ECLI:CZ:NSS:2018:4.AZS.237.2017:30
sp. zn. 4 Azs 237/2017 - 30
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Petry Weissové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: M. D. N., zast. Mgr. Petrem
Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 6. 2017, č. j. OAM-
973/ZA-ZA11-HA10-2016, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 25. 10. 2017, č. j. 55 Az 2/2017 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) rozhodl,
že se žalobci neuděluje mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“).
II.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Českých
Budějovicích (dále jen „krajský soud“), který ji shora uvedeným rozsudkem zamítl. Žalobní
námitky neshledal důvodnými.
III.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Navrhoval zrušit napadený rozsudek a věc vrátit
krajskému soudu k dalšímu řízení.
[4] Stěžovatel v kasační stížnosti ve prospěch přijatelnosti kasační stížnosti uvedl, že krajský
soud se „odklonil od své dosavadní judikatury i od ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu v otázce
posouzení požadované intenzity odůvodněného strachu z pronásledování podle §12 písm. b) zákona o azylu
a rovněž co do požadované intenzity a důkazního břemene na straně žadatele o mezinárodní ochranu ve vztahu
k důvodným obavám z hrozby skutečného nebezpečí závažné újmy podle §14a zákona o azylu.“
[5] Podle stěžovatele se krajský soud dostatečně nevypořádal s námitkami obsaženými
v žalobě, převzal v podstatě argumentaci žalovaného, jehož postup a rozhodnutí aproboval.
Jelikož již napadené rozhodnutí bylo podle stěžovatele nezákonné a nepřezkoumatelné, zatížil
krajský soud stejnými vadami i napadený rozsudek. Stěžovatel poukazoval na to, že žalovaný
nedostatečně zjistil skutečný stav věci bez důvodných pochybností a mezinárodní ochranu
mu neudělil, přestože stěžovatel podmínky pro její udělení splňuje. Krajský soud nedostatečně
posoudil námitku směřující proti neudělení doplňkové ochrany, jakož i námitku týkající
se okolností souvisejících se stěžovatelovými dluhy ve Vietnamu. Těmto tvrzením se žalovaný
v napadeném rozhodnutí nevěnoval. Nesprávně přistoupil i k výkladu a posouzení intenzity
pronásledování, již je třeba vykládat konformně s kvalifikační směrnicí. Stěžovatel byl účastníkem
demonstrací proti komunistickému režimu, tudíž mu hrozí v zemi původu pronásledování.
Nesprávně byly posouzeny i podmínky pro přiznání doplňkové ochrany. Ve stěžovatelově věci
je dáno skutečné nebezpečí vážné újmy podle §14a zákona o azylu, neboť je-li dán důvod
pro přiznání azylu dle §12 uvedeného zákona, tím spíše je důvod pro udělení doplňkové
ochrany.
IV.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na svém dosavadním postoji a ztotožnil
se s odůvodněním napadeného rozsudku. Stěžovatelovy námitky označil za nedůvodné, všemi
se již dostatečně zabýval krajský soud. Stran neudělení doplňkové ochrany poukázal žalovaný
na stranu 7 napadeného rozsudku, s námitkou existence dluhů se krajský soud vypořádal
na straně 8 napadeného rozsudku. Žalovaný zdůraznil, že stěžovatel v kasační stížnosti opakuje
důvody, které jej vedly k podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany a především stěžejní
námitku o nedostatečně zjištěném stavu věci, k níž se žalovaný vyjádřil již ve svém vyjádření
k žalobě. Žalovaný shrnul, že důvodem podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany
byla legalizace stěžovatelova pobytu na území České republiky a ekonomické důvody.
Tyto důvody však nejsou azylově relevantní. Žalovaný proto navrhl kasační stížnost odmítnout
pro nepřijatelnost, případně zamítnout jako nedůvodnou.
V.
[7] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany
je její přijatelnost. Kasační stížnost je v souladu s §104a s. ř. s. přijatelná, pokud svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem institutu přijatelnosti (jako neurčitého
právního pojmu) a demonstrativním výčtem jejích typických kritérií se Nejvyšší správní soud
zabýval například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Na tam uvedené závěry
kasační soud nyní pro stručnost odkazuje.
[8] Podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele ve smyslu těchto judikaturních závěrů
Nejvyšší správní soud v nyní posuzované věci nedovodil, neboť nezjistil žádné pochybení
té intenzity, jež by nasvědčovalo závěru, že stěžovatelovy výtky mohou mít „širší dopad“ i mimo
sféru jeho postavení či mimo jeho vlastní zájmy, jak vyplývá z §104a s. ř. s. Jinými slovy, důvody
přijatelnosti kasační stížnosti soud neshledal.
[9] Nejvyšší správní soud ověřil, že se krajský soud v napadeném rozsudku jednotlivě vyjádřil
k uplatněným žalobním bodům, žádný z nich neopomněl a věcně, srozumitelně a přesvědčivě
vypořádal veškeré žalobní námitky. Poukázal na důvody stěžovatelovy žádosti o udělení
mezinárodní ochrany (porušení §3 správního řádu žalovaným, neaktuálnost informací o zemi
stěžovatelova původu, nedostatečné posouzení skutečností odůvodňujících udělení doplňkové
ochrany, hrozba persekuce za účast na protivládních protestech, hrozba fyzického napadení
či likvidace z důvodu vysokého dluhu v zemi původu), zohlednil výsledky správního řízení
a v něm shromážděné informace a důkazy a tyto podřadil pod jednotlivé, na posuzovaný případ
dopadající, hmotněprávní normy, aniž se přitom dopustil odklonu od ustálené judikatury
Nejvyššího správního soudu týkající se otázek řešených i v souzené věci.
[10] Judikatura kasačního soudu setrvale vychází z toho, že žalovaný je v řízení o žádosti
o udělení mezinárodní ochrany povinen zjistit skutečný stav věci v rozsahu důvodů, které žadatel
o mezinárodní ochranu v průběhu správního řízení uvedl. Správní orgán nemá povinnost
domýšlet právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a činit posléze
k těmto důvodům příslušná skutková zjištění (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 - 59, nebo ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 - 41);
této povinnosti žalovaný v projednávané věci dostál, jak potvrdil i krajský soud.
[11] Jak již přiléhavě vyslovil žalovaný i krajský soud, důvodem stěžovatelovy žádosti o udělení
mezinárodní ochrany byly ekonomické důvody a legalizace pobytu v České republice,
což stěžovatel nepopírá. Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu přitom plyne,
že legalizace pobytu se záměrem vyhnout se případným nepříznivým důsledkům nezákonného
pobytu na území České republiky není v žádném případě důvodem pro mezinárodní
ochranu formou azylu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2006,
č. j. 4 Azs 442/2005 - 43, nebo usnesení ze dne 14. 7. 2017, č. j. 2 Azs 119/2017 - 39. V usnesení
ze dne 22. 7. 2014, č. j. 9 Azs 117/2014 - 93 kasační soud dovodil, že azyl je výjimečný institut
konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje
oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož je občanem. Zákon o azylu umožňuje udělení
mezinárodní ochrany pouze ve výjimečných případech, kdy je žadatel ve své zemi původu
pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, či má odůvodněný strach
z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. Existenci takových důvodů posoudil
žalovaný a poté na základě stěžovatelových tvrzení uplatněných v rámci žalobních bodů i krajský
soud, a to s negativním závěrem.
[12] V daném případě nevyšla najevo existence žádné z taxativně vymezených podmínek
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, tedy pronásledování stěžovatele ve státě původu
za uplatňování politických práv a svobod nebo jejich odůvodněný strach z pronásledování
z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání
určitých politických názorů ve státě, jehož občanství mají. Jak již také Nejvyšší správní soud dříve
vyslovil, důsledně je třeba rozlišovat mezi azylem podle §12 písm. b) zákona o azylu
a doplňkovou ochranou ve smyslu §14a zákona o azylu. Azyl podle §12 písm. b) zákona o azylu
lze totiž udělit pouze tehdy, pokud existuje příčinná souvislost mezi pronásledováním
(resp. odůvodněným strachem z pronásledování) ve vztahu k okolnostem, za nichž
žadatel o mezinárodní ochranu zemi původu opustil, a jedním z taxativně uvedených
důvodů pronásledování (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu 19. 3. 2008,
č. j. 2 Azs 103/2007 - 83). Krajský soud k tomu správně shledal, že v daném případě uvedené
nebylo splněno.
[13] K okolnostem udělení doplňkové ochrany se Nejvyšší správní soud v minulosti
vyjadřoval opakovaně např. v rozhodnutích ze dne 17. 2. 2011, č. j. 1 Azs 31/2010 - 69,
nebo ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70. K otázce nebezpečí vážné újmy vyslovil,
že v případě doplňkové ochrany musí být tvrzená skutečnost o hrozbě nebezpečí vážné újmy
podle §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu, jíž se nyní v kasační stížnosti dovolává i stěžovatel,
ze strany žadatele prokázána v intencích „reálného nebezpečí“ mučení nebo nelidského
či ponižujícího zacházení nebo trestání (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006 - 82). To v posuzované věci nebylo splněno a v tomto smyslu
se vyslovil v napadeném rozsudku také krajský soud.
[14] Konečně i námitkou, že jako podklad rozhodnutí byly použity zastaralé, neaktuální zprávy
o zemi původu, se již správní soudy zabývaly. Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 8. 8. 2017,
č. j. 45 Az 21/2016 - 55, publikovaném pod č. 3714/2018 Sb. NSS, uzavřel, že „zastaralost zpráv
o zemi původu nelze posuzovat (…) pouze na základě faktu, že od vypracování, resp. vydání takové zprávy
uplynul určitý čas. Zastaralá je taková zpráva, jež obsahuje informace, které v důsledku změny okolností v období
mezi vypracováním zprávy a jejím použitím již nejsou aktuální, neboť situace popsaná ve zprávě se změnila.“
Ač stěžovatel neaktuálnost zpráv o situaci v zemi původu tvrdil, sám neuvedl ani které konkrétní
zprávy, ani ohledně jakých konkrétních skutečností jsou zastaralé a v čem v mezidobí došlo
ke změnám v zemi jeho původu.
[15] Namítanou existenci vysokého dluhu v zemi původu a z toho plynoucí obavu o fyzické
napadení či likvidaci, stěžovatel poprvé jako důvod pro udělení některé z forem mezinárodní
ochrany uplatnil teprve v žalobě. Ve správním řízení pouze poukázal na skutečnost, že si na cestu
do České republiky půjčil peníze, aniž by však současně tvrdil i později zmíněné obavy
z fyzického napadení. Krajský soud však ani tato tvrzení nepominul a podrobně je vypořádal
s odkazem na situaci v zemi stěžovatelova původu v napadeném rozsudku na základě podkladů
obsažených ve správním spise. K nim stěžovatel nad rámec obecné v žalobě vznesené výtky,
že nejsou aktuální, ničeho nenamítal a jejich doplnění nežádal ani ve správním řízení ani kdykoliv
později. Ze stěžovatelových tvrzení ani podkladů, z nichž krajský soud vycházel, však neplyne,
že by uvedené obavy dosahovaly té intenzity, jež je předpokladem udělení doplňkové ochrany
ve smyslu výše citované judikatury (srov. odst. [13]).
[16] Možným pronásledováním ze strany soukromých osob v zemi původu a vlivu této
okolnosti na udělení některé z forem ochrany dle zákona o azylu, jež naznačil stěžovatel v žalobě
v souvislosti s tvrzením o vysokých dluzích, se Nejvyšší správní soud již také opakovaně
zabýval (rozsudek ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, ze dne 13. 9. 2004,
č. j. 4 Azs 160/2004 - 43, ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 7/2004 - 37, či usnesení ze dne
14. 3. 2016, č. j. 2 Azs 302/2015 - 49). Lze uzavřít, že ani v tomto bodě se krajský soud
nedopustil žádného judikaturního odklonu.
[17] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že napadený
rozsudek netrpí vadou nepřezkoumatelnosti (pro nedostatek důvodů), není zde ani jiná vada
řízení před krajským soudem, která by mohla mít vliv na nezákonnost napadeného rozsudku,
krajský soud se nedopustil ani judikaturního odklonu či hrubého pochybení při výkladu
hmotného práva a dosavadní vnitřně jednotná a ustálená judikatura dává odpověď
na stěžovatelovy námitky.
VI.
[18] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
svým významem podstatně nepřesahuje stěžovatelovy vlastní zájmy. Proto ji podle §104a
s. ř. s. odmítl jako nepřijatelnou.
[19] Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn §60 odst. 3, větou první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s ., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud
byla kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. června 2018
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu