ECLI:CZ:NSS:2018:2.AZS.149.2018:34
sp. zn. 2 Azs 149/2018 - 34
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: V. C., zastoupený JUDr. Petrou
Humlíčkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Štěpánská 640/45, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
7. 11. 2016, č. j. OAM-781/ZA-ZA12-ZA18-2016, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2018, č. j. 4 Az 69/2016 – 61,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm í t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce JUDr. Petře Humlíčkové, Ph.D., advokátce se sídlem
Štěpánská 640/45, 110 00 Praha 1, se p ři zn áv á odměna za zastupování ve výši
8.350,- Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce, jakožto stěžovatel, domáhá zrušení
shora označeného rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“) Městského soudu v Praze
(dále jen „městský soud“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne
7. 11. 2016, č. j. OAM-781/ZA-ZA12-ZA18-2016 (dále jen „rozhodnutí žalovaného“), kterým
žalovaný rozhodl o stěžovatelově žádosti o udělení mezinárodní ochrany na území ČR ze dne
8. 9. 2016, č. j. XPR-22370/ČJ-2016-931200-AZ tak, že mezinárodní ochrana podle §12, §13,
§14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném pro projednávanou věc,
(dále jen „zákon o azylu“), se stěžovateli neuděluje.
[2] Městský soud neshledal stěžovatelem uváděné žalobní námitky důvodnými a podanou
žalobu svým rozsudkem ze dne 14. 3. 2018, č. j. 4 Az 69/2016 – 61 zamítl.
[3] Žalobní námitku odmítání vojenské služby nepovažoval za relevantní, neboť vojenská
služba představuje legitimní občanskou povinnost a odmítání jejího výkonu nemůže samo o sobě
založit pronásledování či skutečné nebezpečí vážné újmy (viz usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 20. 12. 2017, č. j. 10 Azs 307/2017 - 33, ze dne 17. 6. 2015, č. j. 6 Azs 86/2015 - 31,
ze dne 22. 7. 2015, č. j. 2 Azs 160/2015 - 43, ze dne 10. 9. 2015, č. j. 2 Azs 175/2015 - 34
či ze dne 31. 8. 2016, č. j. 2 Azs 141/2016 - 32). Městský soud taktéž poukázal na skutečnost,
že na Ukrajině je možné vykonávat civilní službu jako alternativu k vojenské službě.
[4] Dále městský soud konstatoval, že na Ukrajině neprobíhá tzv. totální konflikt na celém
jejím území, neboť válečné operace jsou omezeny toliko na oblast Luhanskou a Doněckou,
přičemž stěžovatel před odjezdem ze své vlasti bydlel a nadále má rodinné zázemí mimo tato
válečná území, a to v T. oblasti (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2015, č. j.
7 Azs 265/201 - 17, ze dne 15. 12. 2014, č. j. 3 Azs 259/2014 - 26, ze dne 17. 7. 2015, č. j. 2 Azs
194/2015 - 28 či ze dne 20. 8. 2015, č. j. 8 Azs 131/2015 - 24).
[5] Městský soud měl dále za to, že vzhledem ke stěžovatelem tvrzeným důvodům
pro udělení mezinárodní ochrany, navíc s ohledem na neléčení stěžovatele a nenavštívení lékaře
v České republice od pobytu v přijímacím středisku, bylo ze strany žalovaného dostatečné
se zabývat pouze zdravotním záznamem o neurologickém vyšetření stěžovatele ze dne
19. 9. 2016 vydaným lékařem v České republice, přestože stěžovatel žalovanému předložil dalších
šest listů kopií zdravotnické dokumentace z let 2010, 2015 a 2016 psané azbukou v ukrajinském
jazyce. Městský soud taktéž uvedl, že onemocnění stěžovatele není takového charakteru, že by jej
ohrožovalo na životě, neboť se jedná o chronické onemocnění, jehož léčba je možná
i ve stěžovatelově vlasti.
[6] Pokud jde o stěžovatelem v žalobě namítanou obecnost odkazů na podklady, z nichž
vychází rozhodnutí žalovaného, městský soud dospěl k závěru, že při posuzování jednotlivých
důvodů pro udělení mezinárodní ochrany žalovaný vždy odkazoval na konkrétní zprávu či zdroj,
z níž vycházel. Městský soud nenalezl žádné další deficity v postupu ani v rozhodnutí žalovaného,
pročež považoval napadené rozhodnutí žalovaného za souladné se zákonem.
[7] Stěžovatel následně napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, v níž uplatnil
kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
[8] Stěžovatel v podané kasační stížnosti namítá nesprávné právní posouzení naplnění
podmínek pro udělení humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu městským soudem,
neboť zastává názor, že naplňuje okolnosti hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního
azylu, které však nebyly zcela zohledněny při správním uvážení žalovaného již v samotném řízení
o udělení mezinárodní ochrany, neboť žalovaný řádně nezjistil a neposoudil rodinnou, sociální
a zdravotní situaci stěžovatele v konsekvencích stavu na Ukrajině. Okolnost hodnou zvláštního
zřetele pro udělení humanitárního azylu pak představuje zdravotní stav stěžovatele v návaznosti
na jeho výdělečné možnosti a schopnost postarat se sám o sebe.
[9] Stěžovatel taktéž uvedl, že zdravotní potíže spojené s dýcháním pominuly od pobytu
na území České republiky, a tak stěžovatel nemusel v souvislosti se špatným dýcháním navštívit
žádného lékaře v České republice. Stěžovatel se domnívá, že je to důsledek ovzduší, které
mu prospívá. S ohledem na zdravotní stav stěžovatele na Ukrajině a jeho zlepšení po příchodu
do České republiky, jakož i s ohledem na zpoplatněný ukrajinský zdravotní systém, by bylo
dle přesvědčení stěžovatele neposkytnutí azylu dle §14 zákona o azylu zcela nehumánní.
[10] Stěžovatel dále spatřuje vadu správního řízení v tom, že v tomto řízení předložil
žalovanému svou zdravotní dokumentaci v ukrajinském jazyce z období 2010, 2015 a 2016, která
dokládá jeho vážné dlouhodobé zdravotní potíže a z toho plynoucí nemožnost nastoupit
do vojenské služby, především potíže s průduškami vyznačující se tvorbou hlenu a kašlem, dále
také bolesti hlavy či problémy s pokožkou. Žalovaný však ve svém rozhodnutí zohlednil pouze
zdravotní záznam o neurologickém vyšetření stěžovatele ze dne 19. 9. 2016 vydaný lékařem
v České republice; zdravotní dokumentace předložená v ukrajinském jazyce nebyla vzata v potaz.
Stěžovatel tvrdí, že argumentace žalovaného uvádějící, že zdravotní dokumentaci v ukrajinském
jazyce z let 2010, 2015 a 2016 nepovažoval za podstatnou, neboť je staršího data než zohledněná
lékařská zpráva z České republiky, je neadekvátní a v rozporu se zásadami správního řádu.
Protože se s tímto odůvodněním žalovaného spokojil městský soud, došlo tím dle přesvědčení
stěžovatele k závažnému procesnímu pochybení v řízení před městským soudem, neboť tento
absenci patřičného odůvodnění žalovanému nevytkl, ale naopak sám svůj postoj v napadeném
rozsudku řádně neodůvodnil.
[11] Stěžovatel za další okolnost zvláštního zřetele hodnou považuje svou závislost na matce.
Stěžovatel uvádí, že ve svém 17. roku života byl obětí útoku spolužáků, kdy byl následně několik
měsíců hospitalizován v nemocnici z důvodu vážného poranění hlavy, a od té doby není
soběstačný a samostatný, vyžaduje kontrolu a usměrňování jiné dospělé osoby i navzdory svému
věku, neboť mentálně není na úrovni svého biologického věku. Špatný psychický stav stěžovatele
a jeho závislost na matce tak má zásadní vliv na jeho schopnost postarat se sám o sebe a být
samostatně životaschopný.
[12] Stěžovatel proto shrnuje, že se domnívá, že jeho vyhoštění by bylo zcela nehumánní.
[13] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že tuto považuje za nedůvodnou,
a ztotožnil se s právním posouzením městského soudu v napadeném rozsudku. Žalovaný popírá
oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci
mezinárodní ochrany ve všech částech výroku, tak i napadený rozsudek městského soudu, byly
vydány v souladu s právními předpisy. Žalovaný považuje námitky stěžovatele za neopodstatněné
a odkazuje na správní spis, zejména na žádost o udělení mezinárodní ochrany a proběhnuvší
pohovor.
[14] Žalovaný dále upozorňuje na to, že stěžovatel v provedeném správním řízení
při pohovoru opakovaně uváděl a zdůrazňoval jako důvod své žádosti o mezinárodní ochranu
pouze jeho obavu z povolání do armády. Deklaroval však, že je zdravotně v pořádku, že se neléčí
a že ho nic nebolí. Z vystupování stěžovatele, ale ani z obsahu pohovoru, žalovaný nedovodil
potřebu ověřování jeho zdravotního stavu, když to ani sám stěžovatel nepožadoval.
[15] Žalovaný taktéž odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, dle níž na udělení
humanitárního azylu není právní nárok ani subjektivní právo (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 15. 10. 2004, sp. zn. 3 Azs 12/2003 či ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 5 Azs 47/2003).
[16] Kasační stížnost je ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná.
[17] Před přistoupením k meritu věci, tj. posouzení důvodnosti kasační stížnosti, se Nejvyšší
správní soud musel nejdříve zabývat otázkou její přijatelnosti. Podle §104a odst. 1 s. ř. s. totiž
platí, že jestliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.
[18] Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39
je přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě
ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné
vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů
stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních
stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv,
nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
Nejvyšší správní soud v citovaném usnesení rovněž uvedl, že v zájmu stěžovatele v řízení
o kasační stížnosti ve věcech azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti
a svoji stížnost opřít o některý z důvodů kasační stížnosti, stanovených v §103 odst. 1 s. ř. s.,
nýbrž též uvést, v čem stěžovatel spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě
přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat.
[19] V tomtéž usnesení poskytl Nejvyšší správní soud typový výčet situací, kdy bude
podmínka „podstatného přesahu významu kasační stížnosti nad vlastními zájmy stěžovatele“
zpravidla splněna. O přijatelnou kasační stížnost se může zpravidla, nikoliv však výlučně, jednat
v následujících případech: 1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly
vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká
právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost
v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního
soudu; 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon,
což znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná,
že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně; 4) Další
případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí
krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního
postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se pak v konkrétním případě může jednat
především tehdy, pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou
soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet
i v budoucnu; b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného
či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této
kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze
pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo,
věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního
charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
[20] Co se námitky stěžovatele uvedené v kasační stížnosti ohledně nesprávného právního
posouzení naplnění podmínek pro udělení humanitárního azylu týče, Nejvyšší správní soud v této
věci odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž na udělení humanitárního azylu neexistuje
právní nárok a posouzení důvodů žadatele je otázkou správního uvážení správního orgánu.
Pouze sama skutečnost, že se stěžovatel domnívá, že splňuje důvody hodné zvláštního zřetele
(např. jeho rodinné a ekonomické vazby v ČR), nepředstavuje porušení principu legitimního
očekávání (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2017,
č. j. 2 Azs 119/2017 - 39, ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 - 38, ze dne 1. 3. 2004,
č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, ze dne 21. 12. 2011, č. j. 5 Azs 15/2011 - 77, ze dne 13. 3. 2009,
č. j. 5 Azs 28/2008 - 68, nebo ze dne 22. 4. 2011, č. j. 5 Azs 3/2011 - 131).
[21] V otázce přezkumu správního rozhodnutí ovládaného zásadou správního uvážení, kam
spadá též udělení humanitárního azylu, platí, že: „samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu
pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického
usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto
předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry“ (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48).
[22] Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55 pak
„smysl institutu humanitárního azylu spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout
i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12
a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu
může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody
udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí
postižených humanitární katastrofu, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace,
jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle,
vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu“.
[23] Nejvyšší správní soud dle výše uvedených kritérií posoudil rozhodnutí žalovaného
a nedospěl k závěru, že by se jednalo o rozhodnutí nezákonné, které by vykazovalo znaky
libovůle. Navíc zdravotní stav stěžovatele není dle názoru tohoto soudu takové povahy,
aby naplňoval kritérium osoby zvlášť těžce postižené. Nadto Nejvyšší právní soud uvádí,
že přezkum konkrétního správního uvážení v individuální věci stěžovatele není rozhodně
otázkou, která by svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatele.
[24] Co se námitky stěžovatele ohledně tvrzeného procesního pochybení v řízení před
městským soudem způsobeného tím, že žalovanému nevytknul údajně nedostatečné odůvodnění
nezohlednění zdravotní dokumentace předložené stěžovatelem v ukrajinském jazyce z let 2010,
2015 a 2016 týče, Nejvyšší správní soud uvádí následující. Je pravdou, že konstatování městského
soudu v odůvodnění napadeného rozsudku, že „zdravotním stavem stěžovatele se žalovaný důkladně
zabýval na str. 7 rozhodnutí žalovaného a že závěry žalovaného má soud za dostatečně argumentačně i důkazně
podložené“ je poměrně strohé, avšak nikoliv nutně nedostatečné. Žalovaný ve svém rozhodnutí
uvedl, že ostatní zprávy (myšleno ty, které nevzal v potaz) nepovažoval za podstatné, neboť jsou
staršího data než zohledněná zpráva, a proto je během svého rozhodování ve věci stěžovatele
nezohlednil.
[25] Městský soud v napadeném rozhodnutí akceptoval postup žalovaného, když tento
ve svém rozhodnutí nezohlednil stěžovatelem předloženou část lékařské dokumentace,
a to pro její nevypovídající hodnotu. Z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu dále
vyplývá, že „neakceptování návrhu na provedení důkazů lze založit pouze argumentem, podle něhož tvrzená
skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení.
Dále lze užít argument, dle kterého důkaz není způsobilý vyvrátit nebo potvrdit tvrzenou skutečnost,
tzn. nedisponuje vypovídací potencí. Odmítnout provedení důkazu lze konečně pro jeho nadbytečnost, a to tehdy,
byla-li již skutečnost, která má být dokazována, v dosavadním řízení bez důvodných pochybností postavena
najisto“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 - 89,
srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05). Odmítnutí důkazu,
který nemá vypovídající hodnotu, je tedy akceptovatelným důvodem. Městský soud přezkoumal
důvody, které vedly žalovaného k nezohlednění části lékařské dokumentace, a dospěl k závěru,
že jsou dostatečně argumentačně podloženy, přičemž je však pravdou, že toto své tvrzení nijak
blíže neodůvodňuje a neuvádí, na základě jakých skutečností k tomuto přesvědčení dochází.
Taktéž přezkum případných nedostatků odůvodnění jednotlivého závěru městského soudu
v napadeném rozhodnutí však není věcí, která by svým významem podstatně přesahovala vlastní
zájmy stěžovatele.
[26] V poslední řadě stěžovatel popisuje svou závislost na jeho matce, líčí důvody a okolnosti,
které k tomuto stavu vedly, a poukazuje na důsledky, které se s ním pojí, pročež se domáhá
udělení azylu z humanitárních důvodů. Nejvyšší správní soud musí předně konstatovat,
že závislost na své matce stěžovatel netvrdil v řízení před správním orgánem ani v řízení před
městským soudem. Tuto skutečnost poprvé uvedl a dovolával se jí až v projednávané kasační
stížnosti. S ohledem na ustanovení §109 odst. 5 s. ř. s. však „ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil
poté, co bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nepřihlíží“. Z tohoto důvodu se Nejvyšší
správní soud touto námitkou stěžovatele dále nikterak nezabýval.
[27] Výše uvedené tedy lze shrnout tak, že v projednávané věci stěžovatel nepředestřel žádnou
otázku, jež by mohla mít obecný dopad na rozhodovací činnost krajských soudů a k níž by se měl
Nejvyšší správní soud vyslovit za účelem sjednocování judikatury. Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že napadený rozsudek netrpí vadou nepřezkoumatelnosti (pro nedostatek důvodů
či pro nesrozumitelnost), není zde ani taková vada řízení před městským soudem, která by mohla
mít vliv na nezákonnost napadeného rozsudku, stejně tak se městský soud nedopustil
ani judikaturního odklonu či hrubého pochybení při výkladu hmotného práva a dosavadní vnitřně
jednotná a ustálená judikatura dává odpověď na všechny stěžovatelovy relevantní námitky.
[28] V nyní projednávané věci tak přesah významu kasační stížnosti nad vlastními
zájmy stěžovatele zdejší soud neshledal a proto kasační stížnost podle §104a odst. 1 s. ř. s.
jako nepřijatelnou odmítl.
[29] Usnesením městského soudu ze dne 18. 1. 2017, č. j. 4 Az 69/2016 – 19 byla stěžovateli
ustanovena zástupkyně z řad advokátů JUDr. Petra Humlíčková, Ph.D. V takovém případě platí
hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8 ve spojení s §120 s. ř. s.).
[30] Nejvyšší správní soud přiznal ustanovené zástupkyni odměnu za dva úkony právní služby.
Jednalo se o poradu s klientem k podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. c) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], přičemž zástupkyně navrhla přiznání odměny
zvýšené na dvojnásobek dle §12 odst. 1 advokátního tarifu z důvodu mimořádně obtížného
úkonu probíhajícího za použití cizího jazyka bez přítomnosti tlumočníka. Nejvyšší správní soud
vyšel při svém rozhodnutí v této věci ze skutečnosti, že ukrajinský jazyk je východoslovanský
jazyk, náležící společně s jazykem českým mezi slovanské jazyky, jejichž podobnost je v některých
ohledech zřejmá. Stěžovatel navíc, jak je uvedeno ve správním spisu, po určitou dobu pracoval
v Polsku, z čehož lze usuzovat, že se zde byl nějakým způsobem schopen dorozumět. Dále pak
poslední dva roky (tj. od září 2016) stěžovatel pobývá na území České republiky u své matky,
která zde žije již 10 let (taktéž uvedeno ve správním spisu). Z těchto důvodů má Nejvyšší správní
soud za to, že schopnost stěžovatele dorozumět se v České republice není zcela omezena, pročež
porada ustanovené zástupkyně se stěžovatelem, byť proběhla v ukrajinském jazyce (avšak bez
účasti tlumočníka) nebyla natolik mimořádným a náročným aspektem, aby odůvodňovala
zástupkyní navržené zvýšení přiznané odměny. Nejvyšší správní soud proto přiznal ustanovené
zástupkyni odměnu pouze ve výši 1,5 násobku tarifní hodnoty (obdobně byla navržená odměna
snížena v usneseních Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2007, č. j. 6 Azs 146/2006 - 64
či ze dne 16. 5. 2007, č. j. 6 Azs 15/2007 - 48). Druhým úkonem advokáta v této věci pak bylo
podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu].
[31] Nejvyšší správní soud proto přiznal ustanovené zástupkyni odměnu ve výši
2,5 x 3.100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) a §7 bod 5. též e vyhlášky], k čemuž náleží náhrada hotových
výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky) za jeden úkon právní služby, tj. celkem 600 Kč.
Ustanovená zástupkyně stěžovatele není plátcem daně z přidané hodnoty. Celkem tedy odměna
ustanovené zástupkyně činí částku ve výši 8.350,- Kč. Tato částka jí bude vyplacena do 60 dnů
od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2018
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu