ECLI:CZ:NSS:2019:1.AS.74.2018:40
sp. zn. 1 As 74/2018 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce
JUDr. Josefa Baxy a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: F. H., zastoupeného
JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA, advokátem se sídlem Lidická 710/57, Brno, proti žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 16. 11. 2016, č. j. 51533/16/5000-10610-711361, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2017, č. j. 57 Af 2/2017
– 58,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá p rá v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Specializovaný finanční úřad rozhodnutím ze dne 9. 8. 2016, č. j.
145469/16/4300-00805-050472, uložil žalobci pokutu ve výši 40.000 Kč podle §48 odst. 1
písm. c) zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách (dále jen „zákon
o loteriích“), neboť žalobce porušil §4 odst. 1 téhož zákona tím, že v období nejméně ode dne
6. 5. 2014 do nejméně dne 30. 11. 2015 v provozovně „Herna U Smrku“ na adrese
Koldinova 245, Klatovy, provozoval nebo organizoval loterii nebo jinou podobnou hru
prostřednictvím 4 kusů technických zařízení označených jako „vědomostní QUIZ“ nebo „KVÍZ
VĚDOMOSTNÍ“ (dále jen „kvízová zařízení“) bez platného povolení Ministerstva financí
(dále jen „ministerstvo“).
[2] Žalovaný zamítl odvolání žalobce v záhlaví uvedeným rozhodnutím.
[3] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Plzni, který ji shora
označeným rozsudkem zamítl. Soud se ztotožnil se závěrem správních orgánů, že v posuzované
věci kvízová zařízení naplňovala všechny definiční znaky loterie nebo jiné podobné hry, jimiž
jsou dobrovolnost, vklad, náhoda nebo předem neznámá okolnost a výhra nebo prohra.
Definiční znak náhody nebo předem neznámé okolnosti vyplývá z procesu, který je rozhodný
pro určení výhry. Tento proces se skládá ze dvou dílčích částí: (1) přidělení hodnoty následující
otázky a (2) pokládání otázek a vyhodnocení odpovědí. Prvek náhody nebo předem neznámé
okolnosti je naplněn vždy, když v rámci obou kumulativních kroků k dosažení výhry je zastoupen
kromě kroku znalostního i krok náhodný, který není zanedbatelný. V případě zkoumaných
zařízení je přítomna okolnost, kterou sázející nemůže jakkoliv ovlivnit, neboť při opakovaných
hrách jsou nabízeny různé hodnoty dílčí výhry nebo dílčí prohry, přičemž sázející nemůže ovlivnit
vygenerování určité hodnoty následující otázky.
[4] Krajský soud nepřisvědčil námitce, že žalobce nebyl provozovatelem kvízových zařízení.
V provozovně žalobce byly umístěny 4 kusy kvízových zařízení na základě smlouvy o nájmu části
prostor, kterou žalobce uzavřel se společností VINDARON PRO s. r. o. (dále jen „Vindaron“)
a následně se společností GLETRAN s. r. o. (dále jen „Gletran“). Žalobce se zavázal
dát do užívání uvedeným společnostem část prostoru sloužícího k jeho podnikání s tím, že dodá
elektrickou energii a připojení k veřejné datové síti (internetu). Ke každé ze smluv náležela
pověření k výkonu některých dalších činností, zejm. k výběru finančních prostředků a k výplatě
výher. Z výpovědi žalobce vyplynulo, že jeho zaměstnanci vypláceli hráčům výhry a že žalobce
hradil náklady na elektrickou energii a na připojení k internetu. Z ústního jednání a ze smluv bylo
zjištěno, že nájemné bylo stanoveno ve výši 35 % z výnosu. Žalobce se tedy na výnosu
z kvízových zařízení podílel, a byl tak přímo motivován k podpoře celkové výše výnosu. Podle
účetních dokladů činil výnos připadající na žalobce za období leden až únor 2015 částku
109.471,78 Kč a za období březen až listopad 2015 částku 530.718,65 Kč.
[5] Správní orgán prvního stupně učinil podrobná skutková zjištění týkající se provozu
kvízových zařízení. Jejich provozování v období od 6. 5. 2014 nejméně do 30. 11. 2015 potvrzují
přehledy o jejich provozu. Počáteční datum je odůvodněno obsahem nájemní smlouvy uzavřené
se společností Vindaron. Datum ukončení bylo stanoveno na základě účetní dokumentace
předložené žalobcem.
[6] Vzhledem k naplnění definičních znaků loterie nebo jiné podobné hry bylo možné
provozovat kvízová zařízení pouze na základě povolení ministerstva. V posuzované věci
však neexistoval subjekt, kterého by bylo možno na základě příslušného povolení označit
za provozovatele. Jiná situace by byla, pokud by povolení podle §4 odst. 4 zákona o loteriích
bylo vydáno společnosti Vindaron nebo společnosti Gletran. Pak by za porušení zákona
o loteriích byly postihovány tyto společnosti. Pokud však tyto společnosti o povolení nepožádaly
a nebylo jim vydáno, je bezpředmětné, že uzavřely s žalobcem nájemní smlouvy, na jejichž
základě byla kvízová zařízení umístněna v provozovně žalobce a zde provozována. Podstatné
je, kdo tato zařízení fakticky provozoval. Bylo na žalobci, aby si ověřil před započetím jejich
provozování, zda společnosti Vindaron a Gletran disponují příslušnými povoleními podle zákona
o loteriích. Žalobce vykonával činnosti související s provozem kvízových zařízení, které je podle
§4 odst. 3 zákona o loteriích třeba označit za činnosti směřující k provozování loterie, nemohla
být proto úspěšná jeho obrana, že provozovatelem byly společnosti Vindaron a Gletran.
[7] S ohledem na skutečnost, že žalobce v minulosti provozoval jiná technická zařízení
povolená příslušným orgánem, se soud ztotožnil se závěrem správních orgánů, podle kterého
má žalobce dostatečné povědomí o právech a povinnostech vyplývajících ze zákona o loteriích.
Jako podnikající fyzická osoba měl při vynaložení náležité odborné péče vědět, že kvízová
zařízení slouží k provozování loterií nebo jiných podobných her a lze je provozovat pouze
na základě příslušného povolení. Nevynaložil-li žalobce náležitou péči, nelze tuto nedbalost
zohlednit při posuzování jeho odpovědnosti za spáchání správního deliktu.
[8] Podle krajského soudu žalovaný správně konstatoval, že nemůže přihlédnout k inspekční
zprávě Elektrotechnického zkušebního ústavu (dále jen „EZÚ“). Navíc sám EZÚ vydal zprávu,
v níž dementoval tvrzení o tom, že by vydal inspekční certifikát na zařízení „Vědomostní kvíz“.
Soud přisvědčil žalovanému, že ministerstvo dostatečně informovalo veřejnost o tom,
že prostřednictvím tzv. kvízomatů dochází k provozování loterií a jiných podobných her.
Tyto informace byly uveřejněny na stránkách ministerstva i Finanční správy. Žalobce musel mít
povědomí o tom, že provozuje kvízová zařízení v rozporu se zákonem, byť jeho vědomost
či nevědomost není pro posouzení odpovědnosti za uvedený správní delikt rozhodující.
Odpovědnost za porušení §4 odst. 1 zákona o loteriích je objektivní a zákon nepřipouští žádné
liberační důvody.
[9] Krajský soud nepřisvědčil ani námitce, že žalobce postupoval v souladu s legitimním
očekáváním plynoucím z praxe orgánů veřejné správy. Podle žalobce se „po dobu účinnosti zákona
o loteriích ustálila praxe, která nebyla dosud orgány veřejné správy zpochybněna, kdy provozovatel loterie, který
získá povolení, svoji činnost často vykonává částečně za pomoci pronajímatele prostor, kam umisťoval
v devadesátých letech minulého století a v prvních letech tohoto století výherní hrací přístroje a v posledních letech
i videoloterní terminály, nebo osoby, které v těchto prostorách provozují hostinskou činnost, tj. provozovatel
provozuje loterii za pomoci třetích osob. Tato praxe tedy trvá více než čtvrt století “ (zvýraznění doplnil krajský
soud). V nyní posuzované věci však neexistoval subjekt, který by jako provozovatel loterie získal
povolení k provozování posuzovaných kvízových zařízení. Žalobce proto nemohl mít v tom
směru legitimní očekávání.
[10] Závěrem soud nesouhlasil s námitkou, že „nebyla naplněna objektivní stránka, neboť v důsledku
činnosti žalobce zjevně nedošlo k porušení zákona. Zejména je třeba poukázat na to, že nebyl označen případný
pachatel správního deliktu (jedná-li se skutečně o loterii), ačkoliv žalobce opakovaně označoval společnost
GLETRAN s. r. o. jako provozovatele vědomostních zařízení.“ Podle krajského soudu bylo naopak
v řízení prokázáno, že žalobce byl provozovatelem kvízových zařízení ve smyslu §4 odst. 3
zákona o loteriích, neboť provozoval tato zařízení bez povolení ministerstva. Správní orgány tedy
neuložily sankci někomu, kdo není pachatelem.
II. Obsah kasační stížnosti
[11] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“).
[12] Namítl, že není a nikdy nebyl provozovatelem loterie ani jiné podobné hry, pouze jako
pronajímatel zajišťoval dílčí služby provozovatelům a vlastníkům, kteří umístili kvízová zařízení
v jeho provozovně. Ustanovení §4 odst. 3 zákona o loteriích nevylučuje, aby si provozovatel
(v tomto případě společnosti Vindaron a Gletran) obstaral dílčí činnosti prostřednictvím jiných
osob. Definičním znakem provozovatele je úmysl provozovat loterie nebo jiné podobné hry.
Úmysl stěžovatele provozovat uvedené hry zjevně nebyl naplněn, ani prokázán. Současná
legislativa i judikatura přitom odlišují provozovatele hazardních her a jiné osoby pověřené
např. k obsluze výherního zařízení (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016,
č. j. 9 Af 57/2013 - 46). Stěžovatel nemůže být odpovědný za porušení povinnosti třetích osob,
ale pouze povinností, které mu zákon ukládá.
[13] Provozovatelé přitom byli řádně zjištěni, přesto u nich správní orgán bezdůvodně
rezignoval na zahájení správního řízení a namísto toho sankcionoval stěžovatele. Správní orgán
je povinen postavit nade vší rozumnou pochybnost, že se jednání majícího znaky skutkové
podstaty správního deliktu dopustil obviněný. Správní orgány měly zjistit a potrestat skutečného
provozovatele kvízových zařízení, nikoliv v pochybnostech sankcionovat vlastníka nemovitosti
nebo pronajímatele. Dílčí jednání stěžovatele jsou přičitatelná skutečným provozovatelům,
kteří se k provozování kvízových zařízení veřejně hlásili.
[14] Zákon o loteriích nerozlišuje při definici provozování loterií a jiných podobných her mezi
legálními loteriemi (povolenými ministerstvem) a nelegálními loteriemi (bez povolení). Výklad
správních orgánů, že v případě legální loterie, je provozovatelem držitel povolení, kdežto
v případě nelegální loterie je jako provozovatel určen pronajímatel provozovny, nelze označit
jinak než jako zjevnou libovůli správních orgánů i krajského soudu. K námitce stěžovatele,
že takto nelze mezi legálními a nelegálními loteriemi rozlišovat, se krajský soud nevyjádřil.
[15] Pojem „provozování“ je objektivní kategorií, jejíž definiční znaky musí být kumulativně
naplněny bez ohledu na to, zda se jedná o legální nebo nelegální provozování. Není možné,
aby správní orgány a krajský soud uváděly, že v případě legálního provozování by nejspíše došlo
k potrestání provozovatelů - společností Vindaron a Gletran, ale v případě nelegálního
provozování dojde k potrestání hostinského (stěžovatele). Takové posouzení je v rozporu
s §4 odst. 3 zákona o loteriích i čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod, dále je v rozporu
s právní jistotou a zásadou presumpce neviny. V případě nelegálního provozování nemá být
odpovědnou osobou každý částečně podílející se na provozu zařízení, ale osoba provozující
loterie nebo jiné podobné hry.
[16] Krajský soud se dostatečně nevypořádal ani s námitkou, že každý synallagmatický
závazkový právní vztah nemůže být výkladem orgánů veřejné správy považován za loterii. Soud
se omezil na závěr, podle kterého se musí jednat o provozování i ze strany pronajímatele,
je-li nájemné sjednáno v % ze zisku. Podle uvedeného formalistického výkladu by zde tedy měli
být dva provozovatelé: stěžovatel (pronajímatel) jako provozovatel z 35 % a společnosti
Vindaron, resp. Gletran jako provozovatelé z 65 %. Takový výklad je absurdní a rozporný
s právní jistotou většiny pronajímatelů, kteří by si ad absurdum měli ověřovat, zda si jejich nájemci
plní veškeré zákonem stanovené povinnosti.
[17] Stěžovatel již v žalobě namítal, že vyjádření bývalého ministra financí Ing. Andreje Babiše
není pramenem práva, kterým by mohlo ex post docházet k rozšiřování výkladu pojmu loterie
nebo jiná podobná hra nad rámec zákona. Toto vyjádření bylo navíc publikováno až poté,
kdy původně EZÚ vydal stanovisko, že kvízová zařízení nejsou řazena mezi loterie a jiné
podobné hry (srov. inspekční zpráva ze dne 16. 9. 2013). Krajský soud se s uvedenou námitkou
nevypořádal, ale odkázal na vyjádření žalovaného pouze okrajově při výkladu právní úpravy
vědomostních kvízů. Soud v této souvislosti pouze převzal vyjádření žalovaného, k němuž
doplnil, že žalovaný nemohl k inspekční zprávě přihlédnout, neboť ta byla později ze strany
EZÚ dementována. Překročil-li EZÚ rámec svých oprávnění, nemůže jít tato skutečnost k tíži
stěžovatele.
[18] Stěžovatel není vlastníkem ani provozovatelem vědomostních zařízení, osobně je nikdy
nenastavoval, nijak do nich nezasahoval ani neprováděl jejich provoz, nastavení či opravy. Nemá
za to, že by zařízení fungující na principu zodpovídání otázek fungovalo na principu náhody
a že by mělo být posouzeno jako loterie nebo jiná podobná hra. Výklad krajského soudu k této
otázce je neudržitelný a je rozporný s čl. 2 odst. 4 ve spojení s čl. 9 odst. 3 Ústavy.
Tato argumentace by ad absurdum vedla k začlenění akcí označovaných jako „PUB QUIZ“
mezi loterie a jiné podobné hry, za které by podle výkladu krajského soudu byli odpovědní
i hospodští. Kvízové hry nejsou obecně společensky škodlivé a jejich omezování není
ve veřejném zájmu.
[19] V této souvislosti stěžovatel také namítl, že krajský soud se v napadeném rozsudku
nezabýval právním posouzením zařízení „QUIZ“ a „KVÍZ VĚDOMOSTNÍ“, které byly
umístěny v provozovně stěžovatele, ale úplně jiným zařízením označeným jako „KVÍZ“,
pro které si zvolil zkratku „TZ KVÍZ“. Není zřejmé, z jakých podkladů krajský soud vycházel,
neboť stěžovatel neměl ve své provozovně umístněna zařízení „KVÍZ“.
[20] S ohledem na nenaplnění všech znaků skutkové podstaty a na nesprávnou aplikaci právní
normy byla i sankce uložena protizákonně. Sankce může být uložena jen pachateli, který byl
za uvedené jednání uznán odpovědným. Správní orgán nemůže rezignovat na zkoumání
odpovědnosti pachatele a ukládat správní tresty jakémukoliv pronajímateli nebo hostinskému
bez shledání odpovědnosti.
[21] Pronajímatelé nebyli nikdy v minulosti při pronájmu prostor provozovatelům zařízení
posuzovaných jako loterie a jiné obdobné hry posuzováni jako další provozovatelé loterií.
Uvedená praxe existuje více než čtvrt století a zakládá legitimní očekávání stěžovatele. Stěžovatel
nesouhlasil s krajským soudem, že nemohlo jednat o legitimní očekávání, protože v nyní
posuzované věci nebylo vydáno povolení k provozování loterií nebo jiných podobných her.
Naopak, pokud v případě loterií schválených ministerstvem nejsou pronajímatelé provozoven
provozovateli loterií, je třeba tento výklad za použití argumentu a simili použít i v případě loterií
nebo jiných podobných her provozovaných bez povolení.
[22] Dále stěžovatel namítl, že napadené rozhodnutí bylo nicotné z důvodu zániku trestnosti.
Podle výroku rozhodnutí prvního stupně stěžovatel údajně provozoval technická zařízení
„nejméně ode dne 6. 5. 2014 nejméně do dne 30. 11. 2015“, přičemž začátek správní orgány
i krajský soud dovodily ode dne uzavření smlouvy o nájmu se společností Vindaron a konec
podle účetní dokumentace, nikoliv ke dnům, kdy se posuzovaná zařízení na uvedené adrese
fakticky nacházela a byla fakticky provozována. Nelze tudíž vyloučit, že správní orgán ve výroku
nesprávně použil datum 30. 11. 2015, aniž by jasně vyplývalo ze spisu. Stěžovatel na tuto
skutečnost upozornil „preventivně z procesní opatrnosti “, protože se jedná o skutečnost, kterou měl
krajský soud řešit z úřední povinnosti.
[23] Podle §48 odst. 3 citovaného zákona je prekluzivní lhůta pro uložení pokuty stanovena
na jeden rok ode dne, kdy se o porušení povinnosti nebo ztrátě oprávnění příslušný orgán
dověděl. Správní orgán se o údajném porušení dověděl na základě kontroly již dne 9. 4. 2015.
Napadené rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno až dne 21. 11. 2016. Ve spisu není žádná
skutečnost odůvodňující údajné provozování posuzovaných zařízení až do dne 30. 11. 2015. Není
zřejmé, jak správní orgán k tomuto datu dospěl. Pokud byla kvízová zařízení v provozovně
stěžovatele umístěna pouze do dne předcházejícího dni 21. 11. 2015, nemohl je následně po jejich
odvozu stěžovatel provozovat a nemohlo dojít k uložení pokuty více než rok po zjištění okolností
omezujících uložení pokuty podle §48 odst. 3 zákona o loteriích.
[24] Napadený rozsudek je podle stěžovatele také vnitřně rozporný z hlediska posouzení
odpovědnosti, neboť na straně 17 soud uvedl, že nelze zohlednit nedbalost stěžovatele, který
nevynaložil náležitou péči ke zjištění potřebnosti povolení, což odpovídá subjektivní
odpovědnosti, zatímco na straně 19 uvedl, že odpovědnost je objektivní bez liberačních důvodů,
což odpovídá absolutní odpovědnosti.
III. Vyjádření žalovaného
[25] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s rozsudkem krajského soudu.
Setrval na stanovisku, že z a činnosti související s provozováním kvízových zařízení lze označit
jejich umístnění do provozovny stěžovatele, zajišťování jejich běžné údržby, přívodu elektrické
energie, výplaty výher účastníkům hry prostřednictvím zaměstnanců stěžovatele a přímý podíl
na finančním zisku formou nájemného z výše výnosu.
[26] K odkazu stěžovatele na stanovisko EZÚ uvedl, že tento ústav je v rámci loterií a jiných
podobných her oprávněn jednat na základě rozhodnutí ministerstva ze dne 27. 6. 2011, ve kterém
jsou jednoznačně vymezeny jednotlivé činnosti, ke kterým je oprávněn. Osvědčení
provozuschopnosti je oprávněn vydávat jen za splnění určitých podmínek. V případě technických
zařízení označených jako „KVÍZ“ není splněna podmínka podle bodu 1. a) pověření.
O tom, co je nebo není loterií, rozhoduje v souladu se zákonem pouze ministerstvo. Z inspekční
zprávy EZÚ nelze dovodit, že stěžovatel neprovozoval loterii nebo jinou podobnou hru.
Ve zprávě ze dne 21. 7. 2014 EZÚ odmítl interpretaci své dříve vydané inspekční zprávy,
jak ji provedly jiné subjekty. Upozornil také, že pro tato zařízení nevydal žádný inspekční
certifikát a že se množí případy zneužívání inspekční zprávy některými provozovateli
tzv. kvízomatů, kteří vědomě a úmyslně desinterpretují její obsah. Žalovaný dodal,
že ministerstvo dostatečně informovalo veřejnost o tom, že prostřednictvím kvízomatů dochází
k provozování loterií a jiných podobných her.
[27] Podle žalovaného bylo prokázáno, že stěžovatel v daném období provozoval
nebo organizoval loterii nebo jinou podobnou hru bez povolení. K námitce stěžovatele,
že rozlišování legálního a nelegálního provozování je nezákonné, žalovaný uvedl, že subjekty
disponující pravomocným povolením se pohybují v naprosto odlišném právním režimu
a na základě těchto povolení za případné deliktní jednání také odpovídají.
[28] Sankce byla podle žalovaného uložena na jasném a jednoznačném právním základě.
V řízení bylo prokázáno, že stěžovatel byl provozovatelem kvízových zařízení ve smyslu §4
odst. 3 zákona o loteriích, přičemž provozoval tato zařízení bez povolení. Tímto jednáním porušil
§4 odst. 1 uvedeného zákona, a naplnil tak skutkovou podstatu §48 odst. 1 písm. c) téhož
zákona. Správní orgán prvního stupně tedy neuložil sankci někomu, kdo není pachatelem
správního deliktu.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[29] Kasační stížnost je přípustná. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[30] Kasační stížnost není důvodná.
IV.1 Námitka prekluze oprávnění uložit pokutu
[31] Nejvyšší správní soud předně upozorňuje, že případné uložení pokuty až po uplynutí
prekluzivní lhůty pro její uložení by vedlo „pouze“ k nezákonnosti rozhodnutí, nikoliv k jeho
nicotnosti, jak se domníval stěžovatel (k vadám způsobujícím nicnost viz např. rozsudek
rozšířeného senátu ze dne 13. 5. 2008, č. j. 8 Afs 78/2006 - 74, č. 1629/2008 Sb. NSS).
Navíc takovou nezákonnost soud v posuzované věci neshledal.
[32] Subjektivní lhůta pro uložení pokuty byla zákonem o loteriích v §48 odst. 3 stanovena
na jeden rok ode dne, kdy se orgán oprávněný k uložení pokuty o porušení povinností
nebo ztrátě oprávnění dověděl. Objektivní lhůta pak byla tři roky ode dne, kdy k porušení
povinnosti nebo ztrátě oprávnění došlo.
[33] Správní delikt, za který byla stěžovateli uložena pokuta podle §48 odst. 1 písm. c)
citovaného zákona, je deliktem trvajícím (podle skutkové věty rozhodnutí o uložení pokuty
stěžovatel provozoval nebo organizoval loterii nebo jinou podobnou hru bez platného povolení
ministerstva v období nejméně ode dne 6. 5. 2014 do nejméně dne 30. 11. 2015). Jednání
stěžovatele tedy spočívalo v tom, že vyvolal protiprávní stav, který po určitou dobu udržoval.
Jak soud vyslovil již v rozsudku ze dne 22. 2. 2005, č. j. 5 A 164/2002 - 44, č. 832/2006 Sb. NSS,
správní delikt, jímž pachatel vyvolá protiprávní stav, který posléze udržuje, nebo správní delikt,
jímž udržuje protiprávní stav, aniž jej vyvolal, je považován za trvající správní delikt. Jednání,
jímž pachatel udržuje protiprávní stav, závadný z hlediska správního práva, tvoří jeden skutek
a jeden správní delikt až do okamžiku ukončení deliktního jednání, tj. až do okamžiku odstranění
protiprávního stavu. Prekluzivní lhůta pro uložení pokuty, případně pro zahájení řízení o uložení
pokuty, začne běžet teprve od okamžiku ukončení trvajícího správního deliktu. Pokaždé,
když se správní orgán dozví, že pachatel i nadále udržuje protiprávní stav, tj. že stále nedošlo
k ukončení trvajícího správního deliktu, začne vždy běžet nová subjektivní lhůta k uložení
pokuty, příp. k zahájení řízení o uložení pokuty. Okamžik provedení kontroly, na nějž stěžovatel
v kasační stížnosti poukazoval, není pro posouzení prekluzivní lhůty s ohledem na trvající povahu
deliktu rozhodný.
[34] V posuzované věci správní orgány určily okamžik ukončení deliktu k datu 30. 11. 2015,
subjektivní prekluzivní lhůta proto nemohla začít běžet před tímto datem, a nemohla tedy skončit
dříve než 30. 11. 2016. K doručení napadeného rozhodnutí došlo dne 21. 11. 2016, tedy v rámci
běžící prekluzivní lhůty.
[35] Stěžovatel datum ukončení deliktu v kasační stížnosti zpochybnil s tím, že ve spisu podle
něj není žádná skutečnost prokazující provozování kvízových zařízení až do dne 30. 11. 2015.
Dodal, že pokud byla zařízení v jeho provozovně pouze do dne předcházejícího dni 21. 11. 2015,
pak nebyla pokuta uložena ve lhůtě podle §48 odst. 1 písm. c) zákona o loteriích, neboť
napadené rozhodnutí mu bylo doručeno dne 21. 11. 2016.
[36] Nejvyšší správní soud považuje tuto argumentaci za účelovou. Byť námitka uplynutí
prekluzivní lhůty uplatněná poprvé až v kasační stížnosti není nepřípustná ve smyslu
§104 odst. 4 s. ř. s., neboť soudy ve správním soudnictví jsou povinny přihlížet k prekluzi práva
z úřední povinnosti (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. II. ÚS 1416/07,
a ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 1169/07, nebo rozsudek NSS ze dne 16. 4. 2010, č. j.
7 As 11/2010 - 134, č. 2122/2010 Sb. NSS), stěžovatel poprvé v kasační stížnosti přichází také
s tvrzením zpochybňujícím nesprávné časové vymezení skutku, od něhož pak námitku vztahující
se k prekluzi odvíjí. Datum ukončení deliktu ke dni 30. 11. 2015 stanovil ve výroku rozhodnutí
již správní orgán prvního stupně, který opřel tento závěr o poslední ze stěžovatelem
předložených faktur. Tuto fakturu stěžovatel vystavil dne 1. 12. 2015 na základě smlouvy
se společností Gletran a označil v ní plnění, za něž požadoval úhradu, následovně: „Fakturujeme
Vám dle smlouvy číslo 2015/BDCF za období 11/2015“. Faktury stěžovatel vystavoval společnosti
Gletran v souladu s nájemní smlouvou standardně za kalendářní měsíc. Z faktury za listopad
2015 neplyne, že by tomu mělo být jinak a že by se vztahovala ke kratšímu období. Stěžovatel
v odvolání ani v žalobě netvrdil, že provozování kvízomatů ve své provozovně ukončil
již v průběhu měsíce listopadu a že se uvedená faktura vztahovala jen k „nájemnému“ pouze
za část měsíce listopadu. Taková skutečnost neplyne ani z žádného důkazu založeného ve spisu.
Tvrzení v kasační stížnosti o možném ukončení provozu kvízových zařízení před 21. 11. 2015
navíc stěžovatel formuloval pouze v hypotetické rovině. Nejvyšší správní soud proto považuje
tvrzení stěžovatele o možném dřívějším ukončení provozování kvízových zařízení
za nevěrohodné a námitku, že správní orgány určily okamžik ukončení deliktu nesprávně,
a že v důsledku toho nestihly pravomocně uložit pokutu ve lhůtě podle §48 odst. 3 zákona
o loteriích, za nedůvodnou.
[37] S ohledem na výše uvedené nebyl krajský soud povinen zabývat se datem ukončení
skutku a neměl povinnost výslovně odůvodnit, že k prekluzi nedošlo. Rozsudek krajského soudu
není nepřezkoumatelný, pokud se soud výslovně nezabýval otázkou prekluze, jestliže nebyl
povinen tak učinit. Tak je tomu za situace, kdy námitka prekluze nebyla v soudním řízení vůbec
uplatněna, a k prekluzi se krajský soud nemusel vyjádřit ani z úřední povinnosti, neboť k prekluzi
nedošlo (srov. rozsudky ze dne 20. 8. 2009, č. j. 1 Afs 33/2009 - 124, nebo ze dne 2. 4. 2009,
č. j. 1 Afs 145/2008 - 135, č. 1851/2009 Sb. NSS).
IV.2 Odpovědnost za provozování loterie a jiné podobné hry
[38] Stěžovatel zaměřil převažující část kasační argumentace na otázku odpovědnosti
za správní delikt podle §48 odst. 1 písm. c) zákona o loteriích. Podstata této argumentace
spočívala v tvrzení, že stěžovatel nebyl provozovatelem kvízových zařízení, ale pouze
pronajímatelem prostor, v nichž byla tato zařízení umístěna. Této námitce soud nepřisvědčil.
[39] Podle §48 odst. 1 písm. c) zákona o loteriích uloží finanční úřad pokutu do výše
10.000.000 Kč „právnické nebo fyzické osobě, která bez povolení, které by bylo oprávněno vydat ministerstvo,
provozuje nebo organizuje loterii, tombolu nebo jinou podobnou hru, nebo ji provozuje v rozporu s tímto zákonem
nebo poruší zákaz stanovený v §1 odst. 5 nebo §4 odst. 10“ (zvýraznění doplnil soud).
[40] Správní orgány vytkly stěžovateli porušení §4 odst. 1 citovaného zákona, podle něhož
mohou být loterie a jiné podobné hry provozovány pouze na základě povolení vydaného
příslušným orgánem. Podle §4 odst. 4 může být povolení k provozování a jiných podobných her
vydáno pouze právnické osobě, která má sídlo na území České republiky. Povolení nelze vydat
tuzemské právnické osobě se zahraniční majetkovou účastí ani právnické osobě, ve které má tato
společnost majetkovou účast. Podle §1 odst. 7 téhož zákona může být provozovatelem loterie nebo
jiné podobné hry jen právnická osoba se sídlem na území České republiky, které oprávněný orgán
vydal povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry.
[41] Podle §4 odst. 3 zákona o loteriích se provozováním loterií a jiných podobných her
rozumí „činnost směřující k uvedení loterií a jiných podobných her do provozu, včetně zprostředkovatelských,
organizačních, finančních, technických a dalších služeb souvisejících se zajištěním provozu těchto her a jejich řádné
ukončení a vyúčtování. Provozováním loterií se také rozumí vykonávání všech dalších činností, které provozovateli
ukládají jiné právní předpisy.“
[42] Z citované právní úpravy je zřejmé, skutková podstata správního deliktu podle §48
odst. 1 písm. c) nepracuje s pojmem provozovatel (tedy není zúžena pouze na osoby, které
disponují oprávněním, resp. mají disponovat oprávněním), ale pracuje s širším pojmem
„provozování“. Byť mají oba termíny stejný slovní základ, provozovatel je zákonem definován
jako osoba disponující povolením, zatímco provozování zákon vymezuje šířeji, nezávisle
na získaném povolení (srov. §4 odst. 3 zákona o loteriích).
[43] Nejvyšší správní soud proto již v rozsudku ze dne 22. 11. 2018, č. j. 1 As 207/2018 - 32,
dospěl k závěru, že každý, kdo svým jednáním naplní znaky provozování či organizování loterie
podle §4 odst. 3 zákona o loteriích (lhostejno, zda jde o vlastníka technických zařízení, osobu,
která bude mít zařízení v nájmu, či jakoukoli třetí osobu), aniž by šlo o povolené loterie, dopustí
se jednání naplňujícího skutkovou podstatu správního deliktu provozování či organizovaní
nepovolené loterie nebo jiné podobné hry podle §48 odst. 1 písm. c) zákona o loteriích.
Z hlediska naplnění této skutkové podstaty není podstatné, kdo měl povinnost obstarat povolení
k provozování loterie. Stejně tak není podstatné prokázat úmysl provozovat loterii, ale rozhodná
je povaha činností, které naplňují znaky provozování ve smyslu §4 odst. 3 zákona o loteriích.
[44] Rozlišování osoby odpovědné za provozování povolené loterie a osoby odpovědné
za provozování nepovolené loterie, není v rozporu s právem na spravedlivý proces ani presumpcí
neviny, ale vyplývá z právě uvedeného vymezení skutkové podstaty, která je navázána
na faktickou činnost, nikoliv existenci povolení.
[45] Pokud existuje osoba, která disponuje povolením k provozování loterií, jedná
se o „provozovatele v právním smyslu“, jak je definován v §1 odst. 7 zákona o loteriích. Dílčí
činnosti, které vykovává pro provozovatele jiná osoba, jsou pak „kryty“ vydaným povolením,
z tohoto důvodu se nejedná o nepovolené provozování loterie danými osobami. Nicméně pokud
taková osoba vykonává běžné činnosti nezbytné pro řádný provoz loterijních přístrojů
a plnění, které poskytuje, nemá pouze pasivní povahu typickou pro nájem, lze i takovou osobu
vnímat jako „provozovatele v ekonomickém smyslu“ (viz např. rozsudky ze dne 28. 3. 2012,
č. j. 1 Afs 22/2012 - 53, č. 2629/2012 Sb. NSS, a ze dne 20. 2. 2015, č. j. 5 Afs 13/2013 - 30).
[46] Naopak, pokud zde není žádná osoba, která by disponovala oprávněním k provozování
loterie nebo jiné podobné hry vydaným ministerstvem, je za provozování loterie nebo jiné
podobné hry odpovědný každý, kdo vykonává činnosti uvedené v §4 odst. 3 zákona o loteriích.
Výklad zastávaný stěžovatelem, že za daný správní delikt je možno postihnout pouze
provozovatele v „právním smyslu“, tedy osobu, která disponuje povolením, by ve svém důsledku
vedl ke zcela absurdnímu závěru, že v případě, kdy potřebné povolení nebude mít nikdo, nebude
možno nikoho za provozování nepovolených loterií potrestat, neboť zde neexistuje provozovatel
ve smyslu §1 odst. 7 zákona o loteriích. Takový výklad by umožnil obcházení zákona o loteriích
a zcela znemožnil dosažení účelu, který daný zákon sleduje (viz rozsudek č. j. 1 As 207/2018 - 32).
[47] Předchozí správní praxe nemohla založit u stěžovatele legitimní očekávání, neboť
(jak již správně upozornil krajský soud) sám stěžovatel odkazoval na situace, kdy provozovatel
získá povolení a část svoji činnosti vykonává prostřednictvím pronajímatele prostor.
Neexistence osoby, která by disponovala povolením, je podstatným znakem, který odlišuje nyní
posuzovanou věc od situací, k nimž se podle stěžovatelova tvrzení vytvořila ustálená praxe
týkající se odpovědnosti provozovatele. Také rozsudek městského soudu č. j. 9 Af 57/2013 - 46,
na nějž stěžovatel poukazoval v kasační stížnosti, se týkal situace, kdy bylo vydáno povolení
k provozování loterie nebo jiné podobné hry, a navíc zcela jiné skutkové podstaty správního
deliktu. Městský soud v dané věci dospěl k závěru, že provozovatel loterie nebo jiné podobné hry
se nemůže zprostit odpovědnosti za porušení zákazu účasti osob mladších 18 let na loteriích
či jiných podobných hrách odkazem na odpovědnost jiné osoby pověřené obsluhou výherního
zařízení, není-li tato osoba uvedena v povolení k provozování loterie a jiných podobných her jako
osoba odpovědná za dodržování zákazu hry osob mladších 18 let. Odkaz stěžovatele na tento
rozsudek proto nebyl přiléhavý.
[48] Tvrzení stěžovatele, že se krajský soud nevyjádřil k námitce, podle níž nelze rozlišovat
mezi legálními a nelegálními loteriemi, nemá oporu v napadeném rozsudku. Krajský soud
se na stranách 16 a 17 věnoval otázce odpovědnosti za provozování povolených loterií a vysvětlil
odlišnost od situace, kdy se jedná o provozování loterie nepovolené. V posledně uvedeném
případě pak považoval pro určení odpovědnosti za rozhodné, kdo kvízová zařízení fakticky
provozoval. Ostatně sám stěžovatel s tímto závěrem v kasační stížnosti polemizuje.
[49] V nyní posuzované věci bylo ve správním řízení zjištěno, že stěžovatel, který se zabývá
hostinskou činností, uzavřel dne 6. 5. 2014 nájemní smlouvu se společností Vindaron
a dne 1. 3. 2015 nájemní smlouvu se společností Gletran. Na základě těchto smluv přenechal
za úplatu uvedeným společnostem k dočasnému užívání část prostoru sloužícího k podnikání
v provozovně „Herna U Smrku“ v Klatovech. Účelem nájmu podle těchto smluv byla
podnikatelská činnost nájemce prostřednictvím kvízových zařízení (ve smlouvě označených
jako „internetová zařízení“). Výše nájemného byla stanovena jako 35 % z celkového výnosu,
kterým se rozumí výnosy získané v příslušném kalendářním měsíci z provozu všech kvízových
zařízení po odečtení DPH v zákonné výši a srážkové daně z odměn nad 10.000 Kč. Podkladem
pro výpočet nájemného bylo měsíční vyhodnocení soutěže. Povinností pronajímatele
(stěžovatele) bylo podle smluv mimo jiné zajištění řádného technického stavu pevných
elektrorozvodů, dodržování čistoty v pronajatých prostorách, běžná zevní údržba kvízových
zařízení umístěných v pronajatých prostorách, plnění předpisů z oblasti požární ochrany
a ochrany životního prostředí. K nájemním smlouvám pak bylo připojeno pověření
od společností Vindaron a Gletran pro konkrétní zaměstnance stěžovatele k předání odměn
účastníkům znalostní soutěže. Z výpovědi stěžovatele při ústním jednání vyplynulo, že technická
zařízení do provozoven umístili, zapojili a instalovali zaměstnanci společností Vindaron
a Gletran. Stěžovatel ve výpovědi také potvrdil, že zajišťoval prostřednictvím svých zaměstnanců
výplatu výher z finančních prostředků společností Vindaron a Gletran a hradil náklady
na elektrickou energii a provoz internetu potřebného k fungování daných zařízení. Údržbu
a servis zařízení zajišťovaly výše uvedené společnosti prostřednictvím společnosti Topida s. r. o.
[50] Nejvyšší správní soud se shoduje se správními orgány i krajským soudem v tom,
že stěžovatelova činnost nepochybně naplňovala znaky provozování loterie ve smyslu §4 odst. 3
zákona o loteriích (ke shodnému závěru za velmi podobných skutkových okolností Nejvyšší
správní soud dospěl i v rozsudku č. j. 1 As 207/2018 - 32). Stěžovatel vědomě a aktivně vytvářel
podmínky pro to, aby technická zařízení mohla být umístěna a provozována v jeho provozovně,
jeho zaměstnanci prováděli výplatu výher z finančních prostředků společností Vindaron
a Gletran. Podstatné pak je, že stěžovatel měl též přímý finanční zájem na řádném a efektivním
provozu technických zařízení, neboť nájemné bylo stanoveno jako procento z výnosu z těchto
zařízení. Soud tedy nemá pochyb o tom, že stěžovatel vykonával služby související se zajištěním
provozu technických zařízení. Bez stěžovatelova aktivního jednání by nebylo fungování
technických zařízení vůbec možné.
[51] Krajský soud dospěl ke správnému závěru, že odpovědnost za správní delikt podle §48
odst. 1 písm. c) zákona o loteriích je odpovědností absolutní a objektivní (srov. rozsudek ze dne
27. 9. 2016, č. j. 5 As 36/2016 - 27 a již citovaný rozsudek č. j. 1 As 207/2018 - 32). Zákon
o loteriích nepřipouští žádný liberační důvod. Jestliže je odpovědnost za určitý delikt objektivní,
pak se jedná o odpovědnost za následek, tj. bez ohledu na zavinění. Zkoumá se zejména naplnění
obligatorních znaků objektivní stránky v dané věci dotčené skutkové podstaty, kterými jsou
jednání, následek a příčinná souvislost mezi nimi. Stěžovatelovo tvrzení, že neměl úmysl
provozovat loterii a že se domníval, že kvízová zařízení zákonu o loteriích nepodléhají, tak nemá
na posouzení jeho odpovědnosti za uvedený správní delikt žádný vliv. Úvaha krajského soudu,
podle níž stěžovatel jakožto podnikající fyzická osoba měl při vynaložení náležité odborné péče
vědět, že kvízová zařízení slouží k provozování loterií, a pokud náležitou odbornou péči
nevynaložil, nelze takovou nedbalost zohlednit při posuzování odpovědnosti za správní delikt,
není v rozporu se závěrem o objektivní odpovědnosti, jak se stěžovatel domníval. Naopak, právě
objektivní povaha odpovědnosti brání zohlednění argumentu, že stěžovatel porušil zákon
v důsledku pouhé nedbalosti, nikoliv úmyslně.
[52] Nedůvodná byla také námitka, podle níž skutečnými provozovateli byly společnosti
Vindaron a Gletran, s nimiž mělo být zahájeno správní řízení a které měly být sankcionovány
namísto stěžovatele. Již výše soud uvedl, že správního deliktu podle §48 odst. 1 písm. c) zákona
o loteriích se dopustí každý, kdo svým jednáním naplní znaky provozování či organizování loterie
nebo jiné podobné hry podle §4 odst. 3 zákona o loteriích, aniž by šlo o povolenou loterii
nebo jinou podobnou hru. Shledání deliktní odpovědnosti stěžovatele se nijak nedotýká případné
deliktní odpovědnosti společností Vindaron a Gletran. A naopak jejich případná odpovědnost
se nedotýká odpovědnosti stěžovatele, a nemůže být proto řešena v tomto řízení.
[53] Posouzení viny a případné uložení sankce v rámci správního trestání má čistě
veřejnoprávní povahu a odehrává se výlučně ve vztahu státu a obviněného. Třetí osoba
(ať již jiný obviněný, poškozený nebo jiná osoba) nemá subjektivní právo domáhat se zahájení
řízení o správním deliktu s jiným subjektem nebo požadovat uznání jeho viny (srov. např.
rozsudky ze dne 29. 1. 2015, č. j. 8 Afs 25/2012 - 351, body 208 a 209, ze dne 11. 3. 2008,
č. j. 8 As 46/2007 - 98, nebo ze dne 31. 10. 2007, č. j. 2 As 46/2006 - 100, č. 2276/2011 Sb. NSS).
Pokud správní orgán opomene zahájit řízení s některou další osobou, která by potenciálně mohla
být také uznána vinnou ze spáchání posuzovaného deliktu, nezasáhne tím nijak do veřejných
subjektivních práv účastníka, s nímž je řízení vedeno. Je-li totiž určitému subjektu uložena pokuta
v souladu se zákonem, opomenutí postihu jiného mu není ku prospěchu (viz např. rozsudek
ze dne 24. 4. 2013, č. j. 2 Afs 50/2012 - 241).
[54] V nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud shledal, že stěžovateli byla pokuta uložena
v souladu se zákonem, případné nezahájení řízení se společnostmi Vindaron a Gletran proto
nemá na deliktní odpovědnost stěžovatele vliv. Ostatně, o tom, že správní orgán zohlednil podíl
stěžovatele na provozování loterií, svědčí výše pokuty, která se pohybuje při samé spodní hranici
zákonné sazby (stěžovateli byla uložena pokuta ve výši 40.000 Kč, přičemž za předmětný delikt
lze uložit pokutu až do výše 10.000.000 Kč). Pro srovnání lze uvést, že společnosti Vindaron byla
v jiném řízení uložena pokuta za provozování loterie nebo jiné podobné hry prostřednictvím
kvízových zařízení (v jiných provozovnách než provozovně stěžovatele) bez povolení
ministerstva ve výši 9.750.000 Kč (viz rozsudek ze dne 17. 10. 2018, č. j. 1 As 136/2018 - 32).
IV.3 Zbývající kasační námitky
[55] Stěžovatel nedůvodně vytkl krajskému soudu, že nevypořádal námitku, podle
níž vyjádření bývalého ministra financí Ing. Andreje Babiše není pramenem práva, kterým
by mohlo ex post docházet k rozšiřování výkladu pojmu loterie. Stěžovatel tuto žalobní námitku
vznesl v souvislosti s tvrzením, že jediným známým pramenem stanoviska, podle kterého jsou
kvízová zařízení loteriemi, je vyjádření Ing. Babiše. Krajský soud se podrobně věnoval posouzení
povahy kvízových zařízení a přezkoumatelným způsobem vysvětlil, proč je považoval za zařízení
podléhající zákonu o loteriích. Vyjádření ministra financí nebylo zdaleka jediným pramenem,
z něhož krajský soud a žalovaný vycházeli. Proti věcnému posouzení této otázky nevznesl
stěžovatel kromě prostého nesouhlasu (a srovnání s hrou zcela odlišného charakteru
označovanou jako „Pub Quiz“) žádné konkrétní námitky. Postačí proto uvést, že správní orgány
i krajský soud posoudily otázku, zda je prostřednictvím kvízových zařízení provozována loterie
nebo jiná podobná hra, v souladu se závěry, k nimž Nejvyšší správní soud dospěl v rozsudku
č. j. 1 As 136/2018 - 32, v němž posuzoval kvízová zařízení společnosti Vindaron (viz body 37
a násl.).
[56] V citovaném rozsudku se soud vyjádřil také k inspekční zprávě EZÚ, přičemž zdůraznil,
že podle sdělení EZÚ byla předmětem inspekce jen část softwaru zařízení „vědomostní kvíz“,
nikoliv kvízová zařízení jako celek. EZÚ výslovně sdělil, že pro zařízení „vědomostní kvíz“
nevydal inspekční certifikát a jeho závěry nelze interpretovat tak, že toto zařízení nespadá
pod regulaci stanovenou zákonem o loteriích. Ve shodě s krajským soudem Nejvyšší správní
neshledal pochybení žalovaného v tom, že neakceptoval argument, podle něhož inspekční zpráva
prokazuje, že kvízová zařízení nejsou loteriemi.
[57] Dále stěžovatel namítl, že krajský soud nevypořádal námitku, podle níž každý
synallagmatický závazkový právní vztah nemůže být výkladem orgánů veřejné správy považován
za loterii, ale omezil se na závěr, podle kterého se musí jednat o provozování i ze strany
pronajímatele, je-li nájemné sjednáno procentem ze zisku. Již výše Nejvyšší správní soud
přisvědčil krajskému soudu, že sjednání nájemného procentem ze zisku, je podstatným
znakem pro posouzení „provozování“ loterie ve smyslu §4 odst. 3 zákona o loteriích. Námitka
týkající se synallagmatického závazkového právního vztahu zcela zjevně míří mimo podstatu věci
a není z ní zřejmé, jakým způsobem by mohla závěry krajského soudu zpochybnit.
[58] Stěžovatel nedůvodně tvrdil, že krajský soud posuzoval úplně jiná zařízení označená
jako „KVÍZ“, přičemž v provozovně stěžovatele byla umístěna zařízení „QUIZ“ a „KVÍZ
VĚDOMOSTNÍ“. Krajský soud přezkoumal rozhodnutí žalovaného týkající se uložení pokuty
stěžovateli za provozování kvízových zařízení v provozovně „Herna U Smrku“ v Klatovech
a podkladem jeho rozhodnutí byl správní spis vedený ve věci stěžovatele. Z ničeho neplyne,
že by krajský soud rozhodoval o jiném předmětu řízení. To, jakou zkratku zvolil pro označení
posuzovaných zařízení v odůvodnění svého rozsudku, je nepodstatné.
V. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[59] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, proto ji zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.).
[60] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2019
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu