ECLI:CZ:NSS:2017:1.AZS.288.2017:25
sp. zn. 1 Azs 288/2017 - 25
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobců: a) S. Y., b) Y. Y., c) A.
Y., zastoupeni JUDr. Ing. Jiřím Špeldou, advokátem se sídlem Šafaříkova 666/9, Hradec Králové,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobách
proti rozhodnutím žalovaného ze dne 9. 5. 2016, č. j. OAM -1041/ZA-ZA02-P06-2015
a č. j. OAM-1040/ZA-ZA02-P06-2015, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2017, č. j. 29 Az 26/2016 – 56,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobců JUDr. Ing. Jiřímu Špeldovi, advokátovi se sídlem
Šafaříkova 666/9, Hradec Králové, se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši
4.114 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů
od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný rozhodnutími ze dne 9. 5. 2016, č. j. OAM-1041/ZA-ZA02-P06-2015
a č. j. OAM-1040/ZA-ZA02-P06-2015, neudělil žalobcům mezinárodní ochranu podle
§12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
[2] Žalobci napadli v záhlaví specifikovaná rozhodnutí třemi samostatnými žalobami, které
Krajský soud v Hradci Králové podle §39 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), spojil ke společnému projednání a následně zamítl. Vycházel přitom
ze zjištění, že žalobci a) a b) podali jménem svým a jménem svého syna [žalobce c)] žádosti
o udělení mezinárodní ochrany, z nichž vyplývá, že jsou osobami ukrajinské národnosti, které
domovský stát opustily z důvodu probíhajícího válečného konfliktu, především z obavy,
že žalobce a) bude nucen nastoupit vojenskou službu a aktivně se zapojit do bojů. V této
souvislosti uvedli, že na Ukrajině jsou muži posíláni do války, aniž by měli řádný výcvik
a dostatek jídla či vybavení. Někteří z nich v boji zemřou, jiní jsou zajati, nebo se vrací zmrzačení.
Samotnému žalobci již byl povolávací rozkaz opakovaně doručován, a ačkoliv si jej sám nikdy
nepřevzal, učinily tak za něj jiné osoby (jeho matka, soused). Krom toho je život na Ukrajině
celkově obtížný, zejména z důvodu všudypřítomné korupce.
[3] Krajský soud neshledal, že by některý z žalobci uváděných důvodů mohl svědčit
pro udělení mezinárodní ochrany a názory žalovaného tak aproboval. Poté se podrobněji vyjádřil
k jednotlivým žalobním námitkám. Pokud se jedná o žalobci nastolenou otázku způsobu
doručení povolávacího rozkazu, soud ji nepovažoval pro posouzení obav z nástupu vojenské
služby za rozhodnou. Odkázal na ustálenou rozhodovací praxi, z níž vyplývá, že neochota
nastoupit vojenskou službu není azylově relevantní, neboť se jedná o občanskou povinnost
nařizovanou v souladu se zákonodárstvím dotčené země. Za důvod pro udělení mezinárodní
ochrany pak nelze označit ani případný trestní postih za nenastoupení vojenské služby. Žalovaný
při jednání soudu předložil jako důkaz výnos ukrajinského prezidenta, z něhož vyplývá,
že v oblastech bezprostředního ohrožení v současné době vykonávají službu pouze vojáci
z povolání a dobrovolníci. Nechuť žalobců k návratu na Ukrajinu a případnému zapojení
do ozbrojeného konfliktu soud označil za lidsky pochopitelnou, nicméně zdůraznil, že jejich
situace se nikterak neliší od situace jiných ukrajinských občanů a nelze ji řešit prostřednictvím
institutu mezinárodní ochrany. Soud tedy neshledal ani důvody ospravedlňující udělení
mezinárodní ochrany ve formě humanitárního azylu.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Proti rozsudku krajského soudu brojí žalobci (stěžovatelé) kasační stížností,
v níž zdůraznili, že žalobce a) [dále jen „stěžovatel“] ve správním řízení vznesl své obavy
z návratu do vlasti z důvodu trestního stíhání, které mu hrozí za odpírání vojenské služby.
Povolávací rozkaz mu sice nebyl fakticky doručen, ale převzala jej jeho matka. Žalovaný
se přitom vůbec nezabýval tím, zda převzetím povolávacího rozkazu matkou stěžovatele nedošlo
k plnohodnotnému doručení s případnými trestněprávními následky. Stěžovatel
je přitom přesvědčen, že mu skutečně v případě návratu na Ukrajinu hrozí trest odnětí svobody
v délce 2 – 5 let.
[5] S předmětnou otázkou se náležitě nevypořádal ani krajský soud, neboť ji označil
za irelevantní, aniž by zohlednil specifika stěžovatelovy situace spočívající v tom, že mu hrozí
nebezpečí trestního stíhání, ačkoliv nedošlo k řádnému doručení povolávacího rozkazu.
[6] Žalovaný se dále nevypořádal s tvrzením stěžovatele, že v případě nastoupení vojenské
služby odmítá bojovat proti svým příbuzným, kteří žijí v Doněcké oblasti. V této souvislosti
pouze uvedl, že stěžovatel ani nekonkretizoval, o jaké příbuzné by se mělo jednat, a nadto zcela
pominul možnost výkonu náhradní vojenské služby. Stěžovateli je nicméně známo, že v praxi
není možnost náhradní vojenské služby využívána.
[7] Stěžovatelé tedy uzavřeli, že krajský soud své rozhodnutí založil na mylném právním
posouzení věci a své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil, pročež jej zatížil vadou
nepřezkoumatelnosti
[8] Pro úplnost pak dodali, že přesah jejich vlastních zájmů spatřují v tom, že se jedná
o otázku, kterou Nejvyšší správní soud v rámci své rozhodovací činnosti dosud neřešil.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že trvá na správnosti svého rozhodnutí
i napadeného rozsudku krajského soudu. V průběhu správního řízení bylo jednoznačně
objasněno, že důvodem podaných žádostí o mezinárodní ochranu byla obava z probíhajícího
konfliktu na východě Ukrajiny, z nástupu vojenské služby, popřípadě trestního postihu za její
nenastoupení. Žádný z těchto důvodů však nelze považovat za azylově relevantní ani v případě
stěžovatele, natož u jeho manželky a syna. Ve zbytku žalovaný odkázal na své vyjádření k žalobě,
které je založeno ve spisu krajského soudu.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Kasační stížnost byla podána včas, osobami oprávněnými a jedná se o kasační stížnost,
která je ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná. Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační
stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany je ovšem také její přijatelnost. Kasační stížnost
je podle §104a s. ř. s. přijatelná tehdy, pokud svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Podrobněji se podstatou institutu přijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení
správního Nejvyšší správní soud podrobně zabýval v usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS. V něm interpretoval neurčitý právní
pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle zde citovaného
rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká
právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního
soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon; (4) pokud by
bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít
dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[11] Stěžovatel za důvod zakládající přijatelnost jeho kasační stížnosti označil skutečnost,
že jím nastíněné otázky nebyly dosud Nejvyšším správním soudem řešeny. S tímto tvrzením
se však soud neztotožňuje, neboť k problematice odpírání výkonu vojenské služby již existuje
hojná judikatura, přičemž situace, v níž se ocitl stěžovatel, se od dříve posuzovaných věcí
v žádných zásadních aspektech neliší.
[12] Nejvyšší správní soud v rámci své ustálené rozhodovací praxe vychází z premisy,
že branná povinnost je sama o sobě zcela legitimní požadavkem státu kladeným na jeho občany
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 – 44,
nebo usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2015, č. j. 6 Azs 113/2015 – 30, ze dne
22. 7. 2015, č. j. 2 Azs 160/2015 – 43, nebo ze dne 10. 9. 2015, č. j. 2 Azs 175/2015 – 34).
Již z tohoto důvodu nemůže odmítání nástupu vojenské služby samo o sobě představovat důvod
pro udělení azylu, a to zejména není-li spojeno s reálně projeveným politickým přesvědčením
nebo náboženským vyznáním. Současně se nejedná ani o takovou skutečnost, která by mohla
představovat vážnou újmu ve smyslu §14a odst. 2 zákona o azylu, a hrozba odvodu do armády
spojená s povinností zapojit se do válečného konfliktu proto nepředstavuje ani důvod pro udělení
doplňkové ochrany. Tyto závěry soud setrvale zaujímá i ve vztahu k aktuálnímu konfliktu
na Ukrajině (viz např. v usnesení ze dne 17. 6. 2015, č. j. 6 Azs 86/2015 - 31, ze dne 20. 4. 2016,
č. j. 2 Azs 67/2016 - 24, či ze dne 25. 5. 2015, č. j. 10 Azs 79/2017 - 32).
[13] Podobněji se povinností nástupu vojenské služby na Ukrajině Nejvyšší správní soud
zaobíral i v usnesení ze dne 11. 8. 2016, č. j. 2 Azs 135/2016 - 34, v němž upozornil na Informaci
Ministerstva zahraničních věcí ze dne 9. 10. 2015, č. j. 115045/2015-LPTP. V předmětném dokumentu
(z něhož žalovaný v řízeních o udělení mezinárodní ochrany pravidelně vychází a činil
tak i v tomto případě) se podává, že „[p]odmínky výkonu základní vojenské služby jsou na Ukrajině
standardní. Vojáci základní vojenské služby nejsou povoláváni do zóny ATO (tj. antiteroristické operace – pozn.
NSS), mohou se ale rozhodnout dobrovolně. (…) Vyhýbání se převzetí povolávacího rozkazu není kvalifikováno
jako trestný čin. (…) Institut alternativní služby byl v minulém roce znovu zaveden. Vojáci základní vojenské
služby mohou odmítnout sloužit například z náboženských důvodů a nastoupit na alternativní službu, klasicky
je služba vykonávána v nemocnicích. Na základě rozhodnutí prezidenta Ukrajiny nesmí voják základní služby
sloužit v zóně ATO, pokud se k tomu dobrovolně nerozhodne. Pro vyslání do zóny ATO musí voják projít
tříměsíčním výcvikem a následně je začleněn do týlu. (…) Jak již bylo uvedeno, ve většině případů službu
povolávaní nenastoupí, protože se vyhýbají převzetí, což ale není kvalifikováno jako trestný čin a vojenská
prokuratura se tím tudíž nezabývá.“
[14] Pokud se pak jedná o hrozbu trestního stíhání za nenastoupení vojenské služby, může
tato skutečnost představovat azylově relevantní důvod „jen tehdy, pokud je trestní sankce důsledkem
toho, že se branec odmítne zúčastnit bojových operací odporujících mezinárodnímu právu, nebo že mu hrozí trest,
jehož intenzita či způsob výkonu zakládá porušení lidských práv“ (již zmiňovaný rozsudek
č. j. 2 Azs 17/2012 – 44). Za bojové operace odporující mezinárodnímu právu jsou
dle čl. 9 odst. 2 písm. e) kvalifikační směrnice považovány operace, ve kterých dochází k páchání
zločinů proti míru, válečných zločinů, zločinů proti lidskosti, vážných nepolitických zločinu
a činů, které jsou v rozporu se zásadami a cíli OSN (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 12. 2015, č. j. 5 Azs 158/2015 – 24, či usnesení ze dne 12. 7. 2016, č. j. 2 Azs 115/2016 – 26).
[15] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že dosavadní judikatura obsahuje odpovědi na veškeré
stěžovateli uváděné námitky, přičemž krajský soud se od ní v napadeném rozsudku nikterak
neodchýlil. Pakliže stěžovatelé kladou zvláštní důraz na posouzení, zda došlo k účinnému
doručení povolávacího rozkazu, Nejvyšší správní soud tuto otázku naopak nepovažuje
za rozhodnou. S ohledem na shora provedené shrnutí dosavadní judikatury (zejména
s přihlédnutím k Informaci Ministerstva zahraničních věcí ze dne 9. 10. 2015, č. j. 115045/2015-LPTP)
vše nasvědčuje tomu, že stěžovatel trestně stíhán být nemůže, neboť si povolávací rozkaz osobně
nepřevzal. Tvrzení stěžovatele, že mu trestní stíhání hrozí, je jen zcela povšechné a založené
na jeho ničím nepodložených domněnkách. I kdyby mu nicméně trestní stíhání reálně hrozilo,
nejedná se o skutečnost, která by sama o sobě svědčila pro udělení jakékoliv z forem mezinárodní
ochrany.
IV. Závěr a náklady řízení
[16] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost stěžovatelů odmítl jako
nepřijatelnou podle §104a odst. 1 s. ř. s.
[17] Výrok o nákladech řízení se opírá o §60 odst. 3 věta první za použití §120 s. ř. s., podle
něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
[18] Stěžovatelům byl v řízení před krajským soudem jako zástupce ustanoven JUDr. Ing. Jiří
Špelda, Šafaříkova 666/9, Hradec Králové, přičemž zastupování nadále trvá i v řízení o kasační
stížnosti. Podle §35 odst. 9 s. ř. s. odměnu a hotové výdaje ustanoveného zástupce hradí stát.
Podle §7 a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., náleží advokátovi za jeden úkon právní
služby v řízení o kasační stížnosti odměna ve výši 3.100 Kč. K této částce je podle §13 odst. 3
citované vyhlášky dále třeba připočíst náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč. Zástupci
stěžovatelů náleží odměna za jeden úkon právní služby učiněný v řízení o kasační stížnosti
(podání kasační stížnosti). Protože zástupce stěžovatelů doložil, že je plátcem DPH, byla odměna
za zastupování dále navýšena o částku odpovídající této dani. Celkově proto zástupci stěžovatelů
náleží odměna za zastupování ve výši 4.114 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. října 2017
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu