ECLI:CZ:NSS:2018:2.AS.154.2017:44
sp. zn. 2 As 154/2017 - 44
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v rozšířeném senátu složeném z předsedy Josefa Baxy a soudců
Aleše Roztočila, Jany Brothánkové, Filipa Dienstbiera, Zdeňka Kühna, Barbary Pořízkové
a Karla Šimky v právní věci žalobce: PaedDr. J. V., zast. Mgr. Zuzanou Mládkovou, advokátkou,
se sídlem Nerudova 1668, Pardubice, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje,
se sídlem Komenského náměstí 125, Pardubice, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 7. 2016,
č. j. KrÚ 55383/2016/ODSH/13, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 12. 4. 2017, č. j. 52 A 91/2016 – 55,
takto:
I. Výsledek orientační dechové zkoušky je jedním z důkazů, které provádí správní
orgán v řízení o přestupku podle §125c odst. 1 písm. b) nebo c) zákona o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním
provozu), a které je povinen hodnotit podle §50 odst. 3 a 4 správního řádu v souladu
se zásadou volného hodnocení důkazů, zásadou oficiality a zásadou materiální
pravdy. Je-li výsledek orientační dechové zkoušky spolehlivý a jednoznačný, může
být na něm založen závěr o vině.
II. Pokud výsledek orientační dechové zkoušky připouští s ohledem na jeho určitou
nepřesnost důvodné pochybnosti o ovlivnění řidiče požitým alkoholem či o stupni
tohoto ovlivnění a tyto pochybnosti se nepodaří odstranit provedením dalších
důkazů, je třeba v souladu se zásadou in dubio pro reo rozhodnout ve prospěch
obviněného.
III. Věc se vrací k projednání a rozhodnutí druhému senátu.
Odůvodnění:
I. Přehled dosavadního řízení
[1] Rozhodnutím žalovaného označeným v záhlaví tohoto usnesení bylo zamítnuto odvolání
žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Pardubic ze dne 23. 6. 2016,
č. j. OSA/P-602/16-D/17, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle §125c
odst. 1 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách
některých zákonů (zákon o silničním provozu). Žalobce měl spáchat přestupek tím, že dne
25. 4. 2016 v době okolo 23:55 hod. v Pardubicích na ul. Hradecká u domu č. p. 147
jel na pánském jízdním kole ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil požitím
alkoholického nápoje. Na výzvu policisty se podrobil dechové zkoušce přístrojem Dräger
s výsledkem 1,34 g/kg alkoholu, dále se podrobil opakované dechové zkoušce stejným přístrojem
s výsledkem 1,23 g/kg alkoholu a s ohledem na maximální dovolenou odchylku použitého
analyzátoru a nejistotu přepočtu získaného výsledkem měření byla hladina alkoholu získaná
dechovou zkouškou stanovena na 1,07 g/kg alkoholu. Za přestupek žalobci byla uložena pokuta
ve výši 25.000 Kč.
[2] Žalobce proti tomuto rozhodnutí podal žalobu, v níž namítl, že závěry rozhodnutí
správního orgánu o naměřeném množství alkoholu prostřednictvím orientační dechové zkoušky
jsou nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, odůvodnění neobsahuje označení přístroje,
kterým byla dechová zkouška provedena, není v něm uvedeno, jaká je maximální dovolená chyba
použitého analyzátoru, odůvodnění také neobsahuje žádný výpočet, hodnocení vlivů či popis
jiného postupu, na základě kterého správní orgán dospěl k závěru, že v krvi žalobce bylo
v den spáchání přestupku 1,07 ‰ alkoholu. Odkázal na metodiku Ministerstva dopravy
[metodika Ministerstva dopravy č. j. 285/2009-160-OST, která dále odkazuje na „Pracovní postup
Českého metrologického institutu č. 114MP-C008-08“, označený jako Metodika měření alkoholu v dechu
pro analyzátory alkoholu v dechu (dále jen „metodika“)] a dospěl k závěru, že pokud by správní orgán
měl postupovat podle této metodiky, pak měl od nejnižší naměřené hodnoty, tj. 1,23 ‰, odečíst
0,24 ‰. Prokazatelně zjištěnou hodnotou pro účely rozhodnutí je tak hodnota 0,99 ‰ v k rvi.
Hodnocení jednání žalobce jako spáchání zmíněného přestupku nemá oporu ve spise.
[3] Krajský soud shora uvedeným rozsudkem žalobu zamítl jako nedůvodnou. Ohledně
žalobní námitky obsahující vlastní výpočet zjištěné hodnoty týkající se měření dechové zkoušky
v souvislosti se spáchaným přestupkem krajský soud s odvoláním na správní spis uvedl,
že správní orgány při hodnocení přestupku vycházely ze záznamu o měření přístrojem Dräger.
První měření bylo provedeno dne 25. 4. 2016 ve 23:58:23 hod. s výsledkem 1,34 ‰ alkoholu,
druhé měření bylo provedeno dne 26. 4. 2016 v 00:04:36 hod. s výsledkem 1,23 ‰ alkoholu,
přičemž záznamy o dechových zkouškách žalobce podepsal. Podle názoru krajského soudu není
třeba pro přezkoumatelnost rozhodnutí o daném přestupku v rozhodnutí uvádět podrobné
zdůvodnění výsledku měření. Z rozhodnutí o přestupku vyplývá, že sám žalobce uvedl, že v době
od 19:00 hod. do 23:00 hod. vypil cca tři piva a k tomuto několik panáků rumu, tedy požil
alkoholický nápoj před jízdou, a s naměřenou hodnotou alkoholu souhlasil.
[4] Krajský soud uvedl, že výsledky dechové zkoušky žalobce správní orgán prvního stupně
správně vyhodnotil podle příslušné metodiky. Aby bylo možné výsledek dechové zkoušky
akceptovat, nesmí být mezi výsledky obou měření rozdíl větší než 10 %, přičemž u každého
měření v aktivním režimu je třeba zaznamenat datum, čas měření a naměřenou číselnou hodnotu
včetně měřící jednotky. V projednávané věci mezi prvním a druhým měřením uběhla doba více
než 5 minut a rozdíl mezi naměřenými hodnotami nebyl více než 10 %, přičemž po odečtení
tzv. nejistoty přepočtového faktoru ve výši 5 % alkoholu od první naměřené hodnoty
a tzv. odchylky měření ve výši 0,02 g/kg (jedná se o písařskou chybu v odůvodnění rozsudku
krajského soudu, správně mělo být uvedeno 0,20 g/kg, pozn. NSS) byla vyhodnocena hladina
alkoholu v krvi žalobce ve výši 1,07 ‰. Výsledná hodnota alkoholu není vypočítávána z druhé
naměřené hodnoty, ale z první naměřené hodnoty, která je bližší době řízení vozidla; druhé
měření slouží jen k potvrzení předešlé hodnoty, tedy nemůže obstát názor žalobce, že odchylka
měla být odečtena od druhé dechové zkoušky.
[5] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost.
V ní zopakoval námitku nepřezkoumatelnosti obou rozhodnutí správních orgánů, protože
z jejich odůvodnění není patrné, jak správní orgány dospěly k závěru, že hodnota alkoholu v krvi
stěžovatele dosáhla právě hodnoty 1,07 ‰. Dále nesouhlasí se závěrem krajského soudu,
že při posuzování naměřených hodnot získaných orientační dechovou zkouškou je třeba vycházet
z první naměřené hodnoty a od této odečíst patřičnou odchylku pro zjištění množství alkoholu
v krvi. Poukázal na to, že správné stanovení prokázané hodnoty alkoholu v krvi má v jeho
případě zásadní vliv na uložení sankce za spáchaný přestupek. Jestliže totiž prokázaná hodnota
alkoholu v krvi nedosáhne hranici jednoho promile, lze uložit pokutu od 2.500 Kč do 20.000 Kč
[podle §125c odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu]. Pokud prokázaná hodnota alkoholu
v krvi přesáhne hranici jednoho promile, lze uložit pokutu od 25.000 Kč do 50.000 Kč.
[6] Právní předpisy ani ustálená judikatura neupravují, ze které z naměřených hodnot
má správní orgán při rozhodování vycházet. Současně však citoval z rozsudků NSS ze dne
23. 9. 2011, č. j. 2 As 56/2011 – 79, a ze dne 8. 8. 2016, č. j. 10 As 137/2016 – 37, které shodně
uvádějí, že rozhodující je hodnota první dechové zkoušky, neboť ta byla provedena nejblíže době
řízení.
[7] V daném případě byla stěžovateli naměřena hodnota nejprve 1,34 ‰, poté 1,23 ‰.
Stěžovatel uvádí, že pokud by druhé měření orientační dechovou zkouškou prokázalo vyšší míru
alkoholu v krvi (při zachování odchylky 10 %), považoval by závěr správních orgánů o tom,
že byla prokazatelně překročena hladina 1 ‰ v krvi, za zákonný a doložený. V daném případě
ale druhé měření ukázalo hodnotu alkoholu zásadně nižší. Při krátkém odstupu provedených
měření orientační dechové zkoušky (6 minut a 13 sekund) nemohla hodnota v krvi stěžovatele
klesnout v důsledku absorpce alkoholu o hodnotu 0,11 ‰. Je zde tedy dána důvodná pochybnost
o tom, zda skutečně naměřená hodnota alkoholu v krvi (po odečtení odchylek) přesáhla hodnotu
jednoho promile, a tedy zda lze za spáchaný přestupek uložit sankci podle §125c odst. 5 písm. a)
zákona o silničním provozu.
[8] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s napadeným rozsudkem krajského
soudu.
II. Postoupení věci rozšířenému senátu
[9] Druhý senát, kterému byla věc přidělena k projednání, se zabýval otázkou, jak stanovit
hladinu alkoholu v krvi stěžovatele v případě provedení dvou dechových zkoušek s odlišným
výsledkem. Bližší (technické) podrobnosti provedení orientační dechové zkoušky a výpočet
výsledků měření nejsou upraveny ani v zákoně ani v podzákonných předpisech. Praxe správních
orgánů se v tomto ohledu opírá především o metodiku (jak je definována v odstavci [2] tohoto
usnesení), na niž v posuzované věci odkázal krajský soud ve svém rozsudku i stěžovatel v kasační
stížnosti. Významem metodiky měření se NSS zabýval v rozsudku ze dne 11. 7. 2013,
č. j. 7 As 170/2012 – 24, v němž uvedl následující: „Metodiku sice není možno samu o sobě považovat
za právně závazný pokyn pro postup policisty, nicméně má pro posouzení věrohodnosti měření velký význam.
Metodika má zohlednit všechny relevantní vlastnosti měřicího přístroje (zejména jeho technické parametry,
fyzikální principy, na základě nichž funguje, aj.) včetně předem předvídatelné nestandardní situace při měření.
S ohledem na to vše má dát uživateli měřicího přístroje takové pokyny k jeho používání, které povedou při jejich
dodržení ke spolehlivým výsledkům měření. Metodika má tedy zajistit, že postupuje-li policista podle ní, může
být výsledek měření považován za věrohodný.“ Mezi stranami není sporné, že měření proběhlo v souladu
s metodikou, co se týče dovolené odchylky mezi dvěma měřeními (méně než 10 %) a časového
odstupu mezi zkouškami (více než 5 minut). Totéž konstatuje i krajský soud v napadeném
rozsudku.
[10] Stěžovatel však tvrdí, že metodika „neurčuje, z jaké naměřené hodnoty má správní orgán
při určování prokázaného množství alkoholu vycházet“, a domáhá se toho, aby byla vzata v potaz druhá
hodnota měření, která je nižší, a tedy i pro něj příznivější. Krajský soud v rozsudku naopak
konstatoval, že „výsledná hodnota alkoholu není vypočítávána z druhé naměřené hodnoty, ale z první naměřené
hodnoty, která je bližší době řízení vozidla, druhé měření slouží jen k potvrzení předešlé hodnoty, tedy nemůže
obstát názor žalobce, že odchylka měla být odečtena od druhé dechové zkoušky“. Takto judikoval NSS
v rozsudcích ze dne 23. 9. 2011, č. j. 2 As 56/2011 – 79, a ze dne 18. 8. 2016,
č. j. 10 As 137/2016 – 37.
[11] Stěžovatel na podporu své argumentace, že se má naopak použít výsledek druhé dechové
zkoušky (pro něj příznivější), poukazuje na rozsudek devátého senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 2. 2013, č. j. 9 As 135/2012 – 27. Ten totiž připustil relevanci první i druhé
dechové zkoušky v situaci, kdy by po odečtu tolerančních hodnot (0,24 ‰) od druhé dechové
zkoušky obsah alkoholu v krvi prokázán nebyl.
[12] Druhý senát v nyní projednávané věci nesouhlasí s názorem vysloveným v citovaných
rozsudcích druhého a desátého senátu a má za to, že je třeba se přidržet názoru uvedeného
v rozsudku č. j. 9 As 135/2012 – 27, a proto věc postoupil rozšířenému senátu s následující
argumentací.
[13] Přesnost měření je nepochybně otázkou technickou (funkčnost přístroje v závislosti
na nahodilých fyzikálních vlivech), případně fyziologickou (vstřebávání či naopak odbourávání
alkoholu). Předkládající senát nepopírá předpoklad, že dechová zkouška by měla proběhnout
co možná nejblíže době řízení vozidla tak, aby co nejpřesněji ukázala přítomnost alkoholu v krvi
řidiče v době řízení. V posuzované věci odstup mezi zkouškami v řádu několika minut
nezpochybňuje důkazní hodnotu druhého či jinak opakovaného měření, tato měření mají tedy
zásadně stejnou důkazní relevanci jako měření první. Rozdíl mezi oběma hodnotami změřenými
dechovými zkouškami může být rozhodující pro rozhodnutí o vině či trestu. Rozdíly dvou měření
mohou často představovat spíše nahodilost než důsledek objektivních okolností, jako je např.
pokračující vstřebávání alkoholu s prodlužující se dobou od okamžiku řízení vozidla.
[14] Pokud je první dechová zkouška pro pachatele nepříznivější jen náhodou, není
pak zřejmé, proč by právě její výsledek měl být pachateli připočten k tíži při posuzování jeho
odpovědnosti za přestupek. Mechanické převzetí výsledků právě první dechové zkoušky
bez ohledu na její konkrétní výsledek může být považováno za porušení zásady in dubio pro reo,
popř. in dubio pro mitius, z níž mj. vyplývá i požadavek, aby orgány veřejné moci braly v úvahu
takovou z rovnocenně možných variant interpretace výsledků dokazování, která
je pro obviněného příznivější. Předurčení „vyšší“ důkazní hodnoty první dechové zkoušky může
být též v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. Z bližší analýzy provedené
předkládajícím senátem nevyplývají podstatné argumenty, které by svědčily pro automatické
upřednostnění první změřené hodnoty. Naopak, z uvedených zásad ovládajících správní trestání
je nutné dovodit potřebu zohlednit v případě dvou či více odlišných zjištěných výsledků měření
alkoholu v krvi tu hodnotu, která je pro pachatele výhodnější.
[15] Závěrem předkládající senát poukázal na to, že pokud by vznikly pochybnosti,
zda provedené měření není „příliš“ prospěšné pachateli (např. kvůli poruše přístroje), má policie
dostatek instrumentů, jak ověřit provedenou orientační dechovou zkoušku. Jak podle předchozí
úpravy, tak i podle nyní účinné právní úpravy může policista pachatele vyzvat k tomu,
aby se podrobil odbornému lékařskému vyšetření [podle §16 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb.,
o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými
návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů, účinného do 31. 5. 2017, resp. podle §20
zákona č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek, účinného
od 1. 6. 2017].
III. Posouzení věci rozšířeným senátem
III.1. Pravomoc rozšířeného senátu
[16] Rozšířený senát se nejprve zabýval otázkou, zda je dána jeho pravomoc rozhodnout
v předložené věci ve smyslu §17 odst. 1 s. ř. s.
[17] Předkládající senát uvádí dvě rozhodnutí NSS, v nichž měl být vysloven závěr, od kterého
se předkládající senát chce odchýlit. V prvním z těchto rozhodnutí, tj. v rozsudku ze dne
23. 9. 2011, č. j. 2 As 56/2011 – 79, se k řešené otázce uvádí následující:
„Nelze se ztotožnit ani s tím, že vyšetření alkoholu z dechu je nezpůsobilé prokázat hladinu alkoholu v krvi, neboť
je pouze orientační. To jednak odporuje výše uvedenému znění §16 odst. 2 zákona o ochraně před návykovými
látkami, jednak výraz „orientační“ znamená, že zjištěná hladina alkoholu v krvi je sice zjištěna jen přibližně, nicméně
ze shora uvedeného plyne, že tuto „přibližnost“ lze určit přesně. Odchylka měření přístroje (i fyziologické hladiny) totiž
byla – ve prospěch stěžovatele – odečtena od naměřené hodnoty. Tím bylo spolehlivě zjištěno minimální množství
alkoholu v krvi u stěžovatele. Odečet byl proveden od výsledku první dechové zkoušky, neboť ta byla provedena nejblíže
době, kdy stěžovatel řídil vozidlo; další byly uskutečněny až po pěti, resp. deseti minutách od zkoušky první.
I v případě, že vezmeme za relevantní až třetí výsledek, zbývá po odečtení odchylky stále ještě 0,06 ‰ alkoholu v krvi,
které prokazují, že stěžovatel v krvi alkohol měl i v čase po řízení motorového vozidla (a tedy tím spíše v čase,
kdy vozidlo řídil).“
[18] Předkládající senát dále odkazuje na rozsudek ze dne 18. 8. 2016,
č. j. 10 As 137/2016 - 37, v němž šlo rovněž o cyklistu, u kterého dechovými zkouškami byla
zjištěna hladina alkoholu v dechu 1,32 ‰ v 1.48 hod. a 1,24 ‰ v 1.54 hod., tj. bylo-li
by vycházeno z druhé naměřené hodnoty, byla by výsledná hodnota alkoholu v krvi (po odpočtu
5% odchylky a 0,2 ‰ fyziologické hladiny alkoholu v krvi) nižší než 1 ‰. Desátý senát odmítl
námitku, že měla být zohledněna druhá hodnota, s touto stručnou argumentací:
„Při vypořádání námitek stěžovatele, podle nichž existuje pochybnost jednak o tom, jaká byla nejnižší hladina alkoholu
v jeho krvi z důvodů dvou rozdílných měření, jednak o tom, zda byly naměřené hodnoty zjištěny správně, Nejvyšší
správní soud v případě první námitky odkazuje na napadený rozsudek krajského soudu, jenž dospěl ke správnému
závěru, dle něhož se odečet odchylky měření provádí od výsledku první dechové zkoušky, neboť ta je provedena nejblíže
době řízení (srov. rozsudek NSS ze dne 23. 9. 2011, č. j. 2 As 56/2011 - 79). Druhým měřením je pak pouze
verifikována první naměřená hodnota. Splňuje-li druhé měření určené podmínky, je vycházeno z prvního měření,
bez ohledu na to, zda je jeho hodnota vyšší nebo nižší než hodnota druhého měření.“
[19] Předkládající senát rovněž poukázal na rozsudek devátého senátu ze dne 21. 2. 2013,
č. j. 9 As 135/2012 – 27, z nějž dovozuje názor, že stejně relevantní jsou obě měření. Rozšířený
senát však konstatuje, že v tomto rozsudku devátý senát pouze dovodil nepřezkoumatelnost
rozhodnutí správního orgánu, neboť ten se vůbec nevyjádřil k námitce obviněného,
že má být vycházeno z druhého měření.
[20] Rozšířený senát uvádí, že zatímco v prvém z uvedených rozhodnutí názor, že má být vzat
v úvahu vždy první naměřená hodnota, není jednoznačně vysloven, v rozsudku desátého senátu,
s přihlédnutím ke kontextu rozhodovaného případu, tento závěr nalézt lze. Tento názor
předkládající senát zpochybňuje a chce předloženou věc rozhodnout odlišným způsobem.
[21] Již tento závěr by postačoval ke shledání pravomoci rozšířeného senátu, avšak
ten nad rámec judikatury citované v usnesení o postoupení věci rozšířenému senátu konstatuje,
že lze v judikatuře tohoto soudu nalézt i názor opačný od názoru vysloveného desátým senátem,
tj. že v případě dvou odlišných výsledků orientační dechové zkoušky na přítomnost alkoholu
v krvi je nutno zohlednit v souladu se zásadou in dubio pro reo tu hodnotu, která je pro obviněného
výhodnější. V rozsudku ze dne 25. 5. 2016, č. j. 4 As 90/2016 - 55, je obsažena tato úvaha:
„Nejvyšší správní soud se předně zabýval otázkou, zda byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty vytýkaného
přestupku. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že pro závěr o spáchání přestupku, musí být zjištěn skutkový stav
v takovém rozsahu, že o něm nebudou důvodné pochybnosti. Podle Nejvyššího správního soudu tento požadavek nebyl
naplněn, neboť správní orgány neprokázaly, že stěžovatel svým jednáním naplnil formální znaky vytýkaného přestupku.
Pro závěr o spáchání přestupku je nezbytné, aby bylo prokázáno bez důvodných pochybností, že řidič vozidla
byl v předmětné době pod vlivem alkoholu. Důkazní materiál předložený žalovaným však takové závěry neumožňuje
učinit. Jak vyplývá z dokladů o měření hladiny alkoholu v krvi, měl stěžovatel při prvním měření v 5:29 hodnotu
alkoholu v krvi (po odečtení odchylky ve výši 0,24‰) 0,02‰. Při následném kontrolním měření provedeném v 5:34
měl stěžovatel hodnotu alkoholu v krvi (po odečtení odchylky 0,24‰) 0,00‰. Jestliže je jedna z naměřených hodnot
nulová, je podle Nejvyššího správního soudu namístě aplikovat zásadu in dubio pro reo se závěrem, že přestupek nebyl
spáchán, neboť předložené výsledky měření neumožňují učinit jednoznačný závěr o přítomnosti alkoholu v krvi
stěžovatele. Nejvyšší správní soud doplňuje, že policisté provádějí druhé měření právě za účelem ověření první naměřené
hodnoty. Pokud však byl výsledek druhého měření negativní, nebylo možné shledat stěžovatele vinným ze spáchání
přestupku podle §125c odst. 1 písm. b) zákona o pozemních komunikacích.“
[22] Ze shora uvedených důvodů je dána pravomoc rozšířeného senátu k řešení předložené
věci.
III.2. Názor rozšířeného senátu
[23] Rozšířený senát se zabýval postupem policistů při zjišťování možného ovlivnění řidičů
alkoholem již v usnesení ze dne 10. 5. 2016, č. j. 2 As 146/2015 - 45, č. 3441/2016 Sb. NSS.
Účelem provedení orientační dechové zkoušky je stejně jako u odborného lékařského vyšetření
zjištění, zda řidič není ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou, a pro případ, že toto
zjištění bude pozitivní, obstarání a zajištění budoucího důkazu pro sankční řízení s řidičem
(přestupkové či trestní). Rozšířený senát v citovaném usnesení zdůraznil, že za normálního běhu
událostí by pro tyto účely mělo orientační vyšetření provedené na místě policejními orgány
postačovat a zpravidla umožní získat spolehlivý a jednoznačný výsledek o obsahu alkoholu nebo
jiných návykových látek v těle kontrolované osoby (bod 20). Rozšířený senát dále typově vymezil
některé příklady situací, kdy provedení orientační zkoušky nepostačí a bude potřeba přistoupit
k odbornému lékařskému vyšetření. Bude tomu tak např. i tehdy, když „orientační vyšetření nedá jasný
výsledek, zda řidič skutečně je pod vlivem alkoholu, resp. jiné návykové látky, případně o výši tohoto ovlivnění.
Nejistota může plynout i z diametrálně odlišných výsledků postupně prováděných dílčích měření.“ (bod 23
citovaného usnesení).
[24] V nyní posuzované věci, kdy jde o to, jak v rámci sankčního řízení hodnotit výsledky
opakovaných orientačních dechových zkoušek, rozšířený senát vychází z uvedeného usnesení
č. j. 2 As 146/2015 - 45 a uvádí, že pro závěr o vině přestupkem dle §125c odst. 1 písm. b) nebo
c) zákona o silničním provozu zpravidla postačí výsledek orientační dechové zkoušky, pokud
umožňuje získat spolehlivý a jednoznačný výsledek o obsahu alkoholu v krvi řidiče. Na tomto
místě je ovšem třeba konstatovat, že se nejedná o jediný či dokonce nezbytný důkaz potřebný
pro rozhodnutí správního orgánu o přestupku. Ovlivnění požitým alkoholem či dokonce stav
vylučující způsobilost k řízení lze prokázat také jinými důkazy, např. výpovědí svědků, kteří viděli
řidiče před jízdou alkoholické nápoje popíjet, záznamem neobvyklého způsobu jízdy, výpovědí
policistů, kteří řidiče kontrolovali a mohli svými smysly vnímat projevy podnapilosti či opilosti
řidiče. Vysokou přesvědčivost má ovšem především výsledek odborného lékařského vyšetření
řidiče, který je způsobilý s větší přesností stanovit obsah alkoholu v krvi řidiče, a tedy i stupeň
ovlivnění vlastností potřebných k řízení vozidla, případně též ve spojení s odborným posudkem,
který určuje tento stupeň ovlivnění řidiče zpětně v době řízení vozidla.
[25] Rozšířený senát si je rovněž vědom toho, že stejnou problematikou se ve vztahu k §274
trestního zákoníku, který obsahuje skutkovou podstatu přečinu ohrožení pod vlivem návykové
látky, zabývá ve své bohaté judikatuře i Nejvyšší soud. Ten opakovaně aproboval výsledek
dechové orientační zkoušky pomocí přístroje Dräger jako důkaz, který přes svou určitou
nepřesnost může být jedním z důkazů usvědčujících řidiče ze spáchání tohoto přečinu
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1430/2014, nebo
usnesení ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 7 Tdo 581/2016). Právě Nejvyšší soud ostatně ve své ustálené
judikatuře dovodil, že „podle poznatků lékařské vědy není žádný, tedy ani nadprůměrně disponovaný, řidič
motorového vozidla schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, dosáhne-li hladina alkoholu v jeho krvi nejméně
1,00 g/kg (1 promile). To ovšem neznamená, že měl-li řidič v době řízení vozidla v krvi menší množství alkoholu
než 1 promile, byl způsobilý k řízení vozidla.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007,
sp. zn. 5 Tdo 874/2007, č. 26/2008 Sb. rozh. tr.). Zároveň Nejvyšší soud opakovaně vyjádřil
jistou zdrženlivost vůči výsledkům orientační dechové zkoušky, neboť je spojena s určitým
stupněm nepřesnosti, která v konkrétním případě může vést k aplikaci zásady in dubio pro reo,
zejména pokud se naměřené hodnoty pohybují kolem hodnoty 1 ‰ (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1215/2007, nebo již citované usnesení ze dne
31. 8. 2016, sp. zn. 7 Tdo 581/2016).
[26] Výsledek orientační dechové zkoušky lze považovat za spolehlivý a jednoznačný, jestliže
policisté postupovali v souladu se standardními postupy aplikovanými správní praxí,
jak je vyjádřena např. v metodice Ministerstva dopravy č. j. 285/2009-160-OST, která dále
odkazuje na pracovní postup č. 114-MP-C008-08, zpracovaný Českým metrologickým institutem
pod názvem Metodika měření alkoholu v dechu. Z těchto metodických pomůcek vyplývá
mj. požadavek na to, aby měření bylo minimálně jednou zopakováno po uplynutí pěti minut
od prvního měření a dále aby výsledky obou měření nevykazovaly rozdíl naměřených hodnot
větší než 10 %. Indikuje-li tedy výsledek obou měření souhlasně přítomnost alkoholu v krvi
v nadprahovém objemu, lze z takto získané hodnoty následně vycházet ve správním řízení.
Je zřejmé, že vzhledem k metabolickému procesu postupného vstřebávání nebo naopak
odbourávání alkoholu může dojít k tomu, že mezi dvěma měřeními provedenými v určitém
časovém odstupu může dojít k určitému vzestupu nebo naopak poklesu podílu alkoholu v krvi
řidiče. Pokud však opakované měření bude provedeno v souladu s metodikou v rozmezí pěti
minut, nemělo by se jednat o podstatné změny, které by bylo třeba zohledňovat způsobem
uvedeným v rozsudku č. j. 10 As 137/2016 – 37.
[27] Výsledek orientační dechové zkoušky je jedním z obvyklých důkazů, které mají
být správním orgánem v následně zahájeném správním řízení hodnoceny. Dle §50 odst. 3 a 4
správního řádu v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost (což je i sankční řízení),
je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch
i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena (zásada oficiality). Pokud zákon nestanoví,
že některý podklad je pro správní orgán závazný, hodnotí správní orgán podklady, zejména
důkazy, podle své úvahy; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho,
co uvedli účastníci (zásada volného hodnocení důkazů). To platí i pro výsledek dechové
orientační zkoušky. Správní orgán hodnotí důkazy podle svého poctivého přesvědčení a to každý
jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Skutečnosti rozhodné pro posouzení viny musí
být zjištěny tak, že o nich nejsou důvodné pochybnosti (§3 správního řádu). Postup a úvahy
správního orgánu při hodnocení důkazů musí být logicky vysvětleny v odůvodnění rozhodnutí
(§68 odst. 3 správního řádu).
[28] Proto dost dobře nelze obecně určit, jak mají být ve všech případech správními orgány
a následně správními soudy vyhodnoceny výsledky orientační dechové zkoušky,
tj. zda má být zohledněna vždy pouze první naměřená hodnota, popř. zda má být vždy
zohledněna pouze hodnota pro obviněného výhodnější nebo dokonce, zda je relevantní
hodnotou aritmetický průměr mezi oběma naměřenými výsledky. Pokud totiž výsledek dechové
orientační zkoušky nebude jednoznačný a spolehlivý v potřebné míře, může být přesto závěr
o vině dovozen z dalších provedených důkazů (srov. bod [22] výše). Naopak i na první pohled
spolehlivě a jednoznačně působící výsledek dechové orientační zkoušky může být úspěšně
vyvrácen dalšími důkazy, zejména odborným lékařským vyšetřením, které řidič podstoupí
z důvodu nesouhlasu s výsledkem orientační dechové zkoušky.
[29] Volné hodnocení důkazů je ve věcech trestání (a to soudně trestního i správního trestání)
doplněno zásadou presumpce neviny a z ní vyplývající zásadou in dubio pro reo (v pochybnostech
ve prospěch obviněného). Jak konstantně judikuje Ústavní soud: „K principu presumpce neviny,
zakotvené v článku 40 odst. 2 Listiny, se Ústavní soud opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích. Princip in
dubio pro reo je právní zásadou uznávanou civilizovanými národy [srov. nález Ústavního soudu sp. zn.
IV. ÚS 438/2000 ze dne 28. 8. 2001 (N 128/23 SbNU 233)]. ‘Z principu presumpce neviny … plyne …
pravidlo in dubio pro reo, dle kterého není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci
relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit
ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného‘ [srov. nález sp. zn. I. ÚS 733/01
ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239)]. Jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit
zákonný podklad pro odsuzující výrok. Principy odpovědnosti za zavinění a presumpce neviny nelze izolovat
[srov. nález sp. zn. IV. ÚS 36/98 ze dne 13. 5. 1998 (N 54/11 SbNU 43)]. Tyto principy se promítají
do jednotlivých ustanovení trestního řádu [srov. nález sp. zn. II. ÚS 441/99 ze dne 29. 3. 2000
(N 48/17 SbNU 337)] a obecné soudy jsou na úrovni ústavního i podústavního práva zavázány k jejich
bezpodmínečnému respektování. (nález Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 910/2010).
[30] Nejsou-li v konkrétním případě výsledky orientační dechové zkoušky tak spolehlivé
a jednoznačné, aby nepřipouštěly rozumnou (či důvodnou) pochybnost ovlivnění řidiče požitým
alkoholem, popř. o míře tohoto ovlivnění, a nejsou-li tyto pochybnosti vyvráceny dalšími
provedenými důkazy, pak bude namístě v souladu se zásadou in dubio pro reo rozhodnout
ve prospěch obviněného z přestupku.
III.3. Shrnutí
[31] Vzhledem k výše uvedeným úvahám rozšířený senát uzavřel, že výsledek orientační
dechové zkoušky je jedním z důkazů, které provádí správní orgán v řízení o přestupku podle
§125c odst. 1 písm. b) nebo c) zákona o silničním provozu a které je povinen hodnotit podle
§50 odst. 3 a 4 správního řádu v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zásadou
oficiality a zásadou materiální pravdy. Je-li výsledek orientační dechové zkoušky spolehlivý
a jednoznačný, může být na něm založen závěr o vině.
[32] Pokud výsledek orientační dechové zkoušky připouští s ohledem na jeho určitou
nepřesnost důvodné pochybnosti o ovlivnění řidiče požitým alkoholem či o stupni tohoto
ovlivnění a tyto pochybnosti se nepodaří odstranit provedením dalších důkazů, je třeba v souladu
se zásadou in dubio pro reo rozhodnout ve prospěch obviněného.
IV. Závěr
[33] Rozšířený senát v dané věci posoudil předloženou spornou právní otázku. V souladu
s §71 odst. 1 Jednacího řádu Nejvyššího správního soudu rozhodl usnesením jen o této otázce
a věc vrací druhému senátu, který o ní rozhodne v souladu s vysloveným právním názorem.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2018
Josef Baxa
předseda rozšířeného senátu