ECLI:CZ:NSS:2018:1.AZS.379.2017:26
sp. zn. 1 Azs 379/2017 - 26
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: K. K., zastoupen
Mgr. et Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 10. 2016, č. j. OAM-562/ZA-ZA11-ZA02-2016, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
12. 10. 2017, č. j. 32 Az 49/2016 – 42,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna ustanoveného advokáta Mgr. et Bc. Filipa Schmidta, LL. M., se u r č u j e
částkou 3.400 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do
30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 25. 10. 2016 neudělil žalovaný žalobci mezinárodní ochranu podle
§12 - §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „zákon
o azylu“).
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalobou, kterou Krajský soud v Hradci Králové zamítl. Proti
tomuto rozsudku podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost.
[3] Kasační stížnost je přípustná. Jelikož se jedná o věc mezinárodní ochrany, zabýval
se Nejvyšší správní soud nejprve v souladu s §104a s. ř. s. otázkou, zda kasační stížnost svým
významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, odmítne
ji jako nepřijatelnou.
[4] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS,
v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou
kasační stížnost se dle výše citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových
případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit judikatorní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[5] Stěžovatel k otázce přijatelnosti své kasační stížnosti, uvedl, že v řízení došlo k zásadnímu
pochybení, které mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního postavení. Stěžovatel
má za to, že v jeho případě krajský soud hrubě pochybil ve výkladu hmotného nebo procesního
práva a že nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto
nerespektování bude docházet i v budoucnu.
[6] Nejvyšší správní soud se zabýval důvody přijatelnosti kasační stížnosti a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je nepřijatelná.
[7] Kasační soud uvádí, že o zásadní právní pochybení se může jednat mj. tehdy, pokud soud
„v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit,
že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení
krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu
nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru
proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti“
(srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39).
[8] Stěžovatel ve své kasační stížnosti namítá nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu,
neboť ten se dle jeho názoru nevypořádal s žalobními námitkami ohledně absence informací
o zemi původu žalobce, zejména efektivitě ochrany v Gruzii, a pochybení v hodnocení otázky
humanitárního azylu. Stěžovatel krajskému soudu vytýká, že pouze „opsal“ rozhodnutí
žalovaného.
[9] Krajský soud se námitkami stěžovatele zabýval, převzal ovšem názory žalovaného, které
ve světle jeho přezkumné činnosti obstály. Již krajský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130, č. 1350/2007 Sb. NSS, z něhož
vyplývá, že není chybou, pokud se krajský soud ztotožní se závěry napadeného rozhodnutí,
jež je důkladné a z něhož je zřejmé, proč žalovaný nepovažoval argumentaci účastníka řízení
za důvodnou.
[10] Rozhodnutí žalovaného vychází z relevantních podkladů a neobsahuje ani jiné vady,
k nimž je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti. Stejně tak rozsudek krajského soudu
odpovídá požadavkům judikatury Nejvyššího správního soudu na jeho přezkoumatelnost
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75
či rozsudek ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006 – 91). Nejvyšší správní soud neshledal
v napadeném rozsudku, že by krajský soud pochybil při výkladu hmotného a procesního práva
či jiným způsobem, kterým by dosahoval výrazné intenzity ve smyslu usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39.
[11] Žalovaný vzal do úvahy zejména vyjádření samotného stěžovatele a ta posoudil
v souvislostech vyplývajících ze zpráv o zemi původu stěžovatele, jež byly dostatečně aktuální
a věnovaly se potřebným otázkám. Tyto podklady jsou také součástí správního spisu. Krajský
soud poté provedl přezkum napadeného rozhodnutí tak, jak mu ukládá zákon.
[12] Rozhodnutí žalovaného neobsahuje dle stěžovatele řádné úvahy k tíživé osobní situaci
stěžovatele. Zejména jeho zdravotní stav indikuje, že jsou splněny zvlášť závažné okolnosti, které
lze podřadit pod institut humanitárního azylu. Stěžovatel je dále přesvědčen o tom, že mu státní
orgány neposkytnou efektivní ochranu před jednáním soukromých osob a domnívá
se, že tak splňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany. Tyto námitky stěžovatel uplatnil
již v žalobě a v kasační stížnosti nijak nepolemizuje s jejich věcným vypořádáním krajským
soudem.
[13] Nejvyšší správní soud však přezkoumává především rozhodnutí a postup krajského
soudu, stěžovatel je proto povinen uvést konkrétní argumentaci zpochybňující závěry vyslovené
v napadeném rozhodnutí krajského soudu (srov. např. rozsudky ze dne 15. 2. 2017,
č. j. 1 Azs 249/2016 – 38, odst. 12, nebo ze dne 29. 1. 2015, č. j. 8 Afs 25/2012 – 351, odst. 140).
[14] Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že udělení či neudělení
humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu je předmětem správního uvážení, jehož přezkum
se odehrává pouze v rovině nevybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem, souladu
s pravidly logického usuzování a řádného procesního postupu. Za splnění těchto předpokladů
není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2004, č. j. 5 Azs 105/2004 - 72
a ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48).
[15] Nejvyšší správní soud také konstantně judikuje, že skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi
původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího ani důvodem
pro udělení azylu dle §12 ani důvodem pro udělení azylu z humanitárních důvodů (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 - 65). A to zejména
za situace, kdy se stěžovatel v zemi původu neobrátil se svými problémy na příslušné orgány
a nevyčerpal tak veškeré právní prostředky, které mu k ochraně jeho práv poskytuje právní
řád státu jeho původu. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2006,
č. j. 4 Azs 129/2005 - 54). Roli hraje také efektivita ochrany. Azylově relevantní může být situace,
kdy by příslušné orgány nebyly schopny ochranu před takovým jednáním poskytnout
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 5/2003 - 51). Tato
skutečnost je však předmětem zjišťování v rámci řízení o žádosti o poskytnutí mezinárodní
ochrany.
[16] Výše uvedené judikatorní závěry na přezkum napadeného rozhodnutí krajský soud
aplikoval, nelze tedy konstatovat, že by nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu.
[17] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že ve stěžovatelově případě nebyly naplněny
podmínky přijatelnosti kasační stížnosti a proto ji odmítl jako nepřijatelnou podle §104a odst. 1
s. ř. s.
[18] Výrok o náhradě nákladů řízení se při odmítnutí kasační stížnosti opírá
o §60 odst. 3, větu první, s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s, podle nichž žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
[19] V řízení před krajským soudem byl stěžovateli usnesením ze dne 7. 12. 2016,
č. j. 32 Az 49/2016 - 15, ustanoven zástupcem Mgr. et Bc. Filip Schmidt, LL.M., advokát.
Dle §35 odst. 9 in fine s. ř. s. zastupuje ustanovený zástupce, je-li jím advokát, účastníka
i v řízení o kasační stížnosti. Hotové výdaje a odměnu za zastupování platí v takovém případě stát
(§35 odst. 9 ve spojení s §120 s. ř. s.).
[20] Nejvyšší správní soud přiznal advokátovi odměnu za jeden úkon právní služby, spočívající
v podání kasační stížnosti (včetně jejího doplnění) [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů], ve výši 3.100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) a §7 bod 5. téže vyhlášky],
k čemuž náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky) za jeden
úkon právní služby. Celkem tedy odměna ustanoveného zástupce činí částku ve výši 3.400 Kč,
jež mu bude vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2018
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu