ECLI:CZ:NSS:2019:1.AS.163.2018:35
sp. zn. 1 As 163/2018 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce
JUDr. Josefa Baxy a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: Hunsgas s. r. o.,
se sídlem Franzova 125, Brno, zastoupena Mgr. Filipem Lederem, advokátem se sídlem Lidická
57, Brno, proti žalované: Česká obchodní inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem
Štěpánská 15, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 21. 12. 2015, č. j.
ČOI 40103/15/O100/4000/14/15/HI/Št, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 3. 2018, č. j. 22 A 17/2016 – 84,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobkyně n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Rozhodnutím ze dne 20. 2. 2015 uznala Česká obchodní inspekce Moravskoslezského
a Olomouckého kraje (správní orgán prvního stupně) žalobkyni vinnou ze spáchání správního
deliktu dle §9 odst. 1 písm. b) zákona č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách a čerpacích
stanicích pohonných hmot a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon
o pohonných hmotách“) a uložila jí pokutu ve výši 350.000 Kč. K odvolání žalobkyně žalovaná
změnila rozhodnutí tak, že snížila uloženou pokutu na 280.000 Kč.
[2] Správního deliktu se žalobkyně dopustila tím, že na čerpací stanici v postavení
prodávajícího prodala dne 15. 10. 2014 motorové palivo, které nesplňovalo požadavky na jeho
jakost a složení dle §3 odst. 1 zákona o pohonných hmotách, neboť prodané motorové palivo
LPG nevyhovělo v kritériu síra. Zjištěná hodnota činila 131 mg/kg, přičemž povolen je obsah
maximálně 60 mg/kg, palivo tedy přesáhlo limitní hodnoty ČSN EN 589 + A1 (2012).
[3] Proti rozhodnutí žalované brojila žalobkyně u Krajského soudu v Ostravě. Krajský soud
žalobu neshledal důvodnou a zamítl ji.
[4] Krajský soud zejména odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 7. 2017, č. j. 3 As 191/2016 – 55, který z převážné části odpovídá na námitky žalobkyně.
[5] Citovaný rozsudek se vypořádává i s námitkou porušení §5 odst. 5 zákona o pohonných
hmotách při odběru vzorku kontrolním orgánem. Soud uvedl, že provedený odběr do mobilní
tlakové lahve v obecné rovině porušením zmiňovaného ustanovení je, nicméně zákon
č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád) dává v §7 a 8 kontrolnímu orgánu pravomoc
překračovat některé zákazy v rozsahu nezbytném pro řádný výkon své činnosti. Nejedná
se tak ani o nezákonně získaný důkazní prostředek. Kontrolní orgán nepostupoval v rozporu
se zákonem, když žalobkyni o provádění kontroly neinformoval s předstihem. Opačným
postupem by mohlo dojít ke zmaření účelu kontroly. Ověřit technický stav, vhodnou přípravu
a dostatečné naplnění vzorkovnice mohla žalobkyně například prostřednictvím osoby odpovědné
za provoz čerpací stanice, která byla kontrole přítomna a protokol o kontrole stvrdila vlastním
podpisem a firemním razítkem žalobkyně. K nesouladu mezi technickou normou pro odběr
vzorků ČSN EN ISO 4257 a pracovním postupem SOP 98, který užila při odběru společnost
SGS Czech Republic a. s. jako přizvaná osoba, soud opět odkázal na citovaný rozsudek
Nejvyššího správního soudu. Správní orgány se též dostatečně zabývaly analýzami, které
předložila žalobkyně, a uvedly, proč je naměření rozdílných hodnot možné. Ani podle krajského
soudu tak nedošlo ke zpochybnění kontrolního vzorku odebraného společností SGS.
K liberačním důvodům soud uvedl, že kontrola vzorků dovážených ze zahraničí a spoléhání
na prohlášení kvality činěná obchodním partnerem nelze považovat za vyvinutí veškerého úsilí
k dosažení liberace. Rozhodnutí žalovaného rovněž obsahuje rozsáhlé odůvodnění uložené
sankce a její výše, kterému krajský soud neměl co vytknout.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[6] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
[7] Stěžovatelka namítá, že zkoumání jakosti upravuje vyhláška č. 133/2010 Sb., o jakosti
a evidenci pohonných hmot, která v §4 odst. 2 uvádí, že odběr vzorků musí odpovídat příslušné
české technické normě, kterou je dle poznámky pod čarou ČSN EN ISO 4257. Správní orgán
tak však nepostupoval, v rozporu s čl. 3 a čl. 8 normy kontrolující osoba nepropláchla
vzorkovnici (dle normy má být propláchnuta 3x), o čemž svědčí množství odebraného LPG,
které bylo 1 l, což odpovídá objemu vzorkovnice. Propláchnutí má zamezit kontaminaci
odebíraného vzorku sedlinami v potrubí vzniklými odpařením plynných částí LPG.
[8] Kontrolující osoba odebrala vzorek ze dna nádoby v rozporu s čl. 4 a nezabývala
se homogenitou obsahu nádrže. Dle stěžovatelky neobstojí argument, že stejnou jakost mají
i zákazníci, neboť správní orgán odebral pouze nepatrné množství, které nedosahovalo
minimálního množství stanoveného pro zákazníky, které zaručuje dostatečné promíchání obsahu
nádrže.
[9] Kontrolní orgán nedodržel dle stěžovatelky ani postup dle čl. 5.2 normy (uzemnění
zařízení před odběrem), k čl. 6 (vyznačení informací na tlakové nádobě) se pak stěžovatelka
nemůže vyjádřit, neboť jí nebyla umožněna přítomnost při odběru vzorku a domnívá
se, že postup správního orgánu je nepřezkoumatelný. Stejně tak nebylo relevantním způsobem
doloženo, že vzorkovnice byla připravena v souladu s čl. 7 normy.
[10] Norma ČS EN ISO 4257 je evropskou normou, je tedy platná pro celou EU. Kontrolní
orgán je povinen ji při odběrech kontrolních vzorků bezpodmínečně dodržovat. Krajský soud
se nevypořádal s odpovědí Úřadu pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví
ze dne 1. 3. 2017, podle kterého je norma platná a vzhledem k odkazu ve vyhlášce se stává
součástí právního předpisu, jeho rozsudek je tedy nepřezkoumatelný.
[11] Jestliže odběr vzorku LPG neprobíhal podle normy ČSN EN ISO 4257, ale podle
standardizovaného operačního postupu č. 98, jednalo se o odběr nezákonný, což se promítlo
i do nezákonnosti napadeného rozhodnutí. Operační postup SOP č. 98 neodpovídá normě ČSN
EN ISO 4257 a právo jej vůbec nezná.
[12] Zákon o pohonných hmotách v §5 odst. 5 stanovuje bezvýjimečný zákaz plnění
mobilních tlakových nádob, získaný důkaz tak byl pořízen v rozporu s právními předpisy a jedná
se o nezákonný důkaz. Stěžovatelka bez ohledu na názor Nejvyššího správního soudu obsažený
v rozsudku ze dne 27. 7. 2017, č. j. 3 As 191/2016 - 55, týkající se souladnosti odběru
kontrolního vzorku LPG do tzv. mobilní vzorkovnice se zákon m, namítá, že takový postup
je nejen nezákonný, ale i protiústavní, neboť je rozporný s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod, podle něhož platí, že „Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem,
a to způsobem, který zákon stanoví.“. Názor Nejvyššího správního soudu, že Česká obchodní
inspekce, přestože porušuje zákon o pohonných hmotách, ve skutečnosti vlastně nic neporušuje
(protože má ze zákona kompetenci provádět kontrolu), je nesprávný a nelze jej v žádném případě
akceptovat.
[13] Ustanovení §5 odst. 5 zákona o pohonných hmotách stanovuje zákaz kategorický,
ze kterého nelze dovodit výjimky jen proto, že z jiného předpisu plyne obecná kontrolní
pravomoc, neboť v opačném případě by bylo možno obecnou kontrolní pravomocí ospravedlnit
jakékoli porušování práva, což jistě není v souladu s čl. 2 odst. 2 Listiny. Stejně tak nehraje roli,
kdo odběr do mobilní nádrže provádí, ale jen to, jak je tento odběr prováděn. Jestliže Česká
obchodní inspekce argumentuje standardizovanými operačními postupy a technickými normami,
je to pro tento případ irelevantní, neboť se nejedná o obecně závazné právní předpisy, které
by mohly jakkoli měnit existující platné zákony.
[14] Podle §9 kontrolního řádu má stěžovatelka právo se kontroly účastnit, nebrání-li
to splnění účelu nebo provedení kontroly. Stěžovatelka je přesvědčena, že v tomto případě by její
přítomností nebyl ohrožen účel kontroly, popřípadě provedení kontroly. Kontrolní orgán provedl
kontrolu, kterou konal s paní L. V.. Stěžovatelka ve správním řízení opakovaně uváděla, že tuto
osobu nezná, není s ní v žádném, tím méně pracovněprávním, vztahu. Z úředního záznamu ze
dne 15. 10. 2014 pak vůbec není patrno, o koho se v případě paní V. jedná, ani není zřejmé, jaké
postavení paní V. při odběru vzorků měla.
[15] V důsledku tohoto postupu byla zásadním způsobem porušena procesní práva
stěžovatelky, neboť jí byla odňata možnost vznášet požadavky, zejména na zanechání
kontrolního – referenčního vzorku na čerpací stanici. Tímto postupem pak bylo stěžovatelce
znemožněno provést kontrolní vyhodnocení vzorku, které by mohlo potvrdit tvrzené nesprávné
zpracování vzorku kontrolním orgánem (prostřednictvím společnosti SGS). Stěžovatelka dále
nemohla ověřit skutečnosti uvedené v úředním záznamu ze dne 15. 10. 2014 a v protokolu
o odběru vzorků týkající se vzorkovnic. Dále poukázala na skutečnost, že protokol o odběru
vzorku neobsahuje povinné údaje stanovené v §4 vyhlášky č. 133/2010 Sb.
[16] Stěžovatelka v průběhu správního řízení opakovaně poukazovala na to, že odběr
kontrolního vzorku byl uskutečněn po cca 15 hodinách od posledního prodeje LPG na čerpací
stanici Horní Suchá, aniž by kontrolní orgán provedl před odběrem kontrolního vzorku
propláchnutí potrubí od nádrže k tankovací pistoli.
[17] Přípisem ze dne 23. 10. 2014 a následně přípisem 13. 11. 2014 se stěžovatelka dožadovala
umožnění kontrolní analýzy, což jí však nebylo umožněno.
[18] Stěžovatelka pro předmětnou čerpací stanici odebírala LPG pouze od společnosti
KRALUPOL a.s., a ke každé dodávce obdržela certifikát kvality. Navíc ve smlouvě je uveden
závazek společnosti KRALUPOL že bude stěžovatelce dodávat LPG v kvalitě dle ČSN EN 589.
Společnost KRALUPOL v průběhu řízení doložila i čestná prohlášení k potvrzení garance
kvality.
[19] Obsahem čestného prohlášení je sdělení, že ze zásobníku společnosti KRALUPOL
byl odebrán vzorek a byl podroben analýze na měřicím přístroji této společnosti, dále analýze
ve společnosti Česká rafinérská a.s. a také v laboratoři SGS. Výsledek měření jednotlivých
laboratoří je diametrálně odlišný. Celkový obsah síry v laboratoři společnosti Česká rafinérská a.s.
byl zjištěn ve výši 2,4 mg/kg, ve společnosti KRALUPOL ve výši 10,56 mg a ve společnosti SGS
ve výši 27 mg/kg. Hodnota naměřená SGS je tedy řádově podstatně vyšší než u ostatních měření.
Je tedy jednoznačné, že i měření u kontrolního vzorku se může takto odchylovat
a mít tak za následek zcela nesprávné závěry, které však jsou poté podkladem pro vydání
rozhodnutí správního orgánu I. stupně a žalované a zakládají tak jeho nezákonnost.
[20] Stěžovatelka za účasti notáře odebrala vzorek LPG na své čerpací stanici z výdejního
stojanu a nechala jej zkoumat tři akreditované laboratoře. Dle zkušebních protokolů
zpracovaných těmito laboratořemi vychází obsah síry dle výsledků měření těchto zkoušek
následovně: J. S. HAMILTON POLAND S. A. – 17 mg/kg, VÚRUP, a.s. – 20,3 mg/kg a SGS –
29 mg/kg. Výsledek naměřený SGS převyšuje výsledek naměřený akreditovanou laboratoří
VÚRUP, a.s. o 42,86 % a akreditovanou laboratoří J. S. HAMILTON POLAND S. A. dokonce
o celých 70,59%.
[21] V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na rozsudek NSS ze dne 21. 10. 2003, č. j.
7 A 195/2000 - 55. Z jediného důkazu (protokolu o autorizovaném měření) nelze učinit závěr
o odpovědnosti za správní delikt, byla-li jeho objektivita a soulad s právními předpisy
zpochybněna.
[22] Stěžovatelka dále namítá, že není dána její odpovědnost za správní delikt, neboť
vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení svých povinností zabránila.
Nechala průběžně provádět u LPG dováženého ze zahraničí analýzy prostřednictvím SGS,
uzavírala se společností KRALUPOL smlouvy, ve kterých tato garantovala kvalitu dodávaného
LPG. Po zkušenostech z předmětného správního řízení zakoupila stěžovatelka dokonce
analyzátor síry v hodnotě 1.600.000 Kč.
[23] Žalovaná však fakticky tvrdí, že vyvinit ze správního deliktu by se stěžovatelka mohla
pouze za předpokladu splnění zcela nereálného a nesplnitelného požadavku v podobě analýzy
paliva provedené před každým jednotlivým prodejem každému jednotlivému zákazníkovi.
[24] Závěrem stěžovatelka namítá, že i po snížení pokuty žalovanou je její výše nepřiměřeně
vysoká. Poukazuje na skutečnost, že v obdobných případech bývá ukládána pokuta nižší, tudíž
výše uložené pokuty neodpovídá ustálené praxi správního orgánu. K tomu stěžovatelka odkazuje
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As 22/2012 - 27.
[25] Žalovaná v napadeném rozhodnutí uvedla celkem 5 rozhodnutí, kterými byla v obdobné
věci uložena pokuta za spáchaný delikt. Průměrná výše uložených pokut činila 164.000 Kč, avšak
stěžovatelce byla uložena pokuta ve výši 280.000 Kč. Nebyly tak dodrženy základní principy
zákonnosti a individualizace trestu. Z odůvodnění žalované je nepochybné, že pokuta není
uložena v souladu s §10 odst. 2 zákona o pohonných hmotách.
[26] Žalovaná odůvodňovala škodlivý následek jednání tak, že dlouhodobým užíváním paliva
překračujícím stanovené limity může dojít k poškození motoru vozidla. Ve správním řízení však
nebylo prokázáno, že by na předmětné čerpací stanici mělo být dlouhodobě prodáváno LPG
v kvalitě, která neodpovídá příslušným právním předpisům.
[27] Podle stěžovatelky je s ohledem na existenci jednotného trhu EU nutné zabývat
se i běžnou výší pokut ukládanou slovenskými kontrolními orgány. V důsledku zcela
nepřiměřeného trestání v České republice jsou totiž zde působící podnikatelské subjekty zjevně
diskriminovány. Příslušné slovenské orgány ukládají pokuty za obdobné překročení stanovených
limitů pokuty v řádově nižší úrovni. Rozhodnutím č. j.: 2395300114/1936-4740/Mur vydaném
Slovenskou inspekcí životního prostředí byla za prodej LPG s obsahem síry 96 mg/kg uložena
pokuta ve výši 700 EUR (cca 19.300 Kč), přičemž na Slovensku je možné za toto jednání uložit
pokutu od 330 EUR do 170.000 EUR. Je tak zřejmé, že rozhodovací praxe správního orgánu
I. stupně i žalované zcela vybočuje z běžných mantinelů v Evropské unii.
[28] K úvahám o výši pokuty stěžovatelka též uvedla, že na předmětné čerpací stanici bylo
za celý rok 2013 prodáno 93.000 litrů LPG a zisk z tohoto prodeje byl 170.000 Kč. Výše uložené
pokuty i po jejím snížení žalovanou značně přesahuje zisk z prodeje pohonných hmot na této
čerpací stanici. Žalovaná, potažmo správní orgán I. stupně, tak neukládá pokuty výchovné,
ale likvidační.
[29] Stěžovatelka má za nepochybné, že i kdyby spáchala správní delikt, jak je uvedeno
v rozhodnutí žalované, což však kategoricky odmítá, tak vzhledem k tomu, že nebyl způsoben
žádný škodlivý následek, a také vzhledem ke všem okolnostem spáchání tohoto deliktu, je možno
ukládat výchovnou pokutu na spodní hranici sazby, tj. pokutu ve výši 20.000 Kč. Krajský soud
jí však nepřisvědčil a pokutu v rámci návrhu na moderaci nesnížil.
[30] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti v prvé řadě odkázala na své rozhodnutí
a vyjádření k žalobě. Dále uvedla, že se plně ztotožňuje se závěry Nejvyššího správního soudu
vyjádřenými v rozsudku ze dne 27. 7. 2017, č. j. 3 As 191/2016 - 55 a ze dne 14. 3. 2018, č. j.
1 As 131/2017 - 30. Je tak přesvědčena, že postup při odběru vzorku LPG byl zákonný
a správný. Při odběru vzorku je třeba postupovat co nejvíce podobně tomu, jak dochází k prodeji
a výdeji pohonných hmot. Norma ČSN je pro takový způsob odběru vzorků nevhodná. Žalovaná
zdůrazňuje, že používání standardizovaných operačních postupů je v praxi zcela běžné, technické
normy nemohou postihnout veškeré situace, které mohou nastat při jejich aplikaci. Podle
vyjádření akreditačního orgánu je při odběru vzorku LPG dle SOP 98 vyloučena kontaminace
vzorků. Předchozím oznámením provedení kontroly by mohl být zmařen její účel. K rozborům,
které si stěžovatelka nechala provést, se žalovaná podrobně vyjádřila na str. 17 a 18 rozhodnutí,
a je toho názoru, že předložené důkazy nezpochybnily výsledky kontrolního rozboru odebraného
vzorku LPG a spáchání správního deliktu bylo prokázáno bez důvodných pochybností.
Stěžovatelka neprokázala naplnění liberačního důvodu, pouze odkazovala na certifikáty
předložené dodavatelem. K tomu žalovaná odkazuje na rozsudky NSS ze dne 19. 9. 2014, č. j.
4 As 123/2014 - 33 a ze dne 1. 9. 2016, č. j. 10 As 167/2015 - 35. Výše pokuty je dle žalované
adekvátní a řádně odůvodněná.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[31] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že má požadované náležitosti, byla podána včas
a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
[32] Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
[33] Nejvyšší správní soud předesílá, že stěžovatelka ve velké míře pouze opakuje svoje
námitky, které vyjádřila již ve správním řízení a následně v řízení před krajským soudem.
Jak žalovaná, tak krajský soud se s nimi vypořádaly. Stěžovatelka však v kasační stížnosti u většiny
námitek nepolemizuje se závěry krajského soudu, pouze setrvává na již vyřčené argumentaci.
Kasační soud ovšem přezkoumává především rozhodnutí a postup krajského soudu, stěžovatelka
je proto povinna uvést konkrétní argumentaci zpochybňující závěry vyslovené v napadeném
rozhodnutí krajského soudu (srov. např. rozsudky ze dne 15. 2. 2017, č. j. 1 Azs 249/2016 – 38,
odst. 12, nebo ze dne 29. 1. 2015, č. j. 8 Afs 25/2012 – 351, odst. 140). K námitkám, které
se netýkají polemiky s krajským soudem, se proto soud vyjádří pouze obecně.
Porušení normy ČSN EN ISO 4257 při odběru vzorku, nepřezkoumatelnost rozsudku KS
[34] Ustanovení §4 odst. 2 vyhlášky č. 133/2010 Sb., o požadavcích na pohonné hmoty,
o způsobu sledování a monitorování složení a jakosti pohonných hmot a o jejich evidenci
(vyhláška o jakosti a evidenci pohonných hmot) stanoví: „Odběr vzorků a posouzení výsledků zkoušek
musí u jednotlivých pohonných hmot odpovídat příslušné české technické normě
3
.“ Poznámka pod čarou
pak odkazuje mimo jiné na českou technickou normu ČSN ISO 4257 - Zkapalněné ropné plyny
– Vzorkování.
[35] K námitce nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní soud
konstatuje, že podle ustálené judikatury nemusí krajské soudy nutně vypořádávat každý dílčí
argument uvedený v žalobě. Jejich úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem
žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j.
7 As 126/2013 – 19). Podstatné je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi
stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání
některých dílčích a souvisejících námitek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013 - 33). Tomuto požadavku krajský soud v nyní rozebíraném
případě dostál. Veškeré námitky týkající se porušení normy ČSN ISO 4257 při odběru
kontrolního vzorku shledal nedůvodnými s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 7. 2017, č. j. 3 As 191/2016 - 55, který se obdobnými otázkami zabýval.
[36] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 7. 2017, č. j. 3 As 191/2016 – 55, k této
otázce uvedl, že technická norma je primárně určena pro vzorkování z velkoobjemových
kontejnerů. Účelem postupu SOP 98 – Odběr vzorků plynných a zkapalněných paliv tak je provést
a konkretizovat normu ČSN, která se přímým odkazem vyhlášky stala závaznou. Technická
norma ČSN EN ISO 4257 i standardizovaný operační postup kladou důraz nejen
na bezpečnostní požadavky při vzorkování, během přepravy a na bezpečnost samotných
vzorkovnic, ale rovněž na ochranu vzorkovnic před znečištěním a prevenci kontaminace
odebraných vzorků.
[37] Totožné námitky, které stěžovatelka uváděla v nyní posuzované věci (tedy jednotlivá
porušení článků technické normy), vznášela již v řízení vedeným před Nejvyšším správním
soudem pod sp. zn. 3 As 205/2015, které se týkalo stejného správního deliktu spáchaného
stěžovatelkou, pouze v jiném období. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. 10. 2016, č. j.
3 As 205/2015 – 31 rozhodnutí jak krajského soudu, tak žalované zrušil, nikoliv však
pro pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu, ale z důvodu nesprávného právního posouzení
otázky, zda byly naplněny znaky pokračujícího správního deliktu a zda byla stěžovatelka postižena
dvakrát za tentýž skutek. Nejvyšší správní soud však neměl pochybnosti o tom, že žalovaná
odběr a následné vyhodnocení kvality vzorku provedla v souladu s předepsanými požadavky
a že získaný vzorek LPG plně reprezentoval jakost prodávaného LPG na čerpací stanici v době
kontroly. V této části tak lze na odůvodnění v daném rozsudku odkázat.
[38] K dílčím námitkám porušení technické normy Nejvyšší správní soud konstatoval,
že stěžovatelka neprokázala nedodržení předepsaného postupu žalovanou. K namítaným
okolnostem by přitom nepochybně byla schopna žalované či soudu relevantní důkazy nabídnout
– např. svědectví osoby zastupující stěžovatelku při provádění kontroly nebo předložení vlastní
analýzy LPG prodávaného na čerpací stanici v čase kontroly, kterou by zpochybnila výsledky
měření a analýzy vzorku.
[39] V nyní projednávané věci se jedná o obdobnou situaci. Tvrzené pochybení týkající
se připravenosti vzorkovnic, uzemnění nádoby, homogenity obsahu, či informací na tlakové
nádobě mohla zkontrolovat vedoucí čerpací stanice jednající při kontrole za stěžovatelku
(k námitkám týkajícím se této osoby viz níže).
[40] Nedostatek propláchnutí nádob stěžovatelka dovozuje z celkového objemu odebraného
LPG a objemu vzorkovnice. Z úředního záznamu ze dne 15. 10. 2014 vyplývá, že celkový objem
odebraného LPG byl 1,23 litrů. Společnost SGS pak ve vyjádření ze dne 29. 5. 2015 uvedla,
že stěžovatelka chybně interpretuje ustanovení technické normy, když předpokládá proplach
celého objemu vzorkovnice, což žalovaná v rozhodnutí dokládala citací z normy. Proplach
je součástí též standardizovaného operačního postupu 98 a vzorkovací nádoba o objemu 1 litr
je plněna pouze do 75-80%. Z odebraného množství plynu, které bylo větší, je proto zřejmé,
že proplach musel proběhnout.
Porušení §5 odst. 5 zákona o pohonných hmotách při odběru vzorku
[41] Dle §5 odst. 5 zákona o pohonných hmotách (ve znění účinném do 5. 6. 2017, ve znění
účinném od 6. 6. 2017 se jedná o §5 odst. 3 téhož zákona – pozn. NSS): „na čerpací stanici
je zakázáno plnění mobilních tlakových nádob zkapalněnými ropnými plyny, s výjimkou čerpání zkapalněných
ropných plynů do pevně zabudovaných palivových nádrží motorových vozidel.“
[42] K námitce rozporu postupu kontrolního orgánu s §5 odst. 5 zákona o pohonných
hmotách se Nejvyšší správní soud vyjádřil komplexně v rozsudku, na který odkázal též krajský
soud, ze dne 27. 7. 2017, č. j. 3 As 191/2016 - 55. Kasační soud uvedl, že §5 odst. 5 zákona
o pohonných hmotách se vztahuje na jakékoliv plnění mobilních tlakových nádob, nikoliv
jen při prodeji a výdeji, neboť nadpis ustanovení nepředstavuje závazné pravidlo pro výklad
právního předpisu. Dále však konstatoval, že: „právní úprava (§7 a 8 kontrolního řádu ve spojení
s §2 odst. 1 a 2 zákona č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci) dává kontrolujícím osobám
oprávnění překračovat (v nezbytném rozsahu) při výkonu své pravomoci některé obecné zákazy zakotvené jinými
veřejnoprávními předpisy nebo vyplývající ze soukromoprávních vztahů. Není proto jakýkoli důvod dovozovat,
že by z obecného zákazu uvedeného v §5 odst. 5 zákona o pohonných hmotách musela pro kontrolní odběr
zkapalněného ropného plynu do mobilní tlakové nádoby existovat výslovná výjimka (ať už v tomto nebo jiném
zákoně). Odběr vzorků paliva za účelem provedení kontroly jeho kvality je imanentní součástí takové kontroly
a vyplývá z kontrolního řádu, tedy předpisu, který je z hlediska hierarchie právních norem předpisem téže úrovně
jako zákon o pohonných hmotách“.
[43] Soud dále pokračoval, že konkrétní způsob zvolený v dané věci pracovníky ČOI
lze přitom z hlediska praktického považovat za technicky nejefektivnější, bezproblémový
a zaručující splnění požadavků na kvalitu odebíraného vzorku. Opačný závěr by v řadě případů
vedl k paralyzaci kontrolní činnosti.
[44] Zákaz obsažený v §5 odst. 5 zákona o pohonných hmotách sleduje zajištění obecné
bezpečnosti při manipulaci se zkapalněnými ropnými plyny na čerpacích stanicích, nikoli ochranu
práv kontrolované osoby ve smyslu garance jejího práva na efektivní obhajobu. Pakliže
by správní orgány (v tomto případě společnost SGS) skutečně porušily veřejnoprávní předpisy,
za takové porušení by sice nepochybně odpovídaly, avšak závěr o jejich pochybení
by na odpovědnost za správní delikt stěžovatelky v nyní projednávané věci neměl vliv.
Ani v takovém případě by se nejednalo o nezákonně získaný důkaz, který by nemohl
být ve správním řízení použit. Důkazy získané žalovanou v rozporu s bezpečnostními předpisy
ještě nepřestavují důkazy získané v rozporu s §51 správního řádu (viz citovaný rozsudek
a rozsudek ze dne 14. 3. 2018, č. j. 1 As 131/2017 - 30).
[45] Uvedená argumentace vyvrací stěžovatelčinu námitku, že není důležité, kdo odběr
provádí, ale pouze způsob odběru. Nejvyšší správní soud jasně uvedl, že speciální postavení plyne
právě České obchodní inspekci jako kontrolnímu orgánu. Podle §7 odst. 2 písm. a) zákona
o pohonných hmotách žalovaná kontroluje složení a jakost pohonných hmot mimo jiné
u provozovatele čerpací stanice, oprávnění odebírat vzorky pak plyne z §8 písm. b) kontrolního
řádu.
[46] Stěžovatelka svými argumenty v kasační stížnosti nikterak nevyvrací předestřené závěry,
pouze s nimi obecně nesouhlasí. Nejvyšší správní soud však neshledal, že by se v projednávané
věci měl od výše uvedených závěrů z jakéhokoliv důvodu odchýlit.
Porušení práva stěžovatelky účastnit se kontroly, obsah protokolu dle vyhlášky
[47] Námitky týkající se porušení práva účastnit se kontroly neshledal Nejvyšší správní soud
důvodnými. K dané otázce a zejména k obdobným námitkám, včetně té, že stěžovatelka nezná
osobu za ní jednající na čerpací stanici, se Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozsudku ze dne
20. 10. 2016, č. j. 3 As 205/2015 - 29, týkajícím se stěžovatelky. Nejvyšší správní soud uvedl,
že „postup žalované, která provádění kontroly oznámila až na místě, dle judikatury (rozsudek ze dne
18. 10. 2006, č. j. 2 As 71/2005 - 134, ze dne 8. 1. 2004, č. j. 6 A 99/2002 - 52, č. 335/2004 Sb.
NSS, a ze dne 4. 8. 2005, č. j. 2 As 43/2004 - 51, č. 719/2005 Sb. NSS) není rozporu se zákonem
a naopak podporuje smysl a účel kontroly. Nepochybné rovněž je, že při kontrole na čerpací stanici na místě
kontroly byla přítomna osoba (dle občanského průkazu identifikována jako V. Š.) disponující oprávněním
zastupovat stěžovatelku. Tato osoba bez protestu signovala protokol o kontrole, za stěžovatelku tedy jednala,
disponovala taktéž jejím razítkem a na tomto místě taktéž pro stěžovatelku vykonávala práci. Nic tedy
nenasvědčuje tomu, že by stěžovatelka provoz čerpací stanice (zahrnující např. inkaso tržeb, dohled a dozor
nad řádným chodem stanice) svěřila osobě, kterou skutečně nezná, příp. se kterou není ve smluvním vztahu.
Kontrola byla proto na místě zahájena a vedena v souladu s ustanovením §5 odst. 1 písm. a) zákona
o kontrole.“
[48] S výše uvedeným posouzením se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje i v nyní
projednávaném případě. Lze pouze dodat, že s ohledem na opakující se charakter námitky
o neznalosti osoby jednající za stěžovatelku na čerpací stanici (která i sama o sobě nepůsobí příliš
věrohodně) považuje Nejvyšší správní soud tuto argumentaci za účelovou. Je s podivem,
že by stěžovatelka neměla přehled o tom, kdo na jejích čerpacích stanicích pracuje a odpovídá
za jejich každodenní provoz.
[49] K náležitostem protokolu o odběru vzorku se vyjádřil již krajský soud. Uvedl,
že z protokolu je zjevné označení kontroly a odebíraného vzorku, datum, čas a místo jeho
provedení, skutečnost, že se jedná o čerpací stanici žalobce a také přítomnost osoby stanici
provozující. Ověřit stav vzorkovnice mohla vedoucí čerpací stanice přítomná kontrole. Toto
posouzení považuje Nejvyšší správní soud za dostatečné a správné, ostatně stěžovatelka neuvádí
nic, co by jej vyvracelo.
Stěžovatelkou provedené či dokládané kontrolní odběry a analýzy
[50] Krajský soud nedospěl k závěru, že by byla zpochybněna analýza kontrolního vzorku,
kterou provedla společnost SGS. S rozbory, které stěžovatelka předkládala a kterými poukazovala
na rozdílnost měření, a tedy nespolehlivost analýzy společnosti SGS, se žalovaná detailně
vypořádala na stranách 17 a 18 svého rozhodnutí. Žalovaná uvedla, že odběr vzorků
ze zásobníku společnosti KRALUPOL byl proveden dne 1. 11. 2014, vzorky laboratořím však
byly předány s časovým odstupem. Nejednalo se o totožné LPG jako odebrané při kontrole
15. 10. 2014. Společnost KRALUPOL není akreditovaným subjektem, nadto při každém rozboru
jednotlivých společností byla použita jiná metoda stanovení obsahu síry.
[51] K výsledkům odběru přímo ze stojanu na čerpací stanici, který si stěžovatelka nechala
zpracovat třemi společnostmi, žalovaná uvedla, že vzhledem k reprodukovatelnosti normy,
se kterou je počítáno v toleranci kritéria pro obsah síry v LPG, lze výsledky provedených rozborů
považovat za shodné.
[52] Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem neshledal, že by provedená měření
jinými společnostmi zpochybňovala výsledky provedeného rozboru odebraného kontrolního
vzorku společností SGC. Nejedná se tak o obdobný případ, jako ve stěžovatelkou uváděné věci
sp. zn. 7 A 195/2000.
Odpovědnost stěžovatelky za správní delikt – liberace
[53] Dle §10 odst. 1 zákona o pohonných hmotách „právnická osoba za správní delikt neodpovídá,
jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení povinnosti zabránila“.
[54] Otázkou možnosti liberace v případě správních deliktů dle zákona o pohonných hmotách
se Nejvyšší správní soud zabýval již v mnoha rozhodnutích. V rozsudku ze dne 19. 9. 2014, č. j.
4 As 123/2014 - 33 uvedl, že pokud chce provozovatel čerpací stanice využít liberační důvod
dle §10 odst. 1 zákona o pohonných hmotách, musí prokázat, že provedl technicky možná
opatření způsobilá účinně zabránit porušování zákona (zde prodej pohonných hmot
nevyhovujících požadavkům uvedeným v §3 odst. 1 citovaného zákona). Nepostačí poukaz
provozovatele na to, že tato technicky možná opatření po něm nebylo možno spravedlivě
požadovat, protože by jejich provádění nebylo ekonomické.
[55] Námitka, že by stěžovatelka byla nucena provádět analýzu paliva před každým
jednotlivým prodejem, se skutečně jeví absurdní, a takový požadavek ze zákona ani z judikatury
nevyplývá. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku uvedl, že prodeji pohonné hmoty
nesplňující požadavek na jakost bylo možné zabránit například její kontrolou před uvedením
do prodeje. Není však možné zprostit se odpovědnosti za uvedený správní delikt s poukazem
na soukromoprávní ujednání týkající se kvality dodávaného zboží a s odkazem na porušení
smluvních povinností ze strany druhého účastníka uzavřené smlouvy (podle rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 23. 9. 1994, č. j. 6 A 197/93 - 18).
[56] Skutečnost, že stěžovatelka zakoupila analyzátor síry, žalovaná zohlednila v posouzení
výše ukládané pokuty jako polehčující okolnost. V souladu s výše uvedeným se však nejedná
o okolnost, která by stěžovatelku zcela zprostila odpovědnosti za daný správní delikt.
Výše uložené pokuty, moderace
[57] Nejvyšší správní soud neshledal důvodnými ani námitky týkající se neadekvátní výše
uložené pokuty. Co se týče průměrné výše pokut, žalovaná v rozhodnutí uvedla 4 případy, které
byly obdobné či srovnatelné s nyní řešeným. V nich uložila pokutu 250.000 Kč, dvakrát
200.000 Kč a 150.000 Kč. Přisvědčila tedy stěžovatelce, že původně uložená pokuta ve výši
350.000 Kč se vychyluje v její neprospěch od pokut ukládaných v obdobných případech. Dále
přihlédla ke koupi analyzátoru síry jako k polehčující okolnosti, naopak jako přitěžující okolnost
hodnotila vysokou míru překročení povolené hodnoty síry (i přes změnu limitního ukazatele
z 60 mg/kg na 71 mg/kg) a skutečnost, že se stěžovatelka správního deliktu dopustila opakovaně.
Pokutu žalovaná proto snížila na 280.000 Kč.
[58] Stěžovatelkou uváděná čísla o průměrné výši pokut jsou kreslená, neboť započítávají
též rozhodnutí, ve kterém byla uložena pokuta 20.000 Kč. K němu však žalovaná uvedla,
že neodpovídá rozhodovací praxi správního orgánu, proto jej není možné zahrnovat do úvah
o přiměřenosti uložené sankce.
[59] K následku správního deliktu je třeba uvést, že žalovaná v odůvodnění napadeného
rozhodnutí toliko v obecné rovinně vymezuje negativní vlivy, k nimž v důsledku porušení
povinností stěžovatelky mohlo dojít. Správní delikt, z něhož byla stěžovatelka shledána vinnou,
je správním deliktem ohrožovacího charakteru, takže k naplnění jeho skutkové podstaty
postačuje ohrožení právem chráněného zájmu (bez ohledu na skutečnost, zda došlo k faktickému
následku).
[60] Stěžovatelce nelze přisvědčit ani v tvrzení, že by výše pokuty měla být likvidační.
Stěžovatelka totiž neprovozuje pouze jednu čerpací stanici, ale celou síť, jak poukázala ve svém
rozhodnutí žalovaná. Stejně tak nelze brát v potaz rozhodnutí Slovenské inspekce životního
prostředí. Žalovaná je správním orgánem s pravomocí k dozoru nad prodejem paliv a vykonává
svou kompetenci v rozsahu a způsobem daným relevantními předpisy českého právního řádu.
Ačkoliv je pravdou, že některé aspekty nakládání s pohonnými hmotami jsou regulované
sekundárním právem Evropské unie (srov. §1 zákona o pohonných hmotách), výkon státního
dozoru je regulován vnitrostátním právem (viz §7 odst. 2 zákona o pohonných hmotách). Nadto
jedno rozhodnutí předestřené stěžovatelkou zcela jistě neodráží správní praxi jakéhokoliv
správního orgánu a již vůbec z něj nelze usuzovat na praxi v celém prostoru Evropské unie.
Námitka diskriminace českých podnikatelských subjektů je tak s ohledem na výše uvedené také
zcela bezpředmětná.
[61] Krajský soud tak správně uzavřel, že žalovaná se vypořádala se všemi rozhodnými
skutečnostmi a neshledal v jejím postupu žádné pochybení. Z toho důvodu nepřistoupil
ke stěžovatelkou navrhované moderaci pokuty, což Nejvyšší správní soud považuje za logické.
IV. Závěr a náklady řízení
[62] Stěžovatelka se svými námitkami neuspěla. Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod
pro zrušení napadeného rozhodnutí ani z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[63] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka ve věci neměla úspěch, a proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalované, které by jinak jakožto úspěšnému účastníkovi právo
na náhradu nákladů řízení příslušelo, pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec
běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2019
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu