ECLI:CZ:NSS:2016:10.AFS.267.2015:39
sp. zn. 10 Afs 267/2015 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna,
soudkyně Daniely Zemanové a soudce Miloslava Výborného v právní věci žalobce: Ing. K. B.,
zast. JUDr. Janou Suchou, advokátkou se sídlem Záhřebská 33, Praha 2, proti žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutí
Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 21. 10. 2011, čj. 12524/11-1500-105418,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2015,
čj. 10 Af 75/2011-46,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2015, čj. 10 Af 75/2011-46,
se ruší.
II. Žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 21. 10. 2011,
čj. 12524/11-1500-105418, se od m ít á .
III. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] V rámci mezinárodní pomoci při vymáhání finančních pohledávek dne 10. 3. 2009
daňová správa Švédska (dožadující orgán) požádala Ministerstvo financí (dožádaný
orgán) o vymáhání daňových nedoplatků žalobce na komunální a státní dani ve výši
1 534 708 švédských korun (SEK). Ministerstvo financí podle §2 odst. 4 zákona č. 191/2004 Sb.,
o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek, pověřilo provedením
úkonů při uskutečňování dožádané mezinárodní pomoci při vymáhání této pohledávky Finanční
úřad pro Prahu 1 (dále jen „správce daně“).
[2] Výzvou ze dne 15. 7. 2009 správce daně vyzval žalobce k zaplacení nedoplatku
na dani ve výši 3 659 389 Kč v náhradní lhůtě. Dne 23. 7. 2009 žalobce správci daně sdělil,
že daňový nedoplatek plánuje urychleně zaplatit přímo u daňové správy Švédska. Dne 17. 8. 2009
dožadující orgán sdělil českému správci daně, že vymáhaný dluh na dani byl v důsledku platby
od žalobce snížen na částku 1 459 162 SEK. K dotazu správce daně pak ještě dne 24. 8. 2009
dodal, že v letech 2001 až 2004 žalobci vznikl celkový dluh na dani ve výši 3 151 988 SEK.
Přitom jen ta část tohoto dluhu, která spadá do působnosti směrnice Rady č. 2008/55/ES,
o vzájemné pomoci při vymáhání pohledávek vyplývajících z některých dávek, cel, daní a jiných
opatření, mohla být odeslána do České republiky k vymáhání. Jelikož byla částka 1 534 708 SEK,
kterou žalobce uhradil ve Švédsku, započítaná jako platba části daní, jež nejsou vymáhané
v České republice, dožadující orgán požádal správce daně o pokračování ve vymáhání zbývající
částky nezaplacených daní.
[3] Dne 23. 2. 2011 žalobce v rámci ústního jednání se správcem daně předložil
žádost o zastavení řízení ve věci vymáhání daňového nedoplatku na základě výzvy ze dne
15. 7. 2009. Tvrdil, že dluh na dani již zaplatil, a proto správce daně nemůže ve vymáhání
pokračovat. Rozhodnutím ze dne 24. 3. 2011 správce daně řízení o této žádosti zastavil
dle §106 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu. K odvolání žalobce pak žalovaný
v záhlaví specifikovaným rozhodnutím změnil výrokovou část rozhodnutí správce daně,
a to tak, že blíže specifikoval ustanovení, na základě něhož se řízení o žádosti zastavuje
[§106 odst. 1 písm. b) daňového řádu]. Žalobce se bránil žalobou, kterou městský soud v záhlaví
označeným rozsudkem zamítl.
II. Stručné shrnutí kasační stížnosti, vyjádření žalovaného a repliky stěžovatele
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu ve smyslu
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. kasační stížnost. Domnívá se, že nedoplatek na dani,
který je správcem daně vymáhán, ve smyslu §175 odst. 1 daňového řádu neexistuje.
Pokud daňová správa Švédska použila prostředky, které jí stěžovatel poukázal na základě výzvy
českého správce daně, jiným způsobem, než bylo ve výzvě uvedeno a než bylo stěžovatelem
jednoznačně zamýšleno, nemůže takový postup jít k tíži stěžovatele. Dožadující orgán potvrdil,
že částku, kterou v České republice vymáhá, obdržel přímo od stěžovatele. Český správce daně
tedy nemohl pokračovat ve vymáhání dluhu jen na základě zprávy dožadujícího orgánu,
že platba byla započtena na jiný dluh stěžovatele a že dožadující orgán navrhuje pokračovat
ve vymáhání. Pokud je prokázáno, že stěžovatel na základě výzvy správce daně mezinárodně
vymáhaný dluh na dani skutečně zaplatil, správce daně je oprávněn zcela svrchovaně rozhodnout
o zastavení vymáhání této povinnosti po stěžovateli, a to i přesto, že dožadující orgán nesdělil
dle §6 odst. 8 zákona č. 191/2004 Sb., že důvody pro vymáhání pohledávky pominuly.
[5] Stěžovatel musí mít právo bránit se proti vymáhání pohledávky v ČR, a to tak, že navrhne
zastavení vymáhání. Tím, že správce daně, žalovaný a také městský soud posoudili žádost
o zastavení vymáhání daňového dluhu jako zjevně nepřípustné podání, stěžovateli zamezili,
aby se bránil proti postupu správce daně. Upřeli mu práva, která mu jako povinnému náleží.
Stěžovatel je tak zcela odkázán na činnost dožadujícího orgánu. Přitom hypotetizuje,
že i kdyby nedoplatek na dani opět uhradil, není jisté, zda by daňová správa Švédska zaplacenou
částku znovu nepoužila na úhradu jiných dluhů na dani a českému správci daně by znovu
opomněla oznámit, že pohledávka již ve smyslu §6 odst. 8 zákona č. 191/2004 Sb. byla uhrazena.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti upozornil, že většina věcných námitek
stěžovatele se míjí s předmětem soudního přezkumu, neboť městský soud se ve smyslu závěrů
rozsudku NSS čj. 3 Afs 17/2003-52 mohl zabývat pouze otázkou, zda v tomto případě byly dány
důvody pro zastavení řízení, či nikoliv.
[7] Stěžovatel pak v replice doplnil, že otázka nepřípustnosti jeho žádosti o zastavení
vymáhání dluhu není vůbec jednoznačná. Poukazuje na to, že správce daně, žalovaný i městský
soud použili k odůvodnění nepřípustnosti jeho žádosti rozličné ustanovení daňového řádu,
či zákona č. 191/2004 Sb. Městský soud prý pochybil, pokud konstatoval, že v zákoně
o mezinárodní pomoci není zákonná opora pro podání žádosti o zastavení vymáhání ve stádiu
řízení mezi výzvou k zaplacení pohledávky a vydáním exekučního příkazu. Dle §2 odst. 7 zákona
č. 191/2004 Sb. správce daně při uskutečňování mezinárodní pomoci postupuje podle daňového
řádu, a proto je při vymáhání povinen posoudit, zda v dané fázi vymáhání mezinárodní
pohledávky jsou dány podmínky vymáhání – tím pádem také zjišťuje, zda existuje nedoplatek
na dani. Stěžovateli se tedy jeví jako nepřijatelné, že by správce daně neměl pravomoc o žádosti
dlužníka o zastavení vymáhání rozhodnout.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[8] Při posuzování kasační stížnosti Nejvyšší správní soud hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti,
byla podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil v mezích
jejího rozsahu a uplatněných důvodů; shledal přitom, že napadený rozsudek trpí vadami,
k nimž je Nejvyšší správní soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[9] V projednávaném případě městský soud posuzoval otázku, zda v řízení o žádosti
stěžovatele o zastavení vymáhání daňového dluhu byly důvody pro zastavení řízení
o žádosti pro její zjevnou nepřípustnost ve smyslu §106 odst. 1 písm. b) daňového řádu;
věcnými námitkami stěžovatele se s odkazem na rozsudek NSS ze dne 13. 4. 2004,
čj. 3 Afs 17/2003-52, č. 340/2004 Sb. NSS nezabýval. Přitom dospěl k závěru, že zákon
č. 191/2004 Sb. neupravuje možnost vyhovět žádosti daňového dlužníka o zastavení vymáhání
jeho pohledávky. Pro nedostatek pravomoci o takovém podání rozhodovat bylo nutné
stěžovatelovu žádost posoudit jako právně nepřípustnou (viz rozsudek NSS ze dne 6. 6. 2013,
čj. 1 Afs 29/2013-35, bod 30).
[10] Obecně nahlíženo, tyto závěry městského soudu lze považovat za správné.
Nicméně v nyní posuzované specifické situaci je třeba přihlédnout k ustálené judikatuře zdejšího
soudu ohledně soudního přezkumu opravných prostředků, jimiž dlužník usiluje o zvrácení
vymáhání jeho nedoplatku na dani. Ve světle závěrů níže vylíčené judikatury rozsudek městského
soudu neobstojí.
[11] Nejvyšší správní soud totiž již v celé řadě případů konstatoval, že správce daně
výzvou k zaplacení nedoplatku na daních v náhradní lhůtě (§73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků) toliko vyzývá daňový subjekt ke splnění povinnosti uhradit
daňový nedoplatek v náhradní lhůtě, protože splatnost daně nastala již dříve. Doručením výzvy
se adresátova práva či povinnosti nemění, tím méně zakládají. Výzva je pouze prvým úkonem
daňové exekuce, tedy procesním úkonem, jímž se upravuje vedení řízení. Není tak rozhodnutím
ve smyslu legislativní zkratky zakotvené v §65 s. ř. s. a nepodléhá přezkumu ve správním
soudnictví [viz např. rozsudky NSS ze dne 29. 1. 2004, čj. 2 Afs 28/2003, č. 187/2004 Sb. NSS;
ze dne 28. 6. 2006, čj. 1 Afs 149/2005; ze dne 24. 2. 2010, čj. 2 Afs 94/2009-62; či ze dne
21. 12. 2011, čj. 2 Afs 57/2011-56, věc DVO].
[12] Pokud se daňový subjekt zamýšlí bránit proti vymáhání daňového nedoplatku,
může podat žalobu proti rozhodnutí o námitkách proti exekučnímu příkazu, který na procesní
výzvu dle §73 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků navazuje. Exekučním příkazem
se totiž zahajuje samotná realizace vymáhání nedoplatku na dani. Rozhodnutí o námitkách
proti exekučnímu příkazu má povahu meritorního rozhodnutí o právech a povinnostech
a nemůže být ze soudního přezkumu vyloučeno (srov. přiměřeně rozsudek rozšířeného senátu
NSS ze dne 26. 10. 2005, čj. 2 Afs 81/2004-54, č. 791/2006 Sb. NSS; a také rozsudky NSS
ze dne 29. 1. 2009, čj. 5 Afs 42/2008-102; ze dne 28. 5. 2009, čj. 5 Afs 39/2009-24; či ze dne
30. 10. 2009, čj. 5 Afs 90/2009-90).
[13] V rozhodovací praxi byly navíc postupně od výše vymezeného pravidla odlišeny
specifické situace, v nichž soudy výzvu k zaplacení daňového nedoplatku přezkoumávají
(k případu, v němž výzva dle §73 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, byla prvním úkonem
správce daně deklarujícím daňovou povinnost, viz rozsudek NSS ze dne 31. 3. 2009,
čj. 7 Afs 24/2009-71). Ústavní soud také konstatoval, že výzva dle §73 odst. 1 je rozhodnutím
dle §65 s. ř. s., i pokud je vydaná vůči ručiteli [např. nález ÚS ze dne 12. 10. 2000, sp. zn. III. ÚS
595/99 (N 148/20 SbNU 57)] nebo vůči právnímu nástupci dlužníka [srov. nález ÚS ze dne
21. 12. 2006, sp. zn. I. ÚS 78/05 (N 232/43 SbNU 619)].
[14] Projednávaný případ ovšem pod žádnou z právě jmenovaných výjimek nespadá.
[15] Dne 15. 7. 2009 správce daně dle §73 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků vyzval
stěžovatele k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě. Stěžovatel dobrovolně uhradil
částku odpovídající výši jeho mezinárodně vymáhaného dluhu přímo ve Švédsku. Daňová správa
Švédska ale tuto částku použila na úhradu nedoplatku stěžovatele na daních, které nebyly v rámci
mezinárodní pomoci dle zákona č. 191/2004 Sb. vymáhané. Českého správce daně požádala
o pokračování ve vymáhání zbývajícího daňového dluhu. Stěžovatel se proti tomuto postupu
bránil, a to jednak námitkami proti obsahu protokolu ze dne 13. 4. 2010, jednak dne 23. 2. 2011
požádal o zastavení řízení ve věci vymáhání daňového nedoplatku, neboť nedoplatek již zaplatil.
[16] Co se týče žaloby proti rozhodnutí o námitkách proti obsahu protokolu ze dne
13. 4. 2010, zdejší soud již v rozsudku ze dne 20. 11. 2014, čj. 4 As 187/2014-36,
stěžovateli sdělil, že rozhodnutí o námitkách proti úkonu správce daně (jakožto dožádaného
orgánu podle §2 zákona č. 191/2004 Sb.) spočívajícímu v sepsání protokolu o jednání
s dlužníkem, při němž bylo dlužníkovi toliko tlumočeno stanovisko cizozemského
dožadujícího orgánu o existenci vymáhané pohledávky, nepodléhá soudnímu přezkumu.
Rozhodnutí o námitkách dle §52 zákona o správě daní a poplatků totiž není opatřením
k vymáhání dluhu ve smyslu čl. 12 odst. 3 směrnice Rady č. 2008/55/ES; nezasahuje do práv
stěžovatele, a tedy není ani rozhodnutím dle §65 odst. 1 s. ř. s.
[17] V nyní posuzované věci pak stěžovatel podal žádost o zastavení vymáhání
daňového nedoplatku s odůvodněním, že dluh již ve Švédsku uhradil. Dle městského soudu
však k věcnému projednání takové žádosti a zejména k jejímu vyhovění žalovaný neměl
pravomoc, neboť dle §6 odst. 8 zákona č. 191/2004 Sb. může řízení zastavit, pouze pokud
je ministerstvo jakožto dožádaný orgán příslušným orgánem jiného státu informováno o tom, že důvody
pro vymáhání pohledávky pominuly nebo že pohledávku nelze vymáhat z jiného důvodu.
[18] Nejvyšší správní soud má za to, že oba způsoby stěžovatelovy obrany proti postupům
při vymáhání daňového nedoplatku ve své podstatě shodně směřovaly proti výzvě k zaplacení
nedoplatku v náhradní lhůtě, a to navzdory tomu, že stěžovatel pokaždé brojil proti jinému
úkonu správce daně. Podobně jako v případě rozhodnutí o námitkách proti obsahu protokolu
(viz bod [16] shora), ani rozhodnutí o žádosti o zastavení vymáhání dluhu v České republice nelze
považovat za opatření k vymáhání pohledávky přijaté v dožádaném členském státě ve smyslu čl. 12
odst. 3 směrnice Rady č. 2008/55/ES. Rozhodnutím o zjevné nepřípustnosti takovéto žádosti
stěžovatele nebylo a ani nemohlo ve smyslu této směrnice, ani daňového řádu být nijak zasaženo
do práv stěžovatele. Ostatně zákon č. 191/2004 Sb. nezakládá daňovému dlužníku právo bránit
se proti vymáhání daňového dluhu u správce daně dožádaného státu prostřednictvím žádosti
o zastavení vymáhání daňového nedoplatku; nezakládá ani pravomoc správce daně o takovéto
žádosti věcně rozhodnout. V §2 odst. 7 tento zákon spíše odkazuje na použití obecného
procesního postupu obsaženého v zákoně upravujícím správu daní, který správci daně
v době před zahájením daňové exekuce vůči dlužníku stejnou ani obdobnou pravomoc nedává
(§175 a §176 daňového řádu).
[19] Žádostí o zastavení vymáhání dluhu na daních ze dne 23. 2. 2011 se tedy stěžovatel
ve skutečnosti domáhal ochrany proti výzvě k zaplacení nedoplatku na dani, tj. napadl prvotní
a předběžnou fázi vymáhání dluhu, která měla formálně předcházet samotné daňové exekuci.
1
Již jen ze zákonného pojmu splatný daňový nedoplatek je však patrné, že v rámci fáze vymáhacího
řízení zahájené výzvou dle §73 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků se pouze deklaruje
povinnost v náhradní lhůtě zaplatit nedoplatek na dani, který byl daňového subjektu již jiným
předcházejícím rozhodnutím vyměřen a předepsán. Tato výzva je proto jen procesním úkonem
upravujícím vedení řízení. I dle výše vylíčených závěrů zdejšího soudu žalobu proti výzvě
k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě nelze věcně projednat, neboť výzva není
rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s. (viz bod [11] shora). Jelikož v této věci správce daně
do podání žádosti o zastavení vymáhání dluhu nevydal exekuční příkaz dle §178 odst. 1
daňového řádu, který je ve smyslu výše cit. judikatury (viz bod [12] shora) prvním soudně
přezkoumatelným rozhodnutím ve věcech vymáhání daňového dluhu a ani neuplatnil
daňovým řádem nově zavedené způsoby vymáhání daňového dluhu (tj. vymáhání nedoplatku
prostřednictvím soudního exekutora; vymáhání v insolvenčním řízení; či přihlášení nedoplatku
do veřejné dražby), městský soud měl stěžovatelovu žalobu odmítnout. Žalobou napadené
rozhodnutí totiž není rozhodnutím v materiálním smyslu slova, neboť nijak nezakládá,
nemění a ani neurčuje práva a povinnosti stěžovatele (§65 s. ř. s.).
[20] Na závěru o tom, že rozhodnutí správce daně o žádosti stěžovatele o zastavení vymáhání
dluhu není soudně přezkoumatelné, nic nemění ani skutečnost, že judikatura zdejšího soudu
obecně připouští soudní přezkum rozhodnutí správce daně o zjevně nepřípustných podáních
[viz rozsudky NSS 21. 3. 2007, čj. 1 Afs 42/2006-53; ze dne 29. 10. 2009, čj. 1 Afs 79/2009-133,
č. 2647/2012 Sb. NSS, věc Paradise Casino Admiral; již cit. rozsudek čj. 1 Afs 29/2013-35;
nebo také ze dne 21. 5. 2015, čj. 9 Afs 303/2014-33, věc HAMRENERGY; ve vztahu
k nepřípustnosti podání dle §66 odst. 1 písm. b) správního řádu pak srov. např. rozsudek NSS
ze dne 7. 5.2008, čj. 2 As 74/2007-55, č. 1633/2008 Sb. NSS; či ze dne 31. 7. 2013,
čj. 2 As 42/2013-51]. Důvodem pro odlišení tohoto případu od právě citovaných rozhodnutí
je právě to, že v nyní projednávané věci stěžovatel brojil proti předběžnému úkonu,
kterým správce daně upravil vedení řízení, a do práv a povinností stěžovatele nijak nezasáhl.
[21] V souvislosti s vymáháním daňového nedoplatku se stěžovateli náležité ochrany práv
dostane, neboť v souladu s výše citovanou judikaturou může podat žalobu proti rozhodnutí,
kterým správce daně u stěžovatele skutečně začne s realizací vymáhání nedoplatku na daních
1
Tato výzva byla přitom vydaná dle §73 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků. Stěžovatel ale proti této výzvě
brojil až za účinnosti daňového řádu, který se ve smyslu §264 odst. 1 daňového řádu na posouzení sporné situace
vztahoval.
způsobem stanoveným v §178 a násl. daňového řádu. Stěžovatel by v této žalobě mohl
zpochybnit zejména vhodnost a proporcionalitu způsobu a rozsahu provedení exekuce,
či vykonatelnost exekučního titulu zaslaného daňovou správou Švédska Ministerstvu
financí jakožto dožádanému orgánu (k tomu viz již cit. rozsudek rozšířeného senátu NSS
čj. 2 Afs 81/2004-54). Proto odmítnutí žaloby proti napadenému rozhodnutí nelze považovat
ani za odepření přístupu k spravedlnosti ve smyslu č. 36 Listiny základních práv a svobod.
[22] Z výše uvedených důvodů se Nejvyšší správní soud podrobněji nezabýval konkrétními
námitkami, které stěžovatel vznesl v kasační stížnosti. Tyto výtky nemohly na posouzení kasační
stížnosti nic změnit.
[23] Nad rámec nezbytně nutného zdejší soud podotýká, že vymáháním nedoplatku na daních
po stěžovateli správce daně v rámci mezinárodní pomoci při vymáhání daňových pohledávek
pouze realizoval vůli daňové správy Švédska (žádost o mezinárodní pomoc při vymáhání ze dne
10. 3. 2009, sdělení ze dne 24. 8. 2009). Zastavením řízení o žádosti ze dne 23. 2. 2011 správce
daně stěžovateli fakticky sdělil, že nemá pravomoc zastavit proces předběžného vymáhání
jeho dluhu (k tomu srov. také čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR; čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod; a také §5 odst. 2 daňového řádu).
[24] V této souvislosti je možné poukázat na to, že vedle zákona č. 191/2004 Sb.,
který o opravných prostředcích dlužníka ve vymáhacím řízení mlčí, je obecná úprava
pravomoci příslušných orgánů dožadujícího a dožádaného státu projednat opravné prostředky
proti vymáhání nedoplatku na dani zakotvena v čl. 12 směrnice Rady č. 2008/55/ES. Dle čl. 12
odst. 1 směrnice [n]apadne-li dotyčná osoba v řízení o vymáhání pohledávky pohledávku nebo doklad
o vymahatelnosti vydaný v členském státě, ve kterém má sídlo dožadující orgán, podá žalobu k příslušnému
orgánu členského státu, ve kterém má sídlo dožadující orgán, v souladu s právními předpisy platnými
v tomto státě. Tento úkon oznámí dožadující orgán dožádanému orgánu. Dožádanému orgánu jej může
oznámit rovněž dotyčná osoba. Dle odst. 3 téhož ustanovení pak platí, že pokud jsou napadena opatření
k vymáhání pohledávky přijatá v členském státě, ve kterém má sídlo dožádaný orgán, bude žaloba podána
k příslušnému orgánu tohoto členského státu v souladu s jeho právními předpisy.
2
[25] S ohledem na tato ustanovení směrnic lze usoudit, že stěžovatel se proti vymáhání
dluhu českým správcem daně mohl bránit u příslušného orgánu ve Švédsku (čl. 12 odst. 1
směrnice Rady č. 2008/55/ES). Právě daňová správa Švédska požádala českého správce daně
o pokračování ve vymáhání dluhu. Po podání opravných prostředků ve Švédsku by tamní
daňová správa nebo stěžovatel museli českému správci daně tuto skutečnost oznámit a český
správce by musel v souladu s čl. 12 odst. 2 směrnice přerušit řízení o vymáhání pohledávky
až do rozhodnutí příslušného orgánu v této věci [srov. také čl. 7 odst. 2 písm a) též směrnice].
Tímto postupem by stěžovatel dosáhl alespoň na přerušení řízení o vymáhání daňového
nedoplatku, s jehož realizací správce daně zatím nezačal.
IV. Závěr a náklady řízení
[26] Městský soud žalobu zamítl, ovšem za situace, v níž žaloba směřovala proti úkonu,
který rozhodnutím správního orgánu není. Městský soud měl proto žalobu odmítnout podle §46
odst. 1 písm. d) ve spojení s §70 písm. a) s. ř. s. jako nepřípustnou. Podle §110 odst. 1 s. ř. s.
jestliže již v řízení před městským soudem byly důvody mj. pro odmítnutí návrhu,
rozhodne o tom současně se zrušením rozhodnutí městského soudu Nejvyšší správní soud.
2
Tato koncepce rozdělení pravomoci orgánů dožadujícího a dožádaného státu přitom byla převzata i do čl. 16
novější směrnice Rady č. 2010/24/EU, o vzájemné pomoci při vymáhání pohledávek vyplývajících z daní, poplatků,
cel a jiných opatření (lhůta k transpozici směrnice uplynula 31. 12. 2011).
Zdejší soud proto podle §110 odst. 1 věta za středníkem s. ř. s. rozsudek městského soudu zrušil
a žalobu sám odmítl.
[27] Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z §60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li žaloba odmítnuta.
Protože soud rozhodl současně se zrušením rozsudku městského soudu i o odmítnutí žaloby,
rozhodl rovněž o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí městského soudu
(§110 odst. 2 s. ř. s. věta druhá). Z tohoto důvodu nemají ani stěžovatel, ani žalovaný právo
na náhradu nákladů řízení před městským soudem a zdejším soudem.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. března 2016
Zdeněk Kühn
předseda senátu