ECLI:CZ:NSS:2016:2.ADS.157.2016:45
sp. zn. 2 Ads 157/2016 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: T. N., zastoupená
JUDr. Matoušem Jírou, advokátem, se sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí
žalované ze dne 29. 4. 2014, č. j. X, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 27. 5. 2016, č. j. 1 Ad 26/2014 – 36,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2016, č. j. 1 Ad 26/2014 – 36,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 29. 4. 2014,
č. j. X, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 4719 Kč
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce JUDr. Matouše Jíry,
advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně je ruskou občankou, narozenou dne X. V záhlaví označeným rozhodnutím
žalovaná zamítla námitky žalobkyně proti rozhodnutí žalované ze dne 26. 8. 2013, č. j. X (dále jen
„prvostupňové rozhodnutí“), jímž byl žalobkyni k datu získání trvalého pobytu na území České
republiky, tj. 30. 11. 2006, přiznán starobní důchod ve výši 7580 Kč měsíčně. Prvostupňovým
rozhodnutím žalovaná reagovala na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2013,
č. j. 2 Ad 64/2011 – 43 (dále jen „městský soud“), kterým bylo její předchozí rozhodnutí ze dne
24. 6. 2011, č. j. X, zrušeno.
[2] Žalobkyně podala proti napadenému rozhodnutí žalobu, kterou Městský soud v Praze
v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) zamítl. Městský soud došel
k závěru, že na žalobkyni dopadá čl. 5 odst. 2 Dohody mezi Československou republikou
a Svazem sovětských republik o sociálním zabezpečení (publikované pod č. 116/1960 Sb.,
dále jen „Dohoda“). Žalovaná při výpočtu důchodu žalobkyně dosadila do ruské doby pojištění
v jednotlivých kalendářních letech rozhodného období vyměřovací základy, které vypočítala
v souladu s čl. 5 odst. 2 Dohody z průměrného hrubého měsíčního výdělku vedoucího malého
stavebního podniku, tj. z částky 50 460 Kč. Tento výdělek je dle městského soudu považován
za vyměřovací základ dle §16 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění
pozdějších předpisů, a v jednotlivých kalendářních letech je upraven s ohledem na délku doby
pojištění v Ruské federaci. Doba, po kterou žalobkyně pobírala starobní důchod v Ruské federaci,
byla vyhodnocena jako doba vyloučená dle §16 odst. 4 písm. b) zákona o důchodovém pojištění.
Žalobkyně od 10. 10. 2003 do 29. 11. 2006 vykonávala na území České republiky výdělečnou
činnost, proto žalovaná správně při výpočtu starobního důchodu přihlédla k reálným
vyměřovacím základům za roky 2003 – 2005, tedy k rozhodnému období do přiznání starobního
důchodu, nikoliv po tomto datu. Žalovaná dále v souladu s čl. 4 odst. 1 Dohody neuznala dobu
studia žalobkyně jako dobu pojištění, neboť tato doba nebyla potvrzena ruským orgánem
sociálního zabezpečení, který je jako jediný příslušný k potvrzení této doby pojištění. Žalovaná
není dle městského soudu oprávněna přehodnocovat podle českých právních předpisů podklady
získané od ruských orgánů.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Proti napadenému rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost,
kterou opírá o důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tj. nesprávné posouzení právní otázky
soudem; vada spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá oporu
ve spisech; nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku.
[4] Stěžovatelka předně namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Městský soud
pouze převzal vyjádření žalované (v čemž stěžovatelka spatřuje i porušení práva na spravedlivý
proces), napadený rozsudek obsahuje faktické chyby a odůvodnění je nejasné a vnitřně rozporné.
Městský soud nevypořádal všechny stěžovatelčiny námitky, naproti tomu však vypořádal námitky,
které stěžovatelka nevznesla, a bez jakéhokoli odůvodnění neprovedl navržené důkazy.
Napadenému rozhodnutí stěžovatelka vytýká, že se žalovaná nedostatečně vypořádala se všemi
podstatnými skutečnostmi a námitkami, své závěry nedostatečně odůvodnila (žádné z obou
rozhodnutí správních orgánů neobsahuje dostatek informací pro přezkoumání výpočtu
a kontrolu všech užitých hodnot a parametrů), nedostatečně zjistila skutkový stav věci
a nerespektovala závazný názor městského soudu uvedený v rozsudku č. j. 2 Ad 64/2011 - 43.
Prvostupňové rozhodnutí nadto neobsahuje téměř žádné odůvodnění.
[5] Ve věci samé stěžovatelka uvádí, že žalovaná i městský soud nesprávně posoudily právní
otázku délky ruské doby pojištění. Dle čl. 4 Dohody se doby pojištění posuzují podle právních
předpisů té smluvní strany, na jejímž území byla práce vykonávána. Dle ruského penzijního
zákona z roku 1990 se doba studia, doba péče o dítě do tří let věku dítěte a doba sedmdesát dní
před porodem dítěte započítávala jako doba pojištění. Dne 1. 1. 2002 sice vstoupil v platnost
nový penzijní zákon, dle přechodných ustanovení se nicméně při přepočtu již přiznaných
důchodů aplikují dosavadní právní normy platné ke dni přiznání důchodu a doba pojištění
se započítává podle dosavadních právních předpisů. To dle stěžovatelky potvrdil s odkazem
na ochranu legitimního očekávání i Ústavní soud Ruské federace. Nesprávným krácením ruských
dob pojištění tak došlo k neoprávněnému snížení výše starobního důchodu stěžovatelky. Městský
soud ani žalovaná se nicméně obsahem příslušných právních předpisů vůbec nezabývaly a pouze
odkázaly na sdělení ruského orgánu sociálního zabezpečení. Toto sdělení nicméně není
pro žalovanou závazné a obsahuje řadu nesrovnalostí. Doba pojištění ve sdělení z roku 2007
je z nevysvětlitelných důvodů o téměř pět let nižší než doba pojištění, ze které ruský orgán
sociálního zabezpečení vycházel při vyměření stěžovatelčina důchodu v roce 2001. Chybně
je rovněž uvedena doba studia a doba péče o dítě.
[6] Ohledně českých dob pojištění stěžovatelka poukazuje na to, že žalovaná nezapočetla
dobu od 29. 11. 2006 do 31. 3. 2007 jako dobu pojištění, přestože v napadeném rozhodnutí
uvedla, že doba započtena byla. Stěžovatelka dále uvádí, že žalovaná započetla do výpočtu
vyměřovacího základu dobu od 1. 1. 1986 do 29. 6. 1988, ke které stěžovatelka (ani žalovaná)
nemá žádné podklady a ve které dosahovala nulových příjmů, čímž došlo k neoprávněnému
snížení stěžovatelčina starobního důchodu.
[7] Stěžovatelka dále namítá, že žalovaná při výpočtu jejího starobního důchodu neměla
přihlížet k jejím příjmům na území České republiky před přesídlením dne 30. 11. 2006. Starobní
důchod je stěžovatelce třeba vyměřit dle čl. 5 odst. 2 Dohody, tj. z průměrného měsíčního
výdělku zaměstnanců obdobného oboru a kvalifikace v České republice ke dni přiznání důchodu.
Žalovaná však kromě čl. 5 odst. 2 aplikovala i čl. 5 odst. 1 Dohody, a vycházela i z reálného
příjmu stěžovatelky. Dle stěžovatelky nicméně není při výpočtu starobního důchodu možné
postupovat dle obou článků Dohody. Stěžovatelka rovněž uvádí, že v době, kdy byla výdělečně
činná na území České republiky, již v Ruské federaci pobírala starobní důchod. Bez souhlasu
důchodce však nelze vypočítat jeho důchod s přihlédnutím k výdělkům dosaženým po přiznání
starobního důchodu. Závěrem stěžovatelka poukazuje na to, že napadené rozhodnutí je vnitřně
rozporné. V odůvodnění žalovaná uvedla, že období od 1. 1. 2006 bylo zohledněno v celkové
době pojištění, z osobního listu důchodového pojištění, který je nedílnou součástí tohoto
rozhodnutí, je však zřejmé, že toto období zohledněno nebylo. Z osobního listu je rovněž
zřejmé, že v rozporu s odůvodněním napadeného rozhodnutí, roční vyměřovací základy z let
1986, 1987 až do 29. 6. 1988 dosazeny nebyly a do výpočtu důchodu se tyto příjmy promítly
jako roky s nulovými příjmy.
[8] Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkazuje na své vyjádření k žalobě.
Uvádí, že dle čl. 7 Dohody nezkoumá podmínky vzniku nároku na starobní důchod, včetně doby
pojištění, nýbrž pouze stanoví výši starobního důchodu podle českých právních předpisů.
Námitka, že žalovaná měla hodnotit dobu pojištění stěžovatelky na území Ruské federace,
je zcela v rozporu s čl. 4 odst. 2 Dohody. Studium na vysoké škole i péči o dítě stěžovatelka
vykonala na území Ruské federace, je tedy pouze na uvážení ruských orgánů, zda tyto doby
započtou do celkové doby pojištění.
III. Sdělení Nejvyššího správního soudu a vyjádření účastníků řízení
[9] Po předběžném studiu věci a zvážení relevantní právní úpravy a dosavadní judikatury
došel Nejvyšší správní soud k mezitímnímu závěru o důvodnosti některých stížních námitek,
byť z odlišných důvodů, než uplatnila stěžovatelka. Z důvodu předejití překvapivosti konečného
rozhodnutí Nejvyšší správní soud přípisem ze dne 21. 10. 2016, č. j. 2 Ads 157/2016 – 31,
seznámil účastníky řízení s odchylným právním posouzením a poskytnul jim lhůtu jednoho
měsíce, aby se, nezvolí-li jiný procesní postup, k předestřenému právnímu posouzení
vyjádřili. V předmětném přípise Nejvyšší správní soud nejprve upozornil účastníky řízení
na to, že z napadeného rozhodnutí není seznatelné, z jakého důvodu přiznala žalovaná
stěžovatelce důchod zpětně ke dni 30. 11. 2006, když stěžovatelka žádala o přiznání důchodu
od 1. 4. 2007. Dále stěžovatelce přisvědčil, že postup, jímž žalovaná stanovila výpočtový základ
stěžovatelčina důchodu, byl chybný, nicméně uvedl (a rámcově zdůvodnil), že v posuzovaném
případě bylo třeba postupovat výhradně dle čl. 5 odst. 1 Dohody, a nikoli dle čl. 5 odst. 2
Dohody tak, jak tvrdí stěžovatelka. Závěrem upozornil na rozdíl mezi posouzením naplnění
hypotézy čl. 5 odst. 1 Dohody za účelem určení mechanismu výpočtu důchodu a samotným
stanovením výpočtového základu dle §16 zákona o důchodovém pojištění, který je třeba počítat
ze všech výdělků dosažených na území České republiky. Závěrem Nejvyšší správní soud
poznamenal, že pro účely stanovení procentní výměry starobního důchodu je třeba
odlišovat rozhodné období pro určení osobního vyměřovacího základu dle §18 zákona
o důchodovém pojištění a celkovou dobu pojištění, která je podstatná pro stanovení procentní
sazby dle §33 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění.
[10] Žalovaná ve svém vyjádření k přípisu č. j. 2 Ads 157/2016 - 31 uvádí, že ze spisové
dokumentace vyplývá, že stěžovatelka v žádosti o starobní důchod vyjádřila vůli přiznat
starobní důchod skutečně až od 1. 4. 2007, a nikoli již od 30. 11. 2006. Starobní důchod jí tedy
měl být přiznán od 1. 4. 2007. Souhlasí také s předběžným závěrem Nejvyššího správního soudu,
že v nyní posuzovaném případě je za účelem stanovení výpočtového základu třeba aplikovat
čl. 5 odst. 1 Dohody, neboť stěžovatelka na území České republiky pracovala i po přesídlení.
[11] Stěžovatelka ve svém vyjádření ze dne 15. 11. 2016 namítá, že v nynějším řízení není
jádrem sporu, zda se měl aplikovat čl. 5 odst. 2 nebo čl. 5 odst. 1 Dohody, neboť tato sporná
otázka byla již vyřešena pravomocným rozsudkem městského soudu č. j. 2 Ad 64/2011 – 43.
Kasační stížnost žalované proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením Nejvyššího
správního soudu ze dne 20. 3. 2013, č. j. 4 Ads 7/2013 – 20. Od nabytí právní moci rozsudku
městského soudu č. j. 2 Ad 64/2011 – 43 uplynuly více než tři roky, což znamená jeho
nezměnitelnost a závaznost pro účastníky řízení. Žalovaná se dle stěžovatelky závazným názorem
městského soudu neřídila a navíc zatížila výpočet důchodu dalšími vadami. Stěžovatelka
se domáhá svého práva na soudní ochranu u nezávislého a nestranného soudu,
které je jí garantováno čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dle svého názoru
tímto přispívá k lepší budoucnosti celé společnosti, neboť je v zájmu státu a společnosti,
aby státní orgány plnily své povinnosti v souladu s právními předpisy a bezvadným způsobem.
Pokud Nejvyšší správní soud reviduje pravomocný rozsudek, který je v její prospěch, trojnásobně
se tím sníží stěžovatelčin starobní důchod, čímž dojde k porušení jejího práva na spravedlivý
proces. V takovém případě se stěžovatelka hodlá obrátit na soudní orgány dbající ochrany
ústavnosti a dodržování základních lidských práv a svobod, a to včetně případné stížnosti
k Evropskému soudu pro lidská práva. Závěrem stěžovatelka zdůrazňuje, že na své kasační
stížnosti v plném rozsahu trvá.
[12] Ve svém vyjádření ze dne 21. 11. 2016 stěžovatelka doslovně opakuje své předchozí
vyjádření a dále k otázce hodnocení ruských dob pojištění rozsáhle cituje z rozsudku Nejvyššího
správního soudu sp. zn. 6 Ad 10/2010. Závěrem opět zdůrazňuje, že na své kasační stížnosti
v plném rozsahu trvá.
IV. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění formálních
náležitostí. Konstatoval, že stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byla
účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.). Kasační stížnost byla podána
včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatelka je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupena
advokátem. Kasační stížnost je tedy přípustná.
[14] Nejvyšší správní soud poté posoudil důvodnost kasační stížnosti a zkoumal přitom,
zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[15] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou, že žalovaná nerespektovala závazný
právní názor městského soudu vyjádřený v rozsudku ze dne 22. 1. 2013, č. j. 2 Ad 64/2011 – 43,
neboť „[n]erespektování závazného právního názoru vysloveného ve zrušujícím rozsudku krajského soudu
představuje natolik závažné porušení procesních předpisů správním orgánem [§76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.],
že k němu soud musí přihlédnout i bez námitky“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 4. 2009, č. j. 4 Azs 72/2008 – 100, dostupný tak jako ostatní zde uvedená rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu na www.nssoud.cz). Neučiní-li tak, zatíží řízení před soudem vadou,
která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
[16] Ve zmiňovaném rozsudku č. j. 2 Ad 64/2011 – 43 se městský soud zabýval pouze
naplněním hypotézy normy obsažené v čl. 5 odst. 2 Dohody. Konkrétně došel k závěru,
že starobní důchod musí být vyměřen dle č. 5 odst. 2 Dohody, neboť stěžovatelka ke dni
přesídlení do České republiky požívala starobní důchod a navíc po přesídlení na území České
republiky nepracovala. V závěru rozsudku městský soud zavázal žalovanou, aby „při novém výpočtu
dávky důchodového pojištění žalobkyně aplikovala článek 5 odst. 2 věta druhá Dohody, kdy při stanovení doby
pojištění bude vycházet z dob pojištění žalobkyně na území Ruské federace ze sdělení započtených dob nositelem
pojištění Ruské federace, tedy Penzijního fondu Ruské federace“. Dle čl. 5 odst. 2 Dohody se důchod
vyměří z průměrného měsíčního výdělku zaměstnanců obdobného oboru a kvalifikace ke dni
přiznání důchodu v zemi, do níž žadatel přesídlil. Citované ustanovení nestanoví nic dalšího
k algoritmu výpočtu procentní výměry důchodové dávky, konkrétně do kterého z kroků značně
složitého matematického postupu stanovení výpočtového základu se čl. 5 odst. 2 Dohody
promítá. Ani městský soud v rozsudku č. j. 2 Ad 64/2011 – 43 nic bližšího k tomuto algoritmu
neuvedl. Žalovaná v napadeném rozhodnutí ze závazného právního názoru městského soudu
vycházela, od Ministerstva práce a sociálních věcí si vyžádala vyčíslení výše průměrného
měsíčního výdělku vedoucího pracovníka malého stavebního podniku ke dni 30. 11. 2006 a tento
fiktivní měsíční výdělek použila pro stanovení výpočtového základu. Nejvyšší správní soud
proto považuje námitku nerespektování závazného právního názoru městského soudu
za nedůvodnou. Nesouhlasí-li stěžovatelka s použitým algoritmem výpočtu, jedná se o otázku
nesprávného právního posouzení, které se Nejvyšší správní soud bude věnovat dále v rámci
meritorního posouzení.
[17] Stěžovatelce je nicméně třeba přisvědčit co do nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Stěžovatelka ve vyjádření ze dne 21. 9. 2014 uvedla řadu žalobních námitek (týkajících
se diskriminace, porušení principu právní jistoty a legitimního očekávání, ustálené správní praxe,
rozporu se zásadou důvěry v právo, nesprávného výkladu mezinárodní smlouvy a rozdílného
rozhodování skutkově stejných případů), které městský soud v napadeném rozsudku
zcela pominul. Dle ustálené judikatury nevypořádání žalobní námitky (byť byla v rozporu
s §71 odst. 2 s. ř. s. uplatněna opožděně) vede k nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74, usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2009, č. j. 2 As 35/2008 – 56,
publ. pod č. 1948/2009 Sb. NSS, či nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008,
sp. zn. I. ÚS 1534/08, dostupný tak jako jiná zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu
na http://nalus.usoud.cz/). Městský soud byl povinen opožděnou námitku odmítnout v souladu
s příslušnými zákonnými ustanoveními, nemohl ji však pominout. Městský soud rovněž nijak
neodůvodnil, z jakého důvodu neprovedl stěžovatelkou navržený důkaz znaleckým posudkem
k metodě výpočtu stěžovatelčina důchodu. Jedná se tak o tzv. opomenutý důkaz, který zakládá
nejen nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, nýbrž i porušení základních práv účastníka
řízení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, a rozsudek
Nejvyššího správního soudu 12. 1. 2012, č. j. 9 As 62/2011 - 103). Nejvyšší správní soud
zdůrazňuje, že soud není povinen navržené důkazy provést, musí nicméně vždy
přezkoumatelným způsobem vyložit, proč jejich provedení není v konkrétním případě nutné
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2012, č. j. 2 As 102/2011 - 112).
Nejvyššímu správnímu soudu z výše uvedených důvodů nezbylo než napadený rozsudek zrušit
pro nepřezkoumatelnost dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[18] Stěžovatelce je dále třeba přisvědčit, že napadené rozhodnutí a prvostupňové rozhodnutí
jsou v řadě ohledů nedostatečně odůvodněna. Není z nich zejména seznatelné, z jakého důvodu
přiznala žalovaná stěžovatelce důchod zpětně ke dni 30. 11. 2006, když stěžovatelka žádala
o přiznání důchodu k 1. 4. 2007 (viz žádost o starobní důchod na č. l. 57/3 správního spisu).
V odůvodnění napadeného rozhodnutí i prvoinstančního rozhodnutí žalovaná směšuje datum
vzniku nároku na starobní důchod dle §54 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění a datum
přiznání důchodu dle §86 odst. 4 písm. a) zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění
sociálního zabezpečení, v rozhodném znění. Se žalovanou sice lze souhlasit, že nárok na důchod
vznikl dnem udělení trvalého pobytu, datum přiznání důchodu nicméně závisí na vůli žadatele.
Nic nebrání tomu, aby pojištěnec i po vzniku nároku na důchod vykonával výdělečnou činnost.
Naopak dle §34 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění pojištěnci, který po vzniku nároku
na důchod vykonával výdělečnou činnost a nepobíral přitom starobní ani plný invalidní důchod,
se za každých 90 kalendářních dnů této výdělečné činnosti zvyšuje procentní výměra starobního
důchodu o 1,5 % výpočtového základu. Stěžovatelce je proto třeba dát za pravdu, že žalovaná
tím, že stěžovatelce přiznala důchod ke dni 30. 11. 2006, a nikoli ke dni 1. 4. 2007,
jak stěžovatelka žádala, snížila procentní výměru stěžovatelčina důchodu o dobu pojištění
od 30. 11. 2006 do 31. 3. 2007, aniž by tento svůj postup jakkoli odůvodnila. Napadené
rozhodnutí tak v tomto aspektu trpí nepřezkoumatelností, pro kterou měl městský soud
napadené rozhodnutí zrušit. Jelikož tak neučinil, zatížil vadou nepřezkoumatelnosti
i své rozhodnutí (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2007,
č. j. 5 Afs 115/2006 – 91, či ze dne 28. 1. 2009, č. j. 1 As 110/2008 – 99).
[19] Za této situace se Nejvyšší správní soud musel zabývat tím, zda je povinen vypořádat
stížní námitky směřující do merita věci. Při řešení této otázky aplikoval usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 74,
publ. pod č. 1566/2008 Sb. NSS, podle něhož „[k]aždý z orgánů, které se otázkou nepřezkoumatelnosti
zabývají, proto má povinnost postupovat tak, aby, je-li to byť i jen ve vztahu k části důvodů přezkoumávaného
rozhodnutí možné, se v co největší míře zabýval podstatou těchto důvodů. […] Jinak řečeno, krajský soud v řízení
o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (podobně též Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti)
není oprávněn vyhnout se hodnocení těch skutkových a právních otázek, které, jelikož se jimi orgán či soud,
jehož rozhodnutí se přezkoumává, v potřebné míře zabýval, samy o sobě předmětem přezkumu být mohou,
poukazem na to, že ve vztahu k jiným skutkovým či právním otázkám, od předchozích oddělitelným, je napadené
rozhodnutí nepřezkoumatelné.“ Nejvyšší správní soud shledal, že i přes částečnou
nepřezkoumatelnost je z napadeného rozhodnutí patrné, jak žalovaná o věci samé smýšlela.
Přestože lze souhlasit se stěžovatelkou v tom, že městský soud mohl napadený rozsudek
odůvodnit přesvědčivěji, právní názor soudu týkající se stěžovatelčiných věcných námitek
je z něj patrný, a proto Nejvyšší správní soud považoval za účelné (i vzhledem k námitce
stěžovatelky o pro ni již málo únosné délce řízení) přistoupit k posouzení věci samé. Věcnému
přezkumu stížních námitek nebrání ani absence výslovného odmítnutí opožděných námitek,
ani neodůvodnění neprovedení navrhovaného důkazu. Řadu právních závěrů lze formulovat
i za situace, kdy napadené rozhodnutí nevysvětluje, proč ignoruje datum, k němuž stěžovatelka
o přiznání důchodu požádala.
[20] Posuzovaný spor se týká značně specifické otázky práva sociálního zabezpečení,
a to výkladu mezinárodní smlouvy mezi tehdejší Československou republikou a Svazem
sovětských socialistických republik z roku 1959, která řeší provádění sociálního zabezpečení
vůči občanům žijícím na území druhého smluvního státu. Jedná se o typově tzv. teritoriální
smlouvu, u níž se v oblasti důchodového zabezpečení uplatňuje pravidlo, podle něhož hodnocení
dob zaměstnání pro posouzení důchodových nároků a vyplácení důchodů je prováděno
vždy pouze jednou z institucí sociálního zabezpečení smluvních států podle aktuálního bydliště
žadatele o důchod či poživatele důchodu.
[21] Dohoda se postupem času v důsledku změn společenských, politických i právních
po roce 1989 jak v (bývalém) Československu, tak v (bývalém) Sovětském svazu stala
anachronickou, její aplikace byla čím dál tím obtížnější a na samou hranici použitelnosti se dostala
po nabytí účinnosti zákona o důchodovém pojištění, kterým byl v České republice dokončen
přechod ze systému důchodového zabezpečení na systém důchodového pojištění. S účinností
zákona o důchodovém pojištění od 1. 1. 1996 jsou v České republice přiznávány důchodové
dávky téměř v plném rozsahu na pojistném principu. Vznik nároku na dávku i výše dávky
jsou tak závislé na získané době pojištění a výši příjmů, z nichž bylo do systému důchodového
pojištění České republiky odvedeno tomu odpovídající pojistné. Ruskou stranou přitom nejsou
(ani v minulosti nebyly) do systému důchodového pojištění České republiky v rámci provádění
dohody refundovány žádné finanční prostředky.
[22] To vše spolu s dalšími skutečnostmi vedlo až k vypovězení Dohody českou stranou
ke dni 31. 12. 2008, aniž však byla tato smlouva nahrazena jinou (viz sdělení ministerstva
zahraničních věcí č. 87/2008 Sb.m.s.). Žalovaná tedy rozhodla o nároku na starobní důchod
stěžovatelky s použitím Dohody v době, kdy tato již nebyla součástí právního řádu České
republiky (dne 29. 4. 2014) a kdy zároveň neexistovalo žádné ustanovení Dohody či jiného
právního předpisu, které by ji učinilo i po ukončení její platnosti použitelnou či které by danou
problematiku upravovalo shodně. Ustanovení čl. 20 odst. 3 Dohody se vztahuje jen na nároky
přiznané po dobu platnosti Dohody. Lze tak konstatovat, že žalovaná postupovala při posouzení
nároku stěžovatelky na starobní důchod při výběru příslušných právních norem výrazně
v její prospěch, neboť pokud by byly v její věci striktně aplikovány jen platné a účinné
vnitrostátní předpisy, stěžovatelce by nárok na dávku vůbec nevznikl (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 3 Ads 171/2011 – 78). Na uvedeném hodnocení nemění
nic ani skutečnost, že tak žalovaná postupovala zřejmě na základě dřívější judikatury Nejvyššího
správního soudu, která připustila použití Dohody i v případech, kdy tato byla platným právem
alespoň v okamžiku zahájení správního řízení (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 3. 2005, č. j. 6 Ads 40/2003 – 48, publ. pod č. 1032/2007 Sb. NSS, ze dne 25. 6. 2014,
č. j. 3 Ads 69/2013 – 34, ze dne 5. 11. 2014, č. j. 2 Ads 157/2014 – 20, či ze dne 15. 10. 2015,
č. j. 5 Ads 126/2015 - 47).
[23] Nejvyšší správní soud po komplexním zvážení jednotlivých stížních (i žalobních) námitek
identifikoval tři sporné okruhy právních problémů, jimž se bude pro větší přehlednost věnovat
v následujícím pořadí: algoritmus stanovení výpočtového základu dle §16 zákona o důchodovém
pojištění (IV. A.), započitatelné doby pojištění získané na území Ruské federace,
které jsou v posuzovaném případě podstatné nikoli z důvodu splnění podmínek nároku
na důchod, nýbrž pro stanovení procentní sazby dle §33 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění,
(IV. B.) a rozlišení mezi rozhodným obdobím pro účely stanovení výpočtového základu
a celkovou dobou pojištění ovlivňující výši procentní sazby (IV. C.).
IV. A. Stanovení výpočtového základu
[24] Stěžovatelka je ruskou občankou, která měla v České republice od 10. 5. 1999
do 29. 11. 2006 povolen dlouhodobý pobyt a dne 30. 11. 2006 jí bylo uděleno povolení
k trvalému pobytu (viz č. l. 3 správního spisu). Od roku 2001 pobírala v Ruské federaci starobní
důchod ve výši 2149 rublů 55 kopějek (viz Sdělení Penzijního fondu Ruské federace ze dne
16. 3. 2007, č. l. 8/5 správního spisu), jehož výplata byla zastavena dne 1. 4. 2007.
Dle evidenčních listů byla v období od 1. 10. 2003 do 31. 3. 2007 výdělečně činná jako společník
a jednatel společnosti ANANAS, s. r. o. Dne 2. 4. 2007 podala u žalované žádost o starobní
důchod, v níž žádala o přiznání českého starobního důchodu od 1. 4. 2007 (č. l. 57/1 správního
spisu).
[25] Dle čl. 6 Dohody důchody přiznávají a vyplácejí orgány sociálního zabezpečení té smluvní
strany, na jejímž území občané, kteří mají nárok na důchod, trvale bydlí ke dni podání žádosti
o důchod; důchody se přiznávají za podmínek a ve výši stanovené právními předpisy této smluvní
strany. Nicméně podle čl. 7 Dohody, přesídlí-li důchodce z území jedné smluvní strany na území
druhé smluvní strany, nárok na důchod se nepřezkoumává, jestliže podle právních předpisů
této smluvní strany je zaveden důchod téhož druhu. Starobní důchod se poskytne za podmínky
dosažení věku potřebného pro výplatu tohoto důchodu podle právních předpisů smluvní strany,
na jejíž území důchodce přesídlil. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2010,
č. j. 6 Ads 168/2009 – 81, „[n]árok na důchod v souvislosti s přesídlením podle čl. 7 Dohody
mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o sociálním zabezpečení
(č. 116/1960 Sb.) vzniká nejdříve dnem, od něhož byl přesídlivšímu důchodci povolen trvalý pobyt podle předpisů
o pobytu cizinců na území České republiky (představující souhlas s přesídlením podle čl. II protokolu k dohodě);
další podmínkou je splnění věkové hranice pro odchod do důchodu podle českých předpisů“.
[26] Vzhledem k tomu, že stěžovatelka do České republiky přesídlila již jako důchodkyně,
nemusela pro vznik nároku na důchod splnit podmínku potřebné doby pojištění dle §28 zákona
o důchodovém pojištění. Nárok na důchod jí vznikl dosažením potřebného věku a udělením
povolení k trvalému pobytu, tedy ke dni 30. 11. 2006, což žalovaná ani stěžovatelka nerozporují.
Sporným se nicméně jeví způsob vypočtení výše starobního důchodu.
[27] Jádrem prvního okruhu stížních námitek je způsob stanovení výdělku v situaci,
kdy stěžovatelka přesídlila na území České republiky po přiznání starobního důchodu ruským
orgánem sociálního zabezpečení a v době, kdy pobírala starobní důchod, na území České
republiky též pracovala. Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že postup žalované při stanovení
výpočtového základu, aprobovaný městským soudem, byl chybný, neboť v podstatě došlo
k současné aplikaci čl. 5 odst. 1 a 2 Dohody, což vzhledem k systematice Dohody není možné.
Nejvyšší správní soud nicméně došel k závěru, že v posuzovaném případě bylo třeba postupovat
výhradně dle čl. 5 odst. 1, a nikoli dle čl. 5 odst. 2 Dohody tak, jak tvrdí stěžovatelka a jak uvedl
městský soud v rozsudku ze dne 22. 1. 2013, č. j. 2 Ad 64/2011 – 43. Přestože Nejvyšší správní
soud zůstal v mezích uplatněných stížních námitek a zachoval tedy stěžovatelkou
nastavený referenční rámec přezkumu, musel pečlivě zvážit zákonnost i ústavnost svého
postupu, kdy kasační stížnost sice shledal důvodnou, nicméně z důvodů odlišujících
se od argumentace stěžovatelky a právního názoru vysloveného v rozsudku městského soudu
č. j. 2 Ad 64/2011 - 43.
[28] Stěžovatelka předně argumentuje tím, že rozsudek městského soudu
č. j. 2 Ad 64/2011 - 43 je již více jak tři roky v právní moci, přičemž kasační stížnost
žalované proti tomuto rozsudku byla odmítnuta pro nedoplnění kasačních důvodů. Daný
rozsudek je tudíž závazný a překonání právního názoru v něm obsaženého je dle stěžovatelky
v rozporu s (blíže nespecifikovanou) judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Na úvod
je třeba konstatovat, že Nejvyšší správní soud jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících
do pravomoci soudů ve správním soudnictví není ze zákona nijak vázán právním názorem
krajských soudů. Z §12 s. ř. s. lze naopak dovodit povinnost krajských soudů řídit se právním
názorem Nejvyššího správního soudu též v obdobných věcech (rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 16. 8. 2008, č. j. 1 Aps 2/2006 – 68). Pouze pokud krajský soud podepře
svůj odlišný právní názor komplexní, racionální a transparentní konkurující argumentací,
neporuší zaujetím odlišného právního názoru §12 s. ř. s. (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 1. 6. 2011, č. j. 1 As 6/2011 – 347, publ. pod č. 2368/2011 Sb. NSS).
[29] Stěžovatelce je třeba přisvědčit, že princip právní jistoty kromě jiného vyžaduje,
aby konečné řešení každého sporu přijaté soudy nebylo znovu zpochybňováno (rozsudek velkého
senátu ze dne 28. 10. 1999 ve věci Brumărescu proti Rumunsku, č. stížnosti 28342/95, §61). Ve věci
Brumărescu proti Rumunsku se nicméně jednalo o velmi specifický případ týkající se oprávnění
rumunského generálního prokurátora, který nebyl účastníkem řízení, žádat Nejvyšší soud
o zrušení pravomocného rozhodnutí vydaného v občanském soudním řízení, které navíc nebylo
omezeno žádnou lhůtou. Porušení práva na spravedlivý proces tak bylo Evropským soudem
pro lidská práva dovozeno na základě konkrétních specifik dané právní úpravy: neomezená lhůta
pro uplatnění žádosti a oprávnění orgánu veřejné moci zasahovat do řízení, jehož nebyl
účastníkem. V posuzovaném případě nadto došlo k faktickému zrušení pravomocného
rozhodnutí. Na druhou stranu by dle Evropského soudu pro lidská práva v rozporu s principem
právní jistoty v zásadě neměly být mimořádné opravné prostředky proti pravomocným
rozhodnutím, které jsou dány k dispozici oběma stranám řízení v přesně definovaných případech
a jejichž využití je striktně časově omezeno (srov. rozhodnutí ze dne 25. 6. 2009 ve věci
OOO Link Oil SPB proti Rusku, č. stížnosti 42600/05). V nyní posuzovaném případě
předně nedochází k faktickému zrušení rozhodnutí, neboť právní účinky rozsudku
č. j. 2 Ad 64/2011 – 43 nejsou nijak zpochybněny, Nejvyšší správní soud pouze nesouhlasí
s jedním z právních závěrů učiněných městským soudem v daném rozsudku. Postup Nejvyššího
správního soudu je v souladu se zákonnou úpravou řízení o kasační stížnosti, která je zcela
standardní co do aktivní legitimace k podání kasační stížnosti omezené pouze na účastníky
předcházejícího řízení, poměrně krátké lhůty pro podání kasační stížnosti a jasné definice
přípustných kasačních důvodů.
[30] To, co činí posuzovanou situaci nestandardní, je to, že žalovaná v předcházejícím řízení
nevyužila mimořádného opravného prostředku a nyní, na základě kasační stížnosti druhého
účastníka řízení, dochází k revizi předchozího, pro žalovanou nepříznivého, právního
názoru. Nejvyšší správní soud proto zkoumal, zda zvolený procesní postup nemůže
dát do budoucna správním orgánům prostor k obcházení §78 odst. 5 s. ř. s., přičemž došel
k závěru, že tomu tak být nemůže. V usnesení ze dne 8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 59/2007 – 56,
publ. pod č. 1723/2008 Sb. NSS, rozšířený senát Nejvyššího správního soudu sice zdůraznil
význam závaznosti právního názoru soudu v dalším řízení pro zaručení legitimního očekávání
a předvídatelnosti soudního rozhodnutí, uvedl však, že tato závaznost není absolutní.
V souvislosti se závazností právního názoru Nejvyššího správního soudu ve vztahu ke krajským
soudům došel k závěru, že „[p]růlom může nastat i při podstatné změně judikatury, a to na úrovni,
kterou by byl krajský soud i každý senát Nejvyššího správního soudu povinen akceptovat v novém rozhodnutí.
Tak by tomu bylo v případě, že jinak o rozhodné právní otázce uvážil Ústavní soud, Evropský soud pro lidská
práva, Evropský soudní dvůr, ale i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v řízení podle §17 s. ř. s.,
případně, že by bylo k rozhodné otázce přijato stanovisko pléna či kolegia podle §19 s. ř. s.“ Tyto závěry
Nejvyšší správní soud následně aplikoval i ve vztahu k závaznosti zrušujícího rozsudku krajského
soudu: „Opačný závěr, tedy povinnost správních orgánů a konečně i městského soudu řídit se dříve vysloveným
závazným právním názorem za situace, kdy v mezidobí došlo (byť v jiné, typově však obdobné věci) k formulaci
odlišného právního závěru Nejvyšším správním soudem, by byl i v rozporu se zásadou procesní ekonomie
a v konečném důsledku i s požadavkem na účinnou ochranu práv osob dotčených činností veřejné správy.
Taková rozhodnutí by v případě podání kasační stížnosti a jejich přezkumu Nejvyšším správním soudem nemohla
obstát, neboť i ten je (s výjimkou aktivace rozšířeného senátu) vázán svou předchozí judikaturou. Formalistické
lpění na dodržení mezitím překonaného závazného právního názoru městského soudu by tak mělo jediný reálný
efekt – prodloužení soudního i správního řízení ve věci“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 5. 2016, č. j. 1 Azs 31/2016 – 36).
[31] Právní názor městského soudu uvedený v rozsudku č. j. 2 Ad 64/2011 – 43,
že na posuzovaný případ je třeba aplikovat čl. 5 odst. 2 Dohody, neboť stěžovatelka byla v době
přesídlení již starobní důchodkyní, byl překonán pozdější judikaturou Nejvyššího správního
soudu, a to konkrétně rozsudkem ze dne 25. 6. 2014, č. j. 3 Ads 69/2013 – 34 (podrobněji
viz níže). Nejvyšší správní soud je svou předchozí judikaturou vázán, přičemž by se od názoru
vysloveného v rozsudku č. j. 3 Ads 69/2013 – 34 mohl odchýlit, shledal-li by ho nesprávným
(k čemuž v nyní posuzovaném případě nedošlo), pouze postupem dle §17 s. ř. s.
Musí-li se od závazného právního názoru krajského soudu, který byl překonán judikaturou
Nejvyššího správního soudu, odchýlit správní orgán, tím spíše nemůže Nejvyšší správní
soud posvětit dřívější nesprávný názor krajského soudu jenom proto, že proti rozsudku,
v němž byl daný právní názor vysloven, nebyla podána kasační stížnost, resp. byla z procesních
důvodů odmítnuta (Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že v nyní posuzovaném případě se správní
orgán nesprávným názorem městského soudu řídil, nicméně v důsledku značné vágnosti
a obecnosti tohoto názoru došel k výsledku, který stěžovatelku neuspokojil, a věc byla proto
znovu napadena před správními soudy). Zvolený postup tak nemůže do budoucna vést
k obcházení §78 odst. 5 s. ř. s.
[32] Nejvyšší správní soud je jako vrcholný soud povinen dbát o jednotu a zákonnost
rozhodování ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví (viz §12 s. ř. s.).
Jeho funkcí je vedle ochrany veřejných subjektivních práv i usměrňovat a sjednocovat judikaturu
správních soudů. Právní doktrína proto zdůrazňuje odlišnost ochrany poskytované subjektivním
právům v rámci instanční hierarchie. Ze strany vrcholných soudů je tato ochrana poskytována
„širším působením soudu a jeho judikatury, především tedy autoritativním rozhodováním nových či sporných
otázek. V tomto aspektu konečného arbitra a sjednocovatele judikatury plní vrcholné soudy svoji část poslání
ochrany subjektivních práv v rámci systému. […] Jasná, přehledná a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní
jistotu účastníka již před soudem prvního stupně. Snižuje tak potřebu procesních cest a několika „průchodů“
justičním systémem, než se zjistí, jaký bude vlastně v konkrétním případě rozhodující právní
názor (BOBEK, M. Curia ex machina: o smyslu činnosti nejvyšších a ústavních soudů. Právní
rozhledy, 2006, č. 22, s. 1 an.). Nejvyšší správní soud proto nemohl na tuto svou funkci rezignovat
pouze z toho důvodu, že stěžovatelka se v řízení spoléhala na názor městského soudu,
který byl vývojem judikatury Nejvyššího správního soudu již překonán.
[33] Nejvyšší správní soud si je nicméně vědom toho, že „[o]chranu subjektivních práv nelze pouštět
ze zřetele ani tam, kde je zákonodárcem sledovaným účelem řízení o mimořádném opravném prostředku
tzv. sjednocování judikatury. Tento účel nemůže převážit nad ochranou subjektivních práv účastníka řízení
tak, že se ochrana subjektivního práva zcela vyprázdní a tento účastník se stává pouze jakýmsi ‚dodavatelem
materiálu‘ pro sjednocování judikatury, nýbrž je třeba hledat vztah přiměřené rovnováhy mezi omezením práva
na přístup k soudu a tímto účelem, který současně reprezentuje veřejný zájem, jímž je v daném případě zajištění
souladné aplikace a interpretace jednoduchého práva obecnými soudy“ (nález Ústavního soudu ze dne
10. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 128/05, důraz doplněn Nejvyšším správním soudem). Nejvyšší
správní soud proto vážil, zda zvoleným postupem nemůže dojít k porušení stěžovatelčina práva
na spravedlivý proces či principu právní jistoty.
[34] Jedním z dílčích práv, které Ústavní soud dovozuje z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod je i právo na předvídatelné rozhodování (viz ustálená judikatura Ústavního soudu,
např. nálezy ze dne 12. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 322/03, ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3271/12,
či ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 3006/15). Toto právo vyplývá ze samotných principů
právního státu, neboť vytváří a udržuje důvěru jednotlivce ve stát a jeho instituce
(srov. WAGNEROVÁ, E., ŠIMÍČEK, V., LANGÁŠEK, T., POSPÍŠIL, I. a kol. Listina
základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s. 2012, s. 744), a je zakotveno
i na úrovni podústavního práva v §6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (který je na řízení před správními soudy přiměřeně aplikovatelný na základě
§64 s. ř. s.). Ústavní soud charakterizuje jako překvapivé mj. rozhodnutí založené na takovém
právním závěru přezkumného soudu, který nebylo možné na základě doposud zjištěného
skutkového stavu předvídat. Takové rozhodnutí je v rozporu s ústavním pořádkem,
neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat
(viz např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 46/16, bod 21 a zde citovaná
prejudikatura). Překvapivosti rozhodnutí lze dle Ústavního soudu předejít např. poučením
účastníků ze strany soudu, že ten zvažuje posouzení věci z jiných hledisek, než která mu byla
doposud předkládána (již zmiňovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3006/15, či starší
nálezy ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07, a ze dne 15. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 2502/09).
Nejvyšší správní soud poté, co došel k závěru o nutnosti na zjištěný skutkový stav aplikovat
čl. 5 odst. 1, a nikoli čl. 5 odst. 2 Dohody, účastníky řízení s odchylným právním posouzením
seznámil a poskytnul jim prostor k tomu, aby se k němu mohli vyjádřit, než bude ve věci
rozhodnuto, a to právě k zachování práv (zejména) stěžovatelky a předejití
překvapivosti konečného rozhodnutí (daný postup je rovněž v souladu s judikaturou
Nejvyššího správního soudu, viz rozsudek ze dne 29. 11. 2011, č. j. 2 Afs 16/2011 – 78,
publ. pod č. 2510/2012 Sb. NSS).
[35] Ke změně soudní judikatury Ústavní soud ustáleně judikuje, že „změna judikatury sama
o sobě není porušením principu předvídatelnosti práva a nemůže být důvodem pro kasaci napadeného rozhodnutí.
Judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen
doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna, např. v návaznosti na vývoj sociální reality, techniky apod.,
s nimiž jsou spjaty změny v hodnotových akcentech společnosti. Ke změně rozhodovací soudní praxe, zvláště
jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i ke sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem třeba
přistupovat opatrně a při posuzování jednotlivých případů tak, aby nebyl narušen princip předvídatelnosti soudního
rozhodování a aby skrze takovou změnu nebyl popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu
respektu k základním právům účastníků řízení“ (nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016,
sp. zn. II. ÚS 2635/15). Nadto, je právní doktrínou i Ústavním soudem akceptováno,
že pokud dojde ústavně souladným způsobem ke změně judikatury, lze zásadně tento nový
právní názor aplikovat též na řízení již běžící, tedy do jisté míry retrospektivně (BOBEK, M.,
KÜHN, Z. a kol. Judikatura a právní argumentace, 2. vydání. Praha: Auditorium, 2013, s. 161,
či již zmiňovaný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2635/15).
[36] Podle Evropského soudu pro lidská práva požadavek právní jistoty (ani ochrana
legitimního očekávání) nezahrnuje právo na ustálenou judikaturu (rozsudek ze dne 18. 12. 2008
ve věci Unédic proti Francii, č. stížnosti 20153/04, §74). Názorová nejednotnost mezi soudy
je svou povahou důsledkem, který je vlastní každému soudnímu systému tvořenému mnoha
soudy, které vykonávají svoji pravomoc v obvodu své místní působnosti (rozsudek velkého
senátu ze dne 28. 10. 1999 ve věci Zielinski a Pradal & Gonzalez a další proti Francii, č. stížnosti
24846/94, §59). K porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod by mohlo
dojít, pouze pokud by v judikatuře daného soudu existovaly „hluboké a přetrvávající rozpory“,
přičemž ve vnitrostátním právu by buď vůbec neexistoval mechanismus, prostřednictvím kterého
by bylo možné judikaturu sjednotit, nebo takový mechanismus sice existoval, ale nebyl využit
(viz rozsudek ze dne 2. 7. 2009 ve věci Iordan Iordanov a další proti Bulharsku, č. stížnosti 23530/02,
§49). Právní doktrína rovněž upozorňuje na to, že Evropský soud pro lidská práva ve své
judikatuře týkající se konzistentnosti judikatury zdůrazňuje především systémový, a nikoli
individuální rozměr tohoto principu: „V případech, ve kterých se ESLP zabýval principem právní jistoty
v kontextu nejednotné vnitrostátní judikatury, neposkytoval ani tak ochranu konkrétním stěžovatelům,
jako obecně všem adresátům právní normy, jež je národními soudy interpretována a aplikována nejednotně.
Nekonstatoval totiž porušení práv stěžovatelů kvůli tomu, že v jejich případě byl z obou navzájem
si konkurujících výkladů aplikován ten pro ně méně příznivý, ale právě jen proto, že v určité otázce panovaly
v judikatuře soudů ‚hluboké a přetrvávající rozpory’, které se příslušnými mechanismy – pokud vůbec nějaké
ve vnitrostátních právních řádech existovaly – nepodařilo odstranit. To vedlo podle ESLP ke stavu nejistoty,
který následně musel snížit důvěru veřejnosti v soudnictví“ (KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J.,
BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 780).
[37] Pokud tedy v případě změny ustálené judikatury dopadající na probíhající řízení
nedochází k porušení práva na spravedlivý proces, tím spíše nemůže jít o porušení tohoto práva
v nyní posuzovaném případě, kde ke změně judikatury ani nedochází. Nejvyšší správní soud
ve svém posouzení vychází z argumentačně dobře podložené judikatury zdejšího soudu a naopak
právní názor městského soudu uvedený v rozsudku č. j. 2 Ad 64/2011 – 43 byl zčásti chybný
již v době svého vydání a zčásti byl pozdější judikaturou překonán. Nejde proto o situaci,
kdy by se stěžovatelka v dobré víře od počátku spoléhala na ustálenou judikaturu a tato její právní
jistota byla narušena následnou změnou judikatury. Nic na tom nemění, že jde o natolik právně
komplikovanou záležitost, že je pro právního laika extrémně obtížné se v problematice orientovat
a informovaně se spolehnout na rozsudek soudu.
[38] Nejvyšší správní soud pro úplnost podotýká, že snížení či odnětí důchodu,
jakož i zastavení jeho výplaty lze ze zákona provádět zásadně toliko do budoucna
[§56 odst. 1 písm. a) či c) zákona o důchodovém pojištění]. Pro vznik odpovědnosti
za přeplatek (a tedy povinnosti vrátit neprávem vyplacené dávky důchodového pojištění)
dle §118a odst. 1 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení je dle konstantní
judikatury Nejvyššího správního soudu třeba naplnění alespoň jedné z alternativních skutkových
podstat: i) nesplnění uložené povinnosti, ii) přijetí důchodu či jeho části při vědomí
jeho neoprávněného vyplacení, či iii) jiné vědomé způsobení vzniku přeplatku (srov. rozsudek
ze dne 26. 5. 2010, č. j. 3 Ads 35/2010 – 54). U prvně uvedené skutkové podstaty (nesplnění
uložené povinnosti) se přitom jedná o odpovědnost objektivní, u které se nezkoumá zavinění
(srov. rozsudek ze dne 2. 8. 2013, č. j. 4 Ads 58/2013 – 22). Další dvě skutkové podstaty
(vědomé přijetí důchodu ve vyšší částce a jiné vědomé způsobení vzniku přeplatku) jsou založeny
na principu subjektivní odpovědnosti, přičemž postačí nejmírnější forma zavinění,
a to nevědomá nedbalost (srov. rozsudek ze dne 28. 8. 2013, č. j. 3 Ads 95/2012 – 20,
publ. pod č. 2965/2014 Sb. NSS). V posuzovaném případě zjevně nelze dojít k závěru,
že stěžovatelka měla nebo mohla z okolností předpokládat, že jí byl důchod vyplacen
neoprávněně. Dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu rozhodně nepostačuje odkázat
jen na zásadu „neznalost zákona neomlouvá“, tj. že si stěžovatelka měla nastudovat příslušnou
právní úpravu a z ní měla zjistit, že důchod jí byl přiznán chybně (rozsudky ze dne 18. 6. 2014,
č. j. 8 Ads 17/2014 – 33, publ. pod č. 3081/2014 Sb. NSS, či ze dne 1. 4. 2015,
č. j. 6 Ads 287/2014 – 19, publ. pod č. 3232/2015 Sb. NSS). Po stěžovatelce tedy nebude možné
z těchto důvodů požadovat vrácení přeplatku na důchodu a nedojde tak k porušení zásady
ochrany legitimního očekávání ani ochrany práv nabytých v dobré víře.
[39] Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že mu nic
nebrání posoudit aplikaci čl. 5 Dohody nezávisle na rozsudku č. j. 2 Ad 64/2011 – 43.
[40] Podle čl. 5 odst. 1 Dohody „[o]bčanům, kteří přesídlili z území jedné smluvní strany na území
druhé smluvní strany a po přesídlení pracovali, vyměřují se důchody a jiné dávky z výdělku dosaženého
v zaměstnání v zemi, do níž přesídlili“. Podle odst. 2 téhož článku „[o]bčanům, kteří přesídlili z území jedné
smluvní strany na území druhé smluvní strany a po přesídlení nepracovali, vyměří se důchody a jiné dávky
z průměrného měsíčního výdělku zaměstnanců obdobného oboru a kvalifikace ke dni přiznání důchodu nebo jiné
dávky v zemi, do níž přesídlili. Stejně se postupuje při výpočtech důchodu a jiných dávek u občanů, kteří přesídlili
z jedné země do druhé po přiznání důchodu nebo jiné dávky“.
[41] Pojem „přesídlení“ ve smyslu Dohody vyložil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
20. 5. 2010, č. j. 6 Ads 56/2009 - 52, publ. pod č. 2113/2010 Sb. NSS, jako „přenesení centra
veškerých životních poměrů z jednoho smluvního státu do druhého, s úmyslem založit ve druhém smluvním státě
trvalé bydliště. Souhlas s přesídlením podle čl. II protokolu k citované dohodě je ze strany České republiky dán
dnem, kdy byl příslušným orgánem přesídlivšímu důchodci – občanu Ruské federace – povolen trvalý pobyt
na území České republiky podle předpisů o pobytu cizinců na území České republiky“. Dle ustálené
judikatury Nejvyššího správního soudu je okamžik přesídlení, tj. získání trvalého pobytu na území
České republiky, zcela zásadní pro určení způsobu výpočtu starobního důchodu. Pokud občan
Ruské federace na území České republiky pracoval pouze předtím, než mu byl povolen trvalý
pobyt, není naplněna hypotéza čl. 5 odst. 1 Dohody, a je třeba pro účely výpočtu starobního
důchodu využít fiktivního výdělku dle čl. 5 odst. 2 Dohody (rozsudek ze dne 9. 6. 2010,
č. j. 6 Ads 60/2009 – 53, či ze dne 15. 6. 2010, č. j. 4 Ads 58/2009 – 38).
[42] V již zmiňovaném rozsudku č. j. 3 Ads 69/2013 – 34 se Nejvyšší správní soud zabýval
otázkou, zda přiznání starobního důchodu před přesídlením na území České republiky
představuje relevantní skutečnost pro aplikaci čl. 5 odst. 2 Dohody, nebo zda je rozhodující,
že žadatelka po přesídlení pracovala a dosáhla tak v České republice výdělku, z něhož bylo možné
vyměřit starobní důchod dle čl. 5 odst. 1 Dohody, a došel k závěru, že „se čl. 5 odst. 1 [Dohody]
aplikuje i na občana, který přesídlil na území coby poživatel starobního důchodu, ale po přesídlení pracoval,
a dosáhl tak v českém systému důchodového pojištění výdělky započitatelné do ročního vyměřovacího základu“.
[43] Ustanovení čl. 5 Dohody je dle zmiňovaného rozsudku třeba vykládat nikoli ryze
textuálně, nýbrž podle jeho smyslu a účelu s ohledem na historický kontext uzavření Dohody.
V době sjednání Dohody a jejího vstupu v platnost se podle tehdejší právní úpravy průměrný
roční výdělek počítal z výdělku před dosažením nároku na důchod. Práce po vzniku nároku na
důchod se již pro účely stanovení důchodu nijak nezohledňovala, a to ani na území státu původu,
ani na území státu, kam důchodce přesídlil. Proto se na důchodce, kteří po přesídlení
pracovali, hledělo, jakoby na území státu, do něhož přesídlili, nepracovali. Použití fikce
dle čl. 5 odst. 2 Dohody za této úpravy sloužilo k výpočtu důchodu v situaci, kdy nebylo možné
důchod vypočíst jiným způsobem. Dle současné právní úpravy nicméně rozhodné období
pro výpočet důchodu končí kalendářním rokem, který bezprostředně předchází roku přiznání
důchodu, nikoli okamžikem vzniku nároku na důchod (§18 odst. 1 zákona o důchodovém
pojištění). Za této situace je podle názoru Nejvyššího správního soudu obsaženého
v již zmiňovaném rozsudku č. j. 3 Ads 69/2013 – 34 nutno i nadále reflektovat účel
čl. 5 odst. 2 Dohody, který zůstává nezměněn, tedy zajistit občanům smluvních stran,
kteří v systému sociálního zabezpečení jiné smluvní strany nezískají žádné výdělky, náhradní
vyměřovací základ pro výpočet důchodové dávky. Čl. 5 odst. 2 Dohody nepředstavuje speciální
pravidlo vůči čl. 5 odst. 1 Dohody, kterému by bylo nutno dát přednost, nýbrž pravidlo podpůrné
pro řešení situací, kdy nedojde k naplnění skutkové podmínky ve smyslu čl. 5 odst. 1 Dohody,
tedy výkonu výdělečné činnosti po přesídlení na území České republiky a získání výdělku
započitatelného do osobního vyměřovacího základu pojištěnce.
[44] Okamžik přesídlení stěžovatelky na území České republiky nastal dnem udělení trvalého
pobytu, tj. 30. 11. 2006, výdělečně činná byla stěžovatelka dle evidenčních listů až do 31. 3. 2007
a o starobní důchod žádala ke dni 1. 4. 2007. Stěžovatelka tedy na území České republiky
po přesídlení pracovala, pro účely stanovení výdělku je proto třeba použít čl. 5 odst. 1 Dohody,
a to přestože v době přesídlení již pobírala ruský starobní důchod. Zohlednění skutečných
výdělků dle čl. 5 odst. 1 Dohody je dle již zmiňovaného rozsudku č. j. 3 Ads 69/2013 – 34
preferovaným způsobem zjištění vyměřovacího základu před náhradním mechanismem
jeho zjištění na základě fiktivního výdělku. To je dáno nejen systematikou zařazení předmětných
ustanovení Dohody, nýbrž především povahou práva sociálního zabezpečení, které je založeno
na principu pojišťovacím. Při určování dávek sociálního zabezpečení je předně třeba zohlednit
reálnou ekonomickou aktivitu pojištěnce a jeho příspěvky do systému sociálního zabezpečení
státu, který mu předmětnou dávku poskytuje.
[45] Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že ve výsledku jsou znevýhodněni ti žadatelé
o dávku sociálního zabezpečení, kteří na území státu po přesídlení pracovali. To je ovšem dáno
formulací pravidla obsaženého v čl. 5 odst. 2 Dohody, které zvýhodňuje ruské občany,
kteří po přesídlení do České republiky nepracovali, nejen oproti těm, kteří zde pracovali,
nýbrž i oproti občanům České republiky, neboť fiktivní částka měsíčního výdělku se zjišťuje
ke dni přiznání důchodu, a je tak výrazně vyšší než průměrný osobní vyměřovací
základ. Výjimečnost pravidla uvedeného v čl. 5 odst. 2 Dohody nicméně nemůže ovlivnit
aplikovatelnost čl. 5 odst. 1 Dohody v případě, kdy je naplněna jeho hypotéza. Jak již bylo výše
upozorněno, Dohoda je z řady důvodů anachronická, a blíží se tak hranici použitelnosti
v současných právních i ekonomických podmínkách. Dle rozsudku č. j. 3 Ads 69/2013 – 34
nelze závěr o aplikovatelnosti čl. 5 odst. 1 Dohody zpochybnit principem výhodnosti,
který se dle §14 zákona o důchodovém pojištění vztahuje pouze na případy překrývání dob
pojištění, příp. náhradních dob pojištění a nemá podobu obecného principu či zásady,
ani principem ochrany legitimního očekávání, jelikož stěžovatelka musela vědět, že pokud
bude v České republice vykonávat výdělečnou činnost zakládající účast na důchodovém pojištění,
bude jí tato hodnocena pro účely důchodového pojištění.
[46] Nejvyšší správní soud dále zdůrazňuje, že byť se pro účely naplnění hypotézy
čl. 5 odst. 1 Dohody, tj. pro určení mechanismu výpočtu důchodu, přihlíží pouze k práci
na území České republiky po přesídlení, důchod je třeba vypočíst ze všech výdělků dosažených
v zemi, do níž stěžovatelka přesídlila (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
10. 11. 2010, č. j. 6 Ads 99/2010 - 52). Výpočtový základ dle §16 zákona o d ůchodovém
pojištění je tedy třeba počítat ze všech výdělků dosažených na území České
republiky, tj. od 1. 10. 2003 do konce rozhodného období, které končí kalendářním rokem
bezprostředně předcházejícím roku přiznání důchodu (§18 odst. 1 zákona o důchodovém
pojištění). Podle §16 odst. 4 písm. c) zákona o důchodovém pojištění s přihlédnutím
k výkladu čl. 5 odst. 1 Dohody jsou z rozhodného období pro stanovení výpočtového základu
důchodu stěžovatelky vyloučeny doby pojištění získané na území Ruské federace (srov. usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2013, č. j. 3 Ads 156/2011 – 116).
IV. B. Doby pojištění získané na území Ruské federace
[47] Další okruh námitek stěžovatelky se týká započitatelných dob pojištění získaných
na území Ruské federace. Stěžovatelka žalované vytýká, že při stanovení výše důchodu
nezapočítala dobu studia jako dobu pojištění, a tedy v období od 1. 9. 1964 do 30. 6. 1970
(kdy stěžovatelka studovala na Moskevské státní univerzitě) stěžovatelce započítala pouze dobu
od 22. 11. 1966 do 22. 5. 1968 (doba péče o dítě) a dobu od 9. 10. 1969 do 1. 1. 1970
(doba zaměstnání). V posuzované věci nejsou sporné skutkové okolnosti. Sdělení ruského
orgánu sociálního zabezpečení odpovídá tvrzení stěžovatelky a předloženým podkladům
(vysokoškolskému diplomu, pracovní knížce a rodnému listu dcery stěžovatelky). Spornou
otázkou je, zda lze hodnotit dobu studia, která nebyla započítána jako doba péče o dítě
ani jako doba zaměstnání, jako dobu pojištění. Jedná se tedy o sporný výklad ruských právních
předpisů, neboť ruský orgán sociálního zabezpečení v rámci poskytování informací a pomoci
dle §13 odst. 1 věty druhé Dohody uvedl, že od 1. 1. 2002 vstoupila v Ruské federaci v účinnost
nová právní úprava důchodového pojištění, podle které již dobu studia jako dobu pojištění
hodnotit nelze. Stěžovatelka nicméně odkazuje na přechodná ustanovení nové právní úpravy
a rozhodnutí Ústavního soudu Ruské federace, které zdůrazňuje zachování jednou nabytých práv.
[48] Dle čl. 3 Dohody „[p]ři provádění sociálního zabezpečení se použije právních předpisů smluvní strany,
na jejímž území občan bydlí, pokud tato dohoda nestanoví jinak“ (odst. 1), „[s]ociální zabezpečení provádějí
příslušné orgány smluvní strany, na jejímž území bydlí občan, který uplatňuje nárok na dávku“ (odst. 2).
Výjimku z čl. 3 Dohody obsahuje čl. 4 odst. 2 Dohody, který stanoví, že „[z]apočtení doby
zaměstnání, pokud jde o dobu práce v každé ze smluvních stran, se provádí podle právních předpisů té smluvní
strany, na jejímž území byla vykonávána práce nebo jí naroveň postavená činnost“. Dle čl. 13 odst. 1 Dohody
„[o]rgány sociálního zabezpečení, soudy a jiné úřady jedné smluvní strany zúčastněné na provádění sociálního
zabezpečení poskytnou orgánům druhé smluvní strany bezplatně právní pomoc v témže rozsahu, jako by šlo
o provádění sociálního zabezpečení ve vlastním státě. Orgány sociálního zabezpečení obou smluvních stran
si vzájemně poskytnou potřebné informace o okolnostech rozhodných pro přiznání důchodu nebo jiné dávky
a provedou potřebná opatření za účelem zjištění těchto okolností“.
[49] K rozhodnutí o důchodu je v posuzované věci dána jednoznačně příslušnost žalované
jako orgánu sociálního zabezpečení České republiky. Přiznat nárok na důchod a jeho výplatu
znamená zjistit rozhodné skutkové okolnosti (doby pojištění a výši dosažených příjmů) a podřadit
zjištěná fakta právním normám. Podle Dohody se pak důchod přiznává za podmínek a ve výši
stanovené právními předpisy státu trvalého bydliště (v posuzované věci České republiky)
s tou odchylkou, že doby zaměstnání a jim naroveň postavené činnosti se započítají podle
právních předpisů té smluvní strany, na jejímž území byla činnost vykonávána (v posuzované věci
Ruské federace).
[50] Ke zjištění skutkových okolností a právnímu hodnocení dob získaných na území druhé
smluvní strany nepochybně slouží institut zakotvený v čl. 13 odst. 1 Dohody. Vymezením
institutu právní pomoci dle čl. 13 Dohody se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
4. 8. 2010, č. j. 6 Ads 10/2010 – 50, ve kterém uvedl: „Právní pomoc zde nepochybně zahrnuje
obvyklé postupy podřaditelné pod tento institut, jak je obvykle v právních vztazích s mezinárodním prvkem
vnímán - tedy zejména informace o obsahu cizího práva. Měla-li žalovaná rozhodovat o důchodu i za použití
cizího práva (což bylo podle znění Dohody nezbytné), pak prvořadou cestou nepochybně bylo využití součinnosti
zakotvené Dohodou s orgány sociálního zabezpečení druhé smluvní strany, které žalované předávaly informace
o skutkových okolnostech ze své evidence (například dobách zaměstnání apod.) a dále též o právní úpravě
hodnocení dob získaných na území smluvní strany. To, že žalovaná obvykle akceptovala skutková zjištění
i právní hodnocení, kterého se jí dostalo formou právní pomoci podle čl. 13 odst. 1 Dohody, je logické
vyústění úpravy, kterou si státy dohodly v mezinárodní smlouvě. Nejednalo se však o „rozhodnutí“,
kterým by byla žalovaná vázána v tom smyslu, že by nebylo možno prokázat určitou dobu zaměstnání
ve smluvním státě jinak, či prokázat obsah cizího práva jiným způsobem než cestou právní pomoci
dle čl. 13 odst. 1 Dohody. […] Právní hodnocení těchto dob je však součástí rozhodnutí o důchodu,
a v tomto ohledu nebylo možné stěžovatelku odkazovat na orgány Ruské federace; právní hodnocení je výrazem
kompetence o věci rozhodnout; má-li správní orgán použít cizího hmotného práva, musí se seznámit
s jeho obsahem. Může tak učinit za pomocí institutu právní pomoci, kdy mu podle Dohody obsah tohoto práva
sdělí orgán druhé smluvní strany. Není ovšem vyloučeno, aby obsah cizího práva, které má ve správním řízení
o dávce důchodového zabezpečení aplikovat, zjistil i jiným způsobem (například za pomocí znalce z oboru
právních vztahů k cizině), zejména pokud vznikne o obsah cizího práva spor.“
[51] V posuzované věci žalovaná akceptovala sdělení orgánu sociálního zabezpečení Ruské
federace ze dne 6. 12. 2007, podané v rámci právní pomoci podle čl. 13 odst. 1 Dohody, že ruské
právo neumožňuje považovat za dobu pojištění dobu studia. Přijala tedy právní názor, že doba
studia není pro účely důchodového pojištění v Rusku započitatelná. V napadeném rozhodnutí
žalovaná uvedla s odkazem na sdělení ruského orgánu sociálního zabezpečení, že od 1. 1. 2002
vstoupila v Ruské federaci v platnost nová úprava důchodového pojištění, a tudíž nelze dobu
studia hodnotit jako dobu pojištění pro účely důchodového pojištění. Tím reagovala na námitky
vznesené stěžovatelkou, že ruský orgán sociálního zabezpečení jí v roce 2001 při vyměření
starobního důchodu dobu studia do doby pojištění započítal. Odůvodnění napadeného
rozhodnutí spolu s informacemi obsaženými ve správním spise lze tak považovat za dostačující,
a napadené rozhodnutí je v tomto ohledu přezkoumatelné. Přestože nelze souhlasit s názorem
žalované a městského soudu, že žalovaná je při rozhodování bezpodmínečně vázána sdělením
orgánu sociálního zabezpečení druhé smluvní strany, argumentaci stěžovatelky v řízení o žalobě
ani o kasační stížnosti nelze považovat za způsobilou vyvrátit správnost sdělení ruského orgánu
sociálního zabezpečení. Stěžovatelka argumentuje přechodnými ustanoveními k novému zákonu
o důchodovém pojištění a nálezy Ústavního soudu Ruské federace, které se nicméně váží
k přepočtu již jednou vyměřeného starobního důchodu. Úprava zakotvená Dohodou nicméně
není založena na principu přepočtu důchodu stanoveného druhou smluvní stranou,
nýbrž na originárním výpočtu důchodu orgány sociálního zabezpečení státu, kde žadatel
o důchod bydlí, které jsou pouze povinny započíst dobu pojištění dle právních předpisů druhé
smluvní strany platných v době jejich rozhodování. Stěžovatelka se rozhodla zažádat o český
starobní důchod a využít existence Dohody, nemůže tedy profitovat z výhod plynoucích
z její aplikace, které jsou, jak již několikrát upozornil Nejvyšší správní soud,
významné a v kontextu jiných mezinárodních smluv o sociální zabezpečení nevídané
(viz např. již zmiňovaný rozsudek č. j. 3 Ads 171/2011 – 78), a zároveň požadovat zohlednění
v minulosti přiznaného ruského důchodu.
[52] Z výše uvedených důvodů rovněž nelze považovat za důvodnou námitku stěžovatelky,
že sdělení ruského orgánu sociálního zabezpečení působí nevěrohodně, když tento uvádí jinou
dobu pojištění k datu vyměření ruského starobního důchodu v roce 2001 a k datu dotazu
ze strany žalované ohledně započitatelných dob pojištění pro účely určení výše českého důchodu.
Ze sdělení ruského orgánu sociálního zabezpečení ze dne 6. 12. 2007 vyplývá, že stěžovatelce
započetl jako dobu zaměstnání období od 9. 10. 1969 do 1. 1. 1970, což odpovídá i pracovní
knížce, kterou stěžovatelka žalované doložila. Stěžovatelka nicméně brojí i proti tomuto postupu
ruského orgánu sociálního zabezpečení a uvádí, že jí tato doba měla být započítána jako doba
studia. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že vzhledem k tomu, že tato námitka nebyla
uplatněna v řízení před městským soudem, který ji tak nemohl posoudit, nemůže se jí pro její
nepřípustnost zabývat. K námitce týkající se započtení doby péče o dítě Nejvyšší správní soud
uvádí, že stěžovatelka zpochybňuje sdělení ruského orgánu sociálního zabezpečení s odkazem
na ruský zákon o důchodovém pojištění, který v době rozhodování žalované již nebyl platný,
a proto i tuto námitku je z výše uvedených důvodů třeba odmítnout jako nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud nadto uvádí, že pouhý odkaz na maximální možnou dobu započitatelné
péče o dítě nijak nezpochybňuje skutkové okolnosti týkající se stěžovatelčiny faktické péče o dítě
tak, jak byly sděleny ruským orgánem sociálního zabezpečení.
[53] Nejvyšší správní soud tedy došel k závěru, že v posuzovaném řízení nebylo důvodu
zpochybňovat sdělení ruského orgánu sociálního zabezpečení stran započitatelných dob pojištění
na území Ruské federace, žalovaná ani městský soud tedy nepochybily, pokud z tohoto sdělení
vycházely při určení započitatelné doby pojištění.
IV. C. Postup při stanovení procentní výměry starobního důchodu: rozlišení mezi rozhodným obdobím pro účely
stanovení výpočtového základu a celkovou dobou pojištění
[54] Výše starobního důchodu se skládá ze dvou složek: základní výměry a procentní výměry.
Zatímco základní výměra je prakticky jednotná a stanovená na základě právních předpisů, výše
procentní výměry odvisí od výše výpočtového základu a procentní sazby. Dle §33 odst. 2 zákona
o důchodovém pojištění se výše procentní výměry starobního důchodu stanoví procentní sazbou
z výpočtového základu podle doby pojištění získané do vzniku nároku na důchod a podle doby
pojištění získané po vzniku nároku na tento důchod. Tato procentní sazba činí za každý rok doby
pojištění do vzniku nároku na důchod 1,5 % výpočtového základu (§34 odst. 1 téhož zákona).
Pojištěnci, který splnil podmínky na důchod a po vzniku nároku na tento důchod vykonával
výdělečnou činnost a nepobíral přitom starobní důchod, se výše procentní výměry zvyšuje
o 1, 5 % výpočtového základu za každých 90 kalendářních dnů (§34 odst. 2 téhož zákona).
Dle §18 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění rozhodné období pro stanovení výpočtového
základu končí kalendářním rokem, který bezprostředně předchází roku přiznání důchodu.
[55] V napadeném rozhodnutí žalovaná správně vycházela z toho, že rok přiznání důchodu
se již nezapočítává do rozhodného období dle §18 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění
a na důchodovém listu tak zcela správně není již pro toto období uveden vyměřovací základ.
Na druhou stranu správně také započítala dané období do celkové doby pojištění. Nejvyšší
správní soud tedy v napadeném rozhodnutí neshledal stěžovatelkou tvrzenou vnitřní rozpornost.
[56] Nejvyšší správní soud nicméně poukazuje na již výše zmíněnou nepřezkoumatelnost
stanovení data přiznání důchodu stěžovatelce. Pokud by žalovaná došla k závěru, že stěžovatelce
bylo třeba přiznat starobní důchod ke dni 1. 4. 2007, a nikoli ke dni 30. 11. 2006, bude třeba
do rozhodného období zahrnout i rok 2006 a pro účely stanovení procentní sazby zohlednit
i dobu pojištění po vzniku nároku na starobní důchod.
V. Závěr a náklady řízení
[57] Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, a proto napadený rozsudek zrušil (§110 odst. 1 věta první s. ř. s.). Za použití
§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. současně zrušil i napadené rozhodnutí a věc vrátil žalované k dalšímu
řízení (§78 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Zruší-li Nejvyšší správní soud i rozhodnutí správního orgánu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je tento správní orgán vázán právním názorem vysloveným
Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení
s §78 odst. 5 s. ř. s.]. V navazujícím řízení bude žalovaná předně povinna přezkoumatelným
způsobem stanovit den přiznání starobního důchodu stěžovatelce, od něhož se odvíjí určení
rozhodného období pro účely stanovení výpočtového základu a celková doba pojištění.
Při stanovení výše výdělku je třeba postupovat dle čl. 5 odst. 1 Dohody, neboť stěžovatelka
na území České republiky po přesídlení pracovala, přičemž na tomto závěru ničeho nemění
ani skutečnost, že při přesídlení již pobírala ruský starobní důchod. Nejvyšší správní soud
zdůrazňuje, že byť se pro účely naplnění hypotézy čl. 5 odst. 1 Dohody, tj. pro určení
mechanismu výpočtu důchodu, přihlíží pouze k práci na území České republiky po přesídlení,
výpočtový základ je třeba počítat ze všech výdělků dosažených na území České republiky,
tj. od 1. 10. 2003 do konce rozhodného období, které končí kalendářním rokem bezprostředně
předcházejícím roku přiznání důchodu. Ohledně dob pojištění získaných na území Ruské
federace lze vycházet ze sdělení ruského orgánu sociálního zabezpečení, neboť v posuzovaném
případě nebyla správnost tohoto sdělení nijak zpochybněna. V závislosti na určení data přiznání
důchodu bude případně také nutné rozlišovat dobu pojištění před vznikem nároku na starobní
důchod a dobu pojištění po vzniku nároku a toto zohlednit při stanovení procentní sazby.
[58] Nejvyšší správní soud je posledním soudem, který o věci rozhodl, a proto musí určit
náhradu nákladů celého soudního řízení. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka žalobou
domáhala zrušení napadeného rozhodnutí, je nutno považovat ji za úspěšného účastníka.
Podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. má úspěšný účastník právo na náhradu
důvodně vynaložených nákladů proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka
byla zastoupena advokátem pouze v řízení o kasační stížnosti, a proto jí přísluší náhrada
odměny za tři úkony právní služby, a to převzetí a příprava zastoupení na základě smlouvy
o poskytování právních služeb [§11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů] a podání kasační stížnosti a vyjádření ze dne 15. 11. 2016
[§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Nejvyšší správní soud stěžovatelce nepřiznal odměnu
za vyjádření ze dne 21. 11. 2016, neboť v něm byly doslova zopakovány argumenty uvedené
již ve vyjádření ze dne 15. 11. 2016 a dále zde byl pouze citován rozsudek Nejvyššího správního
soudu, na který stěžovatelka odkazovala již ve své kasační stížnosti. Odměna za jeden úkon činí
podle §7 ve spojení s §9 odst. 2 advokátního tarifu 1000 Kč. Podle §13 odst. 3 advokátního
tarifu je třeba k odměně za každý úkon přičíst 300 Kč na úhradu hotových výdajů. Protože
zástupce stěžovatelky je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho odměna o částku
819 Kč, kterou je povinen odvést z odměny za zastupování podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 4719 Kč je žalovaná povinna
zaplatit stěžovatelce v přiměřené lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího
zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2016
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu