ECLI:CZ:NSS:2018:7.AZS.117.2018:30
sp. zn. 7 Azs 117/2018 - 30
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: V. S. N., zast. Mgr. Martinou
Šamlotovou, advokátkou se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 22. 2. 2018, č. j. 32 Az 9/2017 – 29,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále též „žalovaný“), rozhodnutím
ze dne 26. 5. 2017, č. j. OAM-935/ZA-ZA11-HA10-2016, zamítlo žádost žalobce o udělení
mezinárodní ochrany podle §12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
II.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně, který ji zamítl
shora označeným rozsudkem, jenž je přístupný (stejně jako všechna dále uvedená rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu) na www.nssoud.cz.
III.
[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
Stěžovatel je názoru, že splnil podmínky pro udělení mezinárodní ochrany podle §14, resp. podle
§14a zákona o azylu, a to z důvodu existence rodinných a soukromých vazeb na území ČR.
Žalovaný se nedostatečně zabýval tvrzeními stěžovatele vznesenými ve správním řízení. Zejména
pak tím, že na území České republiky žije jeho manželka a dcera, které jsou zde integrovány.
V případě vyhoštění stěžovatele (z důvodu odsouzení stěžovatele k nepodmíněnému trestu
odnětí svobody a souběžného uložení trestu vyhoštění) dojde k narušení uvedených vazeb.
Navrhl zrušení rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení.
IV.
[4] Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém neshledal kasační námitky
důvodnými. Navrhl kasační stížnost odmítnout pro nepřijatelnost, popř. zamítnout
pro nedůvodnost.
V.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[6] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany
je její přijatelnost. Přesahem vlastních zájmů, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud také nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To znamená, že přesah vlastních zájmů
stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě,
že se kasační stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny v judikatuře
Nejvyššího správního soudu nebo byly řešeny rozdílně. Přijatelná může být kasační stížnost
také tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové
pochybení se může jednat především tehdy, nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu,
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, nebo krajský
soud v konkrétním případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
K tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 Azs 21/2006 -
59, ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 Azs 11/2013 - 18, ze dne 19. 6. 2013, č. j. 7 Azs 13/2014 - 52,
a ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 30.
[7] Lze tedy shrnout, že o přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících
případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo plně
v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešeny; (2) kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou v judikatuře řešeny rozdílně; (3) bude třeba učinit judikaturní odklon; (4) v napadeném
rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně
právního postavení stěžovatele.
[8] V dané věci nevyvstala žádná právní otázka, která by dosud nebyla v judikatuře
Nejvyššího správního soudu řešena, popř. byla řešena rozdílně. Rovněž tak Nejvyšší správní soud
neshledal důvod, pro který by bylo nutno učinit judikaturní odklon. Krajský soud se nedopustil
ani zásadního pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele.
Krajský soud posoudil věc v souladu s konstantní judikaturou, od které neshledal Nejvyšší
správní soud důvod se odchýlit.
[9] Předně je třeba uvést, že stěžovatel ani nepopírá, že o udělení mezinárodní ochrany
požádal za účelem legalizace svého pobytu. Stěžovatel byl odsouzen k nepodmíněnému trestu
odnětí svobody za nedovolenou výrobu a nakládání s omamnými a psychotropními látkami
dle §283 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (ve výkonu trestu odnětí svobody byl od roku
2010 do roku 2016) a současně mu byl uložen trest vyhoštění. O udělení azylu požádal
po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval,
že potřeba legalizace pobytu na území České republiky není azylově relevantním důvodem
(např. rozsudky zdejšího soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 37/2003 - 47, ze dne 16. 2. 2005,
č. j. 4 Azs 333/2004 - 69, ze dne 24. 2. 2005, č. j. 7 Azs 187/2004 94, ze dne 10. 2. 2006,
č. j. 4 Azs 129/2005 - 54, ze dne 29. 6. 2005, č. j. 4 Azs 519/2004 - 83 atp.).
[10] K nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí pak viz např. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS,
ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 16. 12. 2008, č. j. 1 Ao 3/2008 - 136, publ. pod č. 1795/2009 Sb.
NSS). Rozhodnutí žalovaného nelze ani podle názoru Nejvyššího správního soudu považovat
za nepřezkoumatelné. Žalovaný se ve svém rozhodnutí důkladně zabýval i důsledky neudělení
mezinárodní ochrany stěžovateli, resp. tvrzeným zásahem do jeho rodinného a soukromého
života. Zabýval se i vztahem stěžovatele k jeho manželce. V této souvislosti mj. poukázal
na to, že manželka stěžovatele je rovněž vietnamské státní příslušnosti, přičemž sňatek byl
uzavřen jen několik dní před podáním žádosti o azyl, tj. v době, kdy stěžovatel věděl, že mu bylo
uloženo správní vyhoštění. Stejně tak se důkladně zabýval i vztahem stěžovatele k jeho dceři,
vypořádal i poukaz stěžovatele na čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Podrobněji odkazuje
soud na str. 9 a násl. žalobou napadeného rozhodnutí.
[11] Žalovaný (a následně i soud) se důkladně zabývali i otázkou udělení humanitárního azylu
(§14 zákona o azylu), resp. doplňkové ochrany (§14a zákona o azylu) stěžovateli, a věc posoudili
v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu.
[12] Ve vztahu k doplňkové ochraně viz např. rozhodnutí ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs
463/2004 - 43, ze dne 17. 2. 2011, č. j. 1 Azs 31/2010 - 69, ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs
71/2006 - 82, ze dne 21. 5. 2008, č. j. 2 Azs 48/2007 - 71, ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008
- 70, ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 - 68 atp. Ve vztahu k humanitárnímu azylu
viz rozhodnutí ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, ze dne 22. 9. 2016, č. j. 6 Azs 167/2016
- 31 atp.). Z této judikatury vyplývá, že je na uvážení správního orgánu, zda humanitární azyl
udělí, či nikoliv; míra volnosti uvážení správního orgánu je limitována pouze zákazem libovůle.
V dané věci k překročení uvedené míry nedošlo.
[13] Humanitární azyl je ze své povahy výjimečný institut, který se uděluje například osobám
těžce postiženým, těžce nemocným, či osobám, které pocházejí z oblastí, jež jsou významně
postiženy humanitární katastrofou způsobenou lidskými či přírodními faktory (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55) a je koncipován
jako dobrodiní státu, a nikoli jako právo na přiznání azylu. Neudělení mezinárodní ochrany
přitom zpravidla neznamená natolik intenzivní zásah do rodinného a soukromého života, aby byl
rozporný s mezinárodními závazky (viz např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne
11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 - 65, ze dne 17. 9. 2010, č. j. 2 Azs 14/2010 - 96, ze dne
29. 2. 2012, č. j. 2 Azs 38/2011 - 47, ze dne 22. 9. 2016, č. j. 6 Azs 167/2016 - 32).
[14] Např. v posledně uvedeném rozhodnutí se Nejvyšší správní soud zabýval i námitkami,
které uplatnil stěžovatel v kasační stížnosti (vč. námitek o hrozbě vyhoštění a následného zásahu
do soukromého a rodinného života cizince). Mj. uvedl: „Zda dojde k zásahu do soukromého
a rodinného života stěžovatele, je řešeno zejména v řízení o správním vyhoštění dle zákona o pobytu cizinců,
a nikoli v řízení o žádosti o mezinárodní ochranu v režimu zákona o azylu (srov. např. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. května 2016, č. j. 5 Azs 29/2016 - 19). Povinnost vycestovat z území České
republiky, která je důsledkem neudělení mezinárodní ochrany, je mnohem menším zásahem do práv cizince,
než je případné rozhodnutí o správním vyhoštění, jež je spojeno se zákazem vstupu na území Evropské unie
po určitou dobu. Má-li zásah do soukromého a rodinného života odůvodnit udělení doplňkové ochrany, musí
jít o „případ, kdy by si stěžovatel vytvořil na území ČR takové rodinné či případně osobní vazby,
že by nepřiměřeným zásahem do tohoto rodinného či soukromého života byla již nutnost pouhého vycestování
z území ČR“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. listopadu 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 - 71).
Zároveň je třeba poukázat i na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 28. června 2011 Nu nez
proti Norsku (stížnost č. 55597/09), v němž bylo shledáno, že pokud byl rodinný život založen v době,
kdy dotčené osoby věděly, že jejich imigrační status je takový, že jejich rodinný život v dané zemi je od počátku
nejistý, je zásah do soukromého a rodinného života cizince v podobě vyhoštění nepřiměřený pouze výjimečně.
Tím spíše to bude platit pro řízení o žádosti o mezinárodní ochranu, jehož pro žadatele nepříznivý výsledek není
spojen s bezprostřední nutností opustit území České republiky.“ Mezinárodní ochrana je institutem
umožňujícím legální pobyt na území České republiky ve zcela výjimečných případech a v žádném
případě ji nelze zaměňovat s jinými formami pobytu upravenými v zákoně č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky, nebo jí jiné formy pobytu nahrazovat (usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2016, č. j. 6 Azs 167/2016 - 32).
[15] Jak dále vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, obecně okolnosti
soukromého či rodinného života žadatele na území ČR (s výjimkou azylu za účelem sloučení
rodiny dle §13 zákona o azylu) za důvod pro udělení azylu či doplňkové ochrany považovat
nelze (srov. rozhodnutí ze dne 26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007 - 69, ze dne 8. 1. 2009, č. j. 2 Azs
66/2008 - 52, ze dne 11. 3. 2015, č. j. 3 Azs 256/2014 - 27, ze dne 19. 5. 2016, č. j. 5 Azs
220/2015 - 36, ze dne 10. 1. 2018, č. j. 6 Azs 207/2017 - 47). O povinnosti státu respektovat
volbu země pobytu lze uvažovat v naprosto výjimečných případech, například tehdy, „má-li cizinec
manželku, která je českou občankou, s níž se mu na území ČR narodila dcera, přičemž zdravotní stav manželky
je závažný a neumožňuje jí starat se o dítě“ (viz např. usnesení ze dne 10. 1. 2018, č. j. 6 Azs 207/2017
- 47). V dané věci však stěžovatel žádné takové zásadní okolnosti ani netvrdil.
[16] Stran vztahu cizince k nezletilému dítěti se pak Nejvyšší správní soud explicitně vyjádřil
i např. v rozsudku ze dne 5. 1. 2006, č. j. 2 Azs 18/2005 - 35, kde mj. uvedl, že „tvrzení o otcovství
k nezletilé dceři jsou relevantní z pohledu zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, nemají však schopnost
účinně zpochybnit zákonnost rozsudku krajského soudu ve věci podle zákona o azylu.“ Shodně též rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2003, č. j. 4 Azs 6/2003 - 55, či usnesení ze dne
6. 3. 2014, č. j. 1 Azs 10/2014 - 29. V tomto usnesení zdejší soud mj. uvedl, že: „Stěžovatelčina
tvrzení o tom, že nemůže být odloučena od své nezletilé české dcery pocházející z manželství s českým občanem,
rovněž nejsou způsobilá účinně zpochybnit zákonnost rozsudku městského soudu v posuzované věci; relevantní
by mohla být toliko pohledem zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, nikoliv však v řízení o žádosti
stěžovatelky o udělení mezinárodní ochrany.“ Stejně tak lze poukázat na nedávné usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 7. 2017, č. j. 2 Azs 119/2017 - 39, podle něhož „rodinný život
stěžovatele, tj. manželství s občankou České republiky a soužití s jeho nezletilými dětmi, nemohou být bez dalšího
důvodem pro udělení azylu ani doplňkové ochrany.“ Ze správního spisu nadto vyplývá, že stěžovatel
zásadně narušil své soukromé a rodinné vazby (vč. vztahu k dceři) několikaletým pobytem
ve vězení (stěžovateli byl v návaznosti na velmi závažné protiprávní jednání udělen dlouholetý
nepodmíněný trest odnětí svobody), přičemž ani z dalších okolností dané věci nelze dovozovat
nepřiměřenost daného zásahu. S ohledem na obsah spisu považuje Nejvyšší správní soud nadto
přenesení rodinného života stěžovatele na území Vietnamu a jeho rozvíjení tam za možné.
K porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod neudělením mezinárodní
ochrany a následným vycestováním však může dojít (až na výjimky) v situaci, kdy by byl zcela
znemožněn rodinný život v zemi původu žadatele (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 - 71, či rozsudek ze dne 22. 9. 2016, č. j. 6 Azs 167/2016 - 32).
[17] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky uvedené v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud neshledal
žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Proto kasační stížnost
odmítl jako nepřijatelnou podle §104a odst. 1 s. ř. s.
[18] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 větu první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. června 2018
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu