ECLI:CZ:NSS:2019:9.ADS.84.2019:51
sp. zn. 9 Ads 84/2019 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Ivo Pospíšila a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: O. P., zast. JUDr. Petrem
Veselým, advokátem se sídlem Nerudova 348, Kadaň, proti žalovanému: Ministerstvo práce
a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze
dne 23. 2. 2018, č. j. MPSV-2016/273671-231/12, za účasti osoby zúčastněné na řízení: M. P.,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
20. 12. 2018, č. j. 22 Ad 3/2018 - 119,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoba zúčastněná na řízení n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce a osoba zúčastněná na řízení jako manželé (dále také „žadatelé“) podali dne
30. 11. 2010 žádost o zařazení do evidence žadatelů vhodných stát se osvojiteli, a to po té,
co se opakovaně neúspěšně pokoušeli o umělé oplodnění. Krajský úřad Moravskoslezského kraje
(dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím ze dne 27. 6. 2013, č. j. MSK 2420/2013,
žalobce a osobu zúčastněnou na řízení do evidence nezařadil, a to s ohledem na zjištěný
zdravotní stav žadatelů, který brání dlouhodobé péči o dítě a v jehož důsledku jsou vychovatelské
a zejména pečovatelské schopnosti žadatelů výrazně omezeny. Oba žadatelé jsou nevidomí
(žadatelka je nevidomá od narození) a je postižena tzv. Tourettovým syndromem (který v případě
žadatelky způsobuje pravidelné záškuby horních končetin), a rovněž žadatel je nevidomý
(od roku 2001 v důsledku úrazu a onemocnění diabetes mellitus), jeho zdravotní stav s ohledem
na diabetes je dlouhodobě nepříznivý s nepříznivou prognózou. Žadatelé jsou omezeni
ve schopnosti zátěže zejména pro nevidomost, která zakládá závislost na péči jiné osoby;
oba jsou příjemci příspěvku na péči, a to osoba zúčastněná na řízení ve stupni III. – těžká
závislost, a žalobce ve stupni II. – středně těžká závislost. Oba jsou pobírateli invalidního
důchodu, přičemž žalobce v době rozhodování správního orgánu prvního stupně vykonával jako
osoba samostatně výdělečně činná masérskou činnost. Správní orgán prvního stupně uvedl,
že při rozhodování ve věcech náhradní rodinné péče správní orgán nesleduje uspokojení touhy
žadatelů po dítěti, ale nejlepší zájem a „blaho“ dítěte, a je odůvodněné, pokud správní orgán klade
na náhradní rodiče vyšší požadavky než na rodiče biologické.
[2] V odvolacím řízení bylo doplněno dokazování posudkem o zdravotním stavu žadatelů
vyhotoveným posudkovou lékařkou doc. MUDr. L. Č., Ph.D., která vycházela ze zdravotního
posudku, z něhož vycházel již orgán prvního stupně, a dále ze zpráv praktického lékaře a ze
sociálního šetření Magistrátu města Opavy. Posudková lékařka dospěla ke stejnému závěru, že
zdravotní stav žadatelů brání v dlouhodobé péči o dítě, jsou sníženy vychovatelské a pečovatelské
schopnosti obou žadatelů. Žalovaný proto rozhodnutím ze dne 30. 8. 2013, č. j. 213/50613-21,
NRP/12/013/Val, odvolání zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil. Toto
první rozhodnutí žalovaného však bylo pro nepřezkoumatelnost s ohledem na nedostatek
důvodů (absenci vlastního skutkového a právního hodnocení ze strany žalovaného) zrušeno
rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 3. 2014, č. j. 38 Ad 44/2013-61. V pořadí
druhé rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 5. 2014, č. j. 2013/50613-911/1, pak bylo opět zrušeno
rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 10. 2016, č. j. 22 Ad 84/2014 - 73, pro
nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, neboť soud označil jako neseznatelné některé
podklady lékařských posudků, a uvedl, že žalovaný by měl zvážit, zda by s ohledem na
specifičnost případu nebylo vhodné přímé osobní vyšetření žadatelů posudkovým lékařem. Dále
pak žalovanému vytkl, že nezkoumal, jak často a v jakém rozsahu žadatelé využívají pomoci
asistenta, a konečně označil za nesprávné právní posouzení bezúhonnosti žalobce, který sice byl
v minulosti pravomocně odsouzen za trestné činy vydírání a omezování osobní svobody, jehož se
měl dopustit mimo jiné na nezletilém dítěti, avšak toto odsouzení již bylo zahlazeno a dle
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2016, č. j. 7 As 316/2015-20, nelze ani ve
správním řízení k takovému odsouzení přihlížet podle obecné právní úpravy obsažené v trestním
zákoníku.
[3] Žalovaný v dalším řízení doplnil do spisu další podklady, a to v případě obou žadatelů
výsledky posouzení stupně závislosti pro účely příspěvku na péči, záznamy ze sociálního šetření
pro účely řízení o příspěvku na péči, záznamy o šetření závislosti osoby na pomoci jiné osoby,
provedených v domácnostech žadatelů, a rozhodnutí o příspěvcích na péči. V rámci dožádání pak
bylo provedeno nové sociální šetření ve společné domácnosti žadatelů, z něhož byly žalovanému
Magistrátem města Opavy předány dvě zprávy o sociálních šetřeních, realizovaných ve dnech
12. 6. 2017 a 26. 6. 2017, a dne 29. 6. 2017 a 19. 10. 2017 byly podklady doplněny o posudky
o zdravotním stavu žadatelů vypracované posudkovou lékařkou žalovaného MUDr. D. D., které
vycházely z vyžádané zdravotní dokumentace žadatelů od jejich ošetřujících lékařů (obsah všech
nově shromážděných podkladů je rozsáhle rekapitulován v rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 2.
2018, č. j. MPSV-2016/273671-231/12, str. 7 – 31 rozhodnutí).
[4] Žalovaný rozhodnutím ze dne 23. 2. 2018, č. j. MPSV-2016/273671-231/12 (dále jen
„napadené rozhodnutí“), odvolání žalobce a osoby zúčastněné na řízení opět zamítl a rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně potvrdil. V rozsáhlém odůvodnění (74 stran textu) žalovaný
uvedl, že případ žadatelů jej po dvojím zrušení předchozích rozhodnutí ze strany Krajského
soudu v Ostravě vedl k přehodnocení některých dosavadních přístupů uplatňovaných
při posuzování osob žádajících o zařazení do evidence žadatelů vhodných stát se osvojiteli podle
§27 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o sociálně-právní ochraně dětí“), a s ohledem na absenci některých kritérií v zákoně
se pokusil vytvořit ucelenou metodiku, která zjednodušeně řečeno směřuje od ryze medicinského
modelu, v němž se posuzují schopnosti žadatele prostřednictvím lékařsky zjištěného zdravotního
stavu a zdravotní způsobilosti, k modelu sociálnímu, v němž žalovaný sleduje sociální dopady
zdravotního stavu žadatelů na jejich každodenní život a jejich schopnosti zajišťovat péči
a výchovu eventuálně osvojeného dítěte.
[5] Žalovaný vyšel z toho, že v případě zprostředkování osvojení podle zákona
o sociálně-právní ochraně dětí není účelem osvojení toliko „řešení právního statusu dítěte
a vytvoření právní fikce rodinných vazeb“, ale také zajištění náhradního pečujícího prostředí
pro dítě. Představuje tedy jeden z nástrojů zvláštní ochrany dítěte, které bylo trvale zbaveno své
přirozené rodiny ve smyslu čl. 20 Úmluvy o právech dítěte (vyhl. pod č. 104/1991 Sb.).
V takovém případě má stát povinnost zabezpečit dítěti náhradní péči, jíž může být předání
do výchovy, osvojení či v nutných případech umístění do vhodného zařízení péče o děti (čl. 20
odst. 2 a 3 Úmluvy o právech dítěte). Přitom však musí stát podle čl. 21 Úmluvy o právech dítěte
zabezpečit, aby se bral v první řadě do úvahy zájem dítěte. Jedná se o pozitivní závazek státu
poskytnout dítěti ochranu, jejímž účelem je v první řadě zajištění zájmu dítěte. Zprostředkování
osvojení je podle zákona o sociálně-právní ochraně dětí především službou osvojovanému dítěti,
tedy nástrojem realizace práv a svobod dítěte (jehož účelem je vytvořit dítěti nezbytné zázemí,
v němž bude moci dokončit svůj fyzický, psychický i emocionální vývoj a osvojit si nezbytné
schopnosti pro to, aby se mohlo, stejně jako děti vyrůstající v přirozených rodinách, osamostatnit
a vést samostatný život), a nikoliv případných zájemců o osvojení. V tom se postavení dítěte
a žadatele o osvojení liší od postavení státu a jeho závazků, které má ve vztahu k přirozeným
rodičům a obecně přirozeným rodinám dítěte, podle nichž musí ctít požadavek proporcionality
zásahu do autonomní sféry rodiny a vyvarovat se tak jakéhokoliv „sociálního inženýrství“.
V případě zajištění zvláštní ochrany dítěte ve formě náhradní péče jde o pozitivní závazek,
v němž je prioritní zájem dítěte, přičemž nejlepší zájem dítěte je zde dokonce hlediskem
nejvyšším, čemuž nemohou konkurovat práva kohokoliv jiného. Naopak na straně žadatelů
neexistuje žádné základní právo na to stát se náhradním rodičem či pěstounem, a toto právo
v daném případě nemůže být dovozováno ani ze základního práva na ochranu rodinného života
(jak podle žalovaného plyne i z citované judikatury Evropského soudu pro lidská práva). Samotné
zařazení do evidence nelze vnímat jako opatření směřující k naplnění některého ze základních
práv či svobod zájemce. Toto právní schéma má pak odraz i v procesní rovině, totiž správní
orgán rozhodující o zařazení do evidence žadatelů vhodných stát se osvojiteli, má-li důvodné
pochybnosti o schopnosti žadatele naplnit účel osvojení, jímž je nalezení náhradní péče dítěti, pak
musí rozhodnout v neprospěch žadatele (tedy uplatní se zde zásada v pochybnostech
v neprospěch žadatele).
[6] Specifickou otázkou je však zkoumání schopností dosáhnout účelu osvojení v případě
žadatelů se zdravotním postižením, neboť zde působí princip zákazu diskriminace, přičemž
zdravotní postižení představuje výslovně zakázaný důvod diskriminace. Tento zvláštní znak
zranitelnosti (zdravotní postižení) nebude proto moci být sám o sobě překážkou žádosti a jejího
případného kladného vyřízení. Zprostředkovaná náhradní péče musí být přístupná i pro osoby
se zdravotním postižením a stát musí vytvořit prostor pro přijetí nezbytných přiměřených úprav
a případně též specifických opatření, která umožní kompenzovat faktickou nerovnost těchto
osob. Takový závazek vůči těmto osobám však má hranice tam, kde by taková podpůrná opatření
vyústila v zásadní změnu povahy systému náhradní péče. Tyto úpravy či opatření, které by měly
být zájemcům o některou z forem náhradní rodinné péče poskytnuty, nesmí svým rozsahem
převracet smysl náhradní rodinné péče tak, že před uspokojení oprávněných potřeb eventuálně
přijatého dítěte předřadí otázku uspokojení potřeb samotných zájemců. Stěžejní bude posoudit,
zda jsou zájemci o náhradní rodinnou péči schopni uspokojit potřeby dítěte v souladu
s požadavky na její kvalitu v podobě dostupnosti, přístupnosti a především přijatelnosti pro dítě
a přizpůsobitelnosti dítěti, a to případně i za poskytnutí podpory, ať již neformální ze strany širší
rodiny či komunity, nebo profesionální v podobě poskytnutí odborných služeb. Touto podporou
však nesmí dojít k popření povahy náhradní rodinné péče jako služby dítěti, jejímž hlavním
poskytovatelem musí zůstat náhradní rodič.
[7] S ohledem na tato kritéria posoudil žalovaný konkrétní situaci žalobce a osoby zúčastněné
na řízení. Dospěl k závěru, že s ohledem na zjištěný zdravotní stav, který není dán pouze jejich
nevidomostí, ale v případě žalobce také silnou cukrovkou a nepříznivou prognózou a v případě
osoby zúčastněné na řízení neurologickou diagnózou v podobě Tourettova syndromu,
a s ohledem na zjištěné skutečnosti z jejich každodenního života, žijí oba žadatelé v poměrně
vysoké sociální izolaci; udržují velmi málo sociálních kontaktů, a pokud, tak především v okruhu
osob se stejným zdravotním handicapem, se širší rodinou, jejíž členové žijí velmi vzdáleni
od místa bydliště žadatelů (Česká Lípa) se buď nestýkají vůbec, nebo pouze sporadicky (čtyřikrát
do roka). Žalovaný navíc z výpovědi osoby zúčastněné na řízení dospěl k závěru, že jednou
z motivací pro osvojení je očekávaná změna této izolace (žadatelka vypověděla, že bez dítěte má
pocit prázdnoty, a věří, že přijetí dítěte jí psychicky pomůže). Žalovaný k tomu uvedl, že je třeba
si uvědomit, že děti, jejichž adopce je zprostředkována, si většinou rovněž přináší sociální
handicap, spočívající ve ztrátě své přirozené rodiny, a naopak je to dítě, kdo potřebuje pomoci
tyto handicapy překonávat, nikoliv opačně. Žalovaný dále vyhodnotil situaci žadatelů tak, že jsou
odkázáni ve značné míře na pomoc jiné osoby při zajišťování běžných potřeb. Žadatelé využívají
pomoc jiné osoby, na níž oba pobírají příspěvek na péči a jsou zařazeni do II. a III. stupně
závislosti. Žalovaný konfrontoval skutečnosti, které žadatelé tvrdili při posuzování žádosti
o příspěvek na péči (zde dokládali velkou míru závislosti ve všech posuzovaných oblastech
života, a to nepřetržitě) a nyní (naopak tvrdili, že jsou ve většině činností soběstační, asistentka
je navštěvuje pouze dvakrát týdně), a tyto rozpory nechal dodatečně posoudit posudkovou
lékařku z toho hlediska, zda je možné tyto rozdíly odůvodnit zlepšujícím se zdravotním stavem
žadatelů, což bylo ze strany lékařky negováno. Žalovaný na základě toho dospěl k závěru,
že pomoc a podpora by byla nezbytná ve všech oblastech života dítěte, čímž by se modifikovala
povaha zprostředkované náhradní péče jako „služby“ dítěti poskytované osvojitelem jakožto
hlavní osobou. K tomu žalovaný doplnil, že musí brát v potaz také otázku vyživovací povinnosti
eventuálně osvojeného dítěte vůči žadatelům, která má přednost před dávkami z veřejných
prostředků, a s ohledem na prognózu zdravotního stavu žadatelů lze očekávat, že by v budoucnu
mohli být odkázáni výživou na toto již zletilé dítě.
[8] Konečně žalovaný uvedl, že nemůže odhlížet od dalších zjištěných aspektů, a to snížené
schopnosti žadatelů respektovat veřejné systémy a jejich pravidla, což dovodil z výše uvedených
rozdílů v tvrzeních žadatelů o soběstačnosti v řízení o příspěvku na péči a v nynějším řízení.
Takový postup nasvědčuje tomu, že žadatelé jsou motivováni snahou „získat z veřejných systémů
co možná nejvíc výhod a postupovat v řízení o své žádosti tak, aby této žádosti bylo vyhověno“.
Pokud jde o trestní minulost žalobce, která se týkala trestných činů spáchaných na nezletilé
osmileté dívce (podle rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 31. 3. 1995, sp. zn.
3 T 9/95, se měl žalobce podílet na jednání dalších osob, v jehož rámci dívku společně s její
babičkou vylákali do místa, kde je pod výhrůžkami a proti jejich vůli drželi a vyžadovali zaplacení
dluhu, který vůči dalším osobám měla mít matka dívky), žalovaný uvedl, že odsouzení sice bylo
zahlazeno a na žalobce je třeba formálně hledět jako na bezúhonného, avšak materiálně je jednání
žalobce pro posouzení žádosti relevantní, neboť dokládá vztah žalobce k dítěti a jeho prožívání.
[9] Toto rozhodnutí napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský
soud“), který ji rozsudkem ze dne 20. 12. 2018, č. j. 22 Ad 3/2018 - 119, zamítl. K námitce
žalobce, že žalovaný v úvahách o schopnostech zajistit pro dítě vhodné výchovné prostředí
se opomněl vypořádat s tím, jaké jsou vyhlídky dítěte, které není svěřeno nikomu (podle žalobce
žalovaný totiž hledá ideální rodiče, což žalobce a osoba zúčastněná na řízení nejsou,
avšak i v rodině, kde mají rodiče různá zdravotní omezení, může dítě zažít harmonické dětství),
soud uvedl, že hodnocení žalovaného, pokud jde o vyhodnocení schopností žalobce a osoby
zúčastněné na řízení, posuzuje komplexně - rozhodnutí žalovaného plyne z úvah o účelu
a povaze náhradní rodinné péče jako služby dítěti a nezbytnosti vytvořit mu zázemí, v němž bude
schopno dokončit svůj fyzický, psychický a emocionální vývoj. Krajský soud souhlasil
i s východiskem posuzování těchto podmínek v neprospěch žadatele, pokud o nich existují
důvodné pochybnosti, přičemž soud akceptoval i úvahy žalovaného týkající se zákazu
diskriminace a akcentování tzv. sociálního modelu posuzování namísto ryze medicínského
posouzení zdravotního stavu. K absenci úvah stran porovnání situace dítěte osvojeného
žalobcem a osobou zúčastněnou na řízení a dítěte, které vyrůstá ve veřejné instituci, neboť o jeho
adopci není zájem, soud uvedl, že předmětem posuzování je existence podmínek na straně
žadatelů, nikoliv tyto úvahy, kterou nejsou ve vztahu k předmětu řízení opodstatněné. K námitce
žalobce, že v napadeném rozhodnutí absentuje zmínka o neohlášeném sociálním šetření
v domácnosti žalobce v červenci 2017, kdy u žalobce a jeho manželky pobývala na prázdninách
10letá neteř, soud uvedl, že dle žalovaného toto místní šetření nebylo provedeno na jeho popud,
jeho výsledek není ani založen ve správním spise; podle krajského soudu proto nebyl podkladem
pro rozhodnutí a nejedná se ani o opomenutý důkaz, navíc žalobce nekonkretizuje,
co by z výsledku tohoto šetření mělo pro posouzení jejich žádosti plynout.
[10] K dalším žalobním námitkám krajský soud konstatoval, že jsou svou povahou spíše
emotivními domněnkami bez racionálního podkladu. Ztotožnil se s hodnocením žalovaného
stran sociální izolace (odmítl žalobcovu námitku týkající se „překrucování“ informací o zájezdech
do Prahy organizovaných žalobcem) a motivací manželky žalobce. Krajský soud dále odmítl
námitku diskriminace, pokud jde o užití kritéria pravděpodobnosti budoucí vyživovací povinnosti
osvojeného dítěte vůči žadatelům – podle soudu žalovaný hodnotil konkrétní okolnosti sociální
a životní situace žalobce a jeho manželky, přičemž nemohl ignorovat nepříznivé prognózy
do budoucna. Posuzování nelze zúžit pouze na období dětského věku dítěte, ale i to, že takto
vytvořený vztah zahrne v budoucnu také aspekt povinností dítěte vůči náhradním rodičům
v dospělosti. Tento aspekt nelze přehlížet pouze z důvodu, že žadatelé jsou osobami
se zdravotním postižením, takový přístup by byl naopak neobjektivní.
[11] Pokud jde o snížený respekt žadatelů k veřejným systémům, krajský soud toto hodnocení
rovněž akceptoval jako relevantní kritérium, zjištěné z porovnání podkladů pro řízení o příspěvku
na péči a v tomto řízení. Naopak se neztotožnil s hodnocením žalovaného, který přihlížel
k trestní minulosti žalobce, neboť tím žalovaný porušil již jednou v této věci krajským soudem
vyslovený názor o hodnocení bezúhonnosti žalobce. Toto vyhodnocení však nemá zásadní vliv
na zákonnost či přezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť stěžejním důvodem zamítnutí
žádosti žalobce a osoby zúčastněné na řízení byla jejich sociální a životní situace a její
neslučitelnost se zájmy potenciálně svěřeného dítěte, nikoliv tedy otázka bezúhonnosti žalobce.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[12] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, kterou
strukturoval dle vypořádání jednotlivých žalobních bodů. K první námitce uvedl, že ta neměla
smysl sama o sobě, ale především v souvislosti s dalšími faktickými argumenty. Smyslem
stěžovatelovy argumentace bylo poukázat na to, že motivace jeho manželky k adopci (touha mít
dítě) je zcela běžná a legitimní a není důvodem pro zamítnutí žádosti. V rozhodnutí žalovaného
byl přitom evidentně dáván tento motiv manželce stěžovatele k tíži. Krajský soud tak ne zcela
porozuměl významu a zařazení tohoto bodu v žalobě.
[13] Pokud jde o námitku, že žalovaný ve správním rozhodnutí zcela pomlčel o tom,
že u stěžovatele proběhlo sociální šetření v době, kdy měl doma na prázdninách 10letou neteř,
pak měl tento argument ilustrovat účelovost jednání žalovaného, který ze sociálních šetření využil
pouze to, co podpořilo jeho předem učiněné rozhodnutí žádost zamítnout, a naopak vše,
co svědčilo o opaku, nepoužil. Krajský soud se dle stěžovatele s tímto argumentem vůbec
nevypořádal. Stejně tak má stěžovatel za to, že v žalobě poukázal na celou řadu vědomých
a nevědomých nepravd ve správním rozhodnutí, které krajský soud podle stěžovatele nijak
nereflektoval, buďto jednotlivé nepravdy posoudil jako jednotlivosti, které nemají vliv na celek,
nebo setrval na názorech žalovaného. To stěžovatel dokládá na případu organizování zájezdu
do Prahy, který i krajský soud považuje za prokázání sociální izolace stěžovatele, neboť měl být
organizován pouze pro uzavřenou komunitu, byť stěžovatel prokázal, že šlo o komunitu
otevřenou, ve které se pohybují nevidomí i vidomí.
[14] Hodnocení žalovaného i krajského soudu stran případné vyživovací povinnosti
má stěžovatel za diskriminační, konkrétně se domnívá, že se jedná o nepřímou diskriminaci osob
se zdravotním postižením. Jinak řečeno, vyšší pravděpodobnost zatížení dítěte vyživovací
povinností vůči svým rodičům je dle stěžovatele na první pohled neutrálním kritériem, avšak
ve větší míře zatěžuje právě zdravotně postižené, neboť neschopnost se sám živit bude dána pro
značnou část z nich. Stěžovatel sice připustil, že nepřímou diskriminaci lze ospravedlnit
legitimním cílem, nezbytností a přiměřeností prostředků k jeho dosažení, což však krajský soud
neuvedl a rezignoval tak na svou zákonnou povinnost odůvodnit rozdílné zacházení
se stěžovatelem.
[15] Stěžovatel má za to, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný také v části, v níž krajský
soud hodnotí otázku sníženého respektu stěžovatele a jeho manželky k veřejným systémům.
Krajský soud měl tuto námitku vypořádat toliko jedinou větou, že v argumentaci stěžovatele
nespatřuje dostatečné důvody, které by zpochybnily hodnocení žalovaného, což stěžovatel
považuje za nedostatečné.
[16] Konečně stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že žalovaný svým postupem v odvolacím
řízení naprosto porušil dvouinstančnost správního řízení. V době vydání odvolacího rozhodnutí
bylo původní prvostupňové správní rozhodnutí zhruba pět let staré a bylo odůvodněno naprosto
jinou sadou důkazů než výsledné rozhodnutí o odvolání. Rozhodnutí o odvolání bylo spíše
než přezkumem rozhodnutí správního orgánu prvního stupně reakcí na zrušující rozhodnutí
krajského soudu a fakticky tak bylo novým prvostupňovým rozhodnutím. Tímto postupem
tak bylo porušeno právo stěžovatele na dvouinstančnost správního řízení, což nemohlo být
zhojeno ani rozhodováním krajského soudu, neboť ten se nezabýval jednotlivými skutkovými
námitkami, které odmítal jako jednotlivosti, které nemají vliv na celek.
[17] Stěžovatel z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu zrušil a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí.
[18] Na kasační stížnost reagoval svým vyjádřením žalovaný, který zopakoval, že v systému
náhradní rodinné péče, jak je nastaven v ČR, je třeba před přistoupením k samotné adopci
prozkoumat každého zájemce, zhodnotit jeho povahové vlastnosti, bytové a finanční podmínky
atd., přičemž primárním hlediskem je nejlepší zájem dítěte. Stěžovatel i osoba zúčastněná
na řízení projevili vřelý opravdový zájem o péči a výchovu adoptovaného dítěte, což je velmi
úctyhodné, na druhou stranu ovšem bohužel nebyli schopni prokázat splnění základních
podmínek pro výkon tohoto nelehkého a dlouhodobého závazku. V tomto konkrétním případě
nebyl problém samotný vážný zdravotní stav obou manželů, ale i určitá osobní nesamostatnost
(aktivní péče profesionální pečovatelky pravidelně docházející do jejich domácnosti, včetně jejich
doprovodu při výkonu běžných záležitostí, například k soudnímu jednání u Obvodního soudu
pro Prahu 2 ve věci sp. zn. 14 C 2301/2017, která se týká žaloby stěžovatele proti žalovanému
o náhradu škody). Nelze opomenout ani trestnou činnost stěžovatele, byť se stala před 25 lety,
byla však způsobena na dospělé osobě a jejím malém dítěti. Trestná činnost provedená vůči
malému dítěti má podstatný vliv při rozhodování o adopci. Žadatelé tak ve zhodnocení podmínek
pro zařazení do evidence žadatelů vhodných o adopci objektivně neobstáli. Ve zbývajícím
žalovaný odkázal na podrobné odůvodnění napadeného rozhodnutí, které dle jeho názoru svým
rozsahem, profesní erudicí a věcnou komplexností překročilo běžné parametry správního
rozhodnutí v rezortu žalovaného, což svědčí o mimořádné pozornosti, která je tomuto případu
věnována. Pokud jde o konkrétní kasační námitku, spočívající v porušení dvouinstančnosti
správního řízení, žalovaný připustil, že doplnil dokazování o další důkazy, které v odvolacím
řízení provedl za účasti právního zástupce stěžovatele. Žadatelé pak byli řádně pozváni na
seznámení se s úplným obsahem spisu, bylo s nimi provedeno osobní jednání, byli seznámeni
s úplným obsahem všech listin, a to včetně všech lékařských zpráv a lékařských dokumentací,
které byl žalovaný povinen následně vrátit příslušným ošetřujícím lékařům. V žádném případě tak
nebyli žadatelé zkráceni na svých procesních právech, obsah správního spisu dokládá, že žalovaný
vedl se žadateli bohatou korespondenci a oficiálně je informoval o každém procesním kroku.
V odvolacím správním řízení bylo sice dokazování doplněno, ovšem v souladu se zákonnými
možnostmi odvolacího správního orgánu náležitě zjišťovat všechny rozhodné skutečnosti. Nové
důkazy nepřinesly nové poznatky, které by směřovaly k přehodnocení původního právního
názoru správního orgánu prvního stupně. Všechna doplnění potvrzovala původní závěry
o nevhodnosti žadatelů o osvojení, čím je splněna i podmínka předvídatelnosti. Žalovaný
navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
[19] Stěžovatel zaslal k vyjádření žalovaného repliku, v níž se ohradil proti některým tvrzením
žalovaného. Připustil, že k ústnímu jednání u Obvodního soudu pro Prahu 2 je sice doprovázela
asistentka, neboť cestovali značnou vzdálenost a na využití asistentky nevidí „nic špatného“. Tato
skutečnost nemění nic na tom, že spolu se svou manželkou zvládne péči o dítě
a je na to připraven. Pokud by jel s dítětem do Prahy, opět by využil asistentky, což se nebude dít
často. Vyjádření žalovaného dokládá, že jeho přístup je tendenčně zaměřen proti stěžovateli
a účelově hledá argumenty pro potvrzení svého postoje. Pokud jde o trestní minulost stěžovatele,
skutečnost, že ji žalovaný ve vyjádření zmínil, jen potvrzuje, že se snaží za každou cenu
stěžovatele očernit, neboť skutečnost, že někdo byl odsouzen za trestný čin na dítěti, vždy
spolehlivě vrhá špatné světlo na danou osobu bez ohledu na to, jaké byly konkrétní okolnosti
trestného činu a jak dlouhá doba od trestné činnosti uplynula. Tímto vyjádřením však žalovaný
současně popřel závěr krajského soudu, který uvedl, že s hodnocením bezúhonnosti stěžovatele
se neztotožňuje. Tím, že žalovaný opět tuto otázku zmínil, sám rozporuje jeden z klíčových
závěrů krajského soudu.
[20] Nejvyšší správní soud obeslal s kasační stížností a všemi vyjádřeními žalovaného i osobu
zúčastněnou na řízení, avšak ta na ně nereagovala.
III. Posouzení kasační stížnosti
[21] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přípustná. Poté Nejvyšší správní soud
přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[22] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[23] Stěžovatel v kasační stížnosti vznesl vůči napadenému rozsudku námitku
nepřezkoumatelnosti podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť tvrdil, že se krajský soud
s některými jeho argumenty nevypořádal vůbec či vypořádal nedostatečně. Dále stěžovatel založil
svou stížnost i na námitce nesprávného posouzení právní otázky soudem podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., pokud jde o zhodnocení motivace osoby zúčastněné na řízení k osvojení dítěte,
selektivnosti použitých a hodnocených důkazů ze strany žalovaného, posouzení námitky nepřímé
diskriminace a potenciální vyživovací povinnosti dítěte ke stěžovateli a osobě zúčastněné na
řízení. Konečně stěžovatel uplatnil i námitku, že řízení před žalovaným bylo stiženo procesní
vadou, neboť porušilo zásadu dvouinstančnosti řízení, když žalovaný provedl výrazné doplnění
důkazů a byť výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil a odvolání zamítl,
fakticky rozhodoval nově a rozhodnutí založil na jiných důvodech. Rozhodnutí žalovaného
o odvolání tak fakticky bylo novým rozhodnutím, nikoliv přezkumem prvostupňového správního
rozhodnutí.
[24] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval touto námitkou, která nesměřovala vůči
rozhodnutí krajského soudu, ale rozhodnutí žalovaného a řízení před ním. Nejvyšší správní soud
však musí konstatovat, že podle ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. platí, že kasační stížnost není
přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v §103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil
v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Toto ustanovení brání
tomu, aby stěžovatel v kasační stížnosti uplatňoval jiné právní důvody, než které uplatnil v řízení
před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, takové námitky jsou nepřípustné
a kasační soud se jimi nemůže zabývat (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, nebo ze dne 25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006 - 155).
[25] Jak Nejvyšší správní soud ověřil ze spisu krajského soudu, stěžovatel v řízení před
krajským soudem nevznesl námitku vady správního řízení spočívající v porušení zásady
dvouinstančnosti řízení; tuto námitku poprvé uplatnil až v kasační stížnosti, a proto se Nejvyšší
správní soud touto námitkou nemůže zabývat, neboť je nepřípustná podle §104 odst. 4 s. ř. s.
[26] Nejvyšší správní soud dále přikročil k vlastnímu přezkumu napadeného rozsudku
ve světle kasačních námitek stěžovatele, a to nejprve těch, které se koncentrovaly na otázku jeho
nepřezkoumatelnosti z důvodu nedostatečného vypořádání všech žalobních námitek. Nejvyšší
správní soud v této souvislosti připomíná, že podle jeho ustálené judikatury krajské soudy nemusí
nutně volit cestu vypořádání se s každým dílčím argumentem uvedeným v žalobě. Jejich úkolem
je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 - 19). Podstatné je, aby se správní soud ve svém
rozhodnutí vypořádal se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých
případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013 - 33). Krajský soud rovněž
může pro stručnost odkázat na část odůvodnění správního orgánu, s nímž se ztotožní.
Jak k tomu přiléhavě uvádí Ústavní soud, „[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné
soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti
nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti
jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68, srov.
též rozsudky NSS ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014 - 43, ze dne 29. 3. 2013,
č. j. 8 Afs 41/2012 - 50, ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013 - 30, ze dne 3. 7. 2013,
č. j. 1 As 17/2013 - 50, nebo ze dne 25. 2. 2015, č. j. 6 As 153/2014 - 108).
[27] Přirozeně pak i platí, že způsob vypořádání jednotlivých námitek se odvíjí jak od kvality
přezkoumávaného správního rozhodnutí, tak od kvality žalobní argumentace. Při uplatnění
těchto hledisek dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že rozsudek krajského soudu
je přezkoumatelný a že krajský soud v dostačující míře pro vypořádání námitek uvedl
v odůvodnění rozsudku vše podstatné, co vedlo k jeho skutkovým a právním závěrům. Pokud
v některých částech toliko odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí či převzal závěry z něj
plynoucí, činil tak proto, že napadené správní rozhodnutí, čítající více než 70 stran, je vskutku
velmi podrobné a pečlivě zdůvodněné a bylo by nadbytečné veškeré závěry znovu opakovat.
Stěžovatel konstruoval své žalobní námitky, které opakuje i v kasační stížnosti, a přidává
k nim tvrzení, že krajský soud je nedostatečně vypořádal tím, že z celého kontextu posouzení
situace jeho a jeho manželky a jejich schopností poskytnout potenciálně osvojenému dítěti
náležitou péči vytrhuje určité jednotlivosti a dílčí aspekty a na nich se snaží zpochybnit komplexní
hodnocení provedené správním orgánem. Takový přístup je sice procesně možný, nicméně nelze
očekávat, že na jeho základě by krajský soud musel přehodnocovat kompletní posouzení věci
ze strany žalovaného. Navíc podle Nejvyšší správního soudu tyto jednotlivosti nejsou nakonec
s to zpochybnit jinak správné a zákonné závěry správního orgánu.
[28] Pokud jde o námitku týkající se opomenutí neohlášeného sociálního šetření ze strany
Magistrátu města Opavy v červenci 2017, kdy u stěžovatele pobývala na prázdninách neteř, byla
krajským soudem vypořádána, a to tak, že se nemůže jednat o opomenutý důkaz, neboť toto
šetření nebylo provedeno na popud žalovaného a pro účely řízení o zařazení do evidence
a žalovanému nebyla o tomto šetření zaslána zpráva, která by byla součástí správního spisu.
Výstup z tohoto šetření tedy nebyl a ani nemohl být podkladem pro rozhodování žalovaného,
což odpovídá i obsahu správního spisu, jak jej zjistil krajský soud a nyní i Nejvyšší správní soud.
Pokud sám stěžovatel měl za to, že výsledek tohoto šetření je pro rozhodování žalovaného
relevantní, mohl jej žalovanému sám předložit a spojit s tím tvrzení podporující jeho schopnost
o dítě pečovat (byť nelze přehlížet skutečnost, že přechodná péče o 10leté příbuzné dítě v době
letních prázdnin je něco zcela jiného než poskytování trvalé péče o osvojené dítě). Nelze
přisvědčit ani tomu, že by žalovaný využil pouze to, co podpořilo „jeho předem učiněné
rozhodnutí“, jak tvrdí stěžovatel: žalovaný v rozhodnutí vzal například v potaz řadu kurzů,
které stěžovatel a jeho manželka absolvovali s cílem zvýšit své kompetence (zlepšení
komunikačních a sociálních dovedností, zvládání stresu, získávání pracovně-motivačních návyků
atd.), a posoudil je v komplexu dalších zjištění. Z podkladů pro rozhodnutí obsažených
ve správním spise je zřejmé, že stěžovatel i osoba zúčastněná na řízení se skutečně snaží překonat
překážky a omezení plynoucí z jejich handicapu, nicméně jinou věcí je objektivní posouzení jejich
reálných schopností poskytnout osvojenému dítěti adekvátní péči.
[29] Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítl, že krajský soud nedostatečně přezkoumal
a vypořádal námitku, která zpochybňovala závěr žalovaného o sníženém respektu stěžovatele
a osoby zúčastněné na řízení k veřejným systémům. Nejvyšší správní soud má za to, že způsob
a rozsah odůvodnění, které je obsaženo v bodě 34. napadeného rozsudku, je dostačující.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že krajský soud ji vypořádal toliko jednou větou,
podle níž krajský soud v argumentaci stěžovatele nespatřuje dostatečné důvody,
které by zpochybnily hodnocení žalovaného. Stěžovatel však již přehlíží, že krajský soud dále
uvedl, že se jedná jen o dílčí část komplexního hodnocení sociální a životní situace žadatelů;
v tomto kontextu považuje Nejvyšší správní soud stěžovatelovu námitku za dostatečně
vypořádanou.
[30] Dále Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek ve světle věcných námitek,
týkajících se nesprávného právního posouzení ze strany krajského soudu.
[31] To se předně týká hodnocení motivace osoby zúčastněné na řízení k adopci dítěte, k níž
je třeba ve shodě s krajským soudem uvést, že nebyla jedním a jediným hlediskem zamítnutí
žádosti a jak již bylo uvedeno, je třeba ji hodnotit v celém kontextu posouzení věci. Stěžovateli
lze přisvědčit v tom, že touha po dítěti je zcela přirozenou a legitimní motivací k projevení zájmu
o osvojení, nicméně na druhou stranu má relevanci i to, pokud žadatel o osvojení uvede, že přijetí
dítěte mu pomůže v řešení vlastních psychických problémů. Existuje zde pak vysoké riziko,
že nenaplnění tohoto očekávání se negativně odrazí ve vztahu k dítěti a může tak i přímo
kolidovat s primárním hlediskem, jímž je nejlepší zájem dítěte. Jedná se proto o relevantní důvod,
který musí správní orgán v rámci rozhodování o zařazení žadatele do evidence posoudit, a podle
Nejvyššího správního soudu krajský soud žalobní bod stěžovatele (str. 2 žaloby) nejenže správně
pochopil, ale též v komplexu úvah o poměřování nejlepšího zájmu dítěte a motivací stěžovatele
a jeho manželky srozumitelně vypořádal a Nejvyšší správní soud s tímto hodnocením souhlasí.
[32] Rovněž jako nedůvodnou shledal Nejvyšší správní soud i námitku, že krajský soud
akceptoval řadu polopravd a „překrucování“ skutečnosti, například pokud hodnotil zájezd
do Prahy organizovaný stěžovatelem jako výlučně pro nevidomé. Podle stěžovatele šlo přitom
o zájezd otevřený jak pro nevidomé, tak další osoby. Nejvyšší správní soud musí znovu opakovat,
že tato námitka dokládá to, že stěžovatel vytrhuje z komplexu hodnocení určité jednotlivé
skutečnosti, které dílčím způsobem rozporuje; ty je však třeba hodnotit v souhrnu s dalšími
skutečnostmi, na nichž byl vystavěn skutkový a právní závěr žalovaného, a ty nestojí pouze
na hodnocení zájezdu do Prahy, z něhož samotného by podle Nejvyššího správního soudu
skutečně nemohla být vyvozována značná sociální izolace žadatelů.
[33] Jde-li o hodnocení případné vyživovací povinnosti osvojovaného dítěte vůči žadatelům,
je pravdou, že tato otázka je ryze hypotetická, s vyšší či menší mírou pravděpodobnosti naplnění,
nicméně Nejvyšší správní soud souhlasí s žalovaným a krajským soudem, že při posuzování všech
okolností je kritériem relevantním, ovšem nesmí být kritériem převažujícím, což se v daném
případě nestalo (žalovaný toto hledisko použil v kombinaci s dalšími hledisky – sociální interakce
žadatelů, míra jejich podpory a asistence při zajišťování běžných životních potřeb atd.).
Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že použití tohoto kritéria zakládá nepřímou diskriminaci
osob se zdravotním postižením, neboť jde o zdánlivě neutrální kritérium, které však při
své aplikaci vede právě ke znevýhodnění osob se zdravotním postižením, které jsou většinou
odkázány na pomoc z veřejných sociálních systémů. Krajský soud pak podle stěžovatele neuvedl
žádnou relevantní argumentaci, která by odůvodnila rozdílné zacházení.
[34] Nejvyšší správní soud v této souvislosti musí opět připomenout, že obsah a kvalita žaloby
(či kasační stížnosti) předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí soudu (k tomu srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 - 54, nebo ze dne
18. 7. 2013, č. j. 9 Afs 35/2012 - 42). Jestliže žalobce vytýká vady jen v obecné rovině,
aniž by poukázal na zcela konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje pochybení, je zcela dostatečné,
pokud se k takto obecným námitkám vyjádří soud jen v obecné rovině. Stěžovatel námitku
nepřímé diskriminace takto explicitně označil až v kasační stížnosti, v žalobě namítl údajně
diskriminační výklad práva, který vztahoval ke zdravotně postiženým jako skupině a připodobnil
tuto situaci k romské menšině, která by podle něj na základě tohoto kritéria byla rovněž
diskriminována. Nejvyšší správní soud proto připustil, že námitka nepřímé diskriminace byla
co do podstaty stěžovatelem vznesena již před krajským soudem, avšak s ohledem na její
nekonkrétnost (viz k tomu níže) byl způsob, jakým tuto námitku vypořádal krajský soud, zcela
dostačující, a Nejvyšší správní soud se s jeho hodnocením zcela ztotožňuje.
[35] Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že nepřímou diskriminací je situace, kdy je – na rozdíl od
diskriminace přímé – aplikováno neutrální kritérium, jež nespočívá v některém z podezřelých
důvodů (uvedených například v čl. 3 odst. 1 Listiny či čl. 14 Úmluvy), jeho aplikace v určitých
konkrétních poměrech ovšem dopadá na příslušníky chráněné skupiny způsobem, jako kdyby
se o podezřelý důvod skutečně jednalo (viz bod 43 nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2015,
sp. zn. III. ÚS 1136/13, nebo Šamánek, Jiří. Nepřímá diskriminace, in Kvasnicová, Jana a kol.
Antidiskriminační zákon. Komentář. Praha: Wolters Kluwer 2015, str. 174 a násl., případně zde
citovaná soudní judikatura na str. 182 – 185). Nepřímá diskriminace na rozdíl od diskriminace
přímé není vždy na první pohled zřejmá či zjevná právě s ohledem na to, že rozlišovacím
hlediskem není podezřelé kritérium, ale až důsledek určité praxe, v níž je jinak neutrální kritérium
uplatňováno. Jak uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 1136/13,
„[o] nepřímé diskriminaci lze proto vždy uvažovat pouze jako o faktickém důsledku určité relevantní praxe,
kterou je třeba rozumět souhrn jednotlivých případů, v nichž bylo (nebo má být) určité neutrální kritérium
aplikováno shodným či srovnatelným způsobem. Vymezení podstatných prvků takovéto praxe je nezbytným
předpokladem posouzení, zda jsou v jejím rámci příslušníci určité chráněné skupiny vystaveni nepřímé
diskriminaci. Mezi tyto prvky přitom nepatří jen příslušné neutrální kritérium, o jehož aplikaci v ní jde, ale též
konkrétní způsob (procedura), jakým k této aplikaci fakticky dochází, včetně všech souvisejících záruk, jež mají
zamezit aplikaci neutrálního kritéria za jiným než sledovaným, potažmo zakázaným účelem.“ (body 43 a 44
nálezu). S ohledem na to nepostačuje pouze v obecné rovině tvrdit, že určitý výklad práva zakládá
nepřímou diskriminaci, ale i v souladu s judikaturou ESLP je třeba přinejmenším prokázat
předpoklad nepřímé diskriminace, a to právě ve vztahu k určité relevantní praxi jako celku
(například rozsudek ze dne 13. 11. 2007, stížnost č. 57325/00, D. H. a ostatní proti České
republice).
[36] Stěžovatel by proto v daném případě musel k doložení svého obecného tvrzení v řízení
před krajským soudem přinejmenším navrhnout provedení důkazů, z nichž by vyplývala výše
uvedená praxe, vedoucí ve svých důsledcích k nepřímé diskriminaci. V této souvislosti je však
třeba navíc připomenout, že osoby se zdravotním postižením nepředstavují homogenní skupinu
a diskriminační znak je tedy velmi variabilní (Šamánek, Jiří. Základní pojmy, in Kvasnicová, Jana
a kol. Antidiskriminační zákon. Komentář. Praha: Wolters Kluwer 2015, str. 139), což může mít
dopad i na posuzování nepřímé diskriminace – míra závislosti osob se zdravotním postižením
na veřejných systémech a omezení jejich schopností obstarávat si prostředky pro život
bez pomoci těchto systémů se výrazně liší podle charakteru a stupně zdravotního postižení,
a nelze proto generalizovat, jak to činí stěžovatel, že užité kritérium odkázanosti žadatelů výživou
na potenciálně osvojené dítě se dotýká převážné části zdravotně postižených.
[37] S ohledem na to, že napadené rozhodnutí žalovaného bylo založeno na redefinici
stávajících kritérií posuzování způsobilosti žadatelů o zařazení do evidence osob vhodných
k osvojení tak, aby tato kritéria vyhověla i zásadě nediskriminace osob se zdravotním postižením,
a toto rozhodnutí je tak do jisté míry v této oblasti „pilotní“ a je založeno na obecnějších
právních východiscích, považoval Nejvyšší správní soud zcela mimo vlastní rozsah přezkumu
vymezený v kasační stížnosti stěžovatelem za vhodné se stručně k těmto otázkám vyjádřit.
[38] Nejvyšší správní soud zcela souhlasí s tím, že rozhodování o náhradní rodinné péči, jejíž
jednou z forem je osvojení dítěte, které bylo zbaveno svého původního rodinného prostředí,
musí být v souladu s čl. 20 Úmluvy o právech dítěte ovládáno jako předním hlediskem nejlepším
zájmem dítěte. Na rozdíl od dítěte není postavení osoby, která projeví zájem o zprostředkování
adopce a zápis v evidenci žadatelů vhodných k adopci, chráněno žádným ústavně zaručeným
právem, a to ani právem na ochranu rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(dále jen Úmluva“), či právem na ochranu rodičovství a rodiny podle čl. 32 odst. 1 Listiny,
které lze navíc podle čl. 41 odst. 1 Listiny aplikovat pouze v mezích zákonů, které toto právo
provádějí. Tato práva chrání existující rodinné vztahy, nikoliv toliko „přání“ založit rodinu
(viz v napadeném rozhodnutí citované rozsudky Evropského soudu pro lidská práva nebo také
Bobek, Michal. Čl. 3, in Wagnerová, E. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář.
Praha: Wolters Kluwer 2012, str. 99). S ohledem na to není třeba provádět jakoukoliv
optimalizaci práv žadatele s právy potenciálně osvojovaného dítěte, ale předním hlediskem
je toliko nejlepší zájem dítěte, tj. vytvoření náhradního rodinného prostředí, které dítěti poskytne
co nekvalitnější péči jak po stránce psychické a emoční, tak ale i dostačující a věku dítěte
odpovídající fyzické a materiální zajištění.
[39] Odlišnou je však otázka samotného přístupu k adopci, tedy právě otázka zařazení žadatele
do evidence osob vhodných k adopci, při němž musí stát zajistit, aby se tak dělo za rovných
podmínek a nediskriminačně. Nejvyšší správní soud proto považuje za souladné se zásadou
zákazu diskriminace, pokud žalovaný v napadeném rozhodnutí neuplatnil při zkoumání
způsobilosti žadatelů poskytovat potenciálně osvojenému dítěti péči toliko čistě medicinské
posouzení jejich zdravotního stavu, ale zkoumal, zda a v jakém rozsahu omezení plynoucí
ze zdravotního postižení ovlivňuje i sociální schopnosti a společenskou interakci žadatelů. Ryze
medicinské hodnocení zdravotního stavu samo o sobě nemusí vypovídat o schopnostech žadatele
poskytovat dítěti péči, podstatné je právě to, jak zdravotní stav ovlivní schopnost péče o dítě,
a toliko posouzení zdravotního stavu žadatele jako klíčového kritéria by mohlo představovat
neopodstatněnou diskriminaci osob s různým zdravotním postižením v přístupu k náhradní
rodinné péči. Nejvyšší správní soud naopak má za to, že žalovaný svým výkladem eliminoval
riziko diskriminace těchto osob v nejvyšší možné míře, pokud připustil, že jistá omezení plynoucí
ze zdravotního postižení by bylo možné v úvahách o způsobilosti žadatele poskytnout dítěti péči
kompenzovat různými podpůrnými opatřeními, včetně profesionální asistence, pokud by se však
jimi nenegoval smysl a účel náhradní rodinné péče, tj. kdy by v podstatě jednotlivé složky,
které péče o dítě zahrnuje, již nerealizoval adoptivní rodič, ale někdo druhý (profesionální
asistent).
IV. Závěr a náklady řízení
[40] Z výše uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek není nezákonný z důvodů namítaných
v kasační stížnosti. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl podle
§110 odst. 1 s. ř. s.
[41] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti v tomto řízení
nevznikly. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť jí soud
neuložil žádnou povinnost ani neshledal jiné důvody hodné zvláštního zřetele
(§60 odst. 5 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. května 2019
JUDr. Radan Malík
předseda senátu