie. Poukázal ale na to, že stěžovatel je ženatý, v Kosovu má manželku a tři děti. Úvahu
správního orgánu prvního stupně, že není možné aplikovat §15a odst. 3 písm. b) cizineckého
zákona, pokud nebude vyřešen vztah stěžovatele s manželkou rozvodem, hodnotil ovšem
žalovaný jako správnou. Manželka stěžovatele totiž pobývala na území České republiky
na základě jeho dlouhodobého pobytu. Manželství trvá minimálně od roku 2005 již 10 let, dosud
nedošlo k rozvodu a ve svazku se narodily tři děti (2005, 2008 a 2013). Z uvedeného je zřejmé,
že manželství bylo až do nedávné doby zcela funkční a vztah manželů byl intenzivní a trvalý.
Pokud stěžovatel žije s přítelkyní – paní Š. – ve společné domácnosti od 1. 2. 2014, přibližně 1
rok, nemůže být tento vztah tak intenzivní a trvalý jako dosud trvající manželství se třemi dětmi.
Správnímu orgánu přitom uvedl, že se zde nemůže rozvést, ale již nesdělil proč, ani jak chce svou
situaci do budoucna řešit. Současný vztah proto nedosahuje takové délky a intenzity, kterou
vyžaduje §15a odst. 3 písm. b) cizineckého zákona. Žalovaný dospěl k závěru, že za společnou
domácnost nelze považovat sdílení jednoho pokoje v bytě, v němž s účastníky bydlí i další osoba,
která není v blízkém vztahu k účastníkům řízení, platí nájem, vaří jim a podporuje finančně
stěžovatele. Žalovaný poukazoval i na rozpory ohledně výpovědí k zařizování bytu, kdy
stěžovatel uvedl, že byt zařizoval s panem J. (koupil počítače, televizi a ostatní elektronika tam již
byla), a M. Š. tvrdila, že byt byl již zařízen nábytkem a před 3 měsíci koupila se stěžovatelem
televizi. Paní Š. uvedla i několik způsobů, jak stěžovatel získával finanční prostředky, ale její
výpověď neodpovídala výpovědi stěžovatele a pana J. Zároveň tvrdila, že ji stěžovatel podporuje
ve studiu, k čemuž se stěžovatel nijak nevyjádřil. Stěžovatel naproti tomu uvádí, že M. Š.
vykonává jedno zaměstnání a ona uvedla dvě. Doložené fotografie vzal žalovaný na vědomí; dle
jeho názoru ale pouze prokazují skutečnost, že se účastníci řízení znají a žijí spolu v jedné
domácnosti. Účastníci řízení neměli povědomí o tak zásadní věci, jako je finanční situace
partnera, a nejsou schopni uhrazovat náklady na své potřeby. První zmínka o vztahu stěžovatele
přitom pochází z března 2014. Jedná se proto o vztah relativně krátkodobý, a to i vzhledem
k dosud trvajícímu manželství stěžovatele, narození posledního syna v roce 2013 a k tomu,
že stěžovatel nepodnikl žádné kroky k rozvodu manželství. Zároveň stěžovatel založil svůj vztah
v době, kdy jeho pobyt na území České republiky byl již neoprávněný. Žalovaný nepopírá vztah
mezi účastníky řízení, ale rozporuje, že by tento vztah vykazoval znaky vztahu obdobného vztahu
rodinnému dle zákona o rodině, a to zejména s přihlédnutím k nenaplnění podmínek společné
domácnosti. K námitce neprovedení důkazu trestní spisem žalovaný uvedl, že stěžovatel měl
možnost se opakovaně vyjádřit do protokolu i k podkladům řízení. Správní orgán prvního stupně
vyslechnul M. Š., spolubydlícího pana J. a provedl pobytovou kontrolu. Žalovaný proto shledal
postup správního orgánu prvního stupně za souladný s §3 a §50 odst. 2 správního řádu a
konstatoval, že nebylo nezbytné ke splnění účelu řízení provést důkaz trestním spisem. Žalovaný
se dále vypořádal s námitkou k otázce, zda stěžovatel podal žádost o povolení k dlouhodobému
či přechodnému pobytu. Zároveň shledal, že správní orgán prvního stupně se vypořádal i
s doloženými fotografiemi a námitkou podjatosti úřední osoby.
III. a)
Námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu
[32] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tvrzenou nepřezkoumatelností rozsudku
městského soudu [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], protože absence této zásadní vady rozsudku
je podmínkou pro věcný přezkum dalších kasačních námitek (viz například rozsudek zdejšího
soudu ze dne 8. 3. 2005, č. j. 3 As 6/2004 - 105, č. 617/2005 Sb. NSS). Stěžovatel namítá,
že se městský soud nevypořádal s námitkami, jež směřovaly proti závěrům správního orgánu
prvního stupně, (i) že stěžovatel nemá v České republice žádné osoby blízké, (ii) kterými
bagatelizoval vztah stěžovatele a jeho družky legálním pobytem manželky a dětí stěžovatele,
(iii) že stěžovatel žádal o dlouhodobý pobyt a (iv) že nelze realizovat nové rodinné vztahy, pokud
s cizincem probíhá řízení o správním vyhoštění.
[33] Obecně nevypořádání se s žalobní námitkou ze strany soudu způsobuje
nepřezkoumatelnost rozhodnutí o věci samé pro nedostatek důvodů, neboť ze zásad
spravedlivého procesu mj. vyplývá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit,
reagovat na uplatněné námitky a vysvětlit, jak byly hodnoceny. Tato povinnost dostatečného
odůvodnění rozhodnutí, jakkoli je na ní třeba z hlediska ústavních principů důsledně trvat, však
nemůže být chápána zcela dogmaticky. Nejvyšší správní soud odkazuje na závěr, že povinnost
řádného odůvodnění rozhodnutí nelze mechanicky ztotožňovat s povinností poskytnout
podrobnou odpověď na každý jednotlivý v žalobě uplatněný argument (shodně judikuje Ústavní
soud – viz např. usnesení ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. II. ÚS 691/11, dostupné
na: http://nalus.usoud.cz, či Evropský soud pro lidská práva – viz jeho rozsudek ze dne
19. 4. 1994, Van de Hurk v. Nizozemí, stížnost č. 16034/90, bod 61, rozsudek Evropského soudu
pro lidská práva ze dne 9. 12. 1994, Ruiz Torija v. Španělsko, stížnost č. 18390/91, bod 29,
dostupné na: http://hudoc.echr.coe.int/). Podstatné podle názoru Nejvyššího správního soudu
je, aby se městský soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi základními námitkami žalobce
tak, aby žádná z nich nezůstala neobjasněna a bez náležité odpovědi. Odpověď na základní
námitky však v sobě může v některých případech konzumovat i odpověď na některé námitky
dílčí a související (srov. např. rozsudky ze dne 14. 2. 2013, č. j. 7 As 79/2012 - 54, ze dne
29. 8. 2013, č. j. 7 As 182/2012 - 58; ze dne 19. 2. 2014, č. j. 1 Afs 88/2013 - 66).
[34] Oproti názoru stěžovatele dospěl zdejší soud k závěru, že městský soud nepochybil
takovým způsobem, aby muselo být jeho rozhodnutí zrušeno. Nejvyšší správní soud
u předestřených žalobních námitek zjistil, že se jedná kvalitativně pouze o jakési poznámky, které
nebylo možné považovat za samostatné žalobní body ve smyslu §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Ačkoli stěžovatel v jednotlivých částech žaloby cituje pasáže rozhodnutí správního orgánu,
nenapadá je, ale spíše vyjadřuje svoje udivení či je komentuje (srovnej přiměřeně rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2004, č. j. 5 A 115/2001 - 51, č. 594/2005 Sb. NSS).
Smyslem žalobních bodů je přitom jednoznačné stanovení rámce soudního přezkumu,
a to vymezením skutkových a právních důvodů tvrzené nezákonnosti správního rozhodnutí
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78,
č. 2162/2011 Sb. NSS). Z opoznámkovaných citací rozhodnutí správního orgánu v žalobě není
zjevné, co stěžovatel komentáři sledoval a jaký měly vztah k meritu sporu (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, č. 835/2006 Sb. NSS,
k otázce formulace žalobního bodu). Jednalo tak spíše o podpůrné argumenty, které souvisely
se základními žalobními body, které městský soud vypořádal. Ačkoli tedy bylo s ohledem
na transparentnost rozhodování a vstřícnost k účastníkům řízení vhodné, aby městský soud
stěžovateli alespoň krátce osvětlil, proč se uvedenými poznámkami nezabýval, nezatížil
své rozhodnutí nepřezkoumatelností. Naopak, Nejvyšší správní soud konstatuje, že městský soud
svůj rozsudek přiměřeně podrobně, logicky a srozumitelně odůvodnil.
[35] Nejvyšší správní soud proto neshledal námitku ohledně nepřezkoumatelnosti rozsudku
městského soudu důvodnou a mohl případ věcně přezkoumat.
III. b)
Posouzení existence trvalého vztahu obdobného vztahu rodinnému
[36] Stěžovatel především namítá, že se městský soud chybně vypořádal s posouzením otázky,
zda je ve smyslu §15a odst. 3 písm. b) cizineckého zákona rodinným příslušníkem občana
Evropské unie. Zároveň napadá argumenty správního orgánu prvního stupně a městského soudu,
na základě nichž mu nebyl přiznán status dle §15a odst. 3 písm. b) cizineckého zákona.
[37] Podle čl. 3 odst. 2 písm. b) směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2004/38/ES
o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území
členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS,
68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS,
90/365/EHS a 93/96/EHS (dále jen „směrnice“) „[a]niž je dotčeno právo volného pohybu a pobytu
dotyčných osob, které tyto osoby již případně mají, usnadňuje hostitelský členský stát v souladu se svými
vnitrostátními předpisy vstup a pobyt těchto osob: partnera, se kterým má občan Unie řádně doložený trvalý
vztah“.
[38] Podle §15a odst. 3 písm. b) cizineckého zákona [do 31. 12. 2010 se jednalo o §15a
odst. 4 písm. b) téhož zákona] „[u]stanovení tohoto zákona, týkající se rodinného příslušníka občana
Evropské unie, se obdobně použijí i na cizince, který hodnověrným způsobem doloží, že má s občanem Evropské
unie trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žije s ním ve společné domácnosti“.
[39] Aplikované ustanovení §15a odst. 3 písm. b) cizineckého zákona je projevem
harmonizace národních předpisů právem Evropské unie, a to konkrétně čl. 3 odst. 2 směrnice.
Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) dospěl při výkladu uvedeného ustanovení
k závěru, že členské státy musí dbát na to, aby jejich vnitrostátní předpisy zahrnovaly kritéria,
která uvedeným osobám umožní dosáhnout rozhodnutí o jejich žádosti o vstup a pobyt, jež bude
vydáno na základě pečlivého posouzení jejich osobních poměrů a v případě zamítavého
rozhodnutí bude odůvodněno. Přestože členské státy mají širokou posuzovací pravomoc ohledně
volby uvedených kritérií, musí být v souladu s obvyklým smyslem výrazu „usnadní“, jakož
i výrazů, které se týkají závislosti, použitých v uvedeném čl. 3 odst. 2, a jež nezbaví toto
ustanovení jeho užitečného účinku (rozsudek velkého senátu Soudního dvora ze dne 5. 9. 2012,
Rahman a další, C-83/11, ECLI:EU:C:2012:519, dostupný na: http://curia.europa.eu/).
[40] Výkladem §15a odst. 3 cizineckého zákona se zabývala v celé řadě případů i judikatura
správních soudů. Z ní vyplývá, že na cizinci spočívá břemeno tvrzení a břemeno důkazní,
aby prokázal ve smyslu §15a odst. 3 písm. b) cizineckého zákona jak žití ve společné domácnosti
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2011, č. j. 1 As 109/2010 - 76), tak existenci
trvalého vztahu obdobného vztahu rodinnému (rozsudek Městského soudu ze dne 19. 12. 2013,
č. j. 11 A 189/2012 - 29), přičemž je nutné prokázat faktický stav, nikoli vycházet pouze ze stavu
formálního. Pojem domácnost obsažený ve směrnici může být vykládán pohledem českého práva
(§115 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), přičemž mezi znaky společné domácnosti
nepatřil ani stejný hlášený pobyt členů domácnosti, ani nutnost, aby všichni členové společné
domácnosti přispívali na její náklady finančně (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 3. 2014, č. j. 9 Azs 49/2014 - 27). Přitom hodnocení, zda bude cizince brán jako rodinný
příslušník občana Evropské unie, má v řízení o správním vyhoštění zásadní význam, protože
z něho vyplývá, podle jakých ustanovení bude věc posuzována (srovnej rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 3. 3. 2010, č. j. 9 As 6/2010 - 73).
[41] S ohledem na citovanou judikaturu a povinnost eurokonformního výkladu ustanovení
§15a odst. 3 písm. b) cizineckého zákona dospěl zdejší soud k dílčímu závěru, že ačkoli
je uvedené ustanovení cizineckého zákona abstraktnější a neobsahuje přímo výčet vztahů,
na které se vztahuje, může být za „trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému“ ve smyslu
čl. 3 odst. 2 písm. b) směrnice považován i řádně doložený trvalý partnerský vztah. Srovnej
i důvodovou zprávu v bodě 12 k zákonu č. 379/2007 Sb. „[p]ísmeno b) reaguje na článek 3 odst. 2
písm. b) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES, podle něhož členský stát usnadňuje v souladu
s vnitrostátními předpisy vstup a pobyt ‚partnerovi, se kterým má občan Unie řádně doložený ‚trvalý vztah‘,
v České republice se typicky jedná o vztah druha a družky. […] Skutečnost, že se v konkrétním případě bude
jednat o osobu, která splňuje podmínku trvalého vztahu s občanem Evropské unie, bude muset tato osoba
správnímu orgánu nezpochybnitelným způsobem doložit (k tomuto účelu nelze použít formu čestného prohlášení).
V rámci Evropské unie není rodinné právo harmonizováno a z tohoto důvodu nelze blíže konkretizovat způsob
a formu prokazování ‚trvalosti vztahů‘.“ Přestože cizinecký zákon obsahuje v §15a odst. 3 písm. b)
i druhou podmínku – „život ve společné domácnosti“ – není tento dodatečný požadavek
s ohledem na citované rozhodnutí Soudního dvora v rozporu se směrnicí.
[42] Nejvyšší správní soud před vypořádáním jednotlivých námitek podotýká, že podle zásady
jednotnosti správního řízení představuje řízení před správním orgánem prvního stupně
a odvolacím správním orgánem jeden celek. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
je tak nutné posuzovat v kontextu rozhodnutí odvolacího správního orgánu, který mohl
celou řadu vad zhojit (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2013,
č. j. 6 Ads 134/2012 - 47). Výtky stěžovatele proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
tak mohou být vyvráceny právě obsahem rozhodnutí žalovaného, kde mohly být vypořádány.
[43] Předmětem sporu je posouzení otázky, zda městský soud a žalovaný správně zhodnotili
zjištěný skutkový stav s ohledem ve vztahu k posouzení, zda byla splněna první podmínka
v §15a odst. 3 písm. b) cizineckého zákona – existenci trvalého vztahu obdobného vztahu
rodinnému s občanem Evropské unie (dále též „kvalifikovaný partnerský vztah“).
[44] Nejvyšší správní soud prvně předestírá s ohledem na výše citovanou judikaturu,
že se zatím nezabýval podrobněji výkladem pojmu „trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému“
v kontextu vztahu druha a družky. Pouze z již citovaného rozsudku zdejšího soudu
č. 2094/2010 Sb. NSS vyplývá, že „[v]ztah obdobný vztahu rodinnému musí být však definován tak úzce,
jak je definován vztah rodinný, musí se proto jednat o vztahy analogické vztahům mezi rodinnými příslušníky,
tak jak je zákon v souladu se Směrnicí vymezuje“. Při aplikaci tohoto neurčitého právního pojmu
je třeba vždy zkoumat konkrétní okolnosti každého případu a není možné konstruovat jednotnou
šablonu, kterou by bylo možné aplikovat na každý případ tvrzení o cizinci, který
má být považován za rodinného příslušníka občana EU. Lze však konstatovat, že tento pojem
zahrnuje v sobě dvě dílčí kritéria, která musí být u posuzovaného vztahu současně existovat,
aby byla naplněna první podmínka složené skutkové podstaty v §15a odst. 3 písm. b) cizineckého
zákona. Prvním kritériem je kvantitativní stránka vztahu, v rámci níž je hodnocena jeho trvalost,
a druhým kritériem je kvalitativní stránka vztahu, u které se hodnotí, zda je posuzovaný vztah
obdobný vztahu rodinnému. Kvantitativní i kvalitativní stránka spolu úzce souvisejí a nelze
je striktně oddělovat.
[45] Trvalost partnerského vztahu je přirozeně možné dovodit především ze samotné délky
vztahu, z předpokládatelného budoucího vývoje vztahu a vůle partnerů ve vztahu setrvat.
Významným vodítkem pro její posouzení mohou být informace, kdy vztah vznikl, za jaké situace,
jak dlouho již vztah trvá, jak se v průběhu času vyvíjel a jaké významné okolnosti jej provázely.
Stejně tak důležité je ale posouzení, zda partneři plánují společnou budoucnost, přemýšlejí
již o konkrétním budoucím uspořádání vzájemných poměrů a znají i individuální plány svého
partnera. Jinými slovy, kvantitativní stránka vztahu pro účely §15a odst. 3 písm. b) cizineckého
zákona je zpravidla naplněna tehdy, pokud lze u posuzovaného vztahu již mluvit o určité
společné minulosti a zároveň vše nasvědčuje tomu, že vztah bude i v budoucnosti nadále
pokračovat. Při posuzování trvalosti partnerského vztahu má ovšem primární význam samotné
plynutí času, které svědčí ve prospěch trvalosti vztahu, pokud pouto mezi partnery dosahuje stále
dostatečné intenzity. Je třeba upozornit na to, že samotnému pojmu společné domácnosti
je inherentní určitá „trvalost“ takového soužití (viz Eliáš, K.: Domácnost, in: Ad notam,
č. 3/2007, str. 70). Pokud vykládané ustanovení §15a odst. 3 písm. b) cizineckého zákona
přidává k této základní „trvalosti“ obsažené v pojmu společná domácnost požadavek trvalosti
vztahu mezi cizincem a občanem EU, pak tomu nelze rozumět jinak, než že se jedná o požadavek
určité kvalifikované trvalosti.
[46] V této souvislosti lze zohlednit i délku soužití, kterou u nesezdaných párů pro přiznání
právní relevance vyžadují jiné předpisy. Zatímco u manželství a registrovaného partnerství
je závažnost a trvalost vztahu (byť nikoli nerozlučitelnost) dána již právním úkonem, kterým
snoubenci do takového stavu po zralé úvaze a s vědomím všech následků vstupují, neformálnímu
soužití, v němž partneři buď nechtějí nebo pro různé překážky nemohou takovýmto úkonem
osvědčit jeho trvalost, právo zpravidla přiznává určité účinky až poté, co se jeho kvalita potvrdí
určitým časovým trváním tj. právě prostřednictvím onoho kvantitativního prvku. Občanský
zákoník (č. 89/2012 Sb.) tak druhovi, který žil ve společné domácnosti se zůstavitelkou po dobu
jednoho roku před smrtí, dává postavení dědice ve druhé, resp. třetí třídě zákonné posloupnosti
(§1636). Pro přiznání práva zastupovat druha v případě duševní poruchy vyžaduje občanský
zákoník již soužití ve společné domácnosti po dobu tří let (§49 odst. 1). Zákon o daních z příjmů
(č. 586/1992 Sb.) vyžaduje pro osvobození daru, resp. jiného majetkového zvýhodnění, od daně
soužití ve společné domácnosti po dobu jednoho roku před nabytím daru [§4a písm. m) bod 2,
§10 odst. 3 písm. c) bod 2].
[47] Vedle těchto příkladem uvedených skutečností, které se vztahují k posouzení samotného
partnerského vztahu, je nutné ale zohlednit i další významné okolnosti, které mohou mít význam
jak pro hodnocení trvalosti a hloubky tvrzeného vztahu, tak pro samotné řízení, kvůli kterému
je partnerský vztah hodnocen. Bude se jednat například o zjištění, zda přiznání statusu cizinci
dle §15a odst. 3 písm. b) cizineckého zákona nebrání určitá významná překážka, zda partnerský
vztah nevznikl účelově v určité fázi řízení, jak se o něm správní orgán dozvěděl či jak dlouho
řízení trvá. Okolností, kterou lze při hodnocení trvalosti vztahu mezi cizincem a občanem EU
zohlednit, může být i to, zda osoby takto spolužijící mají jinou rodinu, jaké jsou důvody jejich
odloučení od původního manžela a rodiny a jaký je vztah s těmito blízkými.
[48] Nevyšší správní soud se při hodnocení skutkových okolností rozhodovaného případu
ztotožnil se závěry městského soudu vyjádřenými v napadeném rozsudku. Bylo sice zjištěno,
že v době od 1. 2. 2014 do začátku července (výpověď stěžovatele a paní M. Š.), respektive patrně
ještě do listopadu 2014 (výpověď pana S. J.) spolu stěžovatel a paní Š. bydleli a jejich vztah by
patrně bylo možno charakterizovat jako vztah druha a družky (sdíleli určité společné zájmy, trávili
spolu volný čas, znali informace o osobě druha). Jejich soužití bylo možno charakterizovat i jako
společnou domácnost, neboť spolu skutečně sdíleli obydlí a určitým způsobem se společně
podíleli na výdajích (byť z výpovědí vyplynulo, že náklady na bydlení hradí výlučně pan J., třetí
osoba sdílející rovněž společný byt se stěžovatelem). Paní Š. ve své výpovědi uvedla, že vyhoštění
stěžovatele by ji zasáhlo citově. Paní Š. vypověděla, že by byla ráda, kdyby se mohla za stěžovatele
vdát a mít s ním rodinu, nicméně jí bylo známo, že stěžovatel má v Kosovu rodinu, není
rozvedený, a podobné úvahy považovala tedy za bezpředmětné. Bylo jí rovněž známo, že
stěžovatel nemá v ČR povolení k pobytu a že je možné, že bude muset území České republiky
opustit a nebude se moci vrátit. Vypověděla, že albánsky neumí a za stěžovatelem by se do jeho
země nestěhovala. O pokračování tohoto soužití a vztahu po 14. 11. 2014 chybí ve spisu jakékoli
doklady (Nejvyšší správní soud k tomu podotýká, že z fotografií předložených stěžovatelem
v jeho podání ze dne 30. 12. 2014, na nichž je zachycen stěžovatel zřejmě s paní Š. v různých
situacích, nelze takové zjištění dovozovat). Jak bylo výše uvedeno, důkazní břemeno ohledně
splnění podmínky uvedené v §15a odst. 3 písm. b) cizineckého zákona spočívá na cizinci
(stěžovateli). Za prokázanou lze tedy považovat dobu trvání společné domácnosti a případně i
vztahu mezi stěžovatelem a paní Š. v délce necelých deseti měsíců. Plány společné budoucnosti se
dle výpovědí obou druhů jeví zcela nekonkrétně, respektive nereálně.
[49] Jak správně uvedl městský soud, je třeba zohlednit i to, že stěžovatel má manželku
a tři malé děti (nejmladší syn je narozen 10. 5. 2013), přičemž stěžovatel přijatelným způsobem
nevysvětlil, proč již necítí závazky k této své rodině, respektive jak by jeho rodinné poměry měly
být vyřešeny. Stěžovatel sice na jednu stranu sdělil, že by se chtěl rozvést a mít rodinu s paní Š.,
na druhou stranu uvedl, že to není možné. Slečna Š. pak v rámci své výpovědi uvedla, že
stěžovatel posílá peníze své rodině do Kosova. Jakkoli není možné vyloučit trvalý rozvrat
manželství stěžovatele a možnost ještě za existence manželství navázat trvalý vztah druhovský
s jinou ženou, tvrzení stěžovatele o kvalitativním a kvantitativním prvku jeho vztahu s paní Š. je
podstatně relativizováno tím, že důvody a okolnosti případného rozchodu stěžovatele s jeho
manželkou nebyly stěžovatelem ani předestřeny, natož prokázány.
[50] Nejvyšší správní soud rovněž nepominul skutečnost, že stěžovatel s paní Š. (a panem J.)
začali společně bydlet až poté, co městský soud předchozím rozsudkem v této věci ze dne 12. 12.
2013, č. j. 4 A 66/2013 - 35, zrušil předchozí rozhodnutí žalovaného pro nepřezkoumatelnost
(žalovaný se v rozhodnutí opomenul vyjádřit k otázce možného zásahu vyhoštění stěžovatele do
jeho rodinného a soukromého života ve smyslu §174a cizineckého zákona) a žalovaný následně
rozhodnutím ze dne 30. 1. 2014 zrušil předchozí rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a
věc mu vrátil k dalšímu řízení s pokynem, aby zkoumal tuto otázku mj. při zohlednění
společenských a kulturních vazeb, které stěžovatel navázal na území ČR. Toto rozhodnutí
žalovaného nabylo právní moci 31. 1. 2014, tj. stěžovatel zahájil soužití s paní Š. v bezprostřední
reakci na doručení posledně uvedeného rozhodnutí žalovaného.
[51] Lze souhlasit s názorem stěžovatele, že řízení před správním orgánem prvního stupně
po zrušení prvního rozhodnutí o vyhoštění stěžovatele (30. 1. 2014) do vydání nového
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (12. 2. 2015) trvalo neúměrně dlouho, což nemůže
být stěžovateli na újmu. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že jakkoli nelze délku řízení přičítat
v k tíži stěžovateli, nelze ovšem ani dovozovat, že v důsledku průtahů v řízení před správními
orgány by byla zhojena protiprávnost pobytu stěžovatele na území ČR. Nelze samozřejmě
vyloučit možnost, že by až v průběhu řízení o vyhoštění nastala skutečnost zakládající postavení
cizince jakožto rodinného příslušníka občana EU, v nyní posuzovaném případě však taková
skutečnost nebyla zjištěna.
[52] Lze tedy konstatovat, že stěžovatel sice žil ve společné domácnosti s občanem EU, nikoli
však v trvalém vztahu obdobném vztahu rodinnému.
[53] Stěžovatel v rámci kasačních námitek zároveň napadal i závěry správního orgánu prvního
stupně, který ve svém rozhodnutí zmínil trestný čin bigamie a dovodil nevěrohodnost vzniklého
vztahu mezi stěžovatelem a jeho přítelkyní. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že k uvedené
závěry korigoval již žalovaný v napadeném rozhodnutí, a proto předmětem přezkumu i v řízení
před městským soudem i v řízení o kasační stížnosti byly pouze důvody uvedené v rozhodnutí
žalovaného, pro které nepřiznal stěžovateli statusu dle §15a odst. 3 písm. b) cizineckého zákona.
III. c)
Neprovedení důkazu spisem
[54] Stěžovatel dále brojí proti tomu, jakým způsobem se městský soud zabýval námitkou,
že správní orgán se nevypořádal s návrhem na provedení důkazu spisem vedeným u Ministerstva
vnitra. Uvedený spis totiž obsahoval detailnější výpovědi stěžovatele i paní Š. a další důkazy, které
mohly být pro řízení o správním vyhoštění významné.
[55] Podle §52 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád „[ú]častníci jsou povinni označit důkazy
na podporu svých tvrzení. Správní orgán není návrhy účastníků vázán, vždy však provede důkazy, které jsou
potřebné ke zjištění stavu věci“.
[56] Ačkoli je možné za důkazní prostředky využít i podklady, které správce daně získá
od jiných orgánů veřejné moci (srovnej §51 odst. 1 věta první správního řádu), přirozeně
je výhodnější, pokud provádí dokazování sám. Smyslem přímého provádění důkazů
je to, že správní orgán je schopen se, oproti statickému hodnocení protokolu, při výslechu
dotázat na skutečnosti, které jsou pro daný případ potřebné, a spontánně reagovat na obsah
výpovědi rozšiřujícími otázkami. Zároveň bezprostřední výslech umožňuje správnímu orgánu
si udělat úsudek i o vyslýchané osobě.
[57] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nebylo nutné provést důkaz správním spisem
Ministerstva vnitra. Stěžovatel chtěl tímto spisem doplnit výpověď svoji a paní Š. Správní orgán
prvního stupně přitom vyslechl stěžovatele (bod 26) i paní Š. (bod 27) a oba podepsali protokoly
a nežádali žádných změn ani doplnění. Zároveň byl výslechu v obou případech přítomen
zástupce účastníků řízení, který mohl pokládat doplňující otázky. Pokud stěžovatel dále odkazuje
na další blíže nespecifikované důkazy, které měly být obsaženy ve správním spisu Ministerstva
vnitra, není to možné považovat za návrh na doplnění důkazu dle §36 odst. 1 správního řádu,
kterým se měly správní orgány zabývat. V prvním případě byl proto navržený důkaz spisem
vzhledem k již provedeným důkazům nadbytečný, ve druhém případě nebylo jasné, jaké další
relevantní důkazy měl uvedený správní spis obsahovat. Stěžovatel přitom měl možnost se
seznámit s podklady pro rozhodnutí a navrhovat konkrétní důkazy (bod 22), což také učinil (bod
23).
[58] Stěžovatel v námitce opět pomíjí skutečnost, že správní řízení podléhá přezkumu jako
celek (srovnej bod 42) a určitá dílčí pochybení správního orgánu prvního stupně může běžně
korigovat odvolací správní orgán. Pokud tedy stěžovatel v žalobě napadal závěr správního orgánu
prvního stupně, proč neprovedl uvedeným spisem dokazování, ačkoli jeho připomínky vypořádal
žalovaný, nemohla být taková žalobní námitka přirozeně úspěšná.
[59] Kasační námitka proto není důvodná.
IV.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[60] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedených úvah shledal kasační stížnost
nedůvodnou a podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. ji zamítl.
[61] Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a proto nemá vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovanému pak uplatnitelné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. září 2015
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu