ECLI:CZ:NSS:2020:1.AZS.288.2020:27
sp. zn. 1 Azs 288/2020 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Ivo Pospíšila a Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: H. S., proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 7. 8. 2018, č. j. OAM-449/ZA-ZA11-ZA17-2018, v řízení o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2020, č. j. 32 Az 23/2018 - 35,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2020, č. j. 32 Az 23/2018 - 35, s e
zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 8. 2018, č. j. OAM-449/ZA-ZA11-ZA17-2018, neudělil
žalobci mezinárodní ochranu podle §12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
[2] Proti tomuto rozhodnutí se žalobce bránil žalobou u Krajského soudu v Brně (dále
jen „krajský soud“), který jí vyhověl, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení.
[3] Krajský soud poukázal na čl. 46 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU
ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní
ochrany (dále jen „procedurální směrnice“), na jehož základě dospěl k závěru, že v posuzované
věci je třeba přihlédnout k novým skutečnostem, které žalobce nemohl bez vlastního zavinění
uvést již v řízení před správním orgánem. Vycházel ze skutečnosti, že žalobce se hlásí ke kurdské
národnosti a pochází z jihovýchodní části Turecka, z oblasti nacházející se blízko hranic se Sýrií.
Je přitom obecně známým faktem, že na počátku října roku 2019 provedlo Turecko vojenskou
invazi do Sýrie s cílem vytvořit v pohraničí bezpečnostní zónu, přičemž tureckým nepřítelem jsou
kurdské jednotky, které ovládaly tuto pohraniční oblast. Podle krajského soudu se nepochybně
jedná o skutečnost, která může změnit náhled na situaci Kurdů v Turecku. Vzhledem k tomu,
že žalobce namítal pronásledování z důvodu kurdské národnosti, dospěl krajský soud k závěru,
že je žalovaný povinen nově vyhodnotit azylový příběh žalobce z hlediska aktuálních
a relevantních informací o situaci v Turecku.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Proti rozsudku krajského soudu brojí žalovaný (stěžovatel) kasační stížností, v níž uvádí,
že základní otázkou, kterou by měl Nejvyšší správní soud posoudit, je problematika mezí
soudního přezkumu ex nunc podle §75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“) ve spojení s čl. 46 procedurální směrnice. Stěžovatel je přesvědčen, že se krajský
soud odchýlil od ustálené judikatury, která již v minulosti stanovila podmínky, za nichž je možné
rozhodnutí správního orgánu zrušit.
[5] Krajský soud vycházel nejen ze skutkového stavu zjištěného stěžovatelem, ale přihlédl
také ve smyslu čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice k obecně známým skutečnostem ohledně
aktuální situace v Turecku. Stěžovatel spatřuje pochybení jednak v tom, z jakých zdrojů soud
informace čerpal, a dále také v absenci úvahy, proč neshledává dostatečné záruky, že nové
skutečnosti budou zohledněny v novém správním řízení. K tomu odkázal na rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2011, č. j. 5 Azs 3/2011 – 131, a ze dne 18. 5. 2006,
č. j. 4 Ads 42/2005 – 136.
[6] K otázce kvality soudem zjišťovaných informací žalovaný připomněl rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2016, č. j. 9 Azs 27/2016 – 37. Novinové články, které
si v tomto případě soud samostatně vyhledal, požadované kvality nedosahují. Přitom soudu
nic nebránilo v tom, aby si obstaral aktuálnější a zcela relevantní informace kupříkladu přímo
od stěžovatele.
[7] Pokud jde o úvahu, proč krajský soud věc vrací žalovanému k dalšímu řízení,
ta v rozsudku zcela chybí. Stěžovatel poukázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
7. 11. 2019, č. j. 2 Azs 75/2019 – 46, které se zabývalo vývojem v Turecku v souvislosti s operací
„Pramen míru“ a jeho dopady na kurdskou menšinu. V citovaném usnesení Nejvyšší správní
soud rovněž podrobně řešil možnost prolomení obecného pravidla zakotveného v §75 odst. 1
s. ř. s., které zakazuje správnímu soudu přihlížet ke skutkovým novotám, a vymezil, v jakých
případech tak bude soud povinen učinit ve věcech mezinárodní ochrany. Krajský soud však tyto
závěry v posuzované věci nepřevzal a rozhodnutí stěžovatele bez dalšího zrušil toliko na základě
kusých informací získaných z internetu.
[8] Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[9] Žalobce se ke kasační stížnosti ve stanovené lhůtě žádným způsobem nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a jedná se o kasační stížnost, která
je ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná. Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti
ve věcech mezinárodní ochrany je ovšem také její přijatelnost. Kasační stížnost je podle §104a
s. ř. s. přijatelná tehdy, pokud svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Podrobněji se podstatou institutu přijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního
Nejvyšší správní soud zabýval v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS. V něm interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů
stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle zde citovaného rozhodnutí může jednat
v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud
nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká
právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude
přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí
krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního
postavení stěžovatele.
[11] Stěžovatel v kasační stížnosti žádné důvody přijatelnosti výslovně nesdělil. Jak ovšem
vyplývá i ze shora citovaného usnesení, je sice v zájmu stěžovatele, aby uvedl, v čem spatřuje
přesah svých zájmů, pokud tak ovšem neučiní, neznamená to, že by Nejvyšší správní soud
bez dalšího přikročil k odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost. V posuzované věci
stěžovatel namítá, že krajský soud nerespektoval ustálenou judikaturu správních soudů, přičemž
poukázal i na konkrétní rozhodnutí, s nimiž je rozsudek krajského soudu v rozporu. Pochybení
krajského soudu, které může spočívat mimo jiné právě v nerespektování ustálené rozhodovací
praxe, je jedním z typických důvodů přijatelnosti kasační stížnosti. To především za situace,
kdy lze očekávat, že krajský soud bude v rozporu s touto judikaturou postupovat i do budoucna,
v jiných obdobných věcech. Vzhledem k tomu, že oprávněnost argumentace stěžovatele nelze
prima facie vyloučit, je jeho kasační stížnost přijatelná.
[12] Nejvyšší správní soud přikročil k věcnému přezkumu rozsudku krajského soudu, přičemž
dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[13] Ze správního a soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že žalobce podal
u žalovaného dne 25. 5. 2018 žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou odůvodnil tvrzenými
problémy v zemi původu – Turecku. Konkrétně uvedl, že žil v oblasti Mersin (ve městě T.), která
je osídlena především kurdským obyvatelstvem. Sám žalobce se hlásí ke kurdské národnosti a
alevitskému vyznání a je sympatizantem strany HDP. Dle tvrzení žalobce jsou Kurdové v místě
jeho bydliště utlačováni, ze strany státu a armády jsou vyslýcháni a mučeni, což se opakovaně
stalo i samotnému žalobci. Nevraživost vůči žalobci ze strany státních orgánů je umocněna tím,
že někteří jeho předkové byli členy militantní organizace PKK a zemřeli v bojích proti turecké
vládě. Strach žalobce ze státních orgánů zesílil po zmizení dvou jeho přátel, o nichž se domnívá,
že je zavraždila policie. Přestože je alevitského vyznání, islámský zaměstnavatel jej nutil, aby se
chodil modlit do mešity. V neposlední řadě žalobce uvedl, že odmítá nastoupit povinnou
vojenskou službu, které se již čtyři roky vyhýbá.
[14] Stěžovatel se zabýval žalobcovou žádostí, avšak dospěl k závěru, že z ní nevyplývají
důvody pro udělení mezinárodní ochrany. V žalobě ze dne 11. 9. 2018 žalobce brojil proti
způsobu posouzení podmínek pro udělení mezinárodní ochrany, přičemž poukázal
na nedostatečné zohlednění jeho azylového příběhu. Žalobce neuvedl v žalobě ani kdykoliv
později v průběhu řízení před krajským soudem žádné skutkové novoty. Krajský soud o žalobě
rozhodl rozsudkem ze dne 21. 7. 2020, v němž naznal, že v mezidobí došlo k zásadní změně
bezpečnostních a politických poměrů v Turecku. Konkrétně poukázal na skutečnost,
že na počátku října 2019 provedlo Turecko vojenskou invazi do Sýrie, která má zásadní dopad
na situaci kurdského obyvatelstva. Krajský soud zhodnotil, že s ohledem na čl. 46 odst. 3
procedurální směrnice je jeho povinností přihlédnout ke změně poměrů v Turecku, konkrétně
v příhraniční oblasti se Sýrií, v níž žil před odchodem z vlasti žalobce. Z tohoto důvodu
se krajský soud podrobněji nezabýval žalobní argumentací a rozhodnutí žalovaného bez dalšího
zrušil s tím, že za dané situace je stěžovatel povinen vyhodnotit azylový příběh žalobce ve světle
nových událostí v regionu syrsko-tureckých hranic.
[15] V posuzované věci je tedy sporné, zda krajský soud postupoval řádně, když při přezkumu
napadeného rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany přihlédl k novému politickému
a bezpečnostnímu vývoji v zemi původu žalobce, a pokud ano, zda změna politické situace
v oblasti syrsko-tureckých hranic ospravedlňovala, aby krajský soud bez dalšího přikročil
ke zrušení napadeného rozhodnutí.
[16] Soudy ve správním soudnictví vychází z obecné zásady zakotvené v §75 odst. 1 s. ř. s.,
podle něhož „[p]ři přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu.“
[17] Judikatura Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu nicméně již v minulosti
dovodila několik výjimek, v nichž se shora uvedené pravidlo neuplatní a správní soud bude
povinen přihlédnout též ke skutečnostem, které vyšly najevo až po vydání žalobou napadeného
rozhodnutí. Typicky se jedná o situace, kdy je pravidlo obsažené v §75 odst. 1 s. ř. s. prolomeno
jinou právní normou, jež požívá aplikační přednosti (např. čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod v kontextu zásady non-refoulement - srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 4. 2011, č. j. 5 Azs 3/2011 - 131).
[18] Specifický důvod prolomení §75 odst. 1 s. ř. s. vyplývá z čl. 46 procedurální směrnice,
podle něhož jsou členské státy EU povinny zajistit, aby měl žadatel v řízení o udělení
mezinárodní ochrany k dispozici účinný opravný prostředek, jehož podstatou je úplné a ex nunc
posouzení jak skutkové, tak právní stránky, a to alespoň v řízeních o opravném prostředku
u soudu prvního stupně (tj. v případě ČR ve správním soudnictví u krajského soudu). Podle čl. 52
odst. 1 procedurální směrnice se povinnost zajistit účinný opravný prostředek ve smyslu čl. 46
odst. 3 této směrnice vztahuje na žádosti o udělení mezinárodní ochrany podané po 20. 7. 2015.
Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 8. 2017, č. j. 1 Azs 194/2017 - 30,
„[v]zhledem k včasnému neprovedení této směrnice do vnitrostátního právního řádu, přitom panuje ve správním
soudnictví v zásadě shoda na tom, že je u žádostí podaných po rozhodném datu třeba dovodit přímý účinek
citované směrnice (v podrobnostech viz rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2015, č. j.
45 Az 30/2014 - 7, rozsudky NSS ze dne 15. 1. 2016, č. j. 5 Azs 20/2015 - 35, a ze dne 17. 1. 2017,
č. j. 5 Azs 293/2016 - 19, či usnesení téhož soudu ze dne 24. 2. 2016, č. j. 2 Azs 274/2015 - 56).“
[19] Aplikací čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice a jeho dopady do soudního řízení správního
se Nejvyšší správní soud v rámci své rozhodovací praxe již opakovaně zabýval. V rozsudku
ze dne 26. 11. 2015, č. j. 10 Azs 194/2015 – 32, dovodil, že i za přímé aplikace dotčeného článku
procedurální směrnice lze uplatňovat pouze takové nové skutečnosti, které žadatel o udělení
mezinárodní ochrany nemohl bez svého zavinění uvést již v řízení před správním orgánem.
Současně zdůraznil, že „[p]ovinnost určenou čl. 46 odst. 3 směrnice č. 2013/32/EU nelze chápat jako
podporu bezdůvodného roztříštění vylíčení skutkového příběhu žadatele o mezinárodní ochranu v různých fázích
řízení, včetně přezkumného soudního řízení. Jedná se o opatření, které má zamezit nesprávnému posouzení situace
žadatelů ve světle aktuálních poměrů a závažných změn situace v zemi jejich původu či jejich osobních poměrů.“
Ústavní soud na základě ústavní stížnosti proti citovanému rozsudku úvahy Nejvyššího správního
soudu dále korigoval a rozvedl v tom směru, že může existovat množství ospravedlnitelných
důvodů, pro něž žadatel o mezinárodní ochranu nesdělí správnímu orgánu všechny rozhodné
skutečnosti. Mezi takové ospravedlnitelné důvody Ústavní soud zařadil například
to, že „dotazování při osobním pohovoru se této skutečnosti netýkalo a konkrétní informaci nezjistilo; osobní
pohovor nebyl proveden; žadatel nemusel pochopit relevanci některých skutečností pro žádost o mezinárodní
ochranu; trauma, stud nebo jiné zábrany mohly zabránit úplnému ústnímu svědectví při osobním pohovoru
(zejména v případě těch, kteří přežili mučení, sexuální násilí či pronásledování z důvodu sexuality); pohlaví
tazatele nebo tlumočníka mohlo být pro žadatele zábranou“ (viz nález Ústavního soudu ze dne
12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 425/16).
[20] V nyní projednávané věci není pochyb o tom, že nové skutečnosti, které krajský soud
v soudním řízení zohlednil, nemohl žalobce již z povahy věci bez svého zavinění uplatnit
ve správním řízení, neboť se odehrály až po vydání napadeného rozhodnutí. Situace je však
specifická tím, že žalobce tyto nové skutkové okolnosti nevznesl ani v průběhu soudního řízení
a krajský soud k nim přihlédl i bez námitky, toliko z vlastní iniciativy.
[21] Přezkum rozhodnutí správních orgánů ve správním soudnictví je vystavěn na dispoziční
zásadě vyjádřené v §75 odst. 2 s. ř. s., podle něhož soud přezkoumává výroky rozhodnutí
v mezích žalobních bodů. Jakkoliv i z tohoto obecného pravidla existují výjimky
(ať již vyplývající přímo ze zákona či dovozené judikatorní praxí), měl by soud případné
odchýlení od §75 odst. 2 s. ř. s. náležitě odůvodnit. V posuzované věci krajský soud toliko
odkázal na úpravu obsaženou v čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice a kuse konstatoval, že změna
bezpečnostní situace v Turecku je obecně známou skutečností. S tímto hodnocením se Nejvyšší
správní soud neztotožňuje.
[22] Předně Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice
neobsahuje požadavek, aby soudy ve správním soudnictví postupovaly ex officio a aktivně
dohledávaly případné nové důvody pro udělení mezinárodní ochrany. Takový postup je ostatně
i v rozporu s konstantní judikaturou, která zásadně vychází z premisy, že je to žadatel
o mezinárodní ochranu, který je povinen označit azylově relevantní důvody, přičemž není úkolem
správního orgánu (tím spíše pak správního soudu), aby za něj tyto důvody domýšlel
(srov. rozsudek ze dne 26. 2. 2004, č. j. 5 Azs 50/2003 – 47). Nejvyšší správní soud připouští,
že v posuzované věci se jedná ve vztahu k dispoziční zásadě o specifickou situaci, neboť
ke zmiňované změně poměrů v Turecku došlo až po podání žaloby, pročež žalobce tuto
skutečnost ani nemohl zahrnout do své žalobní argumentace. S přihlédnutím k povinnosti
zohlednit při přezkumu rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany i skutkové a právní novoty
(č. 46 odst. 3 procedurální směrnice) se však v řízení před krajským soudem neuplatní
koncentrační zásada, pročež mohl žalobce svoji argumentaci doplnit kdykoliv v průběhu řízení
před krajským soudem, a to až do okamžiku vydání rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 17. 9. 2020, č. j. 6 Azs 203/2020 – 28). Nejvyšší správní soud připouští,
že mohou nastat určité zcela specifické situace, za nichž by byly soudy ve správním soudnictví
povinny přihlédnout i k okolnostem nenamítaným žadatelem o mezinárodní ochranu
(např. vypuknutí válečného konfliktu na celém území země původu žadatele o mezinárodní
ochranu). O takovou situaci se však v posuzované věci, navzdory tvrzením krajského soudu,
nejedná.
[23] Problematikou vývoje v Turecku na podzim roku 2019 se již Nejvyšší správní soud
zabýval v několika svých rozhodnutích (kupříkladu usnesení ze dne 7. 11. 2019, č. j.
2 Azs 75/2019 – 46, ze dne 21. 5. 2020, č. j. 7 Azs 359/2019 – 50, či ze dne 17. 9. 2020, č. j.
6 Azs 203/2020 – 28). K vojenské operaci (označované jako „Pramen míru“) spočívající
ve vpádu ozbrojených sil Turecka do severní Sýrie kontrolované kurdskými milicemi v usnesení
č. j. 7 Azs 359/2019 – 50 Nejvyšší správní soud uvedl, že „tento ozbrojený konflikt je lokalizován
výhradně na konkrétním území (část hranice se Sýrií), které již žalovaný s krajským soudem dříve hodnotili jako
bezpečnostně problematické; nelze však bez dalšího říci, že se jedná o vnitřní ozbrojený konflikt či válečný stav
na celém území Turecka“. I v posuzované věci žalovaný připustil, že se žalobce mohl setkat v místě
svého bydliště s předpojatostí vůči své osobě z důvodu kurdské národnosti, dovodil však, že svou
situaci může řešit vnitřním přesídlením. Tyto závěry korespondují s ustálenou judikaturou
Nejvyššího správního soudu, který se již situací kurdského obyvatelstva v Turecku opakovaně
zabýval (např. rozsudek ze dne 11. 9. 2012, č. j. 4 Azs 34/2011 - 154, usnesení ze dne 21. 6. 2018,
č. j. 1 Azs 177/2018 - 28, ze dne 17. 1. 2019, č. j. 5 Azs 106/2018 - 30, ze dne 25. 4. 2019, č. j.
8 Azs 352/2018 – 46 a mnoho dalších) a vývoj v této zemi na podzim roku 2019 na uvedených
závěrech sám o sobě nic nemění.
[24] Nejvyšší správní soud dále uvádí, že pochybnosti vyvolává rovněž tvrzení krajského
soudu, že změna v turecko-syrských vztazích na podzim roku 2019 představuje obecně známou
skutečnost, tj. notorietu (k výkladu tohoto pojmu viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 12. 4. 2011, č. j. 1 As 33/2011 – 58). Nejvyšší správní soud má za to, že se nejedná
o skutečnost, která by byla všeobecně známá, ale spíše o takovou skutečnost, s níž se krajský
soud seznámil v rámci své úřední činnosti, popř. je s ní dotčený soudce obeznámen s ohledem
na jeho zvýšený zájem o problematiku zahraniční politiky. Krajský soud si nicméně ve vztahu
k informaci ohledně změny bezpečnostní situace v Turecku počínal jako k notorietě, neprovedl
k této otázce žádné důkazy a v odůvodnění rozhodnutí pouze uvedl odkazy na některé
internetové články, které se situací v Turecku zabývaly. Takový postup však považuje Nejvyšší
správní soud za zcela nedostatečný, a to nikoliv primárně z důvodu kvality odkazovaných zdrojů,
jak tvrdí stěžovatel, ale především z toho důvodu, že pro účastníky řízení bylo rozhodnutí
krajského soudu zcela překvapivé. Krajský soud se ve svých úvahách zcela oprostil od žalobní
argumentace a odůvodnění rozsudku vystavěl na nové skutečnosti, kterou nenamítal žádný
z účastníků řízení. Přitom tyto své úvahy účastníkům řízení ani předem nepředestřel, neboť
ve věci rozhodl bez jednání a neprovedl dokazování obsahem jím shromážděných článků
získaných z internetu. V této souvislosti Nejvyšší správní soud poukazuje na rozsudek ze dne
10. 2. 2010, č. j. 1 As 100/2009 – 129, v němž uvedl, že „pokud soud hodlá zahrnout do svého
rozhodnutí skutečnosti, které jsou mu známé z jeho úřední činnosti (§121 o. s. ř.), aniž by účastníci řízení mohli
s ohledem na okolnosti dané věci aplikaci takovýchto skutečností rozumně předpokládat, musí s těmito
skutečnostmi nejprve seznámit účastníky řízení a poskytnout jim dostatečný prostor k tomu, aby mohli
prostřednictvím svých tvrzení učinit tyto skutečnosti spornými a navrhnout za tím účelem provedení důkazů.“
To se však v posuzované věci nestalo.
[25] Nejvyšší správní soud je tedy přesvědčen, že si krajský soud počínal excesivně, když
z vlastní iniciativy (bez námitky žalobce) přihlédl ke změně poměrů v Turecku, k nimž došlo
po vydání napadeného rozhodnutí. Přitom tak učinil, aniž by se svým záměrem seznámil
účastníky řízení. Úvahy krajského soudu byly nadto značně zjednodušené, neboť vůbec
nezohlednily, že ani případná změna poměrů v Turecku nemusí být sama o sobě důvodem
pro zrušení napadeného rozhodnutí. To tím spíše, pokud se (jako v daném případě) změna
bezpečnostní situace týká pouze určité lokality, nikoliv celého území státu.
[26] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že postup krajského soudu byl zatížen zcela zásadními
nedostatky, pro něž je nezbytné napadený rozsudek zrušit. V dalším řízení bude na krajském
soudu, aby napadené rozhodnutí žalovaného přezkoumal toliko v rozsahu námitek uplatněných
žalobcem.
IV. Závěr a náklady řízení
[27] Kasační stížnost je důvodná, a proto Nejvyšší správní soud napadený rozsudek podle
§110 odst. 1 věta první s. ř. s. zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. V dalším řízení
bude krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto
rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.). Současně pak v souladu s §110 odst. 3 s. ř. s. rozhodne
o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2020
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu