ECLI:CZ:NSS:2016:7.AFS.77.2014:76
sp. zn. 7 Afs 77/2014 - 76
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: R. M., zastoupený
JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou se sídlem Krakovská 7, Praha 1, proti žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2014, č. j. 62 Af 104/2012 - 92,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce R. M. domáhá u Nejvyššího správního soudu
vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2014, č. j.
62 Af 104/2012 - 92, a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně (dále též „krajský soud“) napadeným rozsudkem ze dne 25. 4. 2014,
č. j. 62 Af 104/2012 - 92, zamítl žaloby, kterými se žalobce domáhal přezkoumání a zrušení tří
rozhodnutí (dále též „napadená rozhodnutí“) Finančního ředitelství v Brně (dále též „původní
žalovaný“). Jednalo se o rozhodnutí ze dne 11. 9. 2012, č. j. 13427/12-1301-702127, jímž byla
zamítnuta odvolání a potvrzena rozhodnutí Finančního úřadu v Hustopečích (dále též „správce
daně“) ze dne 2. 2. 2012, č. j. 10473/12/299921705843, č. j. 10474/12/299921705843,
č. j. 10475/12/299921705843, č. j. 10479/12/299921705843, č. j. 10482/12/299921705843,
č. j. 10493/12/299921705843, č. j. 10497/12/299921705843, č. j. 10500/12/299921705843,
č. j. 10541/12/299921705843, č. j. 10544/12/299921705843, č. j. 10549/12/299921705843,
č. j. 10554/12/299921705843 a č. j. 10558/12/299921705843, kterými byl žalobce podle
ust. §264 odst. 14 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„daňový řád“) a podle ust. §63 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění
pozdějších předpisů (dále také „ZSDP“), vyrozuměn o předpisu úroků z prodlení úhrady
daňových povinností na dani z přidané hodnoty (dále též „DPH“) za zdaňovací období prosinec
2006 až prosinec 2007 v celkové výši 1.525.806 Kč. Dále se jednalo o rozhodnutí
ze dne 27. 9. 2012, č. j. 12826/12-1100-709857, jímž bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno
rozhodnutí správce daně ze dne 2. 2. 2012, č. j. 10568/12/299921705843, kterým byl žalobce
podle ust. §264 odst. 14 daňového řádu a podle ust. §63 ZSDP vyrozuměn o předpisu úroku
z prodlení úhrady daňových povinností na dani z příjmů fyzických osob podávajících přiznání
za zdaňovací období od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2006 ve výši 1.831.828 Kč. A dále šlo o rozhodnutí
ze dne 27. 9. 2012, č. j. 12828/12-1100-709857, jímž bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno
rozhodnutí správce daně ze dne 2. 2. 2012, č. j. 10570/12/299921705843, kterým byl žalobce
podle ust. §264 odst. 14 daňového řádu a podle ust. §63 ZSDP vyrozuměn o předpisu úroku
z prodlení úhrady daňových povinností na dani z příjmů fyzických osob podávajících přiznání
za zdaňovací období od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2007 ve výši cca 1.206.844 Kč.
Krajský soud v rozsudku uvedl, že správce daně nepochybil, pokud při výpočtu úroku
z prodlení postupoval podle ust. §63 ZSDP, který byl již v době vydání platebních výměrů
zrušen. Tento postup vyplývá z přechodných ustanovení daňového řádu, konkrétně z ust. §264
odst. 14. Podle krajského soudu se dále původní žalovaný v napadených rozhodnutích
přezkoumatelně vypořádal s namítanou nepřiměřeností úroků z prodlení. Byť tak učinil poměrně
obecně, s ohledem na obecnou formulaci odvolacích námitek mu nelze v tomto směru nic
vytýkat. Důvodná není ani námitka, že původní žalovaný pochybil, pokud nezkoumal výši
nedoplatku, příp. existenci přeplatku žalobce na jiných daních. Obecná námitka týkající se výše
nedoplatku byla vypořádána. Žalobce měl na osobním daňovém účtu evidován nedoplatek,
a proto mu byl předepsán úrok z prodlení. Existenci přeplatků na dani žalobce v odvoláních
nezmiňoval, proto se jimi původní žalovaný nemusel zabývat s ohledem na ust. §114 odst. 2
daňového řádu. Původní žalovaný rovněž dostatečně objasnil, proč nepřijal jako důkazní
prostředek žalobcem navrhované rozhodnutí Rady Euratom č. 597/2000, nařízení Rady Euratom
č. 1150/2000 ani zprávu OECD z roku 2006, když měl za to, že pro posouzení přiměřenosti
a správnosti úroku z prodlení jsou podstatné právní předpisy České republiky – konkrétně ZSDP
a daňový řád.
Krajský soud dále uvedl, že úrok z prodlení nespadá do sféry správního trestání,
jak se domníval žalobce (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2011,
č. j. 1 Afs 1/2011 - 82, a ze dne 22. 2. 2007, č. j. 2 Afs 159/2005 - 43). Úrok z prodlení, stejně
jako penále podle ust. §63 ZSDP, ve znění účinném do 31. 12. 2006, zasahuje do majetkové sféry
dlužníka, jeho základní funkcí je však paušalizovaná náhrada škody, jež státu vznikla zpožděním
daňových příjmů. Nelze ji proto chápat jako správní delikt či jiné trestní provinění ve smyslu čl. 6
odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, na které by bylo možné uplatňovat
obecné principy trestání. Nedošlo ani k promlčení práva podle ust. §70 ZSDP, neboť žalobce
byl vyrozuměn o předpisu úroku z prodlení podle ust. §63 odst. 6 ZSDP před uplynutím
promlčecí lhůty. K námitce poukazující na uplynutí prekluzivní lhůty pro dodatečné doměření
daňové povinnosti, krajský soud uvedl, že předmětem přezkumu jsou pouze napadená
rozhodnutí, tedy rozhodnutí ve věci vyrozumění o předpisu úroků z prodlení, a nikoliv
rozhodnutí ve věci dodatečného doměření daně. Námitkami, které žalobce poprvé uplatnil
až při soudním jednání dne 25. 4. 2014 (duplicita úroku z prodlení, předčasnost vyrozumění
o úroku z prodlení, absence hmotněprávního předpisu ve výroku rozhodnutí) se krajský soud
nemohl zabývat, neboť byly uplatněny až po uplynutí lhůty k podání žaloby. Podle ust. §71
odst. 2 s. ř. s. lze totiž žalobu rozšířit o další žalobní body jen ve lhůtě pro podání žaloby. Nešlo
ani o rozvedení dříve uplatněných žalobních bodů. Z uvedených důvodů proto krajský soud
podané žaloby zamítl jako nedůvodné.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce R. M. jako stěžovatel (dále jen
„stěžovatel“) včasnou kasační stížnost, kterou opřel o důvody obsažené v ust. §103 odst. 1 písm.
a), b) a d) s. ř. s.
Stěžovatel nesouhlasí s názorem krajského soudu ve vztahu k povaze úroku z prodlení.
Má za to, že úrok z prodlení spadá do sféry správního trestání a při jeho stanovení je nutné
aplikovat zásady trestního práva. Institut úroku z prodlení zároveň nelze zaměňovat s institutem
daňového penále. Stěžovatel dále trval na tom, že stanovená výše úroků z prodlení je
nepřiměřená a neodpovídá ústavnímu principu proporcionality. Na věc nelze aplikovat rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2011, č. j. 1 Afs 1/2011 - 82, a ze dne 22. 2. 2007,
č. j. 2 Afs 159/2005 - 43, jak učinil krajský soud. Úrok z prodlení je pro stěžovatele
nepřiměřeným břemenem, má rdousící efekt pro jeho podnikatelské aktivity a zasahuje do jeho
osobního života. Sazba úroku z prodlení představuje správní trestání. Tím je však také penále
podle ust. §37b ZSDP, které bylo stěžovateli rovněž vyměřeno. Proto je nepřípustné, aby byl
za stejný delikt trestán dvakrát. Správním orgánům stěžovatel vytýkal, že se při přezkumu úroku
z prodlení nezabývaly samotnou výší nedoplatku, resp. existencí přeplatku na jiných daních.
Stěžovatel žádal v této souvislosti správce daně o zaslání výpisů podle jednotlivých druhů daní
z evidence, žádné odpovědi se mu však nedostalo. Stěžovatel poukázal na to, že mu byl úrok
z prodlení stanoven v celkové výši 314.730,81 Kč duplicitně, což demonstruje formálnost
odvolacího řízení, kdy žalovaný neuvedl, proč považuje úrok z prodlení za souladný s ust. §63
ZSDP. Ačkoliv stěžovatel upozornil žalovaného na duplicitu stanoveného úroku na soudním
jednání, úrok dosud nebyl opraven. Stěžovatel poukazoval i na vady ve smyslu ust. §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. Podle stěžovatele krajský soud pochybil, když se věcně nezabýval námitkou
prekluze práva dodatečně daň doměřit. Krajský soud také pochybil, když se nezabýval námitkou,
že odvolací řízení proběhlo v rozporu se zásadou projednací a stěžovatel nebyl seznámen
s evidencí daní a jednotlivými předpisy částek a s platbami na jeho osobním daňovém účtu.
Vadou řízení je i to, že řízení nebylo na žádost stěžovatele přerušeno z důvodu souběžně
probíhajícího řízení o kasační stížnosti ve věci rozhodnutí o dodatečně doměřených daních,
ke kterým byl předepsán předmětný úrok. Další vada řízení spočívá v tom, že krajský soud
na jednání dne 25. 4. 2014 spojil řízení ve věci žalob proti rozhodnutím ze dne 11. 9. 2012,
č. j. 13427/12-1301-702127, ze dne 27. 9. 2012, č. j. 12826/12-1100-709857, a ze dne 27. 9. 2012,
č. j. 12828/12-1100-709857, ke společnému projednání. Krajský soud nezjišťoval ani existenci
nedoplatku či přeplatku na jiných daních a vyšel pouze z údajů uvedených v rozhodnutí
o odvolání, které obsahuje jen dodatečně doměřené daňové povinnosti, čímž zatížil řízení vadou,
která mohla mít rovněž vliv na zákonnost rozsudku. Pokud se krajský soud odmítl ve svém
rozsudku s ohledem na ust. §71 odst. 2 s. ř. s. zabývat námitkami uplatněnými až u jednání dne
25. 4. 2014, považuje to stěžovatel za přepjatý formalismus, v rozporu s právem na spravedlivý
proces, což je v rozporu s čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Ze všech uvedených důvodů proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu ve výroku I. a II. zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a uložil
žalovanému povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení o kasační stížnosti.
Žalovaný v písemném vyjádření ke kasační stížnosti vyslovil souhlas se závěry krajského
soudu. Žalovaný má rozsudek krajského soudu za plně přezkoumatelný, zákonný, založený
na správném posouzení právní otázky. Také skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, má oporu ve spisech. S ohledem na text žalob krajský soud nepochybil,
když se nevyjádřil k námitce poukazující na rozpor odvolacího řízení se zásadou projednací.
Pokud jde o namítané nepřerušení řízení, poukázal žalovaný na ust. §48 odst. 3 písm. d) s. ř. s.
K přerušení řízení nebyl důvod, neboť o daních, od nichž jsou předmětné úroky z prodlení
odvozeny, již bylo pravomocně rozhodnuto, žaloby proti těmto rozhodnutím byly navíc
zamítnuty. Žalovaný se dále ztotožnil s názorem krajského soudu v tom, že úroky z prodlení
nejsou nepřiměřené a že úrok z prodlení nelze chápat jako sankci za správní delikt. Z uvedených
důvodů proto žalovaný navrhl Nejvyššímu správnímu soudu, aby kasační stížnost zamítl jako
nedůvodnou a přiznal žalovanému v souladu s právním názorem Ústavního soudu vyjádřeným
v nálezu Pl. ÚS 39/13 náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
v souladu s ust. §109 odst. 3, 4 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů uplatněných v kasační stížnosti
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
Z kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podává z důvodů uvedených v ust. §103
odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., tedy pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení, pro vady v řízení před správními orgány, a také
pro nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku či jinou vadu řízení před krajským soudem.
Jde-li o vytýkanou nepřezkoumatelnost [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], Nejvyšší správní
soud konstatuje, že jde o vlastnost rozhodnutí správního soudu, ke které je povinen přihlížet
z úřední povinnosti. K posouzení této vady řízení musel Nejvyšší správní soud přistoupit
přednostně. Je tomu tak proto, že by bylo přinejmenším předčasné, aby se nejdříve zabýval
právním posouzením věci samé, byl-li by současně napadený rozsudek krajského soudu
nepřezkoumatelný nebo byl-li by založen na jiné vadě řízení s vlivem na zákonnost rozhodnutí
o věci samé.
Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
krajského soudu vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu
ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97,
uveřejněný pod č. 85 ve svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), podle níž jedním
z principů, které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces, jakož i pojem právního
státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli
při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle
ustanovení §54 odst. 2 s. ř. s.). Z odůvodnění rozhodnutí proto musí vyplývat především vztah
mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry
na straně druhé.
Nejvyšší správní soud nepominul ani nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2007,
sp. zn. I. ÚS 741/06, (dostupný na www.nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud
vyslovil, že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze
zjistit, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům
kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv
účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Ostatně Ústavní soud
i v nálezu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), rovněž
konstatoval, že: „Soudy jsou povinny své rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou
námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak
nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.“
Otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí správních soudů se Nejvyšší správní soud
zabýval ve své judikatuře již dříve. Bylo tomu tak např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, který byl uveřejněn pod č. 244/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, v němž vyložil, že: „Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti,
z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných
než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec
žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající
z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné“. V rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, který byl publikován
ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 133/2004, pak vyslovil Nejvyšší správní
soud názor, že: „Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových,
nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění,
o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací
důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není
zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny“. Nejvyšší správní soud též vyslovil v rozsudku
ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, dostupném na www.nssoud.cz, že pokud „z odůvodnění
napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného
hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba
pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“. Judikatuře Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24 /2005 - 44, který byl
uveřejněn pod č. 689/2005 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) je jinak společný
závěr, že „není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché,
mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci z hlediska účastníka řízení
klíčovou, na níž je postaven základ jeho žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen
pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá“.
Nejvyšší správní soud s poukazem na shora uvedené konstatuje, že má-li být soudní
rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní soud
za rozhodný a jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval
při posuzování těchto skutečností. Uvedené musí nalézt svůj odraz v odůvodnění dotčeného
rozhodnutí. Je tomu tak proto, že jen prostřednictvím odůvodnění lze dovodit, z jakého
skutkového stavu správní soud vyšel a jak o něm uvážil. Co do rozsahu přezkoumávání správního
rozhodnutí (po věcné stránce) je správní soud, nestanoví-li zákon jinak (srov. §75 odst. 2 s. ř. s.
v návaznosti na §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), vázán dispoziční zásadou. Ponechat stranou nelze
okolnost, že obsah odůvodnění rozhodnutí správního soudu v podstatě předurčuje možný rozsah
opravného prostředku vůči tomuto rozhodnutí ze strany účastníků řízení. Pokud by vůbec
neobsahovalo odůvodnění nebo by nereflektovalo žalobní námitky a zásadní argumentaci, o níž
se opírá, mělo by to nutně za následek jeho zrušení pro nepřezkoumatelnost.
Tak tomu ale v projednávané věci není. Krajský soud se zabýval všemi včas uplatněnými
žalobními body, vyložil, proč nepřisvědčil námitkám stěžovatele a proč považuje jeho
argumentaci za nesprávnou. Krajský soud tedy přezkoumatelným způsobem odůvodnil své
závěry. Lze si jistě představit ještě podrobnější odůvodnění, avšak nosné úvahy z rozsudku
krajského soudu dovodit lze a nejedná se tedy o nepřezkoumatelnost v intenzitě předpokládané
výše citovanou judikaturou. Ostatně skutečnost, že stěžovatel se závěry krajského soudu
polemizuje, svědčí o tom, že je si vědom, na základě jakých úvah krajský soud dospěl k uvedeným
závěrům. Polemika stěžovatele se závěry krajského soudu by logicky nebyla možná, pokud by
se soud s podstatnými otázkami vůbec nevypořádal a napadené rozhodnutí by z tohoto důvodu
bylo nepřezkoumatelné.
Stěžovatel konkrétně spatřoval nepřezkoumatelnost rozsudku v tom, že se krajský soud
odmítl zabývat námitkami uplatněnými u ústního jednání dne 25. 4. 2014. K tomu je třeba uvést,
že podle ust. §71 odst. 2 s. ř. s., lze rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo
ji rozšířit o další žalobní body jen ve lhůtě pro podání žaloby. Žalobou napadená rozhodnutí byla
vydána v roce 2012 a v témže roce nabyla právní moci. Krajskému soudu proto nelze vytýkat,
že se nezabýval námitkami vznesenými až u ústního jednání dne 25. 4. 2014, když tyto byly
uplatněny zjevně až po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené v ust. §72 odst. 1 s. ř. s. Žalobní
námitky takto pozdě vznesené, týkající se duplicity stanoveného úroku apod., jsou navíc
kvalitativně zcela odlišné od námitky, ve které stěžovatel poukazoval na existenci nedoplatku či
přeplatku na dani samotné. Nejde proto o pouhé rozvinutí argumentace k námitce již dříve
uplatněné a krajský soud k těmto námitkám nemohl přihlédnout.
Stěžovatel dále spatřoval nepřezkoumatelnost rozsudku v tom, že se krajský soud
nezabýval námitkou, že odvolací řízení proběhlo v rozporu se zásadou projednací a stěžovatel
nebyl seznámen s evidencí daní a jednotlivými předpisy částek a s platbami na jeho osobním
daňovém účtu. Těmito námitkami se krajský soud zabýval a vypořádal je dostatečně s ohledem
na obecnou argumentaci stěžovatele. Krajský soud poukázal na ust. §114 odst. 2 daňového řádu
a uvedl, že stěžovatel v odvolání pouze obecně namítal, že „v předmětném období na této dani neměl
nedoplatek“. S touto jeho námitkou se tedy zcela v intencích jejího obecného uplatnění původní
žalovaný zabýval a uvedl, že na osobním daňovém účtu žalobce nedoplatek evidoval, a proto
úrok z prodlení předepsal. V rozhodnutí přitom jednotlivé nedoplatky vyčíslil.
Pokud pak stěžovatel namítal, že měla být zjišťována existence přeplatku na jiných
daních, Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem, že stěžovatel existenci přeplatků
na dani v odvoláních vůbec nezmiňoval a žalovaný tak nebyl povinen tuto otázku vypořádávat.
Ostatně stěžovatel i tento žalobní bod formuloval jen velmi obecným způsobem. Taková obecná
tvrzení o vadách správních rozhodnutí zcela jistě neodpovídají nárokům, které na formulaci
žalobních bodů ve smyslu ust. §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. klade judikatura Nejvyššího správního
soudu (srov. rozsudek rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 – 78, dostupný
na www.nssoud.cz). Správní soud není povinen ani oprávněn za žalobce konkrétní důvody
nezákonnosti správního rozhodnutí dovozovat, tedy z vlastní iniciativy nahrazovat projev vůle
žalobce a sám vyhledávat vady napadeného správního aktu (srov. např. nálezy Ústavního soudu
ze dne 10. 3. 1999, sp. zn. I. ÚS 164/97, a ze dne 19. 11. 1999, sp. zn. IV. ÚS 432/98, dostupné
na www.nalus.usoud.cz). Nadto stěžovatel v řízení před správními orgány relevantně nedoložil,
že by měl k datu vydání předmětných rozhodnutí konkrétní přeplatek na jiné dani. Správní soudy
přitom posuzují zákonnost rozhodnutí ke skutkovému a právnímu stavu k datu vydání správního
rozhodnutí (§75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž ani Nejvyšší správní soud se nemůže zabývat právními
a skutkovými novotami, tedy ani důkazními návrhy stěžovatele, které byly předloženy až v rámci
řízení o kasační stížnosti (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004,
č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, ze dne 25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006 – 155, dostupné
na www.nssoud.cz).
Krajskému soudu nelze vytýkat ani vypořádání námitky vztahující se prekluzi dodatečně
stanovené daňové povinnosti. Krajský soud v rozsudku zřetelně objasnil, že předmětem
přezkumu jsou v dané věci pouze napadená rozhodnutí ve věci vyrozumění o předpisu úroků
z prodlení a nikoliv rozhodnutí o stanovení daňové povinnosti. Krajský soud proto postupoval
správně, když při přezkumu rozhodnutí ve věci vyrozumění o předpisu úroku z prodlení vycházel
z pravomocného titulu – dodatečných platebních výměrů a otázku samotného dodatečného
vyměření daně a s tím související otázky neposuzoval, když tato byla předmětem jiného řízení.
Dvojímu projednání a rozhodování věci soudem o téže věci brání překážka litispendence.
Připuštění možnosti projednávání téže věci ve více řízeních zároveň by totiž bylo v příkrém
rozporu s principem právní jistoty a ideou předvídatelnosti soudního rozhodování
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 5 As 63/2011 – 86,
dostupný na www.nssoud.cz). Nutno zdůraznit, že otázkou prekluze předmětných dodatečných
platebních výměrů se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 4. 3. 2015,
č. j. 8 Afs 71/2012 - 61, a ze dne 27. 5. 2015, č. j. 8 Afs 73/2012 - 160, dostupné
na www.nssoud.cz, ve kterých potvrdil zákonnost předmětných dodatečných platebních výměrů.
Poukazoval-li stěžovatel na nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 1169/07,
a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2014, č. j. 7 Afs 68/2013 - 36, v nich nebyla
posuzována identická skutková i právní situace, a závěry v nich obsažené tak nelze vztáhnout
na danou věc. Irelevantní je i poukaz stěžovatele na rozsudek Krajského soudu v Brně
ze dne 26. 3. 2014, č. j. 62 Af 83/2012 - 67, kterým bylo zrušeno rozhodnutí, jímž Finanční úřad
v Hustopečích zamítl stěžovatelovy žádosti o posečkání s úhradou dodatečně doměřených daní.
Uvedený rozsudek nemění nic na zákonnosti žalobou napadených rozhodnutí.
Krajský soud se rovněž podrobně zabýval otázkou promlčení práva podle ust. §70
ZSDP, a dospěl ke správnému závěru, že k promlčení nedošlo, neboť stěžovatel byl vyrozuměn
o předpisu úroku z prodlení již v roce 2012, zatímco v případě daně z příjmů fyzických osob
podávajících přiznání za rok 2006 uplynula promlčecí lhůta až v roce 2013. Pokud pak šlo o daň
z příjmů fyzických osob podávajících přiznání za rok 2007, tato lhůta uplynula v roce 2014.
V obou namítaných případech byl tedy stěžovatel vyrozuměn před uplynutím promlčecí lhůty.
Stěžovatel také poukázal na vadu řízení před krajským soudem, který spojil řízení ve věci
žalob proti rozhodnutí ze dne 11. 9. 2012, č. j. 13427/12-1301-702127, vedené
pod sp. zn. 62 Af 104/2012 a proti rozhodnutím ze dne 27. 9. 2012, č. j. 12826/12-1100-709857,
a ze dne 27. 9. 2012, č. j. 12828/12-1100-709857, vedené původně pod sp. zn. 62 Af 107/2012.
K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že podle ust. §39 odst. 1 s. ř. s. může předseda senátu
usnesením spojit ke společnému projednání samostatné žaloby směřující proti témuž rozhodnutí
anebo proti rozhodnutím, která spolu skutkově souvisejí. Ke spojení se tedy hodí věci, které buď
spolu skutkově souvisejí, nebo se týkají týchž účastníků (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 13. 8. 2009, č. j. 7 Afs 66/2008 - 70, dostupný na www.nssoud.cz). V dané věci šlo
o žaloby, jejichž jádrem byl přezkum zákonnosti úroku z prodlení úhrady daňových povinností
na dani z přidané hodnoty a na dani z příjmu fyzických osob podle ust. §63 ZSDP. S ohledem
na tento společný základ a tentýž daňový subjekt, jemuž byl úrok z prodlení předepsán, Nejvyšší
správní soud neshledal důvod, proč by bylo nutné vést o žalobách samostatná řízení. Krajský
soud nařídil ústní jednání v obou řízeních na stejný den (25. 4. 2014, v 11:00 hod., respektive
v 11:30 hod.). Pakliže krajský soud spojil obě řízení při prvním ústním jednání, nelze hovořit
o porušení zásady předvídatelnosti, jak namítal stěžovatel. Postup krajského soudu tak byl zcela
v souladu se zákonem a tato námitka není důvodná.
Stěžovatel dále vytýkal krajskému soudu, že nepřerušil soudní řízení z důvodu jiného
probíhajícího řízení (řízení ve věci dodatečného doměření předmětných daní). Podle ust. §48
odst. 3 písm. d) s. ř. s. může předseda senátu usnesením přerušit řízení, jestliže zjistí, že probíhá
jiné řízení, jehož výsledek může mít vliv na rozhodování soudu o věci samé nebo takové řízení
sám vyvolá. Z uvedeného ustanovení plyne, že se jedná o fakultativní možnost přerušení řízení
soudem (nikoliv obligatorní povinnost). V těchto případech je dáno ke zvážení správnímu soudu,
resp. předsedovi senátu, zda řízení přeruší anebo nikoliv (srov. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 8. 11. 2007, č. j. 1 Ans 6/2007 - 47, a ze dne 31. 8. 2012, č. j. 5 As 83/2011 – 273,
dostupné na www.nssoud.cz). Jak plyne ze soudního spisu, krajský soud řádně odůvodnil,
z jakého důvodu neshledal důvod k přerušení daného řízení, přičemž, jak již bylo výše uvedeno,
tato řízení byla pravomocně skočena, a ke změně daňové povinnosti, od které se odvíjí i úrok
z prodlení, nedošlo. Nejvyšší správní soud je proto toho názoru, že krajský soud řízení nezatížil
vadou, která by měla za následek nezákonnost napadeného rozsudku.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkami poukazujícími na nesprávné posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Právní otázkou, jež měla být krajským soudem nesprávně posouzena, je otázka
zákonnosti napadených rozhodnutí, kterými byl stěžovatel podle ust. §63 ZSDP v návaznosti
na přechodné ustanovení §264 odst. 14 daňového řádu vyrozuměn o předpisu úroku z prodlení.
Stěžovatel s předepsanými úroky nesouhlasil a tvrdil, že spadají do sféry správního trestání, proto
je na ně nutné aplikovat zásady správního trestání.
Podle ust. §63 ZSDP, ve znění účinném do 31. 12. 2006, nezaplatí-li daňový dlužník
splatnou částku daně nejpozději v den její splatnosti, je v prodlení (odstavec 1). Za každý den
prodlení se počítá penále počínaje dnem následujícím po dni splatnosti až do dne platby včetně,
a to od původního dne splatnosti. Daňový dlužník je povinen zaplatit za každý den prodlení
penále ve výši 0,1 % z nedoplatku daně. Nedoplatky na poplatcích a příslušenství daně
se nepenalizují. Penále stanovené podle tohoto ustanovení se uplatní nejdéle za 500 dnů prodlení;
za každý další den prodlení se uplatní penále ve výši 140 % diskontní úrokové sazby České
národní banky platné v první den kalendářního čtvrtletí (odstavec 2).
Zákonem č. 230/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 85/1995 Sb., o státní statistické
službě, ve znění pozdějších předpisů, a další související předpisy, byl novelizován mj. i §63 ZSDP
a místo penále byl od 1. 1. 2007 daňový dlužník, jenž se dostal do prodlení s platbou daně,
povinen platit úrok z prodlení. Z přechodných ustanovení (čl. VI. bod 3 zákona č. 230/2006 Sb.)
vyplývá, že se úprava úroku z prodlení obsažená v novelizovaném §63 ZSDP použije pro daně,
jejichž původní den splatnosti nastane po účinnosti tohoto zákona. Pro daně, jejichž původní den
splatnosti nastal do účinnosti tohoto zákona, se použije §63 ZSDP, ve znění účinném
do 31. 12. 2006.
V posuzovaném případě nastal původní den splatnosti u všech předmětných daní,
ke kterým byl předepsán úrok, po účinnosti zákona č. 230/2006 Sb., proto byla v dané věci
aplikována právní úprava úroku z prodlení podle ust. §63 ZSDP ve znění účinném po 1. 1. 2007.
Podle ust. §63 odst. 1 ZSDP daňový dlužník je v prodlení, nezaplatí-li splatnou daň
nejpozději v den její splatnosti.
Podle ust. §63 odst. 2 ZSDP daňovému dlužníku vzniká povinnost uhradit úrok
z prodlení za každý den prodlení, počínaje dnem následujícím po dni splatnosti až do dne platby
včetně, a to ode dne původního dne splatnosti. Výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši
repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o čtrnáct procentních bodů, platné
pro první den příslušného kalendářního pololetí. Úrok z prodlení se uplatní nejdéle za 5 let
prodlení.
Nejvyšší správní soud dále zkoumal, zda lze úrok z prodlení podle ust. §63 ZSDP chápat
jako sankci za správní delikt, případně trestní obvinění podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod.
Penále podle ust. §63 ZSDP, ve znění účinném do 31. 12. 2006, představuje sankci
za porušení „primární“ povinnosti, jíž je povinnost zaplatit daň řádně a včas (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2007, č. j. 2 Afs 159/2005 – 43, dostupný
na www.nssoud.cz). Penále je příslušenstvím daně a sleduje tak její osud. Povinnost platit penále
vzniká daňovému dlužníkovi přímo ze zákona, nezakládá ji správce daně vydáním platebního
výměru. Platební výměr má jen charakter deklaratorního rozhodnutí, jímž správce daně sděluje
daňovému dlužníkovi předpis penále, jež tu v důsledku jeho prodlení s uhrazením daňové
povinnosti v určité výši k určitému datu ex lege existuje. Daňové penále podle ust. §63 ZSDP,
ve znění účinném do 31. 12. 2006, tak má především funkci paušalizované náhrady újmy,
která státu vzniká, není-li daň zaplacena řádně a včas a musí-li si kvůli tomuto výpadku daňových
příjmů opatřit peníze jiným způsobem (reflektuje cenu peněz). Současně v sobě penále zahrnuje
rovněž funkci preventivní spočívající v motivaci daňového subjektu k řádnému a včasnému
plnění jeho povinností. Penále plní částečně i funkci represivní a odstrašovací, neboť jeho sazby
jsou relativně vysoké v prvním necelém roce a půl prodlení, zatímco po uplynutí tohoto období
se přechodem na – fakticky nižší – sazbu penále (kopírující diskontní sazbu) zvýrazňuje druhá
z funkcí penále, a sice výše uvedená funkce náhrady škody, jež státu vzniká zpožděním daňových
příjmů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2006, č. j. 1 Afs 16/2005 – 63,
dostupný na www.nssoud.cz). Penále tedy nepochybně zasahuje do majetkové sféry daňového
dlužníka, nicméně s ohledem na jeho základní funkci paušalizované náhrady škody jej nelze
chápat jako sankci za správní delikt či trestní obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy
(srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Jussila proti Finsku, stížnost
č. 73053/01). Jelikož penále podle ust. §63 ZSDP ve znění účinném do 31. 12. 2006 nelze chápat
jako sankci za správní delikt, nelze při jeho stanovení aplikovat zásady trestního práva hmotného
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2011, č. j. 1 Afs 1/2011 – 82, dostupný
na www.nssoud.cz).
Stěžovatel má na rozdíl od krajského soudu za to, že instituty penále podle ust. §63
ZSDP, ve znění účinném do 31. 12. 2006, a úroku z prodlení podle ust. §63 ZSDP, ve znění
účinném po 1. 1. 2007, jsou zcela odlišné. Výše uvedené závěry se tudíž na úrok z prodlení
nevztahují, a proto je třeba při jeho stanovení aplikovat zásady trestního práva.
Nejvyšší správní soud se s názorem stěžovatele neztotožnil. Úrok z prodlení podle
ust. §63 ZSDP nelze chápat jako sankci za správní delikt, tudíž při jeho stanovení nelze aplikovat
stěžovatelem namítanou zásadu zákazu dvojího trestání, ani jinou zásadu trestního práva
hmotného. Je tomu tak proto, že penále podle ust. §63 ZSDP, ve znění účinném do 31. 12. 2006,
nelze považovat za institut zcela odlišný od úroku z prodlení podle ust. §63 ZSDP ve znění
účinném po 1. 1. 2007. Úrok z prodlení je naopak velmi podobný institutu penále podle ust. §63
ZSDP, ve znění účinném do 31. 12. 2006, a jeho právní úpravu do značné míry převzal
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2007, č. j. 1 Aps 2/2005 – 45,
dostupný na www.nssoud.cz). Povaha penále se v předpisech daňového práva vyvíjela
v souvislosti se změnami aplikované právní úpravy. Do 31. 12. 2006 byl upraven institut penále
v ust. §63 ZSDP. Ze znění citovaného ustanovení je patrné, že se vzhledem k současnému
právnímu rozdělení sankčních institutů jednalo o kombinaci penále (roční úrok dosahoval
v některých případech výše až 73 % p. a. za prvních 500 dnů prodlení) a úroku z prodlení (penále
se počítalo za každý den prodlení a po 500 dnech se určovalo výpočtem z diskontní sazby České
národní banky; srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2007,
č. j. 2 Afs 159/2005 - 43, č. 1889/2009 Sb. NSS). V mezidobí zákon č. 230/2006 Sb.,
který novelizoval zákon o správě daní a poplatků, rozdělil výše popsaný institut s účinností
od 1. 1. 2007 na penále (§37b) a úrok z prodlení (§63). Institut penále uvedenou změnou získal
nový obsah – jednalo se o jednorázovou sankci danou procentuální sazbou z částky daně,
odpočtu či ztráty nesprávně uvedené v daňovém přiznání; naproti tomu úrok z prodlení byl
paušalizovanou náhradou za újmu způsobenou státnímu rozpočtu v důsledku prodlení při úhradě
daně. Procentní sazba úroku z prodlení se odvíjí od repo sazby České národní banky, plynutím
času jeho celková výše narůstá. Způsob vymezení tak reflektuje jak aktuální „cenu peněz“
při pozdní platbě, tak délku prodlení. Naproti tomu sazba penále podle ust. §37b ZSDP
je stanovena fixní neměnnou procentní částkou a není závislá na čase. Jde o jednorázový „trest“
za porušení povinnosti daňového subjektu uvést v daňovém přiznání údaje odpovídající
skutečnosti. Na penále ve smyslu právní úpravy účinné od 1. 1. 2007, je nutné základní standardy
trestání vyplývající z Úmluvy a z Listiny důsledně aplikovat, tyto garance se však nevztahují
na úrok z prodlení, koresponduje-li jeho podstatným účelům (k tomu podrobněji srov. usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2015, č. j. 4 Afs 210/2014 – 57,
dostupné na www.nssoud.cz). Námitka nesprávného posouzení povahy úroku z prodlení proto
není důvodná.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou přiměřenosti sazeb úroku z prodlení
podle ust. §63 ZSDP. Podle stěžovatele jsou tyto v rozporu s principem přiměřenosti, mají
pro něj rdousící efekt a zasahují do jeho soukromého života.
Ani tuto námitku neshledal Nejvyšší správní soud jako opodstatněnou. Podle Nejvyššího
správního soudu právní úprava úroku z prodlení obsažená v ust. §63 ZSDP odpovídá ústavnímu
principu proporcionality a není nepřiměřená. Úrok z prodlení, jak vyplývá z rozhodovací praxe
Nejvyššího správního soudu (viz výše citovaná rozhodnutí), je paušalizovaná náhrada za újmu
způsobenou státnímu rozpočtu v důsledku prodlení při úhradě daně. Zákonná úprava obsahuje
přesná pravidla pro jeho výpočet a správní orgány nemají jinou možnost (např. stanovit nižší
sazbu), než tato pravidla aplikovat. Stanovení zákonných pravidel pro výpočet úroku z prodlení
(a s tím také spojená otázka jejich přiměřenosti) je věcí zákonodárce. V dané věci se jeho sazba
odvíjí od repo sazby České národní banky, plynutím času jeho celková výše narůstá, čímž je
reflektována aktuální „cena peněž“ při pozdní platbě i délka prodlení. Tímto je dán jeho základní
ekonomický smysl. Jakkoliv je stěžovatel toho názoru, že výše jemu předepsaného úroku je
vysoká, je třeba konstatovat, že především s ohledem na délku prodlení do jeho hmotněprávní
sféry zasahuje způsobem odpovídajícím povaze a podstatě porušené primární povinnosti. Také
v předchozí právní úpravě podle ust. §63 ZSDP, ve znění účinném do 31. 12. 2006, bylo penále
citelnou majetkovou sankcí, která v některých případech mohla představovat roční úrok
až ve výši 73 %, přitom se však stále nejednalo o sankci nepoměrnou (srov. výše citovaný
rozsudek č. j. 2 Afs 159/2005 – 43, dostupný na www.nssoud.cz). Rozhodnutí, kterými byl
stěžovatel vyrozuměn o předpisu úroků z prodlení, představují bezesporu zásah do majetkové
sféry stěžovatele, neboť se tím jeho majetek snižuje o částku, kterou bude povinen zaplatit; jde
tedy nejen o zásah do jeho vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny, ale současně i o zásah
do práva na pokojné užívání majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě
o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2009,
sp. zn. III. ÚS 2556/07, dostupný na www.nalus.usoud.cz).). Zároveň však jejich funkce spočívá
v motivaci daňového subjektu k řádnému a včasnému plnění jeho povinností a paušalizované
náhradě újmy, která vzniká státu neplněním daňových povinností řádně a včas. Pokud jde
o namítanou nepřiměřenost, takovou by v užším slova smyslu představovala zejména taková
sankce, která by svojí povahou a podstatou vybočovala z povahy a podstaty finančněprávních
vztahů. O nepřiměřené sankci by tak bylo možné uvažovat v případě, kdyby i za neúmyslné
prodlení v placení daně (snad s výjimkou prodlení z hrubé nedbalosti) hrozila daňovému subjektu
či osobám za něj jednajícím ztráta osobní svobody či jiná podobně citelná a majetkové podstatě
finančněprávních vztahů vzdálená omezení jejich základních práv. Nepřiměřenou by byla i čistě
majetková sankce, jejíž výše by byla ve zjevném nepoměru s rozsahem porušené povinnosti
či na tomto rozsahu zcela nezávislá a zároveň nepřiměřeně vysoká (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 2. 2007, č. j. 2 Afs 159/2005 – 43, dostupný na www.nssoud.cz).
O takovou situaci se však v dané věci, s ohledem na výše uvedené, nejedná. Naopak je třeba
konstatovat, že také v tomto případě jde o čistě majetkovou, citelnou, ale nikoli nepoměrnou
sankci, závislou na věcném a časovém rozsahu porušené povinnosti, zasahující hmotněprávní
pozici daňového subjektu způsobem odpovídajícím povaze a podstatě porušené primární
povinnosti.
S ohledem na výše uvedené lze v otázce zákonnosti napadeného rozsudku konstatovat,
že krajský soud správně posoudil otázku povahy úroku z prodlení, když shledal, že tento nespadá
do sféry správního trestání ani není v rozporu se zásadou přiměřenosti. Z hlediska zákonnosti
rozsudku a jemu předcházejících správních rozhodnutí je přitom irelevantní námitka, že v dané
věci nelze využít mimořádného opravného prostředku – prominutí příslušenství z důvodu
odstranění tvrdosti. Ostatně obdobný závěr zaujal Nejvyšší správní soud i v rozsudku
ze dne 25. 9. 2014, č. j. 7 Afs 100/2013 – 56, dostupném na www.nssoud.cz. Nejvyšší správní
soud neshledal ani žádnou jinou nezákonnost.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovateli ani v námitkách poukazujících na vady
řízení před správními orgány.
Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že správní orgány řádně zdůvodnily, z jakého
důvodu a podle jakých právních ustanovení byly stěžovateli předepsány úroky z prodlení, jejich
závěry mají oporu ve správním spisu a procesní postup při jejich předepsání byl v souladu
se zákonem.
Stěžovatel namítal, že žalovaný nedostatečně posoudil soulad předepsaného úroku
s ust. §63 ZSDP. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že žalovaný postupoval zcela v souladu
s judikaturou Nejvyššího správního soudu (k tomu srov. rozsudek ze dne 5. 12. 2008,
č. j. 2 Afs 99/2008 – 52, dostupný na www.nssoud.cz). Žalovaný ve svých rozhodnutích vyšel
z pravomocných rozhodnutí, jimiž byly stěžovateli dodatečně doměřeny předmětné daně,
zároveň zjistil, že daňové povinnosti nebyly ve lhůtě splatnosti uhrazeny, a zabýval se také
aplikací pravidel pro výpočet úroku z prodlení.
Pokud stěžovatel poukázal na to, že ze strany správních orgánů nebylo vyhověno jeho
žádosti o zaslání výpisů podle jednotlivých druhů daní z evidence, je třeba k této námitce uvést,
že tuto skutečnost stěžovatel relevantně nedoložil. Nadto není jasné, jakým způsobem by mělo
tvrzené pochybení správních orgánů založit vadu řízení, jehož podstatou je přezkum rozhodnutí
o předpisu úroku z prodlení, které byly vyměřeny v souladu s právní úpravou, podrobněji
viz výše.
Stěžovatel správním orgánům dále vytýkal, že se nezabývaly samotnou výší nedoplatku.
Nutno zdůraznit, že stěžovatel v podaném odvolání pouze obecně tvrdil, že „v předmětném období
na této dani neměl nedoplatek“. S tímto obecným tvrzením se žalovaný ve svých rozhodnutích
vypořádal, když zjistil, že stěžovatel na svém osobním daňovém účtu nedoplatek evidován měl,
proto mu byl úrok předepsán. Ze správních rozhodnutí přitom vyplývají konkrétní částky
daňového nedoplatku. Za těchto okolností stěžovateli nic nebránilo uvést alespoň konkrétní
částku, se kterou nesouhlasí a důvod, pro který správce daně při doměření daně pochybil.
Argumentace stěžovatele postavená na strohém tvrzení o neexistenci daňového nedoplatku
v kontextu dané věci proto nemůže obstát.
Pokud jde o namítanou existenci přeplatků na jiné dani a duplicitu předepsaných úroků,
tyto skutečnosti stěžovatel v odvoláních nenamítal. Ve vztahu k namítané duplicitě stěžovatel
ve správním řízení nepředložil ani žádný platební výměr, na základě něhož mu měl být úrok
z prodlení předepsán podruhé, ani rozhodnutí o odvolání vůči takovému platebnímu výměru.
Obstojí tak právní názor krajského soudu, podle něhož nedošlo v dané věci k vadě v řízení
před správními orgány.
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele
směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2014, č. j. 62 Af 104/2012 - 92,
protože není důvodná (§110 odst. 1 poslední věta s. ř. s.).
Ve věci rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší
správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1, věta první s. ř. s. ve spojení
s ust. §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci úspěch neměl, a nemá proto právo na náhradu nákladů
řízení. Úspěšnému žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady v řízení o kasační stížnosti
před soudem nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud neshledal opodstatněným návrh žalovaného, aby mu bylo –
ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/2013 ze dne 14. 10. 2014 a podle vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátní tarif – v případě úspěchu ve sporu přiznáno právo na paušální
náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč. Je tomu tak proto, že rovnost účastníků řízení podle
ust. §36 odst. 1 s. ř. s. není narušena, pokud žalovanému správnímu orgánu není v soudním
řízení správním, ve kterém měl plný úspěch, přiznána paušální náhrada nákladů řízení. Ve smyslu
ust. §13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu náleží náhrada hotových výdajů účelně vynaložených
v souvislosti s poskytnutím právní služby advokátovi, přičemž nedohodl-li se advokát s klientem
na jiné paušální částce, činí tato částka 300 Kč za jeden úkon právní služby. Zásadu rovnosti
účastníků řízení ve smyslu článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod naplňuje přiznání
paušální náhrady coby náhrady hotových výdajů podle jejich demonstrativního výčtu v §137
odst. 1 občanského soudního řádu i účastníkovi řízení, který advokátem zastoupen není,
a to v situacích, v nichž by účastníkovi řízení zastoupenému advokátem byla přiznána taková
náhrada podle ust. §13 odst. 3 advokátního tarifu (srov. nález Ústavního soudu
ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13). A contrario z výše uvedeného vyplývá, že paušální
náhradu nákladů nelze přiznat účastníku řízení, pokud by mu paušální náhrada nákladů
nepříslušela ani při zastoupení advokátem (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 1. 2015, č. j. 10 Afs 259/2014 - 56, ze dne 17. 12. 2014, č. j. 1 Afs 226/2014 - 33,
ze dne 27. 11. 2014, č. j. 4 As 220/2014 - 20, a ze dne 19. 2. 2015, č. j. 7 Afs 6/2015 – 29,
dostupné na www.nssoud.cz). O takový případ jde i v této věci. V případě, že v soudním řízení
správním vystupuje jako účastník orgán veřejné správy v oboru své působnosti, není v zásadě
důvodně vynaloženým nákladem, pokud se v takovém řízení nechá zastoupit. Povinnost
správního úřadu jím vydané rozhodnutí hájit na soudě proti správní žalobě představuje
samozřejmou součást povinností plynoucí z běžné správní agendy. Nelze proto spravedlivě žádat
na stěžovateli, aby hradil náklady vzniklé tím, že správní úřad udělil k zastupování plnou moc
advokátovi (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2007,
č. j. 6 As 40/2006 - 87, který byl publikován ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
pod č. 1260/2007). Protože by žalovanému správnímu orgánu nemohla být přiznána paušální
náhrada nákladů i kdyby byl zastoupen advokátem, nemůže mu být tato náhrada přiznána
ani v tomto případě, když zastoupen není (srov. i rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 2. 10. 2015, č. j. 7 Afs 214/2015 - 163).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. června 2016
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu