ECLI:CZ:NSS:2020:1.AFS.406.2019:24
sp. zn. 1 Afs 406/2019 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudkyně
JUDr. Lenky Kaniové a soudce JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: M. M., zastoupen
Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem Sluneční nám. 14, Praha 5, proti žalovanému:
Finanční úřad pro hl. m. Prahu, se sídlem Štěpánská 28, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 1. 12. 2014, č. j. 6744996/2006-52523-104955, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2019, č. j. 6 Af 4/2015-75,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá p r áv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce podal dne 29. 12. 2010 žádost o prominutí příslušenství daně k dani z přidané
hodnoty podle §55a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Dále požádal o prominutí
příslušenství, které vznikne z podání dodatečných přiznání k dani z přidané hodnoty, u nichž
důvod pro podání vznikl dne 20. 12. 2010. Žádost odůvodnil bezdlužností a dobrou úrovní
spolupráce se správcem daně při plnění nepeněžitých povinností. Finanční úřad pro Prahu 6 jeho
žádost zamítl. Toto rozhodnutí zrušil Městský soud v Praze z důvodu nepřezkoumatelnosti
pro nedostatek důvodů rozsudkem ze dne 23. 7. 2014, č. j. 11 Af 55/2011-27.
[2] Žalovaný, na nějž přešla působnost Finančního úřadu pro Prahu 6 v důsledku účinnosti
zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, vydal dne 1. 12. 2014 nyní napadené
rozhodnutí, kterým žádost žalobce rovněž zamítl. Zdůraznil, že žalobce byl obžalován
ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §148 odst. 1, 2
a 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona. Trestní stíhání je přitom skutečností,
pro kterou dle Pokynu Ministerstva financí D-330, kterým se vymezují nejčastější důvody
pro prominutí příslušenství daně z důvodu tvrdosti podle ustanovení §55a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Pokyn D-330“), nelze
vyhovět žádosti o prominutí daňové povinnosti, ohledně níž je vedeno trestní řízení.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou, kterou městský soud rozsudkem
ze dne 13. 3. 2019, č. j. 6 Af 4/2015-49, zamítl. Ke kasační stížnosti žalobce však Nejvyšší správní
soud rozsudkem ze dne 6. 6. 2019, č. j. 1 Afs 125/2019-36, rozsudek městského soudu zrušil
z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti spočívající v tom, že soud opominul vypořádat žalobní
námitku, podle níž žalovaný neseznámil žalobce s důkazy rozhodnými pro zamítnutí jeho žádosti.
II. Napadený rozsudek městského soudu
[4] Městský soud v rámci dalšího řízení žalobu opět zamítl. K námitce, že žalobce nebyl před
vydáním napadeného rozhodnutí seznámen s důkazy, upozornil, že posuzované řízení o žádosti
o prominutí příslušenství daně je daňovým řízením zahajovaným z podnětu žalobce, který
tak byl s věcí plně obeznámen. Vzhledem k formě důkazů (listiny) nevznikla ani žádná relevantní
pochybnost o tom, zda a za jakých okolností se žalovaný s dokumenty seznámil. Z napadeného
rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že žalovaný rozhodl na základě těchto listin a dalších podkladů
obsažených ve správním spise. Jedná se nejen o důkazy svědčící o bezdlužnosti a dobré
spolupráci žalobce se správcem daně při plnění nepeněžitých povinností, ale zejména o listiny
prokazující, že se žalobce dopustil trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby
podle §148 odst. 1, 2, 3 písm. c) trestního zákona. Soud považoval za podstatné, že žalobce
obsah těchto dokumentů nezpochybnil, ani nenabídl soudu žádné jiné skutečnosti, z nichž
by bylo možné dospět k závěru, že jím namítaná vada řízení mohla mít vliv na zákonnost
výsledného rozhodnutí.
[5] Žalovaný se podle soudu sice stručně, ale dostatečně vypořádal s žalobcem uváděnými
důvody pro prominutí příslušenství daně; z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný vzal
uvedené důvody (bezdlužnost žalobce u územních finančních orgánů a celních orgánů a dobrou
úroveň spolupráce se správcem daně při plnění nepeněžitých povinností) v úvahu,
avšak nepovažoval je za rozhodující.
[6] Městský soud nepovažoval za pochybení žalovaného, že při hodnocení žádosti vycházel
z pokynu č. D-330 (byť se nejedná o pramen práva a žalovaný by se od něj v odůvodněných
případech mohl odchýlit) za situace, kdy žalobce nenabídl žádné výjimečné okolnosti, k nimž
by bylo třeba přihlédnout. Soud dále považoval za účelovou žalobní námitku, že žalovaný
neprokázal existenci skutečností vylučujících prominutí příslušenství daně, neboť nikterak
nespecifikoval ani neprokázal vedení trestního řízení. Správní spis obsahuje kopii pravomocného
rozsudku trestního soudu, kterým byl žalobce uznán vinným z trestného činu zkrácení daně,
a to právě v rozhodném zdaňovacím období, pro nějž žalobce žádal o prominutí příslušenství.
[7] V souvislosti s odkazem Nejvyššího správního soudu obsaženým ve zrušujícím rozsudku
se městský soud vyjádřil k závěru svého rozsudku ze dne 27. 11. 2018 č. j. 8 Af 44/2015-29, jímž
zrušil rozhodnutí žalovaného v obdobné věci z důvodu, že neumožnil daňovému subjektu
seznámit se se skutečnostmi, jež byly podle názoru správce daně pro rozhodnutí relevantní,
a vyjádřit se k nim, nebo na ně jinak reagovat. Soud vysvětlil, že n a rozdíl od nyní projednávané
věci zde shledal důvodnou i klíčovou žalobní námitku, že se žalovaný vůbec nezabýval
hodnocením těch skutečností, kterými ve své žádosti argumentoval daňový subjekt (žalobce).
Městský soud se zde proto nemusel vypořádávat se zásadou proporcionality, podle níž správní
soud zruší žalobou napadené rozhodnutí jen tehdy, dosahuje-li zjištěná vada určité intenzity.
Šlo tedy o situaci odlišnou od nyní posuzovaného případu. Nadto, městský soud není uvedeným
rozhodnutím vázán.
III. Kasační stížnost
[8] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“), a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a vrátil
věc městskému soudu k dalšímu řízení.
[9] Stěžovatel namítl, že pro něj bylo napadené rozhodnutí žalovaného překvapivé, protože
se nijak nevyjadřovalo k vyhodnocení důvodů pro prominutí příslušenství daně, které stěžovatel
uvedl ve své žádosti, a to dobrou platební morálku a bezchybnou spolupráci při plnění
veřejnoprávních nepeněžitých povinností. Překvapivost rozhodnutí je přitom vyloučena
i v daňovém řízení (viz nálezy ÚS ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 1312/11 a ze dne 24. 2. 2004,
dále rozsudek NSS ze dne 20. 7. 2007, č. j. 8 Afs 59/2005 - 83). Žalovaný k nim uvedl toliko
jedinou větu: „Správce daně posoudil důvody uváděné daňovým subjektem v jeho žádosti, ale otázku
bezdlužnosti a dobré spolupráce s daňovým subjektem nebral při svém rozhodování za rozhodující, a to především
s ohledem na článek II písm. A bod 5 Pokynu D-330.“ Stěžovatel přitom legitimně očekával,
že se jím předestřenými důvody bude žalovaný zabývat. Pokud naopak žalovaný dospěl k závěru,
že je třeba překročit rámec žádosti stěžovatele a zabývat se i jinými okolnostmi, byl povinen
ho o tom zpravit. Jestliže tak neučinil, stěžovatel nemohl do žádosti o prominutí doplnit
jiné důvody. Uvedenou povinnost žalovaného lze nalézt v paralele s §115 odst. 2 zákona
č. 280/2009 Sb., daňového řádu, a jeho výkladem provedeným Nejvyšším správním soudem
v rozsudku ze dne 10. 10. 2018, č. j. 1 Afs 438/2017 – 32, body 37 až 49 (pozn. NSS:
ve skutečnosti se jedná o usnesení, jímž první senát předložil věc rozšířenému senátu;
ten o sporné otázce dosud nerozhodl). Řízení podle §55a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, je totiž rovněž jako řízení dle §115 odst. 2 daňového řádu jednostupňové, a proti
konečnému rozhodnutí tak lze brojit pouze žalobou.
[10] V důsledku postupu žalovaného musel stěžovatel uplatnit všechny své výhrady
až v žalobě, což ale Nejvyšší správní soud opakovaně kritizuje, a to i ve vztahu ke správním
rozhodnutím spadajícím do tzv. plné jurisdikce správních soudů, což je nesrovnatelné s pouhým
přezkumem excesivnosti správního uvážení v rozhodnutí podle §55a zákona o správě
daní a poplatků (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2016, č. j.
7 As 179/2016 – 37, či ze dne 4. 1. 2017, č. j. 7 As 273/2016 – 45). Přístupem městského soudu
tak byla popřena samotná koncepce správního soudnictví; soud se zde postavil do role
odvolacího správního orgánu.
[11] Stěžovatel rovněž nesouhlasí se závěrem městského soudu, že pokud žalovaný vycházel
z podkladů, které stěžovatel předložil v jiných daňových řízeních, jež s žádaným prominutím
příslušenství daně ani okrajově nesouvisí, pak jsou stěžovateli známy a žalovaný nemá povinnost
s nimi stěžovatele seznamovat (k tomu poukázal na výklad práva na seznámení s podklady
rozhodnutí v daňovém řízení, jak je proveden v rozsudcích NSS ze dne 27. 9. 2018, č. j.
4 Afs 156/2018 – 32, č. 3806/2018 Sb. NSS, a ze dne 15. 11. 2018, č. j. 9 Afs 15/2018 – 27).
[12] Konečně stěžovatel zpochybnil způsob, jakým se městský soud vypořádal s odkazem
stěžovatele na posouzení stejné právní otázky v rozsudku téhož soudu č. j. 8 Af 44/2015 – 29
s tím, že tam se prý žalovaný důvody pro prominutí vůbec nezabýval. Mýlka však dle stěžovatele
nemůže být větší, neboť v odkazovaném případě uvedl žalovaný ještě víc než v případě nyní
posuzovaném. Městský soud tak nepředstavil ucelenou, komplexní a přesvědčivou argumentaci,
která by jej ospravedlňovala uvedený rozsudek při řešení shodné právní otázky nenásledovat.
V tomto je rozsudek městského soudu nepřezkoumatelný.
IV. Vyjádření žalovaného
[13] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že se plně ztotožňuje se závěry napadeného rozsudku
městského soudu. K námitce stěžovatele, že městský soud rozhodl odlišně než v rozsudku č. j.
8 Af 44/2015-29, poznamenal, že v této věci správce daně důvody prominutí příslušenství daně
tvrzenými daňovým subjektem vůbec nezabýval, a jednalo se tedy o odlišnou situaci.
[14] V nyní napadeném rozhodnutí žalovaný stěžovatelem předestřené důvody pro prominutí
příslušenství daně posoudil, nicméně vzhledem k zjištěné závažnosti skutečnosti, kterou bylo
vedené trestní řízení, rozhodl o zamítnutí žádosti. Postupoval v souladu s ustálenou správní praxí
(tj. Pokynem č. D-330 zajišťujícím předvídatelnost rozhodování správce daně v obdobných
případech) a nevybočil ani z mezí stanovených ustálenou soudní judikaturou pro posuzování
důvodů uvedených v žádosti o prominutí.
[15] Žalovaný tedy navrhl, aby Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost jako
nedůvodnou a zamítl ji.
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[16] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Zjistil, že kasační stížnost má požadované náležitosti a je projednatelná.
[17] V posuzované věci se jedná o kasační stížnost, kterou stěžovatel podal proti rozsudku
městského soudu znovu poté, co bylo původní rozhodnutí městského soudu zrušeno Nejvyšším
správním soudem. Taková kasační stížnost je podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. přípustná toliko
za situace, kdy je jako důvod namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího
správního soudu. Ze zákazu opakované kasační stížnosti však platí výjimky pro případy, kdy bylo
rozhodnutí soudu zrušeno pro procesní pochybení, nedostatečně zjištěný skutkový stav,
případně nepřezkoumatelnost (viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 22. 3. 2011, č. j.
1 As 79/2009 - 165, č. 2365/2011 Sb. NSS). Tak tomu bylo i v nyní posuzované věci,
kdy původní rozhodnutí městského soudu Nejvyšší správní soud zrušil z důvodu
nepřezkoumatelnosti. Za této situace je tedy nutno považovat opakovanou kasační stížnost
za přípustnou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.); neshledal přitom vady, jimiž by se musel zabývat i bez návrhu.
[18] Kasační stížnost není důvodná.
[19] Předmětem přezkumu je v posuzované věci rozhodnutí žalovaného podle §55a zákona
o správě daní a poplatků o zamítnutí žádosti stěžovatele o prominutí příslušenství daně k dani
z přidané hodnoty.
[20] Podle §55a zákona o správě daní a poplatků „[m]inisterstvo může daň zcela nebo částečně
prominout z důvodů nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů. U příslušenství daně tak může
učinit i z důvodu odstranění tvrdosti. K tomuto prominutí může dojít v kterémkoli stadiu daňového řízení.“
[21] Rozhodnutí o prominutí daně tedy vychází toliko ze správního uvážení rozhodujícího
orgánu. Ze znění uvedeného ustanovení je zřejmé, že na prominutí daně obecně není právní
nárok. Správní soud pak při přezkumu takového rozhodnutí zkoumá, zda bylo vydáno v řádném
řízení vymezeném normami hmotného i procesního daňového práva s vyloučením případné
svévole rozhodujícího orgánu (viz rozsudek NSS ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7 Afs 15/2007 – 106,
č. 2066/2010 Sb. NSS).
[22] Ze zamítavého rozhodnutí o prominutí daně (resp. příslušenství daně) musí být zřejmé,
jak věc rozhodující orgán uvážil, o jaké skutečnosti opřel svůj právní závěr, proč považuje důvody
žádost o prominutí daně za liché, mylné nebo vyvrácené. V opačném případě by totiž daňovému
subjektu bylo de facto znemožněno uplatnit žalobní body, které by mohly vyvrátit,
popř. zpochybnit závěry rozhodujícího orgánu (viz rozsudek NSS ze dne 4. 2. 2010, č. j.
7 Afs 1/2010 – 53).
[23] Nejvyšší správní soud neshledal, že by napadené rozhodnutí žalovaného bylo překvapivé,
resp. že by porušovalo legitimní očekávání stěžovatele. Z §55a zákona o správě daní a poplatků
je zřejmé, že na prominutí příslušenství daně není právní nárok, a je tedy na uvážení správce
daně, zda žádosti vyhoví. Pro lepší předvídatelnost rozhodování o prominutí daně (příslušenství
daně) vydalo Ministerstvo financí Pokyn D-330, v němž jednoznačně uvádí, jaké skutečnosti
vylučují vyhovění žádosti o prominutí daně či jejího příslušenství z důvodu tvrdosti. Mezi tyto
okolnosti patří rovněž skutečnost, že je proti daňovému subjektu vedeno trestní řízení
o některém z trestných činů uvedených v §24 odst. 5 písm. b) a c) zákoně o správě daní
a poplatků v souvislosti s dotčenou daní, nebo bylo rozhodnuto o trestném činu zkrácení daně,
jejíž příslušenství daňový subjekt žádá prominout. Žalovaný v napadeném rozhodnutí vysvětlil,
že posoudil důvody uváděné stěžovatelem v jeho žádosti, avšak otázku bezdlužnosti a dobré
spolupráce s daňovým subjektem nepovažoval za rozhodující, a to právě s ohledem
na skutečnost, že stěžovatel byl obžalován pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné
povinné platby v souladu s §148 odst. 1, 2 a 3 trestního zákona (zákona č. 140/1961 Sb.).
[24] Z napadeného rozhodnutí je tak zcela zřejmé, z jakého důvodu žalovaný žádosti
stěžovatele nevyhověl. Žalovaný se dostatečně vypořádal s důvody pro prominutí příslušenství
daně předestřenými stěžovatelem, pokud uvedl, že tyto důvody nemohly být, s ohledem
na existenci skutečnosti vylučující vyhovění žádosti, pro posouzení věci rozhodující.
[25] Nejvyšší správní soud nepovažuje stěžovatelem uváděnou paralelu řízení o prominutí
daně či jejího příslušenství s řízením podle §115 odst. 2 daňového řádu, který upravuje
dokazování v rámci odvolacího řízení, za případnou. Podle uvedeného ustanovení platí, že pokud
odvolací orgán hodlá zohlednit nové skutečnosti a důkazy, které je prokazují, je povinen s nimi
daňový subjekt seznámit a umožnit mu vyjádřit se k nim (jak vyplývá rovněž ze stěžovatelem
odkazovaných rozsudků NSS č. j. 4 Afs 156/2018 – 32 a č. j. 9 Afs 15/2018 - 27 týkajících
se řízení o odvolání proti zajišťovacím příkazům). Nutno ovšem zdůraznit, že zákonná úprava
obdobnou povinnost správce daně v případě řízení o prominutí daně či jejího příslušenství
nestanovuje. Nelze ani dospět k tomu, že by bylo namístě §115 odst. 2 daňového řádu v tomto
řízení podpůrně použít. Městský soud nicméně dospěl ke správnému závěru, že povinnost
správce daně seznámit daňový subjekt s důkazy, pro které hodlá zamítnout žádost o prominutí
daně, lze obecně dovodit z čl. 38 odst. 2 Listiny. Bylo by nepochybně žádoucí, aby byl daňový
subjekt s takovými důvody ještě před vydáním rozhodnutí obeznámen a měl možnost se k nim
případně vyjádřit.
[26] Stěžovateli tak lze přisvědčit, že se žalovaný v rámci řízení o jeho žádosti dopustil
určitého procesního pochybení, pokud ho před vydáním rozhodnutí neseznámil s důkazy, které
vedly k zamítnutí jeho žádosti. Nejvyšší správní soud se však ztotožňuje se závěrem městského
soudu, že toto pochybení nebylo s ohledem na specifika projednávané věci natolik závažné,
že by způsobovalo nezákonnost napadeného rozhodnutí. Jak uvedl městský soud, řízení bylo
zahájeno na základě žádosti stěžovatele, který byl plně obeznámen se skutečnostmi,
rozhodujícími pro posouzení jeho žádosti. Stěžovateli byla nepochybně známa zejména
skutečnost, že byl obžalován a odsouzen za trestný čin zkrácení daně. Žalovaný tak nerozhodoval
na základě skutečností, o nichž by stěžovatel nevěděl. Ve spisu žalovaného je založen rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 3. 2012, kterým byl stěžovatel uznán vinným
ze spáchání citovaného trestného činu právě i v souvislosti s daní, jejíž příslušenství žádal nyní
prominout. Tento rozsudek ostatně stěžovatel sám správci daně předložil v rámci jiného řízení.
[27] Stěžovatel sice v kasační stížnosti namítl, že v důsledku postupu žalovaného musel
veškeré výhrady proti důvodům zamítnutí žádosti uvést až v žalobě, nicméně soud ověřil,
že stěžovatel v žalobě nijak konkrétně nezpochybnil, že proti němu bylo trestní řízení skutečně
vedeno, a nepředestřel tedy jiný skutkový stav, než ze kterého žalovaný vycházel. Jeho žaloba
obsahuje pouze obecnou námitku, že žalovaný v napadeném rozhodnutí nespecifikoval, o jaké
konkrétní trestní řízení ve věci zkrácení daně stěžovatelem se mělo jednat. Nejvyšší správní soud
má rovněž za to, že by bylo vhodné, aby žalovaný přesně vymezil, o jaké trestní řízení
šlo, a aby vysvětlil, že bylo vedeno v souvislosti s daní, jejíž příslušenství žádal stěžovatel
prominout. Shodně s městským soudem však považuje za dostatečné, že příslušný trestní
rozsudek je založen ve správním spise a stěžovatel nemohl mít o jeho existenci pochyb. Bylo
by tedy přepjatě formální považovat rozhodnutí o prominutí příslušenství daně za nejasné
či dokonce nepřezkoumatelné pouze s ohledem na to, že zde nebylo odkazované trestní řízení
přesně specifikováno. V posuzované věci nebylo pochyb, že byl stěžovatel odsouzen za trestný
čin zkrácení daně, jejíž příslušenství žádal prominout, a je tak zřejmé, že důvody pro zamítnutí
žádosti stěžovatele dle Pokynu D-330 byly naplněny.
[28] Městský soud svým přístupem nepopřel koncepci správního soudnictví založenou
na následném přezkumu zákonnosti pravomocných správních rozhodnutí, jak se stěžovatel
domnívá. Jak bylo zdůrazněno výše, stěžovatel v žalobě se skutkovými zjištěními žalovaného
nijak konkrétně nepolemizoval. Soud přezkoumal zákonnost rozhodnutí a dospěl ke správnému
závěru, že z napadeného rozhodnutí je zřejmé, jaké důvody žalovaného vedly k zamítnutí žádosti;
tyto důvody přitom mají dostatečnou oporu ve správním spise.
[29] Pokud stěžovatel odkazuje na odlišné posouzení obdobné otázky v rozsudku městského
soudu ze dne 27. 11. 2018, č. j. 8 Af 44/2015-29, lze konstatovat, že městský soud dostatečně
vysvětlil, v čem spatřuje skutkové odlišnosti, které ho vedly k jinému rozhodnutí ve věci.
Zejména upozornil, že v uvedené věci se správce daně s důvody pro pominutí daně tvrzenými
daňovým subjektem vůbec nezabýval, což ostatně vyplývá i z citace rozhodnutí, kterou stěžovatel
uvedl v kasační stížnosti. Ani v tomto ohledu tedy není napadený rozsudek nepřezkoumatelný.
Nadto lze uvést, že Nejvyšší správní soud nyní zákonnost rozsudku městského soudu č. j.
8 Af 44/2015-29 nepřezkoumává, ani není jeho závěry nijak vázán.
VI. Závěr a náklady řízení
[30] Nejvyšší správní soud vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[31] O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné
náklady nad rámec úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se mu náhrada nákladů
řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2020
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu