ECLI:CZ:NSS:2019:1.AS.52.2019:43
sp. zn. 1 As 52/2019 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: My Energy s. r. o.,
se sídlem Na Lánech 764, Litomyšl, zastoupen Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem
Ledčická 649/15, Praha 8, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem
Komenského nám. 125, Pardubice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 2. 2018, č. j.
KrÚ 15153/2018/ODSH/13, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 9. 1. 2019, č. j. 52 A 74/2018 - 48,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 9. 1. 2019, č. j.
52 A 74/2018 - 48, se zru š u je a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Magistrát města Pardubic (dále jen „správní orgán I. stupně“) vydal dne 22. 1. 2018
rozhodnutí, kterým uznal žalobce vinným ze spáchání správního deliktu podle §125f odst. 1
zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů
(zákon o silničním provozu), ve znění účinném do 30. 6. 2017, a uložil mu pokutu ve výši
2.500 Kč. Uvedeného deliktu se žalobce měl dopustit tím, že jako provozovatel vozidla tovární
značky VW, registrační značky 5E5 0925, v rozporu §10 zákona o silničním provozu nezajistil,
aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla
provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Dne 21. 4. 2016 v 14:44 hodin
totiž nezjištěný řidič na dálnici D11, v 86. km ve směru jízdy na Hradec Králové překročil
nejvyšší dovolenou rychlost 80 km/h stanovenou dopravní značkou mimo obec o 37 km/h.
[2] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce neodůvodněné (blanketní) odvolání, které
žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně
potvrdil.
[3] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou, ve které namítal nesrozumitelnost
výroku rozhodnutí o přestupku a nedostatečnou identifikaci porušení právní povinnosti. Dále
tvrdil, že porušení pravidel silničního provozu nebylo zjištěno automatizovaným technickým
prostředkem používaným bez obsluhy. Namítal také neexistenci „správního deliktu
dle ustanovení §125f odst. 1 zákona o silničním provozu“. V souvislosti s uloženou sankcí brojil
proti neuvedení ustanovení, dle kterého bylo rozhodováno, a nepřihlédnutí k možnosti
mimořádného snížení. Uvedl, že nebylo prokázáno umístění dopravní značky 80 km/h, že nebylo
jisté, jaké vozidlo bylo měřeno, či že absentovalo upozornění o prováděném úsekovém měření
rychlosti. Další žalobní argumentace se vztahovala k protiústavnosti §10 odst. 3 zákona
o silničním provozu a k nesplnění podmínek k projednání deliktu.
II. Rozsudek krajského soudu
[4] Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba nemůže být důvodná. S odkazem na §2 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), poznamenal, že ochrana práv
nerozlučně souvisí s ústavními principy a může být poskytnuta pouze tam, kde je pro ni místo.
Tak tomu není v případě žalobce, neboť jeho žaloba je za hranicí toho, kam může sahat ochrana
jeho subjektivních práv. Jedná se zde totiž o práva toliko tvrzená a zdánlivá.
[5] Po vyhodnocení obsahu správního spisu, tedy průběhu správního řízení a též průběhu
soudního řízení, soud konstatoval, že jednání žalobce, případně jeho zmocněnců a zástupců
od samotného počátku správního řízení nese znaky ryze účelového postupu, kterým se snaží
vyhnout nevyhnutelným a odpovídajícím následkům spojeným s překročením povolené rychlosti
pohybu vozidla na pozemní komunikaci. Postup žalobce ve svých důsledcích znamená,
že opovrhuje pravidly, která jsou stanovena proto, aby pohyb na komunikacích byl bezpečný
pro zdraví a život dalších účastníků provozu. Soud upozornil, že nelze jezdit tak, jak se některým
jednotlivcům zlíbí a následným sankcím se poté vyhýbat – o to více tím, že sjedná tzv. pojištění
proti pokutám.
[6] Soud shrnul okolnosti ze správního spisu, ze kterých dovodil účelovost postupu v dané
věci. Žalobce, či přesněji jeho advokát podávající obdobné žaloby opakovaně za velký počet
klientů, dle soudu zneužívá systém soudního přezkumu ve správním soudnictví. Ve správním
řízení byl v dané věci pasivní, podal pouze neodůvodněné odvolání či odpor a na výzvu
k označení řidiče uvedl patrně záměrně nekontaktního cizince. Popsaná praxe je soudu
z rozhodovací činnosti velmi dobře známa a je rovněž známa z opakované rozhodovací praxe
kasačního soudu. S odkazem na usnesení rozšířeného senátu ze dne 2. 5. 2017, č. j.
10 As 24/2015 - 71, č. 3577/2017 Sb. NSS, soud uzavřel, že žalobní tvrzení jsou účelová
a nevěrohodná. Uvedl, že se jimi nebude „proto zabývat a plýtvat drahocenný čas na polemiku s účelovými
formulacemi zástupce žalobce, který v zastoupení žalobce systémem dopravního práva, respektive pravidly
silničního provozu pohrdá. V řízení nevyvstaly žádné rozumné důvody k pochybám o věrohodnosti a úplnosti
skutkových zjištění pro posouzení pachatele přestupku a zprostředkovaně též deliktu provozovatele vozidla.“
[7] Vzhledem k tomu, že naprostá většina z typizovaných a účelových žalobních námitek,
jež zástupce žalobce pro své mandanty používá, již byla vyřešena či odmítnuta správními soudy,
vypořádal se soud toliko namátkově s některými žalobními tvrzeními. Poté uzavřel, že žalobce
zůstal pouze v rovině mnohdy nepřiléhavých účelových zpochybnění (též tím, že je uplatnil
až před soudem), které v dané věci nemohly vzbudit důvodné pochybnosti o prokázaném
protizákonném jednání, které bylo naopak dostatečně podloženo ve správním řízení.
Nepřípadnost žalobních námitek je dána též tím, že je provozovateli ukládána sankce za správní
delikt, neboť nebyla určena totožnost řidiče, avšak mnohé z námitek se týkají právě jednání
neznámého řidiče (místo měření rychlosti, způsob měření), které by z podstaty žalobci jako
provozovateli neměly být vůbec známy. Soud navíc není povinen provést dokazování
již provedenými důkazy, resp. jejich opakováním za účelem vyvrácení ničím nepodložených
hypotéz a spekulací žalobce. K tomu, že různé postupy žalobce mohou být nepochybně
kvalifikovány jako zneužití práva, odkázal soud na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 12. 2018, č. j. 4 As 113/2018 - 39.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[8] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. c) a d) s. ř. s. a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení.
[9] První okruh kasační argumentace se týká nepřezkoumatelnosti rozsudku, kterou
stěžovatel spatřuje v nedostatku důvodů rozhodnutí. Obsahem rozsudku je toliko argumentace
ad hominem směřující proti žalobci, jeho zástupci ve správním řízení, advokátovi a právnické
osobě, která hradila soudní poplatek. Napadený rozsudek však nevypořádal jediný žalobní bod,
přestože námitky byly srozumitelné, přiměřeně stručné a věcné. Rozhodující senát již musí
být Nejvyššímu správnímu soudu známý tím, že místo věcného projednání žaloby se zpravidla
věnuje útokům na žalobce, zástupce ve správním řízení a advokáta, místo toho, aby věc střízlivě
posoudil a rozhodl. Nejvyššímu správnímu soudu je patrně rovněž zřejmé, že původce takových
rozsudků a jejich odůvodnění je předseda senátu JUDr. Jan Dvořák. Z odůvodnění není např.
patrné, proč byl dle soudu výrok rozhodnutí formulován řádně, proč nevadí absence odkazů
na porušenou právní normu či právní normu, podle které byla ukládána sankce, nebo jak soud
uvážil o námitce, dle níž nebylo v řízení prokázáno umístění dopravní značky, atd.
[10] Správní řízení ani řízení o žalobě nebylo ze strany stěžovatele poznamenáno jakýmikoliv
postupy zneužívajícími právo. Stěžovatel v žalobě nepřišel s žádnými novotami. Soudu patrně
přijde obecně špatné se ve správním či soudním řízení hájit, pokud na obhajobu pohlíží jako
na „opovrhování pravidly“ či snahu „vyhnout se nevyhnutelným následkům“. Stěžovatel pravidly
silničního provozu nepohrdá, soud neuvedl, z čeho tak vyplývá. Řidič stěžovatelem
provozovaného vozidla se přestupku nedopustil, jak je vysvětleno v žalobě. Účelový postup
vyvodil krajský soud ze zcela irelevantních skutečností a jednoznačně tak popřel právo
na obhajobu a na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny. Dle stěžovatele soud „zkusil“,
zda může neprojednávat (zamítat) žaloby z důvodu, že byl účastník v řízení zastoupen některou
z osob souvisejících s „pojištěním proti pokutám“. Stěžovatel a jeho advokát však mají
za to, že žádné takové pojištění neexistuje a neví, kde soud vzal pro takové tvrzení důkazy.
V souvislosti s poznámkou soudu o „plýtvání drahocenného času“, uvedl, že náplní práce
správního úseku krajského soudu je právě rozhodovat o žalobách, stěžovatel za to ostatně zaplatil
soudní poplatek. Tvrzení o údajné pasivitě stěžovatele ve správním řízení nemůže odůvodnit
neúspěch v řízení o žalobě. Stěžovatel si vážnost věci uvědomil až po rozhodnutí ve správním
řízení, kdy se obrátil s věcí na advokáta.
[11] Druhá část kasačních námitek se vztahuje ke zmatečnosti řízení spočívající
v tom, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce JUDr. Jan Dvořák. Jeho podjatost spočívá
ve způsobu, jakým písemně odůvodnil napadený rozsudek, resp. v jeho nestandardním chování
(podjatost ostatních soudců stěžovatel nenamítá, jejich soudcovské rozhodnutí respektuje).
Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc byla
projednána v jiném složení senátu. Soudce JUDr. Jan Dvořák nedodržel v napadeném rozsudku
povinnou úctu k advokátnímu stavu a k zástupci stěžovatele. Zástupce stěžovatele protestuje
proti tomu, že by byl znám svými účelovými a obstrukčními praktikami, jakékoliv zobecňování
chování advokáta je věcně nesprávné a nedůstojné jakéhokoliv soudu. Zástupce stěžovatele
je už neustálými urážkami v rozsudcích JUDr. Jana Dvořáka vůči své osobě znepokojen natolik,
že podá na tohoto soudce civilní žalobu na ochranu osobnosti. Zcela nepřípustná je argumentace,
že zástupce stěžovatele zneužívá soudního přezkumu. Výroky soudce JUDr. Dvořáka, že nebude
plýtvat drahocenný čas, jsou zcela neakceptovatelné, a nikdo jiný je kromě tohoto soudce
a Mgr. Jaroslava Vávry (v jeho samosoudcovských věcech) na úrovni soudů ve správním
soudnictví nečiní. Stěžovatel a advokát napadají formulářovost odůvodnění rozsudků. Soudce má
povinnost soudit v mezích zákona, nikoliv zpochybňovat vůli zákonodárce ohledně výše sankcí.
Stěžovatel shrnul, že z textu rozsudku se podává podjatost osoby, která jej vyhotovila.
[12] Závěrem stěžovatel vyjádřil svůj nesouhlas se zveřejňováním osobních údajů stěžovatele
a jeho advokáta na webu Nejvyššího správního soudu s tím, že trvá na plné anonymizaci
rozsudku.
[13] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že považuje kasační námitky za nedůvodné, a proto
navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Zjistil, že kasační stížnost má požadované náležitosti a je projednatelná.
[15] Kasační stížnost je důvodná.
[16] Nejprve se soud zabýval namítanou zmatečností řízení před krajským soudem, kterou
stěžovatel spatřoval v tom, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce JUDr. Jan Dvořák. Podjatost
tohoto soudce spočívá dle stěžovatele ve způsobu odůvodnění napadeného rozsudku.
[17] V tomto kontextu je třeba uvést, že ve věci rozhodoval tříčlenný senát krajského soudu,
a proto je namístě zabývat se možnou podjatostí všech členů tohoto senátu, jako osob
podílejících se na tvorbě odůvodnění napadeného rozsudku. Pro účely tohoto posouzení Nejvyšší
správní soud vyzval členy rozhodujícího senátu JUDr. Jana Dvořáka, JUDr. Petru Venclovou,
Ph.D. a Mgr. Jaroslava Vávru, aby se vyjádřili ke své případné podjatosti ve vztahu ke stěžovateli
a jeho právnímu zástupci Mgr. Václavu Voříškovi. Všichni tři členové senátu se vyjádřili
v tom smyslu, že se v dané věci necítí být podjatí. JUDr. Jan Dvořák navíc ve svém vyjádření
upozornil na způsob jednání a chování Mgr. Václava Voříška u krajského soudu
i na to, že námitku zmatečnosti řízení spočívající v jeho podjatosti vznáší v kasačních stížnostech
opakovaně (jde o praxi, ke které přistoupil poté, co bylo jeho neustálé vznášení námitky
podjatosti v řízení před krajským soudem označeno Nejvyšším správním soudem za „případ
zneužití práva“). Kasační námitce zmatečnosti řízení však nikdy nebylo vyhověno.
JUDr. Jan Dvořák rovněž upozornil na judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního
soudu, která již dospěla k závěru o zneužívání práva ze strany subjektů spolupracujících
v přestupkovém řízení, které zastupuje Mgr. Václav Voříšek nebo Mgr. Jaroslav Topol.
[18] Nejvyšší správní soud připomíná, že podle §8 odst. 1 s. ř. s. se za vyloučené
z projednávání věci považují soudci, „jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich
zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli
na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem
k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho
rozhodování v jiných věcech.“
[19] Pokud jde o namítaný důvod podjatosti spočívající ve způsobu odůvodnění rozsudku,
v této souvislosti se již Nejvyšší správní soud opakovaně vyjádřil, a to právě k námitkám
podjatosti vzneseným Mgr. Václavem Voříškem, nejen proti soudci JUDr. Janu Dvořákovi.
Například v usnesení ze dne 31. 5. 2018, č. j. Nao 324/2017 – 58, uvedl, že závěr soudkyně
o tom, že soud považuje Mgr. Václava Voříška „za pouhý další článek v komplexní procesní strategii
přestupců využívajících služeb tzv. pojišťoven proti pokutám“, v kontextu pětistránkového odůvodnění
zneužití práva podpořené řadou odkazů na konkrétní soudní řízení, nepředstavuje „útok“
na osobu advokáta, nýbrž pouze popis a hodnocení procesní strategie, kterou jmenovaný advokát
při zastupování svých klientů zcela prokazatelně a nikoliv ojediněle volí.
[20] Konkrétně pak v případě soudce JUDr. Jana Dvořáka Nejvyšší správní soud doposud
neshledal, že by byl vůči Mgr. Václavu Voříškovi podjatý. Například v usnesení ze dne
30. 11. 2016, č. j. Nao 282/2016 - 92, poukázal na nemožnost spatřovat důvod podjatosti
v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech
(§8 odst. 1 in fine s. ř. s.). Explicitně se zde vyjádřil i k „pomlouvačnému odůvodnění“ rozsudku
a dovodil, že ani tyto skutečnosti nemohou založit nedůvěru v nestrannost jmenovaného soudce.
V usnesení ze dne 30. 3. 2017, č. j. Nao 118/2017 – 145, uvedl, že vzhledem k tomu,
že Mgr. Václav Voříšek opakovaně činil a stále činí různé kroky vedoucí k maření jednání u soudu
(jakož i s ohledem na jistý prvek systematičnosti, který lze v jeho jednání vysledovat), „není
překvapivé, že jeho rozličné procesní kroky vnímá předseda senátu JUDr. Jan Dvořák, kterému jsou z úřední
činnosti známy, nikoliv jako skutečnou obranu klientů jmenovaného advokáta v konkrétních případech,
jež by byla zaměřena na podstatu věci, ale spíše jako účelově vedené jednání sledující „mimoprocesní cíle“
a prodlužující či znesnadňující meritorní rozhodnutí soudu“. Soud proto shrnul, že „kumulace různých
stížností na konkrétního soudce (předsedu senátu), poukazování na jeho postup a reakce ohledně obstrukčního
jednání zástupce, neprokázaná tvrzení o pomluvách a nepravdách ze strany soudce (předsedy senátu) vůči zástupci
a domnělá a nepodložená procesní pochybení soudce (předsedy senátu) v jiných řízeních ani v předmětné věci nejsou
v daném případě důvodem pro vyloučení předsedy senátu JUDr. Jana Dvořáka z rozhodování o věci samé“.
Uvedené názory poté soud přenesl i do dalších usnesení (viz např. ze dne 6. 11. 2017,
č. j. Nao 311/2017 – 28, či ze dne 16. 5. 2017, č. j. Nao 169/2017 – 152).
[21] Nejvyšší správní soud rovněž v žádném případě nepovažoval za důvodnou opakovaně
podávanou kasační námitku zmatečnosti řízení před krajským soudem z důvodu, že soudce
JUDr. Jan Dvořák rozhodoval ve věci, v níž jako zástupce žalobce vystupoval Mgr. Václav
Voříšek (viz např. rozsudky ze dne 14. 12. 2017, č. j. 7 As 316/2017 – 37, ze dne 14. 3. 2019, č. j.
3 As 231/2017 – 49, ze dne 27. 3. 2019, č. j. 2 As 383/2017 – 46, atd.). Rozšířený senát v této
souvislosti uvedl, že „[ú]vahám ad hominem se nelze dost dobře vyhnout ani při hodnocení, zda procesní
kroky účastníka řízení nebo jeho zástupce nevykazují znaky obstrukcí nebo dokonce zneužití práva, neboť
takový závěr je možno učinit zpravidla až s jistou zkušeností s tím, jak taková osoba v jiných správních
(a soudněsprávních) řízeních vystupovala“ (viz rozsudek ze dne 18. 12. 2018, č. j. 4 As 113/2018 - 39,
č. 3836/2019 Sb. NSS, bod 29, ve kterém potvrdil závěr rozsudku NSS ze dne 27. 7. 2016,
č. j. 6 As 106/2016 - 31, bod 8).
[22] Ani v nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud neshledal, že by způsob odůvodnění
rozsudku založil pochybnosti o nestrannosti JUDr. Jana Dvořáka či dalších členů rozhodujícího
senátu krajského soudu. Naopak opět dospěl k závěru, že krajský soud toliko hodnotí procesní
taktiky zástupce stěžovatele, resp. s ním spolupracujících osob, a zasazuje je do kontextu
projednávaného případu. Nejedná se tedy o negativní vztah soudce (soudců) k samotné osobě
Mgr. Václava Voříška, nýbrž o vyjádření výhrad k jeho opakovaným procesním strategiím.
[23] Vyjádření krajského soudu, že „nebude plýtvat drahocenný čas“, je třeba v kontextu celého
odůvodnění rozsudku chápat tak, že je zcela neúčelné a nehospodárné, aby správní soudy, jejichž
posláním je poskytovat ochranu veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob
v široké škále činností orgánů veřejné moci, podrobně vyvracely typizované a účelově uplatněné
námitky, jež vedou, spíše než k naplnění smyslu soudní ochrany, k záměrnému vyhýbání
se odpovědnosti za porušení pravidel silničního provozu, nebo dokonce k pohrdání těmito
pravidly. S tím se přitom Nejvyšší správní soud zcela ztotožňuje, jak již opakovaně judikoval
(srov. např. rozsudek ze dne 26. 7. 2018, č. j. 4 As 159/2013 – 37, bod 13, či ze dne 18. 9. 2018,
č. j. 7 As 293/2018 – 19, bod 20). Pochybnosti o nepodjatosti nevzbuzuje ani úvaha krajského
soudu ohledně potřeby zákonného zakotvení vyšších pokut za porušení pravidel silničního
provozu, které odrážejí zkušenosti krajského soudu z bohaté rozhodovací praxe v této oblasti
i zkušenosti s procesními taktikami pachatelů přestupků zastoupených Mgr. Václavem Voříškem
nebo s ním spolupracujícími osobami.
[24] Námitka zmatečnosti řízení před krajským soudem tedy není důvodná, neboť soud
neshledal, že by byl některý ze členů senátu krajského soudu, kteří rozhodovali v dané věci
a podíleli se na odůvodnění rozsudku, vyloučeni pro svou podjatost.
[25] Dále se soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku, ke které
musí přihlédnout i bez námitky (§109 odst. 4 s. ř. s.).
[26] Z judikatury vyplývá, že není-li z odůvodnění napadeného rozsudku zřejmé, proč soud
nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky
účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, je nutno pokládat takové rozhodnutí
za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména
tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává
s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést,
v čem konkrétně její nesprávnost spočívá (viz např. rozsudek NSS ze dne 14. 7. 2005, č. j.
2 Afs 24/2005 - 44, č. 689/2005 Sb. NSS). Na určitou námitku lze nicméně reagovat i (např.)
tak, že soud v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který
přesvědčivě zdůvodní tak, že toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí
(srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68; či rozsudky NSS ze dne
29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012 - 50, bod 21, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013 - 30,
bod 41).
[27] Krajský soud v napadeném rozsudku upozornil na skutečnost, že stěžovatel
byl v průběhu správního řízení pasivní, resp. podal neodůvodněné (blanketní) odvolání,
a argumenty na svou obhajobu uvedl až v žalobě. Žalobní námitky však byly dle soudu zcela
účelové a nemohly relevantně zpochybnit skutkový stav zjištěný správními orgány. Krajský soud
při hodnocení věci vycházel z usnesení rozšířeného senátu č. j. 10 As 24/2015 – 71, podle
kterého: „Skutečnost, že obviněný z přestupku byl v řízení před správními orgány zčásti či zcela pasivní,
automaticky neznamená, že jeho tvrzení zpochybňující zjištěný skutkový a právní stav a jim odpovídající důkazní
návrhy, které jako žalobce poprvé uplatnil až v řízení před krajským soudem, jsou bez dalšího nepřípustné.
Žalobní tvrzení či důkazní návrhy krajský soud nemůže odmítnout jako opožděné nebo účelové jen proto,
že je obviněný z přestupku neuplatnil, ač tak učinit mohl, v řízení před správními orgány. Krajský soud však
na základě skutkového a právního stavu věci, který je povinen v mezích žalobních bodů přezkoumat, může tato
žalobní tvrzení shledat irelevantními nebo nevěrohodnými a důkazní návrhy k jejich prokázání odmítnout jako
nadbytečné. Tyto své závěry musí krajský soud náležitě odůvodnit. V rámci přezkumu napadeného rozhodnutí
je krajský soud povinen zkoumat, zda správní orgány bez ohledu na způsob obhajoby obviněného v řízení
o přestupku dostály své povinnosti zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném
pro rozhodnutí o přestupku (§3 správního řádu).“ Lze připomenout, že obdobně v rozsudku ze dne
6. 1. 2016, č. j. 2 As 217/2015 – 47, Nejvyšší správní soud konstatoval, že možný úspěch námitek
vznesených až v řízení před správním soudem závisí především na tom, zda správní orgány opatří
takovou sadu důkazů, „jež s ohledem na povahu věci sama o sobě s dostatečnou přesvědčivostí vede k závěru“,
že obviněný přestupek (správní delikt) skutečně spáchal, a tyto důkazy nebudou v řízení před
soudem věrohodně zpochybněny. Pokud nejsou skutková zjištění správního orgánu dostatečná
(úplná), stačí v navazujícím řízení o žalobě předestřít jinou možnou variantu skutkového děje.
[28] Krajský soud byl tedy povinen přezkoumat, zda správní orgány dostály své povinnosti
stanovené v §3 a §50 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, a vycházely při rozhodování
o správním deliktu ze skutkových zjištění, o nichž nejsou důvodné pochybnosti, resp. jestli tato
zjištění mají dostatečnou oporu v provedeném dokazování, jež se odráží ve spisovém materiálu.
Krajský soud však k této otázce toliko konstatoval, že nevyvstaly žádné rozumné důvody
k pochybám o věrohodnosti a úplnosti skutkových zjištění pro posouzení pachatele přestupku
a zprostředkovaně též deliktu provozovatele vozidla. Neuvedl přitom žádné úvahy, které
ho vedly k závěru o úplnosti a přesvědčivosti skutkových zjištění. Z odůvodnění rozsudku není
patrné, z jakých podkladů založených ve spise bez důvodných pochybností vyplývá,
že k vytýkanému protiprávnímu jednání skutečně došlo. Pokud tedy soud nepostavil najisto,
že skutková zjištění správních orgánů jsou dostatečná, nelze považovat za náležitě odůvodněný
ani jeho závěr, že žalobní námitky zpochybňující tato zjištění nemohly být důvodné. Krajský soud
nicméně správně zdůraznil, že v posuzované věci se jednalo o správní delikt provozovatele
vozidla (§125f odst. 1 zákona o silničním provozu), a proto námitky týkající se jednání
nezjištěného řidiče, jež by stěžovateli z povahy věci neměly být vůbec známy, lze považovat
za nepřípadné. Skutková zjištění ohledně objektivní stránky správního deliktu však mohla
zpochybnit např. námitka spočívající v nečitelnosti registrační značky vozidla, kterou krajský soud
nijak konkrétně nevyvrátil.
[29] Dále soud poznamenává, že zákonnost a přezkoumatelnost rozhodnutí o správním
deliktu nelze dovodit pouze z tvrzeného účelového či obstrukčního postupu stěžovatele, resp.
jeho zástupců, ve správním řízení, nebo ze skutečnosti, že měl stěžovatel sjednáno pojištění proti
pokutám. Nejvyššímu správnímu soudu jsou sice osoby, které zastupují účastníky řízení
disponující „pojištěním proti pokutám“, stejně jako jejich opakované obstrukční praktiky
a uplatňování tzv. typizovaných námitek, z úřední činnosti rovněž známy (jak již uvedl výše),
sama tato skutečnost však nemůže a priori vést k závěru o nedůvodnosti jimi uplatňovaných
námitek. „Pojištění proti pokutám“ je dle judikatury možné podle okolností konkrétního případu
hodnotit toliko jako přitěžující okolnost, pokud z toho lze usuzovat na negativní vztah pachatele
přestupku k dodržování pravidel silničního provozu (viz např. rozsudek NSS ze dne 15. 12. 2017,
č. j. 4 As 199/2017 – 30).
[30] Krajskému soudu je možno přisvědčit, že Nejvyšší správní soud již ve své rozhodovací
praxi kvalifikoval určité postupy zástupce žalobce (či s ním spolupracujících osob) jako zneužití
práva, které není hodno právní ochrany (viz např. rozsudek rozšířeného senátu č. j.
4 As 113/2018 – 39, rozsudek ze dne 2. 8. 2018, č. j. 6 As 125/2018 - 32). Na druhou stranu však
v řadě jiných věcí dal Nejvyšší správní soud žalobcům zastoupeným Mgr. Václavem Voříškem
(resp. žalobcům pravděpodobně „pojištěným proti pokutám“) za pravdu a uznal jejich námitky
jako důvodné bez ohledu na to, zda jejich postup ve správním řízení vykazoval znaky účelovosti
(viz např. rozsudky ze dne 10. 4. 2019, č. j. 1 As 406/2018 - 34, ze dne 4. 4. 2019, č. j.
1 As 476/2018 - 32 , a mnohé další). Soud tedy musí vždy na základě okolností daného případu
náležitě vysvětlit, jak určitá praktika stěžovatele (jeho zástupce) naplňuje znaky zneužití práva.
To však v posuzované věci krajský soud neučinil. Skutečnost, že se v některých případech
zástupce stěžovatele ke zneužití práva uchyluje, nemůže sama o sobě znamenat, že tomu tak bylo
i v nyní posuzované věci.
[31] Nejvyšší správní soud tedy shledal napadený rozsudek nepřezkoumatelným
pro nedostatek důvodů rozhodnutí. Krajský soud se dostatečně nevypořádal s žalobními
námitkami (dle svých slov se jimi zabýval pouze namátkově), ani nevysvětlil, proč
má za to, že skutková zjištění správních orgánů jsou natolik úplná a dostatečná, že je námitky
stěžovatele nemohou věrohodně zpochybnit.
[32] V dalším řízení tedy krajský soud posoudí, zda ze spisové dokumentace bez důvodných
pochyb vyplývá, že skutečně došlo k naplnění objektivní stránky správního deliktu stěžovatele
jako provozovatele vozidla. Pokud dospěje k závěru, že správní orgány shromáždily dostatek
podkladů pro rozhodnutí o správním deliktu, bude se dále zabývat tím, jestli žalobní námitky
mohly shromážděné důkazy relevantně zpochybnit. V mezích žalobních bodů také posoudí, jestli
napadená správní rozhodnutí splňují kritéria zákonnosti a přezkoumatelnosti. Své závěry
odůvodní tak, aby jeho rozhodnutí dostálo kritériím přezkoumatelnosti rozsudku.
Při tom je třeba mít na paměti, že povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená,
že krajský soud je povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit,
a to tím spíše, pokud se jedná o zjevně zcela účelové či tzv. typizované námitky. Jeho úkolem
však je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek NSS ze dne
3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 - 19). Postačí tedy, pokud stručně uvede, proč považuje námitky
za účelové či typizované (případně odkáže na judikaturu, která obdobnou námitku shledala zjevně
nedůvodnou), nebo uvede argumentaci, z níž bude zřejmé, že stěžovatelova tvrzení nejsou
důvodná.
[33] Pokud jde o nesouhlas stěžovatele a jeho advokáta s vyvěšením jejich osobních údajů
na internet, Nejvyšší správní soud již opakovaně vyslovil, že způsob, jakým soud standardně
zveřejňuje anonymizované verze rozhodnutí na svých webových stránkách, neporušuje právo
na ochranu osobních údajů či soukromí stěžovatele ani advokáta Mgr. Václava Voříška
(viz např. rozsudky ze dne 28. 11. 2018, č. j. 8 As 64/2018 - 44, ze dne 17. 1. 2019,
č. j. 10 As 321/2017 – 38, či ze dne 31. 5. 2012, č. j. 9 Ans 5/2012 – 29).
V. Závěr a náklady řízení
[34] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů, a proto jej dle §110 odstavce 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení. V něm je vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí.
[35] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odstavec 3 s. ř. s.).
Poučení: : Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2019
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu